Římskokatolická farnost Dolní Benešov

ŘÍM – NEBEZPEČNO?

(první drobná informace z pobytu ve „věčném městě“)

Nepomucenum

Jsou skoro všude. Ne tak, jako vzduch nebo chodníky, ale potkáte je opravdu velmi často. Nejsou velké, stojí nebo leží v koutech chodníků a uliček. Pokud jste chodci, kteří sledují svou cestu, vyhnete se jim a nezakopnete o ně. Někdy vás překvapí, když třeba při naslouchání průvodci otočíte k němu hlavu a pak se vrátíte čelem ke směru cesty a najednou jejich část stojí přímo před vámi a chtíc nechtíc musíte prudce uhnout nebo vybočit ze směru cesty, abyste se prostě s nimi nesrazili.

Jsou tiché. Velmi tiché. To je jejich záludnost. Ne, že bych ticho neměl rád, ale v silničním a chodníkovém provozu většinou oceníte, že ještě trochu slyšíte. Zvuk motoru auta nebo motocyklu, kterých se tu prohání opravdu požehnaně v nejrůznějších provedeních – skútry, motocykly, troj a více kolky, pro jednu osobu nebo pro dvě či více. Spoléháte tedy docela na svůj sluch. Zpříma nebo takzvaně periferně se snažíte registrovat provoz, semafory, svého průvodce a samozřejmě i objekt či místo, o kterém průvodce zrovna zaníceně a zasvěceně hovoří, aby vás poučil…

Koloběžkář před Andělským hradem

A najednou při chůzi cítíte – co vlastně? Ránu? To ne! Bouchnutí? Také ne! Spíše silný úder do boku chodidla vaší pravé nohy. Bezděčně se tím směrem podíváte a patříte do tváře mladého muže, který svůj úsměv (věnovaný spolujezdkyni, která se s ním veze na elektrické koloběžce) rychle mění v zachmuřený obličej, protože toto asi opravdu nechtěl. Na chodníku to neubrzdil… I přes pevnou obuv, kterou mám na nohou, to hodně zabolelo. Přece jen on – tak pětasedmdesát kilo a ona kolem šedesáti a pár kilo má i koloběžka – sečteno, podtrženo – slušná masa k bočnímu nárazu. Noha drží pohromadě, je celá. Hurá. Přece jen jsem „pomohl ubrzdit“ snad 130 kilo zamilovaného páru. K tomu ještě můj úlek nebo tak něco…

Naštěstí se zdá, že „koloběžkářův“ výraz není jižansky výhružný typu: „Ty poblázněný chodče, nevidíš, že po chodníku vezu krásnou slečnu, které se musím věnovat? Kam tedy čumíš?“, ale je vidět spíše jeho lítost a napůl slyším jakási srdceryvná italská slova, asi omluva. Odbelhám se stranou, protože nechci překážet a skoro nesmyslně si ohmatávám bolestivé místo i přesto, že přes boty nic moc nenahmatám. Bohoslovec Vojtěch se ptá, zda to moc bolí, já odpovídám, že je to dobrý. Taky – co mám v tu chvíli říkat? Celá tahle záležitost nakonec dobře dopadla, ošetření jsem nepotřeboval, pár na koloběžce se ztratil v davu a já si po návratu do papežské koleje Nepomucenum zkontroloval pravou botu značky Baťa. Nic, ani škrábnutí.

Tak Pane Bože, díky za možnost poznávat svět.

                                                                       PKF

Nejlepší průvodce Římem