ZPĚVAČKA PETRA ČERNOCKÁ

Připravujete teď něco pro televizi, film?
Připravila jsem s jednou velmi invenční dámou talk show „Obnaženy“, ale nevím, která televize se toho případně ujme.

Je o vás známo, že milujete zvířata – kolik jich doma máte a jaká?
Mám doma dvě kočky a jezevčíka. Je fakt, že je miluju, věnuju jim hodně času a jsem s nimi šťastná. Neumím si představit moji domácnost bez nich. Milovat zvířata je ale hodně snadné, s lidmi je to těžší.

Stýská se vám někdy po operním zpěvu?
Operní zpívání se mi líbí, jen když to někdo dokonale umí. A to já nejsem. Opera je pro mě vůbec spíš „konzerva“, někdy moc krásná. Studovala jsem na Konzervatoři tento obor jen proto, že jiná možnost studia zpěvu tehdy nebyla. Nakonec jsem stejně konvertovala k lehčímu, současnějšímu žánru.

Naučila jsem se ale základy harmonie a hrát na piáno, což mě posunulo k tomu, že jsem si začala psát písničky – to dělám dodnes. Pravda trochu zbytečně. Nedávno jsem byla v jednom rádiu na rozhovor a hudební dramaturg vypadal, že by si snad raději nechal useknou ruce, než by zahrál něco z mojí nové desky. Nakonec jsem ho ukecala, ale trpěl jako zvíře.

Chtěl pustit leda ten starý dobrý „Náklaďák“, nebo „Saxanu“. Myslím, že naše rádia zbytečně podlézají pantoflovým posluchačům. A i ty poněkud podceňují. Nějaká ta novinka by jim určitě uši neutrhla. Já osobně už rádia raději neposlouchám, protože je to všechno pořád dokola. Já už po sté „Báječnou ženskou“, nebo „Ty můj kvítku medový“ slyšet nemusím.

Je nějaké místo, kde jste nebyla a toužíte se tam podívat?
Nikdy jsem nebyla v Římě, a ani v Londýně. Moje chyba! Vždycky nakonec neodolám povalování se někde u moře. Hodně se zajímám o architekturu, kterou si v betonovém letovisku na Malorce moc neužiju. Tak alespoň objevuji poklady architektury v Česku. A je se na co koukat!

Kým byste byla, kdybyste nebyla zpěvačkou?
Třeba psycholožkou, k tomu bych potřebovala jen pár let studia. Nejraději bych ale byla tanečnicí, to je krása. Vychází přímo z řeči těla. Obdivuji tanečníky, neskonale. Na to jsem ale neměla nikdy dost talentu a odhodlání tvrdě dřít. Jako amatérská psycholožka ale občas funguji, protože některé moje kamarádky se mnou své životní zapletence, myslím, rády konzultují. I když spíš proto, že umím všechno zlehčit, takže se občas i zasmějí. Smát se je samozřejmě moc důležité! Humor byl vynalezen snad jen proto, abychom si hned neházeli mašli.

Pomatujete si, jaké to bylo, když jste ještě nebyla populární?
Velice dobře! Bylo to fajn, nebát se, že popularitu ztratím, když jsem žádnou neměla. No a tak je to se vším, co máme. Čím je toho víc, tím víc máme starostí. Ale ta „popularita“ mě zas tak moc nestresuje.

K výkonu svého povolání ji sice potřebuji, protože s sebou přináší možnosti lepší a zajímavější práce, ale na osobní život působí spíš kontraproduktivně. A tak se vědomě snažím žít tak, jako by mě nikdo neznal. Netrpím paranoiou, že mě všichni pozorují, že snad nejsem namalovaná, a budou mě pomlouvat.

Jezdím hromadnou dopravou, protože je to pohodlné, a naopak mohu já pozorovat „normální“ lidi kolem. Jsem docela zvědavý pozorovatel, který chce vědět, jak to kolem chodí. Je o čem přemýšlet a je o čem psát. Jen je legrační, že když se chci dát s někým do řeči, třeba proto, že má pěkného pejska, tak se mě nejdřív trochu lekne. Lidi jsou, díky exaltovaným médiím, z těch „slavných obličejů“ tak trochu vyplašení.