Karel Jaromír Erben - Kytice
Kytice Kulturně-historický kontext Karel Jaromír Erben tvořil v 19. století, tedy době výkvětu české literaturu, ačkoli to spisovatelé tenkrát neměli nejjednodušší. Erben nikdy nebyl ctižádostivý nebo průbojný, žil si svůj tichý život a psal. Možná proto byl všeobecně poměrně oblíbená a uznávaný (i když pocházel z chudých poměrů) a v životě ho nepotkaly žádné hrůzy. Spolu s Boženou Němcovou patří mezi nejslavnější sběratele lidové slovesnosti. Ovšem zatímco Němcová považovala fabulaci (tedy ty přidané a vymyšlené části příběhu) za ty nejkrásnější části, Erben se pracně snažil dopracovat se až k původnímu jádru příběhu. Vyslechl pokaždé bezpočet variací na jednu pohádku nebo příběh, než ji/ho sám dal dohromady a sepsal. Jako jednu z nejpodstatnějších částí označoval osud – ten provází každého člověka na jeho cestě životem, je krutý a nelítostný, bez milosti trestá neposlušné, umí být neskutečně zlý a brutální a co je hlavní – doopravdy mu nelze utéct. Erben zanechává příběhy skutečně tak, jak kdysi (asi) byly, proto v jeho dílech najdeme skutečně kruté zvraty a brutální, smutné konce. Ovšem na druhou stranu, zrovna u Kytice se jedná i o básně neskutečně krásné a nadčasové (s osudem budou mít lidé problémy vždy…), toho dílo se řadí k romantismu (pro Erbena je důležitá příroda, často ilustruje prostředí příběhu – př, Zlatý kolovrat se odehrává v temném lese… - postavy mají silné emoce, Erben klade velký důraz třeba na mateřskou lásku…). Právě proto, že Kytice vznikla v druhé polovině 19. století, i v ní najdeme vlastenecké prvky či pokusy o výchovu k lásce k vlasti – například v Kytici vidíme, že ona matička je vlastně naše vlast. Erben jenom doufá, že budoucí generace budou k české vlasti i k její kultuře vzhlížet se stejnou láskou a něhou, jakou spisovatelé 19. století vložili do svých děl – jinak český národ nemá šanci na přežití. Mateřídouško, vlasti naší milé vy prosté naše pověsti natrhal jsem tě na dávné mohyle komu mám tebe přinésti? Ve skrovnou já tě kytici zavážu ozdobně stužkou ovinu do širých zemí cestu ti ukážu kde příbuznou máš rodinu Snad se najde dcera mateřina jíž mile dech tvůj zavoní snad i najdeš některého syna jež k tobě srdce nakloní! Erbenova kytice později inspirovala řadu umělců, z nejznámějších můžeme jmenovat Jana Nerudu nebo Vítězslava Hálka, kteří pokračovali ve tvorbě balad. Na motivy Kytice bylo i natočeno několik filmů. Stručná charakteristika Kytice je sbírkou několika balad, tedy (v tomto případě) lyricko-epických básních, ve kterých vystupují nadpřirozené bytosti – tedy nadpřirozeno je pro Erbena vyskytování různých bájných strašidel typu vodníka nebo polednice, kouzelné předměty jako zlatý kolovrat či kolovrátek, co umí předurčit budoucnost…, klade se velký důraz na pocity hrdinů a příběh většinou mívá smutný konec. V tomto díle se ovšem setkáváme se dvěma básněmi, které balady nejsou – tedy Štědrý večer a Kytice. První a poslední básně této sbírky tak tvoří rámcovou kompozici – na začátku se setkáme pouze s tesknícími dětmi, které nalézají útěchu v kvítkách na matčině hrobě, a loučíme se děsivým dílem o nezvratnosti osudu. Osud – to je nejdůležitější motiv všech básní v kytici. Erben považoval nezvratitelný osud jako nejpodstatnější část české mytologie, a rozhodně „se s tím nepáral“. Neměl problém prokládat příběhy brutálním prvky a krutou realitou. Většina básní by se dala charakterizovat jedním ze tří základních motivů – tedy spor matky s dítětem, muže se ženou či hrdiny se samotným osudem. VINA A TREST Matka x dítě Jako příklad jednoho z nejhorších možných konfliktů uvedu jednu z nejznámějších balad Erbena – Vodníka. Matka varuje svoji dceru, aby ji poslechla a nevydávala se k jezeru, ale dcera stejně jde a je potrestána – spadne do jezera a musí se stát vodníkovou ženou, musí s ním žít pod vodou a nesmí na zem, za svou matkou. Dcera svůj úděl špatně snáší a prosí vodníka, aby ji alespoň jednou pustil na návštěvu. Ten svolí, ale dává ženě podmínky a nechává si u sebe jejich syna jako záruku, že se mu žena vrátí. Jenže když je dcera zase u matky, matka ji nechce pustit a nutí ji zůstat doma. Jenže bez syna. Tak vodník onoho syna zabíjí. Dcera se provinila – i přes varování šla k jezeru, tak byla potrestána a vodník ji uvěznil. To je jeden ze znaků Erbenovy tvorby – nic se neodpouští, hrdina se proviní, tak je přísně potrestán. Jenže dcera se pak proviní zase – vzepře se osudu, který jí velí strávit život ve vodě, a zůstává u matky doma. Přestože vlastně neudělala nic špatného, jenom je bezradná a stojí před šíleně těžkou volbou, osud (který zde vlastně symbolizuje sám vodník) nemá slitování. Dcera jenom jedinkrát neposlechla matku a šla si vyprat šátečky a kvůli tomu se dostane do situace, kdy musí volit mezi dvěma nejdůležitějšími lidmi jejího života – mezi svou matkou a svým dítětem. Mateřská láska je silná, silnější než cokoli jiného, a dceru táhne do jezera za dítětem… jenže její matka je taky matka. Nikam nechoď, dcero moje zradu kuje vodní vrah ač-li péči máš o dítě mně o tebe větší strach Přestože je to matka, kvůli které se dcera nevrátí do jezera, vodník nespravedlivě nejvíce trestá dceru. Zabíjí její dítě, ona vidí jeho krev. Může sice dál žít doma na pevnině, ale za jakou cenu… Poklad. Žena, nepříliš majetná, jde s dítětem domů ze mše. Po cestě najde vchod do kouzelné jeskyně, ve které je nepřeberné množství pokladů. Žena si nabere, co může, dokonce v jeskyni zanechá vlastní dítě, aby si co nejvíc „nahrabala“. Donese zisk domů a vzpomene si na dítě, spěchá zpět pro něj, jenže ouha – jeskyně se zavřela. Celá smutná a zoufalá se vrací domů a zjišťuje, že se její drahocenné zlato proměnilo v kamení a hlínu a ona nemá nic – ani zlato, ani dítě. Tato žena vyměnila starost o to nejcennější za pouhou ziskuchtivost a byla za to krutě potrestána – dítě bylo v jeskyni uvězněno po celý dlouhý rok. Trest tentokrát neprovedlo žádné strašidlo, byl to sám osud, kdo jednal. Tady vidíme i určitou nesourodost – zatímco dcera ve Vodníkovi neudělá nic tak hrozného a jejímu dítěti je urvána hlavička od těla, žena v Pokladu se zachová naprosto špatně, ale dítěte se přece jenom po roce dočká. Na druhou stranu, žena se nevzpouzela osudu… Polednice. Matka je unavená a naštvaná na zlobivé dítě a ve vzteku na něj volá Polednici. Osud se nenechá dvakrát pobízet a jeho zástupce – Polednice – se rychle dostavuje. Žena si okamžitě uvědomuje svoji chybu, ví, že neměla propadat zlobě a přát si něco tak strašného, vždyť přijít o dítě je tragédie, ale je pozdě. Polednice se natahuje, matka si dítě tiskne na hruď… a sama ho tím zadusí. Není snad ještě horší pocit, že vlastně dítě zabila sama, než kdyby za to mohla odporná Polednice? Osud je opět krutý, za pár špatných slůvek hned smrt toho nejcennějšího. Zlatý kolovrat. Matka a ošklivá dcera vymyslí léčku, nevlastní krásnou dceru odporně zabijí a tu ošklivou za ni přestrojí a podstrčí ji ženichovi. Jenže osud to opět všechno vidí a tentokrát za sebe neposílá strašidlo, ale kouzelný předmět – zlatý kolovrat. Ten je schopen během pár minut všem říci strašnou pravdu a o zbytek se postarají sami lidé – matka i nevlastní dcera končí rozřezány v lese, stalo se jim to, co sami spáchaly. Ošklivá dcera je navíc potrestána ještě za jednu lidskou neřest – a to marnivost. Kdyby ji neučaroval zlatý kolovrat, přeslice a krásné náčiní, nikdy by ji spravedlnost nedostihla. Dceřina kletba. Dcera zabila své dítě, proklela milence a sama se chystá spáchat sebevraždu. Ten, kdo se zde nejvíc provinil, je samozřejmě dcera. Jenže ona těsně před smrtí proklíná svou matku za to, že ji špatně vychovala. Matka tedy nebude mít jednou v hrobě klidné spočinutí a zatratila ji vlastní dcera. Byla to doopravdy matka, kdo nejvíce chyboval? Na dceru sice čeká smrt, ale zvolila si ji sama. Matka je těžce potrestána za něco, na čem nese možná jenom pramalou vinu. Muž x žena Svatební košile. Dívka se každý večer modlí, aby se její milý vrátil z války. To by nikomu nevadilo, jenže ona žádá příliš – její milý je již dávno po smrti a ona stejně žádá panenku Marii o jeho návrat. Opět – snaží se (možná nevědomky) změnit svůj osud. A to nezůstane bez trestu. Její milý se doopravdy vrací – jenže v jiné podobě. Unáší ji s sebou na hřbitov a cestou jí sebere a zahodí všechny věci, které připomínají Boha – růženec, knížky k modlení… "Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí! Zúží tě, stáhne tobě dech: zahoď jej pryč - neb máme spěch!" Růženec popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil. Tady vidíme, že onen přízrak doopravdy není lidský, že se jedná o bezbožné stvoření a dívka by měla být na pozoru. Ale jí dochází až na hřbitově, proti komu stojí, a začíná se bát. Utíká před démonem do kaple, ale s hrůzou zjišťuje, že v kapličce leží další mrtvý (naštěstí zatím doopravdy mrtvý). Nastává napínavá část, kdy dívka a démon soupeří, démon se snaží mrtvého probudit a přimět ho, aby ho pustil dovnitř, ale dívka snažně prosí Boha o prominutí a o pomoc. V tomto příběhu se dočkáváme více méně šťastného konce – krutý osud se smiluje, protože dívka se obrací na Boha, a nechává ji naživu s jedinou vzpomínkou – tedy s hrůzou zbělanými vlasy. Dobře ses, panno, radila, na boha že jsi myslila a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile! Lilie. Dívka chtěla být pohřbena do lesa a na jejím hrobě vykvetla bílá lilie. Jeden mladík i utrhl, dívka znova ožila, zamilovali se začali spolu žít, dokonce si zplodili syna. Jenže mladík to neměl dělat, dívka už nepatřila do onoho světa a on si neměl zahrávat s osudem. Jednoho dne muset odjet a nechal svou ženu (která nesměla na světlo) na starosti matce. Té se nelíbila snacha z podsvětí, tak ji vystrčila na světlo, dítě zemřelo a z dívky se stala zvadlá lilie. Mladík z toho byl zoufalý a proklínal matku, která tentokrát trestala namísto osudu. Erben a jeho osud nebývají spravedlivý. Ze všech uvedených balad (Vodník, Poklad, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba, Svatební košile, Lilie) je spravedlivé potrestání tak v Pokladu a Zlatém kolovratu. To se hrdinové provinili vědomě a závažně, dostali jenom to, co si zasloužili. V ostatních případech lidé jednali nevědomky nebo se neprovinili až tak moc, jenom toužili po lásce, klidu, na chvilku se přestali ovládat nebo udělali jednu malou chybu… a osud jim hned poslal nemilosrdný trest. Hrdina x osud Jak už bylo řečeno, nezvratitelnost osudu považuje Erben za základní stavební kámen a motiv hrdina proti osudu vlastně nalézáme téměř v každé básni – jenom někdy osud symbolizuje zlá, nadpřirozená postava (vodník, polednice…). Ale například v oné poslední básni Štědrý den stojí hrdiny doopravdy jenom proti osudu. Dvě sestry se proviní tím, že chtějí vědět, co je čeká v budoucnu. To ale nesmí, osud je nezměnitelný a naplní se, ať chceme nebo ne, ale nesmíme ho znát. Musíme čekat a následovat ho, nevzpouzet se a budeme ušetřeni. Dvě sestry se jednoho večera zeptají kolovrátku, co je čeká. A hned poznají, že to dělat neměly. Jedna z nich vidí svatbu a šťastný život, ale ta druhá vidí smrt. A tento smutný osud se skutečně naplní – jedna ze sester je do roka mrtvá. Dívka, která přežila, si poté uvědomuje jejich chybu. Je lepší snít v marné naději, než znát krutou pravdu. Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu! Sebevražda Holoubek. Žena se brzy vdala po smrti předchozího manžela. A malý holoubek na ni pořád volá a připomíná jí, že to dělat neměla. Žena už to nemůže vydržet, tak si sama sáhne na život. Však nelze kamenu tak těžko ležeti, jako jí na jménu spočívá prokletí! Tady není samotným proviněným ani tak ona svatba (za tu už trestá holoubek), ale právě sebevražda. To je jeden z největších hříchů křesťanů (kterým Erben byl), proto je žena potrestána výjimečně krutě – nebude trpět pár let za života, ale na věčnosti po smrti, nikdy jí nebude dopřán klid. Podobnost s Májem Záhořovo lože. Poutník putuje krajem, setkává se s loupežníkem, který ho ušetří, protože poutník se vydává až do pekla z Ďáblovi a slibuje loupežníkovi zprávy z podsvětí. Poutník se skutečně vrátí a loupežník Záhoř se dozví, co hrozného na něj čeká po smrti, proto se upřímně snaží napravit. Podobností s Májem od Máchy je zde hned několik – postava loupežníka coby jednoho z hlavních hrdinů, který je sice „zlý“ a krade, ale v jádru to je dobrý člověka (jako Vilém), motiv poutníka, který se objevuje po celou báseň, a v neposlední řadě i holubice, které se objevují na konci básně – navíc, obě díla končí (nebo téměř končí) smrtí hrdinů. Leč nad hlavou jeho té samé chvíle vznášejí se dvě holubice bílé; v radostném plesu vznášejí se vzhůru, ať i se vznesly k andělskému kůru. Analýza úryvku Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Nevesely truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje. Tu slunéčko nezahřívá, větřík nezavěje: chladno, ticho - jako žel v srdci bez naděje. Nevesely truchlivy jsou ty kraje vodní; v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti; však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhlédají jeho milých oči. Erben není mistr jenom napínavého děje, ale i samotného psaného textu. Ve svých dílech užívá spousty figur a tropů, slova se zpomalují nebo zrychlují podle děje a celá báseň se prostě úžasně čte. Tady nalézáme například asyndeton (vynechávání spojek – nevesely truchlivy…), syntaktický paralelismus (opakování téže větné struktury – nevesely truchlivy, jsou ty vodní kraje… nevesely truchlivy jsou ty kraje vodní), inverzi (přeházení pořadí slov – vodní kraje/kraje vodní – změněné pořadí přívlastku, tady kvůli rýmu), zvukomalba (na topole podle skal, zelený mužík zatleskal – slova zní skutečně jako tleskání)… anafora Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, Erben v básních využívá lidové pověry – tedy že pátek je nešťastný den, že bílá je nešťastná barva… a využívá i zdrobněliny (dceruško, šatičky…), protože lidé na vesnici ve zdrobnělinách skutečně mluví a právě z toho Erben vychází. Bílé šatičky smutek tají v perlách se slzy ukrývají a pátek nešťastný je den! nechoď dceruško k vodě ven! Moje hodnocení Kytici patří k mým nejoblíbenějším knihám. Ani mi nejde tak o děj, který je sice zábavný a zajímavý, pohltí vás, trochu i vyděsí (nebo vlastně hodně vyděsí), ale pro mě není tou nejkrásnější částí díla. Obdivuju hlavně text, osobně si myslím, že žádné jiné dílo, které jsem zatím četla, nebylo tak krásně napsáno. Erben umí využívat básnické prostředky, balady se úžasně čtou, slova krásně splývají na jazyku a máte pocit, že právě čtete skutečné umění.