Deníček jedné medičky

Jako na každé škole, i na medicíně se najdou některé předměty, obzvlášť v preklinické části, nad kterými budete nechápavě vrtět hlavou a přemýšlet, proč se proboha máte něco takového učit. A s odstupem času bude tenhle pocit jen a jen intenzivnější. Uvedu tady ty, se kterými jsem se doposud během mé kariéry medika setkala.

Biofyzika a biostatistika

Prvácký předmět, jehož důležitost je biofyzikální katedrou silně přeceňována. Dodnes absolutně netuším, k čemu mi všechno to počítání příkladů a šprtání hloupých teorií nazpaměť bylo. Tehdy říkali, jak se nám to jednou bude hodit v budoucnu. Abych byla upřímná, naprosto nic z toho, co jsem se kdy v biofyzice, potažmo biostatistice naučila, mi nikdy k ničemu nebylo. A když říkám nikdy, tak myslím NIKDY. Ani ve čtvrťáku v radiologii jsem nic nevyužila, vzhledem k tomu, že jsem si z prváku už nic nepamatovala. A myslím, že nikdo z nás. A navíc způsob, jakým se například princip ultrazvuku nebo magnetické rezonance v biofyzice vyučoval,se mi zdál poněkud nešťastým a nepochopitelným. Někdy jsem dokonce pochybovala o tom, zda to chápou samotní asistenti. Už jen když při praktických cvičeních nejmenovaný asistent nedokázal ultrazvuk ani zprovoznit a ještě nás seřval, jací jsme hloupí. No sečteno podtrženo, je to jeden z předmětů, který prostě musíte nějak přetrpět. Smutné je, že je z něj vůbec první zkouška na fakultě, v zimním semestru. Ale je to jen čtyřicet otázek a máte na to celé zkouškouvé, takže se to dá. Když ne napoprvé, tak třeba napodruhé. Hlavně se nenechte hned odradit, berte to prostě jako nutné zlo, které můžete po zapsání známky do indexu vesele zapomenout :)

Základy praktického lékařství

Druhácký předmět s poměrně atraktivním názvem skrývá jen další naprosto zbytečně strávené hodiny. Skládá se z části o praktickém lékařství, kde se ve výsledku dozvíte, že praktičtí lékaři rozhodně nejsou méněcenní a že toho umí minimálně stejně jako jakýkoli doktor z nemocnice. A z části ošetřovatelské, kde ve fantomové učebně trénujete cévkování, měření tlaku a obvazy, což by se mohlo zdát přínosné, ale opět mi nevyhovoval způsob vedení výuky, který byl tak trochu chaotický. Část ošetřovatelská by vlastně měla být přípravou na sesterskou praxi, kterou pak absolvujete v létě a kde předpokládají, že máte naprosto brilantní znalosti sesterské práce. Realita je ale poněkud jiná. Hned první den mi třeba vrazili rozloženou infuzi, ať ji složím a jdu podat pacientovi, což jsme třeba v našich děsně praktických cvičeních na fakultě nikdy nedělali.

A zkouška je to samé v bleděmodrém. Má část praktického lékařství, které zkouší doktor a část ošetřovatelskou, kterou zkouší pro změnu sestra. Jen tak namátkou jedna z otázek je například "Vlastnosti lékaře" nebo tak nějak. Z materiálů, které jsem měla k dispozici jsem nabyla dojmu, že lékař musí být minimálně pohádkový princ - chrabrý, čestný, spravedlivý, upřímný, hodný, milý, hezký a tak dále. Další jsou různé etické kodexy a prostě takové ty řeči, které nikdy v životě k ničemu nepoužijete a zapomenete je hned, jakmile vyjdete ze dveří. Úmrtnost u zkoušky je ale myslím nulová, takže jde zase jen o to nějak to přetrpět.

Psychologická propedeutika a Lékařská psychologie a komunikace s nemocným

Druhácký (propéda) a třeťácký (komunikace) předmět. Propedeutika mi přišla trochu jako pohádky ovčí babičky, alias doktora Hadaše, což je mimochodem velmi zajímavý člověk, abych mu nekřivdila, a jeho historky z cest jsou opravdu zajímavé, jen bych to nemusela mít jako samostatný předmět. O paní doktorce Štefančíkové se radši moc nezmiňuji, jelikož na ní mám svůj názor, který není asi zrovna dvakrát lichotivý. A její styl výuky mi ani trochu nevyhovoval. Naštěstí je to jen za zápočet, kde musíte zase kreslit nějaké své představy a paní doktorka vám z toho pak věští. Dalo mi hodně práce, abych jí celou dobu s vážným obličejem přikyvovala a neřekla nic nevhodného. Nebo vlastně ne, to si pletu s volitelňákem, tady se píše práce o nějakém niterném zážitku. No každopádně myslím, že to stejně nikdy nikdo nečte :))

Komunikace je předmět zakončený zkouškou a zašťiťovaný psychiatrickou klinikou. Docela jsem se na něj těšila, brala jsem to jako takového předskokana psychiatrie. O to víc jsem pak byla zklamaná, když jsem zjistila, že je to zase jen snůška definic a teorií, které je potřeba se naučit nazpaměť a které vám v praktickém životě, ačkoli se děsně prakticky tváří, vůbec nepomohou. Zkouška je neskutečně otravná, otázek není moc, ale je potřeba si dát pozor na profesora Libigera, který vyžaduje přesné definice a když mu to vyprávíte vlastními slovy, tak příliš spokojený není. Myslím, že pan profesor celý tento předmět velmi hezky zhodnotil, když se mě na konci zkoušky zeptal:

"Kolegyně, kolik jste tomu dala času. Tipoval bych tak tři dny, co?".

Takže asi takhle.

Jo a ty tři dny stačily :D

Tělovýchovné lékařství

A konečně můj favorit v soutěži o nejzbytečnější předmět. Vyučuje se ve čtvrťáku a dodnes jsem to naprosto nepochopila. Mám sport ráda a těšila jsem se, že se dozvím něco nového, ale upřímně jsem se nedozvěděla vůbec nic. A praktická cvičení rovněž byla naprosto k ničemu. Nevím, k čemu mi bylo to, že jsem dvacet minut koukala na triatlonistu běžícího na páse, když jsme něco podobného dělali už ve druháku na fyziologii. A o otázkách ke zkoušce radši ani nemluvím. Na dotaz, co bych dělala jako trenér vzpěračů, kdybych viděla, že se jim úplně nedaří, jsem ještě nějakou odpověď vymyslela, ale technické parametry ergometru se pánové doktoři skutečně nazpaměť učit nehodlám. No, udělejte si o tomto veledůležitém předmětu radši obrázek sami, za mě bych řekla, že je docela jasné, proč na jiných fakultách není :))

To by prozatím bylo asi tak všechno, během páťáku možná ještě něco doplním, ale upřímně doufám, že ne. Každopádně berte to s nadhledem, co se nelíbí jednomu, může připadat neskutečně zajímavé a praktické druhému :)