Karel Hynek Mácha - Máj
Rozbor
Karel Hynek Mácha – Máj
Karel Hynek Mácha se narodil v Praze na Újezdě do poměrně dobře situované rodiny. Ovšem štěstí jeho rodině nepřálo, takže se záhy ocitli v chudinské čtvrti. Přesto ale vyrůstal v nádherné Praze, obklopen romantickými památkami. Odmala byl velmi citlivý a již v útlém mládí psal romantické, lehce sentimentální básně – Versuche de Ignac Mácha (dílo bylo v němčině).
Již v mládí podléhal vlivu Josefa Jungmana a začal psát další verše, ovšem česky a do časopisů. Od svých vrstevníků se však poměrně lišil, a to svými názory. Nesdílel nadšení z panslavismu a podporoval jakákoli povstání proti Rusům.
Mácha miloval cestování. Chodil většinou pešky, aby mohl nasát atmosféru těch úžasných míst, která navštívil. Byl hodně citlivý a svoje okolí (i vztahy kolem sebe) velmi silně vnímal, i když zčásti žil ve vlastním světě snů. Ten reálný na něj byl moc tvrdý. Cestování mu poskytovalo klid a pro jeho duši romantika bylo neskutečným potěšením. Mohl se v klidu zamyslet, strávit čas sám se sebou i s přírodou (ačkoli úplně sám na cesty nechodil, většinou ho někdo doprovázel). Zajímala ho hlavně místa s romantickým duchem, přírodní zajímavosti, historické památky… prostě místa, která měla svoji duši.
Procházel jak českými zeměmi (například navštívil Jičín nebo hrad Trosky), tak do jiných zemí. Z jeho cest je nejznámější výlet do Itálie, který trval celých šest týdnů.
Kromě klidu a možnosti k zamyšlení poskytovaly tyto výlety Máchovi i inspiraci – odmala byl uměleckou duší ve všech ohledech a obzvláště zřícené hrady velmi rád maloval.
Jeho život ale nebyl naplněn jen psaním a romantickým se touláním. V mládí nejprve poznal Marinku Stichovou, chytrou dívku, která si ho získala tím, že četla české knihy. Přesto ale vztah neměl dlouhé trvání. Kupodivu se Mácha doopravdy zamiloval do Eleonory Šomkové, dívky, s kterou hrál v jedné divadelní hře a která ho po celý život trápila tím, že se nikdy nenaučila česky. Přesto ji velmi miloval a jeho city ho provázeli po celý život. O jejich vztahu se Mácha zmiňuje ve svém deníku. Prošli si mnoha bouřlivými obdobími, Mácha byl žárlivec a někdy Lori i mlátil, ale i tak spolu zplodili potomka. Jejich syn Ludvík ovšem jen rok po smrti otce také umírá na psotník.
Sám Mácha se roku 1836 stává právníkem, ale do zaměstnání nenastupuje, protože by nemohl cestovat. Když zrovna pobýval v Litoměřicích, všimnul si, že ve městě vypukl požár. Přispěchal na pomoc hasit, ale naneštěstí se přitom nalokal splaškové vody, což pravděpodobně vedlo k vypuknutí cholery, která ho zabila. Byl pohřben v den své plánované svatby s Lori, tedy 6. listopadu 1836.
Na litoměřickém hřbitově odpočíval celých 102 let, než se přiblížila druhá světová válka a českému pohraničí hrozilo zabrání od Němců. Jeho ostatky tedy byly vyňaty z hrobu a převezeny do Prahy a pietně konzervovány. Byl znovu pohřben 7. května 1939 na Vyšehradě. Český národ tím otevřeně protestoval proti nacismu.
Chudé, ale romantické dětství, neklidná a citlivá povaha, nelogická láska a smrt v poměrně mladém věku – sám Mácha byl pravý romantický hrdina.
Do života ostatních zasahoval i sto let po své smrti. Roku 1936 vychází sborník Ani labuť ani luna, který na počest Máchy vydává skupina surrealistů (surrealismus je umělecký směr, který klade důraz na význam pocitů, myšlenek a svobody). Karel Teige, jeden ze surrealistů, si Máchovo dílo vykládá jako apel na svobodu. Mácha si dokázal v „kapitalistickém světě“ zachovat svoji vlastní svobodu – ne tím, že emigroval, ale tím, že se nestal „ovcí“ a udržel si SVÉ vnitřní já. Zůstat „svým“ je v předválečné Evropě velmi důležité, na české země se chystá německá armáda a Čechy čeká několik desítek let nesvobody.
Máchovy myšlenky, otevřenost k sexualitě (viz jeho intimní deník) a schopnost psát cokoli chtěl obdivuje i Vítězslav Nezval.
Mácha také jako jeden z první přichází v Čechách s ohlasovou poezií – tedy s poezií napodobující lidovou tvorbu. Tu ovšem psal jenom tak bokem do časopisů. Jeho tvorbou se ale inspiroval František Čelakovský, který je nejznámějším tvůrcem ohlasové poezie.
MÁJ
Lyricko-epická skladba Máj se naprosto vymyká očekávání od díla napsané v polovině 19. století. Díla měla vychovávat k vlastenectví, podporovat češství a hanět Němce. Máj je místo toho báseň o pocitech, o lásce, přímo nacpaná romantickými prvky. Z veršů
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
poznáme, jak emocemi naplněná je tato báseň a jak důležitá je příroda v popisu prostředí a i samotných pocitů.
Dílo bylo tedy ve své době velmi kritizované a ani ho nechtěli vydat. Hlavním tématem je bezesporu nešťastná láska, která ovládá prakticky celý děj. Dalšími motivy jsou pomstychtivost, smutek, síla a nesmrtelnost lásky, stesk po milované osobě a samozřejmě i romantická příroda, která kontrastuje s celým smutným dějem. Jarmila se dozvídá, že Vilém kráčí na smrt, ale stromy pořád stejně voní…
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Milostná zápletka je zde tedy stejně důležitá jako příroda – jedná se tedy o milostnou i o přírodní lyriku. Tyto dva druhy spolu jdou ruku v ruce a vytváří tím neskutečně silné prostředí.
FORMA
V básni nalezneme bezpočet tropů a figur, je psána květnatým jazykem. Často se zde objevuje například inverze (přehození pořadí slov ve větě)
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
(sloveso je před podmětem)
Dále zde nacházíme poetismy (ne běžná slova, co zvyšují poetičnost básně)
Dívce zardí se tváře bledé
Epizeusis – tedy opakování se slova na konci verše
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
Polyptoton – nepravidelné opakování se motivu nebo slova (v tomto případě je to jasně láska)
Hrdliččin zval ku lásce hlas…
a sama k sobě láskou mře…l
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!...
Pleonasmus (tedy nadbytečné vyjádření) - pod černým mračnem přelétá
Najdeme zde i slova typická pro 19. století, která se nám dnes zdají už trochu zastaralá (zklamánať, ouplné…)
Ve druhém zpěvu najdeme i kakofonii, tedy nakupení nezvučných hlásek
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání
A i onomatopii (tedy opak, slova zní krásně a libozvučně)
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín
POSTAVY
Jarmila – mladá krásná dívka, která oplývá samými ctnostmi. Je věrná a oddané svému milému Vilémovi. Je velmi citlivá a ze ztráty milovaného neskutečně nešťastná
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
Vilém – obávaný loupežník, velmi vznětlivý. Když zjistil, že Jarmilu svedl jeho otec, bez zaváhání ho zabil (i když netušil, o koho se jedná). Přesto je i tak velmi citlivý a zamilovaný do Jarmily – ale neskutečně žárlil.
„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.
Otec – svůdce Jarmily, podlý a nečestný, jako malého Viléma vyhnal do lesů a nestaral se o něj, prohrál v boji s Vilémem
První zpěv
Nacházíme se na břehu klidného jezera. Stromy jsou v plném rozkvětu, ptáci zpívají, květiny voní, prostě úplná idylka. Je příjemný jarní podvečer…
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
(zde vidíme nečekaně JAM – tedy verš začíná slovem O, a tato slabika nemá přízvuk. Ovšem na zvučnosti to básni neubírá, jedná se o jednoslabičné slovo, kterým verš v podstatě „nezačíná“).
Jarmila čeká a už si zoufá, že Vilém nepřijede – a příroda odráží její pocity (velmi typické pro romantismus, Mácha přírodu jako ilustraci emocí používal opravdu hojně).
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jarmila se dozvídá, že Vilém spáchal vraždu. Kvůli ní, chtěl pomstít její nevěru. A teď její milý čeká na smrt.
Jarmila se s tím nemůže smířit a sama se (pravděpodobně) vrhá do hloubi jezera. Raději zemřít, než žít bez lásky. A jak víme, že je mrtvá? Hrdlička třikrát zavolá její jméno.
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
Druhý zpěv
Ocitáme se v tmavé cele spolu s Vilémem. Ten přemýšlí o svém osudu, který se má brzy naplnit. Je plný zloby, že Jarmila nebyla čistá, když se poznali, a že ten, kdo ji svedl, je zrovna jeho otec.
„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Zde opět hraje příroda velikou roli. Zatímco v prvním zpěvu spíše doprovázela Jarmiliny pocity, zde kontrastuje s prostředím, kde je Vilém zavřený. On tráví poslední noc v temné kobce, ale jenom za zdí jen nádherná svět plný jara a krásy… přesto ale naplněn jistou temnotou. Příroda je sice přímým opakem Vilémovy kobky, ale i tak „hraje na stejnou notu“.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Vilém má ve svém vězení spoustu času. Přemýšlí jak o Jarmile, tak o tom, co ho čeká. Nazítří mu mají setnout hlavu a on neví, co ho čeká. A má za to, že to je absolutní nicota. Sám Mácha pravděpodobně v Boha také příliš nevěřil – sice v dětství navštěvoval farní školu, ale k Bohu se nikdy nějak očividně neobracel. Romantici spíše boha ignorovali, proto se i Mácha zabývá spíše děsivou nicotou.
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Tedy není tu žádný Bůh, žádná ráj. Se smrtí přijde absolutní konec, což je tak děsivé, neskutečné a strašné, že to ve čtenáři chtě nechtě probouzí emoce (což je dalším výrazným romantickým prvkem).
A romantické prostředí potřebuje romantického hrdinu – vyvrhela, zamilovaného loupežníka uvažujícího o svém nespravedlivém osudu. Vilém si myslí, že neudělal nic špatného a konec v nicotě si nezaslouží.
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
Má za to, že se mstil po právu za svou milou a neměl by za to být potrestán. Ale přesto musí sedět v tmavé kobce a celý ten svět, ze kterého ho chtějí vyhnat, sledovat jenom skrze mříže.
KAKOFONIE, ONAMOTOPIA
Třetí zpěv
Dostáváme se k vyvrcholení děje. Vilém kráčí na popravu. Přestože hlavní hrdina vychází vstříc k smrti, k hrozné nicotě, příroda je pořád prodchnuta jarem a báseň se zdá ještě krásnější, je naplněna zvučnými slovy a krása na nás dýchá z každého verše a připomíná odsouzenému, od čeho se musí odloučit.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
Opouští tuhle nádhernou zem a čeká ho jenom nicota. Jedinou útěch nalézá v přírodě (opět se liší od většina děl tehdejší doby, v 19. století bývá hlavní útěchou svoboda, nikoli příroda)
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Přestože je Vilém součást přírody a ta ho neopustí, stejně má strach. Objevuje se zde Máchovská melanchonie – tedy strach ze zániku, z absolutní nicoty. Vilém nevěří v boha a to, že opustí ten barvitý zpěv a na věky věků bude (ne)žít v nicotě, ho děsí ze všeho nejvíce… ale alespoň má tu jednu jistotu, zemi a přírodu.
Vilém svému osudu neunikne. Skutečně je popraven, svému údělu se nemohl vyhnout. Na každého jednou čeká smrt a ta nicota.
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
…
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas
Definitivní tečkou za jímavostí básně je poslední verš třetího zpěvu – tedy stále se opakující motiv volání hrdličky, jedno jméno třikrát:
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!
Hrdlička volá jenom mrtvé. Stejně jako volala za Jarmilou, která skočila do jezera, tak křičí i na Viléma a loučí se s ním.
Čtvrtý zpěv
Je konec. Vilém je po smrti a klid našla na dně jezera i Jarmila. Už dávno není začátek máje, uběhlo sedm let. Na scéně se objevuje lyrický mluvčí – tedy sám Hynek Mácha.
Celý zpěv je snad nejvýrazněji naplněn lyrikou – poutník (Mácha) nachází lebku padlého hrdiny, krutá zima ilustruje děsivost situace. Jak moc se to změnilo. Místo rozkvetlého máje a dvou živých zamilovaných tu je jenom sníh a lebka.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
Mácha do této části promítá sám sebe. Cestování bylo pevně spjato s jeho životem a jako poutník se promítá i sem. Toulá se po kraji a hledá Viléma, ale nachází jenom ostatky. Přemýšlí o minulosti, o tom, co se stalo, svobodně se prochází a nechává myšlenky volně poletovat.
Na ono místo, k pahorku, se vrací zase na jaře. Tentokrát se situace mění – příroda je opět tak nádherná, ale v děsivém kontrastu se smrtí. S lebkou Jarmily.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál
Teď už Mácha nemyslel jen na ty dva nešťastníky, ale i na sebe. Na svůj život, který ho pomalu míjí, na nejšťastnější období svého života, na dětství.
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Dětství se už nevrátí, ten bezstarostný čas. Momentálně dospívá a každým dnem mu přibývá starostí
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Začíná mu doba plná povinností a smrt je pořád blíž a blíž. Na samém konci básně si Mácha uvědomuje, že ho vlastně už nic pěkného nečeká. Dětství má za sebou a lásku, bez které nelze žít, nenalezl, alespoň ne tu pravou
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Protože stejně jako se Vilém a Jarmila nedočkali šťastného konce, tak i sám Mácha přichází o naději. Úplně se s nimi ztotožňuje. A posledními verši to potvrzuje – zvoláním těch tří jmen se staví na jejich roveň, sám taky opouští tento svět… a proto jeho jméno volá hrdlička.
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“
Intermezzo je vložená část příběhu. Hlavní děj se pozastavil a my se přenášíme do jiného prostředí a sledujeme jiný příběh – v tomto případě se ocitáme na hřbitově. Duchové se baví o tom, že Vilém brzy přijde mezi ně. Čekají na jeho příchod, chtějí ho k sobě přivítat a připravit mu hrob. Jeho smrt nevnímají nějak špatně, spíše by se na dalo říct, že se na ni těší.
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
První intermezzo je příklad lidové slovesnosti – tedy povídačky o duších na hřbitovech, o tom, že sympatizují s loupežníky…
V druhém intermezzu ale duchové trochu mění postoj a Viléma spíše litují. Děsivé prostředí hřbitova nahání čtenáři hrůzu a nářek duchů to ještě podtrhuje
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Máchovi kritici
František Ladislav Čelakovský – na Máchovi se mu nelíbilo, že použil zdánlivě prostinkou zápletku (hlavní hrdina je loupežník, zabije svého otce…), romantický námět mu přijde podřadný. Navíc Máchovi vytýká, že se až moc snaží napodobit slavného romantika Byrona (který přece nebyl Čech, ale Angličan!).
Josef Kajetán Tyl – přestože se s Máchou poměrně dobře znal a obdivoval jeho styl, považoval ho za ne zcela normálního. Viděl v něm dvě osobnosti, měl za to, že Mácha se neumí rozhodnout, kým bude a jakým stylem bude psát. Vytýkal mu, že mrhá svým talentem a píše si romantické příběhy, když by mohl psát vlastenecká díla jako ostatní.
Jan Slavomír Tomíček – věděl, že námět Máje byl reálný – příběh, kdy pověsili loupežníka, protože zabil svého otce, se skutečně odehrál. Přišlo mu, že Mácha si tedy téma pro své dílo prostě okopíroval a Máj rozhodně není „důstojnou skladbou“.
Zdroje
http://www.rozhlas.cz/zpravy/literatura/_zprava/728390
http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/karel-hynek-macha.html
http://www.spisovatele.cz/karel-hynek-macha
http://www.totalmag.cz/spolecnost/58-kultura/2334-machv-maj-trhany-kritikou-na-hadry.html