ZPĚVAČKA PETRA ČERNOCKÁ

Je vtipná, milá, skvěle vypadá. Jako by jí léta ubíhala nějak pomaleji než nám ostatním. Zpívala se skupinou Petra Hanniga, hrála v Semaforu, je nezapomenutelná jako Saxana z fi lmu Dívka na koštěti, se Zdeňkem Mertou a skupinou Kardinálové ušli společně plodný kus cesty. Nyní vystupuje s kytaristou (a svým manželem) Jirkou Pracným a jejich koncerty mají chuť dobře vyzrálého vína. Potěší nejen zpěvem, ale i vtipným slovem, situačním humorem a laskavým nadhledem, fi ltrovaným roztomilou uštěpačností. To je Petra Černocká.

Co vy a country – jak to jde dohromady?
Já jsem country celý život nějakým způsobem tečovala. Patřila jsem sice ke střednímu proudu, ale s folkem jsem začínala: chvilku jsem byla se Spirituál Kvintetem, hodně jsem spolupracovala s Rangers, kterým jsem napsala písničku Rákosí. Jednu dobu se dokonce uvažovalo o tom, že budu dělat s Michalem Tučným. Vždycky se to ale tak nějak vymklo. Až po revoluci, když už jsem neměla kapelu (a kapela chce vždycky hrát spíš bigbít), jsem natočila countryové album.Teď vystupuji jenom s kytaristou Jirkou Pracným, a tak se country přímo nabízí, protože s kytarou je nejhezčí.

Jak moc je vám „niterně“ blízké?
Když si projdete LP desky a CD z celé mojí kariéry, tak na každé mám dvě tři písničky, které jsem si sama psala, a vždycky je to country. Poslední dvě CD jsou už celé z mojí dílny a je to takový folk-country.

Je vám western blízký i jinak než jen přes muziku?
Já cítím western trochu víc jako chlapskou záležitost, i když některé westernové dámy jsou přímo úchvatné. Považuji western za něco zdravého - takovou zvláštnost ve střední Evropě, která souvisí s tím nejlepším, co nám zeměkoule dává: s koňmi, s dosud nezerodovanou přírodou, s krásnými místečky u nás, kde si lidé udělají ranč a chovají se k přírodě báječně.

Mně jste báječná připadala vždycky vy tím, že působíte jako člověk vnitřně hodně svobodný. Nakolik je to imageová tvář populární zpěvačky a nakolik skutečný stav vaší mysli?
To víte, u jakéhokoliv umělce musíte počítat s tím, že je tam určitá dávka stylizace. Ale jak jde čas, tak člověk v mém věku už nemá chuť se nějak stylizovat či působit nějakým způsobem, který ho nutí se přetvařovat. Ono je to obtížné! Já jsem vždycky byla prostořeká, ale čím jsem starší, tak jsem prostořečejší a už méně si dávám pozor na to, co říkám. Snad mi to lidi prominou, když už mi je šedesát…

Není to tak, že právě přibývající léta dávají člověku větší svobodu? Díky tomu, že už mnohé poznal a že si lépe uvědomuje, že důležitý je právě on sám, a ne to, jak ho vnímá okolí?
Co si budeme povídat, stáří není brnkačka. Člověk se proto musí soustředit právě na ty věci, které jsou na vyšším věku zajímavé. A jednou z nich je to, že si člověk může dělat vlastní názory, nenechá se ovlivňovat lidmi kolem sebe, nepotřebuje nikomu poklonkovat a kooperovat s lidmi, se kterými se bavit nechce. Už se do toho nemusíte nutit, neboť samota vám nevadí - na rozdíl od mladých lidí, kteří se chtějí družit. My starší již víme, co si chceme přečíst, co chceme udělat, o čem chceme přemýšlet – a v tom já vidím velkou duševní svobodu. Prostě nastává duševní pohoda.

Vyváží tato rostoucí duševní svoboda zhoršující se stav těla?
Myslím si, že u lidí je duše vždycky důležitější než ta „hmota“. A jak jdou léta, začíná vás ta „hmota“ otravovat, protože nevypadá tak, jak byste si přáli.

V jedné své písničce zpíváte: „… až jednou zestárnu, pořídím si cukrárnu“. Opravdu to tak bude, nebo máte jiné plány?
Po revoluci, když se všude rušily kulturáky, jsem se sama sebe ptala: Co když to s tím zpíváním už nepůjde? Všichni začínají podnikat, tak kam mě srdce táhne? O opravdu jsem si říkala: do cukrárny! Je to hezké, čisťounké prostředí a já dorty miluju. Jenže jak to tak dneska vidím, cukrárny nijak moc neprosperují a je to drsná práce, na které se nedá nic moc vydělat. Moje vidina, co bude se mnou za deset, patnáct let, je jasná. Budu sedět u počítače a budu psát knihy. To je můj tichý sen. Já strašně ráda píšu, moc mě to baví. Když si sednu k počítači, začnou se mně rojit myšlenky o životě, o ženských, o dětech…

Chcete psát o smyslu života?
No o čem jiném bychom měli psát? Já mám určitý druh smyslu pro humor – sice takový drsnější, kterým občas někoho zaskočím, když nepozná, že si dělám legraci - a myslím si, že bych dovedla psát takové veselé knížky pro ženský i pro chlapy.

Tak ať vám to vyjde!