Ve stínu hvězd

43 Kapitola

Ten chlapec bude jeho smrt.

Tom líně zíral na vanu, která nevinně stála v rohu jeho studovny. Teď byla prázdná, ale obrázek Harryho, sedícího v ní a marně se snažícího uvolnit se byla permanentně vpálena do jeho pamněti.

Tom vždycky rád znervózňoval lidi a Harry šel škádlit až směsně snadno. Ale poslední dobou… poslední dobou Tom upřímně chtěl, aby se uklidnil, dal si přestávku. A nebylo to ironické, že ten – první – člověk, kterého chtěl tom uklidnit byl nikdy nekončící spleť cukající se neposednosti?

Jejich problémy se na sebe dál vršily. A zatímco Toma to akorát naplňovalo tou návykovou energií očekávání, nemohl počítat s tím, že Harry bude reagovat stejně. Tom si nepřál vidět ho zhroutit se pod tím tlakem.

Chtěl ho chránit. A v tu samou chvíli tu byla ta absolutně, naprosto osvobozující jistota, že nemusel. Že ta poskakující kulička energie akorát vypadala, že čím víc na ní svět tlačil, tím jasněji hořela.

Povstat k výzvě. To měli společné.

Ale Tomovi neuniklo, že chlapec poslední dobou najednou vypadal vyčerpaně. Bylo jasné, že byl unavený, náznak černých kruhů pod očima teď byl permanentní. Tom si o něj nechtěl dělat starost, nevěděl, co si se starostlivostí počít, sotva tomu konceptu rozuměl, ale něco ho hlodalo.

Už předtím nechal toho chlapce mít tajemství, jeho schémata nebyla na konci nic než zábavná. Ale něco na Harryho výrazu, kdykoli přišlo na tuhle novou věc v něm špatně rezonovala.

Bylo to něco podobného starosti, ale Tom by si nedělal starosti, kdyby to bylo jen to. Ten chlapec si pořád dělal starosti o nedůležitých věcech, vždycky o všem přespříliš přemýšlel, krom té chvíli, kdy se Tomovi konečně podařilo donutit ho uvolnit se a nechat to být, obvykle když ho líbal jako o život… Harry pak vypadal dobře…

Tom podrážděně zavrtěl hlavou.

Ne, nebyl to ten fakt, že Harry skrýval věci, nebo fakt, že se Tomovi nelíbil výraz, který měl, když na ně přišla řeč, ne… Bylo to to, jak Harry reagoval, když se to z něj Tom pokusil dostat, to Toma skutečně přivedlo na hranu.

Prosím.

Měl na něj zatlačit, měl trvat, dožadovat se… Proč to neudělal?

Ano, nedělal si starosti s chlapcovými tajnůstkami, byl si jistý, že se eventuelně ukáží, ale to nebyla omluva toho, jak prostě… vycouval.

Jeho mysl se v podstatě rozpustila, když tu prosbu uslyšela.

Tohle muselo přestat. Nikdo neměl dovoleno mít nad ním tolik moci.

Harry byl zajímavá věcička. Úžasná společnost s myslí, které se nedalo nic vyrovnat. Ohnivou náturou, která dokázala ustát Tomovy bouře. Zábavný, kompatibilní, vzpurný a přesto poddajný ve všech správných věcech… Ano, nebylo pochyb, že Tom byl tím chlapec celkem uchvácen. Byl už nějakou dobu, jen idioti by se pokusili schválně ignorovat své vlastní city. Tom se stal dobrý v jejich rozpoznávání proto, aby se jich zbavil.

Ale byly tam limity.

Harry zbořil mnoho zdí, o kterých si Tom myslel, že jsou neproniknutelné. Zjistil, že mu záleží na zdraví mladšího muže, poslouchá jeho rady i když mu nedávaly smysl, aktivně hledá jeho společnost v situacích, kdy vždy preferoval samotu.

Prosím.

To byla hranice, kterou nesmí nechat chlapce překročit. To byla surová, nekontrolovaná moc. To byla… důvěra.

Odporné. Něco se s tím muselo udělat, a to rychle. Jen nevěděl co.

Nebyl ochotný nechat chlapce jít, na to ho měl příliš rád. Na druhou stranu to nesmělo eskalovat ani o kus dál.

On byl lord Voldemort. Zničí lidi zodpovědné za smrt své matky – a zničení lidstva – a bude kontrolovat zemi a svět.

Lidé nemohli jen tak říct ‚prosím‘ a očekávat, že jim to projde.

Až na to, že Harry to nečekal, že ne? Vypadal stejně překvapeně, jak se Tom cítil.

Cokoli co to bylo. Cokoli čím se to mohlo stát. K lepšímu, nebo k horšímu. Došlo mu, podle všeho, že v tom byli společně.

Dokáže mu stále odolávat, když na to přijde?

...Doopravdy to chtěl?

.

.

„Wow,“ byla první věc, kterou Ron řekl, když u snídaně uviděl Draca.

Z toho jak se Draco naparoval a hodil po Harrym samolibé pohledy, to byla ta nejlepší, věc, co mohl říct.

„První generaci jsem viděl jen z dálky,“ pokračoval Ron stále ohromený.

„Tak tohle,“ řekl Draco, podíval se na Harryho a ukázal na Rona. „Je vhodná reakce.“ Dítě se otočilo na Rona a uraženě ukázalo na Harryho. „On byl na mě tak hrubý.“

„Zachránil jsem ti život!“ protestoval Harry.

„Zatímco jsi byl hrubý.“

„Proč ty nevděčný malý-“

„Radím vám, abyste tu větu nedořekl, pane Pottere.“

Harry si dlouze povzdechl a lehce se na lavici otočil, aby vyhlédl na Luciuse. „Možná místo abyste své lekce způsobů marnil na mě, jste je měl nasměrovat tady na to vaše pekelné kvítko, pane Malfoyi.“

Lucius uraženě ohrnul nos. „Já si myslím, že Draco se chová velmi dobře.“

„Jsem si jistý, že ano,“ řekl Harry, a skrytě protočil oči Ronovo směrem, který skryl úsměv za sklenici.

„Na rozdíl od vás, kdo už zase nesedí, kde by měl,“ pokračoval Lucius.

Harry se na něj otočil zpět. „Pokud má náš drahý lord problém s mou volbou, může za mnou přijít přímo.“

„Vypadá to, že ani náš lord z vás tu drzost nedokáže vybít.“

Harry se zasmál. „Oh, Luciusi, to je kompliment?“

„Pokud budu kvůli vašim šaškárnám přinucen vydržet další z těch ‚nikdo-nejí-epizod‘…“ Luciusův hlas se varovně vytratil.

„Slibuji, že si k hlavnímu stolu sednu na večeři?“ nabídl Harry s povzdechem.

Lucius stiskl rty v mírné nevoli. „Předám vaši zprávu. Nebude šťastný.“

„To někdy je?“

Lucius ho ignoroval a bezeslovně vzal Draca za ruku a vedl ho pryč.

Ron si pročistil krk. „Takže, snažil jsem se zjistit jaká je tu hierarchie…“

Harry se nesměle podrbal na hlavě. „To je, uh… Bojím se, že se ptáš špatného člověka. Tak nějak jsem sám propadl skrz mezery, myslím.“

„Uh-huh,“ udělal Ron podezřívavě. „Támhleten chlap se na tebe ani na vteřinu nepřestal dívat.“

Harry se lehce otočil, aby viděl, na koho se Ron dívá. „Oh, to je Barty. Ten je, uhm… Nevšímej si ho.“

„Uh-huh,“ zopakoval Ron s pochybami. „Také ten netopýrovitý chlap vypadá připraven zabít doslova všechny.“

„Jo, to je Snape. On tak nějak všechny nenávidí, ale to je v pořádku, má super sebe-kontrolu,“ zasmál se Harry. „Oh, krom toho když zabil jiného lorda a Riddle- chci říct Voldemort, byl neuvěřitelně nasraný…“

Viděl Ronův zhrozený výraz a rychle pokračoval. „Oh, ale on si totálně zasloužil – tím myslím ten druhý lord. A byl tak nějak v procesu zabít mě, takže, jo. Nedělej si se Snapem starosti, je milejší než vypadá.“

Ron stále nevypadal přesvědčeně. „A ta žena- Bellatrix, že? Ta na tebe ve vstupní síni skočila a pokusila se ti rozbít hlavu protože…?“

„Ah, no,“ Harry to lehce odmávnul rukou. „Ona tomu říká trénink…“

Ron na něj zíral a prsty mu neklidně bubnovaly do stolu.

„Dobře, takže, já vím, všichni znějí bláznivě,“ řekl Harry a cítil zvláštní nutkání skupinu bránit, alespoň částečně. „Ale když ti budou dělat problémy, jen přijď za mnou, dobře? Povětšinou jsou jen řeči a-“

„Jsi v pořádku?“ přerušil ho Ron.

„Já- jsem já- ...huh?“ zakoktal.

Ron pokrčil rameny. „Však víš, jak se skrz tohle všechno držíš?“

„Já…“ začal Harry pomalu, nejistý co s takovou otázkou dělat. „Jsem, uh, jsem...v pohodě?“

Ron v tom bodě vypadal lehce frustrovaně. „Kamarádě, to bylo jako, ta nejnepřesvědčivější věc, co jsem kdy slyšel.“

„Ne, upřímně, jsem v pořádku,“ ujistil ho Harry rychle. „Já jen… na to se mě nikdo velmi dlouho nezeptal.“

Na krátkou chvíli mu Sirius s Remusem chyběli až to téměř fyzicky zabolelo.

Ron na něj zamrkal. „Dobře, wow, zjevně nevíš, jak se o sebe postarat.“

„Zatím jsem přežil!“ protestoval.

Ron si odfrkl. „Štěstí začátečníka.“

„Nemohl bych to říci lépe, pane Weasley,“ promluvil hlas zpoza Harryho.

Ten se nemusel otáčet aby viděl, kdo se to nad ním tyčí.

Ron na Riddlea obezřetně vzhlédl. „Děkuji...můj lorde.“

Harry se díval z jednoho na druhého a cítil jak lehce ztuhl, připraven bránit svého nového přítele, kdyby Riddle najednou měl jednu ze svých nepředvídatelných změn nálad.

Ale Riddle se nad Ronem jen krátce zamyslel, než svou pozornost otočil na Harryho a povzdechl si. „Zase sedíš na špatném místě, dítě.“

„Oh, no tak!“ řekl Harry iritovaně. Proč bylo do prdele tak důležité, kde jedl?

Riddle byl nevzrušený a pouze pozvedl složený dopis. „Měli bychom si promluvit.“

Harry se zamračil na kousek papíru. „Jsem přesvědčen, že doslova všechno špatné, co se mi kdy stalo, začalo s dopisem.“

Riddle nadzvedl jedno obočí. „Potkali jsme se díky dopisu.“

„Přesně o čem mluvím.“

„Krutý,“ tsknul Riddle. „Kdy mi ukážeš svou něžnou stranu?“

„Žádná není,“ odsekl Harry s kamennou tváří.

„Hmm. Včera-“

Harry cítil, jak mu obličej nepříjemně zčervenal a rychle si stoupl. „Uhm, takže, k tomu dopisu..?“

Riddle se spokojeně ušklíbal. Hodil významným pohledem k hlavnímu stolu.

Harry zmateně vypadajícímu Ronovi věnoval poloviční pokrčení ramena a zamířil ke svému přidělenému místu, protože, no, musíš si vybírat bitvy.

Sesunul do židle, dobře si vědom, že vypadal jako by trucoval a probodl lorda pohledem.

„Hraješ špinavě,“ osočil ho a popadl z misky ovoce jablko, protože do hajzlu s Riddleovo směšným pravidlem o začínání jídla.

„Špinavě, eh?“ ušklíbl se Riddle.

„Oh, pro zasr-… Sklapni,“ zavrčel Harry.

Riddle sklapnul, dopis ležíc nápadně vedle něj na stole, ale lord ho jednoduše ignoroval a místo toho si nandaval jídlo.

Harry to už brzy nedokázal snést. „Dobře, dobře, fajn. Co je v tom dopise?“

Riddle mu věnoval rozzářený úsměv, který byl naprosto falešný. „Myslel jsem, že se nikdy nezeptáš!“

„Riddle, přísahám-“

„Pamatuješ si lorda Nebelvíra?“

Harryho mysl zableskla zpátky k bizarnímu bálu, kterého se účastnili, když toho ještě tolik nevěděl. Samozřejmě, že si pamatoval vysokého, široko ramenného lorda s lehce příliš upřímným přístupem. V dnešní době bylo málo věcí, co si Harry nepamatoval.

Pokrčil rameny. „Byl v pořádku.“

„Je pod útokem.“

Harry na něj nevěřícně zíral a čekal na něco víc, ale Riddle vypadal spokojeně s tím jen dál kousat jídlo.

„Co to-..? Je v pořádku? Pomůžeme mu? Proč jen jíme, když by jsme měli být-“

„Uklidni se,“ huboval ho Riddle. „V případě že jsi zapomněl, nejsme zrovna spojenci.“

„Myslíš, že mi najednou začalo záležet na politice?!“

Riddle si povzdechl. „Přestaň si dělat starosti. Proměnilo se to v obležení, pro teď je v pořádku.“

„To nezní v pořádku!“

„Tudíž dopis. Normálně bych jeho volání o pomoc nechal být-“

„Samozřejmě že ano,“ řekl Harry hořce.

„Ale pak jsem si přečetl jméno útočníka,“ pokračoval Riddle nedotčeně. „Je to Zmijozel.“

„To je...Proč?“

„Co bych chtěl vědět já je, kdo pro něj bojuje. Protože náš drahý přítel Brousek je v obležení spolu s Nebelvírem.“

„Takže to není spolek, ale...to dává ještě méně smyslu.“

„Myslím, že to potvrzuje můj odhad. Spolek už dávno ztratil svou pevnou strukturu. Zmijozel to používá ke své výhodě. Hádám, že jen částečně přebírá Grindelwaldovu původní pozici a všechno tak mate.“

„Dělá co jsi měl v plánu ty,“ poukázal Harry.

„Chytrý muž,“ řekl Riddle. „Nelíbí se mi.“

„Ale proč útočí na Nebelvíra? To je pravděpodobně jeden z mála lordů, který s tímhle bincem nemá skutečně nic společného.“

„Mám teorii,“ řekl Riddle a kývl Bartyho směrem. „On věděl o Londýnu a výzvě s Popletalem. Jestli věděl o bálu a řekl Zmijozelovi…“

„Tak co? Proč by chtěl jít proti Nebelvírovi?“

„Kdybych byl jím,“ začal Riddle a Harry se otřásl, protože to nebyl obrázek, který chtěl mít. „Mou první volbou by byla lady Luna.“

„Co?!“

„Avšak, nikdo neví, kde přesně žije, takže zaútočit na ní bez formální výzvy by bylo nemožné. Nebelvír je další nejlepší náhrada.“

Harry na něj jen zmateně zíral. Proud Riddleových myšlenek pro něj byl záhadou.

Lord se nad jeho ohromeným výrazem zasmál. „Ty pro tuhle hru vážně nejsi, dítě.“

Harry se naježil. „Myslím, že to pouze znamená, že jsem duševně příčetný.“

„Chce tebe. Odmítl jsi mi říct, proč, ale ten fakt dál stojí. Vypadá, že si je vědom tvé tendence chvátat pomoct lidem, zvlášť, když je znáš. Znovu tě tahá na světlo.“

„Mohl si mě tam prostě nechat! Já-… Sakra!“ Harry zaklel. Kolik dalších lidí bude zraněno kvůli němu?

„Uvolni se, ještě nebojuje. Ani to nemá v plánu. Jednoduše čeká na tvůj tah.“

„Já nemám žádné tahy!“

„Vždycky máš možnosti. Neudělat nic, nebo jednat.“ Riddleovy oči nebezpečně blýskaly, jak se nahnul k Harrymu. „Spolek se rozpadá, víme kde přesně Zmijozel je a že se nikdy v brzké době nemůže kvůli Nebelvírovi přesunout. Odpor jen čeká na tvůj signál. Jestli někdy byl čas bojovat, je to teď.“

Harry se posadil dozadu, jídlo zapomenuto.

Bojovat. A pak co? Čeho vůbec dosáhnou? I s vítězstvím, o co vůbec v tomhle všem šlo?

Nikdy nebyl ten, co by se díval do budoucnosti, vždy příliš soustředěný na to, aby v současnosti zůstal naživu. A teď pro něj budoucnost nebyla. Jedno poslední krveprolití. Pro spravedlnost, pro pomstu, aby se zastavila další tragédie. Bylo to to, čeho chtěl dosáhnout?

Podíval se na Riddlea, ten muž v podstatě hořel energií. Možná krvežíznivostí, nebo jen vzrušením boje, nebo možná strategickým plánováním za tím, které ho vzrušovalo, to vědomí, že měl navrch, že všechno jde tak jak plánoval.

„Ty tohle vážně chceš, huh?“

Nepotřeboval odpověď, Riddle mu ji dal před dlouhou dobou.

Mluvím o celém světu.

V jednom bodě si Harry myslel, že to bude on, kdo mu ho dá.

Pokrčil rameny s předstíral nonšalanci, jako kdyby tohle nemělo vysoký risk, že je to zabije oba. „Dobře, takže, jak to uděláme?“

Riddleův úsměv se rozšířil. „No, Bradavice by mohly ubytovat mnohem víc lidí, než naší skupinu.“

Harryho oči se rozšířily. „Ty je jen chceš...všechny pozvat sem?“

„Použij svou sovy na kontakt s odporem, našim ostatním spojencům pošleme posly. Pravděpodobně budou o něco pomalejší, ale stále dostatečně rychlí. Nejdál je Londýn.“

Londýn.

„Woah, zadrž! Ty do tohodle chaosu tahat nebudeme!“

„Vím že o nich smýšlíš jako o přátelích,“ začal Riddle.

„Jsou to moji přátelé,“ zamračil se Harry.

Riddle protočil oči. „Také kontrolují největší město. Poslední, které tak nějak drží pohromadě, alespoň v téhle zemi. Pravděpodobně je to největší skupina.“

„To je mi jedno.“

„Myslíš, že by chtěli, abys do tohodle šel sám? Nemyslíš, že by chtěli pomoct?“

„Já-...To je.. O to tu nejde!“

„A kdo teď zadržuje informace a rozhoduje za ostatní?“ zeptal se Riddle samolibě?

Harry ho probodával pohledem. „Řeknu jim co se děje, ale nebudu se ptát.“

„Pravděpodobně budou první, kdo dorazí.“

Harry nenáviděl, jak pravdivě to znělo. Ještě víc nenáviděl, že se na to těšil, až je konečně znovu uvidí.

„Zase si děláš starosti,“ řekl Riddle s nesouhlasem a ťukl ho do čela.

Harryho zamračení se jen prohloubilo, jak si třel bolavé místo. „To nepomáhá.“

„Naštěstí vím o něčem, co pomáhá,“ řekl Riddle a jeho oči se zastřely.

„Vážně?“ odpověděl Harry s vyschlou pusou.

„Mohl bys jít napsat dopisy,“ navrhl lord a hlas se mu prohloubil. „Já bych se k tobě mohl za pár minut přidat.“

Harry se snažil udržet horkost z obličeje, ale soudě z pobavení, co lordovi problesklo očima neodváděl příliš dobrou práci. „Je jako...Devět ráno.“

Riddle pouze naklonil hlavu na stranu že ho slyšel. „To je.“

Harryho žaludek dělal divné věci, tak se brzy poté vzdal jídla. Když si stoupnul a zamířil ze síně ven s Riddleovýma očima sledující jeho postup, předstíral, že jeho nohy ve skutečnosti nebyly z želé.

.

.

Poté co poslali zprávu přes celou zemi, nezbylo nic jiného, než čekat. Skupina dál uklízela a opravovala zámek, protože tam doufejme bude na nějakou dobu žít víc lidí.

Bellatrix ho dál pravidelně bila. Snape si od něj vzal několik dalších vzorků, aby je porovnal s těmi předchozími. Ron se usadil v pokoji nedaleko Harryho a oba spolu seděli během jídel tak často, jak jen to Voldemort nechal být. Draco se jednou vplížil do jeho pokoje a téměř se vyhodil do vzduchu, což mu vysloužilo přísné kázání od jeho otce a high-five od Belly.

Bylo to zvláštně cítit jako domov, navzdory temné nejistotě, která se jim vznášela nad hlavou.

Snažil se nemyslet na fakt, že když ho nevyrušili, byl snadno schopný spát patnáct hodin, nebo to, že ho Riddle škádlil, že jí za dva. Snažil se sám sebe přesvědčit, že nové nápady, které na něj téměř každé ráno vyskakovaly byly jen záchvaty inspirace, ne něco, co jeho mysl vytvořila, když měla spát.

Harry ale všechno svědomitě nahlásil Snapeovi. Někdy o tom potřeboval mluvit a jediná další možnost by byla permanentně někomu narušit klid mysli.

Navíc, Snape možná nebyl rameno do kterého se vybrečet, ale alespoň měl tu pevnost vzít bez ucuknutí Harryho morbidní myšlenky.

„Hádám že v tuto chvíli je to o tom ujistit se, že umřu ve správnou chvíli.“

Snape kopíroval recept ze staré, zažloutlé knihy. Nepodíval se na něj, ale Harry věděl, že má jeho pozornost.

„Neexistuje správný čas, kdy zemřít, idiotský kluku.“

„Jen, však víš… Kdy to bude nejmíň rušit?“

„Pottere,“ povzdechl Snape a vzhlédl od své práce. „Věřím, že alespoň když přijde na vlastní smrt, tak si člověk může dovolit být sobecký. To není něco, co můžeš kontrolovat.“

„Tak to není,“ namítal Harry. „Chci říct, mě je to stejně jedno, tak se to můžu tak jako tak pokusil udělat… já nevím… hladké pro všechny ostatní?“

„Ztratil jsi někdy někoho? Tím myslím někoho, koho si živě pamatuješ?“

Harry pomyslel na své rodiče a tu jedinou pevnou vzpomínku kterou měl na svou matku. Nikdo jiný tu nebyl. „Ne.“

„Nikdy to není hladké,“ řekl Snape temně. „Takže můžeš klidně přestat marnit čas, který nad tím přemýšlíš a prostě-…“ Zašklebil se.

„Nechat ať se to stane?“ usmál se Harry vědoucně. „Nejsem moc dobrý v čekání.“

„Jak to vidím, tak máš na výběr a ani jedna z možností není volitelná.“

Harry se na něj tázavě podíval a on pokračoval. „Je něco, co můžeš udělat pro ostatní, jestli si přeješ, může to zhořknout zbylý čas, který máte, ale zmenší to ránu.“

Harry okamžitě pochopil a zaťal pěsti. „Ne, absolutně ne.“

„Alespoň by ho to ušetřilo šoku,“ řekl Snape jemně. Nemusel specifikovat, o kom mluvil.

Harry si zíral na ruce. „Nechci. Vidíš? Jsem sobečtější, než si myslíš.“

Protože si uvědomil, že to nechtěl Riddleovi říct, protože on nechtěl, aby se cokoli změnilo. Byl si dobře vědom toho, že kdyby to bylo obráceně, tak by to také chtěl vědět.

Začal přemýšlet, jestli byli lidé hypokritičtí automaticky.

„Tak nezbývá, co udělat,“ řekl Snape a vrátil se ke svým poznámkám. „A protože tahle země bude brzy čelit největšímu boji od chaosu, je vysoká šance, že to nikdo z nás nepřežije. Pokud přežijeme… No, uvidíš nový svět, který jsi pomohl vytvořit.“

Harry o tom přemýšlel víc, než čekal, zvažoval to, když byl sám ve svých pokojích, nejčastěji když Riddle odešel.

Když bude spolek pryč a nejistý systém skupin se zhroutí, co z popela povstane? Odpověď byla velmi zjevná a zároveň nebyla. Voldemort.

Jak znal Riddlea, tak se lehce zmocní moci. Ale jaký muž bude vládnout?

Jeho přemýšlení bylo přerušeno nesmělým zaklepáním na obraz, který značil vstup do jeho pokojů.

Pořád bylo brzy večer, ale Harry byl ospalý a s polo zavřenýma očima zamířil ke vchodu.

„Rosiere?“ zeptal se zmateně, a mrkal do spoře osvětlené chodby.

„Takže…“ odfrkl si Rosier a obočí se mu nadzvedla jak si prohlížel Harryho vzhled.

Harry se na sebe podíval a zaklel. Ve svém ospalém stavu zjevně zapomněl, že je jen napůl oblečený.

„Ani slovo,“ vyhrožoval Harry, „Měl jsem vyčerpávající den.“

„Oh, jsem si jistý, že ano, lord Voldemort téměř nadskakoval,“ poznamenal Rosier pobaveně.

Harry se na něj zamračil. „Co chceš?“

Muž se nepohodlně zavrtěl. To necharakteristické chování Harryho probralo. Nikdy toho druhého neviděl jiného, než bezstarostného.

„Byl jsem na obhlídce perimetru, když jsem u lesa potkal vážně zvláštního muže. Trval na tom, že s tebou musí okamžitě mluvit.“

Harry polkl, už teď se mu nelíbilo, kam to šlo. „Kde je teď?“

„Pořád tam, kde jsem ho našel, slíbil že počká.“

„Tys nechal nestřeženého cizince na našem území?“

„No, on nechtěl dovnitř,“ řekl Rosier a zněl frustrovaně. „A já jsem měl jít za lordem Voldemortem, vážně, vážně měl, ale já-… já nevím.“

Harry nervózně sledoval jeho malé zhroucení. „Hej, to je v pořádku, konec konců se ptal po mně.“

Rosier se suše zasmál. „Na tom nezáleží a ty to víš. Upozornit mého lorda by by měla být přirozená reakce. Nikdy předtím jsem takhle nezaváhal.“

„Není to tak, že ho zrazuješ,“ protestoval Harry.

Rosier naklonil hlavu na stranu. „Jo? A předpokládám, že ty mu říkáš všechno?“

„Uhm, n-no, přijde na to.“

„To znamená, že budu mít před svým lordem tajemství,“ řekl Rosier a potřásl hlavou. „Motáš mi hlavu, lorďátko.“

„Já se...omlouvám?“

„Ah, no,“ povzdechl si Rosier. „Teď se s tím nedá nic dělat. Pojď, ukážu ti našeho tajemného muže.“

Harry honem popadl tričko a následoval ho do chladného večera. Pořád bylo dost světla, ale když se přiblížili k hranici lesa, stály nad nimi vysoké stromy a zahalily je do tmavého stínu.

„Proč se vždycky všechno stane, když je strašidelně,“ zamumlala Harry a vysloužil si tak od Rosiera divný pohled.

„Můžeš se chtít trochu připravit, ten chlap vypadal dost pohmožděně. Šel sám, ale vypadal pokrytý zaschlou krví.“

„Fantastické,“ odpověděl Harry suše.

„Vlastně by měl být tady někde.“ Rosier přimhouřil oči a prohlížel stromy.

„Neřekl jak se jmenuje?“

„Tak nějak mumlal, bylo to něco dlouhého.“

„Úžasné.“

Rosier si odfrkl. „Hej, já tu nejsem génius. Ale zmínil toho druhého strašidelného chlápka, však víš, toho jak jsme navštívili?

Harry se prudce zastavil. „Přišel od Zmijozela a tys mi to neřekl?!“

„Co? Já myslel, že je to náš spojenec, nebo tak něco, nebylo to proč jsme ho navštívili? A přivedli jsme s sebou Bartyho!“

„Napsal moje jméno krví, zní ti to jako přítel?!“ zaječel Harry.

Než mohl Rosier odpovědět, uslyšeli nezaměnitelné šustění a lámání větviček toho, když se někdo blíží.

Harry ztuhnul, jak ze stromů vyšel tvar, sehnutý a kulhající.

Ucítil, jak se vedle něj Rosier uvolnil. „Vidíš? Ten je stěží hrozba.“

Ale Harry ten obličej v mdlém světle rozeznal a nemyslel si, že existovalo dost slov na to jak říct, jak moc se mýlil.

„Potřebuji tvou pomoc,“ řekl Grindelwald.