SVET KAMEŇOV A ZDRAVIA

KARL BRUGGER

Akakorská kronika

DOSLOV
Vysvětlivky, příklady a odkazy

Původ amerického člověka

Vše začalo s Kryštofem Kolumbem. Poté, co na konci patnáctého století objevil italský mořeplavec Nový svět, navázal spojení s doposud naprosto neznámými lidmi. Jelikož Kolumbus a jeho společníci hledali novou cestu do Indie, byli přesvědčeni, že narazili na indické domorodce a nazvali je “Indios” (ve skutečnosti “En dios”, ve špaňalštině doslova ”V bohu” a tudíž “Boží”. S Indií neměl výraz nic společného.).  Toto jméno jim už také zůstalo přesto, že tento omyl byl brzy rozpoznán. Archeologické nálezy posledních pěti set let a etnologický výzkum vedl k těm nejnepravděpodobnějším teoriím o původu původního obyvatelstva Amerik. Gregorio Garcia, jeden z prelátů špaňalské inkvizice, se dokonce domníval, že obyvatelé Nového světa mají biblický původ. Věřil, že jeden ze synů Noemových, Isabel, zalidnil Ameriky až po Peru, zatímco Jobal měl zalidnit Brazílii.V sedmnáctém století tento Garcia napsal: ”Domorodci si nejsou vědomi Ježíše Krista a nejsou nám vděčni za to, co pro ně děláme. Proto mohou být jedinně nevěřící.”     

Vysvětlování mnoha dalších známých autorů si s Garciou v představivosti příliš nezadá. Spojují domorodé obyvatelstvo s legendární Atlantidou, jež se dle řeckého filozofa Platoa potopila do oceánu kolem roku 9500 př.n.l. Do stejné skupiny se řadí i ti, kdo propagují různé migrační vlny z Egypta, Malé Asie a Evropy. Anglický šlechtic Walter Raleigh například učinil z prince Inků, Mano Capaca, angličana Capaca. Na straně druhé věřili následníci německého učence Wegenera v africký původ původních obyvatel Amerik. V době, kdy ještě prý byla Afrika a Amerika propojeny v jeden světadíl, se měli indiáni dostat do Amazonie pěšky.

Přesvědčivější archeologické důkazy však najdeme pro teorii německo-bolivijského učence Posnanského. Po dvaceti letech výzkumů v bolivijských rozvalinách Tiahuanaku došel k závěru, že první obyvatele Amerik se vyvinuli na těchto světadílech nezávisle na lidech z Evropy, nebo z Asie. Následovně Posnanského teorii podpořil i britský badatel Fawcett, který viděl v Tiahuanacu jedno z mnoha osídlení kdysi mocné, pralesní říše.

Dnes jsou učenci rozděleni na dva vyhraněné tábory. Jedni uznávají vlnu migrace z Asie přes Beringovu úžinu, zatímco druzí se staví za nezávislý vývoj amerických indiánů. Obě skupiny pak předkládají nespočetné vědecké důkazy pro svou verzi, které však neobjasňují dvě zásadní otázky:

1. Kde se vyvinuly první americké kultury.
2. Jakým způsobem se oddělil vývoj místního obyvatelstva ve špičkové kulturní a politické útvary říší Aztéků, Mayů a Inků?     

Věda může tyto otázky zodpovědně zodpovědět jen stěží, protože podstatné články řetězce důkazů prostě nejsou. Jako fakt však lze ustanovit, že v prvopočátcích, pravděpodobně víc než před deseti tisíci lety, vládly v Amerikách různé kmeny a buďto musely mít stejný původ, nebo udržovaly vzájemné styky. To nám potvrzují archeologické nálezy ze záhadných jihoamerických sambaqui (mohylových pohřebišt) a severoamerických mounds. Další důkazy lze najít v dávných pohřebních rituálech smrti Inků a Mayů. Pro tyto shody však není vysvětlení, pokud se neobrátíme na jejich legendy a ságy (Je otázkou, zda je rozumnějí uvažovat v termínech pověstí lidí, kteří svého času byli očitými svědky dění, než v termínech lupičů hrobů.)

Mýty a legendy Mayů

Podle knih mayských kněží jaguára Chilam Balam (Indiánská skupina, jejíž historie se píše až několik století po příchodu Špańalů. Jejich popis není nezbytně originální a může být nakažen žido-křesťanstvím), začala historie roku 3113 př.n.l. Německý odborník na Maye, Wolfgang Cordan, spojuje toto datum se záhadnou historickou událostí dalekosáhlého významu. Tradiční historie se však o tomto datu zmiňuje jen jako o zajímavosti v komplikovaném, mayském kalendáři. Avšak psané tradice středoamerických národů se kupodivu shodují s legendami indiánů jihoamerické džungle. Toltékové a Mayové vyprávějí o příchodu bohů a hrdinů, kteří jsou bez zjevné námahy schopni dělat velice mimořádné skutky. Amazonský Aruak také popisuje příchod a odchod “nosičů plodů” v podivných maskách.  (Zatímco tradiční knihomol se nevzmůže na cokoliv méně prozaického než v takovém symbolu vidět trhovce s jablkama, je nasnadě, že symbolismus hovoří o nosičích plodnosti, ať již fyzické, či mentální.) Nějaká podobná historická událost toho času evidentně ovlivnila všechny národy. Jsme si jí vědomi dodnes a i když je zastřena mýtickou rouškou, dozajista k ní došlo.

Jedinnou přímou spojitost se srozumitelnou historií a středoamerickými mýty lze najít v Quiche-Maya a Ugha Mongulala legendách až na to, že jejich tradice výslovně hovoří o “bozích-panovnících” a “praotcích” mocných fyzických kvalit. Jsou potomky záhadné hvězdné rasy se schopnostmi dalece převyšujícími schopnosti pozemských lidí. Po smrti přecházejí do druhého života, jenž je obyčejným lidem odepřen. Chilam Balam Quiche-Mayů praví: “Chceš-li se sám státi bohem, zasluž si to. Tvé pozemské bytí a chování musí být v souladu s vůlí bohů. Musíš následovat zákony etiky vesmíru. Pak se bozi nebudou cítit zahanbeni tvou přítomností a nechají tě s nimi promlouvat jako s rovnoceným.”

V Akakorské kronice přišli na Zemi “bývalí páni, jež nazýváme bohy” kolem roku 13,000 př.n.l. a přetvořili ji ke svému obrazu. Dali člověku jména, jazyk a písmo. Naučili ho základům zemědělství a politického práva, které alespoň do nějaké míry dodržují dodnes. Také jim předali své podzemní útulky jako ochranu proti nadcházející pohromě, alespoň jak to jejich kronika podává. Podobnosti ústních i psaných tradic nejstarších národů můžeme bez vyjímky porovnat. Před více než deseti tisíci lety obývala Zemi jedna, či více vysoce civilizovaných ras. Byli to vůdci původních obyvatel a budovali stavby v závislosti na udivujících aritmetických výpočtech, které jsou nám nesrozumitelné. Podle egyptské Knihy Mrtvých, keltské Vedy a indické tajné knihy Mahabdrata, dokonce přepravovali lidi z planety na planetu. Také byli zodpovědni za vznik prvních středisek civilizace, ze kterých se později vyvinuly vysoké kultury. 

Třináct podzemních měst

Ať již se podíváme na mýtické vzpomínky a legendy jakkoliv, s určitostí sobě vlastní řeší záhady pradávné zemské a lidské minulosti a vysvětlují problematické archeologické nálezy svým vlastním způsobem. Přímořská náhorní planina s pouštním podnebím je poseta obrovskými zobrazeními zvěře, které měří až kilometry, proťínaných liniemi geometrických obrazců. Posnansky našel při svém detailním bádání v Tiahuanaku podivné podzemní komnaty s tlustými a přesně lícovanými kamennými zdmi pod celým městem. V důkladné lesní pevnosti v Sacsayhuamanu, nedaleko Cuzca, můžeme vidět mnohatunové, a nějakým způsobem  tvarované balvany, které jsou do sebe vzájemně zapasovány s milimetrovou přesností. Špaňalský kronikář Montesinos pevnost připisuje mocnému národu, který vyhynul již před dlouhými věky. Podle mnohých amerikanistů byla pevnost vybudována v takzvaném říšském, inckém stylu, který převládal zhruba mezi 1480 a 1530 n.l. Dle Akakorské kroniky budovali praotci gigantická, kamenná města před více než deseti tisíci lety a mezi nimi i třináct podzemních měst pospojovaných chodbami s lichoběžníkovým průřezem, které protkávají Amazonii. Donedávna se zdálo, že podzemní města se objevují jen v mýtech a legendách. Například tibetská tradice hovoří o podzemním království Agarthie a severoameričtí Indiáni prý věděli o rozsáhlých jeskyních, kde bohové drželi a opatrovali své hromové ptáky.

V dnešní době však nacházíme podzemní tunely po celém světě. V Peru a v Bolívii objevili badatelé rozsáhlé kamenné chodby, které by bylo obtížné nějak sestavit i s dnešní technologií. Peruviánská “Seria Documental del Peru” zase popisuje výpravu členů Limské university z roku 1923, kdy učenci, doprovázení zkušenými jeskyňáři, pronikli přímo v Cuzcu do lichoběžníkových tunelů. Změřili si směry a vydali se chodbami směrem k pobřeží. Hlídka v místě vstupu však eventuelně ztratila s výpravou spojení a až po dvanácti dnech čekání se vrátil její jedinný, vyhladovělý člen. Jeho popis matoucí změti podzemního labyrintu však jeho kolegové shledali natolik fantastickým, že nešťastného průzkumníka prohlásili za šílence. Peruánská policie pak zakázala do katakomb vstup a aby předešla dalším ztrátám na životech, zastřelila vchod dynamitem. Silné zemětřesení v Limě roku 1972 opět vyneslo dávné podzemní prostory na první stránky novin. Zachrané čety objevily během vyprošťovacích prací dlouhé chodby, o nichž dřív neměl nikdo ani tušení. Při následném, systematickém průzkumu, došlo k udivujícímu objevu. Veliká část města byla podtunelována a všechny chodby vedly směrem do hor. Jejich druhého konce se však nikdo nedohledal, protože části chodeb se během staletí zhroutily.

Kdo tyto podzemní prostory budoval a kdy? Kam vedou? Jen dva z mnoha dohadů nabízejí logická vysvětlení. První se zmiňuje o únikových cestách Inků po vylodění špaňalských dobyvatelů. Druhý je založen na legendách Inků, kteří je sami připisovali neurčitým dávným lidem. Montesinos ve své knize “Memorias Antiguas, Hjstorales, Politicas del Peru” píše: “Cuzco a město rozvalin Tiahuanaco jsou spojeny gigantickou podzemní cestou. Inkové nevědí, kdo ji vybudoval, a nemají ani tušení, kdo byli obyvatelé Tiahuanaca. Domnívali se, že ho postavili velice dávní lidé, kteří se později stáhli do džunglí Amazonie.”

Veliká kosmická pohroma

Pověsti středoamerických Indiánů dávají souvislý obraz historie. V dávné minulosti vládla na zemi dynastie bohů, kteří si podrobili původní obyvatelstvo a budovali velikánská města. Očividně také stavěli podzemní města a pevnosti v očekávání války, již evidentně považovali za nevyhnutelnou. Následující skutečnou a úděsnou událost potvrzují nejen tradice, ale i mnozí geologové a archeologové považují za zaručené, že první veliká pohroma Akakorské kroniky a zničení světa v tradici Mayů, se skutečně udála.

Vědci nyní vysvětlují událost, která je běžnou součástí minulosti všech národů, jako přirozenou. Snad mohla být způsobena náhlou změnou rotace zemské osy, zaviněnou přiblížením se nějaké hvězdy, komety, nebo pádem Měsíce na Zem. Mnoho geologů dokládá, že zemská kůra prodělala veliké pohyby a ty zavdaly vznik jen těžko představitelným, přívalovým vlnám. Australští domorodci ve svých legendách připisují tuto příhodu bohům. Kniha Quiche-Mayů, Popul Vuh, ji také připisuje návštěvě bohů, kteří ji seslali, aby zničili hříšné lidstvo. Indická tajná kniha Mahabhdrata popisuje válku bohů a Germánská Edda mluví o vzpouře podsvětí: “Slunce zčernalo. Hromy bijí. Kmen Yggdrasil se chvěje a duchové stromů úpí. Obr z vězení svého se vyrval. Vše sebou zmítá. Pouta přítele krve Surta se zpřetrhala v podsvětí. Nebesa ve švech praskají. Útroby země k nebi civí, oblaka ohně chrlí a jedem zem zaplavují. Bůh kupředu vyrazil s drakem se utkat. Slunce zhaslo. Zem se do vod propadá a rozmarné hvězdy na zem padají.”

Akakorská kronika mytologie ostatních národů nejen potvrzuje ale i doplňuje. Mluví o dvou nepřátelských, nadpozemských rasách, které se fyzicky lišily. Udává počátek jejich války ke svému roku 13, což odpovídá roku 10,468 př.n.l. Plato ve svém dialogu Timaeus a Critias udává datum zániku Atlantidy k roku 9500 př.n.l. Historik Hemus popisuje strašlivou světovou pohromu a udává čas 11,000 př.n.l. Posnansky odhaduje dobu zkázy Tiahuanaka na 12,000 př.n.l. Řecký filosof, egyptský historik a německý učenec jen potvrzují to, co je dávno známo z mnoha ústních tradic i ze psaných záznamů všech národů kolem světa.

Nastal skutečně vzestup lidstva s příchodem cizích astronautů? Vyvinul se člověk skutečně na zemi, nebo má svůj původ na vzdálených planetách? Kdokoliv důvěřuje legendám dávných lidí víc, než vědeckým dohadům, nebo náboženským dogmatům, se může dopídit nespočetných tvrzení, dokladů a náznaků, že za vše byli zodpovědni jacísi bohové. Samy legendy však nejsou důkazy. Ani obrovská chrámová města Mayů, ani úžasné pyramidy Egypta, či enormní obrazce na planině Nazca v Peru, nejsou nezbytně dílem nepozemšťanů. Nepochybně však svědčí o kvetoucích a vyspělých civilizacích, které dnes vůbec nechápeme, ale je naprosto možné, že právě obrovský rozsah práce těchto budovatelů je v našich očích povznáší na status bohů.

Egypťané a Féničané v Brazílii

Věda ještě stále řeší záhadu prvních Američanů. Většina dnešních učenců věří, že přešli ledové pustiny Beringovy úžiny a postupně osídlili americké světadíly od severu k jihu. Následovníci Posnanského je mají za potomky obyvatel Tiahuanaka. Mnoho autorů populárně vědecké literatury je má za potomky lidí, kteří se spasili při poklesu Atlantidy do moře. (někdy v té době pokleslo Černé moře o nějakých 100m, celá páněv Středozemního a Mrtvého moře) Nikdo však není schopen podat nezvratné důkazy.    

Americký professor Cyrus Gordon způsobil ještě větší pozdvižení, když v roce 1971 publikoval svou úžasnou teorii. Tvrdí, že dávné národy Orientu věděly o Americe již před tisíci lety. Za důkaz uvedl kopii kamenné desky nalezené v brazilské provincii Ceara, která nese vytesaný zápis následujícího znění: “Canánu synové jsme a ze Sidonu přicházíme, z města královského. Do hornaté země této obchod nás zavál. Mladíka obětovali jsme v Hirama roce devatenáctém, mocného krále našeho, bychom hněvu bohů odvrátili. Cestu naši ve městě Eziongeber jsme započali a lodí desatero po moři plavili, jméno Rudé nesoucím. Po mořích let dvou jsme křižovali a kol země Ham nazývané pluli. Pak bouře ukrutná od společníků našich odvedla nás a zde ocitli jsme se, mužů tucet a žen tří, na pobřeží, jež já, admirál krále svého, zabral jsem.”

Gordonovo tvrzení vyvolalo značný rozruch a vlnu nevole, protože hrubě napadlo odborné sebevědomí a národní hrdost brazilské školy archeologů a historiků. Odsunulo totiž portugalské objevitele na druhořadé místo, jakožto následníky Féničanů, a také podalo naprosto nové vysvětlení původu jména Brazílie. Současná verze měla za to, že jméno pochází od jména stromu Pau do Brasil. Podle amerického profesora však jméno pochází ze semitského jazyka. Několik brazilských universit vyslalo do udaných míst skupiny badatelů, aby tento senzační objev ověřily. 

V roce 1971 pročesala největší a nejdražší výprava oblast Quixeramobin ve středu Ceary. Během tří měsíců úmorných prací sesbírala přes tunu keramiky a vzorků půdy. Archeologové vykopali více než sto urn a objevili záhadné kamenné kresby a barevné porcelánové ornamenty. Tutéž zimu publikoval brazilský archeolog Milton Parnes, vedoucí výpravy, svou první zprávu, jež potvrzovala Gordonovo tvrzení a údaje v Akakorské kronice o styku Ugha Mongulala se Samonovou říší za východním oceánem.

Odkazy na dávný styk Nového světa s Orientem se neomezují pouze na podivuhodné objevy v Cearaře. Egyptská Kniha mrtvých mluví o Osirisově říši druhého tisíciletí př.n.l. ve vzdálené západní krajině. Skalní nápisy v oblasti Rio Mollar v Argentině jsou jasnou paralelou egyptských tradic. V Cuzcu byly nalezeny nápisy a keramika, které se do detailu shodují s egyptskými nálezy. Podle amerického badatele Verrilla podávají tyto nálezy důkaz, že akadský král Sargon se svými syny navštívil dnešní Peru zhruba v období vymezeném roky 2500 až 2000 př.n.l. Svatá místa a chrámy Guatemaly se jeví jako kopie egyptských pyramid. Jejich architektura, podléhající přísným astronomickým zákonům, poukazuje na stejný původ a stejné stavitele. Nejvýznamnější stopy však lze nalézt v Amazonii a v brazilském státě Mato Grosso. Metrové nápisy na prakticky nepřístupných skalních stěnách nepochybně vykazují charakteristiky egyptských hieroglyfů. Jejich sbírku vysvětlil a přeložil brazilský učenec Aifredo Brandao ve svo dvoudílné práci “Escripta Prehistorica do Brasil”. Ve své předmluvě píše: “Egyptští námořníci zde zanechali své stopy všude, od ústí Amazonky až po záliv Guanabara. Jsou čtyři až pět tisíc staré a tak můžeme předpokládat, že k přerušení záoceánského styku mezi dvěma světadíly došlo někdy koncem druhého tisíciletí př.n.l.” Dle Akakorské kroniky došlo k přerušení styků mezi Egyptem a Jižní Amerikou ve čtvrtém tisíciletí př.n.l., kdy divoké kmeny vyrabovaly a zničily město Ofir, založené a postavené Lhasou.   

Pokud by se člověk spolehl na teorii profesora Gordona, vztahy mezi světadíly obnovili až Féničané v devatenáctém roce panování krále Hirama, někdy kolem roku 1000 př.n.l. Ugha Mongulala pak tvrdí, že je v roce 500 n.l. následovali Ostrogotové, kteří se sdružili s jakýmisy mořeplavci severu. Po dalších tisíci letech se pak během jejich pátrání po kratší cestě do Indie objevili i Portualci a Špaňalé a konečně i oni objevili Ameriku.

Ranná historie Inků

Cesta Kryštofa Kolumba přinesla první zprávy o Americe západnímu světu. Písaři špaňalské koruny popsali její města, odsoudili náboženské tradice jejích národů a ustanovili první datování jejich historie. Špaňalský historik Pedro de Cieza de Leon a potomek Inků Garcilaso de la Vega umístili rozvoj Říše Inků do období časného křesťanství. Pouze kronikář Fernando Montesinos udává přesné následnictví inckých panovníků.

Moderní historie po dlouhou dobu uznávala údaje Pedra Cieza de Leona a předpokládala založení říše Inků někde mezi pěti a osmi sty lety po Kristu. V této době se měl tento mistrovký národ válečníků vydat na cestu dobývání Peru a rozšířit svou moc až k pobřeží Pacifiku o pouhých třista let později. Tito noví vládci měli vyvinout svůj silný, socialisticky nasměrovaný stát, a ustanovit největší říši v historii Jižní Ameriky. Jenže až poslední nálezy v pahorkatinách Peru a Bolívie měly za následek zásadní změny v názorech odborníků. Je totiž velice obtížné pochopit a vysvětlit, jak mohli Inkové za pouhých třista let dospět k vytvoření takové velmoci se “socialistickým” zřízením (Prý bez písma) a nové vědecké doměnky posunují původ Inků o stovky až tisíce let zpět do minulosti. Zneucťovanému historikovi, “fantazírujícímu Montesinosovi”, se tak dostalo zadostiučinění a byl svými kolegy rehabilitován: “Před věky dlouhými Viracocha nadpřirozený z jeskyně vyšel. Moudřejší byl a mocnější, než člověk obyčejný. I shromáždil Viracocha kmenů kol sebe a Cuzco založil, město koutů světa čtyř, a toto počátkem jest lidu slunce synů, jak sami říkají si.”

Montesinos je jedinným špaňalským historikem, který poukazuje na rozkvět Incké Říše dlouho před narozením Krista. Nachází však větší podporu svých kolegů až když popisuje ženy vládnoucí rodiny. Pedro de Pizarro, dobyvatel Peru, se totiž vášnivě vyjadřuje o ženách dvora Inků, o jejich bělostné pokožce, vlasech v barvě zralého obilí a jemných rysech jejich tváří, jež by se lehce vyrovnaly s kteroukoliv madridskou kráskou. Každý, kdo zná horské indiány Peru by nad takovým portrétem jenom žasl. Takzvaní dnešní potomci hrdých Inků jsou přesným opakem tohoto špaňalského ideálu krásy. Jsou malých postav, s narudlou pokožkou a havraních vlasů. Buďto se potomci Inků během pár století velice změnili, nebo patřili k jiné rase. Fernando Montesinos spojuje Inky s legendárním Viracochou. Pedro de Pizarro dodává, že domorodci považují svého prince za dítě nebeských bohů, stejně jako všechny bílé a světlovlasé lidi. Akakorská kronika popisuje Viracochu jako člena rasy nadpozemského Lhasy. Legendy peruviánských horských indiánů vypráví o bílém kmeni, který beze stopy zmizel v džungli. Avšak tito záhadní lidé se nevypařili z povrchu zemského úplně. V roce 1911 objevil americký průzkumník Hiram A. Bingham v údolí Urubamba město rozvalin, Machu Picchu, v nadmořské výšce 3000 metrů. Bylo poměrně dobře zachovalé a vykazovalo mnoho podobností s inckými, horskými pevnostmi. Avšak ani Pizzarovi současníci, ani potomci Inků, o něm neměli ponětí. Bingham město objevil omylem a jen proto, že sledoval stopy jisté staré legendy, a proto take zaměnil Mach Pichu se stále ještě nenalezeným městem Inků, s Patiti, pevností prince Inků, Manca druhého.

Archeologické nálezy mezi tím prokázaly, že Machu Picchu nemůže být Paititi. I toto město rozvalin pochází z dob, o kterých není vůbec nic známo, a je stále ještě jedním ze současných archeologických zázraků, které přestály veškeré pokusy o vysvětlení. To přišlo až s Akakorskou kronikou, která ho staví do historického pozadí. Podle této psané historie Ugha Mongulala bylo svaté město základnou výsostného syna bohů, Lhasy. Když se Říše Inků zhroutila pod kopyty špaňalských dobyvatelů, Ugha Mongulala se sami vzdali Machu Picchu a stáhli se do tropických pralesů.

Gótové v Jižní Americe

Díky nedostatečnému datování naše universitní historie ještě stále o původu Inků a Mayů opatrně mlčí, ačkoliv špaňalští historikové bohatě popsali konec jejich civilizací. Přesný opak známe v případě Ostrogótů, hrdé válečné rasy, jež během šedesáti let dobyla Itálii, aby pak byla sama poražena východořímským generálem Narsesem roku 552 v bitvě u Vesuvu. Poslední zbytky tohoto kdysi tak mocného lidu však zmizely beze stop. Jazykozpytci tvrdí, že nalezli jejich potomky na jihu Francie, etnologové a archeologové si myslí, že jsou na jihu Špaňalska, avšak nikdo není schopen podat přesvědčivé důkazy.        

Dle Akakorské kroniky se zbytky nešťastných Gótů spřahly s odvážnými mořeplavci severu a tyto dva národy se spolu vydaly hledat Herkulovy Sloupy, kde by si mohli postěžovat bohům na svůj osud. Dva a půl roku pak brázdili nekonečné vody oceánu, než dospěli k ústí Amazonky. Jazykozpytci a další učenci souhlasí aspoň s jedním bodem; Herkulovy Sloupy, zmíněné i v řecké mytologii, jsou skály Gibraltaru mezi Špaňalskem a Marokem. Zde tedy bylo místo, kam si Gótové chtěli zajet za svými bohy, kteří je zatratili, avšak jejich naděje byly opět zmařeny. Silný vítr zahnal lodě jejich společníků na otevřený oceán. Padesátimetrové dřevěné lodě statečných mořeplavců musely být velmi dobře postaveny, protože Vikingové se jako první Evropané doplavili do Grónska a dle názoru mnoha učenců ve skutečnosti také objevili Ameriku, i když severní. Jejich výpady do západní části Středozemního moře jsou zajisté velmi dobře podloženy, takže jejich navázání vztahů s Góty nelze zdaleka vyloučit.

Na jihoamerickém světadílu lze nalézt mnoho matoucích stop po bílých, severských lidech. Jednak zde nalézáme příbuznost severských a amerických jazyků, pak zde máme víru v nadpřirozený původ a nakonec i obdobná, společenská zřízení. Skálopevné důkazy pro přítomnost severských lidí v Amazonii nalézáme i ve skalních malbách ze slavného Pedra Pin Tada na horní Rio Negro. Mezi těmito obrázky se vyskytují výjevy vikingských povozů a lodí. To je vskutku překvapivé, protože žádné americké národy prý neznaly až do příchodu špaňalských dobyvatel kolo. Například pro Atahualpu, krále Inků, bylo zarovnání vrcholu hory spíše otázkou zaměstnanosti jeho poddaných, než otázkou účinné technologie. 

Raná minulost středoamerických národů je stejně záhadná a nejasná, jako u Inků. Těch několik málo psaných dokumentů, které unikly ohňům katolické inkvizice, obstálo pokusům o rozluštění i přes veškerou pomoc nejmodernějších počítačů. Mayské datování je založeno na matematicky nejpřesnějším známém kalendáři všech dob. Spolu s troskami chrámu v Chichen Itza jsou posledními památkami po civilizaci, jež byla svého času přinejmenším na stejné úrovni, ne-li vyšší, než srovnatelné kultury tehdejší Evropy.

Největší záhadou země Mayů jsou nedostavěná města v guatemalské džungli. Víme, že byla budována mezi roky 300 až 900 našeho letopočtu, ale nemáme vůbec tušení, kdo je stavěl. Odborník na Maye, Rafael Girard, má podezření, že k náhlému přerušení staveb mohlo dojít v důsledku velikého hladomoru, jenž lidi vypudil do jižního cípu Mexika. Akakorská kronika se však o nedostavěných městech zmiňuje ve spojitosti s Góty. Nejvyšší rada nechala stavět u průlivů veliká města, aby zabránila očekávané invazi ze severu lidmi ozdobenými peřím, avšak ta nebyla nikdy dokončena. Během jakési snad geologické pohromy prchly zbytky vyslané výpravy dále na sever. Uvedené datum odpovídá roku 560 n.l., což se dobře shoduje s vědeckými dohady.

Problém přítomnosti Gótů a dalších severských národů na americké půdě je dodnes nedořešen. Různých teorií je sdostatek a všechny od vědců s dobrou pověstí. Navrch nám tradiční historie nejednou předvedla, do jaké míry je ovlivněna myšlením a předsudky současných vědců. Historikové se již po generace dopouštějí těch nejgrotesknějších omylů, jakým je například i objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, nebo stavba Tiahuanaka kolem roku 900 n.l. Jak jinak by bylo možné, že by se současní experti mohli nejen domnívat, ale navíc zarytě trvat na dvou následovných a nesmyslných doměnkách?

a) Vše dění v amerikách začalo s příchodem divokých hord kočovníkůz Asie.
b) Vše skončilo se špaňalskými dobyvateli.      

Před sedmdesáti lety neměl ještě nikdo ani tušení o Machu Picchu, ještě před dvaceti považovali učenci Amazonii za oblast archeologického vakua a ještě před deseti lety tito experti tvrdili, že počet indiánů jihoamerických džunglí nikdy nepřevyšoval jeden million. Proto se ještě stále mohou objevit veliká překvapení, schovaná pod štíty And, nebo v liánové divočině amazonských džunglí. Ještě máme hodně daleko k tomu, abychom věděli vše.

Příchod špaňalských a portugalských dobyvatelů

Kolumbovo přistání v Americe roku 1492 se postaralo o styk evropských raubířů s národy nového světa. Tradice indiánů jim kázala přijmout cizince s laskavostí a tak k vousatým bělochům přistupovali s úctou. Aztécký vládce předal Cortézovi cenné dary a král Inků, Atahualpa, vyslal Pizzarovi vstříc uvítací delegaci.  Portugalcům, kteří se vylodili na březích Brazílie, dokonce nabídl náčelník kmene Tupi darem svou vlastní dceru. Portugalský mořeplavec Cabral svému králi napsal: “Domorodci se jeví natolik krotcí a mírumilovní, že mohu jeho výsost ujistit, že s osídlením tohoto kraje nebudou žádné problémy. Své sousedy milují jak sebe samé a jejich řeč je vždy přátelská, mírná a vždy ji doprovází úsměvem.”

Špaňalé a Portugalci si takové chování, v očích Evropanů navýsost neobvyklé, vysvětlovali jako slabost. Pizzaro, popsaný svými druhy jako spravedlivý poddaný svého krále, žil naproti tomu v přesvědčení, že je naprosto v pořádku a žádoucí donutit tyto lidi, aby se okamžitě vzdali všeho svého zlata, kterým oplývali. V dalších letech se pak evropští dobyvatelé všemožně vynasnažili, aby uvedli Pizzarův záměr ve skutek.  Tito hrdlořezové rozvrátili během několika málo desetiletí tři říše, povraždili miliony domorodých obyvatel  a navíc ještě zničili všechny psané záznamy kultur, které byly těm jejich v mnoha ohledech nejen rovnocenné, ale v mnohém je evidentně převyšovaly. Námořníci, které indiáni přijali jako bohy, Nový svět vyrabovali a zničili kulí a ohněm. “Oni nás obdivují jak nadpřirozené bytosti”, napsal jesuita Dom José špaňalskému králi. “Dají nám vše, co si jen přejeme. A ano, dokonce znají příběh spasitelův. Dovedu si tedy představit, že dvanáct apoštolů již muselo tímto světadílem projít.” 

Podle psaných i ústních tradic starých amerických národů vděčili špaňalští a portugalští dobyvatelé za své přátelské přivítání nikoliv světoběžným apoštolům židovské ságy o Kristovi, ale bohům. Ti dle nich pro lidi nevykonali nic než dobro a slíbili, že se jednoho dne vrátí. Jelikož se kněží nechali slyšet: “Čas naplněn jest a na plavidlech mocných cizinec objevil se, tiše vody brázdících a stěžni svými se nebe dotýkajících,” viděli v nich lidé naplnění jejich proroctví. Domnívali se že navrátila rasa syna slunce a otce Inků, stejně jako praotců Ugha Mongulala.

Domorodci se však velice brzy přesvědčili, že se stali obětí krutého šálení. Domnělí bozi se od prvopočátku chovali jako ďábli. “Lamači kostí byli, horší zvěře divoké”, praví Akakorská kronika.  Aztécká, Incká a Mayská říše padly v sutinách a snimi i legenda očekávaného návratu nadpřirozených bohů. Jen indiánské kmeny dosud nedostupných džunglí si zachovaly svou víru do dnešních dnů. “Domorodci nás přišli přivítat, jako kdyby nás očekávali,… ” píše brazilský antropolog Orlando Vilas Boas v jeho zprávě o navázání styku s kmenem Aruak v roce 1961.”Doprovodili nás do středu vesnice a obdarovali nás. Takové chování indiánů musí mít nutně spojitost se vzpomínkou předávanou z generace na generaci.”     

Bílá města, pralesní říše na Amazonce

Podmaněním Peru a vyhubením indiánů na brazilském pobřeží nabralo dobývání jihoamerické pevniny jinou formu. Charakter cizinců již nebyl domorodcům záhadou, byli si dobře vědomi jejich cílů a proradnosti jejich slibů a začali se urputně bránit.

První si to zažil Pizzarův společník, špaňalský dobrodruh Francisco Orellana, který za velice těžkých podmínek proplul po proudu Amazonkou až k jejímu ústí. Tím uspěl v prvním překročení jihoamerické pevniny. Cestu ve svém deníku popsal a dokumentoval jeho společník, Gaspar de Carvajal. Podle něj našel Orellana vysoce organizovaná společenství na obou březích řeky.

Carvajal popisuje tržnice, rybárny a štědře rozložená osídlení vybudovaná tak, aby zabránila Špaňalům v přistání, stejně jako mnohačetné ulice, opevnění a veřejné budovy. Vesnice na sebe byly tak namačkané, že Carvajalovi připomínaly část jeho rodného Špaňalska.  “Pokračovali jsme stále dál do obývaných oblastí a jednoho rána jsme za ohybem řeky spatřili nádherné město, které pro svou velikost musí být hlavním městem říše. Pak následovalo mnoho dalších bílých měst, postavených necelé dvě míle od řeky.”    

Jeho deník je důkazem rozlehlé a rozvinuté říše s vysokou civilizací ve vnitrozemí Amazonie sedmnáctého století, protože opevnění a bílá města nemohli vybudovat divocí, pralesní indiáni. Jen Inkové, Mayové a Aztéci by byli něčeho takového schopni. Avšak, vzhledem k tomu, že jejich říše byly doložitelně omezené na západní oblasti Amerik, zbývá jen jedinný národ, který připadá v úvahu, a tím je dle Akakorské kroniky lid Ugha Mongulala

Ještě o sto let později potvrzuje jezuita Cristobal Acuna zprávu svého předchůdce. I on popisuje známky urbanizace, husté osídlení, obranná zařízení a veřejné budovy, “ve kterých byly vyráběny mnohabarevné oděvy z peří.” V závěru Acuna shrnuje svůj dojem ze země, kterou cestoval po několik měsíců. “Všichni lidé podél této řeky jsou nadmíru rozumní, plní života a vynalézaví. Lze to vidět ve všem, co vytváří, ať již jde o sochy, kresby, nebo mnohabarevné obrazy. Svá sídliště budují a sestavujé s péčí , avšak budí dojem, že závisí na městech hlouběji ve vnitrozemí.”

Akakorská kronika říká, že Ugha Mongulala vládly rozsáhlé říši, jež zabírala prakticky celé povodí Amazonky. Pak se objevili bílí barbaři s jejich novým znamením kříže a zasloužili se o to, že připojené kmeny se od nich odtrhly. Opakovala se tragedie Inků, i když daleko pomaleji a krok za krokem. Pokud šlo o obrácení domordců na křesťanskou víru, nebo o jejich oloupení, neměli Portugalci žádného slitování. Místní však žili v zemi bez viditelného politického centra a potýkali se s přírodními silami, které odolávají i dnešní, nejmodernější technice. Transamazonská silnice z Manaus do Barcelos, jež leží na dolním toku Rio Negro, vybudovaná v roce 1971, zarostla během roku tropickou džunglí natolik, že správa silnice měla po roce problém dohledat byť i jen její přibližný směr. Jaký tedy div, že je v dnešní době prakticky nemožné najít viditelné stopy rozvalených “bílých měst”.

Školní historie se skoro zcela vyhýbá cestovnímu deníku Padre Gaspara de Carvajala nejspíše proto, že zpráva z osmiměsíční cesty oblastmi, jež si dodnes zachovaly svá tajemství, se zabývá převážně hledáním potravy. “Cestovatel” se velikým bílým městům ze široka vyhýbal, zato se nesmírně radoval pokaždé, když narazil na drobné, bezbranné osady, jež mu posloužily za zvládnutelné terče drancování. Jeho současníci si všimli pouze jedinné, nedlouhé zmínky o kmeni bojovných žen a pověsti o jejich zlatém městě. Ta se samozřejmě zmocnila představivosti hrabivých dobyvatelů. Snažili se do udané oblasti na horním toku Orinoka dostat ze všech stran, aby vypátrali kmen Amazonek a jejich bájné hlavní město “El Dorado”.    

Vojenské výpravy šestnáctého a sedmnáctého století samozřejmě následovaly se stejným záměrem. Špaňalská a portugalská vojska i němečtí a francouzští žoldáci pod vedením různých vůdců bloudili dlouhé měsíce velice těžko dostupnými kraji. Potýkali se s divokými přírodními podmínkami, věčnými záplavami a útoky bojovně laděných domorodců. Muže pronásledoval a nakonec i porážel hlad. Nejdříve snědli svá nákladní zvířata a nakonec se uchýlili i k lidožroutství. Tato zpráva pochází z deníku Cristobala Martina, vojáka z výpravy generála von Huttena: “Vzali jsme spoutaného indiána a když jsme přišli k potoku, zabili jsme ho a podělili jsme se o něj. Rozdělali jsme oheň a pojedli jsme z něj. Pak jsme se nachystali na noc, ale než jsme se uložili ke spánku, opekli jsme si zbytek masa.”

El Dorado, mýtické město Amazonek, však nikdy nikdo z nich neobjevil. Amazonky však podle Akakorské kroniky bojovaly proti cizáckým vetřelcům po sedm let, než vyčerpaly své síly, rozbořily své horní město a odsunuly se do podzemního Akahimu. 

V průběhu následujících staletí nabylo El Dorado neskutečných vlastností. Zdá se, že pohádlové město ze zlata začalo putovat z jednoho místa brazilských deštných pralesů na druhé s nestálostí a záludností Bludného Holanďana. Různé výpravy prozkoumaly v honbě za bohatstvím pohádkového města nedozírné oblasti a nepostižitelné město opředly nesčetnými báchorkami a znovuobjevenými legendami. El Dorado však jakoby zmizelo s povrchu zemského. Počátkem dvacátého století se jeho poloha přesunula od horního Orinoka do džunglí Mato Grosso na hranicích Brazílie a Venezuely. Anglický badatel Fawcet tvrdil, že v této oblasti nalezl obrovské pyramidy. Byl si svým nálezem natolik jistý, že se dál vydával do pralesů na nebezpečné výpravy a své přesvědčení vyjádřil v dopise svému synovi: “Jedna věc je jistá. Dávná minulost Jižní Ameriky se skrývá za tlustou oponou. Ten, jenž oslaví úspěch, a najde rozvaliny, nepředstavitelně přispěje k naším znalostem historie člověka.”

Stejně jako mnoho jeho předchůdců ztroskotal i Fawcet na překážkách obtížného terénu a na vlhkém podnebí tropické džungle a ze své poslední cesty roku 1943 se už nevrátil. Jeho osud však neodradil další odvážné cestovatele a v jeho šlépějích pokračovali další. Roku 1944 našel brazilský antropolog Pedro E. Lima neklamnou indiánskou ztezku od pramenů řeky Xingu do Bolívie. Německý specialista na indiány, Egon Schaden posbíral legendy brazilských indiánů a uspořádal je do nádherné přednášky o jejich minulosti.

Brazilská archeologie zaznamenala během posledních deseti let rozhodující rozvoj. Při budování Transamazoniky a Perimetral Norte, dvou hlavních silnic brazilskou džunglí, nacházely pracovní čety se svými buldozery opakovaně pole rozvalin. Brazilská Služba pro ochranu indiánů FUNAI objevila bílé, modrooké indiány v oblasti Altamiry. V Acre napadli bílé usedlíky “vysocí, urostlí a krásní, bílí Indiáni.” Avšak nejneobvyklejším objevem brazilské pohraniční stráže v oblasti Pico da Neblina bylo setkání vojáků s kmenem, jehož národ vedou ženy. Akakorská kronika pak tvrdí, že Akahim ležel na východních svazích Pico da Neblina, nejvyšší hory Brazílie.

Vyhubení indiánů deštného pralesa

Zatím co historie řadí záhadné Amazonky ještě stále do říše pověstí, vymírání přírodních indiánů je jak důsledkem nemocí, tak i unikátního stylu násilí bílých kolonizátorů neodiskutovatelnou skutečností. Od samého počátku se k domorodcům chovali hůř než k otrokům a ožebračovali je a utlačovali do té miry, že jim nezbylo než přežívat na hmyzu a divokých rostlinách a kořenech. Jejich náčelníky zabíjejí Evropané těmi nejukrutnějšími metodami, jen aby zastrašili zbytek původního obyvatelstva a jednou provždy potlačili jakýkoliv odpor divochů. Slovy špaňalského historika Ovieda: “Vypustili pět až šest mladých psů na každého ze šestnácti náčelníků, aby je vytrénovali pro tento způsob honů na lidi. Že byli psi ještě mladí a nezkušení, jenom kolem indiánů pobíhali a štěkali. Když si už boží lidé mysleli, že je svými holemi zvládli, vypustili na ně ještě dva zkušené buldoky, kteří je okamžitě rozsápali a dosytosti se z nich nažrali.”

Ani vyhlášení nezávislosti různých jihoamerických zemí po vítězstvích Simona Bolivara nad špaňalskými žoldáky v boji u Ayacucha nepřineslo původnímu obyvatelstvu jakoukoliv úlevu. Prakticky celého vlastnictví těchto zemí se zmocnilo několik málo rodin, které je bezohledně řídili jako své rodinné podniky a nelítostně potlačovaly sebemenší odpor zotročených indiánů. Angelim, vůdce nejdůležitějšího brazilského sociálně revolučního hnutí, zemřel ve vězení, a povstání Cabanagem se zhroutilo pod palbou portugalských a britských bitevních lodí. Běloši během něj zmasakrovali dvě třetiny zbývající, původní amazonské populace.

Akakorská kronika se o lidových povstáních zmiňuje jen vzácně. Stopaři Ugha Mongulala jenom s hrůzou pozorovali tato zvěrstva bílých a během přestávek v bojích se Ugha Mongulala stahovaly do svého vnitrozemí. I toto krátké vzplanutí však brzy pohaslo a indiáni sehráli poslední akt v tragedii, započaté Kryštofem Kolumbem, jež je ságou zločinu, teroru a násilí, v niž se středem podia producírují dobrodruzi, prospektoři a slavné Winchestrovky.

Odpůrci genocidy, jakým byl i brazilec a zakladatel brazilské Služby pro ochranu indiánů FUNAI Mashall Rondon, také sehráli svou úlohu. Avšak i této organizace, původně založené bílými barbary s dobrým úmyslem, aby ochraňovala původní obyvatelstvo, se brzy zmocnila korupce politicko-ekonomických zájmů a zvrhla se v organizaci, jež jenom přispěla a posloužila k urychlení jejich zkázy. Od objevení Ameriky před pěti sty lety se nezměnilo nic než metody projevu mocenského chtíče bělochů. Londýnský časopis Economist z patnáctého Května 1968 informuje o situaci brazilských indiánů:

“Seznam zločinů je nekonečný. Originální verze přehledu vyšetřování, nařízeného ministrem vnitra Albuquerque Limou, váží přes sto kilogramů. Zkrácená verze obsahuje 55,115 stránek ve dvaceti dvou svazcích. Zaznamenává zločiny proti osobám a majetku božích lidí, od vražd, prostituce i otroctví, až po problematický prodej jejich půdy a výrobků. Vládní zpravodaj Jader Figueira se například zmiňuje o dvou kmenech v oblasti Pataxi ve státě Bahia, vyhubených cukrovinkami nakaženými kulturou planých neštovic. Členové kmene Cintas Largas ve státě Mato Grosso pozabíjela brazilská armáda bombami hloubkových náletů a přeživší zbytky pokosily kulomety zaměstnanců Služby pro ochranu indiánů FUNAI. Mnoho protravin, určených indiánům jako humanitární pomoc, obsahovaly arsen a viry tyfu.”

Ať již se nějaká společenská vrstva chová jakkoliv nelidsky v zájmu svého prospěchu, nelze popřít, že tito lidé jsou ovlivněni společenskými návyky. Evropští kolonisté byli více než pouzí představitelé malé, vládnoucí třídy. Beztrestně vyvraždit domorodce mohli hlavně proto, že křesťanská dogmata doby jim vštípila, aby považovali divochy za méněcenné. Ironií je, že obyvatelstvo Nového světa považovalo vousaté cizince za vyšší bytosti, předurčené k vládě, pro nic jiného než proto, že měli bílou kůži. Zdá se, že jen jedinný národ byl schopen včas rozpoznat tento omyl. Odkaz praotců vedl Ugha Mongulala k tomu, aby považovaly nově příchozí za bílé barbary a jakýkoliv nestranný pozorovatel si těžko pomůže, aby nesouhlasil s tímto názorem. Představitelé bíle civilizace se sami usvědčili, že nejsou nic jiného než nechutní raubíři, kteří se ve skutečnosti mohli bez námahy stát bohy. (podívá-li se člověk skutečně nestraně na celou tuto historii, nezbyde mu než se ujistit už jen na základě samotného vyprávění Akakorské Kroniky, že vyvolení Ugha Mongulala a Inků se k ostatním iniánům nechovali o nic lépe než se bílí barbaři chovali k nim, a že sami nebyli za celou svou historii ničím jiným, než takovými bílými barbary, ač hnáni jen kosmeticky odlišnou demagogií nadřazenosti ostatním národům a rasám, než jakou je židovská, žido-křesťanská, nebo germánská nadřazenost Třetí Říše. Totéž pak lze říct i o jejich slovutných bozích, ať už přišli odkud chtěli a byli kdo chtěli.)

Brazílie a Třetí Říše

Historie Třetí Říše ponechává ještě stále řadu nezodpovězených otázek.  Hitlerovy politické úvahy a strategické vojenské plány jeho generálů známe, ačkoliv vůdcova zaujatost okultními vědami a jeho náboženská posedlost nejsou zdaleka objasněné. Pořadí bitev a tragické výsledky druhé světové války známe také. Hitlerova válečná rozhodnutí, jeho plány na dobytí světa a akce jeho tajných útvarů v těch nejvzdálenějších koutech světa však zůstávají nevyzpytatelnými. Ohlédneme-li se zpět, je velice obtížné určit, co vlastně ovlivnilo historii Třetí Říše nejvíc, ale jedna věc je jistá. Hitlerův mystický náhled na svět dodnes nikdo pořádně neprostudoval. Nicméně, držme se prozatím historických faktů.      

Do poloviny roku 1939 se Jižní Amerika stavěla k evropské politické scéně zcela netečně. Teprve po napadení Polska Třetí Říší se projevily Hitlerovy dobyvatelské plány a jihoamerické státy se ocitly ve víru událostí nadcházející války. Při své návštěvě Rio de Janeira ovlivnil Brazíli vrchní velitel americké armády George C. Marshall, aby se přiklonila na stranu spojenců. “Brazílie sehraje důležitou úlohu v obraně Severní Ameriky, …” prohlásil generál, “Přítomnost nepřátelských sil na brazilském území a ovládnutí komunikací s Evropou a Afrikou by vážně ohrozily Spojené Státy Americké. V důsledku tohoto faktu je třeba zajistit pobřeží mezi Salvádorem a Belémem proti možné invazi a bránit ho.”

Jeho brazilští kolegovéMarshalovy důvody i návrhy pohotově přijali. Sami se obávali německých vylodění a požadovali vybudování silných opevnění na východním pobřeží. Na Panamské konferenci v roce 1939 oznámila Brazílie svou ochotu poskytnout USA své zásobovací základny a strategická letiště. Během několika málo měsíců přistávaly první americké bombardovací letky v Joao Pessoa a v Recifu. V Lednu roku 1940 uzákonil president Vargas zákony, poskytující právní podklady pro dohled nad německou menšinou, sympatizující s nacistickým režimem. Konečné rozhodnutí připadlo na sedmého Prosice 1941, den napadení Pearl Harboru Japonskem. Brazílie přerušila diplomatické styky s Německem a země se začala připravovat na vstup do války.

Němci sledovali americké snahy v Brazílii velmi pozorně. Generál Canaris považoval přísnou brazilskou neutralitu za předpoklad ovládnutí jižního Atlantiku německými ponorkami, zatímco generál Keitel viděl invazi Jižní Ameriky jako přirozený vývoj rozpínání  Třetí Říše. Rosenberg, hlava zahraničního oddělení německé, národně socialistické strany, snil o německé okupaci Brazílie a převzetí její vlády pátou kolonou místních Němců.

Na jaře 1942, kdy se po mnohých kampaních jevilo vítězství maršála Rommela v severní Africe jistotou, se Brazilie stala hlavním předmětem rokování generálního štábu v Berlíně. Zahraniční oddělení, v zastoupení velvyslance Rittera, však doporučilo se vzdát vojenských akcí v obavách z možné solidarity všech latinsko-amerických zemí.  Keitel a Rosenberg však navrhovali soustředěný útok na Brazílii. Po horkých debatách se Hitler rozhodl pro jakousi odvetnou akci, aby Brazíli potrestal za její sympatie k USA a odradil ji od dalších nepřátelských projevů.

Tajná operace započala začátkem Července 1942 v Bordeax, kdy ponorková flotilla opustila přístav s cílem způsobit Brazílii co největší námořní ztráty v jižním Atlantiku během “Svobodných cvičení.” Patnáctého Srpna 1942 torpédovala ponorka č. U-5o7 brazilskou nákladní loď Baendepi nedaleko Salvadoru a o dvacet čtyři hodin později nákladní loď Araquara. O sedm dní později vyhlásila Brazílie válku Německu.

Boje u brazilského pobřeží neměly vliv na výsledek války. Omezovaly se na operace německých ponorek ve vodách mezi Salvádorem a Belémem u ústí Amazonky. Němci se pokoušeli odříznout zásobování spojenců do Afriky a Evropy a zabránit vybudování silných opevnění podél brazilských břehů, kde Brazilci a Američané umístili bombardovací letky a armádu čítající padesát pět tisíc vojáků. Dle poznámek v Historia do Exercito Brasileiro bylo jejich úkolem zabránit možnému německému vpádu v oblastech Joao Pessoa a v Natalu. Brazilská generalita si byla natolik jistá německými plány na přepadení jejich země, že v roce 1943–1944 armádu ještě zesílila na 65,000. Strategická oblast Norte-Nordeste ztratila svůj význam až po vítězství spojenců nad Romelovou africkou armádou a s plány na osvobození Francie. 

Plánoval skutečně Hitler napadení Brazílie? Bylo to technicky proveditelné? Je možné, že se tak ve skutečnosti stalo? Podle válečného deníku brazilského plukovníka Jose Maria Mendese byla brazilská armáda přesvědčena o německých plánech na zaútočení. Jak by bylo jinak možné vysvětlit její silnou přítomnost na severním pobřeží? Brazilský ministr zahraničí Oswaldo Aranha se vyjádřil ve stejném smyslu v rozhovoru s americkým velvyslancem Jeffersonem Cafferym v roce 1941: “Jsme přesvědčeni, že německý wehrmacht se pokusí o okupaci Jižní Ameriky a strategické důvody vyžadují, aby začala Brazílií.”

Němečtí váleční historikové však nabízí zcela odlišný obraz. V jejich náhledu na říšskou strategii se shodují, že plány na invazi Brazílie byly technicky neproveditelným, Rosenbergovým snem, a nikdy nedošlo k jejich vypracování. Avšak tento názor v žádném případě nevysvětluje tajnou zprávu státního sekretáře Weizsaeckera “Feldmarkovi”, což byl pseudonym zahraničního oddělení německého velvyslanectví v Brazílii. V této zprávě informuje Weizsaecker velvyslance Rittera o vnitřních rozporech mezi wehrmachtem a ministerstvem zahraničí ve spojitosti s operacemi na brazilské půdě. Tento odkaz potvrzuje další dokumenty o Hitlerově plánech dříve či později rozšířit svou moc na Latinskou Ameriku. Záznamy Mnichovské dohody z 29. Září, 1938 dosvědčují, že Chamberlain Hitlerovi navrhl, aby posílal německé usedlíky do Amazonie.

2000 německých vojáků

Dostupná historická fakta nám neumožňují podat nezvratné důkazy jakéhokoliv vylodění německých jednotek v Brazílii, avšak Hitlerovy záhadné představy o vesmíru nám napovídají hodně. Podíváme-li se do roku 1920, kdy se bývalý malíř pokojů setkal s básníkem Dietrichem Eckehardtem, můžeme zjistit, jak tento člověk po tři roky ovlivňoval budoucnost nastávajícího vůdce Třetí Říše svými teoriemi o původu německých kmenů v Thule, coby potomků nadpřirozených bytostí zaniklé civilizace, a následnému vzestupu nadřazené rasy v srdci Německa. Nedlouho před svou smrtí píše Eckehardt v Říjnu 1927: “Následujte Hitlera. Tančit bude on, avšak muziku jsem napsal já. Umožnili jsme mu se s nimi setkat. Neželte mne. Ovlivnil jsem historii víc, než kterýkoliv jiný Němec.”

Muzika mistra Eckehardta však zazněla příliš brzy. Během několika málo let se jeho náboženský spolek Thule rozvinul na mocnou tajnou organizaci a její příklad následovaly další, jako byly skupiny Edeiweis, Waifen SS a Ahnenerbe. Eckehardtovy tajemné doktríny vedly k vytvoření státu, jehož vláda v sobě kombinovala téměř totalitní pořádek s mystickým učením o oprávněném panování arijské rasy nad lidstvem.

Třetí Říše pravděpodobně přidělila studiu okultních věd více svých zdrojů, než USA vydaly na sestrojení své první atomové bomby. Tajné, národně socialistické organizace, vyvíjely širokou škálu činností, od pátrání po původu arijské rasy až po vypravování expedic do těch nejodlehlejších koutů světa. Když byli například Němci donuceni opustit Naples, nechal Himler převézt náhrobní kámen posledního Hohenstaufenského císaře do Německa. Společnost Thule zkoumala tajemný, zednářský smysl gotických věží, navázala četné styky s tibetskými mnichy a při dobývání Berlína našla Rudá armáda po boku německých vojáků stovky padlých, bezejmených Tibeťanů.  

Německá tajná společenství byla stejně pilná v Jižní Americe a nelitovala výdajů. Již v roce 1938 prozkoumávala německá ponorka dolní Amazonku. Její posádka prováděla zeměpisný přehled, navázala styk s německou menšinou v Manaus a natočila první historický film o Amazonii, zachovaný dodnes ve východo-berlínských archívech. Dostupný fotografický material však dokazuje, že zájem této výpravy sahal daleko za sbírání všeobecných údajů.

Další německou akcí, dokumentovanou v archívech brazilského letectva, byla cesta německé nákladní lodě S.S. Carlino z Maceia do Belemu v Červnu 1943. O příkazech statečné nákladní lodě se můžeme pouze dohadovat. Brazilské letectvo však žilo v přesvědčení, že ve svém podpalubí skrývala zásilku zbraní pro podzemní hnutí německé páté kolony a zaútočilo na ni, i když neúspěšně. Nicméně ve zpětném pohledu se jejich  doměnka nejeví pravděpodobnou.  V oblasti Macea se nevyskytovala ani žádná německá pátá kolona, ani zde nebyly umístěny brazilské vojenské jednotky a základny. Faktem však je, že můžeme najít mnoho odkazů o přítomnosti Třetí Říše v Brazílii. Očití svědci tvrdili, že pozorovali přistání německých ponorek na pobřeží poblíž Rio de Janeira. Zpravodaj brazilského časopisu Realidade dokonce objevil německou kolonii v Mato Grosso a tvrdil, že sestává výlučně z bývalých členů SS. Dle Akakorské kroniky v letech 1940 až 1945 postupně dorazilo do hlavního města Ugha Mongulala na dva tisíce německých vojáků, kteří se naloďovali ke své tajné operaci v Marseilles. Kronika udává mimo jiné jména: A. Jung z Rastattu, H. Haag z Mannheimu, A. Schwager ze Stuttgartu, a K. Liebermann z Rothu. S poslední skupinou dokonce připluly i ženy a děti. O spojení s německem se zasloužila německá misionářka ze stanice ve Svaté Barboře. Ověřování údajů Akakorské kroniky mi poskytlo důkazy, že čtyři zmínění vojáci byli v roce 1945 prohlášeni za nezvěstné a nejspíše mrtvé. Podle informací amazonského biskupství přepadly divoké kmeny v roce 1936 misi v Santa Barbaře a zničily ji. Mezi mnoha mrtvými bylo i několik německých jeptišek.

Co se týče nutných příprav na vylodění dvou tisíc německých vojáků v Brazílii, nenašel jsem žádné důkazy, avšak pokud by bývalo šlo o výsadky tajných oddílů druhé světové války, organizovaných Abwehrem, měly by být dohledatelné. Dokumentace činností zahraničního oddělení nacistické strany a tajných organizací, jako byla Ahnenerbe, však Němci buďto spálili, nebo ji nikdy ani nepořízovali. Technicky však bylo postupné vyloďování německých vojáků v Brazílii bezpochybně proveditelné. Hitlerova zaujatost okultními vědami ho nutně musela nutkat, aby navázal spojení s “vyvolenými lidmi.” Jeho životopisec Rauschning popisuje vůdce německé říše takto:  “Hitlerovy politické názory a plány lze pochopit jedině ve světle jeho nejniternějších myšlenek a přesvědčení tajemných vztahů mezi člověkem a vesmírem.” 

Brazilské lodě potopené německými ponorkami

Třetí veliká pohroma

Mýty a legendy latinské Ameriky nám sdělují, že lidská historie začala se stvořením světa bohy. První stvořili zem a nebe a později i rostliny a zvířata. Stvoření lidí byl jejich nejobtížnější úkol. Popol Vuh Quiche-Mayů říká, že bohové nejdříve uplácali člověka z prachu, pak vyřezali figurky ze dřeva a nakonec je vymodelovali z kukuřičné mouky. Podle Mixtéků z Anahuacu vyšel první člověk ze stromu. Podle Akakorské kroniky byli lidé transplantováni z planety na planetu a jednou z nich byla Země.

Ústní i psané tradice starých amerických národů nám popisují konec světa velice podobně. Indiáni Střední Ameriky tvrdí, že vesmír, jak ho známe, je již pátým v pořadí od stvoření světa: Slunce Země, nebo noci, Slunce vzduchu, Slunce ohnivého deště, Slunce vod a poslední současný svět Slunce čtyř pohybů, který skončí až na západní straně povstanou Příšery soumraku, hnané bohem zla Tezcatlopocou, jenž žvýká zeměkouli a drží ji ve své mordě. Pak lidská rasa vyhyne. Zrodí se však svět Šestého slunce, v němž lidi nahradí planety, jinými slovy bozi. Indiáni kmene Tupi očekávají nesmírnou potopu, jež všechno zničí. Podle Akakorské kroniky se bohové vrátí až třetí světová pohroma ztrestá bílé barbary.

Pokud chce kdokoliv pevně věřit legendám jihoamerických Indiánů, pak budoucnost lidstva není zdaleka jistá. Svět probíhá v kruhu, od pohromy k pohromě. Podle kněží Ugha Mongulala již zbývá do konce jen několik měsíců, protože náš čas je prý vyměřen rokem 1981. Dle Máyů končí současný věk rokem 2011. Akakorská kronika se však nezmiňuje o spáse lidstva. Cyklem, uzavřeným rokem 1981 třetí pohromou, prý lidská historie skončí a katastrofa prý uvede nový věk. V něm budou lidé, zvířata i rostliny žít v mírumilovné harmonii, následujíce zákony přírody a odkaz jejich praotců.

A jaké jsou vyhlídky do budoucna v příštích padesáti letech? Římský klub nám maluje velice tragický obrázek. Produkce potravin pokulhává za populační explozí, počet atomových zbraní postačuje na třicetinásobné zničení lidstva, radioaktivní zamoření atmosféry na staletí a už čtyřicet let nesmyslně plýtváme pozemskými zdroji. Mnoho druhů zvířat jsme vyhubili pro zisk, zmizelo i mnoho druhů rostlin, prakticky jsme vyčerpali minerální zdroje a vzduch i vodu jsme promořili jedovatými zplodinami. Lidstvo žije s dvěma srdci, propojené tisíci závislostmi. Tato dvojakost myšlení je všudypřítomná. Státníci jednotlivých zemí, kteří se považují za realisty, jednají v přesvědčení, že musí zajistit mír vojenskou mocí, mají-li jejich země mít nějakou budoucnost. Průmyslníci stále ještě počítají ekonomiku v termínech lidského materiálu, produktivity a zajištění trhů, a vědci už dávno, a téměř výlučně, jednají především ze zištných důvodů. Římský klub říká: “Pokud se lidstvu nepodaří vyvinout celosvětový všeobecný a schopný společenský systém, namísto dnešního rozděleného světa, veškeré projekty hledící dále do budoucnosti než padesát let jsou jen akademickou záležitostí.”