Marī マリー Blog

Kuro-2.kapitola

Venku houkal výstražní poplach lidé utíkali.Ještě před pár hodinami by nikoho nenapadlo,že všechen náš mír vymizí a nikdy už nebude existovat.

„Už si nikdy asi nesedneme a nebudeme probírat úplné pitomosti už asi nikdy nebudu pozorovat noční oblohu už je nikdy nespatřím… Ne to se nesmí stát!! Neztratím svou drahocenou rodinu!!“

Všichni jsme tam jen tak stáli a mlčeli.Pevně jsem svírala rukojeť katany a spustila.

,,Tak je nepoužijeme. Teiji nepoužijeme je!“

Teiji se na mě s překvapeným výrazem podíval.

,,Kuro taky bych je rád nepoužil,ale ten blbý ředitel mi to nakázal kéž by to pochopil...“

Než to stihl doříct tak jsem mu rychle skočila do řeči.

,,Ale ten pitomec to nikdy nepochopí nebudeme přece riskovat něco tak nebezpečného postačí nám naše zbraně naše úplně první zbraně.Teiji sice není úplně něco,ale pro mě je perfektní jsem s ní spokojená,protože já jsem si ji vytvořila sama,je to můj vlastní výtvor,kterého si velmi vážím!“

Pohladila jsem rukojeť katany a nahodila vážnou tvář.

,,Jdu do boje s mou katanou a co vy?“

Všichni se na mě podívali a usmáli se a přikývli.

,,Ano!“

Nakonec jsme vyrazili bojovat.Když jsem byla venku tak na mě jeden Shinigami skočil a povalil mě na zem já jsem ho rychle probodla katanou rovnou na místo kde je srdce.

Krev nevytékala místo toho Shinigami zmizel.Já jsem vykulila oči.Vím,že nás to učili ve škole,ale v realitě je to něco úplně jiného.Stoupla jsem si a oprášila se.

,,Tak jeden dole a teď ještě další.“

Rozběhla jsem se proti zdi a vyskočila jsem na střechu a rozhlédla se.Viděla jsem spoustu lidí jak běží a za nimiShinigami.

,,Tak jdu na další!“

Rozběhla jsem se a běžela a přeskakovala přes střechy mezitím jsem přemýšlela.

,,Ne nesmíme zemřít my přežijeme a s námi i území Shinigami to tu neovládnou nikdy!!“

Nakonec jsem seskočila dolů a začala zabíjet dva Shinigami co tam byli.Ti dva se na mě chtěli vrhnout já jsem uhla a jednoho probodla a druhému jsem podkopla nohy a pak ho také probodla.

,,Snad jsou ostatní v pořádku,ne oni musí být v pořádku,vždyť jsme přeci podstoupili výcvik!“

Běžela jsem dál až jsem nakonec narazila na partu.Usmála jsem se měla jsem pravdu.Iyori mě hned spatřila a začala na mě křičet.To jsem si aspoň myslela,že se stane,ale místo toho jí začaly téct slzy rychle ke mně došla a objala mě.

,,Jsem tak ráda,že jsi v pořádku.Neopouštěj nás prosím musíme bojovat jako parta.“

Také jsem ji objala a usmála se.

,,Já vás ještě neopouštím,ale prostě stalo se to jak jsem zabila jednoho tak mě to vedlo dál,ale slibuji,že se vás budu držet!“

Teiji se na mě podíval a spustil.

,,Ředitel sebral nové zbraně do boje.“

Pevně jsem zaťala pěsti.

,,Já to tušila bože vážně nás chce poslat do záhuby! Jak jen blbý může být?“

,,Musíme mu je sebrat! Viděl jsem ho jak s nimi běží byli s ním další zaměstnanci,kteří měli také nové zbraně.“

Aki spustil.

,,Teiji měli by jsme vyrazit čím dřív tím líp.“

,,Dobře.“

Všichni jsme běželi a hledali ředitele všude jsme se dívali a nakonec ho Rika zahlédla jak bojuje s Shinigami u hlavní brány.

Rychle jsme tam doběhli ředitel zrovna střelil posledního Shinigami co tam byl.

Teiji k němu rychle doběhl a začal se s ředitelem přetahovat o

tu zbraň.

,,Ne to nemůžete vy nevíte jaká velká pohroma se stane! Prosím pochopte to je to pro dobro lidstva!“

Ředitel se zamračil a bouchl Teijiho do břicha.Teiji padl na zem.

,,Moc dobře vím toto pomůže lidstvu já je zachráním a budu král ne budu bůh každý se ke mně bude modlit všichni mi budou sloužit!“

Aki se zamračil.

,,Bože on se zbláznil!“

Já jsem byla tak naštvaná jako nikdy jindy předtím měla jsem chuť ředitele zabít.Jak se jen může takhle chovat?

Zákeřně jsem se usmála.

,,Ne tak toto se nestane!“

Rychle jsem vyběhla k němu a kopla ho silně do břicha ten se svalil na zem a začal plivat krev.Zamračil se a začal křičet.

,,Kuro ty jedna co se to vůbec opovažuješ udělat bohovi?!“

Já jsem se jen usmála a přišla k němu a nastavila katanu k jeho srdci.

,,Buď se vzdáš nebo tě zabiji!“

Ředitel se začal potit a začal být nervozní nakonec se vzdal.Když si stoupl tak zakřičel.

,,Všichni teď!!“

Najednou všichni s ředitelem vyhodili ty nové zbraně do vzduchu.Ty padly na zem.Nic se nestalo.

Ředitel mezitím využil toho a dal se na útěk,ale né na dlouho,protože za chvíli už padl na zem.

Aki ho střelil a k tomu dodal.

,,Je mi z něj na zvracení!“

Všichni s ním určitě souhlasili sice to nikdo neřekl,ale já vím,že ano,protože já jsem s ním souhlasila.

Najednou zbraně začali zářit a odpočítávat.Byly to bomby.

Teiji začal křičet.

,,Rychle utíkejte nejdál kam to půjde!“

Poslechli jsme ho a začali rychle běžet.Schovali jsme se za jeden kostel,který byl poblíž.A sledovali ty bomby z dálky.

,,Teiji co to sakra bylo? Bomby to je ta hrozba?“

,,Né to je jen začátek hrozby.Bomby mají jen vyhladit pár úseků co tu jsou.To nejhorší teprve začne.Když bomby vybuchnou tak se začne šířit smrtící kouř,který zabije každého.Nesmíme ho vdechnout za každou cenu jinak je po nás.My to aspoň víme,ale co ti ostatní bezbranní lidé?“

,,Musíme je zachránit!“

,,To bych rád,ale jak? Bomby už odpočítávají a asi půlku lidstva nedokážeme evakuovat.“

V té chvíli mě nic nenapadlo hlavu jsem úplně prázdnou jako bych v ní ani žádný mozek neměla.

,,Já je chci zachránit nechci,aby byli mrtví já to prostě nesmím dopustit vím,že si tu hraji na hrdinku,ale tou nechci být chci jen někoho dalšího zachránit toť vše.“

Rika se usmála.

,,Já taky,vím jak se cítíš Kuro-nee.“

Já jsem se taky usmála.

,,Rika-chan.“

Nakonec jsme si všichni vyšli vydat zachránit aspoň jednoho člověka než jsme to stihli tak bomby vybuchly a kouř se začal šířit,začali jsme rychle běžet všechny štíty byly pryč tak jsme běžely pryč z území.

Když jsme byli dostatečně daleko tak jsem padla na kolena a začala brečet.

,,Nestihli jsme to,nestihli jsme zachránit ani jednoho člověka.“

Iyori si ke mně sedla a obejmula mě a také začala brečet.

,,Kuro oni to věděli ti lidé.Sice jsme to nestihli,ale věděli,že je chceš zachránit.Jsi velmi štědrá na nikoho by ses nevykašlala zachránila by jsi každého kdybys mohla věř mi.“

Usmála jsem se a utřela si slzy pak jsem se podívala na všechny,kteří se usmívali.

,,Aspoň,že jsme přežili my.“

Všichni se znovu usmívali.A pak Aki spustil.

,,Ale kam teď půjdeme když je celé území v troskách kam?“

Teiji si sedl.

,,Měli by určitě existovat i další vesnice,města možná i další území,přece v našem území nežilo celé lidstvo,ale asi jen půlka určitě musí být ještě nějací lidé.“

,,To je pravda určitě musí být!“

Nakonec jsme se všichni vydali na dlouhou cestu,ale vůbec jsem netušila,že poznám jeho.