ZPĚVAČKA PETRA ČERNOCKÁ

Zdroj Blesk.cz 

Petra Černocká se dočkala první vnučky. Saxana se už těší, až ji bude vozit v kočárku.

Známá zpěvačka si poprvé užívá léto jako babička. Ovšem vůbec tak zatím nevypadá. Jaký si užívá nové povinnosti, jaké měla v životě lásky a jak to dělá, že vůbec nestárne?

Pár měsíců jste babičkou malé Coco, co to s vámi udělalo?
Babičkovství jsem úplně propadla asi jako každá jiná žena. Každý druhý den se dožaduji nových zpráv o malé Coco, hlavně jaké dělá pokroky.

Už jste ji sama hlídala?
Hlídala, ale byla jsem z toho dost vykulená. Jak se začalo té holčičce krabatit čelíčko a vypadalo to na pláč, tak jsem hned začala předvádět takové divadélko, že ji to naštěstí přešlo. Obávám se ale, že teď to bude po mně vyžadovat už pořád, protože začíná být pěkně mazaná. Vidí, jak jsme z ní všichni úplně vedle.

A plánujete, že si ji třeba časem budete brát k sobě na víkend nebo pár dní, aby na sebe mladí měli čas?
To určitě dělat budu. Nezapomněla jsem totiž, jak byla obětavá moje maminka nebo tchýně, které si malou Báru rády braly do péče, když jsem třeba musela někde zpívat.

Až bude Coco trochu větší, co byste ji ráda jako babička naučila?
Tak daleko ještě nejsem. Nakonec každé dítě má svoje geny a předpoklady, které se časem projeví. Vzpomínám si ale třeba, že mně jako dítěti vadili dospělí – pokrytci. S dětmi se musí jednat pěkně na rovinu, protože vás stejně prokouknou. Já bych si přála, aby z Coco vyrostl hlavně kulturní člověk. Už se těším, až jí budu hodně číst, a až to půjde, vyrazíme spolu do divadla.

Máte jednu dceru, vždycky jste chtěla jedináčka?
Chtěla jsem mít dvě děti, ale osud mi to nedopřál.

Jaká myslíte, že jste matka? Benevolentní, nebo spíš hodně autoritativní?
Od přírody jsem tak trochu „velitelka“, ale  zdá se, že to Bára přežila bez úhony.

Vychovala jste ji podobně jako matka vás, nebo naopak úplně jinak?
Maminka mi v deseti letech zemřela na nevyléčitelnou srdeční vadu. Dva roky před tím už byla víc v nemocnici než doma. To mě asi naučilo určité samostatnosti. Druhá maminka byla fajn. Rozuměla jsem si s ní možná víc než s otcem. Báru jsem asi občas rozmazlovala, ale v zásadě jsem ji vedla k samostatnosti. Dnes ví, že nejdůležitější je, když se člověk naučí své případné neúspěchy řešit sám u sebe a nehledá viníky někde jinde.

Svěřovala se vám Bára se svými láskami nebo průšvihy? Důvěřovala vám?
S láskami se mi svěřovala, ale uměla i zatloukat. Myslím však, že to je v jistém věku normální. O vážných věcech se mnou mluvila, protože věděla, že podstatné záležitosti řeším v klidu. Pokud jsem někdy trochu vyváděla, tak jen kvůli hloupostem, jako byl její neuklizený pokoj nebo prázdná rulička od toaletního papíru na záchodě.

Jaký máte s dcerou vztah teď, když už je dospělá a má svoji rodinu?
Já myslím, že perfektní, ale na to byste se měli zeptat asi taky jí.

Když se podíváme na muže, co musí splňovat, aby vás vůbec zaujali?
Na prvním místě musí být chlap spolehlivý, což je vlastnost, kterou jsem jako mladá holka ani moc nebrala v úvahu. Dále s ním musí být legrace, přece se spolu nepronudíme až do strašnického krematoria. (zpěvačka bydlí v Praze-Strašnicích, pozn. autorky)

Co vás u chlapa naopak vždycky odradilo?
Když se vytahoval a myslel jen na sebe. To je bohužel docela dost rozšířený model.


Do koho jste byla poprvé vážně zamilovaná?
Na první lásku se samozřejmě nezapomíná. Ta moje se jmenovala Petr Mička a byl to trochu fanfarón, trochu básník, a hlavně moc hezký kluk. Chodili jsme spolu asi jen rok, protože Petr měl velmi svobodnou povahu, s bolševiky moc nevycházel a nakonec emigroval. No a já si potom vzala za manžela mou druhou lásku, Honzu Vaculíka, se kterým máme dceru Báru.

S tím ale dnes také nejste, kdo tedy byl nebo je vaší životní láskou?
Mým životem prošli čtyři důležití partneři, víc jich nenapočítám. Ten poslední Jirka (Jiří Pracný, hudebník, pozn. autorky) je něco jako můj životní bonus. Brali jsme se v trochu pozdním věku, kdy už člověk ví, co od partnera má čekat, co může sám nabídnout. Hlavně si ale uvědomí, že s tímhle člověkem by chtěl zestárnout.

Čím si vás hlavně získal?
Byl a je to hodný, jemný chlap, který umí bavit děti a miluje zvířata. 

Jak ho doma rozmazlujete?
Chlapi se moc rozmazlovat nemají, protože to pak neberou jako pozornost, ale jako normu. Dobré jídlo ale nikdy nezklame.

Jaký máte osobní, osvědčený tip na fungující vztah?
Nic takového neexistuje. Já si myslím, že dobří a rozumní lidé mají prostě dobré a rozumné manželství. Víc jsem nevypozorovala.

Vy jste s mužem stále spolu, kromě manželství vás spojuje i práce. Jak se bráníte ponorce?
Ponorka určitě nevzniká jen tím, že jsou lidi pořád spolu. Jde jen o to, ctít soukromí toho druhého a dát mu prostor pro jeho záliby. Některé ženy mají sklon svého miláčka přímo zadusit svou všudypřítomnou láskou. Přitom muži potřebují mít své mezičasy, kdy jsou jaksi sami se sebou. Vůbec to ale neznamená, že kvůli tomu musí odjet třeba na ryby. Stačí, že mají v domácnosti svůj klid, když ho právě chtějí mít.

Hádáte se s mužem někdy, nebo všechno řešíte v klidu?
My se nikdy vážně nehádáme. Na to si dáváme pozor, protože v afektu si lidi mohou říct věci, které už nejdou vzít zpět a na které ten druhý nikdy nezapomene.

Vypadáte úžasně, věk vám asi nikdo nevěří. Fakt je to jen v genech, jak často říkáte?
Jsem o tom přesvědčená, žádné speciální finty nemám. Snažím se jen být spokojená s tím, co mám. Myslím, že i dobrá nálada a dobře naladěná duše zkrášlují.

Jak moc se ale třeba hlídáte v jídle, jak týráte tělo?
Věřte mi, že mi už nejde o nehynoucí krásu, ale o zdraví. Chtěla bych se dožít vysokého věku bez neduhů, které vám, ať chcete, nebo ne, berou náladu. Když už mi má tělesná schránka tak dobře slouží šedesát let, tak se o ni musím vděčně starat, zaslouží si to. Jím zdravě a střídmě, cvičím a duši krmím zajímavými kulturními zážitky. Hlavně pozor na pohodlnost! Já třeba chodím po schodech i na jezdícím eskalátoru v metru.

Můžete se podělit se čtenářkami o nějakou osvědčenou dietu, kterou jste kdy vyzkoušela?
Diety jsem jednou provždy definitivně odmítla. Jen si jimi zjančíte metabolismus, a někdy dokonce přibíráte víc předtím. Ale třeba paní doktorka Kateřina Cajthamlová „válí“, té je, myslím, dobré naslouchat. Dříve jsem s váhou problémy mívala, teď už ne.

V čem je podle vás „šedesátka“ prostě skvělá?
Nemusíte už nikomu nic dokazovat, říkáte, co si myslíte, a i když se někdy dopustíte určité netaktnosti, tak vám to okolí díky vašemu věku promine.

Ale přece jen, kdyby to šlo, vrátila byste se ráda do nějakého mladšího věku, nějakého období?
Když to nejde, tak proč o tom uvažovat? Z pracovního hlediska bych byla raději mladší, to se zpěvačce vždycky šikne. Třeba kdyby mi bylo alespoň čtyřicet pět, protože, jak jsem se nedávno dozvěděla, některé časopisy ctí pravidlo, že na titulní stranu nesmí dát ženu nad  padesát let. Asi proto jsem tak už pořád jen uvnitř.

Co vám spolehlivě zvedne náladu, když se cítíte mizerně?
Když se občas sejdeme v příjemné restauraci s naší „dívčí partou“ a všechno pěkně probereme.

Litujete v životě něčeho?
Zatím jsem se snad nějaké fatální chyby nedopustila, i když jsem se určitě nějakých pochybení nevyvarovala. Všichni ale děláme chyby, to je normální. Jde jen o to, jestli si toho všimneme včas a vezmeme si z toho nějaké poučení. Jsem už dost dlouho na světě na to, abych vypozorovala, že ti, kdo dělají stále stejné chyby, na to nakonec sami doplatí. Věřím na boží mlýny, jen někdy melou strašně pomalu.

Které ženy – kamarádky – si opravdu vážíte a nedáte na ni dopustit?
Já si cením především dobrých lidí, což ale nemusí vůbec souviset s nadáním a  uměleckými úspěchy. Moc ráda mám třeba Pavlínu Filipovskou. Je slušná, vzdělaná a velice vtipná, což obzvláště oceňuji. Mojí celoživotní kamarádkou je Iva Hüttnerová, která nejen hraje, ale i pěkně maluje. A to si pište, že je s ní i legrace. Lidi bez smyslu pro humoru mě totiž nebaví.

Léto ráda trávíte na své chalupě v Kytlici, co vás sem tak láká?
Samozřejmě příroda. Sousedé by vám sami řekli, jak každý den ráno sedím na prahu chalupy, dlouze snídám a koukám do zeleně. A když jsem tam náhodou i v zimě, tak si k tomu kochání obuji sněhule, navléknu teplý kabát a kulicha. Je to můj zamilovaný rituál.

A zbytek dne děláte nejraději co?
Žádný program nemám. Ale v posledních letech děláme hodně výletů po okolí, kde je spousta krásných míst. Nebo si chalupa sama řekne, co je třeba zase natřít, kde co zasadit, co vytrhat. Umím i zdít, štukovat. Letos budeme muset třeba vymalovat.

Váš „letní byt“ je plně vybavený, nebo tam panují tak trochu spartánské podmínky k přežití?
Máme tam všechno. Jen musíme topit v kamnech, když je třeba. Ale to můj muž přímo zbožňuje. On by tam možná i proto byl šťastný klidně natrvalo, ale mně by městský život chyběl. Prahu prostě miluju.

Jaké máte sousedy, družíte se, scházíte se?
Se sousedy vycházíme dobře. Mám mezi nimi i dost kamarádek, se kterými jsem vyrůstala a společně jsme si kdysi hrály na víly v blízkém lese.

Do místní hospody večer na pivo také zajdete?
Asi budu trochu monotematická, ale většinou v podvečer zase sedím na zápraží a koukám se, jak odchází v tichosti den. Občas ale samozřejmě se známými zajdu i do některé místní hospůdky, to patří k věci.

Berete chalupu jako místo dovolené, kde si třeba chcete odpočinout od plotny a vaření, takže klidně vsadíte i na polotovary?
Žádné polotovary nekupuji, to už dávno ne! Na chalupě máme skleník s vlastní zeleninou. Vařím zdravě. Jen když má přijet Bára s partnerem, který je z Moravy, tak peču kachnu. Ta má vždycky úspěch. I když já bych si třeba radši dala palačinku se špenátem.