Seslání Ducha Svatého

    

     

 

Deset dní po Ježíšově nanebevstoupení nastaly letnice, jeden z největších
svátků roku, kdy Hebrejci přicházeli do Jeruzaléma ze všech zemí, do nichž se odstěhovali. Město bylo plné cizinců: byli to všechno Židé, ale zdálo se, že to jsou cizinci, protože se oblékali podle způsobu národů, s nimiž žili a jejichž jazyky mluvili.

Apoštolové se shromáždili v domě, kde žili, spolu s Marií, Ježíšovou matkou, a se skupinou učedníků. Náhle sestoupil přislíbený Duch svatý: dům se zachvěl jakoby hukotem prudkého vichru a zjevily se jakoby ohnivé jazyky a spočinuly na hlavě každého z nich.

Zázrak! Zatímco ještě ne dlouho předtím apoštolové byli naplněni strachem a skrývali se, nyní se cítili silní, odvážní a plní radosti Okamžitě vyšli ven a zástupu, který byl zvědavý, co znamenal ten vichr a hluk, začali zvěstovat o Ježíšovi a zvali všechny, aby se stali jeho následovníky.

 

---------------------------------------------------------------

Panna Maria, Matka církve

Nejsvětější Panny Marie Matky církve 1. pondělí po Seslání Ducha Svatého (druhý den Letnic).
      267. papež František podepsal na svátek Panny Marie Lurdské (11.2.2018) dekret, kterým zavedl v pondělí svatodušní památku Nejsvětější Panny Marie, Matky církve. Tuto památku slavila katolická církev v Polsku a v Argentině. Dekret zveřejnila 9.3.2018 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.
     V dekretu bylo uvedeno, že: „úcta k Panně Marii byla v církvi od nejstarší doby. Sv. Augustin napsal, že Maria je Matka církve a díky své lásce se podílela na znovuzrození věřících v církvi. Sv. Lev I. Veliký napsal, že Maria je zároveň Matkou Krista Božího Syna, i údů jeho tajemného Těla (Církve)“.      
      263. papež sv. Pavel VI. prohlásil na zasedání II. vatikánského koncilu v roce 1964 Pannu Marii za Matku církve a oznámil, že: „Matka Boží musí být nadále uctívána a oslavována celým křesťanským společenstvím.“

.................

Klement Maria Dvořák sv. 20. 5./15. 3. kněz, sv. Klement Maria Hofbauer, * 26.12.1751 Tasovice u Znojma (Morava), + 15. 3.1820 Vídeň (Rakousko). Pokřtěn byl jménem Jan. Matka moravská Rakušanka Marie Sternová, otec český řezník Jan Dvořák. Měli 12 dětí, ale sedm jich zemřelo.
       Přestěhovali se z Moravských Budějovic do Tasovic, kde byla většina německy mluvících obyvatel a ti začali jejich české příjmení Dvořák překládat německy Hofbauer. Otec mu brzy zemřel. Vyučil se pekařem. Za několik let se vydal na pouť do Říma, v Tivoli se stal poustevníkem a přijal jméno Klement. V Římě uctil posvátná místa.
       Vrátil se do vlasti, kde poustevničil v Chřibském lese. Po zrušení řádů Josefem II. se vrátil k řemeslu, a odešel do Vídně, kde studoval teologii. V důsledku osvícenského josefinismu se nesměl usadit v Rakouské monarchii. Po studiích byl v Římě v r. 1784 vysvěcen na kněze, v r. 1785 vstoupil do řádu redemptoristů CSsR a přijal druhé řádové jméno Maria (z úcty k Panně Marii a k zakladateli řádu Alfonsi Maria z Liguori).
       Odešel do tehdejší pruské Varšavy jako misionář, ale po obsazení Varšavy Napoleonem v r. 1807 byl se spolubratry zatčen a uvězněn. V r. 1808 byli vyhoštěni a jako misionář chodil po Německu. V r. 1808 se vrátil do Vídně, kde byl pod policejním dozorem, protože v té době byl ve Vídni zákaz řádů. Zde se zasloužil o sloužení českých bohoslužeb.
       V r. 1816 doporučil kancléř Metternich císaři Františkovi I. (II.) zmírnění církevních záležitostí a policejní dozor byl zrušen. Jako světský kněz zde působil až do své smrti. V r. 1819 se stal kandidátem na stolec vídeňského biskupa, ale zemřel dříve než byl na biskupa vysvěcen. Svým vlivem oslabil josefinismus, jansenismus a osvícenství. Redemptoristé a další řády byly povoleny dekretem císaře Františka 19.4 1820.
        V Čechách začal řád redemptoristů CsSR působit od r. 1901 na Sv. Hoře u Příbrami, na Hoře Matky Boží u Králík, v Tasovicích a ve Frýdku-Místku. 29.1.1888 blahořečen 257. papežem Lvem XIII., 20.5. 1909 svatořečen 258. papežem sv. Piem X. Atribut: řeholní oděv. Patron Čech, Rakouska, Vídně a Polska.

-----------------------------------------------------------

Kryštof Magallanes sv. 21. 5. mučedník, sv. Kryštof Magallanes a druhové, * 30. 6.1869 Totaltiche v Mexiku, + 27. 5.1927. Cristoba Magallanes Jara, působil jako farář ve svém rodišti a zároveň byl misionářem kmene Huichole, v letech 1915 – 1937 nastalo velké pronásledování křesťanů a pod trestem smrti bylo zakázáno vykonávání jakýchkoli náboženských obřadů.
     Po uzavření semináře v Guadalajare se ujal bohoslovců a organizoval výuku ve své farnosti, byl zatčen a odsouzen k smrti zastřelením, spolu s ním bylo popraveno 24 seminaristů, kanonizováni 265. papežem Janem Pavlem II. 21. 5.2000.

-------------------------------------------------------------

Rita z Cascie sv. 13. 7./22. 5. řeholnice, * 1360/1380 Roccaporeno v Itálii, + 22. 5.1434/57 Cascio (Kassie), Itálie, proti své vůli byla provdána za muže, který byl na ni zlý a hrubý, po 18 let trpěla v manželství, ve kterém se narodili dva synové, manžel byl zavražděn a oba synové přísahali pachateli pomstu, ona se modlila, aby neuskutečnili svůj plán, za krátkou dobu oba zemřeli a ona požádala o přijetí do kláštera řádu augustiniánek OESA, třikrát byla odmítnuta pro své mládí.
     Podle legendy se jí zjevil sv. Jan Křtitel, sv. Augustin a sv. Mikuláš Tolentinský, kteří ji doprovodili do kláštera, jeho brány se otevřely a když sestry viděli světce, přijaly ji mezi sebe, v r. 1443 dostala při jednom zjevení rány z trnové koruny, které měla až do své smrti, nad jejím hrobem byl postaven kostel, později zbořen, znovu postaven v r. 1947.

 

Julie sv. 22. 5. mučednice, sv. Julie z Korsiky, * 400 Kartágo v Tunisu, + 439 Korsika, Francie, pocházela z bohaté africké rodiny, odvlečena do Sýrie jako otrokyně, její pán ji nechal žít podle víry, protože byla svědomitá a vzdělaná, později byla převezena na ostrov Korsiku, kde si ji dal předvést vladař, nabídl ji svobodu, když se odřekne Krista, ona odmítla a při vpádu Vandalů v r. 439 byla ukřižována.
     Podle jiné verze jejího životopisu byla umučena v Kartágu a na Korsiku byly převezeny její ostatky.

------------------------------------------------------------

 

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze čtvrtek po Seslání Ducha Svatého, pohyblivý svátek podle Velikonoc. Festum Domini nostri Iesu Christi Summi et  AEterni Sacerdotis.
      Je to svátek k rozjímání o Kristově kněžství a k modlitbě za kněze. Ustanoven pro Španělsko v roce 1970 papežem Pavlem VI. podle Bible: "O Ježíši Kristu jako o pravém, vznešeném a nejvyšším knězi (Žid 4,14-16; 5,1-10). Zavedení svátku prosadil arcibiskup Valencie José Maria García Lahiguera, zvaný apoštol kněží. Arcibiskup Lahiguera pomáhal pronásledovaným kněžím v Madridu v občanské válce.
      V roce 2012 určil 266. papež Benedikt XVI. slavení svátku v zemích, jejichž Biskupská konference požádá Svatý Stolec o jeho zařazení. Za 267. papeže Františka schválila 28.1.2015 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti svátek do Českého národního katolického kalendáře.

 

...................

 

Jan Křtitel de Rossi sv. 23. 5. kněz, * 1698 Voltaggio v Itálii, + 23. 5.1764 Řím. Od dětství trpěl epileptickými záchvaty. Studoval na jezuitských a dominikánských školách. Byl zbožný a pilný, měl přezdívku apoštol mládeže. Své kamarády vodil do nemocnic, kde pomáhali jako dobrovolníci
       Vysvěcen na kněze v Římě v r. 1721. Učil katechismus na veřejných prostranstvích. Věnoval se chudým a nemocným, inspiroval se učením Didaché (nauka Dvanácti apoštolů – spis z 1. a 2. století): „Drž almužnu ve své ruce do té doby, dokud nepoznáš, komu ji máš dát. Nemůžeš dávat almužnu komukoliv. Nejdříve zjisti, kdo a v jaké míře ji potřebuje.“ Péče o bídné a chudé neznamená podporovat nečinnost nebo žebráctví.
     Zděděné peníze po rodičích věnoval na výstavbu nemocnice a navštěvoval vězně. V r. 1737 mu byla udělena hodnost kanovníka. Přenechal svůj byt chudé rodině a odstěhoval se do komory na dvorku. Svatořečil ho 257. papež Lev XIII. v r. 1881.

--------------------------------------------------------------

 

Vincenc Lerinský sv. 24. 5. řeholník, původním povoláním voják, později vstoupil do kláštera na ostrově Lérins, napsal katechismus, kde vysvětlil nauku o víře, + 450.

-------------------------------------------------------------

 

Beda sv. 25. 5. kněz a učitel církve, výklad tohoto jména je nejasný, pravděpodobně jde o zkomoleninu bene = dobře, sv. Beda Ctihodný, * 673 Wearmouth v Anglii, + 26. 5. 735 Sunderland.
     Od 7 let benediktin OSB ve Wearmouthu, v 10 letech přešel do kláštera Jarow v Sunderlandu u Durhamu, v 19 letech v r. 692 přijal jáhenské svěcení, v r. 703 ve 30 letech byl vysvěcen na kněze. Učenec v přírodních a náboženských vědách, napsal první historii západních klášterů, jeho výklady teologie se četly na veřejných místech.
     Už za svého života byl nazýván Venerabilis = ctihodný, stal se rádcem panovníků, biskupů a mnoha dalších lidí, pohřben v katedrále v Durhamu v Anglii, za církevního učitele prohlášen v r. 1899.

 

Řehoř VII. sv. 25. 5. papež, vlastním jménem Hildebrant, * 1020 Soana v Toskánsku, vstoupil do řádu benediktinů OSB na Aventinu v Římě, několik let pobýval v Cluny ve Francii, průvodce 149. papeže Řehoře VI., od r. 1049 byl pokladníkem 153. papeže Lva IX., v r. 1073 zvolen 158. papežem, snažil se vymítit svatokupectví, dával příklad svým morálním životem, prosazoval práva, roku 1074 vyhlásil tvrdé tresty kněžím a biskupům za porušování celibátu, vymanil dohodou církev z císařského vazalství, císař Jindřich IV. za několik let dohodu porušil, prohlásil volbu papeže za porušení svých práv a vtrhl se svým vojskem do Říma, papež se opevnil v Andělském hradu.
     Jindřich jmenoval ravennského arcibiskupa Guiberta (Wiberta) z Parmy novým papežem, který si dal jméno Klement III., Normané, kteří měli území v jižní Itálii a jejich spojenci Saracéni se střetli s císařským vojskem, Normané dobyli Řím, vyhnali císaře i vzdoropapeže Klementa III. a osvobodili papeže Řehoře VII.
     Saracéni mezitím obsadili chrám sv. Petra a zpívali v něm verše z Koránu, Římané se proto vzbouřili proti papeži Řehořovi a vyhnali ho z Věčného města do Salernu, jeho poslední slova byla: „miloval jsem spravedlnost, nenáviděl nepravost a proto umírám ve vyhnanství.“, zemřel v Salernu, + 25. 5.1085, 234. papež Pavel V. ho svatořečil v r. 1606.

 

 Marie Magdalena de Pazzi sv. 25. 5. řeholnice, * 2. 4.1566 Florencie, křestním jménem Kateřina, pocházela ze šlechtické rodiny, dětství prožila v klášteře rytířek sv. Jana, kde mohla o velkých svátcích přijímat sv. přijímání. 14. 8.1582 vstoupila do řádu karmelitek OCarm.
       Nové jméno přijala 30. 1.1583, prožívala velké duchovní zkoušky, na 2 – 3 hodiny denně měla mystická vidění. Při jednom z nich dostala stigmata (Kristovy rány). Snažila se o reformu církve, adresovala několik listů tehdejším papežům a kardinálům, mívala vidění Ducha Svatého v různých podobách: oheň, proud vody, holubice, sloup, oblak, blesk, paprsek, větvička, šíp, pečeť, desky Desatera a další podoby.
       Modlila se za lidi, kteří dobrovolně páchali těžké hříchy, před svou smrtí prohlásila: „mnoho věcí jsem v životě pochopila, ale nechápu, jak lidé mohou svolit ke smrtelnému hříchu proti Bohu“.
       + 29. 5.1607 Florencie. 8. 5.1626 blahořečena 236. papežem Urbanem VIII. 28. 4.1669 ji svatořečil 239. papež Klement IX.

---------------------------------------------------------------------

 

         Slavnost Nejsvětější Trojice

 

    

 Křesťané věří v jednoho Boha ve třech osobách („Trojice“). „Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství“ (Benedikt XVI.). Křesťané se nemodlí ke třem různým bohům, nýbrž k jedinému Bohu – Otci, Synu Ježíši Kristu a Duchu svatému. Proto jsou křesťané křtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Bůh tedy není osamělá bytost. Bůh v Trojici je společenství, věčné sdílení lásky. Podle Božího modelu je také člověk orientován na vztahy, sdílení, účast a lásku. (srov. Youcat čl. 35, 122).

 

 Filip Neri sv. 26. 5. kněz a řeholník, sv. Filip Neri, * 21. 7.1515 ve Florencii, otec advokát, matka mu zemřela v jeho 5 letech, pro jeho veselost a laskavost si ho oblíbila i jeho nevlastní matka.
      Jeho heslem byla věta: „svatý smutný je smutný svatý“, pracoval jako příručí v obchodě svého strýce. Vystudoval v dominikánské škole, v r. 1535 odešel do Říma jako vychovatel. Shromažďoval děti a mládež na setkáních zvaných oratoria. Z těch vznikla v r. 1552 Kongregace oratoriánů dO.
      Knězem se stal v r. 1551 ve svých 36 letech, byl zpovědníkem a rádcem mnoha významných lidí, mezi jeho přátele patřil sv. Karel Boromejský a sv. František Saleský, několikrát odmítl kardinálskou hodnost, byl známý jako apoštol Říma. Už za svého života odmítal přezdívku il Santo (svatý).
      Připisuje se mu zasvěcení měsíce května Panně Marii a zavedení Loretánské litanie v májových pobožnostech. Zemřel na svátek Božího Těla, + 26. 5.1595 Řím. 235. papež Řehoř XV. ho svatořečil v r. 1622.       

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

                       

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               

 

 

 

 

                             

 

                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          

     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)

      Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
      Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
      Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
      Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
      Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
      Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
      V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
      Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
      V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
      24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti. 

     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.