ZPĚVAČKA PETRA ČERNOCKÁ

Petra Černocká

Mé dvě krasavice tu stále budou
Zpěvačku Petru Černockou napadlo pořídit si chalupu v době, kdy se jí narodila dcera Bára. Přála si, aby i její dítě mohlo mít kousek hezkého dětství na čerstvém vzduchu. „Moje maminka už tehdy byla v penzi a žila právě tady v severních Čechách v Kytlici skoro celý rok,“ usmívá se. „Bára tu trávila větší část léta už jako miminko. Pak ale přišel nápad koupit si vlastní chalupu, kterou jsme objevili u Strakonic. No a pak už se z vás zákonitě stává zarytý chalupář a pěstitel všeho možného. Tu strakonickou chalupu jsem sice pak prorozváděla, ale tím pádem se zase vrátila do mé milé Kytlice.“

Podle Petry se člověk – chalupář mění. Stává se z něj postupně pozornější pozorovatel různých ročních období, získává smysl pro detaily v krajině. „Jedna pořádná procházka po lese možná vydá za jedno sezení u psychologa, nehledě na to že i ušetříte peníze,“ říká Petra. Kytlice má pro ni i rodinnou historii. „Tuhle vesnici objevil hned po válce můj bratranec Vlastimil Brodský, který hned, jako prvního, přemluvil mého tatínka a pak další kolegy z divadla, jako pana Řehoře nebo pana Horníčka, kteří si tu chalupu koupili také. Vlasta se tam totiž bál. Po válce to bylo ještě dost vylidněné a trochu divoké pohraničí, kde se potulovaly podezřelé živly, takže sám Bróďa zvolil chalupu hned vedle Národního výboru, kde se cítil víc v bezpečí. Můj táta byl odvážnější a tak zvolil chaloupku na kopci pod lesem. Dnes je to pro mě výhoda, protože mám krásný výhled na kostel a celou vesnici...“

Petra připouští, že její chaloupka vyžadovala postupem doby i úpravy. Sice se přitom naučila celkem zručně zdít, štukovat i malovat. Víc se ale na podobě domu odráží zručnost jejího manžela Jiřího. „Většinu prací řídí můj manžel,“ usmívá se. „Ukázal se být větším venkovanem, než já. Zná všechny lidi ve vsi, čile komunikuje s místními řemeslníky a já se jen při procházce ptám, kdo to byl, ten, se kterým se právě zdravil? A to jsem tam prožívala každé prázdniny až do svých deseti let!“

Sotva Petra do „druhého domova“ dorazí, shodí tašky v kuchyni a jde za sousedkami „na drby“. S některými z nich jako malá holka tančila v lese zamotaná v zácloně jako víla. „A nejraději sedím ráno na prahu u vstupních dveří. Snídám, čtu noviny, pozoruji ztichlý kraj,“ říká. „Když je zima, tak sedím v bundě a zimních oteplovačkách, což je asi trochu směšné. Je to ale můj ranní rituál. Pak mi ale padne zrak třeba na nenatřená okna a musím se chopit štětky. Na rozdíl od mého muže nic nezaplácám, pečlivě si vylepím rohy skel páskou, prostě tyto práce jsou už definitivně na mě. Celé léto něco vylepšuji, jinak bych se začala trochu nudit. Můj muž je zase expert na dýně, cukety, rajčata, pórek. Místní mě snad nechápou jako „náplavu“ z Prahy. Moc jsem je, myslím, před čtyřmi lety potěšila tím, že jsem se coby správný patriot vdávala vedle v České Kamenici. Mít dobré a pevné vztahy se sousedy je na chalupě určitě to nejdůležitější. Důležitější, než jak luxusní chalupu máte. A víte, co mám vůbec nejraději? Naše dvě staré, obrovské lípy. Musí mít nejméně 150 let. Kmen nelze už dávno obejmout, a protože jsme je nedávno nechali prořezat, jsou čím dál tím krásnější. Když na jaře obrazí a mají mladé zeleňoučké lístky, jsem při pohledu na ně absolutně šťastná. Nějak mě těší, že až já tu nebudu, mé dvě krasavice budou pořád na svém místě.“