Zápisky 2022
Únor
Úvaha o svobodě
Kdysi jsem při cestě městem někde na zídce viděl sprejem načmáraný nápis ,,Touhu po svobodě represe nezastaví." Musím souhlasit. Můžeme být obětí různých perzekucí nebo omezení, ale nic nejde pod zámkem držet donekonečna. Jednoho dne okovy nebo řetězy zreziví. Stále mám v živé paměti události, které začaly před cca dvěma lety. A čím víc se dnes vracím do života, opět bez podmínek navštěvuju restaurace nebo saunu, tím víc přemýšlím nad tím, kam až situace za poslední roky dospěla a jaké stopy to na společnosti zanechá. Přesto chci věřit, že to může být příležitost k lepšímu životu pro všechny. Rád navštěvuju místa podobná tomu, které je na fotce vpravo. Pocity jsou zvláštní. Dodnes mám v živé paměti zákaz cestování mezi okresy, zákaz nočního vycházení a další opatření, která zde relativně nedávno ještě byly uplatňovány. Když jsem si na mapy.cz vyhledal, jak malý plac některé okresy jsou, vzbudilo to ve mně vlnu nevole. Pamatuju si, jak se můj názor začínal otáčet v době, kdy Sněmovna poprvé neprodloužila nouzový stav. A také vím, kteří lidé a čím tomu mému názorovému vývoji konkrétně přispěli, ale o tom raději možná jindy na mém druhém blogu. Některými opatřeními si zkrátka vládnoucí garnitury u nás i ve světě dovolili až dost. A pak se dostanu na místa, jako je to na fotce... Stojím nedaleko dálnice. Provoz standardní, vidím hodně kamionů, některé z nich ze zahraničí. Vidím, jak doprava funguje. Tu ani koronavirus nedokázal zcela ochromit. Může přijít kupa byrokracie, ale nějaké cesty mezi státy budou vždy potřeba ☺ A cítím svobodu. Cítím, že tady je možnost svést se po dálnici na různá místa po Evropě a potažmo do celého světa. Je možnost nasednout a jet, je možnost uniknout ze šedi, objevovat nová místa a vyzout se z hranic okresu, kraje či státu. Vždy, když jsem u podobných míst a vidím, jak lidé cestují ať už na dovolenou nebo se zbožím, říkám si, že svoboda nakonec vždycky zvítězí. Při cestování mizí starosti, alespoň u mě to tak je. A představa nepolapitelnosti se mi docela líbí. Takže i takovýmto způsobem můžu velmi efektivně dobíjet baterie. Těším se z toho.
Chtěl bych tu zmínit ještě něco. Když jsme se s kamarádem sešli v restauraci a konečně si bez podmínek pochutnali na dobrém jídle a pivě, shodli jsme se na tom, že teprve při takových akcích cítíme, že se skutečně vracíme do života. Opravdu pro mě není trčet v domácí izolaci či karanténě, žít způsobem práce - nákup - domů. Při takovém režimu má člověk možnost hovořit s okolním světem prakticky jen díky internetu a sociálním sítím. Člověk si na to bohužel rychle zvykne, ale já svoje dětství na těhle věcech založené neměl. Tohle nebyly moje základy. Moje pravé základy byly sport, PC hry, filmy a seriály, časopisy ABC a další věci... To byly pilíře mého dětství. Jsem rád, že mohu být s lidmi v kontaktu, určitě ano, ale pochopil jsem, že nechci být otrokem slídění na profilech ostatních lidí. Neúměrné trávení hodin na sociálních sítích není pro mě a přesvědčuju se o tom opakovaně. Tomu chci i podřídit svoji tvorbu. Mám rád inspiraci, ale nechci ztratit kontrolu nad svým časem. Pravý život je jinde, není na mobilních telefonech, je v reálných zážitcích. Je rozdíl žít a sledovat na mobilu zážitky někoho jiného. Tuhle nerovnováhu bych rád napravil. Snad se zadaří. ☺
Propojenost
Internet lépe propojuje lidstvo. Všímám si toho. YouTube v posledních cca 10 letech zažívá boom. Kde jsou ty časy jeho začátků nebo začátků sociálních sítí. Ledy se pohnuly s mobilními daty a chytrými telefony. Sleduju mnoho tvůrců a všímám si také toho, že vznikají zajímavé rozhovory mezi lidmi s trochu odlišnými politickými preferencemi. Ne, že by to předtím nebylo, ale s rozvojem YouTube je to pro mě trochu jiné. Objevuju abych tak řekl průnikové body. I odpůrci se mohou na lecčem shodnout a naplňuje se ono Masarykovo : ,,Demokracie je diskuse." Je nás mnohem více, kteří mohou být viděni, aniž by byli v televizi nebo rádiu. Může zaznívat mnohem více názorů a můžeme si je lépe vyměňovat. Časy poštovních obálek začínají být za zenitem. Dnes jsou mnohem širší možnosti. Myslím si, že se všichni stáváme bohatší o nové informace a za to jsem velmi vděčný. Narušují se škatulky a bubliny. Rozvíjíme se a rosteme. Jsem vděčný za vymoženost současné doby a žádné cenzorské manýry mi to neotráví.
Březen
Mám rád Českou republiku, mám rád svojí zemi, chválím spoustu skvělých a šikovných lidí, které máme, úžasná příroda, architektura i technické památky, určitě máme být na co hrdí. Nicméně když vidím, co všechno se děje ve světě i u nás doma... Už nemůžu slibovat, že v ČR budu žít po celý život. Otevírám možnosti života jinde. Události posledních let mě znepokojují. Pokud dospěju k závěru, že mi tu takříkajíc pšenka nepokvete, začnu hledat jiné řešení. Život je krátký. Nebyl bych první ani poslední. Moje postoje se mění. Možná začínám být trošku víc sobec a myslet v první řadě na sebe. Uznávám to. Ale koneckonců i jedna z životních zásad baviče Petra Novotného je : ,,Myslete především sami na sebe. Dokážete-li se o sebe dobře postarat, prospějete tím svým bližním." Budu velmi obezřetný na to, jak trávit svůj čas i na to, co o sobě sdílím na internetu. Karel Čapek údajně prohlásil : ,,Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů." Stahuju se trošku do pozadí a budu si víc hrát na svém vlastním písečku. Bojím se, že pro lidi je pohodlnější žít v deziluzích. Mrzí mě, v co vyústily spory mezi Ukrajinou a Ruskem. Přál bych si, aby co nejrychleji opět zavládl mír.
Přemýšlím nad pojmy jarní úklid a detoxikace. Taky začínám přemýšlet nad smyslem toho, co všechno dělám. Psaní blogu mě baví, ale přiznávám na rovinu, že ho primárně píšu hlavně kvůli sobě. Pokud pomůže i někomu jinému, jedině dobře. Začíná toho být moc a já mám touhu uklízet a vyhazovat staré a nepotřebné. Vzpomněl jsem si na knihu s patřičným názvem Méně mít, více žít. Možná se mi chce ten výrok trošičku parafrázovat a říct : Méně sdílet příspěvky na sociálních sítích o svém životě a více ten život doopravdy žít. Na TikToku sleduju několik lidí a dělám to rád, ty videa jsou zajímavá, ale když vidím, jak často tam někteří přispívají, tak se sám sebe ptám, kolik času z jednoho dne stráví na chytrém telefonu. Čím víc toho já sdílím, tím víc v podstatě tohle podporuju. Chci to vůbec? Nechci se spíš vrátit do dob, kdy elektronika nebyla tolik rozšířená? Rád sdílím a jsem šťastný, když někoho obohatím, ale zároveň nechci být otrok moderních technologií.
Duben
Mám po cca 10 denní nemoci, takže jsem měl čas na delší spánek a více přemýšlení. Vím, že se nějakým způsobem chci vrátit do školy, přesněji řečeno k výuce. Pamatuji si z minulosti situace, do kterých bych se určitě vracet nechtěl, ale nějaký návrat k přísunu vědomostí se u mě bude muset stát. Cítím, že mysl má tendence lenivět a možná i trošku upadat. Chci to odvrátit. Tomu životu něco chybí. Bezcílné bloudění a marnění času u mě narazilo na svůj strop. Teď už jenom rozhodnout jak dál. A pozor... čas utíká.
Občas nastane nečekaná situace, která má tendence člověka vychýlit z rovnováhy. Zkrátka nepříjemnost. Podle mého názoru nejhorší na takové situaci je moment překvapení. Nastane něco, co nepotěší a zaskočí. Člověk má tendence reagovat přehnaně. Hlavou se honí ledacos. Čas všechno vyřeší. Mockrát jsem si v takových situacích vzpomněl na vyprávění Jana Wericha s Vladimírem Škutinou v pořadu Co tomu říkáte, pane Werichu? ,,Klid, rozvaha, neztratit glanc." Neskákat na lep provokatérům. Znovu popřemýšlet a eventuálně přehodnotit, kteří lidé v našich životech být mohou a u kterých by bylo lepší, kdyby nás sledovali z uctivé vzdálenosti. Některá rozhodnutí mohou být bolestivá. Ale kdo je zvědavý na dlouhý chronický nefungující vztah? A je v podstatě jedno, jestli jde o manželství, partnerství, přátelství nebo rodinu. Zeman s oblibou říká, že lidé se scházejí a zase se rozcházejí. Není tedy někdy lepší prostě odejít? Dlouhodobě se v mém životě snažím mít otevřené dveře, kdo přichází ve jménu míru a s dobrými úmysly, může vstoupit, kdo v mém životě být nechce, nemusí, v podstatě může odejít kdykoliv, nikoho nedržím, ani v partnerském vztahu, pokud v něm právě jsem. Těm, kteří mě stahují ke dnu, ukazuju dveře sám.
Květen a červen
Hokejový národní tým protrhnul desetileté čekání na medaili a při letošním MS získal bronz. Když jsem viděl průběhy některých zápasů a zejména poslední rozhodující o medaili, dlouho jsem tomu nevěřil. Přesvědčil jsem se o tom, že věřit se musí až do konce, dokud není na tuty 100% rozhodnuto, že výsledek je jasný a nezměnitelný, musí se věřit, že stále je naděje na obrat. Hodně jsem se poučil.
Mně se konečně podařilo nějakým způsobem alespoň na chvíli vyvléct z pracovního kolotoče a dohnat spánkový deficit, rovnám si myšlenky, upravuju návyky, získávám větší finanční gramotnost a stále více si ujasňuju co chci a co nechci. Jsem za to vděčný. Chápu, že do některých starých návyků už se nemůžu vracet. Nenechat se bezmyšlenkovitě unášet.
Šel jsem lesem, kde byla vyježděná dráha pro bikery. Byl tam mladík, který mě poprosil, abych ho natočil na telefon při jízdě. Měl radost, že jsem mu projevil laskavost. Já jsem byl rád, že jsem tu laskavost mohl projevit.
Září
Navštívil jsem akci Česko na 1. místě, 3.9. 14:00 na Václavském náměstí. Chtěl jsem tam být osobně, projít si to a vyslechnout si řečníky. Přišel jsem na to, že je důležité, pokud to jde, se akcí účastnit osobně a osobně si udělat názor a být velmi obezřetný ohledně toho, jak nám podobné akce servírují média. Internetové diskuse jsou samostatnou kapitolou. Akce to byla zajímavá a podle mě perfektně zorganizovaná, velmi děkuji IZS. Lokální konflikty ihned vyřešili, stejně tak i zdravotní obtíže pár lidí, z mého pohledu to zvládli skvěle, alespoň podle toho, co jsem viděl. Více než 70000 lidí jsem nečekal. Jsem plný dojmů, napíšu o tom samostatný článek na druhý blog. 4.9. jsem na svůj Twitter napsal toto :
Prosinec
V momentě, kdy píšu tyhle řádky, mám volno. Jsem v potemnělé místnosti, přemýšlím a svoje myšlenky píšu na notebooku do poznámkového bloku. Máme vánoční svátky a pro mě je teď víc času na to si oddechnout. Teď je čas, kdy mohu přemýšlet, teď nejsem pod žádným tlakem a chci toho využít. Konec roku se blíží a znovu je čas na určité bilancování a výhled do roku nového. Možná, že je čas i na nějaká předsevzetí. Pořád mám pocit, že je hodně co zlepšovat. Vykročil jsem ke čtyřicítce, sice pomalu, ale jistě, protože příští rok mi bude už 31. Není prostě už čas ztrácet čas. Za pár dní už budu muset říkat, že příští rok (myšleno 2023) mi bude už 32 let. Budu muset být pečlivější ve svém plánování a skutečně se snažit ten čas využívat na maximum a neplýtvat jim tak, jako tomu bylo například 8 lety. Stále se neplní vše, co bych si představoval. Ale právě tady bude největší problém. Ta jasná představa. Ten jasný cíl. Není to přesně definováno. To je ta největší brzda. Teď projíždím Reels na Instagramu a najel mi Arnold Schwarzenegger s českými titulky, motivační video. Jen mi to potvrzuje. Objevil se v pravý čas. Pro změnu světa musí každý začít u sebe.