Historie myši domácí
Jak uvádí R. J. Berry ve svém přehledném článku o myši domácí, latinský termín „mus“ byl pro autory středověkých bestiářů oblíbenou slovní hříčkou, neboť se všeobecně věřilo, že se myši rodí spontánně z půdy (lat. humus – prsť, půda). Avšak kořeny tohoto názvu je pravděpodobně nutno hledat v sanskrtu, kde slovo „mush“ znamená krást. Druhové pojmenování „musculus“ (tj. malá myš, „myška“) poprvé použil Plinius, který ve své (vůbec první známé) klasifikaci myší touto zdrobnělinou odlišil myš domácí od příbuzných krys.
Pojmenování převzal o mnoho století později i otec moderní systematiky Karl Linné, který do rodu Mus zařadil i potkana, myšice a ostatní druhy, mající „myšovitý“ vzhled. K radikální změně v pojetí tohoto rodu došlo až koncem 19. století, kdy z něj bylo vyčleněno několik samostatných rodů (Rattus, Apodemus aj.), avšak ještě po půl století obsahoval na 200 různých taxona jeho systematické třídění zůstávalo značně nejasné. Jednou z taxonomicky nejkomplikovanějších skupin přitom byly právě domácí myši. V polovině tohoto století bylo učiněno několik pokusů zjednodušit v té době skutečně nepřehlednou situaci, bohužel vesměs se spíše negativním účinkem. Příčinu je třeba hledat v nesprávném zhodnocení rozsahu genetické proměnlivosti a současně v přeceňování geografických morfologických odlišností mezi jednotlivými lokálními populacemi. Výsledkem bylo buď popisování stále nových druhů a poddruhů, nebo naopak nekritické soustřeďování reprodukčně vzájemně izolovaných forem v rámci jediného druhu.
Teprve rozmach biochemických metod a zdokonalení matematických postupů zpracování dat znamenaly novou etapu ve studiu systematických vztahů mezi taxony domácích myší.
Pomocí elektroforézy enzymů a neenzymatických bílkovin bylo rozlišeno osm biochemických skupin, označených jako Mus 1, 2A, 2B, 2C, 3, 4A, 4B a 5, které se vesměs dobře kryjí s dnes až na výjimky všeobecně uznávaným tříděním této skupiny. Skutečnost, že bylo použito tohoto neformálního označení namísto mezinárodně platné zoologické nomenklatury, odrážela neprůchodnost spletité klasifikace myší. Přestože se podařilo v zásadě objasnit základní systematické schéma, otázky platného názvosloví zdaleka vyřešeny nebyly. Naopak, snaha některých autorů přiklonit se k tomu či onomu pojmenování bez ohledu na nedostatečné údaje, které by byly získány na základě multidisciplinárních výzkumů, nebo dokonce zavést svou vlastní nomenklaturu, vedla k dalšímu zamlžení celého problému. I přes jistý pokrok v posledních letech není tato kapitola dodnes zcela uzavřena.
Jaké druhy tzv. domácích myší tedy známe? S vědomím určité nepřesnosti si existující taxony můžeme rozdělit do dvou ekologicky odlišných skupin. Do první skupiny patří myši, které žijí nezávisle na člověku, čili jsou takzvaně exoantropní. Jejich ocas je vždy znatelně kratší než tělo, mají zpravidla světlejší zbarvení a žijí v teplejších oblastech. Jsou to: Mus spretus, M. macedonicusa M. spicilegus. Ve druhé skupině myší domácích jsou formy synantropní, tj. více či méně závislé na člověku. Jejich zbarvení je geograficky značně proměnlivé, stejně jako délka ocasu. Patří sem M. musculus, M. domesticus, M. bactrianus a M. castaneus. Ačkoli na rozdíl od exoantropních druhů vcelku panuje shoda názorů na jejich platná jména, otázka jejich taxonomické úrovně je dosud předmětem diskusí: zatímco někteří autoři je považují za samostatné druhy, jiní je řadí pouze jako poddruhy jediného druhu Mus musculus, vzhledem k možnosti vzájemného, více či méně geograficky omezeného křížení (blíže o hybridizaci myší viz III. část 76, 267, 1997/3). Naproti tomu podle výsledků některých výzkumů se zdá, že každý z těchto taxonů představuje samostatnou linii se svým vlastním evolučním osudem a lze je proto považovat za samostatný druh. Z tohoto důvodu – i s cílem poněkud zjednodušit orientaci mezi jednotlivými formami domácích myší – se přidržíme konceptu druhové samostatnosti obou forem.
