Válečná výroba v tunelech u Tišnova
Diana byl krycí název původně pobočného a později – po zničení objektů této firmy v Rakousku – hlavního závodu firmy Wiener Neustädter Flugzeugwerke (WNF). Vyráběly se zde trupy a motory stíhacích letadel Messerschmitt Me 109 a údajně i Me 110. Po těžkých náletech spojenců na Vídeňské Nové Město a jeho okolí, zahájených v srpnu 1943, po nichž téměř přestalo existovat (z 65 000 obyvatel zbylo 800 a ze 4 000 domů zůstalo 17 nepoškozených), bylo rozhodnuto o přestěhování WNF do tunelů u Tišnova. V červnu 1944 byly zahájeny stavební práce. U loučského tunelu byla poblíž tišnovského portálu vyražena kolmo k ose tunelu štola délky 16,35 m jako přístup do kompresorovny (obráběcí stroje v tunelech byly zčásti poháněny pneumaticky), pro niž byl na konci štoly vylomen prostor 8,5 x 18 x 9 m. Kromě toho byla z kaverny vyražena do prostoru před portálem ještě jedna štola (3,0 x 2,5 m), jako větrací k vyústění exhaustorů. Po skončení války byly obě štoly zaplněny kamennými rovnaninami. Směrem k severu, do údolí Loučky nad Mezihořím, byla proražena rovněž kolmo k ose tunelu úniková štola vyúsťující v úbočním svahu dvěma východy. Vstup do štoly z tunelu byl v r. 1946 v délce 10 m zarovnán a zazděn. Dnes existuje částečně zavalené vyústění jedné ze štol k povrchu prudkého zalesněného svahu (viz fotografie z průzkumu). Koncem léta 1944 se započalo s vlastní válečnou výrobou. V tunelech byly pro rozšíření podlahové plochy některé úseky rozděleny dřevěnou konstrukcí na dvě podlaží. Pomocné objekty a kanceláře byly dále zřízeny v Tišnově, s ředitelstvím v gymnáziu, v Předklášteří, Štěpánovicích, Dolních Loučkách, Újezdě, Řikoníně, Kutinách a zejména v Kuřimské Nové Vsi. Zde v místě zvaném „Na podlazí“ bylo velké ubytovací středisko strážní služby, pomocné provozy a také stříkací boxy křídel, protože tuto práci nebylo možno provádět v tunelech. Od níhovského a kutinského tunelu sem přes téměř 50 m hluboké údolí říčky Haldy vedla úzkorozchodka zmíněná v předchozí kapitolce.
Ústí bývalé únikové štoly dolnoloučského tunelu dnes. Foto autor
Výroba byla organizována tak, že v Níhovském tunelu označovaném jako „C“ byly vyráběny plechové dílce a části draků letadel s tepelným zpracováním duralových nýtů a plechů v solných lázních. Větší plechové výlisky byly k montáži do tunelů dodávány jako polotovary. Jejich výroba v tunelech nebyla z prostorových důvodů možná. V Kutinském tunelu, označovaném jako „B“, byla vyráběna křídla a vybavována elektroinstalací a hydraulikou. Odtud byla křídla dopravována přes most „Na podlazí“, kde byla v lakovně opatřena povrchovou úpravou a doplněna výsostnými znaky a auty odvážena na nádraží do Tišnova.
Do Loučského tunelu (označovaném jako tunel „A“), přicházel na počátku montážní linky holý trup, který byl postupně vybavován a posunoval se na další montážní stanoviště. Zásobování montážní linky materiálem se provádělo v celé délce tunelu pomocí polní drážky. Byly to zejména motory, podvozky včetně kol, hydraulická a pneumatická výzbroj, kryty kabin, směrová a výšková kormidla dřevěné konstrukce, vrtulové listy, palubní zbraně, přístrojové desky a tisíce dalších drobných součástí. Na konci tunelu „A“ nad údolím řeky Loučky vycházel úplně dokončený trup bez křídel. Ten byl pak spuštěn pomocí vrátku do údolí a odvlečen na nádraží v Tišnově. Z tišnovského nádraží byly trupy a křídla odesílány drahou do Olomouce nebo do Prostějova a do Prahy. Na práci byli „totálně nasazeni“ dělníci nejrůznějších národností. Základ tvořili Češi, přidělení sem z celé střední Moravy, ostatní pracovníci byla směsice všech možných národů: Rakušané, Němci, Francouzi, Jihoslované, Belgičané, Ukrajinci, Litevci, Chorvati, Poláci (dokonce i jeden Američan a další méně početné skupiny Bulharů, Řeků, Italů, Holanďanů. Zajatecký nebo dokonce koncentrační tábor nicméně v oblasti Diany za války nebyl. Plánovaný počet dělníků v loučském tunelu (plus obslužných objektech v okolí) byl až 2500 lidí. Ve skutečnosti jich tu působilo „jen“ asi 1300. Co se zbylých dvou provozů týče (tunel B a C), pak plánovaný stav byl 2600 lidí, naplněný cca 1500.
Dobový snímek z provozu tunelu u Dolních Louček, autor neznámý.
Pracovní tábory pro potřeby totálně nasazených byly zřízeny jednak v mezihoří, Dolních Loučkách, u Újezdu a dále Na Kutinách. Tam bylo například postaveno na 28 dřevěných baráků, kuchyně, ošetřovna, jídelna a nepostradatelná skladiště. Jeden barák měl kapacitu cca 160 osob.
K 1. dubnu 1945 vydává německé velení nařízení k zastavení výroby všech stíhacích letadel s pístovými motory. Dochází k chaotickému odvozu přístrojů a vybavení, ale většina materiálu zůstává na místě a stává se jednak objektem „znárodňování“ místním obyvatelstvem, jednak válečnou kořistí Rudé armády, která osvobodila Tišnov 9. května 1945 ve večerních hodinách. Při likvidaci Diany byli použiti také němečtí váleční zajatci. Tábor pro ně byl zřízen po 15. srpnu 1945 v barácích u Újezda, na místě zvaném „v ostrovech“ (pozdější Bytex). Tito zajatci vyklízeli loučský tunel a byli zde ubytováni do 23. října 1945. Ihned po skončení války byl v bývalých objektech Diany v prostoru Kutin (např. bývalý lazaret, na mapce I pod č.13) zřízen shromažďovací zajatecký tábor pro invalidní, přestárlé a mladistvé válečné zajatce, neschopné transportu do gulagů SSSR. Tábor spadal pod SNB v Dolních Loučkách. Přišlo sem asi 1000 zajatců, z nichž 118 jich do 15 července 1946 (k tomuto dni byl tábor zrušen) zemřelo. Byli pohřbeni na takzvané Balákově louce u břehů Libochůvky (č. 11 na mapce č. I). V roce 1995 pak byly jejich pozůstatky vyzvednuty a pietněji pochovány na vojenském hřbitově v Brně. Dnes zbyl na místě pouze malý chátrající křížek.
Ačkoli ve výše zmíněním případě nejsou žádné doklady o tom, že by se na jejich smrti jakkoli podílela česká ostraha tábora, je nicméně známo, že přímo v období mezi ústupem německé a příchodem ruské armády bylo pod skálou na Kutinách (u silničního mostku) zastřeleno a zahrabáno 6 Němců. Proč a kým, se „neví“. Existují pouze nepodložené dohady a báje. Všech šest však bylo krátce po válce exhumováno a pohřbeno na hřbitově ve Žďárci.