Homes of Hope (Domovy Naděje) 2. Kapitola
Kapitola 2 - Modeling a Charita
Disclaimer: Jsou to mé šuplíkkvé povídky, fantasie, fakt nevím nic o modelingu :D
Poté, co se Brandy Sanchovi přiznal, že se potřebuje ,naučit pít‘, aby ho pár panáků pokaždé úplně nesložilo, a taky že by se rád trochu rozkoukal po klubech, aby poznal velkoměstský život, řekl Sancho, že ho milerád zasvětí a vezme ho na poznávací šňůru po Miamských barech.
Sancho byl v těhle věcech dobrým průvodcem a Brandy se rychle chytal. Brzy uměl rozeznat všechny druhy alkoholu, naučil se specifika ,barové etikety‘ a způsoby pití panáků, takže se už nedopouštěl trapných společenských paux pas, jako ze začátku, když například netušil, co se dělá se solí a citrónem.
Do barů, kde se dala sledovat sportovní utkání, nebo hrát karty, chodil raději, než do tanečních klubů. Ty by spíš ocenil v době, kdy ještě nebyl zadaný, protože na něj i na Sancha se ženské lepily, jako mouchy na mucholapky. Abi s ním bohužel chodit pařit nechtěla, říkala, že to není její styl a Rory se těmhle zábavám taky vyhýbal.
Přes všechny barové radovánky si však Brandy hlídal, aby už nikdy neskončil úplně na mol, protože nesnášel kocovinu.
Sancho byl všude jako doma a měl v barech spoustu známých. Měl rád hlavně Mexické bary, protože tam byli všichni vřelí a přátelští, docházelo tam k méně rvačkám a taky u nich dostával slevy. Nejspíš proto, že zdejší štamgasty halasně zdravil: „Čáu Choolio! Čáu Alexandro! Čáu Pedro…,“ objímal se s nimi, jako s rodinou a sám se navíc jmenoval Sancho. Jeho přátelé si nejspíš mysleli, že má mexické předky, i přesto, že jako hispánec rozhodně nevypadal.
Brandy, který si už od začátku říkal, že je podivné, že má blonďák se zelenýma očima hispánské jméno, se ho na to jednou zeptal.
„Proč se jmenuju Sancho? Protože moje matka je prdlá,“ zasmál se blonďák. „Jmenuje se Samantha a další moje příbuzná Synthia, takže prý chtěla něco co bude zapadat. Co na tom, že jsme všichni blond, z Kalifornie a předky máme v Norsku?“ převrátil oči. „Prostě Sancho a hotovo.“
Brandyho to zaujalo a měl další otázky ohledně jeho rodiny, ale Sancho, jako obvykle převedl řeč jinam. Téměř nikdy nemluvil o osobních věcech, dokonce ani když byl přiopilý. Když se ho Brandy jednou v šatně zeptal, z čeho má jizvu v třísle, řekl mu ten idiot, že z války ve Vietnamu.
Dál sledoval Sancha, jak brebentí španělsky s Pedrem a Juanem a přemýšlel čím asi je tak nezvyklá uzavřenost u někoho tolik extrovertního způsobena.
Když pak mířili ulicemi zpět do centra, blonďák mu visel kolem ramen a rozjařeně halekal každou chvíli jinou španělskou písničku. Po nějaké době Brandy zjistil, že jaksi zapomněli správně odbočit a jsou na pláži, místo ve městě.
„Tohle je běžný omyl,“ prohlásil Sancho s ukazováčkem zdviženým a zamžoural na nebe. „Ale podle polohy měsíce… jsme pořád ještě na naší planetě.“
Brandy hýkl smíchy.
Moře zpívalo svou šumící ukolébavku a nebe bylo bez mráčku, hluboké a nekonečné. Brandy na celé kolo zazíval. „Spíme tady, ne?“ navrhl, protože už byl hrozně utahaný a toužil jen po horizontální poloze, jedno kde.
„Jasně,“ řekl Sancho, „stejně bysme domů netodlencto… neretre… netrefili...“
„Pochybuju, že ty v tomhle stavu vůbec víš, kde bydlíš,“ pobaveně konstatoval Brandy.
Sancho se chechtal tak, že mu vyhrkly slzy. „Máš pyžamo?“ zachraplal.
„Náhodou ne a ty, vole?“
„Taky ne. Budem muset spát nazí…“ prohlásil blonďák, svalil se do písku, skopl boty a začal se svlékat.
„Hele, kroť ty svý vášně,“ řekl mu Brandy, který dopadl zadkem do písku vedle něj. „Pokud nás najdou policajti, seberou nás za potulku, tak to ještě nezhoršuj.“
Sex na veřejnosti byl v Miami ilegální a kdyby na pláži našli spát dva kluky a jednoho nahého, asi by si mysleli svoje.
Sancho se s ním bohudík nedohadoval. „Bereš si pravou, nebo levou půlku postele?“ zajímal se.
„Pravou. A ne, že se budeš roztahovat.“
„Ne, že mi budeš brát deku.“
Sancho zazíval, dal si ruce pod hlavu a nějakou dobu se ještě díval na hvězdy. „To je náádhera…“ ocenil noční nebe se zpitomnělým úsměvem.
Brandy z něj měl dost. Ležel na zádech vedle něj, díval na nebe a poslouchal uklidňující symfonii moře. O chvíli později rozčísl oblohu stříbrný ohon padající hvězdy a on ani netušil, co si má přát. Uvědomnění, že je tady tak dokonale šťastný, naplnilo jeho srdce pohnutím.
„Dostanu pusinku na dobrou noc?“ ozval se Sancho, který se k němu hlavou přisunul blíž a zblble se zubil.
Brandy se podepřel loktem za zády a shlédl na něj. „Tobě fakt hrabe,“ zasmál se.
Nikdy ještě kluka nepolíbil, ale teď byl trochu zvědavý. Sklonil se k němu a přitiskl ústa na jeho rty, které chutnaly po tequille.
Věděl, že ráno si Sancho stejně nic nebude pamatovat, a tak ho nechal polibek prohloubit a lehce se dotýkat jazyky. Bylo to ujeté, ale i divně sexy ocucávat se zrovna s ním…
Když se odtáhl, Sancho spokojeně povzdychl se zavřenýma očima a olízl si rty. Nic už pak neřekl a brzy na to pochrupoval s úsměvem na rtech.
Brandy, který ležel na boku vedle něj, zavřel oči a za chvilku se k němu připojil.
***
V půlce následujícího měsíce mohl Brandy ohlásit první věc, která jeho spolubydlícího Roryho po dlouhé době doopravdy potěšila. Abi ho totiž pozvala na schůzku občanského sdružení Domovy naděje, a pak když se doslechla, jaký obor studuje Rory, řekla, že by ráda poznala i jeho.
Když mu to Brandy vyřídil, Rory se rozzářil, jako sluníčko.
„Přijdu moc rád! Už jsem si o HoH hledal informace na netu. Založili ho mladí lidé, kteří většinou sami pochází z pěstounských rodin a sdružení se snaží o zkvalitnění životní úrovně dětí v pěstounské péči, sirotčincích, dětských domovech a kojeneckých ústavech. Ze sponzorských darů pro ně organizují volnočasové aktivity jako Dny dětí, naučné stezky, nebo různé soutěže, závody, hry, výlety… Navíc mají bezplatnou poradenskou činnost v oblasti adopce dětí, pěstounské péče. Pomáhají žadatelům o adopci v průběhu celého adopčního procesu, dávají jim kontakty a podklady potřebné pro sociální řízení,“ dodal. „Pokud mě budou chtít, tak se k nim rád přidám.“
„Myslím, že takovýho nadšence budou chtít určitě. No a možná si tam najdeš i nějakou tu holku svých snů,“ mrknul na něj Brandy, kterého začínalo napadat, že na Roryho možná negativně působí, že je pořád sám.
Rory jen pokrčil rameny a neurčitě zamumlal: „No, jo. Možná…“ A pak to zamluvil.
V podvečer tedy kluci dorazili na Miamskou pobočku Homes of Hope. Před budovou se nejprve sešli s Abi, která se s Rorym srdečně přivítala a okamžitě si s ním začala povídat o jeho studiu a práci pro HoH. Brandy stál a sledoval jejich rozzářené oči, když spolu hovořili o všech těch krásných nezištných věcech a začínal ze sebe mít špatný pocit.
Kdy asi Abi dojde, že se k ní v podstatě vůbec nehodí? O každém nejvíc vypovídají jeho činy. A on dělá modeling, tedy nic, co by bylo hodno obdivu. Jen pomáhá šíření povrchnosti a posedlosti vzhledem.
No, třeba to napraví, když taky do organizace vstoupí a stane se členem. Když už nic jiného, tak má peníze, které může okamžitě přispět. Trochu se tím uklidnil.
Skromná zasedací místnost pod půdou výškové kancelářské budovy byla plná květin v květináčích, vyzdobená dětskými kresbami, polepená dopisy od dětí a nástěnky byly plné fotek rozesmátých dětských tváří na nejrůznějších akcích a výletech. Nad hlavní nástěnkou bylo logo Homes of Hope – Domovy naděje – domek z jednoduchých čar, který vyplňoval obrys srdce, ve kterém bylo schoulené miminko v zárodečné pozici. Za stolem už sedělo několik mladých lidí a zapáleně hovořili nad rozloženými papíry. Plánoval se především letošní předvánoční benefiční koncert v Miami, který měl být zatím největší, jaký kdy nadace uspořádala, protože letos konečně sehnali významné sponzory.
Brandy, který nevěděl, jak se zapojit, jen seděl, rozhlížel se a připadal si tady poněkud nepatřičně. Abi a Rory už dali hlavy dohromady při vymýšlení plakátů a strategie oslovení reklamních agentur a zdálo se, že si padli do noty. Brandymu se ještě nestalo, že by někdy pocítil vůči Rorymu cokoliv negativního, ale když ho sledoval se svou dívkou, jak se na sebe každou chvíli usmívají, docela žárlil.
„Musí to být nějaký symbol, co by vystihoval naši činnost,“ říkala právě Abi.
Rory vzal papír a kreslil.
Náhle se rozlétly dveře a do místnosti nejdřív vběhnul chundelatý pes s chrastícím obojkem a za ním vběhl rozesmátý mladík bílém v tričku s logem HoH a džínách. „Sorry, že jdu pozdě,“ zahlásil a zaujal za stolem místo v čele stolu před kreslící tabulí. „Zdržel mě Iggy.“
„Co může, svede na psa,“ zasmála se jedna z dívek.
„Hele, nerejpej, nebo ho na tebe poštvu,“ opáčil mladík a rozhodil po stole svoje papíry a složky. „A víš, co ta bestie dokáže. Nemilosrdně oslintat od hlavy k patě.“
Rory se zasmál.
Mladík na něj pohlédl. „Ach, my tu máme nováčky!“ rozzářil se, když si všiml i Brandyho. „Vítám vás! Já jsem Vinc a tak nějak tady tomu předsedám.“ Došel nejprve k Brandymu a podal mu ruku. „Těší mě, Vinc Burrows.“
Měl pevný stisk, přímý pohled, oči šedomodré, pršáčkovitý nos posypaný pihami, bílozubý úsměv s ďolíčky ve tvářích a zrzavé vlasy v rozčepýřeném rozcuchu. Působil velice sympaticky a vyzařovala z něj nezkaženost a upřímnost. Vlastně mu dost připomínal Roryho.
„Brandy Downhill,“ představil se.
„Chceš se stát členem HoH, nebo jsi tu na návštěvě?“
„Jo, rád se k vám přidám. A chci taky přispět finančně.“
„Fajn, ale nemusíš to přehánět. Od lidí našeho věku se čeká, že budou věnovat spíš čas a úsilí.“
„No, pro mě to není problém, přispěju rád.“
„Dobře, v každým případě ti za naši organizaci děkuju,“ usmál se na něj přátelsky Vinc a přešel k Rorymu. Taky mu podal ruku a navzájem se představili. Brandy si všimnul, že Rory je z něj poněkud nervózní a červená se. Když k nim přiběhnul se štěrcháním obojkem Vincův pes, Rory se raději věnoval jemu, než by se na Vince díval.
„Ahoj, Iggy… ty seš ale fešák…“ hladil jeho huňatou srst.
„Líbíš se mu,“ poznamenal Vinc.
„Asi pozná, že dělám se psy. Trénuju slepecký.“
„To je Iggy taky! Je vysloužilej slepeckej pes, kterýmu bohužel umřel páníček. Už nechce nikoho jinýho vodit, ale mě si oblíbil. Takže u mě dožije.“
„To je smutný,“ kousl se do rtu Rory. „Ale taky krásný… teda - “ zakoktal se, „chci říct, že je to od tebe moc hezký, že ho dochováš…“
Vinc se na něj zubil čímdál víc. „Díky… No, takže… vítej u nás, Rory a kdybys cokoliv chtěl vědět ohledně organizace naší činnosti, přijď po schůzce za mnou.“
Rory přikývnul a posadil se. Iggy mu položil hlavu do klína, zatímco Vinc se vrátil před kreslící tabuli a s poněkud přihlouplým úsměvem na rtech se začal probírat svými papíry.
„Vinci, tak začneme?“ zeptal se ho kdosi.
„Jo… jo jasně…“ odvětil roztržitě Vinc a oči mu znovu zalétly k Rorymu, který se na něj taky zrovna díval. Oba zrozpačitěli a odvrátili se.
Brandy zíral, jako blázen a nemohl se probral. Připadalo mu, že je totální idiot, že větší snad na planetě neexistuje. Jakto, že mu to celou dobu nedošlo? Rory je na kluky!
Zbytek schůzky sotva vnímal. Pořád uvažoval o tom, jak mu něco tak podstatného mohlo uniknout, když s ním už přes měsíc bydlí v jednom bytě. Až teď si uvědomoval, jak Rory vždycky mlžil ohledně bývalých vztahů a říkal jen, že poslední vztah byl hodně složitý a necítí se na další připravený.
Může mít jeho orientace něco společného s tím, jak byl v poslední době smutný?
Třeba mě tajně miluje a žárlí, že jsem teď hodně se Sanchem, napadlo ho. Jenže pak mu došlo, že je to hloupost, protože kdyby do něj byl Rory zabouchnutý, poznal by to. Takové věci se nedají lehce zatajit. Všiml by si toho stejně lehce, jako teď toho, že se Rorymu líbí Vinc. Ne. Oni dva byli opravdu jen skvělí přátelé.
Jenže byli vážně tak skvělí? V poslední době na něj Brandy neměl čas. Zatímco dřív spolu chodili sportovat, jezdit na skůtrech, šplhat na okolní hory, bral ho plavat s delfíny a podobně, od doby, co dělá modeling, nepodnikli společně jedinou akci. Možná Roryho jednoduše mrzí to, že ztrácí kamaráda.
Zbývala důležitá otázka – má Rorymu říct, že to ví?
Když večer po žhavém rande s Abi Brandy dorazil na pokoj, Rory ho od knihy přivítal s úsměvem. „Čau, kde pořád seš?“
„Ále, dělal jsem lásku,“ prohodil Brandy s širokým úsměvem a odhodil bundu na svou postel. Lehl si na gauč a slastně se protáhl. „To byl prima den, co?“
„To jo,“ usmíval se Rory od ucha k uchu. „Vždycky jsem chtěl patřit do organizace, jako je HoH. Víš, že pro ně budu kreslit reklamní plakáty?“
Brandy vytočil hlavu, aby na něj viděl. „No super! Ale ani jsem nevěděl, že umíš kreslit. Neřekl jsi mi to.“
Rory pokrčil rameny. „Nepřišla na to řeč…“
Brandy se posadil a nervózně si skousnul ret. „A na co ještě nepřišla řeč? Není náhodou ještě něco takovýho?“
Uviděl v kamarádově tváři šok a ztuhnutí po celém těle. „Co - cože?“
„Rory já…“ zaváhal Brandy a připadalo mu to zvláštně převrácené. Jako by se on sám musel odhodlávat k něčemu přiznat a jen těžko sháněl odvahu. „Všiml jsem si dneska, že…“
Roryho tváře se zalily výrazným ruměncem. Sklopil oči a Brandymu připadalo, že se snad rozpláče.
„Hele, není na tom nic špatnýho,“ dodal rychle uklidňujícím tónem. „Mě to vůbec nevadí. Jen jsem ti prostě chtěl říct, že to vím. Že už před sebou nemusíme nic skrývat, ok?“
Rory beze slova přikývnul, ale nedíval se na něj.
Brandymu se chtělo vstát a objemout ho, ale nevěděl, jestli by to bylo vhodné, proto se přiměl zůstat na místě.
„Já ti nechtěl lhát, Brandy, jen… jsem prostě neměl odvahu…“ zachraplal po chvíli Rory a skousnul ret.
„Vždyť já se vůbec nezlobím, asi bych to taky tajil.“
Rory konečně zvedl oči. „Víš, je to těžký. Zvlášť, když bydlíš s někým tak pohledným, jako jsi ty. Ale já tě vážně nikdy takhle nebral, věř mi. Vím, že jsi na holky, nikdy jsem – “
„Klid, Rory,“ přerušil ho Brandy, „já vím, že my dva jsme kámoši. A pořád budem, ne?“ Vstal, došel k jeho posteli a posadil se na ni. „A můžeš si Vince klidně dovést na návštěvu, jestli se dáte dohromady, jasný?“ dodal.
„Díky, Brandy,“ zašeptal Rory, hlas plný dojetí a vděku.
Brandy se naklonil a přecejen ho objal. Rory se mu pevně vtiskl do náruče a Brandy ucítil na krku vlhkost jeho slz.
Hladil ho konejšivě po zádech a byl vděčný, že to tak dobře dopadlo.
***
Rory se s Brandym domluvil, že Sanchovi o své orientaci neřekne, protože se obával, že by se stal terčem nějakých rádoby vtipných poznámek, ale osud tomu nejspíš chtěl, aby se to Sancho přecejen dozvěděl. Vrazil jednoho odpoledne do jejich bytu s tím, že jim nakoupil něco dobrého na snídaně, právě ve chvíli, kdy se Rory polibkem loučil s Vincem, který za ním přišel na návštěvu. (Dali se dohromady hned na druhé schůzce HoH a oba říkali, že se tak rychle a tak bláznivě ještě do nikoho nezamilovali.)
„No, páni…“ zamrkal Sancho a zůstal stát mezi dveřmi úplně perplex. „Rory, ty mě podvádíš!“
Vinc na Roryho překvapeně pohlédl. „Ty s ním něco máš?“
Rory byl studem rudý a beze slov.
Brandy z balkonu přispěchal na pomoc. „Vinci, toho si vůbec nevšímej, to je jen náš šílenej soused, většinou chodí na návštěvu balkonem, ale dnes se nejspíš rozhodnul, že to zkusí dveřmi. A myslí si, že je vtipnej. Že, Kalimacu?“
Sanchovi se rozcukaly koutky. „Ale ne, jsem jen překvapenej – Rorýček mi totiž vůbec nic neřekl. I když jsem měl jistá podezření už od začátku.“
Rory se viditelně propadal studem. „Vinci, raději už jdi… tenhle zlej sen totiž jen tak nezmizí.“
„To si piš, že ne,“ opáčil vesele Sancho. „Musím tě pořádně vyzpovídat, Rorátko!“ píchl ho prstem do hrudi.
Vinc se pousmál, protože pochopil, že šlo jen o vtip. „Tak jo. Lituju tě za takovýho souseda,“ letmo líbl Roryho na tvář. „Uvidíme se,“ mrkl na něj a prosmýkl se kolem Sancha ven.
Sancho odcházejícího Vince ještě chvíli sledoval pohledem. „Pěknej zadek,“ ohodnotil ho znalecky. Vrazil Rorymu do ruky papírový sáček s jídlem a vešel do jejich bytečku, jako domů. „Tak co, vy zrádci? Jakto, že jste mě – nejdůležitější osobě vašich životů – neřekli tak zásadní věc, jako že je Rory šťastně zadanej?“
Posadil se na jejich gauč, rozvalil se a tahal z Roryho podrobnosti tak dlouho, dokud nevěděl všechno, co Brandy.
„Takže jsi měl podezření, říkáš?“ zeptal se pak smutně Rory. „Je na mě tolik poznat, že jsem gay?“
„Nijak zvlášť. Jenže já chodím na umělecky zaměřenou školu, tam je větší procento menšinových, takže na to mám čuch,“ poklepal si na nos. „Ale nemám s tím problém, aby bylo jasno. Že sis našel přítele ti přeju,“ dodal.
Rory se na něj chvíli zvláštně díval a pak si Brandy uvědomil, že je úplně přemožený emocemi.
„Kluci,“ šeptnul dojatě. „Já jsem tak šťastnej, že mám tolik tolerantní přátele, jako jste vy dva…“
Sancho zavřel oči, ve tváři bolestný výraz, jako by si nejraději i zacpal uši. „Ach ne… prosím, jen žádný výlevy!“
Brandy se škodolibě zasmál. „Ááá,“ rozpřáhl paže, „tohle vyžaduje dojemné skupinové objetí! Mám vás oba TAK rád, kamarádi moji!“ popadl kolem krku Roryho a natahoval se po Sanchovi.
Blonďák rázně vstal z gauče, odešel na balkon a v zápětí už na něm nebyl.
„Vyskočil, nebo je to naše zbožný přání?“ zeptal se Brandy.
Z vedlejšího balkonu se ozvalo: „To jsem slyšel, Downhille!“
Rory se skrz slzy rozesmál a objal aspoň Brandyho.
***
Brandy se snažil pro organizaci HoH pracovat, jako každý jiný dobrovolník, ale zjišťoval, že je pro něj docela náročné věnovat kromě peněz i úsilí a čas. Právě času moc neměl a ohledně úsilí… až se za sebe styděl, jak žalostně zklamával. Slíbil například Abi, že roznese letáky HoH po katedře biologie, kde studoval, ale o dva dny později zjistil, že je zapomněl v šatně, když šel do posilovny a úplně se mu to vykouřilo z hlavy. Když se tam pro ně vrátil, zjistil, že je někdo namočil vodou, jak šel ze sprchy a už se nedají použít. Přiznal to Abi a omluvil se, ale bylo mu jasné, že mu odpustila jen proto, že je do něj zamilovaná.
Ve skrytu duše doufal, že se ze svých prohřešků poučí, ale to nehrozilo ani náhodou. Příští pondělí dokonce zapomněl přijít na schůzku členů HoH. Zůstal totiž po focení v agentuře a se Sanchem si prohlíželi katalogy podzimní módy Nike, ve kterých oba pózovali. Mohli nad fotkami umřít smíchy.
„Tady vypadáš, jak godzilla,“ ukazoval Sancho na fotku, kde měl Brandy khaki zimní bundu s kapucí a šedé kalhoty.
Brandymu se fotka náhodou líbila. Vypadal na ní jako super frajer a měl skvěle načesané vlasy.
„Jó?“ udělal na Sancha ksicht a ukázal na další stránce na jeho fotku v tmavěmodré větrovce a šusťákách. „A ty zase jako godzilla před porodem, Kalimacu, jen se na sebe podívej. To ti řekli, ať na té fotce vyvaluješ břicho nebo jsi měl tak plnej močák?“
„Prosimtě, tobě zase na každé druhé fotce stojí,“ prohlásil blonďák. „Tolik se ti líbí naše fotografka, nebo ses zrovna díval, jak se převlíkám?“
Brandy do něj se smíchem strčil.
Vedle nich se katalogy probírali i Alex a Mike, kteří neustále kňučeli, jak je špatně nasvítili, nebo jak jim nedostatečně make-upem zakryli vady pleti.
„Tady na bradě mám takovej důlek,“ ukazoval Alex Mikeovi, „rozsekl jsem si bradu při rvačce a oni to na těch fotkách nevyretušovali! A to jsem je o to extra žádal…“
Sancho převrátil oči. „Tomu se říká narcisismus, Lexi a léčí se to u psychologa. A pochybuju, že to byla rvačka, spíš sis v baletu přišlápl růžovou sukýnku a spadl hubou na žebřiny.“
O vteřinu později už Alex Sanchovi dokazoval, že se umí rvát a kamarád Mike mu pomáhal bránit čest. Brandy v tom Sancha taky nemohl nechat a tak se na šatnách servali všichni čtyři. Brzy ale přiběhla fotografka Gina, seřvala je, vyhodila ven a pohrozila jim, že je nahlásí šéfce.
„Byl to jen vtip, Lexi,“ zahučel venku na usmířenou Sancho a upravoval si pomuchlané oblečení.
Alex na něj ještě chvíli zamračeně koukal, ale pak s úšklebkem řekl: „No tak fajn…“ kývl bradou. „Pojďme to někam zapít a bude to smazaný.“
A tak se kluci vydali do Sombrero baru, kde až do noci sledovali na plazmové obrazovce přímý přenos utkání Miami Dolphins proti Orlando Magic.
Abigail pak další den řekl, že nepřišel, protože měl neočekávaně přesunutou opravnou písemku z chemie. Zase mu to spolkla a vůbec se nezlobila. Brandy byl ale sám na sebe čímdál naštvanější. Vedle Abi a Roryho si začínal připadat jako nějaký bídný červ a vybíjel si svůj pocit nedostatečnosti na Sanchovi, kterého začal osočovat, že je egocentrickej parchant, když je zazobanej a bez problémů a nedělá nic pro charitu.
„Jo? A ty jsi zas podrážděnej, jako bys měl krámy,“ řekl mu Sancho, když ho Brandy přišel peskovat až za ním do bytu. „Nechceš Tampax? Moje bejvalka nechala krabičku v koupel – “
Brandy po něm mrskl hrst letáků HoH. „Rozdej to apoň svým kamarádíčkům v Sunset Beach!“
Papíry se šustivě rozsypaly po zemi.
Sancho chvíli stál a bez hnutí brvou se na něj díval. „Tobě slušně hrabe, Downhille,“ zkonstatoval nakonec. Jeden leták sebral a pročetl si ho. „Jsou v té vaší nadaci hezký holky?“ zeptal se. „Aspoň jako ta tvoje Abigail?“
„Nevím... proč?“
„Tak…“ pousmál se vysíračsky Sancho. „Měl jsem v poslední době samý nadržený nestydy, který jsem si naťukl v klubu nebo na pláži… Možná bych měl zkusit sbalit nějakou andělskou a cudnou z charity… Třeba mi vnese do života něco úplně novýho a nepoznanýho…“
„Ne,“ řekl Brandy. „Kvůli tomuhle tě tam nepustím.“
„Seš snad nějakej jejich zatracenej vrátnej?“ foukl si přezíravě do ofiny Sancho, vyklepal z krabičky cigaretu a došel na balkon. „Připrav se. Na další schůzce HoH budete mít dusno.“
Brandy rozlobeně zavrtěl hlavou a došel za ním. „Chceš tam jít, jenom abys prudil? To ti stojí za to?“
„Ne, přidám se k vám,“ cvakl zapalovačem blonďák a zapálil si.
„A proč? Sám víš, že pro ně nebudeš schopnej hnout prstem.“
„To se ještě uvidí,“ Sancho se opřel o zábradlí a překřížil nohu přes nohu. Vítr mu foukal blonďaté pramínky do očí, takže se zachytávaly za jeho dlouhé řasy. „Jsem náhodou schopnej být příkladným členem.“
Brandyho to pobavilo. Sáhl do kapsy pro peněženku. „Moje dvoustovka říká, že ne.“
Sancho sázku přijal a zvýšil na čtyři sta a panáka v klubu Jaris. „Budeš solit, Downhille, těš se. Právě se mi totiž v hlavě zrodil geniální plán.“
„Jó?“ protáhl pobaveně Brandy. „Tak to přihoď ještě svou duši.“
„Dobře čerte,“ řekl Sancho, povytáhl jeden koutek v úsměvu a plácl si s ním.
***
I když Brandy doufal, že si to rozmyslí, vykašle se na to, nebo zapomene, na příští schůzce HoH se opravdu pět minut po zahájení otevřely dveře a do zasedačky nakráčel ležérním krokem Sancho.
„Nazdar lidi, jsem Sancho Kalimac,“ představil se hlasitě a obdařil všechny sebevědomým úsměvem. V riflích se širokým páskem hluboko pod pasem a vestě bez rukávů rozepnuté do půli hrudníku, ve které předváděl světu svou sexy postavu, vypadal jako chodící hřích. „Jsem tady správně u andělů spásy?“
„Jsme organizace Domovy naděje,“ oznámil mu vyjevený Vinc od kreslící tabule. Ruka s fixou mu ztuhla v jedné poloze, jako by měl křeč.
„To vyjde nastejno,“ prohlásil Sancho a rozvalil se na volnou židli vedle drobné blondýnky Myrty, která se na něj podívala poněkud vyděšeně a odsunula se od něj. „Čus, fešando,“ mrkl na ni a pohodil obočím.
Rory na Sancha zíral s otevřenou pusou. Pohlédl nevěřícně na Brandyho, v očích otázku: Tys ho sem pozval?!
Brandy složil hlavu do dlaní. Ano, je vinen v plném rozsahu.
„Erhm... a co že jsi nás poctil svou návštěvou, Sancho?“ zajímal se zdvořile Vinc.
„Něco pro vás mám.“ Blonďák se vítězně zazubil a pak udělal něco, co Brandymu vyrazilo dech – vytáhl z kapsy nějaký přeložený papír, hodil ho na stůl a vysvětlil, že je to seznam, na kterém jsou členové agentury Sunset Beach models, kteří byli ochotni ze svých honorářů přispívat na charitu. Bylo jich dvanáct se Sanchem včetně a částky byly víc, než štědré.
„Jak jsi to krucinál dokázal?“ nechápal Brandy. Rozčilovalo ho, s jakým nadšením se teď na blonďáka dívá Abigail.
Sancho pokrčil rameny. „Vzal jsem je na pařbu, zaplatil jim pití, rozdal jsem jim letáky, co jsi po mě hodil a vysvětlil jsem jim, že se za svou zhýralost jistě skončí v pekle, pokud to nevyváží aspoň pár dobrými skutky. Když jim to bylo jedno, tak jsem dodal, jak jim sponzorování dobročinné organizace vylepší životopis a může pomoct v kariéře. Na to už slyšeli o dost víc. No a nakonec jsem si taky rozhodl předplatit pernamentku do nebe, takže celkově tam od nás zatím máte něco přes 10 000 dolarů.“
Všichni z nadace se nadšeně roztleskali, podávali mu ruce a děkovali mu. Sancho se tvářil, jako by mu vrtali zuby. „Nezmiňujte to,“ říkal jim pořád dokola, když se k němu vrhali a zahrnovali ho vděkem.
Brandyho uvnitř žralo, že Sancho dokázal udělat pro nadaci za jediný den víc, než on za tři týdny. Jenže pak ho k sobě přitáhla Abi, dlouze ho políbila a špitla mu do ucha, jak je skvělý, že pro nadaci získává svoje kamarády z modelingu a hned mu bylo líp.
Schůzka pokračovala a Sancho se věnoval mnohem víc okukování dívčích výstřihů, než posloucháním novinek týkajících se činnosti organizace. Debata o problémech marketingu ho však zaujala.
„Bylo by dobré dostat se do nějakého trochu známějšího časopisu,“ říkala právě Kristin.
„To není problém,“ prohlásil Sancho, protáhl se na židli a dal si ruce za hlavu.
„Znám redaktorku z časáku Life. Když ji přefiknu, můžete se dostat do její rubriky. Píše něco o životním stylu, ale tohle téma je dost široký, takže vy se do něj určitě vejdete. Co vy na to?“
Kolem stolu se zvedla vlna šepotu a výměna pobouřených pohledů. Brandy na Sancha vrtěl hlavou, ale koutky mu poškubávaly. Měl vážně pravdu, že bude dusno. Takovou dávku šokující kontroverze ještě mezi členy nadace ještě nikdy nikdo nevnesl.
Blonďák se ho nehlasně ptal: „Co je?“ a tvářil se nechápavě. Ale Brandymu bylo jasné, že ví moc dobře.
„No… kdybys nám mohl zajistit článek v časopisu Life, bylo by to rozhodně dobře,“ řekl konečně jeden z kluků. „Potřebujeme publicitu, jako sůl. Především teď kvůli tomu benefičnímu koncertu.“
„Rád to pro vás udělám,“ přikývl Sancho. „Myslím, že potřebujete někoho kdo k vám vnese řekněme ,nové strategie a přístupy‘, aby se to někam hnulo… Víte, co? Navrhuju provést fůzi vaší nadace se Sunset Beach models. Vy budete mít sponzory a my budeme mít záminku pro další milostný pletky. Nazvěme to Sex pro charitu.“
Hodně lidí kolem stolu už nevydrželo tvářit se pobouřeně a vyprskli smíchy.
„No,“ culil se Vinc, „přístup je to vskutku netradiční, ale můžeme vyzkoušet, jak se v praxi osvědčí. Jen se to nesmí dostat do oficiálních zápisů.“
Rory se smíchem zajíkl. „Jasně, úplně to vidím – zápis z dnešní schůze: Provedli jsme fůzi se Sunset Beach models, pomlčka – vyslali jsme je na sexuální misi, která nám zajistí přístup k mass-mediím. Myslím, že ústředí v New Yorku by to nepřežilo.“
„Pomřeli by tam jak mouchy z biolitu z jedinýho faxu,“ přizvukoval Vinc, dívaje se celý vyzubený na svého miláčka.
Dívky i kluci kolem stolu se svorně svíjeli smíchy, stejně, jako Brandy a Abi. Sancho se rozhlížel rozvalený na židli a tvářil se spokojeně, jako kohout na svém smeťáku. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy ho Brandy netoužil praštit, ale naopak obejmout. Pak si ale vzpomněl, že mu dluží čtyři sta dolarů plus panáka a aspoň ho pod stolem nakopl do holeně.
„Au, Downhille! Krucinál, neboj se, nemusíš mi připomínat, že mi propadly tvý prachy, tvá hrdost i duše, já si to dobře pamatuju. Dneska v devět v klubu Jaris.“
„Budu tam,“ zavrčel Brandy.
***
TBC....
Další kapitola č. 3: "Bouřka" (hurt/comfort themes)