fotky zde: http://seniorbohumin.rajce.idnes.cz/Zajezd_do_Svedska_a_Danska_22.-30.7.2016/

Nepochopím, kdo mohl vymyslet nazývat tuto expedici zájezdem pro seniory, když ve skutečnosti je to hromadný převoz pacientů. Jedna má naražená žebra po včerejším pádu z kola, k jedné jsme volali rychlou ještě na hlavním nádraží a pak se zde nachází spousta kulhajících – včetně mne, protože mou kyčlí dnes ráno projela příšerná bolest a nemůžu chodit. Sama už svým jménem naznačuju, že mám prasečí nemoc, k tomu teď tu kulhavku a právě jsem chytila nemoc šílených krav. Ono se to má takhle: Volám domů miláčkovi celá nadšená, že už jsme šťastně projeli Německem, máme za sebou trajekt z Rostocku do dánského přístavu Gedser a právě jsme vjeli na dánskou půdu. On se jen tak mimochodem zeptá, zda mám cestovní doklad. Samozřejmě, že mám, nechápu jeho otázku. On, že to je teda dobře, protože moje občanka leží v obýváku na stole. Tak to je gól. Honem hledám v batohu a vytáhnu pouzdro, ve kterém zůstal jen kalendáříček, protože občanku jsem z něj vytáhla a připravila s ledvinkou na stůl. Nemám ani ledvinku ani občanku. Něco shnilého je v království dánském...asi to budu já. Zatím si dělám legraci, že švagrová bude tvrdit, že je moje poručnice, protože jsem zbavená svépravnosti – což se asi stane co nevidět, budu-li takhle pokračovat. Soused přede mnou v autobuse má pas i občanku, tak mi nabídl, že mi ji při kontrole půjčí. Bodrý to muž!!! Stejný nápad má i kamarádka a nabízí svůj pas. Vypadá to, že ho potřebovat nebudu. Vedle jak ta jedle. Švédové se rozhodli nás zkontrolovat. Sedíme naštěstí hodně daleko od sebe a výhodou je, že kontrolu provádí hned dva pracovníci a stejného jména si nevšimli. Ufff, tentokrát to dobře dopadlo, zahrála jsem celníkům pěkné divadlo. Takže takhle vesele začínáme.

Šťastně jsme dorazili k penzionku Anneberg a začali jsme se ubytovávat. Ubytovatel nemohl tušit, že jsem chromá, tak bydlím v prvním poschodí a schody slouží k procvičování bolavé kyčle. Máme krásný pokojíček s balkónem. Holky naproti jsou nešťastné, koukají na plechovou střechu. Utěšovala jsem je, že tam stejně budou jen spát. Před večeří nás majitel cestovky přivítal a chrlil na nás info, kde co je, co budeme absolvovat, nemáme uvnitř kouřit, nemusíme zamykat, jak máme pouštět vodu ve sprše a po sobě uklidit. O půlnoci byl všude klid a usnula jsem. Probudili jsme se už v sedm, ale snídaně je až od osmi, nebylo kam spěchat. Ale bylo. Přesto, že už včera jsem si prohlížela tabulku, na které stálo, že při snídani si máme brát pečivo 2+2/půlkrajíčky chleba a veka/, 2+2 plátky uzeniny a sýra, někteří se na švédský stůl vrhli jak stádo kobylek a na nás posledních pět v řadě téměř nic nezbylo. Kuchař jen kroutil hlavou a narychlo doplňoval potraviny, abychom neměli hlad. Pak jsem šla kolem jedné dámy, která už byla spokojeně po jídle a měla ještě na talíři nakrájená rajčata a okurky, tak jsem jí řekla, že je tam napsáno, že si máme od všeho brát jen po dva kusy, aby se dostalo na všechny, tak se začala rozčilovat, ať jí ukážu v regulích, že si to nesmí vzít. Škoda nervů i slov. Řekla jsem, hele, klidně si vem, kolik chceš, my ostatní jíst nemusíme a šla jsem. Asi jí to dlouho vrtalo hlavou, protože ještě za hodinu u autobusu se mne ptala, cože jsem jí to u stolu řekla, ať si to sežere? Tak to už bylo moc. Já jsem o žraní nic neříkala, to už sis vymyslela, já jsem řekla, že si klidně můžeš brát, kolik chceš, že my ostatní jíst nemusíme. Opět rozvířila debatu o množství jídla...no, zachránil nás nástup do autobusu. Jeli jsme jen do zdejší vesničky Bottnaryd do kostela. Začínáme prohlídkou veselého hřbitova. Zde se neumírá, zde lidé jen odcházejí. Majitel cestovky coby průvodce je vtipný pán a informace historické prokládá šprýmy, tak se nenudíme. Pak nám ukazuje zázemí kostela se záchodem. Vydáváme se na naučnou tzv. Perlovou stezku. Vede podél jezera krajem lesa a k velké radosti nacházíme jahůdky, maliny a borůvky. Zobáním jsem se hodně zdržela a když vidím, že skupina je roztahaná už na druhé straně jezera, zahalekám na poslední, že se vrátím ke kostelu k našemu autobusu. Chyba lávky, autobus je fuč, asi byl s průvodcem domluven odjezd od konce stezky, která je kdoví kde. A k penzionu pět kilometrů...a já nemůžu chodit. No nic, ještěže mám orientační schopnosti a na křižovatce odbočím správným směrem. Uvažuju, že pokud něco pojede, mohla bych stopovat. Vymyšleno geniálně, ale Švédsko je osídleno řídce a tudíž i doprava zde na vesnici je minimální. Tak vesele, spíš smutně, šlapu a šlapu. Najednou slyším vrčet někde vpředu autobus. To bude asi ten náš! Hurá, jsem vysvobozena. Čeká se jen na mne. No bóže, však nehoří!

Chodím v poledne spát, tak vítám, že máme volný program. Někteří volí kola, někteří loďku po Labutím jezeře. Já se jdu po vyspání koupat. Je nás tam více. Mimo nás ubytované i místní a dokonce stádo krav. Ano, ve vodě stojí krávy a vesele odhánějí ocasem dotěrné mouchy. Voda je rašelinová, takže léčivá.

Naložím se do teplé mělké vody, lehnu si a snažím se hojit bolavá záda včetně kyčlí... a jakmile ležím, opět usínám. Šťastná to žena. Najednou mne probudí křik. Nějaké zoufalé hekaní a hlasy, dej ruku, neboj, tady už dosáhneš. Zvednu se na loktech a rozhlížím se. Kousek ode mne, kde už se voda svažuje do hloubky, drží dvě naše holky třetí a uklidňují ji. Ta je bílá a třese se jak osika. Při plavání se jí najednou stalo, že nemohla popadnout dech a proto to hekání. Uffff, to zas je zážitek. Naštěstí vše dobře dopadlo. Už si i děláme legraci, že si vybrala hezké místo po ranní exkurzi po veselém hřbitově a že bychom museli každý rok jezdit dávat jí kytku na hrobeček. Černý humor. Večer máme grilování a jíme v zeleni pod širým nebem.

Kuchař je vyznamenán řádem stříbrné vidličky. Jdeme brzy spát, ráno nás čeká vstávání ve čtyři, po snídani pojedeme do Stockholmu.

Vstát ve čtyři problém nebyl, zvlášť když jsme natěšeni na výlet. Ale ta jízda, opět čtyři hodiny v autobuse a to se ještě naše tělíčka nevzpamatovala z té dvaadvaceti hodinové cesty sem. Podřimujeme, občas sledujeme nádhernou panenskou přírodu. Projíždíme městečky, kde je vidět jeřáby, v zemi se neustále něco buduje. Na silnici a dálnici jsem nezaznamenala ještě ani jednu objížďku a přitom jsou vzorné, bez výtluků, bez zvlnění. Konečně nás vítá Stockholm. Začínáme prohlídkou královského sídla Drottningholm. V poklusu ke kašně, kterou nám Švédi ukradli z Valdštejnského náměstí, rozhlídnout po královské zahradě, pár fotek a zase šup šup do autobusu, protože máme na určitou hodinu objednanou prohlídku radnice. Každý dostaneme nálepku, že máme zaplaceno 110 SEK, a vcházíme dovnitř. Prohlídka probíhá tak, že nám průvodkyně začne vykládat o historii, jenže za chvíli máme v patách japonskou grupu, jejich průvodkyně začne hulákat japonsky a my tu naši neslyšíme. Takže jsme honěni, abychom zase postoupili do dalšího sálu a posléze se japonská invaze opakuje. Musím vynaložit nesmírné úsilí, abych celou prohlídku zvládla. Nejhorší jsou schody. Kyčel neposlouchá. Co naplat, musím se přemáhat, přece tu nezůstanu. A už nás zase honí, abychom stihli výměnu stráží. Přicházíme sice pozdě, ale naštěstí ceremoniál trvá asi půl hodiny, takže kus ještě uvidíme. Hraje námořní hudba, hudebníci pochodují po náměstí, pak proběhne střídání stráží a zase pochod muzikantů. Pastva pro oči i foťáky. Nemůžu už víc fotit, můj foťák je vybitý. Kamarádka nemůže fotit, má plnou kartu. Následuje prohlídka korunovační katedrály. Protože začalo pršet, jsme uvězněni v kostele, tak fotím foťákem od kamarádky a fotím a fotím a po chvíli vybíjím i její baterii. Poté máme hodinu rozchod. Urveme se sedmička seniorek a prolézáme shopy a hledáme magnetky. Někde jsme je viděli za 25, ale pět kusů za stovku, jenže průvodkyně radila pěší zónu, že tam je to levnější. Hledáme pěší zónu, děláme si legraci, že netrefíme zpět a že nás bude za hodinu hledat policie. Vlezeme do jednoho obchůdku, tam mají kus za devatenáct. Jenže peníze jsou v autobuse. Kamarádka nám nabídne, že to zaplatí a pak jí to vrátíme. Vybereme si čtyři, ona platí 76SEK pětistovkou a dostane zpět 424 SEK. V obchodě je náhle rušno, přijela rychlovka – kupodivu ne k nikomu od nás, ale k nějaké vzdychající paní. Prodavač je mírně vykolejený, určitě by nerad, aby bába natáhla brka zrovna teď a tady. Vchod je zatarasen ošetřujícími, tak nemůžeme obchůdek opustit. Najednou slyším tu solventní kamarádku, co nám magnetky zaplatila, jak se česky dohaduje s prodavačem, že jí špatně vydal. Vysází na pult devět SEK a že jí měl vydat deset. Domnívám se, že ještě koupila něco pro sebe a urguje špatný výdavek. Ona mele svou. Hele, nedělej, že nerozumíš, ty moc dobře rozumíš a dlužíš mi jednu SEK, měl jsi mi dát deset. Ptám se, tys něco kupovala? Ne, vaše jsem zaplatila a on mi špatně vydal a dělá hloupého. Prodavač se dovtípí, oč jí jde a vyťuká na kalkulačce 500 – 76 = 424. Dosvědčujeme, že jsme opravdu viděli, jak jí 424 vydal. Kamarádka se strašně diví, jaktože je vše v pořádku, když jí chybí jedna SEK, ale nakonec se na prodavače usměje a opouštíme prodejničku. V dalším obchůdku se jedna rozhodne, že by koupila dvouleté vnučce tričko. Tak tam vybíráme a já pořád přehrabuju trička a najednou zjistím, že to ukazuju úplně cizí ženské a všechny mé kamarádky už jsou z obchodu venku. Neutekly moc daleko, tak je dohoním. Opět začalo krápat. Pochutnám si na párku v rohlíku a jdeme k obelisku, kde máme ve tři sraz u autobusu. Jsme dochvilní a přesně dle plánu přijíždíme k muzeu Vasa. To je loď z šestnáctého století, která se potopila ihned po vyplutí a přečkala v bahně tři stovky let. Po složitém vytažení ji rozebrali, znovu poskládali jako puzzle, sedmnáct let restaurovali a my si ji dnes můžeme prohlédnout. Ale nebudou fotky. Mám spásný nápad. Uděláme čenš paměťovek a zas můžu fotit dalším foťákem. Chvilku dělám pár snímků. Na prohlížení je toho v muzeu víc než dost. Já už ale nemůžu udělat ani krok. Bolest je ukrutná a málem mám slzy v očích při každém pohybu. V kinosále se podíváme na film o osudu lodi ve finštině. Naštěstí jsme už dopředu byli o lodi informováni naší průvodkyní, tak nám ani nevadí, že jim nerozumíme ani slovo. Opět dle plánu přesně odjíždíme a musíme přečkat další čtyři hodiny na cestě do penzionu. Dorazíme večer v deset, vítají nás večeří. Kuchař nám uvařil místní specialitu pytt i pannu– což jsou naše francouzské brambory s volským okem a červenou řepou. Nacpaní se ženeme do postelí, únava je na každém vidět. Ale nelitujeme, opravdu jsme toho hodně viděli, i když jen k prohlídnutí Stockholmu bychom potřebovali nejméně ještě další týden.

Večer jsem se převalovala a nemohla usnout. Celé tělo bolelo. Ještě ve dvě hodiny jsem byla vzhůru, pak jsem konečně usnula. Snídaně byla posunuta až na půl devátou, ale já jsem stejně byla už od šesti vzhůru. To pak otevřu noťas a datluju, ať máte co číst. Naši průvodci se střídají. Včera jsme byli s Bárou – dcerou majitele cestovky, dnes jsme opět jeli s jejím tátou, panem šprýmařem. Začali jsme nejbližším městečkem Jönköping. Švédové kladou největší důraz na prevenci kriminality a dávají na první místo rodinu a děti. Proto je ve Švédsku spousta hřišť, hal, sportovišť a dalších stovek možností k volnočasovým aktivitám, dle hesla, kdo si hraje, nezlobí. Jdeme se podívat do parku, kde je kromě dětských prolézaček malý vesnický skanzen. Máme domluvenu prohlídku i uvnitř, kam se vchází nízkými dveřmi, takže se samozřejmě praštím do palice. Postele jsou strašně krátké, prý se spalo v polosedě. Vedle parku je fotbalový stadion a my se v tom horku rádi jdeme zchladit do haly zimního stadionu, kde se mládež honí za pukem. Pak jedeme dál a přijíždíme ke Gränně, autobus nás veze do kopce nad město a průvodce nás láká na piknik. Myslela jsem, že si dělá švandu, ale opravdu vytáhl termosky s kávou a sušenky a piknikovali jsme. Popošli jsme kousek k místečku, kde opět byl malý skanzen Grännaberg, výletní restaurace a vyhlídka na druhé nejnavštěvovanější město u jezera Vättern. Vyrábí se zde cukrové špalky Polkagris. Z vyhlídky se schází po krásném dřevěném schodišti. Krásném na pohled, kruté pro moje nohy. Skupina už je dole v městečku a já ještě stále krok co krok sestupuju po nekonečných schodech, dle cedulky dole jich údajně bylo 243, au au au. Konečně i já dorazím do výrobny cukrových špalků, kde za okýnky můžeme sledovat jejich ruční výrobu. Všichni nakupují kila sladkostí, aby přivezli originální dárek. Jedna seniorka začne naříkat, že nechala fotoaparát na vyhlídce. Pro průvodce žádný problém, někam zatelefonuje a za chvíli už víme, že foťák se našel. Ve Švédsku se totiž nekrade. Pokračujeme ke břehu jezera Vättern, druhým největším ve Švédsku s délkou 129km, rozlohou 1912km2 a hloubkou až 119m. Čeká nás plavba žlutým trajektem na ostrov Visingsö. Vzdávám šlapání ke kamennému kostelu ze 16.stol.  a volím jen malinkou procházku po dětském světě, kde je spousta lákadel od kolotoče, malých vláčků, motokár a dvojkol po minigolf. Projížďku po ostrově nabízí dlouhé vozy tažené párem poníků. Nepřijdu ani o pohled na zříceninu Visingsborg, tu si můžu vyfotit od restaurace, kde čekám na naše turisty. Pak přichází zlatý hřeb večera, jdeme na uzenou murénu. Je dobrá, až se nám dělají boule za ušima. Trajektem zpět na pevninu a ještě hodinku k penzionku. Celou dobu nás průvodce baví. Dovídáme se hodně o zdejším životě, zvycích, jídelníčku, výchově i politice. Je vidět, že majitel cestovky je opravdu člověk se všeobecným přehledem a ještě nám to vše dovede vtipně podat. Večer nás čeká kuřecí směs s rýží a jahodový dortíček. Hrajeme ještě chvíli karty a doléhá k nám zvuk kytary k vytvoření opravdové dovolenkové pohody.

Zase jsem vzhůru od šesti. Sice se ještě chvíli povaluju, ale lepší je se jít osprchovat a otevřít noťas. Dnes nás čeká výlet do Göteborgu, města studentů, zeleně a sportu. Průvodcuje náš známý šprýmař. Opět informace prokládá vtipnými glosami. Jestli to ráno vypadalo na další pěkně slunečný den, už po cestě se zamračilo. A já mám krátký rukáv a bundu v penzionu. Ale než vystoupíme u rybího trhu Fiske Kørka, mraky se rozplynou a je nádherně letně. Průvodce nás provází kolem pultů s rozmanitými rybami. Ryby různě upravené, rybí saláty, rybí bagety a všude typický rybí smrad. Poté jedeme do zooparku. V těchto parcích se vstupné neplatí. Sledujeme líně se povalující lachtany a pak trapem do kopečka k losům. Sotva lezu, ale statečně se vyhrabu až nahoru. Nahoře jedna zoufale hledá sestru. Různě se protelefonovávají, ale park je široký a cestiček stovky a cestu k sobě ne a ne najít, protože šipky jsou samozřejmě ve švédštině a s návštěvníky se taky nedomluví. Celá grupa hledá ztracenky a ty hledají grupu. A jak se ztracenky doptaly? Rukama! Ukazovaly losa s parohama!!! Šikulky. Ufffff, i tentokrát to dobře napadlo a šťastně jsme se shledali. V autobuse vyslechneme výtky, že se máme držet pohromadě a příště už se na nikoho nečeká. Když už je pan majitel v tom zlobení, tak ještě přidá, že snídaně se má sníst v jídelně a nemají se odnášet tuny chleba a chválí toho, kdo si u kuchaře kupuje balíček na cestu, tedy mne - aspoň nemám ostudu s tajným vynášením jídla.

Zastavujeme u přístavu. Protože já dolezu vždy všude poslední, preventivně vypouštím přesun ke Smetanovi a držím se u autobusu. Vyfotím si lodě na pobřeží Baltu.

Jedeme dál. Někteří mají zaplaceno do muzea Volvo, ale typický zájezd seniorů. Platili jsme to předevčírem, takže dnes už někteří neví, co si zaplatili, takže jde o tři více a vstupenky se musí dokupovat, asi se to dořeší u večeře. Ostatní jdou do botanické zahrady, která je sice za dvacet SEK, ale u vchodu je jen pokladnička, kam se má částka vhodit a hází to tam asi tak každý desátý. Pak se jde do muzea Univerzum. Nedostatek vstupenek se opakuje. Opět tři lidé nadbývají a všichni úpěnlivě vzpomínají, zda před dvěma dny platili vstupné 175 SEK – tak jsem z toho tumpachová, že by si někdo nezapamatoval, zda takovou částku platil? Konečně si po opakované výzvě vzpomenou tři, že asi neplatili a vrací vstupenku, aby ji mohli dostat ti tři, kteří mají opravdu zaplaceno. Bez vstupenky se tam zkrátka nikdo nedostane, protože se vchází přes turniket a zpět úplně stejně. Podmořský svět, oddělení kosmonautiky, doba ledová, jeden neví, kam dřív koukat. Už zas sotva pletu nohama, vysvobozením je autobus a cesta zpět. Řidič nám pustil Pelíšky, to se hned líp cestuje. Po večeři ještě karty a diskuzní skupinky do půlnoci a pak už padám do postele.

V noci pršelo a ani ráno to nevypadá nejlépe. Třeba se to ještě vybere. U snídaně opět kobylky. Některým to můžeš říkat třikrát, počtvrté zas naberou nejméně na tři snídaně. Škoda se rozčilovat. Nezbyl na mne ani salám ani paštika. Nevadí, zdraví sílu najdeš v sýru.

Nasedáme k poslednímu výletu do okolí. Nejdříve přírodní rezervace Dumme mosse, z autobusu vystupujeme za deště. Při pomyšlení, že se jde rašeliništěm po dřevěných lávkách, exkurzi vzdávám. Celkem nás zůstává v autobuse sedm. Snažím se vyfotit letadlo na zdejším malém letišti. K našemu velkému překvapení za chvíli u autobusu zastaví šéf s velkým autem a všechny polochromé naloží. Je totiž připraveno překvapení, další piknik v lese. Tentokrát párek v rohlíku, kdy párky se budou rožnit na ohništi. Déšť ustal a sluníčko vysušuje, co napršelo. Chvíli sbíráme borůvky a začnou se trousit výletníci, kteří jsou překvapeni, jak jsme se sem tak rychle dostali. Párky už jsou hotové, posvačíme, naděláme pár fotek a šéf nás zase bere autem k autobusu. To jsou služby. Při kafíčku pak čekáme na pěšáky. Slunce praží a stále ze všech stran slyšíme, jak je letošní léto na Švédsko nevídaně teplé. To je dobře, teplo mám rozhodně raději než chlad.

Následuje Muzeum zápalek v Jönköpingu. A stejný problém se vstupenkami, je nás víc, než počet, který si vstupné zaplatil. Průvodkyně Bára říká, že je pod její úroveň číst seznam, který má v ruce a raději scházející vstupenky doplatí s dovětkem, že o těch pár korun neschudnou. Ale my se stydíme. Protože to nevrhá dobré světlo na seniorklub, na Bohumín, na Česko. A znovu nám vrtá hlavou, zda je to opravdu nevědomost, nebo je to český vyčuránkov. Podíváme se na film, poslechneme si výklad a můžeme si vlastnoručně vyrobit vlastní krabičku sirek, ale bez hlaviček. Některým se docela povedla, některým to jde jak psovi pastva. Pipláme se s jedním balením asi deset minut, s takovou bychom nezarobili ani na slanou vodu.

Přejezd na další stanoviště do Huskvarny. Do Muzea Husquarny je konečně se vstupenkami vše v pořádku a opravdu tam jdou jen ti, co mají poctivě zaplaceno.

Konečně se dočkávají i ti, co se celou dobu těší na utrácení švédských korun v jakémsi nákupním centru a prodejně IKEA. Jsem tak strašně unavená a bolavá, že ani nevystupuju z autobusu a hodinku se prospím. Pak se ještě nadopuju autobusovým kafíčkem a můžu zas chvíli fungovat. Ti, co mají zaplacený bazén Rosenlundsbadet, jdou plavčit, my ostatní jdeme do rozária a k jezeru. Opět v půli cesty odpadám. Ach jo, nožičky, nožičky, proč mne nenesete k jezeru? Mohla jsem si vyfotit růžičky, no nic, někdy jindy, někde jinde.

Pomalu se slézáme k autobusu. Docela jsem zvědavá, jestli se všichni sejdeme, protože teď jsou dvě nástupní místa. Na prvním nastoupí plavci a obdivovatelé růží a zbytek nabíráme u obchodního centra. Já jsem v klidu, já už jsem v autobusu. A hurá, jsme všichni a vracíme se s naditými taškami na základnu. Začínám se zajímat o zasedací pořádek na zpáteční cestě. Prý se nový dělat nebude, vše zůstane jak při cestě sem. A sakra. Pět nás sedělo úplně vzadu, kde je jízda za trest, protože je tam nejméně místa, nejsou tam vyklápěcí stolečky a do stehen mne tlačí páčky, au au, to zas bude jízda. Hledají se dobrovolníci, kteří by si s námi aspoň na úsek cesty sedadla vyměnili. Sláva, jsme senza kolektiv, nabízí se jich hned několik. Tak teď se můžu spokojeně vrhnout na tu večeři. Čeká na nás losos. Mňam. Poslední karetní večer. Hru přeruší nějaký rozruch. Šéf se doslechl, že naše nejstarší účastnice měla včera pětasedmedát let a dává jí s přáním a polibkem i firemní tričko. Oslavenkyně je dojatá. Balení nechávám na ráno, protože stejně budu teprve po vyspání svlékat povlečení a cpát vše do kufru. Ráno v poklidu vše zvládneme. Zaplatíme útratu posledními švédskými korunami, aspoň nemusíme nic vracet. Ještě seskupit k hromadné fotce a nastupujeme! Opět nás provází pan šprýmař. Po chvilce jízdy odbočujeme na téměř lesní cestu. Pan šprýmař vysvětluje, že nebloudíme, jen má objednané kachlíky, které chce vyzvednout a nějak tu firmičku nemůžeme najít. Tak nás povozí švédským venkovem a máme o zážitek navíc. Našli rádcové, našli, kachlíky naložené, můžeme se vrátit na dálnici.

Po cestě sem jsme se z Dánska do Švédska dostali přes Öresundský most, nyní poplujeme chvilku trajektem Aurora. Opravdu, pár fotek švédského pobřeží, s kterým se definitivně loučíme, a pár fotek dánského pobřeží, které nás vítá, a hledáme cestu k autobusu. Já sjedu výtahem a jsem kousek vpředu, jenže k autobusu se nemůžu dostat, překáží mi otevřené dveře nějaké cestovky Panda – zatra práce s Asiaty, nejprve nás prohání ve Stockholmu a teď mne uvěznili na lodi. Uvažuju, jak se ze svého vězení dostanu. Mám ještě znova nastoupit do výtahu a pak jít složitě po schodech dolů? Konečně Panda zavře překážející dveře a odjíždí a já bych už mohla přejít k nám, ale pracovník v zelené vestě mne k našemu autobusu nechce pustit, protože už vyjíždějí auta a on reguluje plynulý odjezd z trajektu. Navigátorovi se snažím vysvětlit, že maj bus tam – mávám rukou. Regulovčík pouští střídavě auta zleva zprava a už se posunuje i náš. No sláva, autobus je zelenou vestou zastaven a já rychle nastupuju. Brrrrr, nechtěla bych na trajektu zůstat. Uvnitř v bezpečí autobusu zjišťuju, že ještě několika lidem se nepodařilo dostat do autobusu včas a nechtěla bych teď být v jejich kůži. Vidět odjíždět svůj autobus musí být strašně stresující. Jeden dědouš utíká za autobusem. A vypadá to, že v nejbližších minutách dostane infarkt. Ale my teď nemůžeme zastavit, protože bychom zablokovali plynulý výjezd vozidel. Objíždíme celý areál a vracíme se pro opozdilce. Pět šťastných seniorek nastupuje s úlevou do autobusu a vtom z osobáku vystupuje i dědoušek, který za námi celou dobu klusal. Obdivuji, jak se tak rychle domluvil, kam potřebuje svézt. Pan šprýmař si taky určitě oddechne. Nenadává, nespílá proviněným, jen konstatuje, že jsme právě složili maturitní zkoušku.

Po chvíli přijíždíme do Kodaně a je odstartovaná Velká pardubická. Vede kůň našeho průvodce ve žlutém triku, já jako kulhavá kobyla uzavírám startovní pole. Téměř není čas fotit, protože když šéf udělá pět kroků, je rázem vpředu o míli a já udýchaná doháním celou grupu a v kyčli píchá. Takže honem vyfotit u Malé mořské víly, honem projít pobřežím, honem ke kostelu. Do něj už nejdu, protože vidím asi deset schodů a z těch mám děsnou hrůzu. Sednu si na první schod a lapám po dechu a nabírám sílu k dalšímu spurtu. Opět pěší přesun. Pro mne něco strašného, ale těším se, že na konci cesty bude hodinová plavba na vyhlídkové lodi. Hurá, došli jsme k ní a vyplouváme. Snažím se fotit hlavní kanál, kterým začínáme a překvapí nás déšť. Tak se jdu schovat pod střechu do loďky a foťák už ani nevytahuju. A další poklus, už mám té Kodaně po krk. Ještě nás čeká poslední úsek k autobusu. Doufám, že nezabloudíme. Melu z posledního, hledáme autobus u zábavního parku Tivoli. Nacházíme ho v dlouhé řadě autobusů. Do schůdků stoupám s prvními kapkami deště. Kodaň se s námi loučí sloními slzami. Poslední dobíhají k autobusu mokří, jakoby teď právě vylezli z bazénu. Odjíždíme k přístavu. Na německou půdu se dostáváme trajektem Berlin. Vůbec neopouštím bezpečí autobusu, ať nemusím zas někde zmatkovat. Natáhnu se na sedačky a hodinku se prospím. Možná bych spala déle, ale všechny mobily začaly pípat, protože chodily esemesky, že nás vítá německý operátor. Tak dojím poslední svačinu. Grupa se vrací z paluby, nikdo nechybí. Ještě zvládnout noční přejezd přes Německo a budeme doma. Kamarádky si s námi ochotně vyměňují pět nepohodlných posledních míst v autobuse, tak budeme mít návrat aspoň pár hodin příjemnější. Hurááá, pražské hlavní nádraží. Šéf se s každým loučí podáním ruky. Děkujeme mu za krásné chvilky. Božínku, byl to nádherný zájezd, moc jsme viděli, ale vše tak v poklusu, že se teď budu muset nejméně dva týdny léčit.

Helenka červenka