Úvod

Vzdálenost:

76,5km (747km)

Nejvyšší bod:

Sněžka 1603m

Spaní:

budka Pod Smělcem

budka na rohu hranic

Mapa:

Pátek 9.9.2016 (22km)

Na přechod Krkonoš jsem domluvený se Sylvou, kterou jsem poznal v létě na výstavě stanů. Rychlá domluva termínu a v pátek v 11:00 dopoledne sedíme v RegioJetu směrem do Liberce. Sylva je tak první a zatím jedinou dívčí spoluputující. Zároveň taky nejmladší... tolik prvenství najednou. Autobus nás vysadí na autobusáku v Liberci a vlak nás pak doveze do Harrachova, kde jsem minule skončil. Sluníčko svítí, ptáčci zpívaj... zastavujeme se ještě na malé občerstvení před samotným výstupem do hor. Začátek cesty vede po asfaltce kolem Mumlavských Vodopádů až na Krakonošovu Snídani. Kroutíme hlavou nad způsoby a vychováním místních nížinných výletníků, ale čím dál jdeme nahoru, tím méně lidí potkáváme (navíc všichni jdou dolu, což je dobré znamení). Cesta ubíhá rychle. Odměnou za výstup nahoru je nám Labská Louka zalitá podvečerním sluncem, nahoře není ani noha a tak máme pocit, jako kdyby jsme měli Krkonoše jen pro sebe. Ambrožovu Vyhlídku a Pančavský Vodopád můžu vyhlásit už takhle v pátek za téměř to nejhezčí, co jsme za celý víkend mohli v Krkonoších vidět. Pokračujem, kolem Labské Boudy jdeme k pramenům naší největší řeky. Cestou radíme ještě zapomenutému cyklistovi a pak už jdeme se zapadajícím sluncem v zádech na Violík a Sněžné Jámy. Výhled je odsud nádherný, ale světla už bohužel moc není, dole v dálce na polské straně se již rozsvicí vesnice a města... po tmě tak skrz kamenné moře pod Vysokým Kolem dojdeme až do sedla Pod Smělcem, kde je budka na přespání. Rychle vařím večeři a testuju na Sylvě svůj nový cestovatelský recept- uzené tofu s bramborovou kaší. Jíst se to docela dalo a ani ona moc neprotestovala... Zítra vstáváme brzo, tak pak hned do hajan. 

Sobota 10.9.2016 (36km)

Budík zvoní nekompromisně, lezu ze spacáku, venku je ještě tma. Sylva je KO (nebo dělá že spí)... balím si věci a dělám snídani. Pak už je čas vytáhnout ze spacáku i jí a za vycházejícího slunce se vydat na cestu. Po kamenném chodníčku projdeme Mužské a Dívčí Kameny, kolem rozestavěné Petrovky až k Špindlerovce. Tady jsou dvě varianty jak se dostat k Luční Boudě, buď údolím Bílého Labe a nebo po hřebenu. Volíme hřeben a nechutným krpálem šplháme až pod Malý Šišák. Další cesta pak vede sice po vrstevnici, ale cesta po kamenech moc neubíhá. Sluníčko pěkně připaluje a my se doplazíme až k Polednímu Kameni. Sylvu píchá u srdce, tak dáváme pauzičku, ale jen malou, protože na Luční Boudě na nás čeká domácí borůvkový koláč. Luční Bouda je už je kousíček. Po cestě se ještě kocháme výhledem na Malý a Velký Staw a za téměř poledního slunce mizíme v Luční Boudě. Sylva volí borůvkový řez, já si dám borůvkový koláč... už když to přinesli tak bylo jasné, kdo si vybral lépe. Příště si musím dát taky ten řez, byl luxusní. Po pauze, kdy Sylva rozdýchala (dle vlastní diagnózy) Anginu Pectoris, pokračujeme přes rašeliniště Úpy. Dřevěný chodníček od Luční Boudy směrem ke Sněžce je taková Krkonošská dálnice. My jdeme poslušně v davu do Obřího Sedla a pak po silničce, vlastně až na Sněžku. Přes Sněžku se valí z polské strany mraky, je tu krásně, ale nával tu je hrozný... na chvilku si sedneme na vrcholu na skálu s výhledem na Obří Důl. Oběd, který jsem tu původně chtěl dát, se nakonec rozhodujeme odložit do klidnější lokality. Vracíme se cestou dolů a pak po hřebenu směrem na Jelenku. Sejdeme nepříjemný schody a vyhýbáme se davům nahoru mířících výletníků. U pramene na Jelence pak nabíráme vodu a obědváme. Další cesta pak už vede téměř po vrstevnici až na Pomezní Boudy. Cesta vede lesem a tak místo rozhlížení a kochání se následující kilometry prokecáme. Na Pomezních Boudách mě dožene chuť na pivko a tak dáme malou pauzu. Odpoledne už se láme do podvečera a my opouštíme hlavní hřeben Krkonoš a davy turistů a vydáváme se po hranici přejít východní hřeben Krkonoš. Je to jako bychom se najednou ocitli v jiném světě, příjemná pěšinka horským lesem, nikde ani noha... cesta ubíhá a není moc o čem psát. Já osobně si ale tahle odlehlá místa docela užívám. Začíná být tma a my akorát dojdeme k budce Na Rohu hranic, jak se místu říká. GPS ukazuje nějakých 37km, to jde. Do vaření se mi moc nechce a tak nakonec sníme armádní pytlíky od Arpolu na zítra a pak už jen šup spát do boudičky. 

Neděle 11.9.2016 (19km)

Dneska už by to měla být pohoda a tak spíme trochu dýl, než včera... sluníčko pěkně pálí už od rána. Máme jen jeden cíl (teda kromě toho dopravit se domu) a to dělostřeleckou tvrz Stachleberg, cesta lesem docela utíká, občas se otevře výhled na Krkonoše nebo naopak na Broumovskou Vrchovinu. Chvilku před polednem se nám ukazují první pevnosti a o chvíli později dorazíme na Stachleberg. Uvnitř je narváno a tak si jdeme sednout ke stánku s občerstvením. Dozvídáme se, že dneska je dobrovolné vstupné a že na prohlídku se dostaneme až za skoro dvě hodiny. Po krátké poradě padne rozhodnutí, že na prohlídku čekat nebudeme. Tvrze si prohlídnu na některém z dalších pokračování, ještě jich bude až až... Dáme si něco k jídlu a pití a pak už po značce posledních pár kiláků víkendu směrem k Trutnovu. Na cestě nás ještě zdrží střelnice aslaftových holubů, kde chvilku kecáme s pánem. A pak už rozpáleným odpolednem pomalu do finiše. Poslední kilometr už toho mám teda plný zuby, v pohorkách chodit po asfaltu fakt neni zábava, zvlášt po 70km tůře. Na nádraží ulovíme nějaký dobroty do vlaku. Do kupé k nám si přisedne starší paní s pánem a vnoučkem. Chvíli si povídáme a srovnáváme město s venkovem. Za pár stanic vystoupí. Sylva spí a já plánuju kudy půjdu příští týden...