Ve stínu hvězd

37 Kapitola

Co.

„Fascinující, že?“ zeptal se ho muž a bodnul nůž zpátky do Grindelwaldova slabě cukajícího těla - které by se už vážně cukat nemělo. „Dneska jsem zkusil nový experiment a odstranil jsem orgány a rozházel je kolem.“

Co.

„Všimnul jsem si,“ odpověděl Harry suše, mozek stále prázdný.

„Ah, ano, mé nejupřímnější omluvy, lorde Voldemorte, nesnažil jsem se být hrubý. Ve jménu vědy, rozumíte.“

Ve jménu-… To nebyla zatracená věda!

Ten muž se na Grindelwalda hloubavě podíval. „Jediná věc, která zbyla vyzkoušet, je spálit ho. Ale to vypadá jako škoda dobrého vzorku, ne?“

„Měl jsem na něj otázky,“ řekl Harry prázdně a demonstrativně se nedíval pod Grindelwaldův obličej.

Muž uhlazeně přikývl. „To i já. Proč si myslíte, že je v téhle kondici v první řadě?“

Co.

Nic z tohohle nedávalo žádný smysl. Grindelwald měl být vůdcem spolku renovace. Muž stojící za chaosem. Mozek zlých chlápků.

Tak proč Harry stál v jeho střevech?

Zeptal se na jedinou otázku, která ho napadla, které se netýkala přivedení zmasakrovaného muže zpátky z pekla. „Kdo jste?“

Mužův pohled opustil Grindelwaldovu zmučenou postavu a usadil se na něm s tím samým množstvím hloubání. „Zaujatá strana, někdo, kdo o vás slyšel jen pozitivní věci, lorde Voldemorte.“

Co.

Nebylo doslova nic pozitivního, co by se dalo o Voldemortovi slyšet.

„Věřím, že máme hodně společného,“ muž pokračoval.

„Já se snažím tu a tam umýt,“ odpověděl Harry prázdně a věnoval mužově zakrvácenému oblečení významný pohled.

Muž se zasmál. „Ano, ten humor také. Ale kde jsou mé způsoby? Odpusťte mi, čekal jsem dlouhou dobu na to, abych vás potkal, jsem trochu v euforii.“

Nevypadal v euforii. Vypadal naprosto bez zájmu o všechno kolem něj. Vypadal jako někdo, kdo přesně věděl, co se stane. Vypadal v kontrole.

Oh bože, vypadal jako Riddle když si hrál s ostatními lidmi. Harry se nedobrovolně zachvěl.

Muž natáhl svou krví promáčenou ruku k Harrymu na potřesení. „Salazar Zmijozel.“

Harry dál prázdně zíral na nataženou ruku a neudělal jediný náznak, že by se tou odpornou věcí chystal potřást. „Potěšením.“

Salazar nevypadal uraženě. „Teď když jsme si vyměnili zdvořilosti, promluvíme si o zajímavých věcích?“

Grindelwald za nimi zasténal, jeho hlas silnější navzdory noži, který byl pořád zabodnutý tam, kde by mělo být jeho srdce.

„Prosím, do toho,“ odpověděl Harry úsečně a snažil se o klidný hlas, ve čemž mizerně selhával.

Měl pocit, jako by mu v hlavě mozek běhal v kruzích a ječel děsem. Jediný důvod, proč ho nohy nenásledovaly, bylo, protože by v tu chvíli nedokázaly podpírat jeho váhu.

„No, tohle už jde mnohem lépe, než mé předchozí pokusy. Poslední idiot, se kterým jsem mluvil, na místě omdlel.“

Bezvědomí Harrymu v tuto chvíli připadalo jako velmi moudrá a lákavá volba.

Vážně bude předstírat, že je tohle normální?!

Slyšitelně vydechl, něco mezi povzdechem a odfrknutím. „Nedokážu si představit proč.“

Salazar věnoval noži extra zakroucení, než ho toužebně vytáhl. „Tohle bych mohl dělat celý den.“

To rozhodně vyjasnilo otázku týkající se mužovy příčetnosti.

„Kde je můj ka-…můj následovník?“

Salazar jeho starosti odmávl. „Oh, nedělejte si starosti, je v dobrých rukou. S takovými věcmi je rozumné omezit množství lidí, kteří to vidí.“

„A Co,“ Harry zasyčel. „To. Sakra. Vidíme?“

Salazar bezstarostně švihnul nožem, aby s něj dostal krev. „Jak jsem řekl. Nesmrtelnost.“

Harry mrknul a marně čekal, že to Salazar rozvede. Pak se mu obličej stáhnul v úsměšku, na který by byl Snape hrdý. „Ano, samozřejmě, zjevně. Počasí je dneska pěkné, že?“

Salazar se usmál. „Neobyčejně.“

Harry se přinutil zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Ten chlap ho sral s tou samou iritující rozvahou, co začal očekávat od Riddlea.

Zatnul zuby aby skryl frustraci. „Co ode mě chcete?“

Salazar se opřel do své židle a zjevně si užíval fakt, že Harry byl nucený tam jen tak stát. „Nic moc. Věřím, že se naše zájmy spojují. Tak mi řekněte, lorde Voldemorte, jak daleko byste šel pro nesmrtelnost?“

Harry s ní nechtěl mít nic co do činění, krom možná spálení veškeré evidence na popel. Jeho obavy byly dostatečně silné, aby překonaly jeho zvědavost. Voldemort nicméně… Sakra, lordovo jméno prakticky prohlašovalo jeho zájem.

„Považujte mě za zaujatého,“ odpověděl neochotně.

„Oh ano, pamatuji si jak jsem byl zaujatý, když jsem to poprvé zjistil. Můžete mít radost, když uslyšíte, že efekt je skutečně zopakovatelný. Ale tady začíná náš problém,“ povzdechnul si Salazar dramaticky.

Podíval se na Grindelwalda, který pořád vypadal v bolestech, ale jehož zranění se znatelně uzavřela.

„Víte, tady náš zajímavý přítel mi řekl všechno o jeho velkých plánech a dobrodružstvích. Ale ve středu toho všeho, jeho zajímavý stav, tam toho vůbec není moc. Nic než jedno jméno.“

Grindelwald se zotavil natolik, že jednoduše ležel bezvládně na židli a těžce oddechoval. Když se mu oči znovu otevřely, povedlo se jim zaostřit se na Harryho.

A Harry si s děsem uvědomil, že to ohromě posral dávno předtím, než sem vůbec dorazil.

Během všeho co se stalo a během jejich plánování, je ani jednou nenapadlo, jestli ho Grindelwald znal.

Génius, to jistě. Harrymu se chtělo hystericky rozesmát. Tohle bylo prostě příliš dokonalé. I Riddle byl zaměřený na fakt, že Grindelwald jednoduše nemohl vědět, jak Voldemort vypadal. Pravda, ale co jak vypadal Harry?

Protože tady, v mužovo zmučených očích nepochybně byla ta jedna věc, která by ho odsoudila, i kdyby jejich setkání šlo tak, jak bylo plánováno.

Poznání.

„Harry Potter,“ Grindelwald zašeptal.

Harry ztuhnul a cele očekával, že Salazar vrazí nůž, bez jakýchkoli dalších otázek, přímo do jeho srdce.

Ten ale vypadal naprosto nezneklidněně a pouze přikývl. „Ano, Harry Potter. Znamená to jméno pro vás něco, lorde Voldemorte?“

Harrymu zabralo několik vteřin, než si uvědomil, že Salazar zůstal nevědomý o jejich stejně šokovaném pohledu a předpokládal, že Grindelwald pouze pokračoval rozhovor.

Počkat.
Co.

„Co on má s čímkoli společného?“ zeptal se Harry slabě.

„Oh, všechno,“ poznamenal Salazar mimochodem. „On je ten jediný, kdo zná recept.“

.

Věděli že přijdou.

To se, samozřejmě, dalo čekat, protože tohle nebylo nic než past.

Nicméně bylo překvapivé, že Baron ani nepředstíral, že by nic netušil. Tom si myslel, že bude muset udělat alespoň formální výzvu. Ale chaos vypuknul v okamžiku, kdy vkročili do Baronova území.

Podle všeho byl spolek dostatečně přesvědčený, že tu lord Voldemort a ta otravná poslední naděje odporu zemřou. Neobtěžovali se s předstíráním, jen je chtěli mrtvé a mít od nich pokoj.

On byl na tuto situaci samozřejmě připravený, ale ten zjevný útok ho stejně dopálil. A výzva by byla výhodnější. Jak to bylo, bylo s nimi od začátku jednáno jako s útočníky a scénář nejspíš skončí obležením.

Měl nástroje přemoci Barona v boji, jakkoli byla jejich čísla nevyrovnaná. Neměl lidi na to, aby ho vylákal z pevnosti, kdyby se lord rozhodl tam přečkat, pokud by ta malá skupina nečekaně představovala problém.

A problém taky budou.

Zatím na ně zaútočili jen špatně vybavení a ještě hůř trénovaní vesničané. Na kolik tomu Tom rozuměl, tihle lidé ve skutečnosti nepatřili do Baronovy skupiny. Nicméně měli rozkazy je zabít a byli neobyčejně otravní.

Navzdory neustálému přísunu nepřátel během jejich pochodu k Baronově pevnosti ještě nepotřebovali vytáhnout Harryho meče. Tom je chtěl udržet jako tajemství jak nejdéle to bylo možné, zvlášť teď, když výzva nebyla možnost.

Spočítal dny, kdy mohli počítat s podporou lady Havraspár. Zmínila, že je blízko Baronova území, takže už by touhle dobou mohla být zpátky, ale stejně jí to zabere ještě několik dní, než bude připravená a přijde.

Nechtěl s její pomocí počítat, ale bez výzvy jim byl sebrán prvek překvapení a víc lidí mu může dát příležitost, kterou potřeboval.

Museli se schovat, protože na ně nějací vesničané zaútočili ze střech. Jejich míření ale bylo hrozné a…to házeli kameny? To i na jejich standardy vypadalo jako nová hloubka.

„Někdo zabijte ty idioty,“ rozkázal popuzeně.

Bellatrix už byla na cestě na střechu, ale byla rozptýlená ječící ženou máchající dlouhou trubkou.

Vesničané byli buď úplně neschopní, nebo… Tom znovu pohlédl na lidi na střeše a na jejich příšerné míření malými kameny.

Nebo se nesnažili.

Podíval se zpět na Bellatrix, které by neměla problém tu ženu zabít, až na to, že teď mezi nimi stál mladý muž, kompletně neozbrojený, krom mávajících paží. To bylo dost na to, aby se i Bellina krvežíznivost zastavila a Tom zachytil její tázavý pohled.

Zamířil k ní dlouhými kroky.

„Nezabíjej jí! Nikdo tu nechce být, nemusíte je zabíjet! Jen je odstrčte pryč, zbijte je trochu, nebo něco-…“

„Nezabili bychom je,“ přerušil ho Tom, „Kdyby ve své hlouposti nebyli tak odhodlaní se po nás vrhat.“

Mladý muž se na něj otočil se stejnou mírou prosby a rozhořčení. „Nemají na výběr!“

„Ještě jsme nic neudělali. Oni na nás z ničeho nic zaútočili.“

„Všichni ví, že přijdete a vyzvete Barona, takže je stěží překvapivé, že se vás rozhodl zastavit, než k tomu dojde.“

Tom nad tím nadzvedl jedno obočí. Bylo zvláštní, že by o tom všichni věděli. „Pak je stěží překvapivé, že jsem se bránili a zabili útočníky.“

„Ty monstrum! Oni na tebe nechtěli zaútočit!“

Bylo to opovržení v jeho očích, které spustilo Tomovu vzpomínku. Povědomé rysy najednou zacvakly na místo a on si všiml, že ty špinavé vlasy nebyly ve skutečnosti hnědé, ale ohnivě zrzavé.

Dobří bozi, kolik jich tam bylo?

Přimhouřil oči, zatímco se snažil si vzpomenout. Ten kluk byl Harryho věku. Ron Weasley to bylo? Naživu a v pořádku, to vypadalo. Byl kdokoli z té rodiny skutečně mrtvý?

Hrál si s myšlenkou oslovit ho jeho jménem, jen aby viděl jeho šokovanou reakci. Také si hrál s myšlenkou toho hlupáka jednoduše zabít.

Ale Harrymu by se to nelíbilo… Tom si povzdechl.

„Zabiju kohokoliv, kdo mi bude stát v cestě. To zahrnuje tebe. Přestaň marnit můj čas a řekni jim, aby přestali bojovat, jestli nechtějí zemřít.“

Ten neozbrojený idiot nad jeho chladným tónem zbledl. „J-já tady nemůžu zemřít. Já-… je něco, co musím udělat.“

„Fascinující,“ ohrnul nos Tom a hrubě odstrčil mladšího muže, aby mohl projít.

Zatímco bylo zajímavé, že se je vesničané podle všeho nesnažili zabít a dokonce mohli být donuceni bojovat, on rozhodně neplánoval promarnit ještě víc času tím, že by s těmi idioty mluvil.

„P-počkej!“

Tom si popuzeně povzdechl a znovu se otočil. Kdyby nebylo jeho příjmení, tak by toho kluka na místě zabil.

„Kolik vás je? Chci říct..Máte šanci?“

„Nepřišel jsem sem pro šanci. Přišel jsem vyhrát,“ prohlásil Tom sebevědomě.

Kluk si nervózně kousal rty. „Myslíš to vážně?“

„Vždycky myslím to, co řeknu.“

Někdy jen lidé byli příliš hloupí, než aby rozuměli všem smyslům toho, co řekl.

„Oni by vám pomohli, víš. Kdybys je požádal, kdyby věřili, že můžete vyhrát.“

Tom v opovržení stiskl rty. „Nejsou schopní bojovat a nemají zbraně. Nebyli by nic, než zátěž. Jestli chtějí pomoct, tak ať přestanou marnit můj čas.“

„Tak nech pomoct mě.“

Tom mu věnoval znechucený pohled, ale on nevypadal vyvedený z míry a pokračoval.

„O Baronově základně se ví, že je neproniknutelná. Já jsem jediný, komu se povedlo vplížit se dovnitř a zase ven. Znám její rozvržení, dokážu vás dostat dovnitř. Bude pro vás těžké s ním bojovat, když nevyjde ven.“

Tom bral toho kluka jako dalšího ze zbytečných vesničanů, ale jeho nápad zaujal Tomovu pozornost. „A proč bys to udělal?“

Kluk polkl a sevřel pěsti v bezmocném vzteku. „On zabil...někoho, kdo mi byl velmi blízký.“

A znovu mohly být všechny problémy zjednodušeny na lidské emoce. Jak…malebné. A užitečné.

Kdyby se dokázali vplížit do pověstné neproniknutelné pevnosti, tak by nemusel čekat na posily. Tohle by mohlo být rychlé a nekomplikované. Útok zevnitř, extra zmatení garantováno.

Ale přesto. Vplížit se do velitelství jen s hrstkou mužů. Obklopený nepřáteli a zavřený v budově, bez možnosti úniku.

To by bylo šílené.

„Veď nás.“

.

„Vím že ho máte.“                

To neznělo ani obviňujícně, ani výhrůžně, byl to jen jednoduchý, nevyvratitelný fakt.

„Já jsem to nepopíral,“ oplatil mu Harry.

Salazar se vědoucně usmál. „Chtěl jste.“

„Vy si myslíte, že…Harry Potter…zná recept na věčný život?“ Harry ani nemusel předstírat, aby zněl nevěřícně.

Před očima mu přelítl obraz zdi pomalované červeným písmem. Snapeovo opovržení nad Harryho vandalismem. Chemické vazby a vlastnosti, které byly naprosto špatně, podle všech současných teorií.

„Myslím, že mé metody byly dostatečné na to, aby řekl pravdu.“ Salazar kývl směrem ke Grindelwaldovi.

„A proč by on byl ten jeden - jediný - kdo zná tuhle magickou formulku?“

Salazar se lehce zamračil nad jeho posměšným tónem. „Vy nevěříte v nesmrtelnost? I poté, co jste viděl důkaz?“

„Nevěřím, že Harry Potter ví, co si myslíte, že ví.“

Protože to nevím.

„Protože s vámi o tom nikdy nemluvil?“ rýpnul Salazar.

Protože já jsem on, sakra.

Harry před sebou netrpělivě zkřížil ruce. „Jeho orgány nedorůstají, když jsou odebrány.“

„Jste si jistý?“

No… Když to podá takhle…

„Víte, tady podle naše přítele, Harry Potter byl první slibný experiment. Vytvořený v den, kdy výzkumný materiál s receptem zmizel.“

„Uuhhm…“ byla Harryho inteligentní odpověď. Touhle dobou se cítil jako by měl vyzvracet střeva.

Salazar znovu nevypadal, že by mu nějak zvlášť vadil jeho nedostatek příspěvků. „Je tu někdo, kdo ví všechno, tvůrce, jestli mu tak chcete říkat. Nikolas Flamel. A já bych s ním velmi rád mluvil, ale, želbohu, je mrtvý. Stejně jako všechny důkazy o jeho výzkumu.“

„Tvůrce věčného života je mrtvý?“ zeptal se Harry skepticky.

„Podle všeho to na sebe nikdy nepoužil. Vlastně, pokud máme věřit Grindelwaldovi, tak on a Harry Potter jsou jediní.“

Báječné.

Salazar se v židli naklonil kupředu, zvědavý. „Řekněte mi o tom chlapci.“

Harry ztuhl ještě víc, jestli to vůbec bylo možné. „A proč bych to měl dělat?“

„Protože máte mnoho otázek, na které jen já znám odpovědi.“

„Otázky, které jste mi v první řadě vnutil vy,“ zabručel. Před dneškem jich měl milion, teď o několik tisíc víc.

„Dobrá. Já vám řeknu co vím a vy mi řeknete, jestli to dává nějaký smysl v porovnání s vašimi zkušenostmi. Platí?“

Harry se přistihl, že přikyvuje než se mohl zastavit. Přemožen svou hořící potřebou po odpovědích. Věděl, že ho to jen vtáhne hlouběji do jeho křehké pavučiny lží, ale pochyboval, že by ho stejně nechali jen tak odejít.

Grindelwald očima tiše sledoval jejich výměnu.

„Předpokládám, že víte, že chaos byl zorchestrován spolkem renovace?“

Harry v odpovědi lehce kývnul hlavou. Jak Salazar věděl cokoli z tohohle o něm a Voldemortovi, to nechápal.

„Nakonec spolek přitáhl mnoho odlišných lidí, s různými ambicemi a různými mravními etikami. Někteří chtěli moc, jiní snili o vytvoření nadřazené rasy, někteří upřímně toužili po míru - pod jejich vedením, samozřejmě. Faktem je, že jen velmi málo lidí pořád vědělo, co bylo originálním cílem spolku a kdo byl v jeho středu.“

„Albus Brumbál,“ Harry doplnil, hádajíc, že Salazar už věděl o jeho setkání s Voldemortem. Co ho doopravdy zajímalo bylo, jestli věděl i o jejich společné minulosti.

„Spolu zakladatel, společně s Grindelwaldem. Slyšel jsem, že jste se setkali za zajímavých okolností. Řekněte mi, jak starý byste řekl, že byl Brumbál?“

„Starý…“ řekl Harry vágně.

„Bylo mu téměř 110.“

„Nemožné.“

Lidé mohli být takhle staří, samozřejmě, ale rozhodně by nebyli v Brumbálově kondici. Byl starý, ale stále silný, jistý na nohou a pozorný. Harry by těžko věřil, že mu bylo přes 80.

„Nemožné může potřebovat novou definici,“ poukázal Salazar škodolibě. „Ale nedělejte si starosti, Brumbál se nikdy brzo nebude hrabat z hrobu. Nikdy nedostal ruce na dokončený produkt, jen něco, co mu bylo blízko. Méně potentní, zředěné efekty. Hádám, že bylo potřeba méně lidí.“

„Potřeba méně lidí?“ opakoval Harry prázdně.

„Proto byl chaos v první řadě. Ne že by to někomu řekli. Zní to líp, když vytasíte nějaký nesmysl o renovaci, než pravdu. Faktem je, že originálním cílem spolku nebylo to, co přišlo po chaosu, ale co se stalo během chaosu. Hodně lidí co umřelo. Podle všeho to je základní potřeba pro věčný život.“

Ta nejhorší část na tom vysvětlení bylo to, že to skutečně začalo dávat smysl. „Zachování energie…“

„Přesně. A jak lépe ukrýt těla než do ještě větší hromady mrtvých těl? Ale pak zase, kdyby zabíjet lidi bylo tím jediným požadavkem, tak bychom mezi námi teď měli v celku dost nesmrtelných.“

Opřel se do židle a uvolnil se a znovu si hrál s nožem. Grindelwald a Harry ho oba němě pozorovali.

„Což nás přivádí zpátky k našemu tajemnému chlapci,“ pokračoval Salazar. „Samozřejmě potřebovali testovací subjekt. Nechystali se to vyzkoušet na sobě. A Harry Potter jim byl trnem v patě už od té doby, co se narodil. Mysleli si, že to bylo symbolické. Ta věc, která mě ovšem zaujala nejvíc, je ten fakt, že v tom bodě byl ten chlapec zelenina.“

 Harry zůstal tichý a snažil se udržet pravidelné dýchání.

Salazar přemýšlivě naklonil hlavu. „Slyšel jsem, že teď je génius.“

Harry si nepohodlně pročistil krk. „V každém případě ne zelenina. I když v jeho myslí se vrtal Brumbál už předtím, než se mu kterákoli věc, o které jste teď mluvil, mohla stát.“

„Ano, fascinující, že? Jen si představte odlišné účinky, jak spolu navzájem reagují. Ty důsledky odlišných reakcí v jednom člověku jsou víc než jen fascinující. První ho téměř zničilo, to druhé…co? Uzdravilo? Udělalo ho nesmrtelným? Něčím úplně jiným? Takže, řekněte mi, jaký je?“

„Normální…“ vyzval ho Harry.

Salazar se zasmál. „Oh, o tom vysoce pochybuji. On je neobyčejný i bez znalosti toho receptu. S ním je nedocenitelný.“

„Vy chcete moji pomoc v tom ho získat,“ řekl Harry prázdně.

Co měl udělat? Musel hrát Voldemorta, jinak by ho Salazar rozpitval nejspíš tady a teď. Ale nemohl jen souhlasit, že. To by znamenalo, že by Salazar ve skutečnosti očekával, že mu dá, co chce. Ale kdyby nesouhlasil, tak by věci rozhodně začaly být ošklivé. A on by nikdy nezjistil, co s ním je, natož aby to spravil.

Navíc, co by Riddle udělal, kdyby mu byla nabídnuta šance na nesmrtelnost? Co kdyby Harry stál mezi ním a lékem na tu jedinou věc, které vypadal, že se bojí nejvíc? Sakra, co měl říct Riddleovi až se vrátí domů?

„Bylo by to výhodné pro nás pro oba,“ odpověděl Salazar. „Já mám informace o Grindelwaldovi, vy máte informace, které vám může dát ten chlapec. Když budeme spolupracovat, oba získáme co si přejeme, aniž bychom si navzájem šlapali na prsty.“

Jo, všechno co zbylo je zabít několik tisíc lidí. Nic velkého.

„Nechte mě si s ním nejdřív promluvit. Není třeba drastických opatření, když mohu získat informace jiným způsobem,“ navrhl Harry a modlil se, aby ten druhý souhlasil.

„Přesně to si také myslím! Teď…“ stoupnul si uhlazeně a pokynul směrem k domu. „Mám pro vás další překvapení, lorde Voldemorte. Dárek, vlastně.“

Harry měl pro dnešek překvapení dost a všechno co chtěl bylo se do hajzlu dostat ze Salazarova dosahu.

Salazar vešel do domu a někoho zavolal.

To na chvilku nechalo Harryho samotného s Grindelwaldem. Zírali na sebe. Bylo jim oběma absolutně jasné, že ani jeden z nich neměl nad situací kontrolu.

„Musíš mě odtud dostat,“ řekl Grindelwald konečně.

Harry si odfrkl. „Proč bych do prdele měl?! Vím, co jsi udělal.“

„Neřekl jsem mu, kdo jsi, nebo ano? On si to brzy uvědomí, víš. A až se to stane, budeš na tom líp, když budeš daleko odtud.“

Harry se otřásl nad představou, že Salazar zjistí pravdu. „To není tvoje starost.“

„Celý svět by si s ním měl dělat starosti. Lidé šílí, když je před nimi zamáváno nesmrtelností. Já jsem se svou lekci naučil, myslíš že pro něj to bude taky platit? Když nebude zastavený, svět znovu shoří a ty budeš v epicentru.“

„Naučil svou lekci? Tomu mám věřit?“ zasyčel Harry tvrdě nazpět.

„Nejsme stvoření pro věčný život.“

„Oh, skvělé, takže teď toho lituješ?“

Grindelwald se na něj ostře podíval. „Proč si myslíš, že mě Zmijozel našel tady, v odlehlé oblasti a bez následovníků? Proč si myslíš, že žiju jako poustevník místo toho, abych vládl světu?“

„No, je trochu pozdě na lítost, nemyslíš?“

Harry se rázně otočil a zamířil pryč.

„Zabije tě, chlapče,“ zašeptal za ním Grindelwald. „Tebe a všechny, koho znáš.“

Harry se prudce otočil. „Můžu zemřít?“

„Nevím. Rozhodně jsme si mysleli, že jsi mrtvý nadobro.“

„Co to sakra znamená?“

Grindelwald udělal pohyb, který by byl pokrčením ramen, kdyby nebyl k židli přivázán tak pevně. „To znamená, že jsi byl mrtvý. A teď nejsi.“

Harry vyhodil ruce do vzduchu. „Úžasné, prostě zatraceně báječné. Co jste mi to do prdele udělali?!“

„Nevím.“

„Co?!“

„Zmijozel má pravdu. Ty jsi něco úplně jiného. Kdybys byl jako já, tak bys v první řadě neumřel. A nebyl bys teď muž, byl bys pořád kluk, zmrzlý v čase,“ vysvětlil Grindelwald.

Harry se zhluboka nedechnul, a pak udělal několik kroků k spoutanému muži. „Jak to můžu zvrátit?“

„Nelhal jsem, když jsem řekl, že nikdo neví, jak se to dělá. Ty jsi jediný naživu, kdo viděl Flamelův výzkum.“

Něco v Harrym se zlomilo. „Do prdele s tebou a tvým zatraceným spolkem! Doufám, že Salazar najde způsob tě zabít, takže budeš moct shnít v pekle!“

„Budeš potřebovat mojí pomoc,“ trval na svém Grindelwald.

„To nepotřebuju. Mám toho s vámi psychopaty dost,“ zasyčel a obrátil se zpátky k domu, rychle vešel skrz boční dveře a zabouchl je větší silou, než bylo potřeba.

Využil by šance na útěk, ale Rosier pořád chyběl. Jen doufal, že neskončil jako Salazarova nejnovější hračka.

Nemusel o tom hloubat o moc déle. Když vstoupil do obývacího pokoje, Rosier stál v jednom z rohů a obezřetně sledoval dalšího muže.

Jeho vlasy byly slámově blond, ale kdyby Bellatrix měla mužský protějšek, byl by to tenhle. Harrymu se ani v nejmenším nelíbily možné důsledky tohoto závěru.

„Tady jste, lorde Voldemorte!“ usmál se Salazar ostře. „Tohle je Barty Skrk. Byl velmi dychtivý vás potkat. Proč, naprosto vás zbožňuje.“

Ten muž k němu prakticky dohopkal, v rukou tašku z pytloviny, v očích manický svit.

„Je to taková pocta vás potkat, můj lorde! Doufal jsem-…ne, snil jsem, že byste zvážil udělat ze mě jednoho z vašich následovníků.“

No, sakra.

„Mám - mám důkaz o své hodnotě! Odhalil jsem spiknutí- ….Zradu… Chtěl udělat past…ve vaší nejposlednější výzvě.“

Rozvázal tašku a honem jí převrátil.

Useknutá hlava dopadla na podlahu akorát před Harryho nohy.

„To je můj otec,“ řekl Barty dychtivě.

Oh kurva.

Skončí tenhle den někdy?