Milí kamarádi, ….

pokusím se i se svými myšlenkami vypsat pár střípků z tábora. Tentokrát to nebude jen z pozice vůdce, ale i z pozice člena oddílu Tygrů (vůdcové + RaR), neboť vnímám, že tento tábor byl velice důležitým nejen pro děti, ale byl znát celkový posun každého z nás, který se tábora zúčastnil. Osobně jsem velice hrdá (ačkoliv tento pojem vnímám jako dost ,,tvrdý“, avšak asi nejlépe popisuje můj pocit) na děti, neboť náš skautský tábor je opravdu náročný, a přesto dokázaly jet stále naplno. Věřím, že padly až po návratu domů. Po letošním táboře má velká hrdost ale nepatří pouze těm nejmenších. Má největší radost, hrdost, či jak ten pocit mám nazvat, patří veškerých členům oddílu tygříků, kteří po celý čas tábora ukazovali ,,co vlastně skauting je“, a to nejen chutí do celkové práce, ale celkového sdílení společného světa bez ohledu na věk, místo a čas. U každého tygříka bylo znát, jak se dokáže poprat nejen s krizovými situacemi, ale … každý má své místo, vzájemně se dokáží vždy - ve všem - podržet a hlavně je tu vždy a každý jeden pro druhého. Tento tábor jsem mohla být pozorovatelem (a i aktivním členem) toho, jak všichni realizujeme své společné plány se zodpovědností, dokážeme být všichni v potřebných chvílích kvalitním zdravotníkem, vzájemně si nasloucháme a hledáme řešení. A také každý z nás se dokáže individuálně věnovat potřebám menších, mladších brášku a sestřiček. Těší mě být součástí tak správného oddílu a těší mě, že vše, co děláme, má smysl, smysl nejen pro děti, ale smysl a nové obzory i pro ostatní větší, velké i největší. Zažili jsme spousta legrace, výzev, radostí, starostí….ale hlavně – vše bylo společné. Děkuji za skvělý tábor plný dobrodružství nejen pro děti.

***

Skautem duší i tělem, tak by se dal shrnout náš skautský tábor z pohledu každého účastníka, který mohl strávit alespoň několik chvil v tom našem krásném skautském snu.  Není vůbec jednoduché psát o tom, co jsme prožili v našem skautském údolí … tolik smíchu … skotačení … her … výzev …rozjímání. Velmi těžko se to zpětně dá popsat písmenky… Skauting se nepíše, skauting se žije. Hmmm, možná je to jedna z výzev pro příště – vytvoření táborové kroniky v průběhu tábora, abychom své vzpomínky uchovali i pro další léta.

***

A jak tahle symbióza začala? V sobotu odstartoval tábor příjezdem tygříků (dobrý, někteří se nemohli dočkat a přijížděli už v pátek).  Začali jsme od rána stavět zázemí a připravovat tábořiště pro celkový chod. Práce šla hezky od ruky, ačkoliv bylo vlezlé teplo. Večer už byla připravena kuchyně a navezené stany pro všechny. Každý tygřík měl možnost spát ve svém čtrnáctidenním zázemí. Práce skončily večer. Část tygříků si šla zastřílet se vzduchovkou na louku a trochu poškádlit válce motoru. Druhá část tygříků připravila ohniště na večeři. Později všichni usedli kolem ohně, povídali si a rozjímali, ačkoliv výjimečně bez kytar, i tak to byl opravdu kouzelný večer plný myšlenek. Kolem půl jedné ráno začínala unavená Vendy rozesmívat svou naprostou přímostí. Asi by se jí povedlo ,,psychicky rozebrat“ i dub. Náš smích musel být slyšet až v Keblově. Čas jít spát, poslední ohnivci se zachumlali kolem půl druhé a usínali s myšlenkami na nedělní příjezd mladších členů svých oddílů.

***

V neděli během snídaně, kolem osmé, začínali najíždět první táborníci. Kolem desáté tábořiště připomínalo jedno velké mraveniště. Stavěli malí i velcí, rodiče, skautíci i neskautíci. Vše šlo celkem hravě a rychle. V průběhu oběda bylo téměř vše připraveno. Rodiče odjížděli domů a nám mohl začít program. Oddíly si připravovaly své stany – vybavovaly je jmenovkami. Připomněly si táborová pravidla a nováčci se seznámili s chodem tábora (v letošním roce oddíl vlčat byl historicky nejmenší. Původní plán osm vlčat se změnil těsně před tábore – dva účastníci odpadli, třetí měl dorazit v průběhu). Následovaly oddílové hry. Den utekl jako voda. Večer tygříci připravili plátno a pustili projektor. Údolím Světlušek a ticha se rozezněla úvodní pohádka, která byla pro naši CTH klíčová – Ronja – dcera loupežníka. (Tento večer jsem krapet trpěla, asi se o mě pokoušel úžeh.) Pokročilým časem přichází od vody velký chlad. Diváci si popostupně chodí pro spacáky, deky a bundy. Také hned první den byl celkem náročný, což není u skautského tábora nic neobvyklého, a tak menší diváci za chvíli začali narušovat pohádku hlasitým ,,přemýšlením o ději“. Po skončení pohádky se dva vlčáci nenechali od přemýšlení vyrušit, a tak je bezvládné odnáším do jejich stanů. Tygříci si popřáli dobrou noc, zkontrolovali mladší brášky a sestřičky, aby byli pořádně zachumlaní, neb údolí zahalila černá studená vlhká noc. Tábor zahájen, hurá na kutě, zítra je také den.

***

A tak šel čas tábora… Každý na táboře byl užitečný po všech směrech. V sedm hodin ráno zazněly tóny trumpety, kterou měl na starosti Kiri - impulz pro každého vůdce, že nastal čas přivítat děti do dalšího dne – roztáhnout celty, popřát dobré ráno... lehká motivace k výkonům, následně rozcvička, ranní hygiena, snídaně. Postupem času budíčky pro táborníky byly čím dál více náročnější, ze spacáčků se jim chtělo čím dál tím méně. Byly dny, kdy jsme děti budili na víckrát. Celkový program tábora se pak odvíjel podle cth, plánů, povinností každého oddílu a časového harmonogramu tábora. Po snídani hlavní nástup a nástup oddílů, první program, sváča, druhý program, oběd, polední klid (i když i ten bývá pasivně aktivní – střediskové sprchování, brouzdání potokem, karty, čtení pohádky apod.), další program, sváča, program, véča, večerní hlavní a oddílové nástupy a další program do půl desáté. Byl to náročný čas … byla to paráda!

***

Zkrátka náš skautský tábor byl opět nabušený činnostmi (nejlépe to shrnul Kojky, a tak jeho článek bude jako hlavní, můj přiložím – dále se budu zabývat jen těmi střípky myšlenek), které se pak občas upravují podle únavy a celkového stavu táborníků. Vždy stihneme opravdu jen výseč toho, co vše je připravené (no jo, v tomhle bodu skautské heslo ,,Buď připraven!“ je maximálně splněno). Navíc jsme během tábora byli nuceni hrát hru ,,Chodí pešek okolo“, a to v podobě nějaké jednodenní virózy - ten, kdo ji chytil, byl na jeden den vyřazený z ostatního programu,. Cílem hry bylo přežít den a neztratit svůj kyblíček – tato hra netolerovala věk, místo ani chvíli.  Každý den byl vyřazen někdo z menších, ale doléhalo to i na nás dospěláky a i přes veškerou snahu se bacilu bránit, byl zasažený tygřík nepoužitný. Při této hře jsem si ale uvědomila, jak moc si dokážeme být oporou a člověk není nikdy sám.

***

V polovině prvního týdne čekala děti noční hra. Bylo to pro ně velké překvapení a byla dost bojová. Celodenní celotáborová hra je připravila na boj a přenos zlata. Po večerním nástupu se přesunuly s částí tygříků na louku. Po svých tlupách měly vytvořit strážný oheň (malý ohýnek, který se udržuje celou noc). Po zatroubení večerky se děti se svými kanystry chystaly své ohniště uhasit a uklidit. Loupežník Tygřík Martin vysvětlil, že není čas hasit své ohně, neb úkol pokračuje. Teprve teď se dozvěděly, že je čeká noční hra, měly možnost si vyzkoušet něco, s čím má zkušenost opravdu jen hrstka táborníků - ,,přepad tábora“. Tygříci v tábořišti rozestavěli hlídky a tlupy musely vysílat své členy do tábora pro věci na spaní, avšak nesměly být chycení (pouze ve stanu byly chránění). Zezačátku to bylo opravdu něco nemožného, neb s hlučností daleko člověk nedojde. Paráda, všechny tlupy získaly vše. Rozložily se po svých skupinkách na louce ke spánku a domluvily si hlídky, aby udržely svůj ohýnek. Samozřejmě i my, třigříci, už měli také sbaleno a přesunuli jsme se na louku k dětem. Mišon s Dodym rozložili velkou plachtu, další vůdcové obešli všechny tlupy, zdali je vše v pořádku a popřáli bráškům a sestřičkám dobrou noc. Nakonec i tygříci ulehli do svých brlohů. Fialka ještě přečetla krimi příběh na dobrou noc. Měsíc byl obrovský, hvězdy opravdu krásné, jen to souhvězdí ,,Kalhoty na půl žerdi“, které prý viděl na obloze Kojky, se nám nějak nepodařilo najít.

***

Tato noc byla nesmírně kouzelná. Každého z nás pak zahřálo u srdíčka, když jsme si uvědomili, jak naše děti dokáží plnit skautské zákony v praxi - v noci občas jeden z tlupy se vzbudil, přiložil do svého strážního ohně a pak obešel ostatní, do kterých také přiložil – ne vždy, je potřeba být soutěživý. Takhle se to opakovalo během noci několikrát napříč všem tlupám. Ráno jsme vstávali celkem do pěkného teplého počasí, balili si věci, uklízeli ohniště. A jeje….jeden tygřík měl asi náročnou noc. V životě jsem neviděla takhle křídovou barvu obličeje. Vendy měla ten den svou hru – chodí pešek okolo. Bylo mi jí neskutečně líto, ale nemohla jsem jí nijak jinak pomoci, než jí nabízet čajík a během dne, když to šlo (děti byly na cth) pomoci Elišce se službou, kterou měly právě světlušky. Jupí, odpoledne Vendy říká, že už je jí lépe… kecá:) Nicméně statečně naskočila do rozjetého vlaku, ale hlídala jsem si ji, cácorku jednu praštěnou. Měli jsme tedy společný večerní program. Brzy na to přebrala peška Eliška. Musela si jít lehnout a odpočívat. Pokukovali jsme, jak si vede. I ona to zvládla opravdu statečně. Asi nebyl čas ani chuť na dlouhodobé užívání si této děsivé celotáborové hry.

***

Další noční hra byla pro menší. Skauti a skautky vyrazili na výsadek (s nimi i část tygříků). A nechtěli jsme, aby menší byli ochuzeni o noční aktivitu. Večer byly v plánu kytary a ukulele. Do večerky se údolím protrhával zpěv dětí a nástroje tygrů. Další část tygříků připravila svítící tyčinky na cestu k rybníku Bezhlavý rytíř a poschovávala úkoly pro skupinky dětí. Po večerce vyrazila první skupina, po dvaceti minutách další, pak další a nakonec já, Vendy, Eliška. Obloha nás po cestě inspirovala, krásně nad námi svítila. Na rozcestí se přidal schovaný Dody s Igim a došli jsme až na místo, kde už čekal zbytek tygříků s dětmi. Každý z nás zapálil svíčku a přál si něco pro druhé – vznikl společný svíčkový kruh. Následně se házely do vody kamínky, abychom změnili svět. (Víte totiž, že když vezmete ze země kamínek a hodíte ho, změnili jste svět? On totiž ten svět je hned jiný, neb kamínek není na svém místě, ale je jinde, než byl před chvilkou.) To byl zase čas na své přání. Zpátky jsme již šli společně. Dole na louce děti s jednou částí tygříků šly do svých pelíšků. A další část tygříků si dala výzvu ,,kdo se nejdéle dokáže točit na místě“. Musím uznat, že při únavě a navíc s pohledem na hvězdy….no, asi bychom světový rekord nepokořili. Zase noc plná smíchu, spokojenosti, únavové zmaštěnosti a bláta. Zkontrolování dětí a hurá na kutě.

***

Třetí noční hra byla skupinová – záchrana dehydratované Ronji – děti opět šly po tlupách a po světýlkách k Bezhlavému rytíři a musely přinést co nejvíce vody. Nazpátek se vracely ve stížených podmínkách – celá skupina přivázaná ke kládě. Ačkoliv se může zdát, že tři noční hry během 14 denního tábora není zase takový počet, je potřeba si asi uvědomit, že další náplň tábora ovlivňuje noční spaní všem táborníkům. Každý oddíl měl minimálně třikrát za tábor službu – noční hlídky, dvakrát jsme promítali po večerce na plátno. A starší měli navíc celonoční puťák, který si, věřím, plně užili, a to včetně Tygříků, neb jejich zážitky byly opravdu super! Pravdou tedy je, po této akci jsem s Kojkym dávala do pořádku rozbité nožičky, ale i přesto věřím, že se jim noční program líbil.

***

První týden v pátek byl v plánu výlet. Sice ne tak úplně do civilizace, ale chtěli jsme děti naučit putovat s krosnami. Naplánovala se trasa i s hrami k rybníku, kde bychom přespávali, koupali se a řádili. Teplo bylo úmorné a hra ,,Chodí pešek okolo,, stále aktivní. Svolala se tygříkovská rada v našem doupěti. Verdikt byl takový, že se výlet přesune na dobu neurčitou.

***

Čas neskutečně rychle plynul. Táborák jsme měli první týden v sobotu. Děti si připravily skupinově tance celé tlupy, opravdu se jim povedly a každý tanec byl originální. My, tygříci, jsme chtěli děti také pobavit a tanec si (ne)připravili:). A tak se stalo, že se kolem ohně postavili všichni tygříci a napodobovali pohyby Vendy. No, byla to opravdu legrace. Hrály se písničky a hurá na kutě. Ten den měli službu vlčáci, a tak nás čekaly noční hlídky. Poslední skupina vlčat odcházela spát v půl jedné a s dohlídáváním tábora do rána pomáhali tygříci – do kuchyně pak ráno klusala s úsměvem Wewe. Po uložení kluků po hlídkách tentokrát hra začínala pro mě - ,,Chodí pešek okolo“  – A jeje….zaklepal na mou celtu, čekala mě náročná noc - padajících kluků z postýlek s peškem za krkem.

***

Ráno vstanu celkem rychle, ale jsem vyřazená. Zvuk trumpety byl pro mě vysvobozením. Vylezla jsem ze stanu a s úsměvem budila kluky, popřála dalším svým vůdcům – Wewe a Dodymu dobré ráno. Přivítal nás i Igi (oddílový psík), který se zjevně dobře vyspal, protahoval se, vrtěl ocáskem a celkově byl v dobré náladě. Wewe se na mě podívala, usmála se a řekla mi: ,,Marti, koukej si jít lehnout!“. V hlavě mi probleskla úvaha, jestli vypadám tak moc strašně… Kojky se také nachomítl okolo, uculoval se, asi přesně tušil, jak se má maličkost cítila. ,,Dobrá, Wewe má pravdu … Wewe má vždycky pravdu…“ … Zvládla jsem ještě s kluky rozcvičku. Místo snídaně si sbalila své věci a odešla s kyblíčkem, spacákem, méďou a karimatkou do stínu k táborovému ohništi. Tento den byl v mých myšlenkách považován opravdu za ztracený. Začala osobní hra s peškem na schovávanou ve spacáku. Bylo mi fyzicky bídně. Přemýšlela jsem, jak těžké je být vůdcem mimo svůj oddíl a mimo energii tygříků. Vůbec se mi ve spacáku nelíbilo, avšak pešek mi nedovoloval sedět, natož vstát. Občas se někdo z tygříků přišel na mě podívat. Zvon oznámil svačinu. Myšlenky se stočily na kluky,  zdali si umyli ruce a zároveň mi došlo, že jsou plně zaopatřeni – nejen, že mám v oddílu další dva perfektní vůdce, ale také další tygříci jsou naprosto dokonalí – s touto myšlenkou konečně v poklidu usnu. Zvon oznámil oběd. Přišla opět Vendy, ani neví, jak moc ráda jí vidím. Tentokrát se mnou sdílela potěšující myšlenku, že po poledním klidu děti pojedou k rybníku – místo plánovaného puťáku se popovezou. Nejlepší zprávou toho dne pro mne bylo, že se počítá i se mnou. Fajn, přesunula jsem se s pomocí Dandy do ledové sprchy, sbalila foťák. Hurá, blížilo se vítězství nad peškem. Zkrátka už zase v módu – když umřít, tak ve stoje.

***

U vody bylo opravdu krásně. Děti byly šťastné, řádily, cákaly, skotačily. Každý tygřík dostal na hlídání maximálně pět konkrétních dětí, se kterými pak ve vodě blbnul. S Martinem jsem jejich zaujetí alespoň fotila. Když už se začaly objevovat nafialovělé rty, už nás neobalamutily a musely ven z vody. Následovaly karetní hry, povídání si, relaxování…zkrátka taková rybníková pohoda. Vendy nás učila novou hru. Jmenovala se ,,Blafuj“. Děti za chvíli byly opravdu přeborníci v blafování. Líbilo se mi, jak začínaly zvažovat své strategie. Mně osobně tahle prima hra moc nešla. Kdykoliv jsem se snažila oblafnout soupeře, většinou to poznal, asi na mě bylo znát, když jsem neříkala pravdu, což pobavilo nejen Terku od světlušek, ale i Vendy se upřímně usmívala. Po krátké pauze Kojky křičel, že máme tonoucího. Děti přiběhly ke břehu rybníka a Kojky jim začal popisovat, jak se v takových chvílích zachovat. Následně je učil první pomoc. Po hodince a půl, co jsme byli u rybníka, přijela Jana (paní kuchařka), přivezla dětem balené zmrzliny (mám smůlu, pešek si stále hraje piškvorky s mým žaludkem). Ještě jsme se chvilku plavili v rybníce a pak opět hurá zpět do tábora. Od této chvíle jsem věděla, že se od oddílu nehodlám, i přes pocit jako po kvalitní opici, vzdálit. Neb už fakt nechci být bez svého oddílu malých loupežníčků a přátel tygříků. Do večera oddíly malých hrály nejrůznější převážně šátkové hry. Nástup obstarává Wewe s Dodym.

***

Tento tábor byl opravdu plný zážitků, které není možné všechny sepsat… Měla jsem radost i z řádění s Janou, naší paní kuchařkou. I ta se často nechala strhnout do her s vodou. Nebylo tedy nic neobvyklého mít hrníček vody za krkem při matlání knedlíčků, či klobouk plný vody na hlavě. Občas přišly ke hře i vodní pistolky. Na příští rok hledal na netu Dody kvalitní vodní pistolky. No, zamiloval se do jedné vodní zbraně, ta prý fluše mokrý toaleťáky. Hmmm, vůbec netuším, k čemu to je dobré, ale on byl úplně nadšený.

***

Druhý týden utekl neskutečně rychle … přišla sobota – předposlední den tábora. Od rána bylo naše údolí pořád plné smíchu a štěbetání dětí, avšak všichni jsme již tušili, že náš skautský táborový sen zase brzy skončí. Dopoledne jsme hráli vodní hry. Připravoval se táborák. O polední klidu proběhla další porada tygříků. Kojky se svým lišáckým úsměvem sdělil, že půjde obodovat pořádek skautkám a skautům a všem včetně sebe dá 0 – což znamenalo jen jedno – bourání celého stanu. Skautky a skauti měli spát ze soboty na neděli pod širákem, abychom mohli začít ,,bourat tábořiště“.  U skautek a skautů začal šrumec. Vendy pletla na kuchyni copánky a za pár minut přišla první vlaštovka od vlčat. ,,Marti, my chceme taky spát pod širákem“. Usmívala jsem se, neb jsem čekala, kdy to příjde… vím, že se nám vlčáci nezapřou. ,,Dobrá, ale musíte si vše dneska sbalit. Nechat si někde na vrchu kartáček s pastou, něco na spaní a oblečení na zítra. Pokud si rozumně sbalíte, nevidím v tom žádný problém“. Než jsme se rozhlédli, kluci měli sbaleno. Netrvalo dlouho a světlušky přišly se stejnou prosbou za Eliškou a Vendy. Paráda, takže spíme venku celé středisko:)

Ve stínu je 40 stupňů, ale skauti i skautky se dali s vervou do bourání. Další tyříci, včetně vůdců bourali hangáry a další technické stany. ,,Cože?! Začaly bourat i světlušky?“ To nebylo vůbec v plánu, přeci se nenecháme zahanbit, a tak začínají padat stany i u vlčat. V průběhu se chodíme ochlazovat do sprch.  Všechny plachty se uklidily. Nechal se jen velký hangár na spaní, kdyby pršelo. V podsadách vlčat brouzdalo spousta myšek. Vznikl nápad….blbý nápad. Myška se chytila do kyblíčku se šrouby a už kluci pelášili za Vendy, jestli si nechce odložit hřebík. Asi budu mít ještě dlouho před očima skákající rozevlátou Vendy, její paniku v očích … zásek a naštvání... Sebrala jsem od kluků kyblíček a myšičce dali zase svobodu. Vendy odložila plachtu a šla si pro auto na louku. Cestou se zlobila, stala jsem se hromosvodem, ale tak už to občas bývá a pokud to pomůže, tak proč ne? … Měla jsem podezření, že si potřebuje za branou zanadávat, neb jinak by se v tábořišti uklikovala. Stejný horor pak pro mě nastal u světlušek, když jsem montovala podsady a padali mi pavouci na ruce (jak krásná jsou to zvířátka a přesto mi z nich běhá mráz po zádech). V tichosti jsem to zvládla. Zvon na véču a další porada tygříků. Shodli jsme se, že na táborák je fakt dusno a také, že té práce jsme udělali i s dětmi neskutečně moc – necháme zbytek na zítra. Povečeříme a následuje nástup. Přichází pasáž ,,ztráty a nálezy“ nakonec klikuje celé středisko, neb přeci jsme jeden muž. Celkem jsme si tuhle chvíli užili. Pak přišly poslední nástupy oddílů, vyhodnocení všech možných věcí a přípravení pelíšků, neb nás ještě čekal další program.

***

Ještě ten den jsem šla za své hranice - s Wewe jsme si našly krásnou tůňku, ve které byla ještě krásnější koupačka...jen pravidlo bylo ,,nesmíme se otočit, jinak zkameníme!" Při koupání byl slyšet náš smích, věřím, že až na srnčí louku:)

***

Místo táboráku vznikl uprostřed tábora kroužek zpívajících dětí a hrajících na kytary a ukulele tygříků. Večer nás čekalo promítání fotek našeho střediska od roku 2015. Upřímně, bylo to neskutečně dojemné. Člověk mohl vidět, jak šel čas, jak se ze světlušek a vlčat stali vůdci. A kolik úsměvů a radostí dětí a dospělých naše organizace přinesla. Po promítání nastal čas ukončení CTH. Děti šly hledat své poklady, měly možnost si s tygříky popovídat o CTH, abychom získali inspiraci pro příště. Po hře se děti zachumlaly. Pomohli jsme jim do spacáčků, povídali si s nimi. Když zdárně usnuly, poposedali jsme kolem tygřího doupěte (chatka) a hráli jsme, zpívali si, povídali si. Hodiny pokročily … po jedné hodině i my velcí se zavrtali do svých spacáků. Mé místo bylo u oddílu vlčat a světlušek, Dandy, Vendy a Elišky.

***

Krásná obloha nad námi, opět vše končí. Honil se mi v hlavě citát od Exupéryho ,,Svítí na nebi hvězdy proto, aby každý našel tu svou“. Půl druhé ráno, nejvyšší čas usnout. ,,Hele, kam se tady chodí čůrat?“ Zaslechla jsem zajímavý dotaz od Fialky. Aaaa, zbylí tygříci (ne)spí kousek od nás. Další půl hodinku se nedařilo usnout. Vedle mne probíhal velmi důležití rozhovor Mišona s Wewe o hvězdách, o Velké medvědici. Přemýšlela jsem, zdali se do hovoru mám přidat. Nejvíce mě to lákalo ve chvíli, kdy nemohli najít malý vůz. Byl nad stromy, zrovna tak, že ho nemohli z hamaky vidět. A ačkoliv by se člověk hrozně rád přidal, nechtěl budit parťáky okolo sebe. Než došlo k rozhoupání se k debatě, Mišon celkem rázně řekl: ,,Dobrou noc!“. Tak přišel můj okamžik a odpovídám ,,Dobrou“.

***

Ráno byl v plánu budíček v sedm hodin. Před šestou hodinou nás vzbudil lehký déšť. Než jsem se vysoukala ze spacáku, už mezi dětmi poskakovala Eliška s Vendy. Přesunuly jsme všechny děti pod hangár. Když už byl přenesen i poslední ospalec, náhle přestalo pršet. Do budíčku bylo ještě téměř třičtvrtě hodiny. Eliška s Vendy se ještě zachumlaly. Nechtělo se mi – poslední ráno. Následovala tedy krátká procházka, úklid spacáku a pak mě vedly kroky na kuchyň. Tam už byl Churchill a Týnek – hlídka. Vypadali spíše spící než bdící. Popřáli jsme si dobré ráno. Aaaaa? Volá mě mlýnek na kafe a voda. Přišel z nenadání plán udělat opět všem tygříkům, kteří budou chtít, kvalitní ranní kávec. Po zaznění tónu trumpety tábořiště začalo být jedno velké mraveniště...  úklid, úklid, úklid …

***

V poledne bylo vše hotové. Auto, které mělo odvézt vybavení střediska do Kouřimi, se očekávalo na druhou hodinu. A tak si zbylí tygříci povídali na kuchyni. Vzniklo spousta nových podnětů na příští CTH, také impulz k tomu, zdali by nestálo za to, si udělat instruktorky, abychom jako středisko mohli začít dělat i vzdělávačky – no, proč ne:) už se na to těším. Padla druhá hodina, naložily se věci do auta, rozloučení s táborem a čekala nás unavující úmorná cesta domů. Po příjezdu do Kouřimi jsme se sešli na skautovně, vyložili věci a ještě si dali rychlý kávec.

***

 A o co tento tábor byl navíc doplněný?

Dávali jsme denní výzvy nejen oddílům dětí, ale i tygříkům. Tygřík našel ve své schránce úkol na daný den. Nesměl říkat, že ten úkol má, věděl to většinou jen autor dopisu. A tak vzniklo, že jednou po večerce jsme mohli v táboře slyšet nejrůznější zvuky zvířátek v podání Dodyho, mohli si zahrát zajímavou hru, kterou moderovala Kikča, ráno si protáhli celostřediskově těla při Kojkyho spartakiádě, slyšeli přednášku v podobě Vendy a Elišky při snídani o důležitosti správného stravování, rozpoutali vodní bitvu s Maky apod. Všechny výzvy nás pobavili, zpestřili tábor. Pro mě nejhezčím zážitkem byla výzva, na kterou jsem s Vendy pozvala ostatní tygříky, kteří se jí zhostili se stejným elánem, s jakým jsme jí předávaly – nesměli jsme celý den používat příbory, a to žádné, ani při přípravě kafe. Co čert nechtěl, k obědu byly knedlíčky v jahodovém přelivu. Byly vynikající, ale tím, že to byly knedlíčky (mazlavý) několika tygříkům vyklouzávaly z rukou a lítaly… vlastně všude. K večeři pak následoval těstovinový salát i ten se zajímavě jedl rukamaJ  Další výzvou, ve které asi přeborník nebudu, ale naprosto mě bavila, byla pusa plná vody a nejrůznější vtipné filtry na telefonu. Úkolem bylo smíchy nevyprsnout vodu. Co si budeme povídat, zlila jsem všechny, co byli okolo mě a voda tekla nosem a možná i ušima.

***

Dalšími střípky vtipných zážitků:

Kde se stala chyba?

Každý večer připomínám klukům, aby se převlékli do spacího oblečení. Občas si je obcházíme, občas je necháme a pak ráno vidíme, zdali tohle pravidlo (spaní v čistém) dodrželi. Jeden večer jsem to připomínala několikrát. S pocitem uspokojení, že kluci můj poznatek zpracovali a jistě všichni se uložili v čistém, spokojeně jsem usnula. Ráno se má spokojenost rozplynula při buzení na rozcvičku. Kluci vylézali ze spacáku v tom, v čem byli večer, a to téměř všichni. Roztočila se mi v hlavě všechna kolečka, kde se stala chyba, vždyť večer jsem to opakovala několikrát. U snídaně mi vše objasnil jeden vlčák: ,,Víš, Marti, my slyšeli Kojota, jak mluví o noční hře, a tak jsme chtěli být připravení“. Musím uznat, že to bylo nesmírně chytré a dost mě to pobavilo. Noční pochod měli starší. Snažila jsem se tedy vlčákovi vysvětlit, že většinou u oddílu vlčat předem vědí, kdy mají mít u postele připravené oblečení, že se mu přeci ještě nestalo, že bych ho z ničeho nic tahala s postele, že má noční hru. Také dostal ode mne malou pochvalu za myšlenu ,,Buď připraven“, nicméně jsme se domluvili, že pokud by měli být připraveni, tak jim to určitě řeknu.

Anakonda v potoce

Jednou o poledním klidu se kluci šli brouzdat do potoka. Sedím pod hangárem u skautek, povídám si s holkami, když v tom uslyším neskutečný dámský křik. Rozeběhnu se za zvukem, a co vidím? Dva vlčáci stojí na kládě nad vodou, křičí, vytřeštěné oči a ukazují do vody. Nic tam není, přeci jen ten křik by vyplašil i slona. ,,Martiiii, hrozný had, měl žluté oči… asi anakonda…“ křičí jeden. A druhý jen tak posmutněle dodá ,,asi jsem si zmáčel trenky“. Od té doby kluci byli opravdu opatrní, nejenže si dávali pozor na anakondy, ale i na raky, protože prý jednoho štípl do zadku a věřím, že si hlídali i své trenky.

Očekávaná návštěva

Od určitého počtu dětí se musí tábor hlásit hygieně. Letos jsme měli ten počet dětí, a tak bylo jasné, že někdy v průběhu skutečně návštěva přijede. Přijela. Zrovna děti měly CTH, a tak jsem s Eliškou a Vendy šla vařit do kuchyně. Vždy, když jsme něco dělaly v kuchyni, nějak jsme se ,,poznačily,, jako správné kuchařky – při těstě jsme si dávaly těsto na tváře a na čelo, aby každý poznal kuchařku na dálku. Tentokrát jsme vzaly saze a udělaly si kočičí masku – čumáčky, vousky. A šly vařit. Tak jsme si tam tak spokojeně špinavé chodily, když náhle se paní z hygieny posadily k nám do jídelny. Ten den navíc Vendy chytila myšlenka pastafarianství, a tak navíc tam běhala s cedníkem na hlavě. Zacinkal zvonek, děti si šly spořádaně umýt ruce a hurá na melouna k jídelně, kde seděla návštěva. Jedna skautka pronesla: ,,Asi si nedám melouna, nemám na něj chuť“. A Vendy, jako správný vůdce s majáčkem zdravotníka, se velmi nahlas zeptala: ,,A nezvracela jsi?“. Musela jsem se smát, neb jsou slova, která se raději před návštěvou nepoužívají. Nicméně i přes naši švihlost návštěva odjížděla snad spokojená. A naše kuchařské masky nebyly vnímány negativně. Možná, že by je chtěly také, ale to už se nedozvíme☹

Neočekávaná návštěva 

Jednou o poledním klidu jsem vzala kávec a vyrazila s Vendy k bývalé bráně si popovídat a načerpat nový vítr do plachet pro práci s oddíly. Tak si spokojeně povídáme, když najednou slyšíme odfrkavaní, klus... Koně?! Běží po cestě přímo k nám. Běží celkem splašeně. Rychlostí blesku se zvedáme a uhýbáme jim z cesty. Ufff, vyhly jsme se jim. Ha, v hlavě mi blesklo ,,děti, tábor...,,. Podívám se na Vendy a ta na mě. Zjevně má stejné myšlenky. Sprintem, kafe nekafe bežíme za nimi. (Už jste někdy běželi s hrníčkem kávy?). Naštěstí koně se asi sami lekli prostranství tábora a zastavili se hned na začátku. Doběhly jsme je, obešly a vyháněly je zpátky. Celkem prášili z tábora rychle. Byly jsme obě jak honáci na divokém západě.

Víla ve svém světě

Každá malá sestřička či bráška má občas svůj svět, kam rád/a propadá z reality. Nejčastější je pozorování přírody okolo sebe. U světlušek byla taková malá víla, co se často někde opozdila, protože zrovna chtěla ulovit kobylku, či se jí zalíbila semínka na cestě. Jednoho dne přišel pešek k ní. Světlušce byl předurčený stín, karimatka, spacáček a lék Kulíšek. Vzpomněla jsem si, jak jsem trpěla, když jsem tam takhle musela ležet. Přemýšlela jsem, jak jí alespoň krapet ,,přinést její svět“. (Ha, kobylka. A tak se stalo, že Marťa z kuchyně vzala zavařovačku, udělala díry do víčka, natrhala travičku, lístky a maliny a jala se chytat kobylku. Povedlo se.) Přinesla jsem kobylku k malé víle jako k náčelníkovi kmene, kterého si chci získat. Sedla jsem si k ní se slovy ,,Koukej, co pro Tebe mám. Ještě nemá jméno. Zkusíš mu ho vymyslet? Bude to Tvůj kamarád, až Ti odpoledne bude dobře, pustíme ho spolu.“ Odpoledne za mnou běžela s úsměvem od ucha k uchu. ,,Podívej, Marťo, už ho můžeme pustit, ale nebude to tak jednoduché…“. Se zájmem jsem poslouchala příběh, proč bude těžké kobylku pustit. Pochopila jsem, co mi chce říci. Když se oddávala marodění, rozhodla se, že kamarádovi je ve skleničce smutno a chytila ještě jednu kobylku a přeci jen ,,pustit dvě“ je náročnější, než pustit jen jednu. Malá víla ještě vyzvídala, kde jsem kobylku chytila, abychom jí ,,pustili“ doma. Obě kobylky pak odskákali opět na svobodu.

***

Slovníček pojmů:

Kávec = kafe

Spoko = naprostá spokojenost

Kraťáky = kraťasy

Sandoše = sandály

Chálec = jídlo

Ponojdy = ponožky

Důležitá moudra pro příští generace:

• Co nemůžeš najít, nepotřebuješ (ale Vendy píšťalku, co nemůže najít, fakt potřebuje).
• Sloní tampóny na zastavení krve do nosu opravdu nepatří (výjimky ale potvrzují pravidlo)
• Suché těstoviny do vody na pití nepatří (už vůbec ne MIŠOnovi)
• Je zbytečné stříkat na sebe vodu hned po vycházení ze sprchy.
• Neříkej nahlas, jaké bude počasí, neb se hned změní.
• Nehledej ,,čelovku“ a když už jí hledáš, tak dej bacha na babičku!
• Když Tygřík či vůdce tvrdí ,,je mi dobře“ – připrav si kyblík.
• Pomoc při práci nikoho k ničemu nezavazuje, neb je to potěšením na obou stranách.
• Ne všechno jako vůdce ovlivníš – nejsme Bohové.
• Chceš-li, aby u sprch ,,NAJEDNOU, ZNIČEHO NIC, SÁM“ upadl hlavní ventil, zakaž u něj pohyb dětem.
• Je hrdinství, když si vůdce přizná, že mu není dobře (a oznámí to dalšímu tygříkovi)
• Vůdce má i plné právo ,,být chvíli ve svém světě“ (relaxovat), pokud to potřebuje. (platí hlavně pro V a W)
• Svět nebyl, není a nikdy nebude jen černobílý (platí hlavně pro M)
• Autismus není druh pití (Kiri)
• Když Ti svět padá k nohám, popojdi pár metrů (Mišon)
• Neboj, Tvé zázemí (příbytek) neuletí, když ho pevně držíš v rukách (Martin)