Bílý papír
Bílý papír je tak děsivý. Býlí čistý papír. Vlastně nemusí být ani bílý. Prostě papír. Čistý papír, na který mám psát. Ty bílé stránky děsí a ukazují, kolik toho je ještě před námi. Bílý čistý papír bolí a svírá srdce. Papír, tak čistý jako sníh, které pošpiní ruka má. Ohavnými slovy lásky a smutku, nenávisti a veselí. Stránka děsí a láká. Láká a děsí. Srdce se svírá. Bolí a naříká. Nechce čistý list. Je tak děsivý. Nelíbí se mi. Je zlý a podlý. Chce být pošpiněn a chce, aby nesl slova. Slova lásky, nenávisti. Papír je čistý a hlava jak vymetená. Co na papír psát. Co psát. Tvůrčí krize volá. Volá do hlubin. Nepiš a oddej se. Oddej se prokrastinaci. Té kráse prokrastinace. Tomu pocitu, že nic nemusíš. Že na tebe žádný papír neklade nárok. Žádný papír jen prokrastinace. Ale ne, bílý papír je tu. Opět. A další čisté stránky. Čisté a nepopsané jak svědomí dítěte. Ne, oddej se nicotě.