Karel Poláček - Bylo nás pět
Karel Poláček: Bylo nás pět. Československý spisovatel, Praha, 1979
Karel Poláček se řadí ke spisovatelům demokratického proudu (dalšími spisovateli z jeho „skupiny“ jsou například Karel Čapek či Eduard Bass) – jedná se o spisovatele publikující v Lidových novinách, hájící demokracii a podporující Masaryka a jeho první republiku.
Jeho tvorba by se dala rozdělit do několika odvětví – psal anekdoty, humoristické povídky, společenské romány ( které ovšem dnes nejsou moc populární ) i díla pro děti. Literatura pro děti byla na konci 19. století poměrně novinkou (vedle Poláčka můžeme jmenovat například Josefa Čapka a jeho Povídání o Pejskovi a Kočičce, ze světových potom Foglara nebo Marka Twaina).
Jeho vtipný román pro děti o dětech Bylo nás pět do dnes zůstává jeho nejznámější knihou.
Okolnosti vzniku tohoto díla jsou poněkud smutné. Poláček pocházel z chudé židovské rodiny a ve 40. letech 20. století moc dobře věděl, že na něj čeká místo v transportu. V této naprosto příšerné části svého života se stáhl do sebe a rozhodl se vrátit se do let, kdy mu bylo dobře – v čekání na smrt se odebral do dětství. (Podobně se zachovala Božena Němcová; po smrti svého syna Hynka, kdy žila v chudobě, začala psát Babičku, dílo, ve kterém vzpomínala na prosluněné dětství).
Přestože Poláček knihu tvořil v „temném období“, dýchá z ní optimismus a srší vtipem.
Hlavními hrdiny jsou Petr Bajza a jeho kamarádi – kluci školou povinní žijící na malém městě (pro prostředí jejich městečka se Poláček inspiroval ve svém rodném městě Rychnov nad Kněžnou), kteří řeší naprosto obyčejné problémy naprosto obyčejných dětí. Ale ten příběh je i přesto velmi vtipný.
Poláček si za vypravěče vybírá dítě a to dítě vypráví jako dítě. Péťa touží být správný a dělat věci tak, aby vypadal dospěle a udělal dojem na svoje kamarády, proto se snaží mluvit učeně, ovšem zároveň v sobě nezapře malé dítě, proto jeho styl mluvy je tak příjemně dětský a vtipný zároveň a kontrast v jeho výběru slov hraje velikou roli.
Kristýna se mně posmívala: „Fikalala, ty loupežníku, už je s prázdninami konec, „a já jsem pravil: „Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat.“ A prali jsme se velice, až to bylo slyšet až v krámě, i přišla maminka a pravila: „Kristýno, vy máte ještě méně rozumu než to dítě, a to máte šamstra namluveného a chcete se vdávat, kdo by si vzal bláznivou?“
(Petr používá slova jako „pravil“ a „velice“, tedy slova, která do slovníku dítěte nepatří. Ovšem míchá do toho vymyšlené nadávky jako „Rampepurda“ nebo skládá slova dohromady tak, že vznikají zvláštní slovní spojení – „jelikož tě musím zamordovat“ – naprosto zdvořilá věta končící slovem „zamordovat“).
To, že nás knížkou provádí dítě, poznáme i jinak. Přestože Péťa pochytil určité „dospělácké“ výrazy, například slovní zásobu má jako dítě. Poláček nemá potřebu si vymýšlet synonyma, protože Petr je NEPOTŘEBUJE – pokud chce vyjádřit, co vidí, stačí mu k tomu jedno slovo a nevadí mu, že se opakuje.
Ale já jsem nic neprovedl a taky nic neprovedu, ačkoli bych toho mohl provést habaděj.
Podobně Poláček pracuje i se zájmeny – tedy jako dítě. V češtině nepotřebujeme dávat podmět do každé věty, vystačíme si se zájmenem, ale Péťa byl naučený ve škole, že věta má mít podmět a přísudek, takže každá jeho věta prostě má podmět a přísudek.
Tato slova uslyšela jedna krasojezdkyně, co seděla na takovém docela malilinkém koníčku, a poslala tatínkovi polibek a tatínek smekl čepici a pravil: „Mámo, co bys tak tomu řekla, kdybych ti utekl s cirkusáckou?“ a maminka ho pleskla a pravila: „Nestydíš se trochu, starý šplechto, před těmi dětmi?“ a tatínek se smál a pravil: „Oho!“
„Rukopis“ dítěte není znatelný jen na lexikum, ale vlastně na celém obsahu knížky. Přestože Petr a jeho kamarádi nezažívají nic velkého, Petr svůj život jako veliký vidí. Z komárů dělá velbloudy, protože pro něj ty banality prostě důležité jsou – a poskytne jim ve svém vyprávění náležitý prostor.
My, kteří bydlíme v Palackého ulici, jsme přátelé, ale ostatní jsou nepřátelé. My jsme ti nejudatnější, pročež jsme postrachem všech nepřátel.
Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti jsou nejzlejší.
(Petr vidí kluci z jiné čtvrti jako NEPŘÁTELE. Jako ZLÉ nepřátele).
Mohlo by se zdát, že knížka je jenom pro děti a o dětech. Podle mě po ní ale můžeš sáhnout i dospělý. Přestože kniha není proplánovanou kritikou společnosti, jistou „legraci“ si Poláček z lidí – z DOSPĚLÝCH – dělá. Lidé na malém městě jsou svým způsobem trochu omezení. Poláček dává tuto jejich omezenost najevo docela milým způsobem – nekritizuje je, neponižuje, ale používá karikaturu. Karikatura je vtipné nebo zesměšňující zobrazení založené na zvýraznění určitých charakteristických maličkostí.
Lidé na maloměstě například hrozně lpí na své pověsti a živnosti – hrozně snadno se šíří klepy, ten, kdo je třeba doktor nebo učitel je vážený, děti z chudobince rostou pro šibenici, bohaté nikdo nemá rád… Prostě jsou plní předsudků. Ovšem Poláček to s nimi „nemyslí zle“, jeho líčení jejich prostých povah je milé a vtipné.
Naši si myslí, že až budu velký, že busu sedět na kanceláři v teple, lidi budou přede mnou smekat, ale já budu olizovat kolky.
(Obecná představa rodičů o skvělé budoucnosti pro své dítě – úředník)
A teta Emílie taky pravila, že od nikoho nic nechtějí, jelikož od nikoho nemají co očekávat, že přišli po příbuzensku, ale nýčko se vidí, jací my jsme, a že nikdy od nás nic dobrého neužili.
(Vesnická zvyklost od příbuzných obcházet domácnosti a „vyžírat je“)
Moje hodnocení
Ani si nepamatuju, kdy jsem knížku četla naposledy, je to taková klasika povinných četeb. Poláčkův styl je ale čtivý a vtipný a u tohoto díla mám pocit, že „nestárne“ – bylo čtivé a vtipné, když mi bylo osm, deset, čtrnáct i osmnáct. Osobně si myslím, že mi tahle knížka nedala nový pohled na svět, nedonutila mě myslet a přemýšlet o všem možném, nijak zvlášť se mě nedotkla. Upřímně většinou právě tohle v knížkách hledám – nějaký „vyšší“ pocit, který se dostaví po jejich přečtení – jenže myslím, že Poláček touhle knížkou ani žádné vyšší pocity ve čtenářích probouzet nechtěl. Pro mě je Bylo nás pět klasická milá oddechovka.