Jak najít správnou cestu
"Správná cesta se nehledá snadno." Slyším často od lidí různého věku. A přitom správná cesta je vždy ta, po které jdeme.
Neexistuje jediná správná cesta, protože každou cestou se dá dojít k cíli. Otázka je, jestli ten cíl nechceme natolik rychle, že nevidíme právě ty směrovky, které k němu vedou jakoby obklikou, přesto pro nás potřebnou vývojovou cestou.
Osud, nebo také naše Vyšší Já nás vede tam, kde získáme potřebná uvědomění. Pokud bychom nešli tam, kam nás to táhne, nevyvíjeli bychom se. I když se možná z počátku jeví to, co chceme jako nemožné, nebo špatné, nutí nás k tomu většinou naše karma, neboť naše duše touží po vyrovnání, a tím je to pro nás dobré a potřebné.
A nebo Vesmír požaduje, aby jsme svou existencí a jednáním přispěli do shluku událostí, které se mají vyvíjet jiným směrem. Jsme také popostrkováni tam, kde je zapotřebí, abychom se něco naučili, nebo něco absolvovali.
A tato cesta se nedá obejít. Člověk je nemilosrdně vystavován nepříjemnostem, dokud nepochopí, co má dělat.
Pokud jsme jakoby ztraceni a nevíme co dál, byť se snažíme bedlivě vnímat znamení z Vesmíru, nebo od andělů, je to většinou proto, že si nechceme připustit to, o čem už víme, ale zahrabali jsme to hluboko ve své hlavě. Chce se po nás více upřímnosti k sobě samému. Je potřeba si znovu projít svůj život, který máme právě teď a pozorně prostudovat, zda-li se nynější realita shoduje s tím, jak bych chtěla, aby můj život vypadal.
Občas opravdu zabloudíme díky koloběhu dnešního života, kdy po delší době zjistíme, že jsme úplně někým jiným, než jsme chtěli být a že žijeme úplně jinak, než jsme chtěli žít.
Jak se navrátit zpět k sobě??
Dáme si více lásky! Žádná objímačka. Hezky se sobě budeme věnovat a budeme vnímat to, co by jsme rádi. Není to jen o uvědomění si, že jsme tady, ale o běžných, denních věcech, jako je naplňování svých potřeb, pravidelné věnování se našim koníčkům, samozřejmě hýčkání těla (mezi to patří i zřeknutí se sexu, pokud se na to zrovna necítíme), prostě myslíme především sami na sebe. To samozřejmě neznamená, že budeme sobečtí ke svému okolí. Dáme najevo o co nám jde a požádáme o shovívavost. Žádné podlézání nebo dokonce smlouvání. Každý má právo dělat právě to, co chce dělat a naopak.
Myslet na sebe a naplňovat své potřeby, nejen ty nejnutnější, ale i ty sebemenší, dodává naší duši pocit, že je tam, kde má být, že je v tom našem těle milována a že si jí vážíme.
Pak, až když se budete opravdu zodpovědně věnovat svým potřebám a dáte si najevo, že k sobě máte úctu, pak teprve přemýšlejte nad správnou cestou. A uvidíte, že už ji nebudete chtít hledat, protože po ní jdete.
Správná cesta je především ta, na které se naše duše cítí milovaná!
Ucítíte takový klid a budete schopni vnímat Boží řád naprosto ve všem. To je ta správná cesta. Toto je smysl života. Naplnit svoji existenci tím, co nás naplňuje :)
Jde zase jen o zvyk. Když chcete být šťastní, víte, že proto musíte také něco udělat. Tady se po nás chce, aby jsme se soustředili na naše cíle a šli tak, aby se nám to líbilo. To je jediná podmínka.
Staré pověry jako např.: štěstí nemohou mít všichni, peníze nerostou na stromech, někomu se lepí smůla na paty, nebo že pokud budeme sloužit ostatním, budeme mít pak nahoře ulehčeno a půjdeme do ráje atd. Tyhle a jim podobné nesmysly si vyhoďte z hlavy. Jsou to řeči lidí, kteří neměli páru o tom, že všechno má svůj důvod. Nepídili se po tom, proč se co děje a radši jen smutnili nebo nadávali. To je charakteristické pro většinu starší populace, nebo lidí žijících jakoby pod rouškou nějakého náboženství. Víra sama o sobě není špatná. Náboženství je totiž také cesta. Cesta ze které sejde každý, kdo ucítí skutečnou svobodu v srdci po té, co bude naprosto zodpovědný za své chování a nebude již potřebovat berličku k tomu, aby věděl, co je správné a co ne.
Svět se pomalu mění a nikdy to tu nebude pro všechny jako v ráji. To by tu bylo nebe a my bychom se nemuseli zbavovat žádné karmy, všichni by měli všechno a neexistovalo by zlo. Takové to bude za hoooodně dlouho, ale to se nás netýká :)
Ten ráj pro nás je tím, že jsme tu a můžeme si se svým životem nakládat jak sami uznáme za vhodné. I když to někdy trvá, než nám to naše životní puzzle zapadne do celého obrázku.
Pokud kráčíme po cestě, která nás baví a na které se máme fajn, kdo by ji nazval tou špatnou??
Problém je v tom, že se většina lidí snaží vejít do toho onošeného formátu člověka zvaný "normální člověk". Lidé mývají pocit, že kdyby dali více najevo svou identitu, tedy svou odlišnost a někdy i odvážnost ve stylu života, zůstali by odsouzení a zkritizovaní někde na kraji společnosti. Právě strach z osamocení nás nutí se neustále "hlídat", abychom moc nevyčnívali. Ale věřím tomu, že pokud se člověk osvobodí od toho jestli ho někdo odmítne, odsoudí nebo dokonce poplive, pak by měl nalézt spokojenější život a především tu "svou cestu", na které se mu bude kráčet směle a s úsměvem.
Jak kouzelné je "být opravdu sám sebou"...
Den co den se nás snaží svazovat média, davy lidí v MHD, naše složenky, nabídky a reklamy, celý den jakoby profrčí a je tu zas večer. Pak máte ejhle celý týden za sebou a o víkendu se sotva stačíte nadechnout a je tu zase začátek toho, co tu už bylo. Čas, čas, čas.
Čas Vás bude nepříjemně tlačit dokud nezačnete dělat, co Vás baví. Každý určitě zažil moment kdy si uvědomí, že když děláme něco, co nás baví, zapomínáme na čas. A pokud děláme něco velmi neradi, čas se vleče do nekonečna. A to je chvíle svatá :)
Člověk by se měl živit tím, co mu dělá radost, protože nejen že vydělá slušné peníze, protože věnuje svému koníčku více času, než ten kdo to dělá pro peníze, nebo proto, že musí, ale ještě bude naplněn a možná unaven ke konci pracovní doby, ale šťasten, že dělá to, co v něm probouzí vášeň pro tuto činnost. Smysl. Vše, co děláte Vám musí dávat nějaký smysl. Má smysl dělat to, co je Vám nepříjemné? Nebo má smysl dělat to, z čeho uvnitř tančíte radostí...?
Jasně, nejde vše hned. Jsou věci, které se opravdu musí. Ale jen do té doby, než si to zařídíte jinak. Jak říká Osho: život je jako neustálá oslava. Tím samozřejmě nemyslel, aby jsme si každou chvilku ťukali sklem s vínem, ale aby jsme se cítili skutečně dobře.
Byli jsme dlouhá léta vedeni nezajímat se o to, co je opravdu důležité. A to jak se mám, je opravdu hodně důležité. A proto je třeba se starat o svou radost stejně jako o své příjmy, či zdraví.
Nic nejde hned a proto máte tolik času, kolik Vám ho jen život tady může nabídnout. Hledejte, tvořte, vyberte si co chcete zažívat, co chcete dokázat, kým chcete být a pracujte na tom, aby jste změnili vše, co nepatří do Vámi zvolené cesty.
A věřte, že nikdo nemá právo Vám dávat do cesty překážky. To můžete jen Vy sami. Řiďte se tedy tím, co Vám říká Vaše srdce. Vezměte všechnu odvahu a třeba si hned zítra zařiďte první věc, udělejte ten první krok, který Vás přiblíží k tomu vytouženému a vysněnému cíli.
Každý v srdci ucítí kam ho to táhne a co má dělat. A pokud ne a máte duto....
...představte si, že jste sami, úplně sami na opuštěném ostrově. Nikdo jiný tam není. Jen Vy a šumění moře, prázdná pláž, za Vámi palmový prales...slyšíte jen šumění vln a sem tam papouška... Jste v bezpečí.
Pokud je Vám příjemnější náš les, vyměňte prostředí a dejte si tam třeba jezerní ostrůvek, nebo jen slunečný les na dlouhou procházku mezi rozkvetlými květinami. Je to jedno. Důležité je, aby Vám bylo dobře. A samozřejmě, aby Vás nikdo nerušil.
Tak dál... Představte si, že na světě jste pouze sami. Rodina, přátelé a ostatní lidé, které Vás znaji a vídají se s Vámi, se totiž ještě nenarodili. Právě teď jste tu pouze sami pro sebe.... Nechte chvíli myšlenky jen u tohoto pocitu. Zvětšete v sobě obraz odpoutání se od všech těch lidí, od práce, od rutiny, od toho co bylo, popřípadě od toho, co je, prostě od všeho, co ve Vašem životě existuje. Teď tu jste jen a jen pro sebe.
Přibližte si, co jste si dali do prostředí, ve kterém je Vám dobře, ve kterém se právě nacházíte. Kvetoucí rostliny, ptáci, sluníčko je celkem dobrá věc :), na ostrově moře a vlnky co šumí, když doléhají k písku....rozveďte myšlenku toho, kde teď jste. Soustřeďte se na každý detail, popište si v myšlenkách všechno, co by jste tam mohli vidět, cítit, slyšet. Jste tam jen Vy a příroda. Buďte tam jako v druhé, ale té lepší realitě. Naciťte si svoji volnost....svoji svobodu...svůj čas. Teď máte totiž na tachometru pauzu a dýcháte jen a jen pro sebe.
Opakujte si: Jsem tady.....a teď. Samozřejmě nemusíte v kuse. Jak Vám to přijde na mysl. Může se stát, že se rozbrečíte. může Vám být všelijak. Je to v pořádku. Můžete v tu chvíli použít třeba známou techniku "Hoponopono".
Se zavřenýma očima si představujte okolí Vašeho poklidného a harmonického světa, který Vás nyní obklopuje. Čím déle takto vydržíte, tím jasnější obdržíte odpovědi od svého srdce.
Když takhle vydržíte alespoň půl hodiny, lépe hodinu, vezměte pak papír a tužku a napište si otázku: Po čem touží mé srdce?
Zapište si odpoveďi. Každou maličkost. Vše je důležité. Dejte si čas. Může se stát, že napoprvé to pro Vás bude obtížné, emoce se jen pohrnou a nebo naopak, budete mít prázdno před očima i v hlavě.
Někdy máme naše srdce natolik omotané harampádím, že pro nás je obtížné slyšet, co nám chce sdělit. A proto je potřeba celou mozkovou rehabilitaci zopakovat.
Důležité je zbavit naši mysl momentální nadvlády, proto je nutné vytvořit prostředí, kde budeme naprosto odpoutáni od všeho dění.
Jsem si jistá, že když se budeme takto a všelijak jinak věnovat sami sobě, tedy nezapomínat na sebe, bude se nám všem lépe dařit. Všem, protože jeden spokojený člověk vykouzlí více úsměvů než nespokojený. A znáte řetězovou reakci? Přesně tak to funguje v životě. To, co jde z Vás, si lidé natáhnou do sebe a naopak. A pokud se budeme každý soustředit na své cíle, budeme více vyrovnaní a lépe se nám bude dařit. Protože podobné se přitahuje....jeden z vesmírných zákonů :)
Pravou životní cestu nehledejte...vytvořte si ji!
Vám všem přeji odvahu a zároveň klid na duši, aby balo slyšet, co Vaše srdce šeptá.