KNIHA ORLA

2. 3. 2017

A toto Orel jest. Křídla jeho silná jsou a břitké jeho spáry, a královským okem svým co dole přezírá. Nad lidstvem vnáší se a pokořit ho nelze, ni ho poraziti, či život jeho vzíti. Po třinácte dnů on na nebesa stoupá a po dnů třinácte letí ránům vstříc. On nade vším vpravdě vznešeným jest pánem.

1. Návrat Bohů
3166 - 2981 př.n.l.

Mayský kalendář začíná rokem 3113 př.n.l. a končí 24. Prosince 2011. Školní historie umísťuje počátky ověřených událostí k datu 3000 př.n.l. a až do germánského stěhování 375 n.l. označuje toto období za starověk. Nacházíme v něm počátky vzestupu vyspělých civilizací jak v oáze dolního toku Nilu, tak mezi Eufratem a Tigridem, kde se člověk propracovává do historického popředí. Vrcholy orientální minulosti vyznačují veliké říše, ovládané silnými a výbojnými panovníky. Duchovní život se omezuje na státní, organizovaná náboženství. Orient se stává kolébkou písma, státních služeb a neuvěřitelně účinné technologie. Mezi tím setrvává Evropa a Asie na úrovni neolitu. Za počátek amerických civilizací jsou udávána různá data. Britský badatel Niven odhaduje, že první městská osídlení předchůdců Aztéků byla založena kolem roku 3500 př.n.l. Podle peruviánského archeologa Daniela Ruize, bylo Machu Picchu vysoko v Andách založeno před světovou pohromou, kterou Bible označuje za potopu světa. Tradiční historikové však obě data odmítají.

Lhasa, výsostný syn bohů

Akakorská kronika, psaná minulost mého lidu od nulté hodiny až do roku 12,453, je naším nejcennějším klenotem. Obsahuje veškerou moudrost Ugha Mongulala, napsanou starověkým písmem našich praotců. Zachytává odkaz našich dávných pánů, kteří tvárnili životy mého národa po více než deset tisíc let. Obsahuje tajemství vyvolených rodů a uvádí na pravou míru mylné domněnky bílých barbarů o minulosti, protože Akakorská kronika popisuje vzestup a úpadek lidí, vybraných a vyvolených samými bohy až do skonání světa, kdy se bozi vrátí, až třetí veliká pohroma opět zničí lidstvo. Tak je psáno a tak hovoří naši kněží. Tak bylo také zaznamenáno poctivým slovem a v jasném písmu:

Země tvář v šeru se topila ještě, co Slunce obestřelo a zcela Lunu skrylo. I na nebesích lodě zjevily se náhle, a všemocné a zlaté snášely se vdol. Služebníků vyvolených radost převelikou slova nepolapí, když páni jejich bývalí, zář v tvářích vepsanou, zpět dolů na zem vrátili se. I snesli vyvolení bohům jejich darů, ptáků pralesa velikých peří a med včel, a kadidlo a ovoce spousty spousty shromáždili. Dary své k nohám složili jejich a s tváří vstříc východu do tance se dali. V dojetí slzami tančili slepí , návratem pánů svých oslnění, jež v touze předlouhé vyhlíželi denně, ba i zvěř divá se radovala. A všichni v dolinách z kolen povstali svých, i ti nejpokornější, a na praotce své civěli. Však nemnoho zbylo jich živých zachováno, kdo návratu bohů se dočkali, neb trestu záslužného dostalo se mnohým, an zabili a loupili, an prznili a smilnili, a bohů hněv jem málokterý snesl, by dávných pánů svých přivítal a v úctě bezmezné jich pozdravil.

V roce 7315 (3166 Př.n.l.) se vrátili dlouho a netrpělivě očekávaní bohové na zem. Bývalí páni vyvolených rodů se vrátili do Akakoru a ujali se vlády. Avšak jen několik lodí dospělo do našeho hlavního města a bozi s námi zůstali jen necelé tři měsíce. Pak opět opustili Zemi a jen bratři Lhasa a Samon s nimi neodletěli zpět do vlasti jejich praotců a zůstali zde. Lhasa se usadil v Akakoru a Samon odlétl na východ, kde založil svou vlastní říši.

Vznešený syn bohů, Lhasa, se ujal vlády nad zničenou říší. Za druhé pohromy zmizelo úžasné množství lidí a ze třista šedesáti dvou miliónů lidí zlatého věku už zbylo jen dvacet miliónů. Osady zmizely, města ležela v sutinách a hordy zdivočelých kmenů k nám opět pronikaly přes hranice říše. Kraji panovala válka a odkaz bohů upadl v zapomění. Lhasa však starou říši vzkřísil. Nechal vztyčit nové pevnosti na ochranu proti nepřátelským kmenům. Přikázal lidem Ugha Mongulala vybudovat vysoké náspy podél Veliké Řeky a opatřit je širokými, dřevěnými palisádami. Vybraným válečníkům svěřil úkol chránit nově vytyčené hranice a varovat Akakor před blížícím se nebezpečím. Na jihu země zvané Bolívie nařídil vybudovat základny Mano, Samoa a Kin. Každá z nich sestávala ze třinácti zděných budov následujících vzor chrámových celků našich praotců. V popředí se tyčila pyramida se schodištěm a jedna vnější a jedna vnitřní klenutá místnost se šikmou střechou z ní přehlížely okolní krajinu. Lhasa usídlil příslušníky připojených kmenů v sousedství pevností a ti pak poslouchali prince Akakoru a podléhaly vojenské povinnosti.

Po tisíce let se za naší západní hranicí rozprostírala říše Inků, se kterou byl lid Ugha Mongulala ve zvláštním, přátelském vztahu. Tento národ znal i řeč a písmo našich bývalých pánů a i jejich kněží si byli vědomi odkazu bohů. Na konci druhé pohromy se tento národ přemístil do hor země zvané Peru a založil zde svou vlastní říši. Lhasa, v obavách o bezpečnost Akakoru, pak nechal postavit na západní hranici pevnost a vydal příkaz ke zbudování Machu Picchu, nového města chrámů ve vysokém údolí And.

Z nosičů nešťastných pot se řinul proudy a krví svou do ruda hory zbarvili, by od časů těchto, jméno nové nesly Krvavé. Však Lhasa neúprosný klanu nepolevil, za zradu odkazu on nyní pykat měl a předků svých nevěrných konání odčinit. Tak dnové jejich se bolestí plnily a strázněmi dřiny jimž rovných nebylo. Vzhůru a za hory přecházelo slunce, déšt, chlad a sněhy se s horkem měnily, a reptání lidu vzduch čirý jitřilo a v dálavy horou i dolem neslo se, ve zpěvech žalostných, den po dni, rok za rokem, neustále, za slunce jasného i noci černotou.

Stavba svatého města Machu Picchu je jednou z významných událostí v minulosti mého lidu, avšak podrobnosti jeho budování halí mnohá tajemství, navěky skrytá ve strmých výšinách ochránkyně Machu Picchu, Měsíční hory. Dle kněžích dělníci rubali kameny na stavbu kasáren válečníků i na obydlí kněží a jejich služebnictva z útesů skal a armáda nosičů vláčela žulové bloky pro Lhasův palác ze vzdálených údolí západních svahů And. Ani druhá generace Ugha Mongulala se nedožila dokončení Lhasova města a jak čas ubíhal, stejně jako se vršilo kamení teras a zdí Machu Picchu, vršily se i stížnosti a nepokoj. Klan vyvolených protestoval stále hlasitěji, proklínal Lhasu i své praotce, a proti svrchovanému princi připravoval vzpouru.

Však nebe samo se spiklo láteřením, a s řevem úděsným den na noc zvrátilo, když vybuchli bozi hněvem spravedlivým, sinými blesky a divým rachotem. Přívaly vody zem krutě bičovaly, a v kámen se vůdcové vzpoury změnili, v živoucí sochy co samy chodit mohly, ve kvádry kamenné, avšak na nohou. Do hor pak Lhasa poručil jich hnáti, pod horu Měsíční, kde město tvořil své. Do teras zazdít jich zednářům kázal, by prokletí svojeho si nesli navěky. Tak potrestal vládce těch rebelů hříšných, na bedrech šedivých Machu Picchu nést, v zajetí kamene po dny nekonečné.

Machu Picchu je svaté město. Jeho chrámy jsou zasvěceny Slunci, Luně, Zemi, moři a zvířatům. Dostavěla ho až čtvrtá generace nebohých dělníků. Lhasa sem pak přemístil své sídlo a odsud vedl svou říši do období nového rozkvětu a slávy.

A Lhasa výsostný svých vojů počty množil, vojáků hrdých, co silní cítili se. Ni vlasti, ni rodiny dbali ve své pýše, jen zbraněmi a bojem lítým plnili svůj den. Pod bohů ochranou svých nepřátel si střehli, a se slovem Lhasovým pak vyráželi vpřed, neb prince většího neznala říše naše, než bohů syna, jenž proslulým se stal. A Lhasa náš slovutný vítězství jen poznal, ni v boji porážky, ni smrti zříti směl, neb z bohů on pocházel a vše mu bylo známo, a oprať vesmíru a lidí v dlaních měl. On po dnů třinácte na nebesa stoupal a po dnů třinácte se slunci vznášel vstříc. On po dnů třinácte sám proměnil se v ptáka a jak pták nebeský on také vskutku žil, an po dnů třinácte se v orla převtělil. Výsostný Lhasa byl a nade všemi strměl, a lidé se třásli před majestátem tím, on nebes svou mocí dotýkal se samých, a říše hranice narůstaly s ním, a kmeny veškeré klaněly se pánu, s původem hvězdným, ne pozemským.

Říše Lhasy, výsostného syna bohů

Lhasa měl nepochybně naprosto rozhodující vliv na obnovu říše Ugha Mongulala. Tři sta let jeho panování položilo rozsáhlé základy mohutné říši. Pak se však sám odebral mezi bohy. Svolal stařešiny lidu i nejvyšší kněží a předal jim své zákony. Přikázal všem lidem žít na věky věků podle božího odkazu a řídit se jeho přikázáními. Pak se otočil k východu a hluboce se poklonil vycházejícímu slunci. Než se však první sluneční paprsky dotkly svatého města, vzlétl ve své létající míse nad Měsíční horu, jež shlíží z hůry na Machu Picchu, a navždy opustil vyvolené rody. Tak popisují naši kněží záhadný odchodu opěvovaného syna bohů, Lhasy, jedinného z princů vyvolených rodů, který přišel z hvězd.

Samonova říše východu

I odlétal často Lhasa ve své míse, co létat uměla, za bratrem Samonem, do říše východní, jež zemí jeho byla, tam a zas nazpátek, v lodi zázračné, jež moří z největších překonala hbitě a na horstva shlížela shůry povětří.

O Východní říši Lhasova bratra Samona, jenž sám také sestoupil s bohy s nebes na zem roku 7315, nám toho Akakorská kronika mnoho neříká. Dle psaných záznamů mého lidu se Samon usadil na jakési veliké řece za východním oceánem. Vybral si a podmanil tamní kočovné kmeny a ty pak učil svou moudrost a znalosti. Pod jeho vedením obdělávali jeho poddaní pole a stavěli pevná, kamenná města. Založil tak a rozvinul mocné království, zrcadlící Akakorskou říši, zbudované podle stejného odkazu stejných bohů, kteří rozhodovali i o životě Ugha Mongulala.

Lhasa, svrchovaný princ města Akakoru, často navštěvoval svého bratra Samona v jeho novém domově a setrvával s ním v báječných chrámových městech na jejich veliké řece. K posílení dobrých vztahů mezi oběma národy řídil Samon v roce 7425 (3056 př.n.l.) výstavbu Ofiru, mocného přístavního města u ústí Veliké Řeky. Po více než tisíc let zde přistávaly lodě ze Samonovy říše s jejich cenným nákladem. Výměnou za zlato a stříbro si odvážely svitky psané ve znacích našich praotců. Dovážely i vzácné dřevo, ty nejjemnější látky a zelené kameny, které můj lid neznal. Ofir se brzy vyvinul v nejbohatší město říše a stal se tak terčem nájezdů divokých kmenů východu. Opakovaně na město útočily, vylupovaly zakotvené lodě a ohrožovaly styk Ofiru s vnitrozemím. Když se za tisíc let po Lhasově odchodu jeho říše rozpadla, podařilo se jim jedním velikým tažením Ofir dobýt. Útočníci město vyrabovali a vypálili ho do základů. Klan Ugha Mongulala se pak vzdal i pobřežních provincií u východního oceánu a stáhl se do vnitrozemí. Tato událost také přerušila veškeré styky se Samonovou říší.

Můj lid si na ni zachoval pouze vzpomínku, stejně jako na Samonovy dary Lhasovi, na popsané svitky a zelené kameny. Naši kněží je zachovali v podzemních chrámech dolního Akakoru, kde je uchován i Lhasův létající stroj a kde je uchována i další podivná nádoba, která projede horami i vodou. Létající stroj jakoby z leštěného zlata je vyroben z nám neznámého kovu. Má tvar jakéhosi hliněného hrnce o výšce dvou mužů nad sebou a stejně tak je i široký, a je v něm místo pro dva lidi. Nemá ani plachty ani vesla, avšak naši kněží tvrdí, že Lhasa v něm létal mračny i za jasného dne rychleji než nejzdatnější orel, a stejně lehce, jako list stromu unášený větrem. Druhá Lhasova podivná nádoba je nám stejnou záhadou jako ta první. Sedm dlouhých nohou nese velikou, postříbřenou mísu. Tři nohy ve předu a tři vzadu připomínají ohnuté stvoly bambusu, umí se hýbat a země se dotýkají koly velikosti listů leknínu.

Toto jsou poslední pozůstatky proslulých časů Lhasy a Samona. Od těch dob již odplynulo do oceánu mnoho vody. Kdysi tak mocná říše sto a třiceti rodin bohů, co přišli na Zemi, se rozpadla, a její lidé dnes žijí v beznaději. Avšak bohové se vrátí a pomohou svým bratrům, klanu Ugha Mongulala, protože jsou stejné krve a ze stejných otců, jak je zapsáno v naší kronice:

Proroctví toto Lhasovo jest a proto dojíti musí k naplnění jeho. “Krev nová dvé říší v bratrství opět spojí, východu říši Samonovu a Lhasovu říši západu. Dvé národů sdružení vypučí znovu a potomci jejich se opět shledají. Pak čas pravý nastane a bohové naši zas na Zemi se vrátí.”

Akahim

O třetí pevnosti Akahim víme až od Lhasových dob. Toto kamenné město leží v horách na pomezí zemí zvaných Brazilie a Venezuela. Kdo ho postavil nevíme a o jeho věku se můžeme pouze dohadovat. Kronika se o něm zmiňuje až po příchodu našich bývalých pánů v roce 7315. Od těch dob však žily Akakor a Akahim v důvěrném přátelství.

Sám jsem několikrát navštívil hlavní město tohoto sesterského národa vyvolených rodů. Svou kamennou Bránou Bohů, Velikým Chrámem Slunce i princovým palácem a budovami kněží připomínal Akakor. Cestu do města vyznačoval tesaný kámen ve tvaru nataženého prstu, ale skutečný vchod zakrýval veliký vodopád, jehož vody padají do hloubky tří set metrů. Tato tajemství už mohu odhalit, protože Akahim leží již čtyřicet let v troskách. Po strašné válce proti bílým barbarům zničil jeho lid domy i chrámy jejich horního města a stáhl se do svých podzemních sídlišť. Jejich dolní města jsou rozmístěna podle vzoru hvězdného uspořádání, odkud přišli bozi, a jsou také propojena lichoběžníkovými tunely. Pouze čtyři z jejich třinácti podzemních měst jsou dnes ještě obydleny a zbývajících devět zeje tesknou prázdnotou. Dříve tak mocný Akahim dnes čítá s bídou pět tisíc duší.

Akahim a Akakor spojuje podzemní chodba a obrovský, zrcadlový přístroj. Tunel vychází z Velikého Chrámu Slunce v Akakoru, pokračuje pode dnem Veliké Řeky a končí v srdci Akahimu. Zrcadlové zařízení se táhne z hory Akai přes pohoří And až k pohoří Roraima, jak je dnes nazývají bílí barbaři. Skládá se ze stříbrných zrcadel o výšce dospělého muže, připevněných na masivních bronzových rámech. Každý měsíc si po nich posílají kněží nejdůležitější zprávy v tajném, posunkovém jazyce. Tímto způsobem se naše sesterská Akahim poprve dozvěděla o vpádu bílých barbarů do země zvané Peru.

Druhá a třetí pevnost jsou posledními zbytky kdysi tak vlivného světa našich bývalých pánů. Svědčí o vyšších znalostech, nesmírné moudrosti a tajemstvích bohů, která odkázali lidu Ugha Mongulala, jen aby jejich dědictví zachoval, jak je psáno v Akakorské kronice v poctivém slově a jasném písmu:

A toto náš zákon nejsvětější jest: “Dědictví náše naždy uchováte a kdekoliv na zemi vydáte se, kdekoliv domov váš ustavíte sobě, kdekoliv k spánku své hlavy složíte, on svátostí z nejsvětějších vám bude. Dle vůle své nikdy víc se budete řídit, vůli však bohů vždy ctíti musíte a zákonů jejich už navždy sledovat. Kázání jejich vy naslouchat budete, s obdivem, úctou a s povděkem, neb bozi jsou mocní a moudrost jejich nebe a hvězd se dotýká.

2. Říše Lhasa
2982 - 2470 př.n.l.

Vyspělé zemědělství v říčních údolích Nilu, Eufratu a Tigridu odstartovalo postupný vývoj nejstarších civilizací Orientu. Egyptský král Menes založil Staré království kolem roku 3000 př.n.l. a řídil ho obdivuhodný, centrální aparát. Faraon však měl, jakožto znovuzrozený bůh, neomezenou moc vládnout. Jeho nejdůležitější veřejnou činností byla stavba gigantické kamenné pyramidy, jeho vlastní hrobu. Magické sochy, reliefy a vyobrazení v nalezených hrobkách svědčí o vysoké kulturní úrovni, jak hmotné, tak i duchovní. Velmi vyvinuté klínové písmo, zdokonalované jejich kněžstvem, pak popisuje slávu říše. Kolem 2500 př.n.l. vstoupili Sumerové do Babylonie a v roce 2350 př.n.l. zakládá semitský král Sargon první velikou říši ve známé historii. Jedinné údaje o dávném vývoji civilizací v Jižní Americe pocházejí od špaňalského historika Fernanda Montesinose, který datuje počátek Inků, dynastie králů slunce, do třetího tisíciletí př.n.l.

Nový řád

Po dlouhé věky nebylo nic než země a hory. Tak nás učili bohové a takový je řád přírody. I my, lidé, podléháme tomuto zákonu. Skrývá v sobě sdostatek síly k tomu, abychom důvěřovali nejvyššímu zákonu světa. Ale jaký by měl náš život smysl, pokud bychom nebojovali? Jaký to má smysl, když nás bílí barbaři chtějí vyhubit? Pořádají hony na lidi stejně, jako loví divokou zvěř. Veliké kočky rychle mizí a kde jich ještě před pár lety žily spousty, je jich dnes už jen několik. Jakmile vyhyne zvěř, budeme hladovět, a pak budeme nuceni se bílým barbarům vzdát. Ale ani to je neuspokojuje a nestačí jim to. Trvají na tom, abychom žili podle jejich zvyků, víry a zákonů. My však jsme svobodní lidé slunce a světla. Nepřejeme si zatížit naše srdce jejich falší. Nepřejeme si být stejní jako oni a veselit se a radovat i když jsou naši bratři nešťastní a smutní. Proto nemáme na výběr a nezbývá nám, než se držet zlatého šípu, než bojovat a umírat, jak nás to učil Lhasa, opěvovaný syn bohů, kteří k nám přišli obnovit naši říši a ochránit Ugha Mongulala před záhubou.

Sláva a moc dědictví Lhasova navěky byla nám zůstavena. Verdiktů našich a řízení říše my s péčí jsme vždycky konali. Synů a dcer nám rodily ženy, a mnoho se událo navůkol, a proslulost národa rodů vyvolených krajem se nesla až do nebes, když Akakor maltou a vápnem jsme spravili. Mýlky nechť žádné však nikdy už není, neb pravdou tou jedinnou a svatou jest, že práce hrubé, klan rodů vyvolených, nikdy se samotný nechápal, ni domů, ni pevností, rukama stavěl, neb činnost ta podřadná vazalům padla, a národům jejich vždy přenechána byla.

Lhasa se zasloužil o znovunabytí věhlasu Ugha Mongulala. Nepřátelské kmeny jsme si opět podrobili a na hranicích vládl klid a bezpečí. Připojené kmeny podléhaly vojenské povinnosti, tak, jak nařídil svrchovaný syn bohů. Avšak Lhasa neobnovil pouze vnější moc říše. Změnil i vnitřní řád země. Rozdělil Ugha Mongulala do třídních vrstev, zavedl odstupňování hodnostářů a poprvé zakotvil odkaz bohů ve psaných zákonech. Ty pak ovládaly životy mého lidu po tisíce let. K jejich změnám a úpravám došlo až s příchodem dvou tisíc německých vojáků do Akakoru a o mnoho tisíc let později.

“Jesti nám třeba úkolů svých rozděliti.” Tak promluvil a rozhodl Lhasa, a jen proto došlo k obnovení hodností a k rozlišení společenských tříd. Princ, nejvyšší z kněží a stařešinové lidu. Lhasa udělil všechny tituly a nově jmenoval všechny hodnostáře. Tím zavedl svrchovaný syn bohů nový pořádek, jenž rozhodoval o životě všech příslušníků Ugha Mongulala.

Lhasův psaný zákon určuje, že princ je hlavou Ugha Mongulala. Je nejvyšším služebníkem bohů, potomek bývalých pánů ze Šwerty a svrchovaný vládce vyvolených rodů. Lidé mu říkají výsostný, protože si ho vybrali, aby řídil říši. Není však volený. Princ svůj úřad dědí po svém otci. Vzdělávají ho kněží a od jeho jedenácti let mu předávají odkaz bohů. Učí ho celé minulosti klanu vyvolených a připravují ho pro jeho budoucí úlohu jak spirituálními, tak i fyzickými cvičeními.

Po smrti prince si stařešinové předvolají jeho prvorozeného syna a ten má za povinost jim dokázat, že je skutečně předurčen ke svému poslání nejvyššího ze služebníků bývalých pánů. Po splnění zkoušky ho nejvyšší z kněží pošle do tajných prostor dolního Akakoru a zde musí strávit třináct dnů v rozjímání s bohy. Pokud stařešinové usoudí, že si nový princ zasloužil dědictví odkazu bohů, představí ho lidu jako nového prince a jejich vládce. Pokud ho bohové odmítnou a on se po třinácti dnech z podzemní nevrátí, pak se kněží za pomoci hvězd rozhodnou, kdo se stane vhodným dědicem titulu prince. Vypočítají narození dítěte mužského pohlaví do dne a hodiny před šesti lety. Vybrané dítě pak odvedou do Akakoru a připraví ho na jeho budoucí poslání.

Princ vládne nad vyvolenými rody následovně. Je nejvyšším velitelem válečníků a nejvyšším úředníkem říše. Bojovníci Ugha Mongulala podléhají jeho rozkazům a stejně tak mu podléhají armády připojených kmenů. Jen on rozhoduje o tom, zda bude mír, nebo válka. On také jmenuje své nejvyšší úředníky a generály. Lhasovy úctyhodné zákony lze změnit a upravit jen s jeho souhlasem. Jako legitimní potomek bohů stojí princ nade všemi lidskými zákony a má právo třikrát přehlasovat radu stařešinů svým vetem.

Pod jeho přímé velení spadá na tři tisíce nejudatnějších válečníků klanu a jen jim je dovoleno vstoupit do podzemního sídla bohů v plné zbroji. Obyčejní válečníci tak nesmí učinit pod trestem vyhoštění ze země. Avšak princův status není založen na jeho osobní moci. Spočívá na jeho moudrosti, předvídavosti a znalostech, a na odkazu bohů, jak je psáno v Akakorské kronice:

Vysoko nad smrtelníky, na výspě moci nejvyšší, bez zábran vládce všech trůní na stolici, princ Ugha Mongulala. Široké srdce bylo jeho a slovo jak hora přejisté, a přírody tajemství mu odhalena byla. O rodů vyvolených osudu rozhodoval i kmeny podanných v moci své měl. Lid skláněl se všechen před výrokem jeho, jež bylo mu nezvratným zákonem.

Princ je prvním mezi sluhy mého lidu. Po boku mu přísedí nejvyšší rada, složená ze sto třiceti stařešinů, jednoho za každou rodinu nadpozemských bytostí, které se kdysi usadily na Zemi. Členové nejvyšší rady jsou muži, kteří se vyznamenali zvláštními znalostmi a velikými bojovými činy. Mezi nimi je i pět nejvyšších kněží a patří sem i generálové. Rada stařešinů radí princi ve všech důležitých otázkách, dohlíží na dodržování zákonů, nařizuje stavby cest, osad a měst, a určuje výši válečné a vazalské daně připojených kmenů.

Podle předepsaného zvyku se nejvyšší rada schází jednou za měsíc ve velké trůní síni v dolním Akakoru. Pět nejvyšších kněží do něj uvede sto třicet stařešinů rodů vyvolených a pak položí mísu vody a posvěcený chléb na obětní oltář ve středu místnosti. Generálové složí před tímto posvátným kamenem své zbraně na znamení své poslušnost všemocným bohům. Teprve nyní vstupuje i princ, oděn v nádherném plášti z modrého peří, zatímco všichni ostatní radové jsou v bílém a jen barevné řetízky z pírek poukazují na jejich hodnosti. Po pricově příchodu zazpívají všichni hymnu poděkování a ocenění na počest bohů a celý sál se pokloní směrem k vycházejícímu slunci. Pak se sto třicet stařešinů odebere na setkání se shromážděným lidem a po vyslyšení všech jejich žádostí se vrací k princi, aby zasedli k rokování o jejich požadavcích, připomínkách a stížnostech. Obřad končí vyhlášením jejich rozhodnutí a dvorní písaři je na věky věků zanesou do knih.

Princ a nejvyšší rada řídí činnost vyvolených rodů. Sdělení jejich příkazů a vyhlášek má na starosti zvláštní skupina úředníků, jejichž jmenování podléhá velmi přísnému výběru z těch nejlepších studentů ze všech škol v zemi, o které pečuje řád kněží. Ti je vyberou první a povolají je do Akakoru, kde je stařešinové poučí o jejich budoucích povinnostech. Pokud princ uzná vybraného studenta za způsobilého k výkonu nějakého úřadu, vyšle ho do jedné ze sto třiceti provincií říše, aby zde zastával vhodnou funkci. Nejdůležitějším úkolem úředníků je dohlížet na důsledné dodržování Lhasových svatých zákonů a na to, aby připojené kmeny řádně odváděly předepsané vazalské a vojenské daně. Také podávají nejvyšší radě zprávy o všech událostech v zemi, byť k ním došlo v těch nejvzdálenějších končinách naší říše, a poskytují tak našemu princovi oporu v jeho vládě nad Ugha Mongulala a připojenými kmeny.

Od dob Lhasova kralování byla celá organizace říše zcela ponechána v rukou prince, nejvyšší rady a nové třídy vládních úředníků, zatímco kněžím bylo svěřeno pouze zachování a opatrování dědictví bohů. Aby nedocházelo k opakování vnitřních mocenských bojů o postavení, které se odehrávaly během věku krve, vydal Lhasa nový zákon. Rozdělil armádu na dvě půlky a jedna k jedné přidělil válečniky pod velení kněží a pod velení generálů. Všeobecná armáda vedená generály má na starost ochranu země, zatímco armáda pod velením kněží ochraňuje odkaz bohů, a je jejich výkonnou rukou, jak je zapsáno v naší kronice.

A Lhasa svrchovaný rozhodl a promluvil. Ó, moudrý Lhasa. On slabostí lidských znal a ctižádost jejich, zákony svými navždy rozlomil. On rodů vyvolených budoucnosti rozhod a blahobyt jejich tak zajistil.

Život společnosti

Bílý barbar myslí jen na svůj vlastní prospěch a přísně rozlišuje mezi mým a tvým. Kdykoliv vidíš cokoliv v jeho světě, ať již nějaké ovoce, strom, vodu, ba i hromádku hlíny, vždy se najde někdo, kdo tvrdí, že mu to patří. V jazyku Ugha Mongulala je mé a tvé jedno slovo a znamená totéž. Naši lidé neznají osobní vlastnictví. Země patří všem stejně. Princovi úředníci přiřknou každé rodině kus plodné země a její velikost určí podle její početnosti. Každou naši osadu tvoří mnoho rodin a její obyvatelé obdělávají svá pole a sklízí úrodu rukou společnou a nerozdílnou. Jena třetina jejich sklizně patří princovi, druhá třetina připadne kněžím a poslední třetina zůstává ve vsi.

Průměrný příslušník Ugha Mongulala stráví celý svůj život tam, kde se narodil, ve své vesnici mezi svými. Požívá princovy ochrany a zároveň mu i slouží, a o svůj příděl pečuje pod vedením princových úředníků. Práce na polích začínají na konci suché sezóny přípravou na setbu. Obyvatelé rozryjí tyčemi tvrdou zem a osejí ji. Zdejší kneží pak v místním chrámu obětuje vybranou část plodin, uchovaných z předešlé sklizně, a požádá o požehnání bohů. Během následné sezóny dešťů tkají ženy látky a barví je, zatímco muži se věnují lovu. S lukem, šípem a s dlouhýmy oštěpy následují stopy jaguárů, tapírů a divokých kanců. Aby jejich maso uchovali, nařežou kořist na kusy, její maso obalí medem divokých včel a zakopou ho hluboko do země. Takto zůstane maso čerstvé až do příští doby sucha. Kůže nalovené zvěře vydělávají ženy a také z nich vyrábí sandály i jinou obuv. V době žní vyjdou do polí celé rodiny se džbány s vodou a s koši, a sklízí úrodu. Sklizeň kukuřice a brambor dopraví do velikých skladišť, aby mohla být rozdělena podle zákona. Princovi úředníci se postarají o to, aby ves odvedla princi řádný díl z veškeré úrody a postarají se i o jeho dopravu do Akakoru.

S dalším pronikáním bílých barbarů stále přicházíme o naši úrodnou půdu v údolích And a kolem horního toku Veliké Řeky, a je nám čím dál tím vzácnější. Proto mí lidé začali budovat terasy na svazích kopců, napájené hustou soustavou kanálů. Opěrné tarasy se chytře prolínají kvůli jejich pevnosti a zadržují úrodnou hlínu proti splavování. Všechny větší osady budují a používají i zásobovací nádrže, ze kterých vedou vodu do polí podzemními kanály. Můj národ si takovým zavlažováním zajišťuje potravu nejen v horách, ale i na planinách, jak jim přikázal Lhasa, a jak zaznamenává Akakorská kronika:

O dění na polích vám nyní vyprávěti budem, kde služebníci vyvolení se k životu svému usadili. Země své plody pospolu sbírají, kukuřici a brambory, med včel a stromů smůlu, vše každému patří, půda naše úrodná i země naší dary, co života nám dávají. Tak Lhasa náš moudrý zařídil všecko, an rozdílu lidí by nebylo, a nižádného hladovění. A země přeštědrá lidem našim byla a života prostému a rozkvětu našemu jsme se těšili. Země celá vším jídlem oplývala a rodily pláně i lesy, i řek našich údolí, i džungle liánová.

Můj lid vyrábí i veliké množství nádherně zpracovaných denních potřeb. Ženy tkají ty nejjemnější látky z vlny horských lam a barví je rostlinnými šťávamy, o nichž nemá bílý barbar ani tušení, a šijí z nich krásné, i když jednoduché oděvy. Na teplých pláních a v lesích Veliké Řeky nosíme pouze bederní roušku upevněnou barevným, vlněným pásem, a proti chladu hor se chráníme plášti, utkanými z hrubé vlny horských lam. Zdobíme se jenom o svátcích. Ženy si zaplétají do vlasů pestré šňůrky v tradičních barvách své osady a muži se pomalují čtyřmi tradičními barvami Ugha Mongulala, bílou, modrou, červenou a žlutou. Pouze vyšší kasty, úředníci, kněží a členové nejvyšší rady, se honosí límci z barevného peří a jako zvláštní znamení svého vysokého postavení si princ a stařešinové nesou na hrudi tetování.

Denní potřeby Ugha Mongulala jsou skromné, stejně jako jsou skromní všichni ostatní lidé od Veliké Řeky. Za hlavní potravu nám slouží brambory a kukuřice, doplňované hlízami a kořeny několika dalších rostlin. Brambory pečeme v popelu a maso opékáme na otevřeném ohni v zadní místnosti domu. Ke každému jídlu pijeme vodu a kvašenou kukuřičnou šťávu. Jíme dřevěnými lžícemi a bronzovými noži, avšak v našich obdélníkových, kamenných chatrčích, nemáme ani židle a ani stůl. Každá rodina u jídla klečí na hliněné podlaze a v noci spí na tesaných, kamenných lavicích. Mí lidé se naučili používat vaky vycpané trávou až od německých vojáků.

Vnitřní zdí domů v sobě mají zakotveny bronzové háky a přes vstupní otvor věšíme na noc vlněnou deku. Potravu skladujeme ve velikých, hliněných nádobách, vyrobených z horské červenice. Čerstvě vyrobené a na slunci vyschlé džbány spustíme do vyhasínajících sopek, aby vyschly do tvrda, a pak je ozdobíme malebnými scénami z historie života lidu Ugha Mongulala. Nemohou se však srovnávat s předměty našich bývalých pánů. Nemáme nástroje jaké měli oni, kterými, jakoby zázrakem, dovedli vznášet ty nejtěžší kusy kamene. Také jimi dovedli metat blesky a tavit skály. Bohové nám však tato tajemství nikdy nepředali. V jejich odkazu se odráží pouze přírodní zákony, avšak příroda nezná ani čas a ani pokrok a vývoj. Věčný koloběh života rozhoduje o životě všeho, rostlin, zvěře i lidí, jak je psáno v Akakorské kronice:

Vše přichází a vše odchází, toť slova bohů jsou, toť učení jejich jest rodům vyvolených.Toť zákon jenž nade vše vládne lidem všem, neb síla vzájemná mezi nebem nad hlavou a zemí pod nohama jejich panuje.

Mí lidé se vůli bohů podvolili. To je zřejmé v našem rodinném životě stejně jako ve všech jeho ostatních stránkách. Každý klanu Ugha Mongulala musí plnit své povinnosti vůči našemu společenství. V raném věku osmnácti let zakládají muži a ženy své rodiny. Mladík si vybere dívku svého srdce a pak s ní tři měsíce žije pod střechou svých rodičů. Nicméně, během této zkušební doby si k dívce nemůže dovolit jakékoliv důvěrnosti. Pokud si po třech měsících stále ještě chce vybrané děvče vzít za ženu, kněz je sezdá a prohlásí je za manželský pár. Chlapec si pak před celou vsí vymění s dívkou sandály na znamení vzájemné věrnosti.

Dle Lhasova zákona je každá rodina oprávněna mít dvě děti. Poté dá vysoký kněží ženě tajný přípravek z rostlin a ona pak už nemůže mít další děti. Svrchovaný syn bohů tak ve své moudrosti zabránil bídě a hladomoru. Můj národ nevěří na rozvod. Pokud muž a žena trvají na odděleném životě, tak žít odděleně mohou, avšak druhé manželství nám zákon zapovídá pod trestem vyhnanství, protože jen ten, kdo zná pouze jednu ženu, či jednoho muže, může být skutečně šťasten.

“Jak žalostného činu dopustil ses Hamo? Zoufalství osudem budiž nyní tvým! Ó, ty nešťastníče. A bohové světlo tobě ukázali a k čemuže jsi se to uvolil? Proč zákona praotců našich jen jsi nedbal? Vina teď přetěžká na hlavě tvé lpí.“ Tak kněží z nejvyšších k Hamovi mluvil. A Hama, jenž ženy své svévolně zapudil a děvy mladé si za manželku pojal, ke hříchu svému on doznal se. A hrůza a srdce žal hruď jeho svírá, a slzy přehořké řeky prolévá, však kněží z nejvyšších proň slitování nemá: “Ni smrt, ni vězení ti vyhrazeno bude, že zákon z nejvyšších do bláta hodils, a proto ze země, od lidu našeho, zapuzen půjdeš navěky. Toť ortel náš nad tebou jest.” I souzeno bylo jest Hamovi zpupnému, jenž manželky svojí odvrhl pryč, sám státi se divokým a jedním z vyhnanců za země hranice zavržených. I živořil Hama za říše mezemi a jedním z divousů hrubých se stal, a více o dům, jenž Hamovi svěřen byl, nikdo už nadále nepečoval. Horami pustými, roklemi strmými, Hama sám od těch dob nešťastně bloudil, a kůru ze stromů nehtama drásal, a lišeník z kamene okusoval, co hořký jak úděl Hamy proradného je, a jídla dobrého nepozřel vice, a ženy už nikdy on nepoznal.

Sláva bohů

Sto a třicet rodin bohů přišlo na Zemi a vybralo si sluhů z lidských rodů. To oni si sami zvolili, kdo se jimi stane, a učinili z nich své služebníky, klan Ugha Mongulala, jejich navždy vyvolené. Těm pak odkázali i svou velikánskou říši. S první velikou pohromou se však jejich říše rozpadla. Lidé klanu Ugha Mongulala opustili svá stará sídliště a žili podle svých vlastních zákonů. Až Lhasa zase říši obnovil v celé její bývalé slávě a síle. Podmanil si zdivočelé kmeny, které se kdysi proti Akakoru vzbouřily, a do svého rostoucího mocnářství začlenil i nejeden z divokých kmenů. Aby upevnil celistvost své země, donutil je všechny mluvit jazykem Ugha Mongulala a přijmout nová jména. To on pojmenoval tyto podmaněné kmeny, jak ve vzdálených provinciích, tak i v bližším okolí Akakoru. Těm dal jména: Žijící na Vodě, Hadojedi, Tuláci, Mrchožrouti, Hrozní Démoni a Zlí Duchové. Svá vlastní jména uvalil i na národy lesů Veliké Řeky: Černá Srdce, Mohutné Hlasy, Deštivá Země, Žijící v Korunách, Lovci Tapírů, Křivé Tváře a Rostoucí Sláva. Kmenům žijícím za hranicemi říše se však této pocty nikdy nedostalo.

Příchod bílých barbarů však před pěti sty lety zničil starý Lhasův řád. Většina připojených kmenů nás zradila, stejně jako zradily učení našich praotců, a začala uctívat znamení kříže bílých knězů. Dnes zachovává dědictví našich bohů jenom klan Ugha Mongulala a podle něj i žije. Naše víra se zásadně liší od falešného náboženství bílých barbarů, kteří uctívají majetek, bohatství a moc, a obětují cokoliv, aby uchvátili jen trochu více než někdo druhý. Nás však odkaz bohů učí jak žít a jak zemřít. Ukazuje nám cestu k posmrtnému životu. Učí nás jak je tvořeno tělo, jak umírá a jak ho naše potrava neustále mění. Proto nemůže naše tělo představovat náš skutečný život. Naše běžné smysly náleží našemu tělu a jsou mu stejně tak vlastní, jako je svíčce vlastní plamen.

Pohasne-li její plamen, vyhasne, a stejně tak vyhasnou i naše pocity, když pohasne naše pozemská pouť. Proto ani ony nemohou být naším skutečným životem. Důvodem je, že naše tělo a naše smysly podléhají zubu času a jejich vlastností je změna. Smrt je nám pak změnou dokonalou. Naše dědictví nás učí, že smrt ničí cosi, bez čeho se ve skutečnosti krásně obejdeme. Skutečné já, podstata člověka a samotného bytí, je nadčasové a nesmrtelné a po smrti těla se vrací odkud přišlo. Stejně jako plamen svíce vyčerpá její vosk, aby mohl svítit, naše já používá člověka jen k projevu života. Po smrti těla se vrací do nicoty, ke kořenům času, k prvopočátku světa a bytí. Člověk je součástí kolosálního a nepochopitelného, vesmírného dění, jež probíhá hladce a jak se patří, a je řízeno věčným zákonem všehomíra. Naši bývalí páni znali tento zákon.

Tímto způsobem nás bohové učili tajemství druhého života. Ukázali nám, že smrt těla je bezvýznamná a že záleží pouze na nesmrtelnosti života, odtrženého od času a hmoty. Při obřadech ve Velikém Chrámu Slunce děkujeme jeho světlu za každý nový den a obětujeme včelí med, kadidlo a vybrané plodiny, jak je psáno v naší kronice:

A nyní nám hovořiti o chrámu našem jest, jména toho Veliký Slunce Chrám, jež bohům ku cti nese. Princ a kněží scházejí se zde a kadidlo lidé zde pálí. Zde pírka modrá ptáků lesních princ náš nejvyšší obětuje, jež znamením bohů jsou. Tak praotcům hold svůj, služebníci vyvolení, svým posvátným vzdávají, kdo krve jedné s naší krví byli a z otce jednoho za svého měli.

Znalosti našich bývalých pánů byly nesmírné. Znali dráhu slunce a rozdělili rok. Pojmenovali třináct měsíců: Unaga, Mena, Lano, Ceros, Mens, Laime, Gišo, Manga, Klemnu, Tin, Memos, Denama a Ilaši. Dva měsíce po dvaceti dnech vždy následuje dvojitý měsíc a pět extra dní na konci roku věnujeme uctívání našich bohů. Pak slavíme slunovrat, náš nejsvětější svátek, kdy znovu ožívá veškerá příroda. Ugha Mongulala se shromáždí na horách kolem Akakoru a zdraví nový rok. Nejvyšší z kněží se pokloní zlatému disku ve Velikém Chrámu Slunce a jak předepisují zákony bohů, věští naši nejbližší budoucnost.

Odkaz našich praotců určuje životy každého z rodů Ugha Mongulala od narození až do smrti. Naše děti navštěvují kněžské školy od věku šesti let do osmnácti. Zde se učí společenské zákony, válečnictví, lov divokých zvířat a zemědělství. Děvčata se učí tkát, vařit a pracovat na poli. Avšak nejdůležitější složkou kněžské školy je odhalení a vysvětlení našeho odkazu bohů. Mladí klanu Ugha Mongulala se také učí svatá znamení bohů a jak žít a jak zemřít. V osmnácti musí mladí muži podstoupit zkoušku odvahy. Každý z nich se musí utkat s divokým zvířetem na Veliké Řece, neboť jenom ten, kdo čelil smrti, může porozumět životu. Až po této zkoušce se nastávající muž může stát hodným přijetí do společenství vyvolených služebníků. Teprve nyní je mu dovoleno si vybrat jméno a založit si rodinu. Po jeho smrti mu jeho nejbližší uříznou hlavu a spálí jeho tělo. Kněží pak jeho hlavu vystaví na odiv Slunci na znamení, že zesnulý splnil své povinnosti vůči našemu společenství. Potom ji uloží do pohřebního výklenku Velikého Chrámu Slunce, jak je psáno v naší kronice v poctivém slově a jasném písmu.

A tak za mrtvé živí oběť vzdali, co ve Slunce Chrámu Velikém se sešli. Průvod pak smuteční před okem bohů postál, a ti, jimž zůstati dovoleno bylo, smůly a bylin mocných za oběť nabídli. Pak kněží z nejvyšších na vůkol proslov držel: ”Bohům svým díky vřelé vzdejme všichni, neb životů dvé nám dali do vínku, a pořádku z nejneobyčejnějších, jenž na nebesích vládne, a panuje na vodách a tak i na Zemi.

3. Vrchol a úpadek říše
2,470 - 1,421 př.n.l.

Egyptské Staré království skončilo kolem roku 2150 př.n.l. a přibližně ve stejné době zničili nájezdníci horských kmenů Babylon. Sumerská říše a Akad byly založeny kolem 2000 př.n.l. Politické sjednocení za krále Chamurabiho dosáhlo ještě vyššího vrcholu umění a civilizace a jeho zákoník se stal základem římského práva. Indo-germánské kmeny se začaly rozpínat po Evropě. Všechny státní struktury starého světa změnily svou tvářnost pod vlivem vynálezu bojových dvoukolek. Zatímco Thothmesovo mocné, Nové království v Egyptě rozšířilo své zahraniční styky až na Krétu, zatímco v Evropě vzkvétala doba bronzová a dala vznik velice rozdílným kulturám. Kolem 900 př.n.l. vidíme i v Novém světě počátky psaných záznamů historických událostí díky Chavinským národům Peru. O Amazonských indiánech však nebylo v té době známo nic.

Říše na vrcholu své moci

Rozloha země mého lidu je nesmírná. Dříve tento světadíl obývaly pouze Ugha Mongulala a divoké kmeny, mezi nimi i mnoho mocných národů na Veliké Řece. Od příchodu bílých barbarů vymírá jeden národ po druhém. Pokud se jim nějaké indiánské společenství bránilo, vyvraždili jejich muže a s ženami a dětmi zacházeli jak s dobytkem. Tak je psáno v naší kronice, ale ne v té, kterou píší bílí barbaři. Oni uvádí velice zkreslenou minulost a řekli toho hodně, co není pravdou. Zlovolně vynášejí své hrdinské činy a šíří pomluvy o hlouposti o primitivnosti divochů. Bílí barbaři jen věčně lžou a klamou i jeden druhého. Namlouvají si, že porušením všech přírodních zákonů nastolí nový a lepší svět. Jenže podle odkazu našich bohů byla Země stvořena za pomoci Slunce. Země a hlína a můj lid si vzájemně patří v neoddělitelném sepjetí, jak nás to učil Lhasa, a jak je zapsáno v Akakorské kronice:

A rukou nelehkou klan služebníků vládl, neb samými bohy vyvoleni byli, a práva zákonného do rukou jejich bylo vloženo. Ni darů obětních se vzdávat bylo zvykem a oni samotní jedli z nich a pili. Moci převeliké dostalo se sluhům a daní přeštědrých od kmenů vazalských. Lesklého zlata proudily jim řeky a stříbra měkkého víc než sdostatek, a tak i medu včel a polí plodů zralých, jakož i úlovků z hvozdů divokých. A cennosti ty se vršily všechny, před pánem nejvyšším Akakoru, před princem výsostným a svrchovaným všem.

V osmém tisíciletí (2500 př.n.l.) se ocitla Akakorská říše na vrcholu své moci. Dva milony válečníků ovládalo roviny Veliké Řeky, mohutné pralesy v Mato Grosso a úrodné východní svahy And. Žilo zde podle zákonů výsostného syna bohů, Lhasy, na dvě stě čtyřicet tři milionů lidí. Avšak v tomto bodě začala říše upadat. Nejdříve přišly změny, které opět postavily Akakor do pozice obránců. Divoké kmeny se spokojeně množily, jejich počet čítal na tisíce a země už jen stěží stačila sytit tolik krků. Divoši, hnaní hladem, opakovaně napadali území naší říše a proti nadvládě Ugha Mongulala se začaly bouřit i připojené národy. Vznikala nová a silná spojenectví našich protivníků a Akakor je potlačoval jen s velikými obtížemi.

A rada nejvyšší svým vůdcům nakázala, a do hor mužové vytáhli, a k Jezeru táhli Velikému, by krajinu vezdejší obsadili, stopaři a bojovníci, a běžec s šípem zlatým. Akakoru odbojníky vyhledati měli a jejich zpupnost zlomit na stokrát. Za druhem druh a po boku bok, s povstalci střetli se muži služebníků. Nepřátel mnoho říše své zajali, an kmeny spojené se princi vpříčily, bohů odkazu svatého se zřekli a odvodů říši platit přestaly. Zákonů vlastních pak stanovili sobě, by jimi se denně řídili, dle zvyků vlastních žili. Leč rodů Ugha Mongulala bijci nezdolnou kuráž předvedli, an srdce přeudatná v hrudích jejich měli, a nepřátel klanu svého bezpočet pobili a v krvi ležet zanechali, a do hanby a prachu čest jich zadupali.

Po tisíce let převládaly armády Ugha Mongulala nad mnohem slabšími vojsky bouřících se kmenů. Byly pečlivě vycvičené a v boji se řídily postupy vyvinutými samotným Lhasou. Sto tisícům vojáků velel generál, vůdce sta tisíce mužů. Deset tisíc jich vedl kapitán, vůdce deseti tisíc mužů. Velitelé tisíce mužů a velitelé sta mužů pak šli před armádními útvary a vedli je do útoku. Po úspěšném boji pochytali zajatce a rozdělili válečnou kořist. Pokud se boj jevil ztraceným, stáhly se odíly Ugha Mongulala pod přikrývkou noci do připravených pozic. Princ doprovázel své armády jen naprosto vyjímečně. Styk s bojištěm udržovali vybraní běžci, aby mohl své armádě v případě nouze vypomoci posilami svých palácových stráží. Když však přišli bílí barbaři, mí lidé od tohoto bitevního pořádku upustili. Ani ta největší armáda, jakou jsme byli schopni postavit, nemohla čelit jejich neviditelným střelám. Čas velikých vojenských tažení pominul.

Z těch všech válečníků jich nám dnes zbylo jen deset tisíc, trénovaných pro osobní boj. Jsou rozděleni na dvě stejné části a jedna polovina jich spadadá pod velení pěti generálů a druhé velí pět hlavních kněží. Každý bojovník je vybaven lukem a šípem, dlouhým oštěpem s tvrzeným hrotem, prakem a bronzovým nožem. Proti nepřátelským šípům sebou také nesou hustě pletený, bambusový štít. Armádu doprovází i oddíl stopařů, našich rozvědčíků, a podle jejich zpráv velitelé rozhodují o zahájení útoku. O vyhlášení války však rozhoduje samotný princ a jen on má právo vyslat běžce se zlatým šípem a dát tak znamení k nastávajícímu střetnutí.

Naším největším válečným tažením před příchodem Góthů byla výprava, ke které došlo kolem roku 8500. Z vyprávění kněží vyplývá, že divoké kmeny od severních hranic se spřáhly s kmenem Tuláků. Jejich odíly postoupily až k Veliké Řece a vraždily a rabovaly a kmen Mohutných Hlasů před nimi v panice uprchl. Tehdy vyhlásil válku na plundrující divochy princ Maid, právoplatný vládce vyvolených rodů.

Zatímco se začala ze všech koutů říše scházet mocná armáda, lid Ugha Mongulala zajišťoval nezbytné bojové vybavení. Jeho lidé vyráběli luky, šípy, praky a bambusové oštěpy v údolích a v lesích Veliké Řeky. Dnem i nocí vycházeli naši lovci za nezbytnou zvěřinou, aby nakrmili ty spousty válečníků. Ženy tkaly bojové oblečení pro své muže a zpívaly při tom písně o hrdinských činech velikých princů. Celou Maidovu zemi zachvátilo bojové nadšení. Tak to alespoň popisují naši kněží. Když bylo konečně po šesti měsících do výpravy zařazeno 300,000 válečníků, svolal si princ stařešiny lidu a kněží. Oděn ve Lhasově zlatém oděvu a s berlou ozdobenou modrými, červenými, žlutými a černými pery, poslal pro běžce se zlatým šípem. S jeho příchodem se všichni přítomní hluboce poklonili a Maid mu nabídl vodu a chléb, znamení života a smrti. Rody vyvolených služebníků uspořádaly veliké oslavy a provolávání slávy a výkřiky radosti se rozléhaly do všech končin světa a vnášely strach a hrůzu do srdcí odbojných kmenů.

A pak se vojska vydala na dlouhý pochod na severní hranici. Po dva měsíce otřásalo zemí temné dunění bubnů, až se vyvolení na konci druhého měsíce střetli se zlolajnými povstalci. Za válečného ryku se muži vrhli do nelítostného boje. Lučišníci vypustili své šípy a složili k zemi předvoje nepřítele. Po nich následovali oštěpáři a pokusili se prolomit hlavní sílu protivníka. Válečná vřava utichla až s příchodem noci, protože dle odkazu bohů nevstoupí žádný válečník do druhého života, pokud zemře v nočních hodinách. Avšak s východem slunce vypukl boj nanovo a s dvojnásobnou vervou, a Ugha Mongulala potřely mocným úderem kmen Tuláků. Jejich vůdci se vzdali a prosili o milost, avšak Maid byl k jejich prosbám hluchý a neušetřil jedinného života. Žal i radost se rozletěly po celé říši současně.

Zdivočelí

V osmém a devátém tisícíletí podnikly Ugha Mongulala několik válečných kampaní proti povstaleckým kmenům. Maid porazil kmen Tuláků a odrazil útoky divokých kmenů na dolním toku Veliké Řeky. Nimaia rozšířil pevnosti Mano, Samoa a Kin v zemi, jež dnes nese jméno Bolívie, a vybudoval muhutná obranná opevnění v sousedství zničených chrámů bývalého města bohů Mano. I další vůdci se zúčastnili rozličných válek. Anau se utkal s kmenem Hadojedů a s kmenem Černých Srdcí. Ton ztrestal Lovce Tapírů za jejich neposlušnost a vyslal stopaře ke břehům východního oceánu. Kohab, vyjimečně zdatný potomek vznešeného syna bohů Lhasy, porazil na horním toku Černé Řeky kmen Křivých Tváří v krveprolití, jež trvalo tři dny, a rozšířil svou říši do země, dnes zvané Kolumbie. Muda zbudoval druhý obranný pás kolem Akakoru a podzemní skladiště v horských údolích And.

Avšak vybojovat válku nejnebezpečnější bylo na princi Maidovi. Musel vyřešit spory s kmenem Žijících na Vodě, který si po druhé veliké pohromě založil svou vlastní říši v horách země zvané Peru. Vůdci tohoto národa si během osmi set let podrobili četné divoké kmeny a blížily se k Machu Picchu. Nejvyšší rada se rozhodla tento kmen pokořit a podmanit si ho, aby předešla jeho útoku na Akakor. Po třech letech války s těžkými ztrátami, ve které Ugha Mongulala utrpěly mnoho ponižujících porážek, se konečně Maidovi podařilo kmen Žijících na Vodě udolat a zajmout jeho náčelníka. Zdálo se, že nebezpečí ze západu tím bylo zažehnáno.

Jak toto jen skončiti může? Více a více přibývá jich, kdo zákony vlastní své si tvoří, odkazu bohů zapomínají a jako zvěř divá jednají a žijí. Bohů služebníků požehnaně jest, divokých jest však nespočet. A oni polí našich plundrují a synů našich mordují, moc nad krajem říše naší bezprávně si uzurpují a národ mnohý si podmanili.

Vzbouřenecké kmeny zmíněné kronikou patřily ke zdivočelým. Sám Lhasa je začlenil do Akakorské říše a učil je odkazu bohů. Avšak tyto podlé národy obcházely nadřazené postavení Ugha Mongulala po tisíce let a zapomínaly učení našich praotců. Žily jak divoši ve slaměných chatrčích, či v obdélníkových, dlouhých domech, schopných pojmout celou vesnici a své usedlosti obehnaly vysokými, kolovými palisádami. Jejich lidé běhají nazí a neznají tkalcovský stav. Zato však velice šikovně splétají čelenky z peří. Zdivočelí pálí les, aby získali zemi pro svá pole, na nichž pěstují manioc, kukuřici a brambory. Lov je pro ně stejně důležitý, jako obdělávání půdy. Jejich luky a šípy se podobají našim, ale jsou menší a lehčí, avšak používají stejný jed jako Ugha Mongulala a v boji zblízka používají kopí zakončené ostrým, kamenným hrotem.

Zatímco můj národ vyznává odkaz bohů, zdivočelí uctívají tři různá božstva: Slunce, Lunu a boha Plodnosti. Slunce je jim matkou všeho života na Zemi, zatímco v Luně spatřují matku rostlin a zvěře. Bůh Plodnosti pak ochraňuje kmen a zaručuje lidem veškerou sílu množení i úrodu. Pokud má kmen dojem, že na něj dolehly svízele, vyhání jeho šaman zlé duchy. I tito zdivočelí vědí o podstatném já, které se odpoutá od těla v momentě smrti a splyne s druhým životem. Oni však věří, že tento druhý život se odehrává v podzemních obydlích našich bývalých pánů.

Viracocha, syn slunce

Bílí barbaři věří, že není nad jejich znalosti. Popravdě řečeno, oni vskutku svedou mnoho věcí, které my nedokážeme, a kterým nikdy neporozumíme a jsou nám záhadou. Avšak nejvyšší znalost lidská se dávno vytratila. Vědění bílých barbarů je jen učením se a znovuobjevováním tajemství bohů, těch, kteří tvárnili životy všech lidí na Zemi. Zato vyvolení služebníci si naprosto nejvěrněji uchovali odkaz bohů a proto je jejich vědění dokonalejší. Zdivočelé kmeny si stěží pamatují časy jejich předků a žijí v temnotách. Odkaz bohů se nikdy nedostal do jejich rukou, či do rukou bílých barbarů, a oni jak zvěř nevědomě putují krajem.

Jen jeden národ vyjma Ugha Mongulala věděl o zákonech bohů a byli jím Inkové, sesterský lid našeho klanu. Jejich historie se začala odvíjet v roce 7951 (2470 př.n.l.). Toho roku povstal proti odkazu bohů Viracocha, druhorozený syn prince Sinkaii. Uprchl ke kmeni Žijících na Vodě a založil zde své vlastní impérium.

I shromáždili se kněží mocní, muži čar a kouzel znalí, jimž všecičko odhaleno jest. Válek budoucích zřeli a znali, kdy nesvár a boj na bránu vstupní buší a vědění jejich vskutku divné bylo a zrady Viracochovy předvídali, druhorozeného syna Sinkaiova. I káli se v půstu ve Slunce Velikém Chrámu, jenž srdcem Akakoru jest. Než ovoce druhů tří si dopřávali a kukuřičné placky nevelké. Jakému to hladu trýznivému se pak podujali, jenž k hanbě Viracochy nevěrného drželi, a žen si odepřením doprovázeli ho. Po mnoho dnův ve Slunce Velikém Chrámu dleli, samojedinní v budoucnost nám skrytou nahlíželi a krev i kadidlo vonné bohům vzdávali. Tak plnili dnů svých, od rozbřesku jasného po soumrak šedivý, a tak plnili i nocí svých, od slunce západu tajemného po úsvit kalný. Se srdcem těžkým modlili se kněží a o odpuštění Sinkaii synu nevěrnému prosili.

Avšak ani všechny motlitby kněží Ugha Mongulala nedokázaly pohnout srdcem Sinkaiova druhorozeného syna. Ačkoliv mu nebylo dáno, aby kdy držel úřad prince Akakoru, i jemu patřila moc nad lidem Ugha Mongulala, i on pocházel z nejvznešenějšího z rodů. Viracocha se vzepjal odkazu bohů a poplival Lhasovy zákony. Aby uchovala v zemi mír, povolala nejvyšší rada Viracochu k soudu. Ve veliké trůní síni zvažovali lid a stařešinové jeho vinnu a pak vyřkli svůj ortel. Udělili mu trest nejvyšší a nejtvrdší a odsoudili ho do vyhnanství.

Viracocha, syn slunce, jak se později nazval, byl jedinným Lhasovým potomkem, který kdy porušil zákony bohů a musel za svůj zločin zaplatit vypovězením z Akakoru. Až do příchodu německých vojáků, kteří trvali na zavedení trestu smrti, to byl nejtěžší trest mého lidu. Malé přečiny, jako je násilí a neposlušnost, musel viník veřejně zdůvodnit. Lenost jsme vždy považovali za překročení společenských zákonů a trestáme ji povinnou službou na nebezpečných hranicích. Opilost považujeme za zločin jen tehdy, pokud kvůli ní obžalovaný neplnil své povinnosti. Vzhledem k tomu, že mí lidé drží vše ve společném vlastnictví a osobní vlastnictví je pro nás nesmyslné, vidíme krádež jako jeden z nejodpornějších zločinů vůbec. Stejně jako nevěrníky, vrahy a nepodajné, posíláme do vyhnanství i zloděje.

Viracocha, jeden ze zdivočelých, nejenže poskvrnil náš odkaz bohů, on se ani neobtěžoval naplnit rozsudek nejvyšší rady. Namísto aby se odebral do hor a žil tam v osamocení, jak vyžaduje zákon mého národa, uprchl ke kmeni Žijících na Vodě. Ten pak zavedl do horského údolí And a vybudovali tam město Cuzco, jež on sám nazýval městem čtyř světových stran. A tak se zrodil náš sesterský národ Inků, synů slunce. Incká říše rychle sílila a rostla. Pod vedením Viracochy a jeho potomků dobyla mnoho zemí a podrobila si nespočet divokých kmenů. Její válečníci zabrali pobřeží západního oceánu a postoupili hluboko do liánové džungle Veliké Řeky. I Inkové nahromadili nesmírné bohatství v hlavním městě své říše a navíc zavedli nové zákony, které se příčily odkazu bohů. Inkové dokonce vyvinuli i své vlastní písmo. Skládá se z mnohabarevných provázků s uzlíky a každá šňůrka, každá barva a každý uzlík má svůj přesný význam. Několik uzlíkových šňůrek vyjadřuje vzkaz. A tak Inkové široce rozvinuli novou říši, založenou na kacířství a útlaku, a netrvalo jim dlouho, aby se vypravili na válečné tažení i proti říši Ugha Mongulala.

Avšak bylo předurčeno, aby Viracochovi potomci odmítli odkaz bohů a za to je stihl ukrutný trest. Vyplnilo se proroctví našich kněží a když se říše Inků ocitla na vrcholu své slávy, propukl nelítostný, vnitřní, mocenský boj, jenž otřásl samotnými základy jejich říše a její zkázu dovršil příchod bílých barbarů.

4. Válečníci z východu
1421 př.n.l. - 1400 n.l.

Se zánikem velikých říší se Orient rozpadl na mnoho menších království. Kolem roku 1000 př.n.l. byl založen Israel a ve stejné době vyvstala i pověstná civilizace starého Řecka. Jen o něco později vypučela další s římským městským státem na řece Tiber. V Betlémě se nejspíše roku 7 př.n.l. narodil Kristus. Po rozdělení Římské říše založili Ostrogótové pod králem Theodorem Velikým svou vlastní říši na apeninském poloostrově. V roce 552 n.l. porazil generál Východořímské říše posledního gótského krále Teju v rozhodující bitvě u Vesuvu. O osudu přeživších Góthů však nenacházíme žádné záznamy. Ve stejné době se mají čile k světu i Vikingové. Tito odvážní mořeplavci svého času okupovali západní pobřeží Francie i celou Anglii a založili kolonii v Grónsku. Dle nepotvrzených zpráv se doplavili až na východní břehy Severní Ameriky.

Evropský středověk začíná rokem 900 n.l. V této době prý začíná i historie Aztéků, Máyů a Inků v Amerikách. Kmeny Aztéků a Inků s jejich třídním, sociálním složením, vyvinuly čistě neolitickou civilizaci typickou svými hieroglyfy a mayským kalendářem. Inkové však kladli hlavní důraz na rozpínání své mocí, která dosáhla svého vrcholu na počátku patnáctého století za panování Huayan Capaca.

Příchod cizích bojovníků

Barbaři mají srdce z kamene. Vypalují lesy, a když hoří, vidíme zvěř, jak se snaží prchnout z ohnivé pasti, avšak stejně uhoří. Totéž se děje nám. Od chvíle, kdy bílý barbar vstoupil do našich krajů, neznáme nic než neutuchající ohně válek. Lidé Ugha Mongulala však nikdy nenamířili šíp první. To bílí barbaři vyslali první bojůvku, pak druhou a třetí, a teprve potom jsme vyslali běžce se zlatým šípem i my. Ale naše oběti byly marné. Bílý barbar se s ničivou silou tornáda rozmachuje zbraněmi na všechny strany. Podrobil si naše připojené kmeny a přinutil je převzít jejich vlastní zvyky, diktované zlými démony. Jenže člověk se narodil svobodný, na horách, na pampách i na Veliké Řece, kde vítr vane bez zábran a nic nezastírá jasné slunce, kde můžeme žít volně a volně dýchat, i když se mohou dostavit zmatky a války, jak je zaneseno v Akakorské kronice:

Závist vyvstala a sváry, a o sestry své muži se přeli a o úlovek. V orgie opilců oslavy tradiční se zvrhly a bohů sluhové se příti jali a lebek i kostí mrtvých po sobě házeli. Kmeny pak zdivočelé tradičních osad svých za sebou zanechaly a ztezkami neprošlapanými vydaly se vpřed, by sídlišť nových a svobodných od klanu služebníků vyvolených sobě založily. Vůli rady nejvyšší, v Akakoru sídlící, hrubě pokálely a město mnohé zbudovaly si a vůdcové jejich různí mužům svým vlastním každý veleli.

V polovině jedenáctého tisíciletí za sebou říše Ugha Mongulala ponechala vrchol svého rozkvětu. Kdysi příkladný Lhasův svět se pod vzpourami připojených kmenů otřásal v základech. Veliké armády zdivočelých a divochů dobyly pohraniční pevnosti v zemích zvaných Mato Grosso a Bolívie, zatímco v Akakoru vrcholilo napětí mezi nejvyšší radou a kněžími. Falešná víra a obdiv idolů podrývaly odkaz našich bývalých pánů a jen trojmé rozdělení moci, zavedené Lhasou, ještě bránilo naprostému zhroucení říše. Lidé Ugha Mongulala se dlouho těšili výhodám pořádku nastoleného jeho zákony, avšak ani oni nebyli schopni zabránit postupnému rozkladu svého mocnářství, který jen urychlovaly události na západní hranici.

Zde se rozpínali a válčili Inkové a v lítých bojích si podrobovali další a další sousední kmeny. Dobyli přístupové cesty k severním průlivům a postupovali po východních svazích And ke zničenému městu Tiahuanacu. Poprvé od návratu bohů pronikali cizí stopaři až k branám Akakoru, avšak nyní došlo k události, kterou Akakorská kronika popisuje následovně:

Od bohů odchodu a od světla počátku na třista šedesát čtyři generací se vysřídalo, a na trůn výsostný Ugha Mongulala princů sto čtyři zasedlo, jenž Lhasa samotný nám ustanovil. Služebníků však vyvolených srdcí chlad ledový se zmocnil, a ješitnost, intrika a pýcha uražená vládla v říši jeho. Však lid Viracochův, jenž do Cuzca kraje přišel, zde přístřešků svých stavěl a chrámů velikých, by kněží národa druhého syna Sinkaiova v nich zášť a válku kázali. A řeč jejich štvavá za potravu denní všem Inkům sloužila, od slunce svítání do noci tajemné a od večera šerého do rozbřesku jasného dne příštího. A když již mrak veliký třeskutou bouří klanu Ugha Mongulala hrozil, vzkaz ten z nejpodivnějších bran Akakoru vyhledal. Válečníků nevídaných Řekou Velikou lodice se šinou, řízené muži přeudatnými, jak jaguár silnými a koček divokých odvahou naplněnými. Přes oceán širý, po Řece Veliké, od slunce východu se připlavili, a muži ti nevídaní z kanoí převelikých na zemi naší vstoupili. Gótové národa jméno jejich bylo, neb sebe takto sami značili. Žen svých a dětí si na palubách vezli a bohů svých po světě širém marně hledali. A tak jest stalo se, že Gótů kmen se v Ugha Mongulala říši ocitl a cesta jeho strastná v zemi služebníků vyvolených skončila.

Příjezd cizích válečníků, kteří si říkali Gótové, se stal jednou z největších záhad celé minulosti mého lidu. Vyvolení služebníci si byli už od Lhasových dob vědomi jakési veliké říše za východním oceánem, kterou založil a jíž vládl Lhasův bratr Samon. Avšak od zpustošení přístavu Ofir v sedmém tisíciletí bylo veškeré spojení s jeho zemí přerušeno. Až do příchodu Gótů se naši kněží domnívali, že Samonova říše zanikla. Avšak tito cizí bojovníci z východu přinesli poněkud jiné noviny. Za východním oceánem žilo mnoho kmenů a mocných národů a z vyprávění Gótů jsme se dozvěděli, že i jejich vlastní minulost se odvíjela od nadpozemských bytostí. Stará, urozená rodina, sestoupila s nebeských výšin a učila je o životě a smrti. Po mnoha tisících letech pak Góty donutily hladomor a nepřátelské kmeny putovat do neznámé země a zde se naplnil jejich osud.

A Gótů prince toto jméno jest. Divokým Lovcem jeho nazývali a velké mysli moudrost jeho znala, co stala se jim pověstí. Prorokem vůle dobré byl a mužem činů velkých. On Gótů svojich před záhubou spasil, jimž zkáza v cestu postavila se, an pod horou ohnivou bitvu velikou kmen jejich ztratil. V tvář smrti on vzhlédl, se zbytky svojich věrných, a národa svého z nouze vyvázl. On s plavci severskými dohod bystře sjednal, s lidem tím statečným a schopným nad míru, a s muži svými udatnými po oceánech širých, bohů svých tajemných hledati se jal. Světa čtyř koutů propátraly lodě, na stranu modrou, kde slunce vychází, a na stranu rudou, kam slunce chodí spat plavaly, a nekonečnost moří siných spolu zdolali. Po třicet lun, po vlnách vzdutých, lodice jejich vítr v plachtách hnal, by v zemi sluhů, bohy vyvolených, i domovem Gótů se jejich domov stal.

Unie dvou národů

Příchod Gótů v roce 11,051 (570 n.l.) měl osudový význam pro klan Ugha Mongulala. Akakoru se dostalo podpory skupiny prokázaných bojovníků, nekonečně lepších než měli odbojné kmeny. Už po staletí se ani nejvyšší rada, ani kněží, nevěnovali zájmům říše, avšak nová krev obnovila důvěru vyvolených služebníků v dědictví po jejich praotcích. Pravda jejich proroctví se opět potvrdila a seslali jim pomoc v hodině nejtěžší, jak je psáno v Akakorské kronice:

A tak stalo se, že Gótové v říši rodů vyvolených přišli a jako bratrů Akakor jich vítal. Dvé klanů teď žilo jako jeden, v mysli jednotné kde půtek nižádných bylo, ni neshod výřečných. Násilí nižádné bylo jim teď známo, ni sporů bouřlivých, a srdce mírná jejich jevila se a žárlivost a závist se jich netknuly.

Svazek Gótů a Ugha Mongulala byl zpečetěn výměnou darů. Nejvyšší rada přidělila nově příchozím obydlí a úrodnou půdu. Gótové věnovali mým lidem semena nových rostlin a rycí náčiní tahané zvířaty. Naučili nás odlišný způsob obdělávání půdy a ukázali našim řemeslníkům, jak stavět lepší tkalcovské stavy. Avšak jejich nejcennějším darem bylo tajemství výroby černého, tvrdého kovu, který můj lid dříve neznal, a který bílí barbaři nazývají železem. Do příchodu Gótů jsme uměli pracovat jen se zlatem, stříbrem a s bronzí. Zlato a stříbro pocházelo z oblasti zničeného chrámového města Tiahuanaca. Vybraní dělníci tam prosévali dna řek, ve kterých se nachází kameny nesoucí oba kovy. Kněží slévali bronz ve velikých pecích na dřevěné uhlí, obrácených k východu. Jejich teplota však nestačila na roztavení hnědé, železné hlíny. Nyní nám Gótové postavili kamenné pece s otvory v pravidelných vzdálenostech, které zaručily dostatečný přístup vzduchu a vyšší teplotu. Pod vedením našich nových spojenců začali naši řemeslníci vyrábět dlouhé nože a ostré hroty pro oštěpy, které svými vlastnostmi dalece převyšovaly zbraně ostatních kmenů. Pro generály a velitele deseti tisíc mužů vyráběli i obleky posílené železem a po tisíc let pak naši vůdci vyráželi do boje s touto výzbrojí. Pak ale přišli bílí barbaři, proti jejichž zbraním nám ani toto brnění neposkytovalo ochranu.

Železné oděvy, černé plachty a barevné dračí hlavy gótských lodí jsme uchovali do dnešních dnů a drželi jsme je ve Velikém Chrámu Slunce. Podle náčrtů našich kněží pojmuly jejich lodě až šedesát lidí a poháněla je plachta z jemné látky, zavěšená na vysokém stěžni. Na čtyřiceti plavidlech připlulo do Akakoru přes tisíc gótských bojovníků. Obnovili naši rozpadlou říši a učinili ji opět silnou a mocnou, jak praví Akakorská kronika v pravdivém slově a jasném písmu:

A tak dáno bylo, by moc sluhů vyvolených a sláva jejich znovu vzrůstala, i proslulost synů jejich a síla válečníků, co s muži železa nepřátel svých drtili a říši mohutnou zbudovali zase. Zemi mnohé pak vládli spolu a koutů dobývali světa čtyř.

Výboje na sever

Přes jejich porážku u hory dštící oheň, zůstali Gótové národem srdnatých válečníků. Krátce po jejich příjezdu začali podporovat Ugha Mongulala v jejich podrobování odbojných kmenů. S jejich železnými zbraněmi spolu zatlačili kmen Mohutných Hlasů do panenské, liánové divočiny na dolním toku Červené Řeky. Znovu si podmanili kmen Rostoucí Slávy a kmen Deštivé Země, které přestaly odvádět své vazalské odvody, a také spolu pobili nesčetné divoké kmeny. Na počátku sedmého století, podle kalendáře bílých barbarů, opět postoupily armády Ugha Mongulala do srdce velikých lesů na jihu říše a k dolnímu toku Veliké Řeky. Zdálo se, že se Lhasova stará říše vynořuje z hlubin minulosti.

A tak válka majestátní opět zahořela a voje válečné vyrazily vpřed. Do země Hlasů Mohutných kmene zamířily a povýšenosti jeho krutě pokořily. Přes osad palisády jak vlna mořská se převalily, práčata a lučišníci bran jejich rozrazili a odpůrců svých životů zmařili nepočítaně. A kořist válečná, převeliká, do rukou jejich padla, z kostí flétny vyřezané a z lastur mořských trubky, a ornamenty vzácné z peří ptáka velikého, lesního spletené a těžko k dostižení, džungle pána kožichy černé a otroků spousty. Oni všeho zmocnili se a rodů klan vyvolených na stupeň moci vystoupil, jenž po rokův tisíce předkům unikal.

Dle Akakorské kroniky vytáhly spojené armády Ugha Mongulala a Gótů do bojů ve všech čtyřech koutech říše a hnaly zdivočelé kmeny na úprk. Nastal čas trestu a pomsty za jejich zradu odkazu bývalých pánů. Jen na západní hranici se Akakor omezil na pouhou obranu. Věrni příkazu svých praotců, aby nikdy neválčili proti vlastnímu bratru, nechala nejvyšší rada na hranici s Inky vybudovat vysokou zeď. Po třináct let pracovalo třicet tisíc dělníků z řad připojených kmenů na stavbě široké kamenné zdi s oporami a předprsní. Čtvercové strážní věže, zbudované z ohromných kvádrů, střežily tu zeď každých šest hodin chůze, a byla v nich skladiště zbraní i potravin a ubikace válečníků. Dlážděné cesty pak spojovaly tyto pevnosti s Akakorem.

Největším válečným podnikem jedenáctého tisíciletí však bylo mohutné tažení na sever. Gótové přinesli s jejich příchodem i zprávu o hnědých lidech za severními průlivy, oděných v peří, s nimiž obchodovali jejich předci. Jelikož naši kněží viděli v této době na nebesích zlá znamení, nejvyšší rada se v obávách z blížícího se útoku neznámých severních národů rozhodla vypravit vyjimečně silnou armádu za naše nejzazší severní hranice. A tak se dva miliony válečníků Ugha Mongulala a připojených kmenů vydaly v roce 11,126 (645 n.l.) na pochod.

I promluvil princ k bojovníků šikům: “Kurážně vpřed do krajiny té vejděte, s nepřáteli říše, potkáte-li jaké, do boje se dejte a je pozabíjejte, a vzkazy po běžcích mi pošlete, by pomoci naší se dostati vám mohlo, až potřeba taková před vámi by vstala.“ Takto slova jeho zněla po planině a síla ta nesmírná se dala na pochod. Stopaři, lučišníci, práčata i oštěpáři přes kopce a údolí se dali a břehy oceánů obsadili, a dál na prince svého přání směrem severním šli a měst odolných svou cestou stavěli, jež na okaz moci rodů vyvolených všem na očích jejich tanuly.

Největší vojenská výprava v historii vyvolených rodů se však rozplynula bez jakýchkoliv určitých výsledků. Několik měsíců po jejím odchodu s ní bylo náhle přeťato spojení. Poslední zpráva, která se donesla do Akakoru, se zmiňuje o hrozném neštěstí. Kraje za hranicí říše se proměnily v ohnivou zemi a válečníci, jimž se zdařilo z toho dopuštění prchnout dál na sever, se pak smísili s místním obyvatelstvem. Teprve o tisíc let později se potvrdily obavy nejvyšší rady a byli to bílí barbaři, kdo vpadli do říše Inků, dnes země zvané Peru. Tito cizí nájezdníci skutečně přitáhli ze severu a vyplenili říši Inků. S jejich příchodem také zanikla naše, kdysi tak mocná a mírumilovná říše Ugha Mongulala a Gótů.

Ticíc let míru

Doba míru naší říše trvala tisíc let, od roku 11,051 do roku 12,012 (570—1531 n.l). Jen dva klany znaly v této době důstojnost a moc. Jedním z nich byl lid Ugha Mongulala, národ vyvolených, a druhým byli Inkové, synové slunce. Rozdělili si zemi mezi sebou a vzájemně žili v míru. Potomci odpadlého Viracochy vládli své rozsáhlé říši z Cuzca. Z Akakoru pak vládli pověření nástupci našich praotců v souladu s jejich odkazem.

Vyvolení služebníci znali co je štěstí a žili v míru. Jejich říše byla vskutku úctyhodná a nezranitelná. Nikdo ji nemohl porazit a její moc neustále rostla. To vše začalo s příchodem Gótů. Silnější i slabší kmeny se před železnými válečníky třásly hrůzou a proto ochotně sloužily vyvoleným rodům a přinášeli jim mnoho požehnání. Však naši kněží také zvedali své tváře k nebi, vzdávali díky svým mocným spojencům, pálili kadidlo a obětovali včelí med, a k bohům se modlili v souzvuku s hudbou jejich srdcí:

Synů a dcer nám požehnejte shůry. Od vůle zlé a útoků nás chraňte. Chtíče a hříchu lid náš vyvarujte a na cestě naší nám nedejte klopýtnout. Jen dobrým směrem správným pohledy naše veďte a na cesty řádné pouti naší skvělé sviťte a žádné jiné. Viny klín a neštěstí v bratrství rodů našich zatnout nepřipusťte a v koutech světa všech a stranách jeho družnosti dopřejte nám, by štěstí a pokoj rodů vyvolených navěky zůstal zachován.

A bozi slyšeli motlitby našich kněží a požehnali spolku Gótů a vyvolených rodů Ugha Mongulala. Cizí válečníci, kteří se přeplavili přes oceán na svých dračích lodích, se sami od sebe podřídili našemu odkazu bohů. Naučili se naši řeč i písmo a rychle se sjednotili s naším národem. Jejich vůdci pak zastávali vysoké funkce v řízení říše a jejich generálové se stali postrachem všem ostatním kmenům. Dokonce i jejich kněží odvrhli své falešné vyznání, které si sebou přivezli v těžké knize, svázané v železných deskách. Mí lidé nerozumí znakům jejich knihy, kterou němečtí vojáci nazvali Biblí. Obsahuje však obrázky ze života Gótů v jejich bývalé zemi a také vypovídá o mocném bohu. Ten sestoupil na zemi ve znamení kříže, aby člověka vymanil z temnot. O tisíc let později se i bílí barbaři hlásili k jeho nadpozemskému původu a stejnému znamení. V jeho jménu a pro jeho slávu pak zničili Inckou říši a poslali na smrt milony lidí. Avšak do jejich příchodu, o kterém pojednává třetí část Akakorské kroniky, žili Ugha Mongulala s Góty v mírumilovném svazku a podle odkazu našich praotců. Přinášeli předepsané oběti, uctívali bohy a připomínali si pradávné doby, kdy ještě na zemi nebyli ani lidé, ani Veliká Řeka, jak je psáno v Akakorské kronice:

Stalo se před roky jež spočítati nelze, že Luna se Sluncem sezdáni chtěli být. Však nenašel nikdo se, kdo oddati jich chtěl by, an Slunce lásky žár by zemi sežehl, a v štěstí slzách Luna svět by topila. A tak snad stalo se, že nepřistoupil žádný, kdo sňatku dvojce té by požehnati chtěl. A tak dvé milenců na rozcestí se octlo a Luna napravo a Slunce vlevo šli. I plakala Luna smutkem dnem i nocí a krůpějí slz jejích souš i moře pily. Však Luny nářek a žal netišil se a moře běsné jí pláče odmítlo. Vodstva pak nesmírná vlnami se vzdula a po šest měsíců se pnula k nebesům. Nad Zemí bledá se ustrnula Luna a slzou svou souši už jenom zkrápěla. Zas měsíců přešlo šest i zklidnilo se moře, a vody bouřlivé vrátily se v něj, a ze slzí Luny, jež na souš z nebe prší, řeka teď veliká zavlažuje zem, a od věku toho les, zvěř i lidí kojí, i moře nezbedné pojí životem.