ULTRA TRAILS

   Píše se rok 2016. Je pátek 22. 4. a já opět s báglem nabaleným na cesty vyhlížím z okénka rychlíku Českých drah směr Pardubice a dále jiho-východně k sousedům. Podobný scénář jako před měsícem cestou na Leteckou stovku, ale tentokrát jej mám s kým sdílet. V protějším 4-sedadlí se totiž roztahuje Janča s Andrejem a zevlujeme si to tak spolu cestou necestou s cílem konkrétně až ve Vrbovém. Takové malé městečko kousek od Piešťan. Vystupujem, nastupujem, přestupujem... pořád dokola... vlak, autobus, vlak, vlak, autobus :) Prostě takové živé cestováníčko. Potěšila polévka v Pardubicích a pobavilo stání v tichém vagoně mezinárodního rail jetu Českých drah :D To je tak, když se těšíte na pořádný vlak. 
   Každopádně cílová stanice byla dosažena někdy kolem Večerníčku a to ještě s jednou skvělou pasažérkou přibranou po cestě - Evou Konzskou - ultra trailová běžkyně prvních příček hodná úcty a respektu k jejím skvělým výkonům. A ještě super holčina.
   Po registraci v tělocvičně přicházel čas ještě většího zevlování, kdy si nás před cestou na večeři venku na lavičce odchytil Viktor a přidal se k partě bláznů, co si jdou nacpat pupky před rušnou nocí. Po stmívání jsme se společně vrátili ke svým sexy spacákům a nachystali se zhruba na ranní probuzení do pohodového dne :) Mezitím nějaké to zahájeníčko, medailičky (ne nám) a pak zasloužené spaníčko po dlouhé cestě. Prostě pohoda. Teda až na to, že tvrdé podmínky tělocvičny nabízely převalování se, buzení a lehké spaní. Takže ve 4 ráno vzhledem i k vstávajícím borcům a borkyním jsem již zdaleka nespala. Tudíž jsem se pomalu začala chystat na cestu. 
   Když jsme se všichni vzbudili, najedli, provedli ranní údržbu a sbalili poslední saky paky, tak jsme se protáhli a vystartovali po 5-té h ráno. Vystartovali je lehce s nadsázkou - spíše jsme jen svižně vyšli do ulic. Ale postupně nabíráme rychlost, předháníme dokonce Vítka s Ondrou, kteří startovali o něco dříve, a s Jančou jsme pokračovaly jako stíhačky v patách chodco-běžců. Srandičky typu "Orel odlétá", "Poštolka vyráží" nebo "Káně je pozadu" nás hnaly vpřed jako šílené a strašně jsme si to užívaly. Hlavně od chvíle, kdy nás opožděný Andrej zvaný "Káně" nadšeně předhání svými svižnými mužnými kroky. Takže běhalo se nadmíru krásně a Viktor se snažil držet krok se mnou. Čímž jsme se vlastně postupně rozdělili a od té doby potkávali již jen na občerstvovačkách. 
   Takto jsme míjeli Tlstou horu, později hrob na Bradle a po něm přišly první asfaltové nekončící dálnice. Trasa vlastně směřovala na hrad Branč a poté do České republiky, kdy jsme míjeli travnaté louky U tří kamenů a Větrného mlýna do Filipova. Zde byla brilantní občerstvovací stanice, kdy nám po dlouhé době zahřála bříško polévka. A že byla výborná! Nakopla nás na největší výstup stovky - Velkou Javořinu, kdy jsem také po dlouhé době vytáhla paličky. Nakonec nebyla až tak brutální, jak se o ní cestou povídalo a docela se mi zalíbila. Zvlášť to, že jsem na ni dorazila ještě za světla... o tom jsem ani nedoufala. :) 

Fotka z Veľké Javoriny:

   Další distance občerstvovacích stanic již byly delší a také krutější, protože nožky bolely, nárty a kotníky opuchaly, nastávala noc a nekonečné cesty čerpaly nadmíru síly a motivace. Takto jsme s Viktorem a dalším chalanem míjeli Vľaďovský vrch, pak obec Višňové s velmi povzbuzující a příjemnou ham-ham stanicí, pak Veľký Plešivec, na který nadávám doteď, protože mi přišlo, že jsme obešli snad celý kopec olafovským stylem a nebralo to konce a vesnice Šípkové, které jsme se také nemohli dočkat. Poslední úsek již byl asfaltový. 5 km po silnici směr Vrbové jsem opravdu už chtěla mít co nejdřív za sebou a tak jsem se do toho snažila šlápnout co nohy dovolily a poslední metry jsem přímo vběhla do cíle s hřejivým pocitem, že si vlastně ještě odpočinu před cestou domů. 
   Ještě bych chtěla zmínit pár extrémů, co vnutily úsměv na mých rtech. Organizátor Olaf startoval na této stovce hned mezi prvními a my ho předbíhali někde na 15-tém km. Závod dokončil pod 30 h, jak si přál. Organizátor Letecké "100" se také zúčastnil a pro změnu nabíral na rychlosti, o které se nám ani nesnilo. Dále jsme potkali nejmladší účastnici závodu - 13-ti letou dívčinu s doprovodem otce. Ta prý skončila někde na 65. úctyhodném kilometru. A že nejstarší účastník závodu v 76 letech dokončil celou trasu, k tomu už není co dodat. Prostě neuvěřitelné. Co se týče Evči, ta startovala společně s rychloběžci kolem 6 ráno a předběhla nás někde před Brančem? Prostě jiná liga :) 
   Vzhledem k mým trápením s různými bolestmi a podmínkami ne zrovna lehkými (asfalt prostě Slavovi neodpustím a déšť nás taky trošku zaskočil) jsem velmi šťastná a příjemně překvapená s celým průběhem (musím naopak pochválit Slavovo značení - poprvé jsem nekufrovala). S Viktorem jsme dosáhli cílové rovinky za neuvěřitelných asi 21 h 19 min po asi 110 km námaze na 3 450 výškových metrech. Janču s Andrejem jsem lehce přivítala před spaním s pokojným pocitem, že také v pořádku došli. Snad příště půjdeme spolu. :)Veľa ďakujem všem!

Závěrečná fotka: