Jmenuji se Čiki. Tedy původně jsem byla jen číslo „sedm“. V útulku nás bylo hodně. Myslím v tom prvním, kam nás dali, když naše vlastní panička zemřela. Byli jsme čtyři a po roce nás přesunuli do Šanty. To je také útulek, ale takový pohodlný – něco  jako letní tábor pro kočky. Spousta pelíšků, prolézaček, dokonce vlastní terasa. Nebylo si na co stěžovat, ale stejně mi tam něco chybělo. Tedy ne že by se k nám nechovali pěkně, jak mohli, tak mě podrbali za ouškem jak to mám ráda, ale nic se nevyrovná pohlazení a rozmazlování člověkem, který patří jenom vám.

Nu a pak jsem se na velikonoce najednou stěhovala.

To přišla jedna paní, taková silná s legračním tričkem vlka. S ní byla ještě jedna a pak takový čahoun. Já už byla smířená s tím, že si mě nikdo neodvede. Okolo bylo spousta krásných koček, a já byla černá, vypelichaná a popravdě jsem vypadala jako špatně upravená sestřenice dědečka – sfinx. Jsem taková dlouhá, hubená, špičatý čumák – zkrátka: žádná „Miss kočka“. Ale jsem náturou zvědavá a lidi mám ráda, tak jsem se šla podívat na tu skupinku, co přišla s naší útulkovou „tetou“. Nevím co mě tak zaujalo, ale instinktivně jsem sebou plácla na záda a ukázala bříško, které jsem chtěla podrbat. Pavla to pochopila. (tak se ta paní s tričkem vlka jmenovala) Začala se se mnou mazlit a já pochopila, že přátelství na první pohled může existovat i pro mne. Než jsem se nadála, dali mě do přepravky a ten dlouhán řídil.

Když přepravku v mém novém domově otevřeli, byla jsem trochu vyděšená. Cítila jsem tam jinou kočku, ale nikde jsem jí neviděla. Nevěnovala  jsem tomu dál pozornost a dala se do prozkoumávání prostoru. Dva pokoje, kuchyň. Pavla mi hned ukázala misky a záchod. Ale pak jsem se najednou vyděsila. Co když si tu zase zvyknu a oni mne odvezou? A tak jsem zalezla za sporák. Uklidňovalo mě to, že mě násilím netahali. Jen sem tam koukli, zda tam ještě jsem. V noci jsem se vydala na průzkum. Ale jen opatrně. Našla jsem lepší skrýš. Ve skříni za závěsem na nějakých košilích. První týden jsem tam strávila dost času.  Mé výlety po novém bytě byly čím dál delší a častější.  Tuhle nudnou fázi přeskočím.  Jen podotknu, že se mnou spolubydlící měli velkou trpělivost. K ničemu mě nenutily a nechaly mi zcela volnost  a vlastní tempo k aklimatizaci.

Ten pach cizí kočky mi Pavla vysvětlila. Dva dny předtím, než jsem přišla, jí zemřela kočička. Náhle. Byla z toho moc smutná, ale naštěstí dostala skvělý nápad, najít si novou čtyřnohou kamarádku. A jsem moc vděčná, že si vybrala mě. Tedy, že jsme se vzájemně vybraly.

Teď mám k dispozici balkon. Pavla mi ho zasíťovala a za to jsem vděčná. Když vidím ptáky, nebo mouchy, snadno se zapomenu a mohla bych z balkonu sletět. Miluju hry s míčkem, mam plyšovou myš. Nevím co je na tom legračního, ale Pavla se může potrhat smíchy, když honím ocásek. Tak jí dělám radost. Spím vedle ní na dece, nebo v křesle v obýváku…zkrátka jak se mi zrovna chce. Někdy se stočím do jejích nohou, ale zjistila jsem, že sebou v noci strašně mele, tak to není moc bezpečné.

Byt už mám celý rekognoskovaný. Jediné co mám zakázané, jsou stoly a kuchyňská linka. No, popravdě nechápu proč, ale co bych jim neudělala radost. Koneckonců, kdo mě vidí, když jsem tu sama, nebo všichni spí. Teď už je venku krásně sluníčko a tak se vyhřívám na parapetu na balkonovém okně, nebo na skřínce co mi Pavla polepila kobercem, aby byla pohodlnější. Mám vždy plnou misku granulek celý den, dost vody, jednou denně kapsičku, kterou opravdu miluju. Nemohla jsem dopadnout lépe. Obě spolubydlící se se mnou mazlí, drbou mě, a starají se. Jsem tady spokojená.

A abych nezapomněla: už mi zarostla i všechna holá místa a tak vypadám jako opravdová kočka domácí. … a jmenuji se Čiki.