Ve stínu hvězd

25 Kapitola

Harry se cestou do sklepení snažil myslet na šťastné věci. Slyšel, že to v takovýhle situacích pomáhá, ale byl nakloněn tomu s tím nesouhlasit.

S Ginny ještě nemluvil, i když měl podezření, že ona byla odpovědí na mnoho jeho otázek. Ale on se jí nemohl jen tak náhodně začít vyptávat a navíc, pokud měl Draco pravdu, tak stejně nemluvila.

Nepřipadala mu jako skutečné nebezpečí, ale Harry byl teď paranoidní a měj dojem, že dvojčata vyskočí z každého rohu. A vážně se bál, že ho zastřelí předtím, než se jich bude moct zeptat na pár zásadních otázek.

Harry si povzdechl a probral se ze zamyšlení, soustředíce se na současnou nepříjemnou situaci.

Stál před Riddleovo pracovnou a snažil se posbírat dost odvahy na to, aby zaklepal. Najednou nebyl tak žhavý, aby už měl ten rozkaz za sebou. Nebylo by to tak špatné, kdyby mu Riddle alespoň řekl, co čekat.

No, když se na to podívá z té lepší stránky, zavolal ho do své pracovny a ne do mučící komnaty. Ale i tak si Harry nebyl jistý, jestli je to skutečně dobrá věc.

„Vidím tvůj stín na podlaze, Harry. Není třeba být tak nervózní.“

Oh, skvělé, teď ho Riddle ještě ke všemu mohl škádlit za to, že je zbabělec. Jako kdyby ten chlap neměl už tak dost munice.

Harry s dalším povzdechem vstoupil do pracovny.

Riddle seděl ve svém obvyklém křesle u krbu, potěšený úsměv už na rtech. A Harry ještě ani nic neudělal!

Stál ztuhle u dveří a kontroloval pokoj po známkách Nagini. Naštěstí pro něj nebyla nikde k nalezení. Nebo možná ne tak naštěstí, protože to znamenalo, že byl úplně a naprosto sám s Riddlem.

„Oh, zdravím dítě, krásný večer.“

Harry se ani nesnažil zabránit poklesnutí čelisti. Oh, tohle nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré. Lord byl děsivý, když byl rozzlobený, ale v dobré náladě? To byl úplně nový level. Harry si přál, aby mohl být kdekoli jinde, jen ne tady.

„Naposled, co jsi řekl něco takového, jsem skončil omámený, svázaný a téměř zabitý Brumbálem,“ zamumlal Harry.

„Oh ne, já bych tě nezabil, Harry. Žádné drogy a ani Brumbál.“

Harry si matně povšiml, že ze seznamu vynechal ‚svázaný‘. Soudě podle Riddleova úsměšku to bylo záměrné.

„Takže…Co teda?“ zeptal se obezřetně.

Riddle ukázal na kopičku knížek na stolku před nimi. „Budeš číst,“ prohlásil.

„Huh? Ch-Chci říct, promiň, co?!“

Potěšený úsměv nikdy neopustil Riddleovu tvář a Harry věděl, že musel špatně slyšet.

„No, řekl jsem ti, že musíme pracovat na tvém nedostatku vnímání jistých, ah, aspektů života. Považuj to své vzdělávání.“

Harry nevěřícně koukal na knížky. „To je všechno? Jen…. si je vezmu s sebou a přečtu je?“

Riddle se zasmál. „Oh, ne. Řekl jsem jen, že je přečteš. Ještě jsem ti úplně nedořekl ostatní…požadavky tvého úkolu. Prosím, posaď se.“

Prosím?! Harry se neopovažoval začít doufat. Lord nikdy nebyl takhle zdvořilý, nebo neměl tak dobrou náladu. Harry se ztuhle posadil a čekal.

Riddle si nalil pití, než pokračoval. „Bradavice byly smíšená internátní škola, víš. Na tokových místech v knihovně vždycky najdeš zvláště…zajímavé knížky.“ Riddle hodil významný pohled na Harryho, který samozřejmě neměl ponětí, o čem to sakra mluvil.

„Tyhle našla Bella před několika měsíci. Ještě jsem neměl to potěšení je přčíst, ale ona našla obrovské potěšení v citování jistých pasáží v nevhodných chvílích.“

Harry zvednul ruku. „Počkej chvilku, Bellatrix? Ona… ona čte?“

„Obvykle ne, ne.“

Harry se na ty knížky znovu podíval, očekávaje, že vybouchnou, nebo na něj zaútočí, nebo něco udělají, namísto toho aby tam tak nevinně ležely.

„To jsou detailní popisy mučících metod? Protože bych čekal, že to by se jí líbilo…“

„Ne, je to fikce.“

„Fikce?“ zopakoval Harry zmateně. Jak by mohla být fikce vzdělávací?

„Takže, jak jsem ti řekl, budeš je číst, tady… a nahlas.“

Harry si nemohl pomoct a zasmál se. „Ty chceš, abych ti četl pohádku na dobrou noc?“

„Věřím, že to bude dost zábavné na to, aby mě to udrželo vzhůru.“

„Um, dobře…Ne to co jsem čekal, ale jistě…“

Harry se natáhl, aby popadl první knížku, ale Riddle ho zastavil. „Je tu ještě jedna věc, kterou budeš muset při tom čtení dělat.“

Riddle vzal  knížku místo něj a náhodně prolétl pár stránek. „Ah, ano, řekneš ‚Harry‘ pokaždé, kdy tam bude ‚Geoffrey‘ a… ‚Voldemort‘ pokaždé, když tam bude ‚Logan‘.“

Riddle podal knížku omráčenému Harrymu. „Takže já um… vyměním jména..?“

Co to má do prdele znamenat? Byl Geoffrey nějaký idiot a Riddle chtěl ponížit Harryho tím, že použije svoje vlastní jméno? Nebo byl tohle Riddleho pokus vytrénovat Harryho, aby mu říkal Voldemort, namísto Riddle?

„Ano, přesně. Kdykoli budeš připravený.“

Harry na něj zíral ještě několik vteřin, pak pokrčil rameny a otevřel knížku. Nebyla zrovna dvakrát tlustá, ale jestli Riddle opravdu chtěl, aby je přečetl všechny, tak mu to zabere víc než jeden večer. Harry nebyl tak úplně šťastný, že s ním bude muset strávit tolik času o samotě, ale pokud to bylo všechno…

Pročistil si krk a začal číst. Riddle nelhal, byla to fikce.

Hlavní postava Geoffrey – Harry – byl devatenáctiletý student, který se chtěl dostat na svou vysněnou univerzitu. Podle všeho to byla dobře známá univerzita a Geoffrey/Harry se bál, že neudělá vstupní zkoušky, jelikož neměl vynikající známky.

Harry vzhlédl na Riddlea, pokoušeje se rozhodnout, jestli tohle byl důvod, proč prohodit jména. Myslel si, že Harrymu bude vadit, že jeho literární protějšek nebyl chytrý student?

Ale Riddle si hověl ve své židli, líně usrkával pití a zíral na Harryho.

Krátce zvážil, že Riddle chtěl, aby se naučil o starém světě. Harry musel přiznat, že zatímco slyšel o univerzitách, ten koncept o potřebných známkách a vstupních testech pro něj byl nový. Konec konců, Riddle tvrdil, že ten příběh bude vzdělávací… Ale proč by Harry potřeboval vědět tyhle věci?

Harry se soustředil zpátky na knížku.

Logan – Voldemort – byl přítel z dětství Mila, byl to 28-letý bestsellerový autor, neuvěřitelně bohatý a dost chytrý. Měl pomoct Geoffreymu/Harrymu projít zkoušky tím, že ho u sebe doma doučoval.

A tady začaly být věci trochu divné.

Když Geoffrey/Harry dorazil do Loganova/Voldemortova luxusního apartmánu na jejich první lekci, našel knížku, která byla napsaná bestsellerovým autorem. Byla to romantická novela a podle všeho byl jednou z hlavních postav Milo, jelikož Logan/Voldemort do něj byl dlouhou dobu tajně zamilovaný.

Tohle Geoffreye/Harryho nasralo a tak vpadnul do ložnice svého budoucího učitele, hrubě ho probudil a dožadoval se vysvětlení.

„Ty úchyle! Co je to sakra s tou knížkou?! Nemáš právo používat mého bratra pro svoje chorý fantasie!“ zaječel Harry a nechal tu nechutnou knížku spadnout na podlahu, mračíc se na autora, který se rozladěně zvedal z postele.

„Taks to viděl, eh?“ Voldemortův hlas byl hrozivý, jak pomalu přistoupil k Harrymu. Chladný pohled v jeho očích donutil Harryho zachvět se, ale dál si odhodlaně stál za svým.

„Nemůžeš si jen tak takhle používat lidi! Jen protože je můj bratr laskavý ti to nedává právo toho zneužívat! Najdi si někoho jiného! Jakýkoli muž ti stačí, ne?“

Voldmortovy oči se nebezpečně narovnaly, než najednou popadl Harryho zápěstí a hodil ho na postel.

„Ouch! Co-..!“ Protestoval Harry a okamžitě se pokoušel posadit, ale Voldemort už byl nad ním, přitiskl mu zápěstí na zem a kleknul si mu na nohy.

„Co ty o mě sakra víš?“ zasyčel Voldemort iritovaně.

„Pust mě!“ dožadoval se Harry a bojoval proti jeho sevření, ale ten druhý byl příliš silný.

„Jakýkoli muž bude stačit, říkáš? Sereš mě.“

Voldemort ho bez servítek otočil, přitiskl mu obličej do matrace a ruce mu bolestivě zkroutil na zádech. Harry sebou divoce mlátil a bolestivě vykřikl, když se sevření zpevnilo.

„Ty bastarde! Co si myslíš, že děláš?“!

„Jakýkoli muž bude stačit, že? Sám jsi to řekl,“ ušklíbl se starší muž zle.

Sklonil se dolů a olízl Harrymu krk, zatímco mu jeho volná ruka vklouzla pod košili a pohladila jeho holou hruď.

Harry ztuhl panikou, když se mu nezaměnitelná tvrdost vtiskla do zad, jak se nad něj Voldemort plně ohnul.

Nedobrovolně se zachvěl. „T-Tak jsem to nemyslel! Přestaň, ty úchyle!“

Voldemort se pouze zlomyslně zasmál. „Proč nezakřičíš o pomoc, pane Hloupý Čtyřkaři.“

„Cos to řekl ty hajzle?!“

Voldemort tsknul a jeho volná ruka namísto toho vklouzla Harrymu do kalhot, hrubě uchopujíc jeho-

„CO TO SAKRA?!“

Harry pustil knížku jako by ho spálila.

Riddle uvolněně seděl ve svém křeslu naproti němu, na tváři nevinný výraz. „Uchopil jeho ‚co to sakra‘? Ale, to je nečekané.“

„Já-… To..! T-ty-…Co?!“ Harry si projel rukou vlasy, naštvaný, ohromený a naprosto zahanbený.

Riddle nadzvedl jedno obočí. „Pokud máš problém najít vlastní slova, je jich ještě spousta, co můžeš přečíst.“

„Není absolutně žádná možnost, že bych t-tobě něco takového četl! To je…Je to-Je to..!“

Riddle naklonil hlavu, stále s tím zpropadeným nevinným obličejem. „Pokud ti vadí ten pochybný souhlas, nech mě tě ujistit, že Belliny další úryvky jasně ukázaly, že „Harry“ si to na konec začne velmi uží-…“

„To není ten zatracený problém a ty to víš!“

Harry schoval obličej v dlaních. Tohle se nemohlo dít, byli na straně 22, zatraceně! Na stole bylo ještě alespoň pět knížek! On ty věci nemohl číst, ještě k tomu je vyslovit nahlas před Riddlem, zatímco používal jejich jména.

„Máme dohodu, Harry,“ připomněl mu Riddle a Harry nenáviděl, jak použil jeho jméno. „Čti.“

„Nenávidím tě,“ vyplivl Harry a znovu zvedl knížku.

Riddle pouze klidně vrátil jeho pohled. „Čti,“ zopakoval.

Harry na něj zavrčel a popadl knížku. Fajn, tohle zvládne. Byl to jen pitomý příběh, nebylo to tak, že Harry ve skutečnosti dělal tyhle věci. Prostě to mechanicky přečte, ani o těch slovech nemusel přemýšlet.

Zhluboka se nadechl.“Jeho volná ruka namísto toho vklouzla…Harrymu…do kalhot, hrubě uch-uchopujíc jeho-jeho-…“

Riddle si odfrkl. „Jsi ještě horší, než jsem čekal.“

„Alespoň změň ty jména zpátky!“ vykřikl Harry rozhořčeně.

Komu to nalhával? Neexistovala možnost, že by to dokázal číst, aniž by si to jasně nepředstavoval. Harry si nebyl jistý, jestli se někdy cítil tak zahanbeně a…zneuctěně.

„Věci mohou být ponižující jen když je necháš, dítě. Jen když se necháš cítit podřadně, tak nad tebou mají sílu.“

„To se ti snadno řekne! Ty si jen sedíš a posloucháš!“

Riddle vypadal, že nad tím uvažuje. „Ty věříš, že je v tom rozdíl?“

„Samozřejmě, že je v tom zasraný rozdíl!“ zíral Harry.

„Dobře. Hoď mi tu knížku.“

Harry se zamračil, ale knížku mu hodil s úlevou, že je ta věc od něj pryč.

Nečekal, že jí Riddle otevře sám.

…jeho volná ruka namísto toho vklouzla Harrymu do kalhot, hrubě uchopujíc jeho ptáka.

Harry zalapal po dechu, jak ruce začaly mnout jeho penis, který se při takovém zacházení začal okamžitě zvětšovat.

„P-Přestaň, ah!“

Voldemortův palec přejel po vrcholu, lehce ho škádlíc nehtem.

Harry se kroutil v ocelovém sevření, ale nemělo to žádný výsledek. Nezáleželo, co chtěla jeho mysl, jeho tělo dychtivě odpovídalo na mužův dotek. Tohle bylo o tolik intenzivnější, než když si to dělal sám. Už cítil, jak se blíží, jeho bohy nedobrovolně přirážely kupředu, aby získal víc tření. Harry se kousl do rtů, aby nezasténal, nechtěje dát Voldemortovi to zadostiučinění. Ale, jak vtiskl obličej do matrace, nepravidelné oddechování zastavit nedokázal.

„Hmm? Takhle jsi celkem roztomilý.“

Voldemortův hluboký zastřený hlas byl všechno, co Harry potřeboval, aby se překlopil přes hranu. Ruce se mu stočily v pěsti, jak se přes něj přelila rozkoš a tělo se mu divoce roztřáslo.

„Heh.“ Voldemort stáhl ruku a krátce si olízl prsty. „To moc dlouho netrvalo.“

Riddleho oči se vpíjely do jeho.

Harry si byl vzdáleně vědom, že civěl, jeho tělo se chvějíc z toho, jaký na něj měl vliv Riddleho sametový hlas. Ta obdoba mu neunikla.

Lord ani jednou neznejistěl. Vlastně, četl to jako kdyby si každé slovo na jazyku vychutnával, dávaje tak Harrymu najevo, co přesně si představoval. Bylo špatné to číst, nedobrovolně si tu scénu představovat, ale Riddlemu se povedlo, že to cítil.

Jeho mozek byl ztuhlý děsem, ale jisté části jeho jižnějších oblastí se o tuto nepříjemnou situaci začaly zajímat. Mohly jít přímo do pekla, jemu to bylo jedno.

„No, bylo poslouchání jednodušší?“ zeptal se ho Riddle příjemně, jako kdyby se nic neobvyklého nestalo, kompletně neovlivněný svými vlastními slovy.

Podle všeho byly Harryho rudé tváře dostatečnou odpovědí na jeho otázku.

„Neciť se špatně, že jsi nevydržel déle, to je pro někoho tak mladého jen přirozené-…“

„To jsem nebyl já!“ protestoval Harry a hlas se mu na konci zlomil.

Riddleův úsměv se vrátil s plnou silou. „Oh, ale budeš.“

Harry nad tím zblednul.

Sotva se mu tu knížku povedlo chytit, když jí po něm Riddle hodil zpátky.

„Co se stalo tvému slibu že ‚se v tom zlepšíš‘? Takže výzva. Ty máš rád výzvy, že, dítě? Vyzývám tě, abys to přečetl až dokonce aniž bys koktal.“

„To není fér,“ zamumlal Harry, ale cítil, jak se mu jeho tvrdohlavost alespoň nějak vrátila.

Hra. Riddle si s ním hrál, zkušeně objevoval jeho nejistoty a nezkušenosti. Být zredukován na nervózní hromádku jako byl zrovna teď, bylo přesně to, co ten muž chtěl… Nebo ne, jelikož se ho nejdřív ve skutečnosti snažil ‚vzdělat‘. Takže co od něj Riddle chtěl? Co vůbec chytilo jeho zájem?

„Čistě ze zvědavosti…Byl bys víc v pohodě, kdyby byly role obráceně?“ zeptal se Riddle a zněl upřímně zvědavě.

„Um…“ Harry se na chvíli zamyslel a cuknul sebou, když se mu v hlavě objevily dva stejně znepokojivé obrazy. „Ano.“

Riddle na něj zíral s nevírou. „Ano? Oh můj, dítě…Zjevně nebylo dostatečně jasné, jaké jsou naše pozice p-…“

„Krystalově jasné, díky, můj lorde,“ přerušil ho Harry honem. „To jen že já vím, že já bych nikdy najednou…neudělal tamto...t-tobě, ale…err…“

„Ale myslíš si, že já bych mohl,“ dokončil Riddle a potěšeně se opřel do křesla. „To dělá ten příběh o tolik realističtějším, nemyslíš?“

Harry se na něj zamračil. To byl v první řadě ten důvod, proč byl ten příběh tak znepokojivý. Jen doufal, že už nikdy nebude znovu donucený dělat s Riddlem dohody. Věděl, že po teorii přicházela jedině praxe.

„Pokud nezačneš číst brzy,“ varoval ho Riddle temně, „Vyberu scénu z poslední knížky. A věř mi, takovéhle věci mají tendenci…narůstat v intenzitě.“

Harry se po tom cítil lehce na zvracení.

Když stále neotevřel knížku, Riddle natáhl ruku.

„Ne, počkej! Už to chápu! Jen… dej mi vteřinku, ne všichni mají tvojí zatracenou sebekontrolu,“ zabručel Harry.

„Chceš mě vidět nervózního?“

Harry se začal dusit. „C-c-co?“

To nebylo možné, že? Riddle nikdy neztratil klid. Okay, ztratil, ale jen když byl rozzuřený za všechny hranice. Představit si jeho výraz v mukách potěšení bylo prostě…

Harryho obličej hořel.

Riddleho oči se nepatrně rozšířily. „Ty…Co sis to právě představil, Harry?“

„N-nic,“ vymáčkl.

Harry se vmáčkl víc do sedačky, když se Riddle postavil a vztyčil se nad ním. Jeho ruka mu zvedla bradu nahoru, ne rázně jako předtím, jeho dotek nebyl nic víc, než přízračný pocit. Na Harryho hořící kůži okamžitě naskákala husí kůže.

„Čti mi to jako bys to myslel vážně a já se nedokážu ovládat.“

Harry ztuhnul šokem. Nebyly to tolik ty slova, ale spíš lordův upřímný tón, který ho přimrazil. Zírali na sebe naprosto bez pohybu, než si Harry vzpomněl, jak se dýchá.

Riddleův výraz se změnil a výsměšně si povzdechl. „No, vidím, že je to na tebe pořád příliš. Konec konců, nechtěl bych, aby sis ukousl víc, než můžeš spolknout.“

Harry viděl rudě. S divokým zavrčením popadl ruku na své bradě a zatáhl, zatímco se otočil a obrátil tak jejich pozice na křesle.

Ze všech divných věcí, co se ten den staly, bylo sedět na Riddleovi zdaleka tou nejdivnější.

Třebaže musel přiznat, že Riddleův ohromený pohled za to stál.

Jako kdyby to bylo úplně normální, Harry znovu otevřel knížku a nenuceně začal listovat stránkami a hledat, kde skončili.

Byl trochu překvapený, že se Riddle nepokusil znovu převrátit jejich pozice. Buď dostal přesně to co plánoval, nebo byl skutečně příliš překvapený, než aby zareagoval.

Harry začal znovu číst, odhodlaný zjistit jestli to Riddleho skutečně ovlivňovalo tolik, jako jeho.

Příběh nějakou dobu líně pokračoval. Milo se musel kvůli práci odstěhovat a nechal Geoffreyho/Harryho se svým nejlepším kamarádem Loganem/Voldemortem. Starší muž byl samozřejmě svým novým spolubydlícím nadšen, zatímco mladý student se zoufale snažil vyhnout úchylnému autorovi.

Příběh znovu až příliš perfektně popisoval Harryho život.

Byly tam nějaké velmi nemravné ošahávací scény, ale k Harryho úlevě se nic nevystupňovalo. A to do té doby, než byl jeho literární protějšek přimáčknut ke gauči.

Jeho kůže hořela všude, kde se ho Voldemort dotknul. Každou vteřinou byl slabší a malátnější. Harrymu se povedlo mu unikat několik týdnů, ale jednoduše už neměl dost síly Voldemorta dál odstrkávat.

I když byly jeho vlastní pocity stále zmatené, ten muž si sebou byl tak zatraceně jistý, že bylo těžké mu cokoli odepřít. A Harry si už nebyl jistý, jestli ho chtěl ještě pořád odmítat.

„Harry,“ zamumlal Voldemort zatímco se mu tulil ke krku.

„Přes- nngh.“

„Shh, nemysli. Jen se uvolni.“

Voldemort mu roztáhl nohy svou vlastní a Harryho stisk kolem jeho ramen zesílil.

„P-pomalu, ‘bře?“

Voldemort ho v odpověď políbil a zatlačil kupředu, zatímco Harryho záda se prohnula do jejich objetí, dvě těla se rozpustila do o-“

„Nebesa nad námi, kdo napsal takovej brak?!“ Harry pobouřeně vzhlédl do Riddleho planoucích očí.

Harry si založil ruce a zle se na Riddlea zamračil. „Doufám, že si uvědomuješ, že já nikdy, nikdy jen tak poslušně neroztáhnu nohy, zatímco pod tebou budu brečet.“

Pokud to bylo možné, Riddle nad tím vypadal ještě potěšeněji. „Nemyslel sis doufám, že bych se k tobě tulil, že ne?

Harry si odfrkl. „Oh, a to jsem si myslel, že mi ty knížky mají ukázat tvou skrytou něžnou stranu.

Nemohl uvěřit, o čem to mluvili, ale v tomto bodě se o to už ani nestaral. Tyhle knížky byly příliš přihlouplé a láskyplné, než aby se to kdy aplikovalo na jeho vztah s Riddlem. Teď mu bylo jasné, že nemohli být od těch dvou protagonistů odlišnější. Oba to věděli. A žertovali o tom.

„Možná bysme mohli požádat Bellu o něco víc….podle tvých chutí,“ ušklíbl se Riddle a přitáhl Harryho blíž, takže na něm skoro ležel.

„Mých chutí?“ zeptal se Harry skepticky. „Víš, že bych ti mohl prostě postavit loutku, pokud to je všechno, co chceš.“

„Hmm, laskavá nabídka, kterou musím odmítnout. Chceš, abych ti ukázal, co já chci, Harry?“

Ano. Ne. Ani nevím o čem to mluvíme.

Harry nahnul hlavu na stranu. „Možná.“

Téměř to ani nedořekl, když ho Riddle políbil způsobem, který nemohl být popsaný v žádné knížce. Jeho racionální část si povšimla, že to bylo dneska už podruhé a jestli se tyhle věci teď neděly trochu moc často.

Také v tom bylo rozhodně víc drápání než rozpouštění a Harry si byl celkem jistý, že roztrhl Riddleho košili. Ale lord byl příliš zaměstnaný tím ho držet na místě, než aby mu za to vynadal.

Bylo jasné, že navzdory tomu, že byl Riddle potěšený že Harry vrací jeho jednání plnou silou, měl dost toho ležet na zádech. Harry zase za sebe neměl ani v nejmenším v úmyslu nechat Riddlea znovu otočit jejich pozice. Chvíli bojovali, dokud se Riddle nerozhodnul, že současná pozice mu stejně dovolovala lepší přístup k Harrymu zadku.

Nadšen svým menším vítězstvím, se Harry do Riddlea opřel ještě víc. Nebylo to tak, že by ho svou vahou tlačil dolů, ale no, jeden to může zkusit, ne?

Riddle v odpověd zavrčel a kousnul ho do rtu. Ale tou dobu už byl Harryho jasný smysl dávno pryč a dokázal se soustředit jen na to dostat víc.

Dokud se mu do kalhot nevkradla ruka a Harryho soustředění se nezaklaplo zpátky na místo. Vyskočil do vzduchu, dopadl nejistě na nohy a zacouval ke zdi.

Riddle byl rozvalený na židli, jeho oči líně následovaly Harryho a jejich intenzita se pomalu navracela.

Lord se nepohnul, ale každý sval vypadal napjatý připravený…co? Skočit na něj?

Oba těžce oddechovali, Riddle k tomu ještě uchopil loketní opěrku tak pevně, až mu zbělely klouby.

Harry se oproti zdi roztřásl. Jak se měl kdy takové síle postavit? Byl by rozdrcen.

Uvědomil si, že lord docela dobře připomínal predátora. A Harry nebyl nic než kořist.

Ale on se nenechá chytit.

Zatím.

Harry začal pomalu couvat ještě dál, aniž by jeho oči kdy opustily Riddlea, stejně jako Riddleovy oči nikdy neopustily jeho.

Pokusil se sám sebe přesvědčit, že zase neutíkal. To byl jen… strategický ústup. Riddle se ho nepokusil zastavit, jen tiše sledoval, jeho tělo stále připravené k útoku.

Zasraně děsivé.

Harry skutečně prošel dveřmi pozpátku. Ukázat Riddleovi záda teď vypadalo jako ten nejpitomější nápad.

Nervózně vydechl.

Co se to sakra právě stalo? Polovina z něj se pořád chtěla vrátit tam zpátky. Jako kdyby to jakýkoli příčetný člověk vůbec kdy zvážil.

„Já musím být ten nejvyšinutější, nejchořejší, nejzmatenější-…“

„…nejpříšernější, nejnesnesitelnější spratek co kdy žil?“

Harry zavrávoral zpět šokem, a pak se zamračil do stínu.

„Jeez, to seš všude?“

Snape vstoupil do mdlého světla pochodně. „Řekněme, že tvrdě pracuji na tom, aby o tom lidé uvažovali.“

„Co chceš?“ povzdechl si Harry.

„Přidej na ten seznam ‚hrubý‘, Pottere,“  ušklíbl se Snape. „Konec konců pracuji na tvých testech. Potřebuji tvou krev.“

„Cokoli co mě odtud dostane je krok k lepšímu.“

Harry se přesunul za Snapea, který ho vedl skrz bludiště zpět do sklepení a do místnosti, která vypadala jako jeho dílna, jen o mnoho uklizenější.

Snape mu pokynul k nepohodlně vypadající dřevěné stoličce, aby si Harry sednul, zatímco mu opatrně odebral a uskladnil krev.

Zatímco zavíral poslední lahvičku, vystavil Harryho své pečlivé podrobné prohlídce.

„Díváš se na mě, jako kdyby moje krev byla zelená, nebo něco,“ zabručel Harry.

„Možná jsem to čekal. Alespoň bych měl nějaké vysvětlení.“

„Pro co?“

Snape se na něj znovu podíval a udělal si chvíli, aby si ho prohlédl od shora až dolů.

Harry následoval jeho upřený pohled, všímaje si svého rozcuchaného vzezření a najednou si uvědomil, že jeho zakrvácený ret lehce tepal bolestí.

Vzhlédl a setkal se se Snapeovým tázavým pohledem.

„Neptej se.“

Snape nadzvedl obočí. „Draco mi řekl, že jsi ho rozesmál.“

„Sklapni.“

„Skutečně se smál.“

Harry zabořil hlavu do dlaní a zasténal. „Do prdele, kolika lidem o tom řekl?“

„O svém velkém dobrodružství? Všichni to slyšeli alespoň dvakrát.“

Harry si frustrovaně povzdechl, ani nepomyslel na to, co jeho nedávná smůla může udělat jeho reputaci.

„Jelikož jsi mi dvakrát pomohl, Pottere, řeknu ti pár věcí o skupině, do které jsi přistál.“

Harry zmateně vzhlédl. „Proč to potřebuji vědět teď?“

„Protože noví členové sem nemají přijít, spadnout skrz obří králičí díru a strávit několik hodin o samotě s naším lordem.“

„On mi to přikázal!“ zaprotestoval Harry.

„To,“ prohlásil Snape klidně, „Je ta nejhorší část.“