Matyáš Starý

Facebooková stránka DEZEN vznikla přibližně 5. 2. 2013 v 15:25 jakožto reakce na nepěkné praktiky na ZENu. U zrodu skupiny stálo pár přátel z Gymnázia Jana Keplera, kteří asi ani sami nečekali, jakých rozměrů skupina po pár letech existence nabyde (dnes má okolo 1 050 členů a zástupy čekajících na přijetí). Co je to tedy DEZEN a co stojí za tím, že pro mnoho členů pražské kavárny je dění na DEZENu alfou a omegou jejich denního facebookového chleba? Řadu odpovědí lze nalézt v této přednášce jednoho z otců zakladatelů; můj text z ní bude do jisté míry vycházet a pokusí se na ni navázat.

Základním prvkem dezenové tvorby je využívání polysémie slov. Zkušený dezenista se jednoduše nespokojí s primárním významem slova či slovního spojení, naopak, hledá v každém slovu jeho skryté významy, rozkládá je, pitvoří nebo jinak metamorfuje. Vedle slovního přetvoření (nebo chcete-li znetvoření) je esenciálním prvkem dezenů jejich obrázkové vyjádření (byť i efemérní pokusy o bezobrázkový dezen se našly). Photoshopová preciznost je přitom spíše na škodu, neboť pravý dezen expresivně vyzařuje svou obrázkovou montáž. Vizuálně by se totiž dezenová tvorba dala připodobnit k jedné etapě dějin umění, a to k dadaismu, konkrétně ke kolážím. Proces tvorby je zde podobný; jedná se o vystřihávání a lepení (v jednom případě papíru, ve druhém obrázků v nějakém programu; ideálně v malování), přičemž dílo samo o sobě na tento proces výrazně upozorňuje. Všechna výše zmíněná kritéria se nějak točí okolo toho, co je bytostnou manou dezenu a o čem se vedou učené rozpravy, a tím je magický faktor DE. „Zde se smějí objevovat pouze DEbilní ZENy, vše ostatní bude smazáno (a něco klidně jen tak, bezdůvodně).“ stojí v popisu skupiny, což také předesílá, jakým způsobem vypadá dezenová tvorba; nejde v ní toliko o pedantský perfekcionismus, který vyvolává jen letmý úsměv na tváři, ale spíše o nespoutaný nekonvenční výplod, který navozuje salvy hurónského smíchu.   

Jedním z důvodů, proč mají dezeny tolik příznivců, je nutnost divácké participace při luštění konkrétních dezenů a z ní vedoucí uspokojivý pocit, jestliže se podaří odhalit správný význam. Dezeny tímto způsobem dělají z recipientů někoho, kdo sám musí přemýšlet a vytvářet, čímž se stává v jistém smyslu spolutvůrcem. Přílišná komplikovanost bývá důsledkem úbytku lajků, proto se často volí spíše jednodušší cesta, což ústí v jednu z mnoha disputací ohledně směřování skupiny.  Jednou z cest, jak posílit diváckou aktivitu, je vkládání obrázků bez názvu. Ani tento proud však není příliš úspěšný, jednak díky lenosti uživatelů a také díky tomu, že jakmile někdo na tyto „hádanky“ přijde, tak naprosto pozbydou svého kouzla. Kvalitní a trvanlivý dezen má obsažen proces hádání a luštění i v názvu samotném. Ukázkou velmi kreativního postupu, byl proces otáčení, který (byť se rychle „ohrál“), tak v sobě naskytl i velmi absurdní počiny nebo i díla posouvající hranice hraní se slovy ještě o kousek dále.

Abychom lépe pochopili, v čem tkví princip faktoru DE, je třeba se podívat, jakým způsobem funguje produkce dezenů. V nejobecnější rovině se výskyt nových dezenů dá rozdělit do dvou kategorií: buďto se jedná o samostatnou jednotku, nevztahující se k ostatním dezenům, nebo se přidávají příspěvky v rámci nějaké série. „Kvalita“ a „lajkovitost“ (menší zaujatá vložka: zdaleka ne vždy znamená velký počet lajků kvalitnější dílo, spíše to bývá mnohdy naopak) se v případě nenavazujících dezenů řídí hlavně originalitou, chytrostí či promyšleností. U přírůstků do nějaké série se tyto aspekty potlačují a naopak rapidně vzrůstá faktor DE. Ať už se jednalo o Hagrida, Nelsona Mandelu, Dominika Feriho nebo třeba Mesuta Özila, vždy s sebou tyto série nesou extrémní nárůst kvantity příspěvků a znamenají jakousi až davovou psychózu, při které uživatelé hledají v každém výrazu možnost, jak jej zdeformovat do právě probíhající vlny. Při těchto výjevech zaujme pozornost především absurdnost juxtapozice, kdy se navzájem propojí nijak nesouvisející prvky (předměty, místa, stavby, postavy, či mé oblíbené: jídlo) a vytvoří něco naprosto ireálného nebo až abstraktního. Mnoho těchto kreatur by myslím klidně obstálo i ve společném celovečerním filmu.

Je pozoruhodné sledovat, kdo se stává objektem dezenových sérií. Prapůvodní série, která způsobila první expanzi stránky, se točila kolem jedné z postav Harryho Pottera: Rubeuse Hagrida (přičemž dezenace zde probíhala téměř výhradně na jeho příjmení, což u dalších sérií již neplatilo). Výběr právě Hagrida nebyl ničím podmíněn, jednalo se o čistě spontánní vlnu, která se postupem času nabalovala. „Hagréra“ je specifická především tím, že se točí okolo fiktivního hrdiny. Následující série tématizovaly reálné postavy: Mela Gibsona, Jaromíra Jágra, Daniela Landu nebo třeba Víta Klusáka. Všechny tyto postavy mají společné to, že jsou slavné. Ať už se jedná o smyšleného Hagrida, celosvětově známého ochránce za lidská práva Nelsona Mandelu, nebo hrdinu českých internetů Dominika Feriho, jsou to všechno nějak veřejně známé osobnosti. Pro tuto chvíli je vhodné si připomenout, odkud pochází nejtvrdší jádro dezenstva; z Gymnázia Jana Keplera, což je podhoubí, které s sebou nese značný punc elitářství. Není proto divu, že na dezenu vznikly série i na některé ze studentů nebo profesorů. Tímto krokem tak dochází v dezenovém virtuálním světě k prolínání „hvězd“ a „běžných“ lidí. Tento proces byl ještě zesílen během éry Dominika Feriho a Víta Klusáka, kteří byli do skupiny přidáni a mohli se tak stát svědky své vlastní dezenace. DEZEN tímto tak poněkud stírá status „hvězdnosti“, neboť v těchto případech nejsou jména těchto lidí redundantně používána z důvodu jejich opěvování, ale slouží pouze jako prostředek tvorby.  

Zatímco v počátcích se DEZEN profiloval jakožto reakční skupina na ZEN, což bylo i mnohdy reflektováno v komentářích, tak dnes si na ZEN těžko někdo vůbec vzpomene. Paradoxem pak je, že DEZEN, byť se jedná o uzavřenou skupinu, tak má přibližně o sto členů více, nežli otevřený ZEN. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, jsou poněkud represivní praktiky, které na DEZENu panují. Jestliže na ZENu funguje nanejvýš autocenzura, tak na DEZENu se dají hledat prvky cenzury, kdy jsou „nevhodné“ příspěvky buďto rovnou mazány, nebo je na ně alespoň náležitě upozorněno. Pro tento způsob označování si navíc samozvaná skupina DEZENAZI (oddíl nejoddanějších uživatelů) vytvořila specifický obrázkový jazyk. Carlos Santana; zdezeněná verze filozofa George Santayany, upozorňuje na opakování již provedeného nápadu, měkká pneumatika značí nedostatek hloubky dezenu a například Leonardo di Caprio posloužil v momentu, kdy někdo považoval nějaký dezen za nedoceněný (bohužel, od té doby, co Leo získal Oscara, se tato značka stala nefunkční).

DEZEN je prostorem pro nespoutanou kreativní činnost. Polem, kde se dá nalézti vytříbený lingvistický humor, ale i projev nejvyššího stupně dekade(me)nce. Plochou pro odreagování a pobavení, nebo pro horlivou při o podstatě faktoru DE. Místem přátelského kolektivu a zároveň moderní autokracie a v neposlední řadě je DEZEN obráceným výrazem za hnutí proti zdem.