Římskokatolická farnost Dolní Benešov

MAMINČINA RUKA

(jména a okolnosti mírně pozměněny)

Shodou okolností to byl také podzimní čas jednoho roku snad před více než čtyřiceti lety. Plus minus… S mladším bratrem jsme si hráli nebo minimálně provozovali nějakou činnost, která nezasluhovala vykázání z domu zvýšeným maminčiným hlasem. Místo toho si celkem jasně vzpomínám, že maminka nám řekla: „Hoši, dnes v podvečer se půjdeme podívat na onkla (strýce) Johana. Pán Bůh si ho vzal“.

Nakolik přemýšlel mladší brácha o těchto maminčiných slovech, nedokážu říct. Nikdy jsem se ho neptal. Ale ve mně ta slova vzbudila jakýsi mírný pocit otazníků, které jsem ale v tu chvíli do konkrétních otázek neformuloval. Vždyť mi bylo sedm nebo osm let.

No nic! Odpoledne uteklo a my se začali oblékat do ne zrovna všedního oblečení. A pak každým krokem, když jsme se blížili k domu onkla Johana a drželi se každý jedné maminčiny ruky, zesilovalo naše držení mateřské dlaně.

Po zazvonění nám přišla otevřít a přivítala nás teta Mari. Pomalu nás uvedla do větší místnosti, která byla prosvětlená i svícemi, vyvětraná – až skoro něčím provoněná a byly tam květiny. Uprostřed na nějakém podstavci byl spodní díl rakve a v něm ležel onkel Johan. Ani se nemračil, ani se neusmíval, jen prostě ležel a ruce měl spojené na svém břichu. Všiml jsem si, že okolo do sebe propletených prstů měl omotaný růženec. Ten jsme se doma s mamkou modlili, takže to pro mě nebyl cizí předmět. Když jsme se přiblížili až těsně k rakvi, vím, že z pocitu něčeho neznámého přede mnou jsem maminčinu dlaň skoro rozdrtil. A bratr určitě taky.

Máma se k nám sklonila a potichu nám říkala, že onklovu duši si Bůh vzal a toto tělo zanedlouho pohřbíme. A pomodlili jsme se Otčenáš a Zdrávas. A každou chvilku, kdy jsme se ještě v blízkosti zemřelého zdrželi ze mě ten pocit něčeho neznámého, a tudíž i možná nebezpečného nebo nepřátelského opadal. To bylo moje první setkání se skutečností smrti.

To, že se zabíjí vánoční kapr nebo slepice, která už moc vajec nesnáší nebo je zabijačka prasete, to bylo doma běžné. Byla to zvířata pro potřebu člověka. Ale mrtvý člověk?

Dodnes jsem mamince vděčný, že nás k onklovi Johanovi vzala. A že nám mluvila o duši a těle. Bylo to moudré.

Dá-li Bůh, že budu moci držet její ruku, když ji jednou Pán zavolá…

            „Odpočinutí věčné dej našim zemřelým ó Pane a světlo věčné ať jim svítí…“

                                                                                               PKF