Moje putování

V neděli 6.července jsem se ráno v 10 hodin vydala na první etapu své cesty. S sebou jen deštník, trochu pití,kousek chleba se sýrem, jablko, mikinu a nezbytné turistické hůlky, ostatně poutníci je měli také:-). Cestu jsem si našla na mapách.cz - v sekci plánování. Tam, jak si plánujete, zda pojedete autem jen po neplacených nebo i placených úsecích, najdete i ikonku cyklisty a pěšáka. Podle toho jsem měla dojít do Rokycan a kolem vršku Kotel po žluté značce přes Mirošov až do Borovna. Rozhodla jsem se pro drobnou úpravu, respektive zkratku a nadběhla jsem žluté značce přes Cháchov, Rakovou a Veselou. V Rakové i ve Veselé mě zaujaly otevřené obchůdky potravin(je neděle na malé vesnici).Netušila jsem, že je to poslední možnost si dnes něco na své pouti zakoupit, zásoby ještě mám, tak hurá...je třeba dojít nejpozději do 16h do Borovna, v 16,20 mi odtud jede bus zpět do Plzně - se zastávkou Sedlec rozcestí, není to skvělé?

       na začátku cesty - Cháchov                      nad Rakovou - prostě ta panoramata,Šumava na obzoru

Ve Veselé více cest a ještě jsem se nechytila značky, takže náhodný pocestný s hrozivě vyhlížejícím psem, ale nakonec jsou oba moc milí a ochotně mě nasměrují. Podotýkám, že mapu jsem si s sebou nevzala...značka je značka, nejsem někde v pustině, ztratit se prostě nemůžu...Nemůžu??:-)

Za Veselou mě potěšila boží muka, lavička, čtyři lípy.Důkaz, že tato cesta je tu odedávna.. a tak pitný režim, vyklepat boty a ponožky jde se dál.

Za Veselou ústí na silnici lesní cesta od Rokycan a jupí, už  jdu po turistické značce...zatím netuším, že mi zanedlouho nadobro zmizí..

Značka mě konečně odvádí ze silnice a já se lesní pěšinou dostávám k dětskému stanovému táboru a romantickému lesnímu rybníčku. Místo se jmenuje Holubí kout. Hlahol, plno dětí, jeden oddíl potkávám, a tak dobrý den, dobrý den, dobrý den...

Do Mirošova zbývá něco přes 2km, tam je asi tak polovina mé dnešní pouti, je poledne a tak se těším, že zapadnu do nějaké hospůdky a občerstvím se. Chyba lávky. Mirošov mě přivítá jako město duchů..nikde nikdo. Je krásně, je po poledni, nevidím lidi na ulici, na zahradách, neprojede žádné auto..domy na náměstí ponuré, neopravené. Nikde ani známka po otevřené krčmě a k dovršení všeho beze stopy mizí žlutá značka!!

Bezradně se rozhlížím po liduprázdném náměstí, neustále se vracím k poslední žluté značce a vtom přichází, dnes již podruhé, pán se psem. Tentokrát je to neškodný jezevčík. Paní, tudy neprojdete...musíte na Dobřív. Dobřív? mapu nemám, ale tolik vím, že je to zcela mimo mou cestu domů. Skutečně, další dva východy z náměstí vypadají neprostupně - v jednom směru přes cestu drátěná vrata - kope se tam zřejmě plyn. Na konci druhé cesty z náměstí opět značka zákaz vjezdu a na dálku vidím práce v kolejišti. Je to můj směr a zákaz vjezdu se mě netýká. Děkuju pánovi za podnětnou radu, objížďku přes Dobřív si mohou dovolit motoristé, ale já jsem pěšák, objížďka v délce celé mé dnešní trasy, je pro mě likvidační.

Přicházím ke kolejišti, parta dělníků..kam vede silnice nevědí, pracují tu teprve od včerejška, ale ochotně mi pomáhají překonat kráter v silnici. Turistická značka žádná, ale nějak tuším, že směr je dobrý a jsem naprosto klidná. Navíc mám silnici sama pro sebe, auta jsou odtud odkláněna už z velké dálky, teď už fakt těžko někoho potkám:-). Začíná pršet a já nacházím úkryt pod třešní u silnice. Vybalím svůj skromný oběd a slibuju si, že jestli dojdu včas do Borovna, dám si svíčkovou se šesti a pivko k tomu, jo.

  můj dočasný úkryt a zdroj vitaminů

Déšť nepřestává a tak roztahuju deštník a vydávám se na další část mé pouti. Sama jsem zvědavá, kam vlastně dojdu. Po asi čtyřech kilometrech přicházím po silnici do Příkosic. Skvělé, neměla jsem přes ně jít, už dávno jsem měla jít přírodou, ale Příkosice jsou na trase do Borovna. Párkrát jsme tudy jeli autem..ale většinou přes Nezěstice, Spálené Poříčí..I v Příkosicích je překopaná silnice - oprava kolejiště, ale jsou tu dál, kráter zasypán, koleje prakticky položené.

Tak jdu v zásadě dobře, jenže chůze po silinici není žádná hitparáda, tak se snažím jít alespoň po měkčí krajnici. Slunce se znovu ukázalo, i tak jdu ještě chvíli s deštníkem nad hlavou, abych ho necpala mokrý do batohu. Nejsem si jistá, jestli je trasa po silnici delší než ta, kterou jsem plánovala, a tak se nikde nezdržuju a pěkně  v tempu rázuju. Teda ono ani není, kde se zdržovat, Příkosice se prochází jen okrajem, nic nenasvědčuje,tomu že by se tu člověk v tuto dobu mohl občerstvit. Po chvíli za sebou slyším kroky. Ohlédnu se, za mnou mladík s květinou v ruce...

Když mě dojde, dáme se do řeči. Jak je daleko do Borovna netuší, je tu někde na chatě a jde za přítekyní do sousední vesnice. Je  jak z jiného světa, ale možná se jen nedostal autem přes ty koleje, protože po chvíli, když se rozloučíme, vyndavá z kapsy mobil a kam až dohlédnu, kráčí s hlavou skloněnou  k magickému displeji..tak to už je obrázek ze zcela současné doby:-).

Projdu Vísky a Číčov(opět bez možnosti občerstvení) a konečně ukazatel, který praví, že do Borovna 2km,jupííí. Fotka se mi samou radostí rozmázne, takže je nepublikovatelná:-(. Vůbec jsem se dnes s tím focením nějak flákala a jako obvykle jsou klíčové okamžiky túry nezdokumentované.

Borovno, cíl dnešní cesty splněn! na křižovatce s hlavní silnicí zjistím, že ta moje silnice byla už odtud pro auta uzavřená a tak jsem ji měla objednanou jen pro sebe...a kousek pro mladíka s růží.

Horší zjištění je, že hospoda, kolem které jsme léta jezdili - a nikdy nevyužili, jelikož je v jednom směru na začátku a v opačném směru u konce cesty, je  ZAVŘENÁ. A to má tak poetické jméno..Staré časy u mě.

No nic, mám ještě trochu vody a hodinu a půl do odjezdu autobusu, natáhnu si nohy na lavičce na zastávce, pozoruju docela silný provoz  a je mi fajn, moc fajn...:-),:-)