Nejvyšší soud(ci) nesoudně destruuje(í) právní stát
Nynější prezident republiky,jenž (také)není právníkem,by samozřejmě neměl zasahovat do rozhodování žádného soudu,a to ani Ústavního soudu (ÚS). Hlava státu nakládá s kompetencí podat "ústavní stížnost" kvůli Parlamentem přijatému zákonu,nikoli brojit proti rozhodnutí nejvyššího soudu. Prezident republiky,který jmenuje všechny soudce i představitele vrcholných soudních instancí,by neměl polemizovat s rozhodnutím žádného nejvyššího soudu,poněvadž snižuje autoritu soud(ců)u. Faktem je,že i hlava státu byla soudem "odsouzena" (kauza nejmenovaného soudce,kauza Peroutkův článek,kauzy nejmenování profesorů),ač nikomu není odpovědná,jasně vyjadřuje Ústava (Článek 54-3),ale poslední kasační stížnost u NSS,kterému mohla předestřít přehodnocení judikatury o své odpovědnosti,neobezřetně vzala zpět (1 As 170/2018),resp.její "advokát". Prezident republiky má zasahovat do justičních úkonů a soudních rozhodnutí toliko nejmenováním soudních představitelů (negativně),udílením milostí a vyhlašováním amnestie (pozitivně). A pokud si hlava státu kompetenci napadat soudní rozhodnutí ujařmuje,tak by se měla zastat i jiných stěžovatelů,kteří byli poškozeni rozhodováním našich dvou nejvyšších soudů. Ústavnímu soudu ročně napadne několik tisíc ústavních stížností,ale malá část je projednána,natož se dočká přiznání odkladu,ač jsou sepsány a podány "odborníkem",zvaným advokát. Letní rozsudek Nejvyššího soudu (NS) v kauze H-System (29 Cdo 4470/2015-682),jenž obrátil vzhůru nohama nejméně dva pravomocné (!!!!) rozsudky příznivé družstvu Svatopluk, není výjimečný toliko tím,že NS rozhodl cele meritorně (změna rozhodnutí odvolacího soudu),ale i tím,že podání ústavní stížnosti bylo ihned veřejně schvalováno. Nynější hlava státu nesezvala erudované právníky a osoby odborně zainteresované na kauze,aby si nechala vysvětlit rozsudek NS,nýbrž si pozvala Předsedy dvou vrcholných soudních instancí,včetně toho ke kterému ústavní stížnost je podávána !! Nebyla uspořádána konference o rozhodnutí,kterým se (konkursní) řízení fakticky nekončí ani po 20 letech !!!!!! Už se má za normální nejen netrestní řízení trvající přes jednu lidskou generaci (sám dovolací soud vydal rozsudek po nejméně 2,5 letech od podání dovolání "insolvenčním" správcem Monsportem !!!!!),ale i vykládání zrušených zákonů soudy (Zákon o konkursku a vyrovnání,"sepsaný" soudci),což je další vada "na kráse" soudcem Krčmářem před médii prezentovaného rozsudku. Nelze vyčítat ÚS ČR,že návrhu obyvatel středočeských Horoměřic na odklad vykonatelnosti rozsudku NS vyhověl,po setkání hlavy státu s Předsedou Rychetským. Vždyť Nejvyšší soud v rozsudku,přičemž šlo o třetí rozsudek konkursního soudu ve věci samé,jak soudci NS zjistili, určil lhůtu k vystěhování pouze jeden měsíc,s odůvodněním,že je přiměřená,protože by mohla být kratší !!! Už jenom takový výrok je sám o sobě neústavní,když není srozumitelný a splnitelný,takže za odkladem by měla následovat kasace aspoň takového nesoudného výroku.
I pokud však prezident republiky neovlivňuje rozhodování českého ÚS (III.ÚS 2766/2018) ani svým dopisem (soudci zpravodaji) Ústavnímu soudu,pak jeho rozhovor s předsedy soudů měl svůj procesní výsledek. Ústavní soud totiž náhle rozhodl o ústavní stížnosti jedné osoby podvedené Smetkou a spol. (III.ÚS 53/2018). 18.září orgán ochrany ústavnosti zrušil usnesení Nejvyššího soudu z 25.října 2017,s odůvodněním (17.): V posuzované věci Nejvyšší soud nebral ohledně jednotlivých dovolacích bodů... v úvahu výslovný odkaz stěžovatelky na jeho judikaturu. Při průměrné délce řízení před ÚS dva roky ÚS rozhodl během necelého roku: již po osmi měsících od podání ústavní stížnosti. Krátce poté,co došlo ke schůzce ústavních perzón na Hradě,ale i v době,kdy bylo kritizováno to,že Ministerstvo spravedlnosti se brání odškodňovat "klienty" H-Systemu. V Česku totiž soudci mohou páchat nespravedlnosti,což specifikuje nejméně každý Nález vyhlášený Ústavním soudem,ale o rozsahu odškodnění "licitují" (titíž) soudci,i proto MS ČR může poškozené "očurávat" před "svým" soudem (Obvodní soud Prahy 2),ba nechávat je se usoudit "k smrti",což je ostudné. Česko zato není na pranýři Evropské komise,na rozdíl od Polska,a ještě za ministrování dnešního advokáta Pelikána znovuobnovilo soudní poplatek za reparační žalobu. Vyhlášený nález Ústavního soudu (III.ÚS 53/2018) je právě o odškodnění osoby okradené Smetkou a spol. A stěžejní je na něm i to,že Ústavní soud v něm opět musel vyslovit (komplexně Pl.ÚS-st. 45/2016 - předtím Pl. ÚS 29/2011),že Nejvyšší soud koná nesmírně arogantně až lže (stanovisko NS k ústavní stížnosti znělo:dovolání stěžovatelky bylo rozhodováno senátem, nikoliv samosoudcem, učiněné závěry o zjevné nedostatečnosti dovolání pro jeho věcné projednání tak byly hodnoceny a přezkoumány třemi soudci Nejvyššího soudu, čímž se stěžovatelce dostalo nejen vyšší soudní ochrany, ale byla tím poskytnuta záruka, že její dovolání bude řádně posouzeno...stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, když její dovolání odmítl pro vady. ),ale srpnová schůzka na pražském Hradě měla zdvořilostní charakter. Právní či jiné oddělení Kanceláře prezidenta republiky neinformuje hlavu státu o obludně nesoudných rozhodnutích NS (poslední 30 Cdo 2870/2017-176),anebo jim nemůže rozumět,když je ekonomem. Je tak bláhové očekávat,že hlava státu nepodá ruku Předsedovi Nejvyššího soudu,coby projev despektu k jednomu z nejvyšších soudů v Česku. Už by bylo načase dát najevo představiteli NS ČR,že jeho soudci nejsou ctihodní a soud pozbyl jako celek autority,když soustavně jeho rozhodnutí musí být rušena pro stále tytéž pochybení. A to ještě ÚS ruší jen zlomek z rozhodnutí NS,jak nedávno analyzoval DATOS,protože většinu ústavních stížností takzvaně hází do koše,když je jich přebytek ke "zpracování" patnácti soudci. Lze toliko spekulovat,zda by despekt projevil někdo jiný než Miloš Zeman,když oba kandidáti v předchozích dvou volbách,kteří měli nejblíž k jeho poražení ve volebním duelu,také nejsou právníci a ještě jde o osoby velmi konzervativní.
Soudnictví v Česku se octlo ve slepé uličce a i zářijový nález ústavních soudců o tom vypovídá. Pro desetimiliónovou zemi jsou tři "nejvyšší" soudy (NS,NSS,ÚS) a dva vrchní soudy příliš. Češi jsou výteční inženýři,ale špatní právníci,pokud na jednu otázku dva právníci mají tři názory,což způsob práce NS ČR výrazně poznamenává,nikoli ne. Inženýrským chápáním práva je poznamenána i legislativa,když kupříkladu byla zavedena přímá volba hlavy státu,ale její "pravomoce" nebyly pozměněny v Ústavě a "neodpovědnost" v ní zůstala bez ohledu na judikáty NSS (například 4 Ans 9/2007). Zásadní je i to,že Nejvyšší soud léta nesjednocuje judikaturu,opakovaně odklání dovolací agendu,sveřepě ignoruje judikáty ÚS,ba píše sám sobě zákony,které se následně musí měnit (viz novely OSŘ: 404/2012,296/17 Sb.),protože jsou veskrze vágní. Obchodní spory jsou speciální širokou agendou jako správní spory,takže je podivné,pokud pro prvé není zvláštní soud,ani samostatné kolegium na NS,a pro druhé ano (NSS). Už nelze neuvažovat o zrušení Nejvyššího soudu: o jeho rozpuštění třeba ve dva soudy vrchní. Na NS pracuje přes šedesát soudců - na NSS přes třicet -,ale jejich paskvily má prozkoumávat jenom patnáct ústavních soudců: ani pětina. Je vedlejší,kolik asistentů soudců na všech třech "nejvyšších" soudech dělá na agendách (je jich více než soudců),ale není nepodstatné,zda asistenti samy podvodně "nevyrábí" zmetky jménem soudců (senátů). A pokud Ústavní soud správně vykládá,že dovolatelé smějí očekávat řešení (zásadní) právní otázky ústavně-právním pohledem ÚS a při posuzování přípustnosti dovolání soud musí dbát judikatury ÚS,pak je NS co by vrchol soudní soustavy zbytečný. Český ústavní soud také začasté rozhoduje o věci samé,ač by neměl, a výkladem judikátů "obecných" soudů je ztvárňuje "precedenčně". Ani v tom není překážky k veliké reformě soudnictví - naopak. Stejně jako v mnoha jiných (nevelkých nefederálních) zemích by soudní soustava měla být završena jedním nejvyšším soudem,protože ochranu individuálním právům a svobodám mají poskytovat všechny soudní instance,ne toliko speciální orgán ochrany ústavnosti.
Nejvyšší soud ČR je mnohem více nereformovatelný než ten "původní" v Polsku. Jeho členy jsou soudci chovající se arogantně,což bylo (je) vyčítáno polským soudcům,a to i před Ústavní soudem,když jsou vyzváni vyjádřit se k naléhavé ústavní stížnosti. Soud,který ignoruje i vlastní judikáty (naposledy stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia z dubna 2011 pod značkou Cpjn 206/2010),není soudem. Samozřejmě ÚS ČR nemá vykonavatele,kteří by soudcům judikáty "vtloukali" do hlavy,anebo orgán,který by pozastavoval výkon funkce soudce do doby nastudování nálezu (stanoviska). Žádného soudce nemůže omlouvat nadbytek nápadu či údajný nedostatek pomocného personálu,protože máloco soudci brání na funkci rezignovat,aby nepozbyl své ctihodnosti neodlučné od soudcovské funkce. Soudcům Nejvyššího soudu na ctihodnosti nezáleží : jeho plénum se akorát shodne na naprosté "nezávislosti" na ostatních státních mocích či na vadnosti vládou připravovaného procesního řádu. Soudci se dokonce nemorálně (nepřiznaný střet zájmů) soudí o své platy u českých soudů (21 Cdo 1440/2014-456) a i zásah Ústavního soudu jejich nesoudnosti přítrž neudělal. Bez ohledu na nález (Pl.ÚS 20/2015) si soudci u výkonné moci prosadili dorovnání platů,včetně soudců NS,kteří dle téhož nálezu porušily ústavní práva !!!! Nejenže nemají soudci NS autoritu u soudců nižších soudů,proto jsou zahlceni dovoláními,ale ani ÚS si nevydobyl neoblomnou autoritu u NS. Soudci NS se ve svých kancelářích,odkud od stolu pohodlně rozhodují skoro o všem,protože veřejná zasedání (s publikem) se většinou nekonají,ústavním soudcům dvacet let vysmívají. Hlava státu nemůže odvolat Předsedu Nejvyššího soudu,ani když jemu "podřízení" soudci (naposledy trio senátu 30) provedou "prasárny",výstižně popsané soudci Ústavního soudu. Parlament se jistě neodhodlá ustavit vyšetřovací komisi ani po posledním nálezu (III.ÚS 53/18),protože soudcovský stav by se bouřil a povrchní média by jim přitakaly,ač ÚS vyložil (ne výjimečně) kolosální stereotypní nesoudnost soudců NS.
Právní stát je spíše soudcokracií,míní někteří myslitelé,čemuž lze přitakat,když soudci mají v konfliktech zájmů poslední slovo. Pokud však právní stát postrádá pojistku i v podobě odvolatelnosti soudního funkcionáře,coby aspoň symbolického aktu,tak jde o soudcovskou tyranii nikým nevolených osob z nadprůměrnými funkčními požitky (platy). Předseda Šámal by i po odvolání zůstal soudcem - jen by musela být vybrána do čela NS respektovaná osoba,za níž by se "trestaly" lenost,voloviny,natož "prasárny". Žel soudcovský stav je asi personálně i mentálně vyprázdněn,tudíž není schopen vybrat ze svého středu ctihodnou osobu. Vždyť ani Předseda Rychetský přes svůj věk nemůže opustit vedení ÚS ČR,protože nenalezl - dříve ani později - "náhradníka" mezi čtrnácti soudcovskými kolegy. Jediným řešením slepé uličky českého soudnictví je právě jeho radikální redukce odshora. Ano - problémem může být technická stránka provedení (budovy,spisy),ale v době digitální je snáze překonatelný. To že česká legislativa vyžaduje také rekodifikaci,když dovolání smějí podat insolvenční správci,ale i státní zástupci ("kdykoliv"),v neprospěch věřitelů,resp.obviněných,také nelze pomíjet při budoucí reformě soudnictví. A také každý nález Ústavního soudu by měl zahrnovat nejen zrušující výrok soudu a formální výrok o porušení ústavních práv,ale i vykonatelný výrok o odpovídajícím zadostiučinění (odškodnění neb omluva stěžovateli). Dokonce by o škodách způsobených soudci a soudy,ač rozhodnutí nedoputují k ÚS,mělo rozhodovat jenom Ministerstvo spravedlnosti,s možností podání "odvolání" k nejvyššímu soudu,nikoli ministerstvem obsazovaný jeden okresní soud. Třeba v USA Nejvyšší soud plní roli ústavního soudu,takže nastíněná radikální reforma soudnictví by nebyla ohrožením "nezávislosti" soudní moci,ani evropských hodnot.