Moderní poezie je oxymóron
Moderní poezie je oxymóron
Stále častěji si kladu otázku: Co vlastně je ta „moderní poezie“? Když se zaměříte na poezii 20. století a tu současnou, zjistíte, že se velmi rozmohl tzv. volný verš, mizí interpunkce, básně se zpravidla nerýmují a navíc často postrádají i smysl, jelikož se jedná pouze o soubor obrazných vyjádření, metafor, přirovnání a jinotajů, ovšem bez hlubšího významu a logické soudržnosti a provázanosti. Jako příklad lze uvést třeba sbírky Podivuhodný kouzelník od Vítězslava Nezvala, Na vlnách TSF od Jaroslava Seiferta, Zimohrádek Ivana Wernische nebo Český orloj Karla Šiktance.
Proč to? Jistě, že se poezie, stejně jako jiné umělecké směry, musí vyvíjet, ale má úplně ztratit svou podstatu?
Navíc se nabízí otázka, kde je vlastně v tomto druhu poezie ona „moderna“. Snad v užívání volného verše? Ten v české literatuře používal už např. Otokar Březina na konci 19. století. Spočívá snad v nerýmovanosti? Tato forma poezie byla ovšem v jiných kulturách naprosto běžná už před stovkami a tisícovkami let, např. básně Sulejmana I., skaldská poezie, poezie starořecká (Sapfó, Homér) či starořímská (Ovidius).
Neměla by tedy tato „moderní“ poezie být spíše označována za „módní“?
A jak by podle mě měla taková moderní poezie vypadat? V první řadě je třeba si říci, co vlastně dělá poezii poezií.
1)Verš – Osobně nemám ráda volný verš, ale je-li báseň dobře napsaná, má zajímavý námět a výbornou jazykovou vybroušenost, jsem ochotna jej tolerovat, jako např. u již výše zmiňovaného Otokara Březiny. Vždy ale dávám přednost vázaným veršům.
2)Rým – Báseň bez rýmů prostě nemůže býti básní! Jak jsem zmiňovala výše, tento druh poezie je poměrně častý, v minulosti dokonce převažoval, což se nyní bohužel začíná vracet. Dle mého je ovšem rým na básni to nejkrásnější. Když si jako autor musíte lámat hlavu a dlouhé minuty či hodiny hledat slovo, které by se vám do básně hodilo… Anebo pokud jste si opravdu zvolili špatné slovo, na nějž se vhodný rým prostě najít nedá (nebo vám žádné z vhodných slov nezapadá do kontextu díla), musíte zapojit svou kreativitu a přeházet slova ve verši, pátrat po synonymech atp. Jako čtenář pak zase můžete obdivovat autorův um a netradiční rýmy, které dokázal sestavit.
3)Rytmus – Báseň by měla nějaký mít. V dnešní době ovšem už není bezpodmínečně nutné dodržovat přesné metrické schéma. Přesto by měl autor dbát na to, aby se jeho dílo dalo bez větších obtíží přednášet.
4)Básnický jazyk – Používání metafor, přirovnání, oxymóronů, katachrezí, synestézií, synekdoch, perifrází apod. však nesmí býti samoúčelné. Taková báseň je pak pouhým sledem jednotlivých obrazů, ale neskrývá v sobě žádné hlubší poselství.
5)Figury – např. akrostichon, anafora, aposiopeze, asyndeton, epifora, epanastrofa ad.
To je takový základ. Dál je ovšem třeba říci, že poezie by měla vyvolávat nějaké emoce. Není nic úžasnějšího, než když čtete báseň a skutečně ji vnímáte srdcem. Když se básníkovi podaří vykouzlit vám úsměv na tváři, vehnat do očí slzy, vyvolat mrazení, pocit blaženosti, úzkosti či smutku. Takové dílo si pak více zapamatujete, možná ne přímo slova, ale spíše onen prožitek, dojem, který ve vás báseň zanechala. Osobně dávám přednost poezii, která ve mně zanechá nějaký, byť i prchavý, emocionální dojem, přestože třeba není úplně dokonalá po stránce umělecké, před básní známého autora, které, ač je bravurně řemeslně zvládnutá, chybí ono něco, co by vás rozechvělo, pohnulo s vámi a donutilo opravdu CÍTIT.
Je také dobré, co se básnické sbírky týče, pocity střídat, jinak to začíná být pro čtenáře únavné a básně nedosahují kýženého účinku. Jako příklad lze uvést sbírku Jaroslava Vrchlického Poutí k Eldorádu. Básně jsou samy o sobě nádherné, Vrchlického práce s jazykem a přirozená rytmika jsou obdivuhodné, žel 99% procent všech básní zde obsažených se týká přírodních krás, kvetoucích stromů a květin, zpěvu ptáků, zurčení potůčků, barev a vůní. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale pokud si vezmete sbírku do rukou a chcete ji přečíst celou během dne, po deseti, patnácti básních zjišťujete, že čtete pořád to samé. Poetické popisy krajiny vás rychle přestanou dojímat a vy se začínáte nudit a přestáváte rozlišovat jednotlivé básně. Vše se vám v hlavě slije a nakonec ani netušíte, co jste to vlastně četli, což je velká škoda.
Jelikož považuji poezii za vysoké umění, rozhodně by dle mého neměla obsahovat vulgarismy! Poezie je oslavou jazyka, ukazuje jeho krásy, hraje si s ním a vytváří nová a nečekaná pojmenování a slovní spojení, nové kontexty, proto ji zbytečná vulgárnost shazuje do bahna, špiní a ničí. Bohužel je v posledních letech zřejmě trendem (čímž nechci říci, že by se podobné výrazy neobjevovaly i dříve), že se to v básních hemží nejrůznějšími výrazy pro pohlavní orgány, sračkami a prdy atd. Hrůza. Dokonce jsem se před lety účastnila jedné soutěže, kterou vyhrála velmi nevkusná a vulgární báseň o tom, že: „papež spadnul na držku a vyrazil si zuby“. Toto jde zcela mimo mé chápání. Jak někdo může považovat podobné výlevy za poezii? ¨
Vždyť i ošklivost lze popsat hezky a vkusně, jako příklad pomněte na Nářek někdejší sličné zbrojmistrové od Franҫoise Villona.
Co se rytmu týče, nepovažuji ho za primárně důležitý. Často je mi vytýkáno, že správně nezvládám rytmiku, což je hloupost. Myslíte si, že je tak těžké nakreslit si schéma, kde bude trochej a kam by se víc hodil daktyl? Určitě ne. A nejedná se ani o lenost z mé strany, kdybych chtěla, tak si schéma nakreslím a pak se ho držím, v tom žádný problém není. Jediný problém spočívá v předsudcích čtenářů, které ani nenapadne, že by mohlo jít o ZÁMĚR!
Dlouho jsem přemýšlela, jak svou poezii vlastně definovat. Nejedná se totiž o vázané verše, ovšem ani o volný verš. Rozhodla jsem se tedy, že jí budu říkat prostě poezie volnorytmická. Při čtení v ní rytmus cítíte (přirozený, ne uměle vykonstruovaný), ten je ovšem místy záměrně narušen. Ne ovšem z důvodů oživení rytmické stránky skladby, ale zkrátka proto, že rytmus je zde podřízen sdělení.
Jsou to právě slova a jejich pořadí, která pro mě mají primární důležitost jako nositelé citu a významu. Bylo by samozřejmě možné nahradit nějaké slovo jiným s podobným významem, přičemž by zůstal zachován jak smysl básně, tak její rytmus, ovšem taková záměna by narušila emoční podtext díla, jež by pak ve čtenáři nemohlo patřičně rezonovat. Proto jsem se rozhodla obětovat dokonale vyvážený rytmus, abych zachovala to „něco“, co by si měl pozorný čtenář z básně vzít.
Prožitkem se měří dobrá poezie! Básník totiž do svých veršů vkládá sám sebe, své nejniternější pocity, obavy a tajemství, popisuje svět, jak ho vidí svýma očima. Každá báseň je tedy více či méně hlubokým prožitkem autora (nebo by měla být), a jako k takové bychom k ní měli přistupovat.
Správný básník není schopen stvořit dobré verše, kdykoli si zamane. Jistě, napíše báseň, jazykově vytříbenou, jelikož své řemeslo dobře ovládá, ale takové „vynucené“ dílo pak často bývá obsahově plitké; jsou to jen řeči, navlékané korálky, ale náhrdelník z nich utvořený nevypadá tak, jak bychom očekávali. Není možná přímo ošklivý, ale není ani krásný, nepadne vám do oka a nechytí za srdce. Báseň totiž můžete tvořit jen v určitém stavu mysli, v citovém vypětí. Můžete pak psát o čemkoli, o motýlech, bažině, rozkladu, nebo lásce, důležité je, že do toho dáváte své srdce a svou duši, že svou poezii žijete a že jí skutečně věříte. Jen tak dosáhnete toho, že čtenář bude při čtení vašich řádků zažívat alespoň stín toho, co jste během tvorby prožívali vy.
Poezie byla vždy spíše výsadou intelektuálů, jelikož užívá často složitých obratů a vyjádření. S rozvojem všeobecné vzdělanosti ovšem začala pronikat mezi širší masy obyvatelstva. A možná proto byla za posledních 120 let tak zprzněna.
Je zajímavým faktem, že velké množství těch současných „intelektuálů“ preferuje právě volný verš, bezrýmovost, vymizení interpunkce a nadměrně užívá jak vulgárních výrazů, tak témat. Přitom by bylo nadmíru zajímavé zjistit, zda skutečně jsou takovými znalci a odborníky, jak se snaží tvářit, nebo svou intelektuální nadřazenost jen předstírají. Troufám si tvrdit, že často jde o onu druhou možnost.
Ve svých básních totiž ráda používám odkazy na mytologii, náboženství, filozofii či jiná literární díla, ovšem takovéto odkazování se může v dnešní době snadno stát kamenem úrazu, jelikož mu mnoho lidí nerozumí. Např. mnozí z těch, jež se považují za dobré křesťany a tvrdí, jak jsou věřící (na rozdíl ode mě, která mám ke křesťanství a katolické církvi mnoho výhrad), biblickým odkazům často nerozumí. Znalost řecké a římské mytologie také není žádná sláva. A odkazy na jiná, ještě ke všemu světová literární díla, jsou už úplná katastrofa. Ale hlavně že všichni ti pseudointelektuálové, vzdělanci a kritici mají jasno a plnou pusu rad, jak má básník tvořit svoje dílo.
Například báseň Tragédie lásky by měla být všem alespoň trochu kultury a umění znalým čtenářům ještě srozumitelná.
Tak jako krásná Roxana,
já čekám na svého Cyrana,
na verše co se srdce dotknou
a naše osudy navždy protnou.
Však jako biblická Dalila
podle Samsona zradila,
tak milý můj mě oklamal,
srdce mi na kusy rozlámal.
Jsem láskou šílená Ofélie
tonoucí v slzách kalvárie.
Vždyť láska se často s bolestí snoubí,
v ní smutek či smrt jsou součástí volby.
Jako Julie bodla si do prsou dýku
v tom hrůzyplném okamžiku,
kdy hrdý Monteg opustil náš svět,
když ztrýrané srdce spasil prudký jed.
Má pravá láska je vše, po čem toužím,
tebe miluji, pro tě se soužím
jak Lenora na úsvitu dne,
když havran dí: „Už víckrát ne.“
Jak snad každý pochopí, první sloka odkazuje na Rostandova Cyrana de Bergerag, druhá na biblický příběh o Samsonovi a Dalile, třetí na Shakespearova Hamleta, čtvrtá pak na Romea a Julii a poslední na Poeovu báseň Havran. Jednoduché, že?
Téma básně Sidonia von Bork už ale pochopí jen opravdový znalec.
Rty měla barvy jeřabin,
když v kole se vesele otáčela,
a nad hlavou jí visel stín.
Když zpovídala se ze svých vin,
krvavé ruce si namáčela
do husté šťávy z ostružin.
A její vlasy temně plály,
černější křídel havranů,
když její ústa lásku lhaly,
plameny duši spalovaly.
Tu krutou, krásnou Moranu
však přesto všichni milovali.
Muži o ní tajně snili,
i když jí z očí čišel mráz,
a třeba jen slůvko s ní prohodili,
jiným se navždy zatratili,
jen jí se vydali napospas,
dokud se pro ni nezabili.
Co básní a obrazů věnovali
té tajemné, svůdné kouzelnici,
věčnou lásku jí přísahali,
z blízka, z dáli k ní putovali,
snad zemřít s ní toužili na hranici,
když jejím katům peklo slibovali.
Měla rty barvy jeřabin
a hlas její opojnější vína,
když vyznávala se ze svých vin,
šaty si zdobila trním z ostružin…
Jak sladký příslib toho klína!
A nad hlavou jí visel stín.
Zde se jedná o lyricky a pouze v hrubých obrysech zpracovaný příběh románu Sidonie z Borku, klášterní čarodějnice Wilhelma Meinholda. Román je inspirován skutečnými osudy Sidonie z Borku (Pomořansko), jež byla roku 1620 upálena pro čarodějnictví. Ve skutečnosti jí v té době bylo přes 70, ale Meinhold ji nechává zemřít jako mladou, aby tak podtrhl tragédii jejího osudu. Co se jejích šatů zdobených trním týká, takové měla na sobě na obraze Edwarda Burne-Jonese, a stejná róba se objevuje také ve filmu Ospalá díra z roku 1999, kde ji na sobě měla Miranda Richardson v roli čarodějnice ovládající bezhlavého jezdce.
Jako další interpretační oříšek zde uvádím sonet Terrestris.
Krásná i krutá ve své pýše,
žiješ si věčně mimo čas,
vidělas vzkvétat velké říše
a následně je padnout zas.
Zažilas bolest Orfeovu
i radost z narození Krista,
slavný mír a poté znovu
jak lidstvo záhubu si chystá.
Teď matka tvá je zmrzačená,
ty smutné oči zavíráš,
hloupostí světa znechucená.
Jak blaze žilo se ti kdys!
Na zašlé mládí vzpomínáš,
nešťastná Terrestris.
Tuto báseň nedávno studenti bohemistiky, tedy oboru, jenž jsem studovala i já, na mé Alma mater interpretovali tak, že báseň je zřejmě o květině, protože na googlu nenašli toto jméno jinak než jako Tribulus terrestris, čili Kotvičník zemní. Vážně se vám zdá, že by báseň mohla být o květině?!
Tušíte správně, že se jedná o pořádný omyl.
Ve skutečnosti se jedná o odkaz na báseň Ivana Blatného Terrestris, jež je čarodějnicí snoubící v sobě krásu i ošklivost, je jakousi personifikací modernosti, novodobým mýtem. Já si tuto postavu vypůjčila a z nesmrtelné čarodějnice jsem učinila jakousi personifikaci přírody, doslova dceru země (terra = lt. země).
Pardon, ale čekala bych, že studenti bohemistiky budou mít lepší literární přehled.
Bohužel není výjimkou, že autor je často mnohem vzdělanější a má daleko větší kulturní přehled, než jeho čtenáři, z čehož pak zákonitě vyplývají drobná i větší nedorozumění a nepochopení. Což v případě poezie platí dvojnásob.
A to není jediný problém s interpretací. Nějakým záhadným způsobem se došlo k tomu, že je třeba hledat v básních nějaké skryté významy, takové to profláknuté: „Co tím chtěl básník říci?“ Upřímně, je to blbost! Já jsem básník a podobné interpretace mých děl mě docela děsí. Takhle jsem se například dozvěděla, že má báseň Sněží by ve skutečnosti mohla pojednávat o drogách. Cože?! Jsou to normální verše o padajících vločkách sněhu.
Co se snahy o interpretaci jakéhokoli uměleckého díla týče, méně je někdy více. Nepopírám, že jistá díla mají více rovin a je třeba číst mezi řádky, abyste se dobrali skutečného jádra věci, ale ve většině případů toto neplatí. Proč by modré zvonky nemohly být prostě květinami, místo abychom o nich uvažovali jako o metafoře pro děla kvůli jejich tvaru a chladné modré barvě kovu?
Komentáře
Přehled komentářů
Vaše básně jsou krásné Terrestris obzvlášť, upřímně obdivuji. Jinak co se týče volného verše v moderních básních, na poměrně dlouhou dobu mě odradily od zájmu o poezii, když jsem se snažila najít českého autora z moderní doby, který by psal ve verších a smysluplně, a ani na desátý pokus jsem nikoho nenašla, takže souhlas.
Re: -
(CultureCat, 16. 2. 2023 14:18)Moc děkuji a úplně chápu. Snad nějakého dobrého současného básníka najdete. :-)
-
(Atryana, 30. 12. 2020 19:18)