Pohádky
LESNÍ POHÁDKA
24. 3. 2011
V jednom hlubokém lese žili tři přátelé. Kočička Mína, Pejsek Pluto a Prasátko Tedy. Potkali se – ani už nevěděli kde. Ale jisto je, že od té doby byli stále spolu. I domečky si postavili vedle sebe. Nejdříve stavěla domeček kočička a pejsek s prasátkem jí pomáhali. Pak si stavil domeček pejsek a prasátko s kočičkou přiložili ruku k dílu. Nakonec pejsek s kočičkou postavili domeček prasátku, za to, že jim oběma tak obětavě pomáhalo. Kočička ušila záclonky a všichni se nastěhovali. Každý den kočička pro své dva kamarády vařila a prasátko s pejskem jí zvelebovali dům, udělali kolem domečků zahrádky a nosili kočičce věci na vaření. Tak si tam zvířátka šťastně žila a nepřemýšlela o tom, co se děje za hranicí lesa. A tak netušili, že na kraj lesa vstoupil podivný tvor. Rozhlížel se, ale tak nějak podivně. Snad smutně. Když ho zvířátka ucítila, nedokázala jeho pach nikam zařadit a tak se raději stáhla do ústraní. Tvor procházel lesem, rozhlížel se a ani mu nebylo divné, že nevidí nic živého. Bylo mu to líto. Tak rád by si s někým popovídal. Byl tak sám. Věděl, že se ho všechna zvířátka bojí. Byl velký, silný, a odmala maminky své děti učily, že je nebezpečný. Nikdo nikdy nechtěl poznat jeho srdce. A tak byl velmi osamělý. Věděl že ostatní odrazuje, ale přeci za to nemohl, že se narodil jako medvěd. A tak putoval světem a nikde se dlouho nezdržel. Nikdo o to totiž ani nestál. Posadil se na mýtinku a přemýšlel co dál. Ve stejnou dobu se tři kamarádi Mína, Tedy a Pluto rozhodli, že půjdou na výlet. Sluníčko se na ně smálo a den byl jako stvořený pro toulky jejich lesem. Mína sbalila do košíku jídlo na piknik a prasátko si koš připevnilo na záda a společně vyrazili. Prozpěvovali si a bylo jim dobře. Když dorazili až k mýtince, kde seděl nešťastný medvěd, zarazili se. Věděli, že jim rodiče říkali, že se s medvědem není radno bavit. Ale jak tam tak smutně seděl, nevypadal vůbec nebezpečně. Naopak. Zvířátkům ho přišlo líto. Raději se z dáli chtěli přesvědčit, co tam velký chlupáč vlastně dělá.
"Pojďme k němu" řeklo prasátko, které si dobře pamatovalo vlastní osamělost, než se ho ujala kočička s pejskem.
"Co když je nebezpečný" strachovala se Mína.
"Ale jdi, vždyť vidíš, jak je smutný." Mínil Pluto
"Třeba má chudák hlad." A aniž by čekalo na souhlas kamarádů, vyrazilo prasátko i s piknikovým košem k medvědovi. "Ahoj, vyrazili jsme s přáteli na piknik. Nechceš se přidat?"
"A vy byste mě s sebou vzali?" podivil se medvěd.
"A proč ne? Nebo máš jiný plán?" usmálo se prasátko.
"Ale... já jsem medvěd... vám to nevadí?" stupňoval se medvídkův údiv. To už ale dorazila i Mína s Plutem.
"Vadilo by nám, kdybys nás chtěl sníst. Ale na psokočkoprasožrouta nevypadáš. Tak se k nám přidej." Pobídl ho Pluto. Medvěd polkl slzu (což je u medvědů dost vzácné) a zvedl se. O hodně tlapek převyšoval své nové společníky.
"A jak se jmenuješ?"
"Já nevím. Nikdo mě vlastně ještě nikdy neoslovil. Asi jméno nemám" podrbal se medvěd.
"Nemůžeme ti přeci říkat jen : medvěde." Zamyslela se Mina.
"Ale jak se budeš jmenovat" přemýšlelo prasátko.
"A jak by se ti líbilo třeba Bobeš?" vložil se Pluto.
"Bo ... beš ..." pomalu slabikoval medvěd. Byl dojatý. Nikdy ho nikdo nezavolal jinak než: táhni medvěde a tak se mu první jméno, které mu zvířátka vybrala moc líbilo. Horečně začal přikyvovat, aby si to snad zvířátka nerozmyslela.
Mína rozprostřela deku, prasátko sundalo koš s jídlem a všichni se posadili tam, kde ještě před chvílí seděl smutný Bobeš. "A odkud jsi?" začala konverzaci Mína.
"Já nevím."
"Jak to že nevíš? Ty nevíš, kde máš mámu a tátu?" nemohlo pochopit prasátko.
"Nepamatuju si je. Jsem už dlouho sám. Vždycky, když jsem chtěl někde postavit domek, vyhnali mě."
"A to jsi nikde nepotkal jiné medvědy?"
"Potkal, ale ani oni mě nechtěli mezi sebe. A tak jsem nakonec přestal jiné medvědy hledat."
"Chudáčku" politovala ho Mína. "Musí ti být smutno"
"Někdy ano ... vlastně dost často". Pokýval hlavou Bobeš.
"A co kdybychom ti pomohli postavit dům?" navrhlo prasátko.
"To by jste pro mne udělali? Mohl bych bydlet s vámi??? Opravdu?" Bobeš nemohl věřit vlastním uším. Po takové době našel někoho, kdo se ho nebál, neutíkal před ním a dokonce chtěl, aby zůstal.
"Podívej se na nás" usmála se Mína. "Maminka mě učila, že pejskové jsou zlí a nemají rádi kočičky."
"Me zase učili že kočičky jsou zákeřné a prasátka špinavá." Pokyvoval hlavou pejsek.
"Mě maminka říkala, že prasátka se s nikým nekamarádí, protože je nikdo nemá rád."
"A vidíš ..." pokračovala Mína. "Potkali jsme se, skamarádili a teď máme domečky vedle sebe. A už taky víme, že nebyla pravda, co nám říkali. A když ostatní zvířátka poznají že jsi silný, ale hodný, jistě zanedlouho získáš hodně kamarádů."
"Když já jsem na všechny zvířátka moc velký." Posteskl si Bobeš. "Oni utíkají hned a jak jim mám ukázat, že se mě nemusí bát?"
"Musíš být trpělivý." Pravil Pluto. "My ti pomůžeme."
A tak zvířátka sbalila nádobí, medvěd vzal koš do tlap a na ramena si vysadil kočičku a prasátko s pejskem vesele klusali vedle něj. Když dorazili ke svým domečkům nastal problém, kde bude Bobeš spát dnes?!Ani jedno ze zvířátek nemělo dost velký domeček pro velkého chlupáče. Ke kočičce strčil leda tlapu, s domečkem pejska na tom nebyl o moc lépe a prasátku by jeho domeček zbořil.
"To nevadí" pokrčil rameny Bobeš. "Já jsem zvyklý spát pod širým nebem."
Kočička se tlapkou podrbala za ouškem. Nelíbilo se jí, že zatímco oni budou v teploučku svých pelíšků, jejich nový kamarád bude spát venku. Co když přijde déšť? A co když mu do kožíšku nalezou mravenci? Ojoj Kočička dobře věděla jak je to nepříjemné. Ale i pejsek s prasátkem vypadali, že nechtějí chlupáče nechat jen tak.
"Víte co?" rozhodlo prasátko. "Tak dnes budeme spát venku všichni. Než usneme, můžeme si povídat a dívat se na hvězdy."
"To je nápad!" zatleskala tlapkami Mína. Sice to neřešilo problém deště a mravenců v kožíšku, ale byla ráda, že nenechají medvěda samotného." A zítra ti pomůžeme postavit domeček." Zvířátka si došla do svých domečků pro deky a obrovský závěs přinesli i Bobešovi aby se měl čím přikrýt. Všichni čtyři se k sobě přitulili a spokojeně usnuli.
Ráno hned začali se stavbou domu pro medvěda. Bobeš nosil velké klády, prasátko je stavělo a přidržovalo, pejsek zatloukal hřebíky a svazoval trámy a kočička ve svém domečku vařila pro všechny oběd a v přestávkách mezi tím, šila medvědovi záclonky a další potřebné vybavení. Tak pokračovali tři dny. Čtvrtý den byli hotovi. Kočička pověsila záclonky a dala na stůl ubrus. Všechna zvířátka z lesa chodila z uctivé vzdálenosti sledovat, jak se čtyři kamarádi činí. Nemohli pochopit, že se naprosto různá zvířátka dokáží takhle skamarádit. Ale naše zvířátka o tom věděla své. Všechna zažila předsudky, pomluvy, pověry, a nepřátelství pramenící z malé snahy pochopit jaký je ten druhý doopravdy. Věděla, že všichni se podívali na prasátko a řekli si – špindíra nevychovaný, stejně tak se podívali na kočičku a řekli si – namyšlená slečinka ty se s pejskem nesnesou, pěkně jí prožene. A stejné to bylo s Bobešem. Všichni viděli jen obrovské zvíře, které je silné a tak hned utíkali.
Všichni čtyři si zálibně prohlíželi své dílo. Bobeš byl nadšený. Poprvé ve svém životě měl domov a přátele. A tak čas plynul. Ostatní lesní zvířátka si už zvykla na podivnou čtveřici. Když ale ani po několika měsících medvěd nesnědl ani kočičku, ani pejska ani prasátko, zvířátka se přestala bát a když je potkala neprchala ale s čím dál menší vzdálenosti se s nimi dávala do řeči. Jednoho dne se ke zvířátkům donesla zpráva (myslím, že jí přinesl kolem běžící zajíc), že je v lese podivné zvíře. Je velký asi jako Bobeš, ale není tak mohutný a chlupatý. Je podivně cítit a vůbec se nechová jako obyvatel lesa. Chodí křížem krážem a stále si něco brumlá. Zvířátka co toho tvora potkala se raději schovala, protože něco tak podivného ještě neviděla. A tak zvířátkům do života vstoupil nový tvor – člověk.
Žádné z nich o tom podivném nováčkovi neslyšelo. Jen sova si matně vzpomínala, že něco podobného kdysi viděla. Ale byla již stará a tak si nemohla vzpomenout, za jakých okolností. A zatím se tam člověk procházel. Tu se zastavil u vysoké jedle, tu se ohýbal k nějaké květině. Podivné zvířátkům bylo, že se vždy na noc – to nejkrásnější období, kdy se obloha rozsvěcela – člověk ztratil.
"Asi našel nějakou skvělou noru" mínilo prasátko.
"Třeba spí na stromě" dumala kočička.
Pravdy se ale nikdo nedopátral. Člověk s prvními hvězdami odcházel.
"Měli bychom se s ním skamarádit." Navrhl Bobeš. "Třeba je mu taky smutno. Jako bylo mě."
"Ale nejdříve by se měla ukázat kočička. Tebe by se ty chlupáči asi lekl." Pluto jako vždy podal rozumný návrh a tak se zvířátka z domečků pod borovicemi dohodla, že se s novým obyvatelem lesa seznámí.
Druhý den ráno si na člověka zvířátka počkala na kraji lesa. Ale slunce už bylo vysoko a člověk nikde. Zvířátka odešla zklamaně domů.
"Třeba se na nás zlobí, že nás nepotkal." Strachovala se Mína.
"I kdepak. Spíš se vrátil ke své smečce. Jistě není sám." Uklidňoval jí Bobeš.
Pro jistotu zvířátka čekala na kraji lesa i druhý den a pak třetí ... a tak to šlo celý týden. Nakonec došla zvířátka k závěru. Že se asi už člověk nevrátí a život v lese se vracel do starých kolejí. Pejsek, kočička, prasátko a medvěd se navštěvovali ve svých domečcích a ostatní zvířátka byla vždy vítána.
Až jednoho dne se lesem roznesla zpráva, že je člověk zpátky, ale že je nějaký jiný. Jinak voněl a choval se zvláštně. Chodil kolem stromů a hladil je. Zvířátka tentokrát neváhala (aby jim ten podivný host nezmizel jako minule) a vypravila se za ním. Zvířátka věděla, že tenhle člověk je jiný, ale až když jí zahlédli zjistili, že to je samička. Seděla na pařezu a slzy jí tekly po tvářích.
"Vidíte. Říkal jsem to. Je jí smutno." Pravil Bobeš
Mína na nic nečekala a neregistrovala ani varovný pohled Pluta.
"Ale, ale kdopak to tu je?" dívka si utírala slzy. Mína jí moc nerozuměla. Mluvila tak divně. Asi byla z daleké ciziny.
"Odkud jsi?" zeptala se. Ale to zase nerozuměla ona.
"Kde jsi se tu vzala? Snad jsi se neztratila?" Mína nechápala, ale hlas dívky zněl přátelsky a tak se nechala pohladit.
Pluto, Bobeš a Tedy raději zůstávali stále ve skrytu. Nechtěli návštěvníka vyděsit. Mína se uvelebila u dívky na klíně a začala spokojeně příst.
"Je mi moc smutno kočičko." Pohladila jí. Mína jí nerozuměla, ale nějak vycítila, že se v těch slovech objevil zármutek. Položila si tedy hlavu na její ruku a pozorně se jí zadívala do tváře. Obě pochopily, že se nedorozumí běžně, ale dívka přesto nepřestávala mluvit. Vypadalo to, jako by jí mluvení s touhle malou mícou od něčeho osvobozovalo. A tak pokračovala."Jsem tady poprvé. Víš, dědeček sem chodil každý den. Pozoroval stromy, květiny, zvířata... vždycky říkal, že je škoda, že nerozumíme obyvatelům lesa. Nemyslel tím jenom zvířátka jako jsi ty." podrbala jí znovu mezi ouškama. "Pro dědečka bylo všechno živé. Stromy, květiny. Dokázal s nimi rozmlouvat." Jak dívka mluvila, stalo se něco zvláštního. Čím déle mluvila, tím víc jí Mína a dokonce i Pluto, Tedy a Bobeš za křovím rozuměli. Najednou nemluvila neznámou řečí. Věděli co říká. Nevěděli jak, ale věděli to. A dívka pokračovala. "On se chtěl seznámit s lesem. Byl moc nemocný a říkal, že tady je mu nejlépe. Stromy mu dávají sílu svých kořenů, květiny ho naplňují něhou a živí tvorové mu dávají moudrost. Vždycky říkal, že vy nepromrháte jedinou minutu svého života, a kdyby jste se uměla za svým životem ohlédnout, nebyla by tam ani jediná promarněná vteřina. My lidé to neumíme. Je spousta věcí, které pokládáme za důležité, ale jak plyne čas, zjistíme, že jsou jiné ... ještě důležitější věci."
"A co je s Tvým dědečkem?" mňoukla Mína. Ani si neuvědomila, že vlastně dívce rozumí. A ani dívka to nepochopila.
"Dědeček zemřel. Byl moc nemocný. "
"To je mi líto" mňoukla Mína. Ale nemyslela tím jen to, že dědeček zemřel. Bylo jí líto, že tentokrát promarnili oni tu chvíli, kdy se mohli k člověku přiblížit.
"Chtěla jsem jen vědět,kam dědeček tak rád chodil, víš?"
"I ty sem můžeš přeci chodit. Vždycky tě tady rádi uvítáme."
"Opravdu?"
"Podívej, je tady klid atak proč bys nemohla zajít na návštěvu? Vždycky rádi uvítáme každého, kdo nám neubližuje."
Dívka utřela slzy a Mína seskočila z klína.
"Ráda zase někdy přijdu kočičko. A děkuji ti."
"Nemáš za co a brzy se vrať."
Dívka naposledy Mínu pohladila, a ta se k její dlani přitulila.
Rozešli se jako letití přátelé. Něco bylo zvláštní. Jako by si ani nevšimly že si rozumí. Mína mluvila svým-kočičím jazykem a člověk svou – lidskou řečí .A přeci: našli si společnou řeč.
Od té doby dívka les navštěvuje často. Zvířátka se jí přestala bát a postupně se seznámila se všemi obyvateli lesa. Někdy s sebou dokonce přivedla svoje lidské přátele. Zvířátka věděla, že se jim nic nestane. Pravda, někdy se objevil člověk, který nepatřil do téhle přátelské smečky. Zbylo po něm vždy spousta odpadu a se zvířátky si vůbec nerozuměl, i když se o to zvířátka moc snažila. Naštěstí se ale vždy objevila dívka se svými přáteli a vše bylo zase jako dřív do lesa se vrátil klid.
Ráda bych Vám řekla, kde ten les, kde si lidé se zvířátky rozumí, je. Zapomněla jsem to a tak nezbývá každému z nás, než ten "svůj" les hledat.Třeba ho najdeš i ty, ale nezapomeň, že zvířátka se někdy schovávají, tak jim dej vědět, že jim nechceš ublížit. Ani jim, ani jejich domečkům.
KRÁLOVSKÉ ZAMYŠLENÍ
24. 3. 2011
Byla to úplně maličká země. Tak malá, že když její královna svolala své poddané do hlavního města, ani nebylo moc přeplněné. Lidé si tam žili spokojeně. Inu, jaká královna takový lid. Královna už nebyla nejmladší, ale žila sama, protože nestála o nápadníky toužícími po jejím bohatství. A tak čekajíc na pravou lásku pomalu stárla. Nikdy neoplývala nějak výraznou krásou, ale měla dobré srdce a svojí zemi velmi milovala. Lid jí tuto lásku vracel. Moc by jí všichni přáli hodného muže a kopu dětí, ale přes veškerou snahu nalézt vhodného nápadníka zůstávala královna na trůně osamělá. A jak šel čas, královna pochovala své drahé rodiče, a vlasy na hlavě jí pomalu běleli. Ale víc než to ji trápilo, že zemi nedala následníka trůnu. Nejednu bezesnou noc přemýšlela o budoucnosti svého lidu a svého panství. Jednou v noci, když tak nemohla usnout,dostala nápad. Byl prostý, ale v jednoduchosti bylo právě kouzlo. Ihned vstala a napsala prohlášení. Usnula spokojena a šťastná, že její země nepadne do rukou nikomu nesprávnému. Druhý den
v poledne mohli lidé v celém panství číst zprávu, vyvěšenou na všech nárožích.
" Já, královna Elizabeth vyhlašuji, že každé dítě ve věku 10-15 let, nemající rodiče, nebo jednoho z rodičů, bude od zítřejšího dne žít na zámku a bude mu poskytováno královské vzdělání. Kromě toho budou všechny takové děti užívat všech privilegií královských potomků. Do roka bude určeno, které z těchto dětí, vychovaných na královském dvoře, v blízkosti mého srdce, mysli a zraku, se stane následníkem trůnu a právoplatným dědicem královského rodu. Ostatní děti budou povýšeny do šlechtického stavu s doživotní rentou a postavením v úřadech, pro které budou vzděláni a pro které budou mít nadání a osvědčí se. Je lhostejno, zda půjde o děvče, nebo o chlapce.
To je má vůle Královna Elizabeth
Lid, který nikdy nedal najevo, že ho Královská samota trápí, se v duchu zaradoval. Znovu se přesvědčil, že královna má dobré srdce a rozhoduje se s moudrostí. Ale protože země byla opravdu malá, na druhý den se na zámku sešlo pouhých 10 dětí. Šest chlapců a čtyři děvčata. Všechny byli vyjukané a nemohli se vynadívat na tu krásu, která je obklopovala. S každým se královna pozdravila a krátce pohovořila. Nakonec vyjádřila naději, že se jim bude na zámku líbit a budou si rozumět. Každý dostal přidělenou komornou a pokoje zařízené tak, aby mohli bydlet po dvou a přitom měli dostatek svobody, volnosti a vlastního soukromí.
Královna s příchodem dětí omládla. Nechodila již tak zasmušilá a utrápená, ale sledovala "své děti" (jak jim říkala) při hrách i při vzdělávání. Večer se většinou shromáždili kolem královny a ta je zasvěcovala do tajů panovnických povinností, řešila jejich starosti a bolesti, a nejednou sušila slzu stesku. Věděla o nich vše. Znala jejich starosti a jejich silné stránky i slabosti .Po počátečních rozpacích i děti začali svou královnu a matku vidět jinak. Respektovali jí a vážili si jí. A co je nejdůležitější, ze srdce ji milovali. Všechny by pro ní dýchali, ale jak čas ubíhal, sešel se měsíc s měsícem a blížilo se datum, kdy se měla královna rozhodnout o tom, které z dětí bude stát po jejím boku na královském trůně a až zavře navždy oči, ujme se vlády. Čím více se ten den blížil, tím byla Elizabeth smutnější.
Její děti to ale tak neprožívali, protože děti znají jen zdravou soutěživost, ale v srdci jsou ještě čisté a je jim cizí soupeření o moc. O to těžší to bylo ale pro královnu. A tak noc co noc bděla a jednoho po druhém v mysli hodnotila. Ale srdce matky, jíž se stala, vždy nakonec promluvilo a nedokázalo žádné z dětí odmítnout. Třeba Petr, byl nejstarší z dětí. Bylo mu 15 když přišel do zámku. Jeho rodiče zemřeli, když se plavili po řece. Petra zachránili rybáři, kteří ho pojali za vlastního. Byl rozumný, měl ochranitelskou povahu a byl nepsaným vůdcem královského dětského klanu. Byl spravedlivý a bezprostřední. Michalovi bylo 13,5 a jeho hlavním rysem byla upřímnost. V diplomacii pravda nevynikal, ale dokázal i pohladit a být nesmírně jemný. David byl vědátor. Bylo mu 14, ale vědomostmi vysoce všechny předčil. Často se rozzlobil a pak raději všichni ustoupili. Vždy to bylo pro správnou věc, to je pravda, ale i správná věc vyslovená potichu zasáhne srdce lidí. 11.letý František měl přirozenou inteligenci. Věci chápal rychle, ale vždy mělo přednost srdce před rozumem. Tomášovi bylo 12, ale byl to popleta a zmatkář. Rád panikařil, ale vždy si nechal poradit a vést se chytřejšími "sourozenci". Dokázal naslouchat radě i svému srdci. A nakonec tu byl Pavel. Bylo mu 13. Na svůj věk ostatní nesrovnatelně fyzicky převyšoval. Přesto mu nechyběla pokora a dobré srdce. Když takto Elizabeth probrala prince, vždy našla klady a zápory, ale rozluštění hádanky, kdo má být budoucím králem nenašla. Zamyslela se nad děvčaty. Hanka byla 12.letá dívka s hlubokýma očima. Měla velmi ráda hudbu. Vždy trpělivě naslouchala komukoliv, kdo chtěl pomoci a nebála se přiložit ruku k dílu. Jarmilce bylo 14. Milovala zvířátka a měla velké srdce. Každého zraněného ptáčka láskyplně ošetřila a nejraději by si všechna trpící zvířátka nastěhovala do zámku. Stejně tak se ale uměla postarat o lidi. Osud k ní nebyl moc laskavý, ale nikdy si nestěžovala a na život nezanevřela. Naopak - snad právě proto si vážila přátelství svých druhů a vděčně jim toto přátelství vracela. Martě bylo 14,5. Bylo to hloubavé velmi šikovné děvče. Ráda se věnovala ručním pracem. Stále se bála aby někomu neublížila, nebo nikde nepřekážela. Přesto vládla moudrostí a dokázala být oporou každému kdo o to stál. A nakonec tu byla malá Janička. Bylo jí 10,5 a měla se asi narodit jako kluk, ale na poslední chvíli si to čáp rozmyslel a předal balíček vráně. Žádný strom nebyl dost vysoký a byla zvědavá jako opička. Když něco nechápala, nebála se zeptat, chvíli vždy pak stála, trávila informace a udělala si svůj závěr. Dokázala všechny rozesmát a královně připravit nejednu horkou chvilku, když jí po celé zahradě hledala pod nejvyššími stromy. Nerada byla vážná, ale v takových chvílích dovedla využít své chytrosti a uhodit hřebíček na hlavičku. Když takto probrala všechny ... mohla začít klidně znovu. A tak to šlo až do posledních dnů před volbou. Lid se sám sebe ptal, jak se asi královna rozhodne a oči všech se upírali k zámku. Věděli, že ať se rozhodne jakkoliv, druhá Elizabeth už nikdy nebude. Věřili, že se rozhodne správně a podle nejlepšího svědomí.
Děti chápali, že jejich královna - matka musí udělat důležité rozhodnutí a že to rozhodnutí ovlivní i jejich budoucnost. Ale byli to jen děti. I když snad vyspělejší než jejich vrstevníci za branami hlavního města,ale přeci jen děti. Když se večer před výročním dnem rozešli do svých pokojů, královna stále nebyla rozhodnuta, co zítra oznámí své zemi. V rukou každého z nich by země vzkvétala. Každý z nich by byl dobrým panovníkem a vedl zemi k míru. Zatímco však děti klidně spali, královna nemohla zamhouřit oko. V hlavě se jí promítali obrázky z celého roku. Náhle jí vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Vstoupil Petr.
"Můžu dál veličenstvo?"
" Ano Petře, jistě. Stalo se něco?"
"Ne paní, ale myslel jsem že bys měla něco vědět."
"A copak?" pozvedla Elizabeth tázavě obočí.
"Přemýšlíš o zítřku, že?"
"Ano Petře. Je to důležité rozhodnutí. Ovlivní i Váš život a život celé země."
"Chtěl jsem ti jen říct matko, že ať se rozhodneš jakkoliv, budeš už navždy v našich srdcích jako naše matka. Ne proto, co jsi nám dala, a že jsme tu mohli s tebou žít, ale protože jsi nás přijala jako vlastní. Vždy budeš s námi a budeme tě milovat."
"Mluví za nás za všechny." ozvalo se ode dveří. V nich stálo zbývajících devět dětí.
"Stejně tak matko nikdy nic už nerozbije pouta, která máme mezi sebou. Ať si vybereš kohokoliv z nás, vždy bude nás jedenáct rodina, kterou jsi nám dala. A to nic a nikdo nezmění. Chtěli jsme abys to věděla."Elizabeth měla slzy v očích. Všechny děti jí políbili a tiše odešli do svých komnat. A v tu chvíli věděla, co zítra v poledne řekne.
Lid už netrpělivě čekal na nádvoří. Z každé rodiny v zemi byl přítomen alespoň jeden, aby mohl domů odvézt zprávu a tom, kdo bude budoucím vládcem.
Na balkoně královského zámku stála královna a všech deset dětí. Lid se pomalu utišil a čekal, co královna řekne. Pohledem pohladila své děti, a pak jako by tím pohledem objala všechen lid a celou zem.
"Přátelé, prožili jste rok v očekávání, jakého Vám dám vládce, který bude hoden vaší důvěry, úcty a lásky. Já jsem ten rok hodně přemýšlela. Hodně se toho stalo. Žila jsem sama, ale to se před rokem změnilo. Všechny děti, které jste ke mně poslali si našli cestu k mému srdci a já bych chtěla věřit že si stejně tak najdou cestu i k vašim srdcím. Přišli totiž z vás. Z obyčejných lidí. Mají stejné pocity, starosti i radosti jako vy. Nejsou jiní. Jsou stejní jako vy i jako já. Měla jsem zvolit jednoho z nich, který bude v moudrosti a míru vládnout. Ale včera večer mi všechno došlo. Možná to tak mělo být, že mnou končí pokrevní královská dynastie.Je čas, aby jste vládli vy sami svými životy. Nedokáži mezi 10 zvolit jednoho vládce. Vzala jsem je pod svá křídla, jsou to mé děti. Prosím, přijměte je i vy. Nepotřebujete vládce. Potřebujete jen někoho, kdo by Vám radil a snad někdy trochu usměrnil. Ale na to není třeba aby někdo žil ve věži ze slonoviny. Mé děti poznali co je lidské utrpení, žili mezi vámi a já si přeji aby to tak bylo dál, protože jedině pak Vás povedou správně. A tak Vám dávám 10 rádců, ne jednoho krále. A tak jako je spojuje láska k sobě navzájem a láska k zemi, kéž i vás sjednotí v silnou a krásnou zem a milující národ."
Děti stáli s otevřenou pusou a lid stál tiše ani nehlesl. Všichni jako na povel sklonili hlavu a poklekli. Bylo to naposledy, co někdo vzdával hold svému vládci.
"Ať žije královna, ať žije královská výsost Královna Elizabeth"zahřmělo náhle jako z jednoho hrdla.
Od té doby existovala malá zemička, úplně maličká, kde vládlo 10 rádců. Každý byl jiný, každý měl své klady a zápory, ale lid je miloval a vděčně vzpomínal na poslední královnu, která moudře pochopila, že vládce nemusí být osamělý ve svých povinnostech, ale že je silnější vládce: moudrost a přátelství.
