Království Šťastného lidu
Babička mi včera večer povídala příběh, jak by to mohlo vypadat v budoucnosti. To by se dobře jezdilo do školy a do práce ve vznášedle. Po pohádce mě uložila do postele, dala mi pusu na čelo a vlídným hladem řekla: „Dobrou noc. A ať se ve snu nepřeneseš do budoucnosti,“ usmála se, zhasla světlo a odešla. Chvíli jsem nemohla spát, ale po deseti minutách mi klesla víčka a já usnula.
Už svítilo slunce, když jsem se vzbudila. „Kde to jsem?“ Ptala jsem se sama sebe. Seděla jsem na měkké posteli, povlečené v povlaku jemném jako mraky. Zvedla jsem se a stála jsem na hladkém koberečku s obrázky bačkorek s králíčkem. Chtěla jsem udělat další krok, ale kobereček mě nepustil. Snažila jsem se sebevíc, ale kobereček ne a ne mě pustit. Zkoušela jsem to všemi možnými způsoby. Chytila jsem se židle, která byla připevněna kovovou tyčí ke stolu, zabrala jsem a… Křup! Držela jsem ulomené opěradlo od židle. Po deseti marných pokusech o útěk jsem to vzdala a lehla jsem vyčerpaná na měkkou postel. Zavřela jsem oči a představila si, jak mě kobereček pustí a nazuje mi bačkorky s králíčkem. V tom okamžiku se mi nohy uvolnily a byly na nich bačkorky. Znovu jsem se zvedla. „A-ale kde je ten heboučký kobereček?“ Koberec byl pryč. Najednou jsem uslyšela zvuky, které zněly jako by něco malého běhalo po zemi. Ve dveřích se objevila hnědovlasá tmavá dívenka oblečena v tmavě modrých šatech, které zdobila bílá krajková zástěrka. Boty měla překrásné, barvy ibiškových květů. „Ahoj. Já jsem Maria a ráda bych se ti představila. Jsem tvá spolubydlící. Budu tě tu provádět,“ skočila jsem ji do řeči a zněla jsem vyděšeně, „ale vždyť jsem ve snu! Tady mě nikdo provádět nemusí. Jak si to vymyslím, tak to bude!“ Křičela jsem na ni. „Uklidni se. Toto není žádný sen. Jelikož je tvá babička chytrá a moudrá žena vyprávěla ti příběh, co se stal i jí. Příběhem tě sem vyslala, jako její babička.“ Otevřela jsem pusu a, jako bych chtěla zařvat, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Dala mi oblečení na převlečení a šly jsme ven, aby mi vše ukázala.
Dny ubíhaly jako voda a já si pořád nemohla zvyknout na to, že to není sen. Po týdnu seznamování jsem nastoupila do školy. „Páni! Co to je?“ Zeptala jsem se jednoho chlapce, který držel cosi v ruce. Vlasy měl světlounké, blonďaté. Patku měl vyčesanou trochu nahoru, ale směřovala spíše dozadu. Byl to běloch s pronikavýma zelenýma očima. Měl na sobě šedé triko s oranžovými a červenými fleky. Do oka mi padli jeho rudé kalhoty, které vůbec neladili k jeho zeleným botám. Chlapec se na mě nechápavě podíval. „To je tablet X300. Nejnovější model. Jako to, že to neznáš?“ Ptal se mě. V ruce držel tablet velikosti papíru, který promítal 3D obraz. Bylo to něco jiného, než se koukat na tablety, které byly u nás v obchodech. Stydlivě jsem se na něj podívala. „No já tak nějak nejsem odsud. A neznám takovou technologii,“ začervenala jsem se, když zvedl oči od tabletu a usmál se na mně. „Jsem Viktor. Odkud tedy jsi, když ne odsud?“ Odložil tablet a zahleděl se mi do očí. „No… Já… Jsem… Ze Země,“ koktala jsem. „A jak se vlastně jmenuješ? A kolik ti je?“ Ptal se Viktor, který přemýšlel, kde by mohla být Země. „Jmenuji Anita a je mi 16 let,“ odpovídala jsem mu hrdě. Znovu zapnul tablet a něco tam psal. „Země? Ve vyhledávači jsem to nenašel.“ „A na čem hledáš?“ Zeptala jsem se ho, abych se ujistila, že to není žádný zastaralý systém. „Budohled,“ povídal pyšně, „ je to nový vyhledávací program.“ Sedla jsem si k němu a koukala mu přes rameno. „A zkusil jsi google?“ Zeptala jsem se. „Google. Co to je? To je nějaký výkřik módy u vás na Zemi?“ Koukal se na mě nechápavě. „Vlastně, ano. Mohu?“ Vytrhla jsem mu tablet z ruky a zadala do vyhledávače google. „Hele našlo to,“ jásala jsem, poté co mi to internet našel. Do kolonky hledat jsem zadala Země. Program vyhledal vše, co jsem mohla Viktorovi ukázat. Klikla jsem na první odkaz. „Čti.“ Nakázala jsem mu. „Země. Planeta 35 tisíc světelných let vzdálená od Marsu. Je na ni, jako na jediné planetě sluneční soustavy vhodná atmosféra k životu. Voda a travnatý povrch tvoří planetu hezky modro-zelenou,“ četl Viktor, jakoby o Zemi věděl vše. „A co je tohle vlastně za planetu?“ Zeptala jsem se, když jsme začali mluvit o planetách. „No, děti tomu říkají jen země klidu a míru, učitelé jen naše planeta a dospělí o ní ani nemluví. Nikdo neví, kde jsme,“ odpovídal Viktor, tvářící se jako vševědec.
Po škole jsem šla s Mariou a Viktorem do vyhlášené restaurace, naproti naší škole. Restaurace byla velká, vybavena velkými a malými kulatými stoly, které byly pokryty barevnými ubrusy s různými kytičkami a tvary. Na čistých ubrusech stály středně velké vázy, ve kterých byly zasazeny různé druhy překrásných květin, jejichž vůně vála až k nám. Za barem stál malý, starý, fousatý muž, míchající koktejl. Za ním stály velké police a v nich mnoho lahví s alkoholem. U pravého kraje baru se otevíraly a zase zavíraly dveře do kuchyně. Vždy, když se dveře otevřely, z nich vyšel dým vůně. Stěny měly barvu světle vínové a na každé z nich vysely dva obrazy neznámých lidí. U baru seděla mladá bruneta, která se usmála na jednoho číšníka vždy, když okolo ní prošel. Mladý číšník nás pozdravil a usadil u jednoho stolu. „Tak, co si dáte? Mohu vám nabídnout dnešní nabídku? Je to lososník dovezen až ze Smaragdového moře,“ nabízel číšník milým hlasem. „Já si dám jen bublinkovou vodu a černý čaj,“ odpovídal Viktor, zírající na mladou brunetu. „Mě prosím přineste jen plátek chleba s trochou rybího tuku a vodu s bylinkovou šťávou,“ pokračovala Maria. „Já si dám též vodu s bylinnou šťávou a smím se vás zeptat, co je to ten lososník?“ Ptala jsem se, ale bála se, že se mi někdo začne smát. Mladý muž se na mě podíval a začal vysvětlovat. „Lososník je druh lososa, který byl potomkem obyčejného lososa a nějaké ryby, žijící v rybníku. Tudíž je to losos a koncovka ník se k tomu přidala. Jako je ryb-ník tak je losos-ník. Tedy lososník.“ Když dovysvětlil, koukl se na mě a vykulil oči. Měla jsem pusu otevřenou dokořán a tvářila jsem se, jako bych viděla něco pozoruhodného. „Inu dobrá. Dám si toho lososníka s citronem, jestli mohu,“ řekla jsem, když mi připadala chvíle ticha moc tichá. Číšník jen kývl hlavou a odešel. Za malou chvíli k nám přišel ten stařík, co stál za barem, a nesl nám naše objednané pití. Hned poté si k nám přisedl jakýsi muž zahalen v černé kápi. Maria se tak lekla, že na sebe vylila sklenku s bylinkovým pitím. „Hrom do Vás!“ Vykřikla na něj Maria. Muž jen kývl a podal jí látkový ubrousek. Hned co si otřela šaty, po neznámém muži ubrousek hodila. „Fuj!“ Řekl neznámí a sundal si černou kapuci. Byl to mladý muž bílý jako stěna. Muž měl blonďaté vlasy s hnědým melírem. Vlasy byly lehce kudrnaté. Měl pronikavé modré oči a trochu husté obočí. Špičaté uši, které mu vykukovali ze spod vlasů, byli malé, ale výrazné náušnicí, která na nich dělala dojem drsnosti. „Jmenuji se Leon. Jsem syn krále, ale můj pěstounský otec o tom neví. Potřebuji pomoc. Zlý Hugo z Podkopce vězní na hradě moji sestru a mou snoubenku. Potřebuji je vysvobodit. Pokud se neutkám s Hugem, prokleje celou mou rodinu,“ vysvětloval smutným hlasem. Viktor začal vrtět hlavou. „No já nevím jak vy holky, ale mě se to zdá jako pitomost. Ale jdu do toho, protože chci objevovat nová místa. Rozšířit své obzory. Taky to zní jako švanda a velké dobrodružství. Mě se návrh líbí. Já do toho jdu,“ rozhodl se jasně Viktor. „Já se dobrodružství bojím. Omlouvám se. Já nikam nepůjdu. Stačí mi, že nás nedávno vykradli. Toho na mě bylo dost a zachraňovat cizí lidi už tuplem nebudu,“ zvedla se Maria a odešla. Viktor a Leon se na mně otočili. „Ale proč jsi přišel zrovna za námi?“ Zeptala jsem se Leona. „Zdáli jste se mi jako silná a zkušená skupina,“ odpovídal Leon. „Jelikož jsem tu jenom na krátkou dobu, tak půjdu, protože si to chci pořádně užít. Miluju dobrodružství,“ vykřikla jsem, ale znovu jsem pokračovala, „ale potřebujeme oblečení. Takhle by nás všude prokoukli. Chtěla bych něco, jako máš ty.“ Leon jen kývl, nasadil si kápi a udělal gesto, které představovalo následování. Pomalu jsme se tedy plížili za ním. Šli jsme asi hodinu, než jsme došli k temnému lesu. „Teď půjdeme chvíli lesem, až se dostaneme do mé chaty, kde je má skrýš. Tam se připravíme na cestu a chvíli pobudeme,“ vkročil Leon za hranici města do lesa. Viktor si hrál na hrdinu a následoval Leona. Po chvíli ho předběhl. „Hů, hů, hů!“ Zněly zvuky z korun stromů. Viktor se lekl a skočil za Leona. Já pořád stála u hranic a koukala se za nimi. Leon se zastavil a otočil se na mě. „Neboj se. Pojď. Pokud jsi semnou nic se ti nestane,“ pobízel mě Leon. Udělala jsem jeden krok a stála jsem za hranicemi lesa. „Je tu zima a smrdí to tu,“ stěžovala jsem si. Leon se usmál a dal mi svůj kabát. Šli jsme přes kopce a nížiny, když v tom jsme zahlédli malou chaloupku. „Hele chata,“ radoval se Viktor udýchaně. „To není moje chata. Ta moje je až na druhém kopci,“ odpovídal mu Leon, který nebyl udýchaný. „Neříkal jsi, že půjdeme chvíli? Tohle je trochu delší chvíle. Bolí mě nohy, jsem udýchaná a mám hlad a žízeň,“ znovu jsem si stěžovala. „Už jen chvíli slibuji,“ pobízel nás Leon. „Dobrá ještě chvíli zvládnu, ale až mě začnou bolet nohy, bereš mě na záda. Jasné!“ Vykřikla jsem. Leon kývl a dal mi kus chleba, který vyndal z jedné kapsy. Já chléb rozdělila na tři kusy a dala jsem každému. Jen co jsme dojedli, vydali jsme se znovu na cestu. Šli jsme prudkým srázem dolů do údolí malých lidiček. „Už po několik let zde žijí mimozemšťani, kteří sem přijeli za svobodou. Černý les, neboli toto místo jim už od pradávna patří. Oni mi řekli, kde je má rodina. Ale držte se u mě. Nemají v lásce cizince. Nahoře v té chatě žije jejich ochránce. Podle jejich vyprávění je to čaroděj a každého, kdo sem přišel a chtěl škodit, proměnil na strom,“ děsil nás Leon. „Nech toho! Možná, že chce změnit ty, co škodí, ale my tu neškodíme, jestli sis toho nevšiml. My tu jen procházíme,“ strčila jsem do něj a tvářila jsem se naštvaně. Vešli jsme tedy do údolí. Malí človíčkové na nás zírali ze všech koutů. Na konci údolí na nás čekali koně. „Kde se tu ty koně vzali?“ Ptal se Viktor. „Super mohli by nás vyvést nahoru,“ Leon mě chtěl zastavit, ale já se nedala a pokračovala jsem, „jen škoda, že nejsou naši,“ domluvila jsem. „Díky bohu, že jsi to neřekla,“ oddychl si Leon. „Co jsem neřekla?!“ Vykřikla jsem. Dali jsme se znovu na cestu. Při cestě mi Leon vyprávěl příběhy, kterým jsem se moc smála. Viktor šel za námi a naštvaně na nás zíral. Hned, co jsme dorazili do chaty, mi Leon nabídl oblečení jeho sestry. Neváhala jsem ani chvilku a šla jsem se převléknout. Byly to bílé šaty s červenými kosočtverci a zvláštními květinami. Přes to jsem si oblékla oranžový kabátek, sahající k mým kotníkům stejně jako šaty. Kabát měl rukávy dlouhé k loktům, kde se rukávy rozjížděly do zvonu. Když jsem vyšla převlečená z pokoje, oba na mě zamilovaně zírali. „Co se stalo, že na mě tak koukáte?“ Ptala jsem se zoufale, protože jsem si myslela, že jsem si vzala něco divného či děravého. Leon se oklepal a šel pro něco do sklepa. Rozsvítil, něco tam štrachal a zase vylezl a v ruce držel kožený obal a v něm cosi, co se třpytilo. Dal to na stůl a odhalil to, co bylo v obalu. Byli to dvě dýky, dva meče a luk s šípy. Leon si vzal luk a všechny šípy a jeden meč. Viktor si vzal dýku a meč. Na mě zbyla jen jedna dýka. „Moment. Vždyť my vůbec neumíme bojovat,“ oznamovala jsem Leonovi. Jen kývl hlavou a stoupl si do bojového postoje. „Do střehu!“ Zvolal a ukázal mečem na Viktora. „Utkáme se o spanilou pannu,“ vytasil meč i Viktor. Já jsem vytáhla jeden kapesník, který jsem našla a hodila ho mezi ně, jako motivaci. Leon s Viktorem bojoval asi dvě hodiny. Poté usoudil, že je Viktor plně připraven. Uklidil meč, vzal si svůj luk a šípy a šel ke mně. „Myslím, že jedna dýka ti stačit nabude,“ říkal, když bral druhý luk s šípy z věšáku a dával mi je. Dal mi tmavě hnědý kabát a šli jsme na palouček nedaleko chaty, kde měl Leon současně cvičnou louku a pastvinu pro koně. Jako první mě Leon naučil postoj a poté jsme začali střílet z luku. „Ale to nejde! Vždy, když to letí na terč, se to před ním zastaví,“ stěžovala jsem si. „Moment,“ vykřikl, „zkus myslet na to, aby to letělo přímo na terč a pak to letělo do středu,“ radil mi. To, co mi poradil, jsem udělala a opravdu to bylo tak, jak jsem na to myslela. „Skvěle!“ Jásala jsem. „To už bychom toho mohli nechat, když mi to tak jde, ne?“ Radovala jsem se z úspěchu. Leon mě však zastavil. „Ne. Chvíli to ještě zkoušej. Já si něco musím zařídit,“ řekl a hned, co domluvil, odešel. Po chvíli se vrátil a vedl s sebou starého, fousatého muže v dlouhém modrém plášti se žlutými hvězdami. Vlasy měl šedé a oči byli zakryté hustým obočím. Děd přišel ke mě a začal se mě vyptávat na mnoho zvláštních otázek. „Ukaž na jeden z terčů a mysli si cokoliv, co by terč mohlo zničit,“ pravil děd a ukazoval mi, co mám dělat. Ukázal na jeden z terčů, na něco pomyslel, a terč byl v tu ránu fuč. Zkusila jsem udělat totéž. Ale nešlo to. „Zkus vyprázdnit svou mysl. Mysli jen na to, že chceš, aby byl terč zničen,“ radil starý muž a narovnal mi ruku tak, aby směřovala přesně na terč. Přestala jsem tedy myslet na ostatní věci, zaměřila jsem se jen na to, abych myslela na výbuch terče. Hned, co jsem na to jen pomyslela, terč opravdu vybuchl. Byla jsem nadšená, ale úsměv mi za chvíli z tváře zmizel, protože jsem to musela udělat ještě několikrát, abych se to pořádně naučila. „Je to moc energicky náročné! Mám hlad,“ oznamovala jsem, když jsem klesala k zemi, abych si sedla na měkkou trávu, zbarvenou do nádherné zelené barvy a posetou mnoho barevnými květinami, vonící jako eukalyptus. Šli jsme tedy zpět do chaty. „Co to bylo za dědu?“ Vyptával se Viktor, když Leon otevíral dveře do kuchyně. „To byl učitel mé matky. Také je čarodějka. Ale když ji unesl Hugo, vzal ji všechnu její moc,“ vysvětloval smutným hlasem. „Počkej! Řekni to znovu! Já že jsem ČARODĚJKA?!“ Vykřikla jsem. Leon kývl a objal mě, protože viděl, že mi z očí tekly slzy.
Hned ráno, co mě vzbudily sluneční paprsky, jsem vstala a šla se vykoupat k blízkému jezírku. Šla jsem přes palouček, kde jsme cvičili z luku, kolem velkého dubu, u kterého rostlo mnoho květin a zvláštních hub, až jsem došla k malému jezírku, na které svítilo slunce, které dělalo jezírko teplejší. Sundala jsem si své boty a namočila nohu, abych zjistila, jak moc teplé jezírko je. Když jsem se chystala si sundat kabátek, zaslechla jsem řev, který šel od vysoké skály. Obula jsem si tedy boty a šla jsem se podívat, co se stalo, že někdo řval. „Proboha,“ pomyslela jsem si nad ženou, ležící u velkého kamene. Běžela jsem k ní, abych jí pomohla. Měla v břiše zabodnutou dýku. „Prosím pomoc,“ šeptala žena a držela si břicho. „Mám vám vytáhnout tu dýku z břicha?“ Ptala jsem se naléhavě. Žena kývla a dala ruce pryč. Odtrhla jsem kus látky z šatů a hned poté, co jsem dýku vytáhla, jsem ji látku přitlačila na břicho. Začala se zvedat a chtěla odejít pryč. „Počkejte! Kam chcete jít? Vždyť jste zraněná,“ zastavila jsem ji. „Ale když se neznáme, nemůžete mi přeci pomáhat. Nevím, jestli nejste třeba od malých,“ snažila se utéct. „Malý? Kdo to je?“ Koukala jsem se na ni nechápavě. „To jsou malý mimozemšťani, kteří tu škodí a mohou se měnit v normální lidi,“ snažila se oddálit. Zavrtěla jsem hlavou. „Neboj. Přísahám, jsem normální člověk,“ přesvědčovala jsem ji. Zoufale se na mě koukla a následovala mě.
„Kdo to je?“ Ptal se Leon, když jsem přivedla dívku. „Jmenuji se Zoe. Utekla jsem z vězení, ve kterém mě držel zlý Hugo. Znáte ho, že? Ale poslal pro mě nějaké nestvůry a ty mě takhle zřídily,“ vysvětlovala a držela si mokrý ručník u rány. Leon hned zpozorněl. „Cože! Říkala jsi zlý Hugo? Myslíš toho z Podkopce?“ Zoe kývla a předala mu dýku, kterou v sobě měla zabodnutou. „Co kdybychom si dali oběd a vyřešili to při jídle?“ Navrhoval Viktor, který si hladil hladové břicho. „Dobrá něco udělám,“ navrhla jsem a mířila jsem ke kuchyni. „Já ti pomohu, abychom se trochu seznámily,“ následovala mě Zoe. V kuchyni jsme mluvily o tom, jak ji uvěznili a proč. „A to jsi se nemohla bránit?“ Ptala jsem se napjatě, když mi vyprávěla, jak jí chytili. „Nemohla. Byla jsem spoutaná kouzlem a kouzlo nikdy nepřelstíš,“ vysvětlovala mi, když krájela něco podobného cibuli. Šla jsem prostřít, zatímco Zoe dělala salát. „Pojďte! Oběd je hotový!“ Volaly jsme na kluky. Sedli jsme si ke stolu a začali si dávat porce jídla. „Já vám tedy povím, co se stalo a jak mě uvěznili,“ začala vyprávět Zoe a dala si první sousto do pusy.
„Byl večer, už se rozsvítily všechny hvězdy na nebi, a já jsem šla lesem s koněm, abych ho vrátila zpět, kde jsem si ho půjčila. Půjčila jsem si ho, abych mohla dodat pár věcí, které jsem objednala pro své klienty, protože jsem obchodnice, ale to je jiný příběh,“ usmála se a zase pokračovala, „najednou mě zastavil divný stařík a vyptával se mě, kde je sídlo velkého, mocného Huga a jestli bych ho tam nedovedla. Nedošlo mi, že je to sám zlý Hugo, protože měl tak milý hlas. Stáli jsme u hlavní brány, když se stařeček ztratil a z místa, kam odešel, se vynořil zlý Hugo. Zavřel mě za prodej zvláštní a asi kouzelných věcí, které by měli správně patřit jemu. Doopravdy jsem prodávala jen ovoce a zeleninu. Ano, sem tam se mi tam přimotalo i maso, většinou ryby a vepřové, jinak nic jiného. Ve vězení jsem slyšela volání o pomoc. Večer, když všechny zvuky ztichly, všude chodili stráže, ty obludy, jak jsem říkala, a na opasku jim visely a jemně cinkaly klíče od vazeb. Přesně o půlnoci u mých dveří spal jeden strážný. Jediné, co jsem měla po ruce, byl krátký klacík, kterým jsem svazek klíčů sundala z jeho opasku a hledala jsem klíč, pasující do zámku. Po mnoha marných pokusech jsem konečně našla ten správný. Pomalu jsem otevřela dveře vazby a potichu jsem vyklouzla ven. Na schodech jsem však zakopla a zařvala. Tím jsem strážné vzbudila. Běželi za mnou celou cestu. Až u té skály, kde jsi mě našla, jsem se jim postavila. Ale bylo jich mnoho. A zabodli mi tu dýku do břicha a spoléhali na to, že mě nikdo nenajde a já zemřu,“ Dokončila Zoe vyprávění, když odnášela špinavé nádobí. My jsme zůstali sedět a byli jsme jako zařezaní. „Dokázala bys nás dovézt k jeho branám?“ Vzpamatoval se Leon a šel si sednout do obývacího pokoje, kde si vzal svou dýku, kterou má vždy po ruce, a začal si s ní hrát. „Jistě. Ale potřebuji koně, protože je to štreka. A taky je nebezpečné vyrazit bez koní. Kdyby nás někdo začal honit, stačí nasednout na koně a jsme v suchu,“ dělala si z toho Zoe srandu. „Inu dobrá. Půjdeme do nedaleké hospody na večeři a před tím se stavím ve stáji, kterou vlastní můj kamarád. Je to farmář a mohl by nám poskytnout i nějaké zbraně pro Zoe a něco málo pro Anitu, protože bez léčivé vody, neviditelného prachu a světla odvahy z ní nebude pořádná čarodějka,“ usmál se Leon a podával mi černou rukavičku, která by mi mohla pomoci s kouzlením. Chvíli jsme ještě seděli a klábosili. „Tak už půjdeme. Já si chci vybrat toho nejlepšího koně a nechci, aby mi ho někdo vyfoukl. Moment! Já vlastně neumím jezdit na koni?!“ Vykřikl. Všichni jsme se rozesmáli a začali se zvedat. Každý si vzal svůj kabát a šli jsme do stáje. Kousek od paloučku, kde jsme cvičili, vedla kamenná cesta, po které jsme se vydali. Šli jsme okolo mnoho budov. „To by mě nenapadlo, že na takové samotě bude tolik domů a lidí,“ komentoval situaci Viktor, který šel za námi a koukal se na kolem jdoucí dámy. Na konci ulice stála velká budova s velkými vraty. Vešli jsme jimi a viděli jsme velké boxy a uvnitř bylo mnoho krásných koní. „Jen pojďte dál,“ pobízel nás přítel Leona. Muž měl světle modré oči, až bílé, byl bledý s hnědými vlasy. Košili měl tmavě šedou se světlým páskem, kalhoty byly hnědé a zablácené a boty tak špinavé, že nebyla poznat barva. Prováděl nás mezi boxy a ukazoval nám koně, které bychom si mohli vzít na tajnou výpravu. Leon se zastavil u pegase černé barvy s bílými křídly. „Jak se jmenuje,“ ptala jsem se zvědavě. „Pierre Gamme,“ odpovídal Leon a hned dal koni pusu mezi oči. Zoe si hned na pohled zamilovala kobylu v barvě ohně. „To je Feu. Ve francouzštině to znamená oheň,“ vysvětloval Leon. Viktor obcházel tři koně a po chvíli se zeptal. „Který z těch tří koní je nejklidnější? Já totiž na koni neumím.“ „Nejklidnější je Momo, ale ta čeká hříbata, tudíž vám jí určitě nepůjčím. Docela klidná je Molly, ale moc ráda běhá po loukách. Mal Noir je jedna z nejdivočejších klisen tady. Ta by tě shodila za chvíli. Já bych ti doporučil Pumpkin de Caramel. Klisnička přesně stvořena pro dobrodružství. Je klidná a má v sobě tolik adrenalinu, že by ho mohla rozdávat,“ nabízel leonův přítel. „A co ty? Jakého koně by sis představovala ty? Nějakého divokého nebo raději milého a klidného koně?“ Ptal se muž a přeskakoval z jedné strany na druhou. „Já nevím. Asi nějakého divokého. Zkrotila bych vám ho. Já to s koňmi umím výborně,“ vytahovala jsem se přede všemi. „Tak to ti dám Bilatérii. Nejdivočejší kobyla. Je to pořádný hajzlík,“ smál se muž, když otevíral dveře od boxu a ke mně se rozběhla kobyla tělové barvy. Hřívu měla nažloutlou a lví ocas na konci rozdvojený měl stejnou barvu jako hříva. Přední kopyta měla leskle bílé s rousy a zadní nohy měla také lví. U kohoutku jí rostla nádherná dračí křídla.
Koně byli osedlány a my jsme vyráželi do nedaleké hospody na kraji lesa, abychom se rozloučili a vyrazili na dlouhou cestu do Podkopce. „Máte poslední šanci se vrátit tam, odkud jste přišli. Chci vás varovat, že pokud se rozhodnete jít, není cesta zpět. A taky v Podkopci žije drak, který je spojencem zlého Huga a pokusí se nás zabít, nebo alespoň těžce zranit,“ dával nám na rozmyšlenou Leon, který se bál, že to vdají ti nejsilnější. Já a Zoe jsme kývly, že s ním jdeme. Viktor se chvíli rozmýšlel, ale nakonec kývl i on. Nasedli jsme na koně, rozloučili jsme se s naším poskytovatelem koní a pár zbraní a dali jsme se na cestu. „Co trochu zrychlit?“ Nabízel Leon. „Klidně,“ řekly jsme sborově se Zoe. Jen Viktor protestoval. „Ale no tak. Já se na tom koni pomalu neudržím ani teď, natož při klusu.“ Chvíli jsme se mu smáli, ale pak jsme mu dali radu, ať se chytí koleny. Po chvíli dohadování jsme tedy zrychlili. Na kraji lesa byla opravdu hospůdka, která byla jednou polovinou v lese a druhou ve velkém rušném městě, které připomínalo město v 18. století. U velkého stromu jsme uvázali koně a šli jsme velkými dveřmi do hospody. U pípy stála mladá žena, která se na nás usmála a gestem nás pobídla, abychom šli dál. Ke stolu nás usadil muž s vousy, asi manžel ženy. Všichni na nás zírali, jako na divná stvoření. „Dámy. Vy si asi pivo nedáte, ale mohu vám nabídnout,“ skočila jsem do řeči ženě, která před chvílí byla u pípy, „ale ano. Já si pivo dám moc ráda a ty taky Zoe, že?“ Koukala jsem na Zoe, která kývala na každé mé slovo. „Co? Vy pijete také pivo?“ Podivil se Viktor, který si objednal též pivo. Zoe kývla jako tvrdá holka a usmála se na něj. „A k jídlu si dáte něco konkrétního, nebo vám mohu přinést to, co tu máme připravené?“ Nabízela mile žena a čtyřikrát kývla na svého muže, který natočil tolik piv, kolikrát žena mrkla. Všichni jsme se shodli na bochníku chleba s trochou čerstvého másla a pořádně tučné šunce. Žena kývla a odešla. Když odcházela, přinesl nám muž pivo a zeptal se, jestli ještě něco nechceme. „Zatím ne, díky,“ odpověděla Zoe s plnou pusou. „Počkejte. Kdy zavíráte?“ Ptal se Leon zvědavě a usrkával pivo. „Dnes o něco dříve. Žena chce jít do města koupit potraviny. Proč?“ Sedal si k nám muž a utrhl si kousek chleba. „Chtěl bych něco vědět o císaři Vítězslavovi,“ oznamoval Leon a tajemně se koukal do očí muže. Muž jen kývl a odešel. Lidé odcházeli a zase přicházeli. Mezi tím my jsme se bavili, jedli jsme a vyprávěli si mnoho dobrodružných příběhů. „Už je pozdě. Zavíráme,“ opakoval hospodský všem zvlášť. Hned, co odešel i poslední zákazník, si k nám přisedl a začal vyprávět. „Císař Vítězslav už před mnoha lety zamřel ve velké bitvě,“ vtom mu do řeči skočila jeho žen, „o mrtvých jen dobře. Jen tu škodil a vyháněl nám zákazníky a pracovnice. Vždy když sem přišel s tou svou četou, obrátili celou hospodu vzhůru nohama.“ Hospodský na to kývl a začal vyprávět, jak to celé probíhalo.
„Bylo to ještě malé miminko, když mu císařská rada nasadila korunu. Žil jak víte v království Šťastného lidu. V tu dobu samozřejmě nevládl. Vládla za něj jeho milá, chytrá, inteligentní matka. Ale čas plynul jako voda a ona nežila věčně. Po deseti letech zemřela na chřipku a na její místo nastoupil nezletilý hlupák. To byl právě Vítězslav. Dával rozkazy, které mu poradila již zmiňovaná císařská rada. V císařské radě byli samí debilové, když to tak řeknu. Byli to prostě hlupáci větší, než sám Vítězslav. Po mnoha letech špatné vlády si našel přítelkyni a tu si vzal. Byla to mladá dívenka. Dcera krále z velké Lesní říše. Blízko velké Severní země. Venuše II. to byla. Podle její matky jméno dostala, ale to je v této chvíli vedlejší. Tak se tedy vzali a ona dala Vítězslavovi krásného syna. Pojmenovali podle otce Vítězslava. Byl to Baltazar. Ale hned po porodu Venuše zemřela. Přeci jen to byla opravdu mladá asi sedmnácti letá dívka a byla moc slabá po své matce, která jí také zemřela po porodu. Vítězslav byl z její smrti zdrcen. Díky Baltazarovi se naštěstí udržel na živu. Byl jí tak podobný. Baltazar rostl a rostl, až z něj byl hezký statný muž. Začal se učit lovit a chodil s otcem a jeho četou na lov. Vždy po lovu šli sem k nám a úlovek hodili na stůl. Ze začátku jsme to s nimi oslavovali, ale pak se to začalo opakovat a ten zápach z mrtvých zvířat nám začal odhánět zákazníky a my je proto vyhodili. Měli k nám přístup jen bez mrtvých zvířat. Tak k nám začali chodit před lovem a na oslavu po lovu hned, co úlovek odnesli do hradu. Vždy, když se opili, nám tam sváděli dcery zákazníků, mou ženu a naše pracovnice. Pak nastala velká válka naší země a země Zakletých lidí. Král Zoltán ze země Zakletých lidí zvítězil a vzal duše Vítězslavovi a jeho synovi Baltazarovi. Od té doby, je tady v té hospodě tak pusto a prázdno. Král Vítězslav byl sice blb, ale jako jediný císař bránil Černému lesu pohltit naše město.“
„O království Šťastného lidu jsem neslyšela. Žiji zde dlouho, ale o tomhle nic nevím,“ řekla zamyšleně Zoe a šla ke knihovně a hledala knihu o království Šťastného lidu. „Jistě, že jsi o tom neslyšela, když jsi nebyla ani na světě. A také království bylo pohlceno Černým lesem hned po jeho smrti. I kdybys obcházela celý les, království nenajdeš, nýbrž les království uložil pod zem a až se najde znovu dědic, který načerpá síly a bude připraven vládnout, pak les ustoupí a království osvobodí. To já už jsem starý dědek a něco jsem zažil. Byl jsem ještě asi dvacetiletý mladík, ale přesto jsem u toho byl,“ stál u Zoe a bral ji knihu, kterou si vypůjčila. „No je pozdě. Asi bychom se měli ubytovat a hned brzy ráno vyrazíme ven,“ koukal Leon na hospodyni a čekal, kdy jim ukáže jejich pokoje.
Ráno mě vzbudil zpěv ptáků, který vycházel z otevřeného okna. Zvedla jsem se a šla ven, abych se nadýchala čerstvého ranního vzduchu. Po chvíli jsem se vrátila zpět do pokoje a Zoe už se zvedala z postele. „Dobrý ráno. Jak ses vyspala?“ Ptala jsem se, která mířila k oknu. „Skvěle. Jak dlouho už jsi vzhůru?“ Mnula si oči a trochu klopýtla. „Jen chvíli. Neměli bychom vzbudit kluky, aby vstali a my mohli vyrazit?“ Nabízela jsem a doufala, že na to Zoe kývne. „Jo. Běž je vzbudit. Já se musím pořádně vzbudit,“ dělala gesto a koukala na mě, jako by mě vyháněla. „Kluci! Vstávat! Je ráno!“ Zkoušela jsem je marně vzbudit. „Fajn. Když to jinak nejde, musím to udělat,“ pomyslela jsem si a šla ven pro vědro ledové vody. Když jsem se vrátila, Leon už vstával a koukal na mě, proč nesu tu vodu. Jen jsem se usmála a vodu, která byla před tím v ledovém jezírku, jsem vylila na Viktora. „Proč!“ Vykřikl a vyletěl z postele. „Měli bychom vyrazit. Času je málo a cesta dlouhá,“ bral si Leon své vybavení. Po snídani jsme hospodskému zaplatili a vydali se na cestu. „Tak Viktore. Nechceš nám taky říct nějaký dobrodružný příběh? Aby cesta rychleji utíkala,“ nabídla Zoe, když její kůň doklusal k Viktorovi. „Klidně vám něco povím. Třeba příběh, který mi vyprávěla máma a od pradávných časů si tento příběh naše rodina vypráví,“ začal a přitáhl koni opratě, aby zrychlil.
„Celé to začalo za časů Bohů. Žil mladý muž. Syn boha země Querta a bohyně vody Alty. Svého syna pojmenovali Firen. Ze jména bylo jasné, že ovládal oheň. Když dosáhl osmnácti let, jeho rodiče ho vyslali sen k nám, aby tu nastolil mír a našel tu svou první lásku. Po několika letech bloudění a rozdávání míru poznal mladou dívku. Byla to láska na první pohled, ale Firen měl konkurenci. Mladý kluk Tim, do ní byl také zamilovaný. Začala se válka. Quertovi se nelíbilo, že nějaký obyčejný člověk chce jeho synovi vzít první lásku a tak se rozpoutala první válka mezi bohy a lidmi. Jak je známo, bohové byli silnější a měli na víc svou kouzelnou moc, ale lid byl zase chytrý a znal mnoho fint, kterými by mohli bohy svrhnout a nastolit si svůj mír. Lidé samozřejmě vyhráli a bohové, kteří odporovali, byli vyhnáni do Zapomenuté země. Tam se nacházel i nás Firen. Dívka, o kterou se bojovalo, se zamilovala do Firena a každý den za ním chodila. Aby to bylo lehčí, dáme dívce jméno třeba Thalie. Po několika týdnech vězení Thalie přesvědčila Tima, aby Firena pustil. Tim zezačátku odporoval, ale Thalie byla ochotna pro jeho propuštění udělat cokoli. Tim jí chtěl zastavit, ale Thalie se bránila a pomohla Firenovi utéct. Thalie a Firen spolu žili mnoho let v zapomnění. Jednoho větrného večera Thalie porodila krásnou holčičku. Dali jí jméno Demetra. Tohle je taková vsuvka. Podle babičky byla Demetra jedna z mích předkyň. Když byla Demetra plnoletá, začali se jí rozvíjet schopnosti. Demetra ovládala všechny přírodní živly.“ „Ale jak to?“ Vložila sem se do toho. „Kdybys mě to nechala dopovědět, možná by ses to dozvěděla. Tak já pokračuji. Rodiče Firena ovládali zemi a vodu. Firen ovládal oheň a Thalia zjistila, že dokáže ovládat vzduch, protože byla polobohyně. Když Thalie a Firen zemřeli, Demetra se vrátila zpět tam, kde proběhla největší bitva v dějinách. Potkala stařečka, který si říkal Tim. „Chtěl bych oživit všechny bohy, které jsem zabil,“ šeptal stařec. „Musíš najít čarodějnici Esmeraldu, která žije na vrcholu hory Glisy,“ ukazoval stařec cestu, kam má Demetra jít. Demetra hned vyrazila. Už se stmívalo, když konečně dorazila k chatě, kde žila stará čarodějnice. „Jen pojď dál. Už tě čekám,“ řekl neznámí hlas a otevřely se dveře od chaty. Demetra vstoupila a na houpacím křesle seděla žena s hnědými vlasy a s kočkou na klíně. Demetra otevřela pusu, ale žena jí předhonila. „Ano. Já vím. Chceš květin, která by dokázala přivést zpět všechny bohy, kteří byli zabiti. Musíš najít Dušivku. Květina, která dokáže přivést cokoliv a kohokoliv zpět k životu. Až budeš na louce, která je celá modrá, řekneš tuto větu: Květy má krásné, do zlatova zbarvené, listy žíhané a němé, Dušavko zlatá, smrt na životy jim hmatá, vrať životy, ať přežiješ i ty. Až to vyslovíš, blesk otevřeme zem a květina vystoupí na zem.“ Demetra kývla a vydala se hledat modrou louku. „Květy má krásné, do zlatova zbarvené, listy žíhané a němé, Dušavko zlatá, smrt na životy jim hmatá, vrať životy, ať přežiješ i ty,“ vyslovila Demetra, když stála na modré louce. Blesk uhodil, ale ne do země. Blesk se trefil do ni a z ní se stala zlatá Dušavka a navrátila všem jejich životy. Bohužel smrt si nechala božskou sílu a tím bohové přišli o svou moc a stali se z nich obyčejní lidé. Od té doby je jediná bohyně. Dušavka Demetra,“ dopověděl Viktor a zastavil koně. „Měli bychom tu někde utábořit, je pozdě,“ slézal z koně Leon a začal mu sundávat sedlo. „Někdo musí udělat oheň, nachytat ryby, nanosit dříví a udělat stan,“ koukala jsem na ostatní a rozdělovala úkoly. „Já udělám oheň, Viktor naloví ryby, Leon nanosí dříví a ty postavíš stan,“ ukazovala na nás Zoe. U večeře jsme si začali povídat další příběhy. „Teď vám řeknu příběh já,“ hlásil se Leon a přikládal dřevo do ohně. „Příběh bude o tom, jak zajali mou rodinu a jak jsem se dostal do rukou pěstounů.“
„Byl jsem ještě batole, když mého otce postihla vážná nemoc a já musel být převezen do malé chaloupky poblíž temného lesa. Tam jsem začal žít normální život, jako dřevorubec. Do svých patnácti let jsem kácel stromy a stavěl chalupy pro nové přistěhovalce. Jestli si pamatujete na tu restauraci, kde jsme se seznámili, tak tu jsem pomohl stavět. Ale to sem teď nepatří. Můj otec mě seznámil s jednou dívkou, Ingrid se jmenovala. Byla to a až do dnes je služka u krále Ctibora. Král Ctibor je král velké Severní země, o které tu někde byla zmínka, a byl zamilovaný do císařovny Viktorie I. Jednou jsem byl ke králi Ctiborovi pozván, abych mu postavil novou dílnu na zbraně. Večer, když jsem svůj výtvor dokončil a král ohodnotil mou práci, mě pozval na bál a tam jsem poznal Eleonoru, mou snoubenku. V tu dobu, kdy jsem ji poznal, mi bylo šestnáct. Teď mi je sedmnáct a já a můj otec čekáme, až budu plnoletý a bude se moci uspořádat svatba. Zlý Hugo měl Eleonoru taky rád. Když se dozvěděl o naší plánované svatbě, uvěznil mou sestru Juditu a mou snoubenku. Věděl, že když je uvězní, tak je přijdu zachránit a on se semnou může utkat o ruku Eleonory. Já potřebuji vás, protože jste silní a cílevědomí a také neznáte strach. Hugo čerpá sílu ze strachu, ale vy se dokážete ubránit. Prošli jste semnou přes černý les, i když jsme to mohli obejít okolo vodopádů, prošli jste údolím děsu, kde žijí malí mimozemšťani, a překonali jste zkoušku čaroděje, který nám připravil koně, kteří by nás mohly zabít. Ničeho jste se nebáli a já ve vás vkládám svou důvěru,“ dopověděl Leon a šel si lehnout. Už jsme skoro usnuli, ale v tom nás probudil Viktor. „Co?! My jsme nemuseli jít přes ten smradlavý Černý les?“ „Eh. Já věděl, že s tím budou problémy,“ zasmál se Leon a šťouchl loktem Viktora.
„Vstávejte! Jedou sem temní rytíři od zlého Huga,“ třásla s námi Zoe, abychom si zachránili život. Hned jsme nasedli na koně a uháněli jsme lesem okolo velkých dubů, prudkých vodopádů, dlouhých říček, až jsme narazili na obrovskou kovovou bránu. „To je brána od Hugova města,“ oznamovala Zoe. „Ale jak se tam dostaneme?“ Ptal se zoufale Viktor. „Nad tím jsem nepřemýšlel,“ odpověděl smutně Leon. „Já vím, co budeme dělat. Máte ty staré hadry a sítě?“ Natahovala jsem ruku k Leonovi. Když mi všechno podal, vedla jsem je k malé říčce, která byla poblíž města. Tam jsme nachytali ryby, natrhali byliny a houby. Oblíkli jsme se do starých hadrů a vydávali se za obchodníky z velké dálky. „Kdo tam je?“ Ozvalo se z druhé strany brány, když jsem zaklepala. „Jsme prostí obchodníci ze Severních zemí a neseme ryby, byliny a houby, se kterými zde chceme obchodovat, protože víme, jak je tato země bohatá,“ přehrávala jsem. Ale zabralo to. Stráže nás pustili a my se pomalu hrnuli do velkého města. U brány od hradu stáli další stráže. Zastavili jsme na prázdném místě a začali vybalovat naše zboží. „Viktore, vy tu zůstaňte a hlídejte okolí. Holky, vy půjdete semnou a budete mi krýt záda. Pokud se nevrátíme do hodiny, jdi za námi,“ tahal mě za rukáv Leon. Šli jsme okolo stánku s amulety, který stál u boční stěny hradu, podél které jsme se vydali až k zadní bráně, která nebyla obklopena stráží. Brána šla špatně otevřít, ale když jsme se do toho opřeli oba, šlo to o něco snadněji. Stáli jsme v hale a koukali, kudy se máme vydat, abychom našli vězení, kdy byla uvězněna Zoe. „Tudy,“ zašeptala Zoe a ukázala na pravé schody. Po schodech jsme seběhly do sklepa, kdy byly ještě další kamenné schody. Zoe nás táhla po kamenných schodech a ukázala místo, kde při útěku upadla. „Ale, ale. Někdo sem přišel mořit vzduch,“ smál se Hugo a vytáhl Eleonoru z vězení. Hned co vyšla, ji ke krku přiložil nůž. „Anito! Zaměř se na nůž a udělej něco,“ poroučel mi Leon. „Ať ten nůž zmizí a drží ho v ruce Eleonora!“ Vykřikla jsem a nůž se přemístil z jedné ruky do druhé. „Co?! Ty sis přivedl čarodějku? To je slabý! Myslel jsem si, že budeš mít větší armádu,“ zasmál se a vytáhl druhý nůž. „Eleo, udělej něco!“ Zavolal Leon a vytasil meč proti blížící se stráži. Rozpoutal se velký boji. Ve chvíli, kdy všichni bojovali, jsem chytila Eleonoru za ruku a vyslovila jsem větu, kterou jsem si ve chvíli vymyslela. „Chceme k Viktorovi do bezpečí!“ Zavřela jsem oči, a když jsem je znovu otevřela, stála jsem vedle Viktora. „Páni! Jak jsi se sem dostala tak rychle?“ Smál se Viktor. Já se na něj jen otočila. „Chci zpět k Zoe,“ řekla jsem a zmizela jsem. U Zoe jsem mi připadalo, že umím své schopnosti pořádně ovládat. Všichni stáže byli pobiti a zbýval jen Hugo. „Tak co s ním uděláme?“ Ptala se Zoe, když mu svazovala ruce. „Já navrhuji ho tu taky zavřít, aby ochutnal vlastní medicínu,“ navrhla jsem a otevřela jsem vazbu. Všichni kývli a my ho zavřeli do vazby. „Někdo tu musí zůstat a vládnout místo něj. Já navrhuji svou sestru a kousek odsud je král a jeho syn, který hledá milou, spolehlivou ženu, která s ním bude vládnout. Mohla by sis ho vzít. Je milý, pohledný, poctivý. Co ty na to,“ otočil se na Juditu. „Ano, ale nevím, jestli jsem připravena vládnout,“ špitla Judita a usmála se. „Jsi královského rodu. V tvých žilách koluje modrá krev, jistěže jsi připravena,“ utěšil ji Leon a objal ji. „Měli bychom jít, aby nám neutekli,“ řekla Zoe a vyrazila. Já ji následovala a Leon a Judita šli za námi. Viktor a Eleonora stáli u koní a vedle nich ležel pytel plný peněz. „Judito, zůstaň tady na hradě. Zde jsi v bezpečí. My ti sem pošleme prince. Viktore a Zoe, vy musíte jít na zámek, kde jsem se narodil a vše tam urovnat. Já dojedu Juditě pro prince a ty Anito se rozhodni, jestli chceš zůstat tady nebo se vrátíš zpět na Zem,“ rozdával Leon zase nové úkoly. „Nemohla bych nějak zjistit, jestli se mohu spojit se svou rodinou? Chci zůstat tady, ale má rodina mě potřebuje,“ litovala jsem se. Zoe se do toho hned vložila, „já vím, kde zjistit, co se děje tvé rodině. Musíme jít na Rtuťnou horu. Kde se teleportuješ, kam chceš a pak stačí jen něco říct a jsi zpět.“ Všichni souhlasili a já se Zoe jsme vyrazily na Rtuťnou horu. „Proč se tomu říká Rtuťná hora? To má něco společného se rtuťí?“ Šťouchla jsem do Zoe uprostřed cesty. „Vůbec nevím co je to rtuť, ale Rtuťná hora, protože tam žije dračice jménem Rtuť,“ vysvětlovala Zoe a ukazovala na dým mezi stromy. U malého pařezu jsme uvázaly koně a vyrazily na dlouhou cestu na vrchol hory. „Doufám, že ta bestie na nás někde nevybafne,“ držela jsem se těsně u Zoe, která šla sebevědomě vpřed. „Když o ní nebudeš mluvit jako o bestii, tak nám nic nehrozí. Je moc citlivá, víš,“ usmála se na mě Zoe. Na vrcholku hory byla v zemi zapíchnutá stříbrná hůl. „Až se jí chytíš, teleportuješ se tam, kam budeš chtít na jakkoliv dlouho. S holí čas neubíhá, až se budeš chtít vrátit, stačí říct: Vrať mě zpět ke Rtuťi milé. Musíš jí stále držet. Ať budeš kdekoliv. Pokud budeš chtít zůstat u své rodiny, hůl pusť,“ objala mě a odstoupila od hole.
„Anito! Tady jsi,“ stála u mě máma. „Komu jsi vzala tu, hůl dej mi jí,“ chtěla mi hůl vytrhnout z ruky.
„Nikdy!“ Zařvala jsem na ni. „Kde je babička?“
Máma ukázala do obývacího pokoje a vrátila se zpět ke sporáku.
„Babičko! Ty jsi ta nejlepší babička na světě! Ty jsi věděla, že se dostanu do druhého světa!“ Jásala jsem a objala ji.
„To víš, že jsem to věděla. To je hůl z Rtuťné hory, že jo? Taky jsem ji jednou držela v ruce, ale měla jsem svou rodina ráda na tolik, že jsem ji pustila a už nikdy jsem se nedostala do jiného světa,“ usmívala se na mě a šáhla si špičkou prstu na hůl.
„Je špatné, že se chci vrátit. Našla jsem si tam pravé přátele. A taky jsem se zamilovala,“ sedla jsem si vedle ní.
Ona jen zavrtěla hlavou. „Pokud si to opravdu přeješ, měla by ses tam vrátit. Ale pod jednou podmínkou,“ koukala mi hluboce do očí a chytila mě za ruku, „musíš mě vzít s sebou.“
„No jistě, ale proč?“ Zajímal mě důvod babiččina návratu do druhé říše.
„Chci se znovu setkat se svou babičkou. Když mi vyprávěla příběh, držela stejnou hůl, jako teď držíš ty.“
„No jistě!“ Vykřikla jsem. „Mami, já se chci s babičkou odstěhovat do druhé říše,“ běžela jsem za mámou do kuchyně.
„Ty taky? Je to pitomost a vrať tu hůl!“
„Nikdy! Já se stěhuji a basta! Ty si tu zůstaň!“
„Ne, počkej. Babička mi o tom taky jednou říkala, ale podle ní nejsem hodna se tam podívat,“ začala brečet, „a tvůj otec se nedávno odstěhoval. Byla si pryč tak dlouho, že si myslel, že si utekla. Vezmi mě s sebou. Prosím.“
„To si piš, že tě vezmu, ale neměly bychom prodat byt?“
„Můžeme ho někomu dát. Co Elišce Čechové. Ta by to ocenila. Hledá domy všude možně, ale někde nic není. Jdu jí rovnou volat,“ nabídla babička a šla k telefonu.
„Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku.“
„Tak je ti zařízený. Kousek odsud hledala byt, ale nikde nic není, tak tady bude coby dup,“ volala na nás babička z předsíně. „Už je tu!“
„Ahoj Eliško. S velkou radostí ti tento dům přenecháme. Nech si ho přepsat na sebe, jestli nás omluvíš, už nikdy nás neuvidíš. Je nám to líto,“ usmála se máma a táhla nás ven. „Tak ať je to za námi. Vezmi nás do druhé říše.“
„Vrať mě a mou rodinu k Rtuťi milé,“ jen co jsem to dořekla, stály jsme všechny na Rtuťné hoře.
„Anito, bábi Zemičko. Tak ráda vás vidím,“ usmála se a objala nás. „A kdo je tohle?“
„To je moje máma Zlata,“ odpověděla jsem a táhla jsem je zpět dolů z hory. „Tak kdy mi ukážeš toho chlapce, do kterého jsi se zamilovala?“ Zeptala se babička a chytila mě za ruku. Zoe hned zpozorněla, „co? Kdo? Do koho jsi se zamilovala? Viktor, Hugo nebo snad Leon?“ U koní jsme se začaly smát a šli jsme do chaty, kde bydlel Leon. Všechny na mě naléhaly, abych jim řekla jméno mého miláčka. „Ne, ne a ne! Až přijde správný čas, dozvíte se to,“ začala jsem se smát, nasedla na koně a uháněla jsem napřed. „Kde je Zoe?“ Ptal se Leon naléhavě. „Fláká se. Jsme tu sami? Chtěla bych ti něco říct,“ načala jsem to. „Ne. Počkej. Já ti taky něco musím říct.“ Chvíli jsme váhali a nakonec jsme se oba nadechli a řekli to. „Miluju tě,“ řekli jsme sborově.
„Zoe. Koho to vedeš?“ Zeptal se Viktor a připojil se k opozdilcům. „Tohle je, jestli si pamatuješ, babička Zemička a máma Anity Zlata.“ Babička ukázala na chatu, která stála kousek od nich. To byl signál, aby si pospíšili. Z komína šel kouř a ze všech oken svítilo světlo. „Tak co se tu změnilo?“ Vykřikl Viktor, když vstoupil. U krbu jsem seděla já a vedle mě Leon, který měl hlavu mezi koleny. „Co se stalo, že jsi tak skleslý?“ Zeptala se Zoe. Leon se otočil a utřel si slzu. „Před chvílí tu byl kočár s králem Ctiborem a vedle něj seděla Eleonora. Řekla mi, cituji, ‚nikdy nebudu s mužem bez peněž, možná, že jsi syn krále, ale ten král už nežije.‘“ „Taková zlatokopka pitomá,“ vykřikla mamka, „ou. Já to řekla nahlas. Omlouvám se.“ Všichni jsme se začali smát.
O dva roky později, když Černý les ustupoval, začalo se vynořovat království, o kterém nám jednou vyprávěl hospodský. „Říká se, že brána otevře jen tomu, kdo do království opravdu patří a až se najde dědic královské koruny, království začne poslouchat jen krále,“ řekl mi Leon a držel mě za ruku. Já jsem ho zatáhla a šla jsem vpřed. Koukla jsem se na bránu, zavřela jsem oči a jemně jsem se ji dotkla. Brána povolila a otevřela se. Hned za bránou stál malý chlapec. „Toto je vaše výsosti,“ podával mi korunu a žezlo, pak přišel k Leonovi a podal mu druhou korunu a žezlo.
Od té doby se v království žilo tak dobře, že to nešlo popsat. Jednoduše to bylo a je až do dnes království Šťastného lidu.