Historie obce
V Í L A N E C
V Č A S E D Ě J I N
tak jak je historikové zaznamenali
(zpracovali J + M. N)
2006
V Í L A N C
Wilenz
Dr. Volný „Kirlchiche Topographie Nähren“ z r. 1860, svazek B 23/8
Wilenz je vesnice, Wielendu,Wielands.Vznikla
ve 14.století písemně doloženo jako: „Byelandes, Byelancz, Byelancz, Wylancz, Vylancz, Vylans, Wyleins“
v 15. století: „Wylancz, Wilantz“
v 16. století: „Wielantz, Wielancz, Wilantz“
v 17. století: „Wilantz, Wilanz, Willentz, Wüllentz, Willencz“, většinou ale Wilenz nebo Willenz.
České označení v r.1498 pak Wylanka, v 19. století Vylanec a 20.století Vílanec.
Nejstarší historická zmínka, která je známá, pochází z r. 1327. Tehdy byl Wilenz už farní obcí. 7.června 1327 povolal jihlavský občan městský soudce Nikolaus Gandaldy radu starších jihlavských občanů od 60 let a více let a ti se jednohlasně usnesli, že patronátní práva přes Wilenecký farní kostel po předkovi, má paní Gertruda, vdova po Konradu Schoberovi, jako právo dědické. Na základě toho, byl vystaven otevřený dopis s městskou pečetí. Peter Schober, jak z prohlášení radních vyplývá, z roku 1335, že od bratří Michaela a Jeklina Reychenauerových, synů jihlavského občana Conrada Reychnowera koupil 6 lánů (VI lanevs ae duas areas) ve „Wylanecz“.Tento majetek pocházel od Marguaret z Rančířova. Také od vdovy jihlavského občana Nicolause, získal Peter Schober 1 lán. On pak předal nově koupené a a předtím získané lány (10) do doživotního užívání své matce.
O Velikonocích roku 1336, jihlavský občan, Konrad Gallicus oznámil městské radě, že se souhlasem své ženy, daroval (pronajal) sedlákům z Wilencz všechny pozemky, které mu patří a to s povinností, že mu budou odvádět ročně na Martina dvě marky pražských grošů (počítáno 64 na marku). Pak vzplál spor o Wilenezké vlastnické právo. Markrabě Johann obdržel r. 1358 (na nebevzetí Krista) otevřený dopis, ve kterém stálo, že Bielands po nabytí dědického práva náleží knížecímu vojáku Niklanovi.
Spor mezi Niklanem a Petrem Schoberem, kutnohorským notářem, skončil tím, že kníže Petru Schoberovi majetek odebral. Však brzy na to, markrabě přece jen majetek ve Wilenz Schoberovi přiznal a přidal mu patronát nad kostelem. To se stalo za přímluvy císaře Karla IV a více biskupů. Schober však svá práva 18.11.1363 (uzemní záznam 1365) prodal Henslinu Müxovi (Niklas), Petru Vagelovi a Frenzzlinu Schönmelzerovi za 140 šok grošů. Ponechal si jen soudcovství, které mu přinášelo zisk.
Roku 1374 prodali bratři Schoberovi Wileneckí soudcovství „včetně čtyř Eminenden“ nějakému Heinzlovi. Roku 1376 prodal Nikl Vogel polovinu vesnice a půl patronátního práva bratrům Jakobu a Johannu von Pilgram, druhou polovinu bratrům Franzlinusovi a Henslinusovi Schönmelzerovým. Jihlavský soudce Jacob von Pilgram prodal svá práva ještě tentýž rok uvedeným dvěma bratřím Schönmelzerovým. Tito se dostali do sporu s farářem. 2.května 1378 vysvětil Wileneczký farář Bartholomäus v bytě veřejnému notáři Nicolai, v přítomnosti svědků Petera von Lucca, Nikolause von Petrowitze, Cunez am Turme, Nikolause Arnolda, Petera Vogela a Nikolause Poreschla, že kvůli patronům Fränzl Schonmelzera a Henlin Furmana vznikly řeči, kvůli dřevu, které náleželo kostelu a kvůli jiným sporům, tímto ho sesměšnili. Schönmelzerova rodina držela svá práva ve Wilenz více , než jedno století.
14.2.1435 uzavřel Wilenzerský farář, Thomas Schönmelzer se svým švagrem Andreasem, jinak zvaného Prokopa Paera, smlouvu ve které mu postupuje polovinu Dvora před Pirnitzkou Branou a polovinu Wilencze, jako právo dědičné. Dostal za to 6 kop grošů ve dvou lhůtách ke Galii a Georgii (Havla a Jiřího) 7.12.1498 radní města Jihlavy koupili od Dorothei, dcery jihlavského občana Johanna Schönmelzera, Wilenz s patronátním právem Beranovce a Hosova. Od té doby zůstalo vrchnostenské právo až do doby, kdy bylo celé zrušeno, r. 1848. Podle oznámení bylo roku 1630 stanoveno dávat na:
Michaelizins 6 kop zlatých, 5 grošů, 1 denar,
Georgizins také tolik 6 kop zlatých, 5 grošů, 1 denar,
Bachrins (potočné) 2 kopy zlatých, 6 grošů.
V roce 1636: Vesnické daně o Gregory (Jiřím) 6 kop zlatých, 13 grošů na Michaela stejná část 6 kop zlatých, 13 grošů, na daně z „pustých pozemků, orby a luk“, 10 kop zlatých, 24 groše, na Zuppe daně 30 grošů ( pro pět Schrocinitzer).
V roce 1650: Vesnické daně: o Georgi (Jiřím), 3kopy zlatých, 6 grošů, 4 denare, potoční daň: 2 kopy zlatých, 6 grošů.
Vlivem 30 tileté války a protireformace, ležela ve Wilenz v 17. stol. neobdělaná půda (louky). Roku 1630 bylo jen 7 poddaných, proti předtím zapsaných 21. V roce 1670 je 75 měřic neobdělané půdy (louky) a to u Pfaflena Hanzela, u Gautzera, Neupauera, Mirtla Höffera, Nürnbergera, Pergera, Riera, Hammera, Faul Hanzela, Rumdapfa. V roce 1668 bylo známo deset wileneczkých usedlostí. Soudce Mathes Gödt, Andreas Khettner,, Veith Vlriech, Peter Puls, Tobias Haffer, Martien Lörchel, Palzer Finck, Mathes Neubauer, Mathes Böhm, Paul Torschlager. Z těch ještě přetrvávají tato jména: Böhm (Nr.6), Finkl (Nr.11), Puls (Nr.28), Neubauer (Nr.33).
K těmto starým jménům ještě třeba dodat, že 1465 bratři z Jihlavy „Warek a Vlrich Zawoziczy“ byli držiteli majetku ve Wilenz, že 1615 soudcem byl Georg Maczke a tři porotci jménem „ Gierg khünig, Mathes Puls, Mirttle heffer“. 1662 byl soudcem Mathes Göth, porotcem Andreas Gittner a Thomas Höffer a Martin Lerchl „Holzjáger“ (lesníkem). Asi o 100 let později (1754) se objevil záznam v jedné listině o robotnických poplatcích: Hans Jerzabek (6fl), Martin buls (2fl. 30 kr.), Jacob Kettner (2 fl. 30 kr.), Georg schwammenhefer laths (1 fl. 15 kr.), Thoma schnitl (1 fl. 15 kr. C.M.), Carl Neubauer (1 fl. 15 kr. M.C.), Thoma töltscher (2 fl. 30 kr.), Paul Zodl (2 Fl. 30 kr.).
V roce 1750 čistá daň z pozemků ve Wielenez 7 fl. 12 kr., „Zátkovné“ 45 gr, různé peněžité daně 7 zlatých, další museli odevzdat 17 slepic. Tehdy ve Wilenez robotovalo 11 sedláků se čtyřspřežením třikrát týdně, dva se třispřežením každý týden 3 dny a 4 sedláci s dvěma voly 2 dny v týdnu.
Když r. 1848 byly zrušena robota a jiné povinné poplatky z pozemků, skládal se Wilenezký kapitál: 1089 zlatých, 6 kr, různé daně 1762 zlatých 24 kr.
V r.1778 vykazuje pozemková kniha toto:Nr.1 fara, Nr.2 kostelní a školní rektor, Nr.3 vrchnost Ziegler, Nr.4 hospoda, Nr.5 Johann Göth, 324 M 71/2 ms., Nr.6 Johann Frey 108 M 21/2 ms, Nr.7 Mathes Hably 111 M 51/2 ms., Nr 8 Mathes Kunschak 98 M 101/4 ms., Nr. 9 Georg Withelm 111 M 15 ms., Nr.10 Johann Lukschanderl 110 M 2 ms., Nr.11 Georg Modl 112 M 101/2 ms., Nr.12 Neustifter Mühl, Nr.13 Mathes Schimko 119 7 ms., Nr.14 Andreas Ketner 59M 143/4 ms., Nr.15 Georg Schammenhöfer-domkář, Nr.16 Josef Raim- domkář, Nr. 17 Gregor Daska-domkář, Nr.18 obecní pastouška, Nr.19 Johann Jerzabek-domkář, Nr.20 Jakob Berger-domkář, Nr.21 Lorenz Zodl 58M 61/2 ms., Nr.22 Augustin Faber 60 M 7 ms., Nr.23 Gregor Neubauer 93 M 91/2 ms., Nr.24 Lorenz Neüfingrl 110 M 103/4 ms., Nr.25 Mathes Lang 96 M 151/4 ms., Nr.26 Jakob Zeitzinger 98 M 8 ms., Nr.27 Lorenz Mopils 66 M 93/4 ms., Nr. 28 Augustin Franz 104M 111/4 ms., Nr.29 Mathes Franz-domkář, Nr.20B Karl Neubauer - domkář, obecní pozemek 36 M 5 ms., Přespolní: řídící učitel z Rančířova 1M 31/4 ms., Celková výměra 1885 M 41/2 ms. Vrchnost vlastnila Starý a Nový rybník.
V r.1945 Katastrální kniha obce Wilenz vykazuje následující majetkové údaje (1924):
Nr.1 fara 23,80 ha,
Nr.2 „stará škola“ Josef Gäth 1,96 ha (Anna Folkmer),
Nr.3 „cihlář“ Mathias Lang 2,66 ha(Josef Lang)
Nr.4 „Velký hostinec“ Gottfrid Adam 74 ha (E.Kolleks Erben
76,10 ha) Josef Neufingerl- nájemce hostince
Nr.5 „Mladší soudce“ Franz Pistauer 30 ha(Paul Eigl 38,10 ha)
Nr.6 „Čech“ Franz Eigl 29,90 ha (Franz Eigl 28,9 ha).
„Brienözl“(asi sládek) Jakob Hably 21ha (Mathias Hably 39 ha)
Nr.8 „Kunschak“ Martin Kunschak 28 ha (Martin Kunschak 28 ha)
Nr.9 „Rinagl“ Josef Bauer 31 ha (Josef Neubauer 30,10 ha)
Nr.10“Pfoffhansl“ Philipp Hably 31 ha ( Jakob Hably 28 ha)
Nr.11“Finkl“ Paul Hably 21 ha (Franz Hably 28 ha)
Nr.12“Breinozl- Schneider“ Johan Pauser (Johann Pauser)
Nr.13“Schimko“ Franz Lewold 44 ha (Franz Lewold 40,10 ha)
Nr.14 (Franz Prakesch 8 ha)
Nr.15“Schwammenhöfer“Josef Kuntscher 1,55 ha(Josef Kuntscher)
Nr.16 Raimund Röder (Paul Röder)
Nr.17 „Krautschneider“ Jakob Mitschi 1,76 ha ( Jakob Mitschi)
Nr.18 pastevecký dům
Nr.19“Leinwandweber“ (pláteník) Franz Göth 3,3 ha
(Theresia Göth 3,3 ha)
Nr.20 Franz Mikschi (Franz Mikschi)
Nr.21“Weber“ (pláteník) Johann Biedermann (Martin Biedermann)
Nr.22“Augustin“ Elisabeth Ripper 22 ha (Johann Ripper 21 ha)
Nr.23 Anton Mifka 14 ha (Anton Mifka 16,4 ha)
Nr.24 Anna Neufingerl 27 ha ( Anna Neufingerl 27,8 ha)
Nr.25“Kasper“ Jakob Kunschak 31,9 ha ( Jakob Kunschak 31,9 ha)
Nr.26 Johann Steinhauser 2,15 ha (obecní hostinec)
Nr.27“Greger“ Johann Neufingerl 1,76 ha ( Franz Neufingerl)
Nr.28“Puls“ Martin Hably 29 ha (Jakob Hably 32,20 ha)
Nr.29 Franz Folkmer 2,15 ha (Franz Falkmer)
Nr.30 (Anton Mifka)
Nr.31 „Tichler“ (truhlář,stolař) Paul Röder 0,95 ha ( Mathias Neufingerl)
Nr.32„Bachmann“(potočný) Josef Röder 0,76 ha ( Paul Neufingerl)
Nr.33 „Neubauer“ Katharina Eigl 33,00 ha (Andreas Eigl 41,90 ha)
Nr.34 (Franz Steinhauser)
Nr.35 Mathias Spazal (Spazal)
Nr.36 „Altrichter“ (starý soudce) Johann Schmidt 18,00 ha
(Franz Schmidt 17,90 ha)
Nr.37 (Martin Kunschak)
Nr.38 „Schimko-Stübl“ (Franz Lewold)
Nr.39 „Kalauer“ (Jakob Steffl)
Nr.40 „Kasten“ Franz Pollak 2,15 ha (Johann Kaderschabek)
Nr.42 „Zimmermann“ Franz Pitzal 3,85 ha (Mathias Pitzal 3,20 ha)
Nr.43 škola
Nr.44 Karl Ripper - kupec
Nr.45 Josef Resek 0,15 ha
Nr.46 Alois Folkmer 1,91 ha
Nr.47 Jakob Ruschka 0,80 ha
Nr.48 Jakob Göth, Johann Lang, Laurenz Patry a Paula Schoula.
Majetek obce činilo 17,20 ha. Hraniční rozloha byly 652,96 ha.
Villenz, jako samostatná obec měla v r. 1939 11 německých radních a 1 českého. V obci byla škola, fara a pošta, železniční zastávka byla v Jihlavě. Četnická stanice ve Stonařově (Stannern).
Kostel ve Wilenz je starý, presbytarium má vzhled gotické kaple, s novou kostelní lodí valeným stropem (rákosovým). Ze tří oltářů, jsou dva z nich zdobeny dvěma obrazy ( Sejmutí J.Krista z kříže a Jan Křtitel v poušti), známého jihlavského malíře Steinera, dvorního malíře Marie Terezie. Ke starým zvonům z roku 1505 a 1545, přibyl nový, který věnovala kostelu na památkusvého padlého chotě ve světové válce Kateřina Lang z Lutchen (Louček).
Také škola je stará. Kdy vznikla, není přesně známo, pravděpodobně již 1785 se v ní vyučovalo. Prvním řídícím učitelem byl Leopold Kettner, který byl nejprve od 1785 pomocným učitelem a pak r. 1793 - 1823 se stal řídícím učitelem. Ve svých dobách bylo o Wilenz známo, že se zde kutalo a provozovalo hornictví. Jedna zpráva z roku 1577 říká:“Gregor Kurschner kutal 1/4 roku na wilenezkém kopci. A to r.77, 8. ledna.“ Dále se uvádí že průvod směřoval z Wilenz do Jihlavy (ve 14 století) a tam jihlavský dvorní rada pronesl řeč „proti wilanezkým“ a to, že vyvlastněné dítě zároveň pozbývá všech nároků na otcovské dědictví (záznam značně nesrozumitelný).
W i l l e n z ( V i l a n e c ), Vfarre (Farnost)
Dr. Anton Altrichter „Dörferbuch der Iglauer Sprachinsel“ Vílanec str. 239(1856)
Wilenz leží na cestě do Vídně 1 míli ( 7 km.) od Jihlavy.
Patřili k němu: Vysoká se školou, Loučky, Cerekev malá z r. 1785 (Cerekvička), dříve patřila Stonařovu, Popice, Beranovec.
Obyvatelstvo: čítalo 1139 katolíků, mluvících německy, 206 dětí školou povinných. Patronem bylo město Jihlava.
Kostel stojí na vyvýšeném místě, obklopen hřbitovem. Farářem byl od června 1856 Anton Lokwenz. Kostel je zasvěcen sv. Jakobovi apoštolu, spolu s farou. Chor tvoří pásová klenba, v průčelí se dvěma vsazenými kulatými okny na zadní stěně, který se dotýká t.zv. triumfálního oblouku. Lodní část kostela je nová s rákosovým (valeným - rákosovým) stropem, patří do 15 stol. Stavba je 9° dlouhá, 2° 2´široká, 4°2´vysoká. (°=sáh 1,7 m, ' = loket 60 cm) 3 oltáře, na centrálním vyobrazen sv. Jakub Větší, po straně Sejmutí Krista s kříže, Sv. Jan v poušti, jsou r. 1849 evidovány, zdobeny jsou krásnými listy jihlavského malíře Steinera. R.1846 byl presbytář, pomocí patrona, nově pokryt břidlicovou střechou.
Od roku 1857 byl kostel skrze působení horlivého pana Euratena, panem Wohlthäterem vybaven 3 novými skleněnými lustry a novým Růžencovým obrazem, varhany byly vybaveny pedály a 1856 nechal pan farář na vlastní náklady zbudovat novou sakristii ( stará kamna mohla pocházet z 15 stol.). Přes 11/2° ( sáhu) dlouhé a stejně široké předvstupní hale je zděná věž se dvěma zvony jen 21/2 Ct (Ct centýř 61,7 kg) odlité r. 1505 od C.K. a 1 Ct odlitý r.1545.
Kostel je obklopen hřbitovem. Ze stříbra, které činilo v roce 1806 152 Lth (Lth= 16,056 gr), nebylo nic odevzdáno.
Fara: měla 8 obytných místností, 1 sklep, zahradu, hospodářské budovy, stáje jsou z roku 1847, nové.
Z historie: Toto obročí bylo pravděpodobně založeno rodinou občana z Jihlavy. Jihlavský radní poznamenal r. 1327, že patronka Gertraud, vdova po Niklasi Schoberovi, pocházela původně z tohoto místa, která však tento patronát přenechala svobodné paní in Will r. 1335 do doživotního užívání. Tento patronát si časem vztáhl kníže na sebe, ale na přímluvu císaře Karla IV, vrátil kníže patronát vrchnímu notáři Petru Schoberovi zpět. Mezi roky 1364 a 1378 vlastnil toto místo nějaký Bartolomäus, který notářem Niklasem nechal zhotovit (vysázet) les patřící ke kostelu a ostatní předběžní smlouvy, přišel do sporu s patronáty kostela v Jihlavě a jihlavskými občany Frenzlem a Henstinem Schönmelzerovými, kteří stejně jako Jakob a Johann von Pilgram, že D. Will spolu s patronátem r. 1376 koupil od jihlavského občana Niklase a ten zase od B.B. Schobera, a tak odstoupil od své žaloby. Koncem r. 1378 zde byl farářem nějaký Stach, který od svého synovce Johanna roku 1379 koupil farský desátek. Také Thomas Schönmelzer, kterému patřilo 1/2 Dílu. Will roku 1435 odstoupil za 6 kop míšenských grošů svému švagrovi, zvanému také Prokopu Paerovi, r. 1452 a 1471 ( kdy sepsal závěť), bylo pamatováno faráře Niklase, koupilo město Jihlava od dcery jihlavského občana Schönmelzera i s patronátem její majetek, zřejmě po smrti faráře a magistra Gregora (hrobka jeho matky je ve zdejším kostele) na štvaní nekatolických městských radních farář mezitím, asi r. 1527, Paul Puchhammer se vydal do Jihlavy a žádal vydání kostelního pokladu, alespoň o 1 kalich, který tam byl uschován před nepřáteli. Jestli byl tento Puchhammer nebo Puchmacher luteránským pastorem, není jisté, ale jeho následovníky byli 1556 a 1558 Thomas Schenemann, 1592 Wolfang Rubein, 1559 Mathias Marchard, ještě i r.1591, 1592 Johann Faber, zemřel 18.1.1606 ( leží v místním kostele); Markus Krum (i v Rančířově), zemřel 3.10.1608 (též pohřben v kostele); N.Eberhartl, zemřel 1608 (náhrobek), 1609 Andreas Lewald, který byl 7.12.1623 vykázán. Zastupoval ho farář ze Stonařova do 1641, kdy jihlavský minorit páter Johann Härtel obdržel licenci na řízení věcí ve Wilenez.
Byli zde v meziobdobí r. 1627 pravděpodobně činí i jezuité, což vyplývá ze zprávy, že jeden páter navštívil 11 obyvatel, ostatní přizvak k rozhovoru. 18.12.1649 byl farářem jmenován Clemens Paul Kristely, zemřel 1670. Staral se o farnosti v Rančířově a Kostekci. Po něm převzal faru 1.10.1670 Mathias Mayer, povolán ze Sitzgrasu . 1663 měl kostel sv.Jakuba špatnou střechu, věž byla na zřícení, 3 boční oltáře, Sv. Kateřiny, Sv.Barbory, 1 stříbrný kalich, druhý byl v úschově v Jihlavě, 4 kasy, 2 zvony, 10 kop míšenských grošů, peníze v hotovosti, 3 kusy lesa, matriky z roku 1643, dobrá fara, 1 lán ( 23 ha) ornice, 4 louky, 10 fur sena, část vodního toku na lov ryb. Bylo přes 150 farností, většinou katolických (r. 1657 i nekatolických), škola, ale bez dětí. Učitel dostával ročně 5 zl. a 6 Měřic.žita.(měř.= 61,5 lt.)
Tentýž stav byl do roku 1672, jen s tím, že se kostel vylepšoval a že se křtitelnice „zdála se moc velká“.Pouť se slavila v neděli po Šimonovi a Juditě, protože byli oslavováni jako patroni kostela. 15.5.1673 Daniel Wenz Kotschent, rozený v Bíteši; 6.12.1685 Georg Fr.Spinko, rodák z Jihlavy, předtím v Tannnowitz; 19.2.1691 Johann Ernest Hantschken, jihlavský rodák, přeložen do Saitz 1692; 18.10. J.Matthäus Stuz, přeložen do Stannera (Stonařova) 1694; 29.9. Jakob Karel Wanauch, rozený v Telči, přeložen do Rančířova 1705; 19.8. J.Dominik Joh. Lengfeld, rozený v Jihlavě, tak jako všichni, co následovali, zemřel 1724; 27.7. J.Joseph von Resenfelder; 23.2.1744 Franz Gabriel Richly, do 1724; 22.1.1750 Joseph Friedrich Wolf do 1760; 7.7. J.Karel Leopold Filibro do září 1783; 15.12. J.Johann Eberhartl doposud Exposit zu Zulb, do ledna 1803; 16.3. J Franz Neumann, zemřel 21.3.1834; J.Matthäus Hoffmann, rozený 1790, zemřel 12.2.1856; nynější je pan Eurat.
V i l á n e c
(VLASTIVĚDA MORAVSKÁ, II. Místopis - JIHLAVSKÝ OKRES,
napsal Alois Josef Pátek, učitel v Lukách 1913)
(dle osob. jména Wieland vzniklo Wielands, z něho Vilánec; nyní něm. Willenz) rozkládá se po obou stranách císařské silnice z Jihlavy k Vídni, na levém břehu Jihlávky a leží 551 m nad mořem. Ves skládá se ze 43 domů se 351 obyv. (z nich 8 židů), má 6,5 km2 pozemkův, a tvořila s osadami Loučkami ( něm. L u t c h e n, 1/2 hod.cesty jihozápadně Vilánce, mají 29 domů se 197 katol. obyvateli něm. Po válce třicetileté bylo tu 5 domův osedlých, 2 pusté.Vesnice tato má 7.0 km2 pozemkův. Od polovice XIV. až počátkem XVI. století drželi osadu Pelhřimovští z Jihlavy) a Cerekvicí (Cerekev = kostel, něm. N e u s t i f l, také nesprávně Malá Cerekev, lépe C e r e k v i č k a, ves se 36 domy, 199 obyvateli něm. a 4,3 km2 pozemkův. Po válce třicetileté bylo tu 12 domův osedlých, 3 pusté. Od Vílance leží půl hod.cesty na východ. Přifařena Vilánci jest teprve od r. 1785, dříve náležela ke Stonařovu. Cerekvice připomíná se l. 1350. Také tuto vesnici měli Pelhřimovští, po nich Špisserové, Máčkové a Šmilaurové; l. 1558 koupilo osadu město Jihlava od Petra Šmilaura ze Šmilova) jednu politickou obec se sídlem ve Vilánci (Rozhodnutím ze dne 20. dubna r.1888 odděleny osady Loučky a Cerekvice od obce Vilánec a zařízeny za obce samostatné), kteráž měla pak celkem 748 obyv. něm. a 17,8 km2 pozemkův. Po válce třicetileté bylo tu 8 domův osedlých, 12 pustých.
Obec má dvojtřídní něm. školu se 134 žáky; přiškoleny jsou obce Cerekvice, Loučky a Beránec (Beranovec).
F a r n í k o s t e l, zasvěcený sv. apoštolu Jakubu V., stojí na návrší. Stavbou oboltáří a kůru, vyjímaje nově vystavěnou loď s palachovým stropemnáleží do XV. století; má věž se dvěma zvony a kolem hřbitov.
Přifařeny jsou osady: Loučky, Cerekvice, Beránec, Popice a Vysoká. Celá farnost Vilánecká má 1117 katolíkův a 10 židův.
Patronem kostela i fary jest královské město Jihlava.
Vilánec přísluší poštou a telegrafem do Jihlavy, četnickou stanicí do Třeště. Obec má sbor dobrovolných hasičův.
Ve XIV. století měli Vílanec jihlavští Šobrové, po nich Voglové, pak Schönmälzerové. L.1436 odstoupil Tomáš Schönmälzer polovici zdejší rychty za 6 kop grošů ročně svému svakovi Ondřeji Paerovi.
Léta 1498 koupila Jihlava od dědičky Doroty Schönmälzerové Vilánec i s patronátem, načež se tu brzy rozšířilo nekatolictví. Po vypuzení posledního pastora Ondřeje Levalda dne 7. prosince l. 1623 přidělena fara Stonařovu až do r. 1641, načež spravována byla Jihlavskými minority.
Kostel sv. JAKUBA ve Vilánci
Vlastivědný sborník Vysočiny z r. 1961- Altrichter
Ves se nachází mezi Rančířovem a Stonařovem. Ves vznikla německou kolonizací (Vilánec = poses. název od německého osobního jména Wieland), tedy sotva před založením města Jihlavy, tj. před r. 1240. Poprvé se připomíná 1327 a náležela jihlavským Schoberům. Avšak i zde kutnohorský notář Petr Schober koupil 1335 od jihlavských Reichenauerů šest lánů ( lán = 23 ha), patřících dříve Markvartovi z Rančířova. Svobodná rychta se uvádí 1347. Roku 1498 připadl Vilánec s kostelem městu Jihlavě. Ve vzpomínaném roce 1327 se mluví rovněž o vilánecké svatyni, jejíž patronátní právo prý podle tradice dědičně držela vdova Gertruda Schoberová již déle než šedesát roků. Patronát se zmiňuje také v letech 1335, 1358, 1363, 1365, 1378, 1498. Luterské údobí 16. věku bylo skončeno vypověděním pastora 1623, načež byla ves přifařena do 1641 k Stonařovu, od 1641 administrována fara jihlavskými minority a 1649 obnovena. Roku 1662 měl kostel vadnou střechu a věž hrozila zřícením, ale 1672 byl již opraven. Nová sakristie byla přistavena ke kněžišti 1856.
Kostelní budova stojí na návrší nad vsí uprostřed hřbitova, obehnaného kamennou zdí se šindelovou stříškou. Je orientovaná, jednolodní a tvoří ji presbytérium , loď, věž v západním průčelí, sakristie na jihu a kaple na severu kněžiště. Středověké části jsou z lomového kamene, ostatní z cihel, ale zdivo je hladce omítnuto.
Polygonální presbytérium je zaklenuto (bez opěrných pilířů na vnějšku) jedním křížovým polem žebrové klenby a pětibokým závěrem. Žebra hrubého klínového profilu se protínají ve dvou kruhových svornících s reliéfní výzdobou (beránek s korouhví, rotující rozeta). V koutech u triumfálního oblouku jsou patky žeber zkoseny, uprostřed (mezi polem a závěrem) žebra nasedají na jehlancové konzoly s náběžnými štítky a s dekorem úzkých abstraktních listů, v závěru na kuželovou konzolu s prstencem, nebo se ztrácejí ve zdi. Do lodi se otvírá lomený triumfální oblouk. V ose závěru se nalézá zazděné okno (v zazdívce dvě okénka nad sebou, kruhové a půlkruhové), v šikmých stěnách závěru velká barokisovaná okna s půlkruhovými záklenky. Do severní kaple (původní sakristie) vede gotický portálek s rovným nadpražím, podepřeným v koutech konzolově a se zkosenou hranou ostění. Na jižní straně je přístupná nynější sakristie obyčejnými dveřmi. Vnějšek presbytéria (bez podnože) má barokní římsu. Sedlová střecha se závěrem je oplechovaná, obdélníková plochostropá loď, s dřevěnou kruchtou na dvou podpěrách, je osvětlována dvěma dvojicemi zhruba půlkruhových oken se šambránami. Pod kruchtou je loď spojena s podvěžím průchodem, zaklenutým segmentovým pasem. Na vnější lodi podpírá opěrný pilíř (kolmý na průčelí) severozápadní nároží, menší opěrný pilíř (kolmý na jižní zeď) nároží jihozápadní. Severní strana lodi si zachovala vysokou podnož se zkosenou hranou a u severozápadního nároží zbytek lasény, kdežto na jižní straně podnož zmizela až na nepatrný zbytek u jihovýchodního rohu. Barokní římsa lodi je stejná s římsou kněžiště a sedlová střecha je rovněž pobita plechem.
Hranolová čtyřboká věž o čtyřech patrech má plochostropé přízemí, přístupné západním pravoúhlým vchodem s klenákem v nadpraží. Rovněž první patro bylo plochostropé, omítnuté a osvětlené ze západu úzkou obdelníkovou střílnou. Vstup na kruchtu je sice nyní zvýšen, ale původní. Druhé a třetí poschodí jsou zděna z lomového kamene, jsou však dodatečnou nadstavbou. Čtvrté zvonicové patro je provedeno z cihel. V druhém a třetím poschodí, se jeví střílny, ve zvonici okna s půlkruhovými záklenky. Na vnějšku přízemí a první patro mají hladkou omítku, kdežto ve zdivu odstupující druhé až čtvrté poschodí člení rámující lesény a hlavní římsa. K jižní straně věže přiléhá schodiště na kruchtu s hranolovým pláštěm, zaklenuté křížovou klenbou a přístupné z jihu napodobeným pozdně gotickým portálkem. Střecha věže s cibulí, lucernou a makovicí je kryta plechem.
Kaple u presbytéria na obdelníkovém půdorysu je zaklenuta veleně s výsečí. Ve východní zdi se zachoval fragment původního gotického okna, západní zdi je prolomeno okno nové. Holý vnějšek je uzavřen pultovou plechovou střechou. Nová sakristie, obdelníková a plochstropá, má pravoúhlé dveře a okna s půlkruhovými záklenky. Zastřešena je rovněž plechovým pultem.
Z původního kostela existuje dodnes presbyterium, loď, věž (tj. přízemí a první patro) a stará sakristie. V lodi byla zřejmě od počátku jen dřevěná kruchta a nad patrem věže dřevěná zvonice. Zbytek nárožní lesény na severní fasádě lodi poukazuje na to, že loď byla asi ještě římsou s obyčejným vlysem. Při příští obnově budovy měl by se odkrýt původní vstup do lodi v jižní zdi, nyní nepochybně zazděný. Podle uvedených písemných zpráv lze určit stáří památky: po r. 1240 a před r. 1260 (1265).
V i l á n e c (Wilenz)
Topografie diecéze Brněnské - Hrudička
Ves na silnici ze Stonařova, do Jihlavy 7 km, od Brtnice (nepřímé spojení) 9 km vzdálí,má 287 katolických obyvatel německých, dvoutřídní školu a poštu. Telefon a železnice v Jihlavě (7 km). S pěti přifařenými osadami 1039 katolických obyvatel německých a celkem čtyři školní třídy. Farníci živí se rolnictvím a povoznictvím.
Systém.: farář (fara nyní uprázdněna) a kooperátor.
Bohatí Jihlavané měli odedávna ve Vilánci majetek i právo patronátní nad farou, o kteréž se děje zmínka r. 1327. Na čas připadlo právo to zeměpánu; od roku pak 1498 nacházíme v držení Vilánce i patronátu zdejšího město Jihlavu, kteréž ovšem jako doma i zde vším úsilím podporovalo bludařství z Němec k nám přinesené. Po obratu náboženském Vilánec přifařen byl do Stonařova a Jesuité z Jihlavy snažili se obnovit zde opět starou víru katolickou. Od roku 1670 katolická správa duchovní se tu vede nepřetržitě až do doby naše.
Kostel svatého J a k u b a V ě t š í h o dle gotického presbyteria dosti zachovalého je stavba z 15. století. Loď, krytá stropem plochým, později byla přistavěna. Kostel má tři oltáře vesměs barokové (na hlavním oltáři je obraz sv. Jakuba, vlevo Sejmutí J.Krista z kříže a vpravo Jan Křtitel), na věži dva nepatrné zvony.
Jmění vlastní: pozemek v ceně 240 K, v jistinách: 1386 K, zádušní: 2940 K, z čehož všeho poplatek, celkem : 13,05 K.
Farář spravuje bratrstvo živého růžence , ustaveno klanění a farní ústav chudinský.
Fara je stavení o jednom patře s osmi světnicemi; potřebuje oprav jakož i budovy hospodářské. Zahrada na trávu a ovoce.
Důchody: z pozemků ve Vilánci a beranovci, jež těžko lze pronajati (51 ha), výtěžek: 578,54 K; roční renta 568 K; doplněk z matice náboženské. Daně: 310,42 K.
Historie obyvatel
CATALOGUS
Venerabilis Cleri, Almae Dioecesis Brunesis - 1806
Nativ. Presb
WILANCII Par. Franc. Neümann, M. Iglav. 52 77
Coop.Joan. Neiffer., M. Iglav. 81 804
* Wolframfii cap. Loc. Delphin. Gerzabek,
M. Wilanc. Ord. Capuc 58 80
CATALOGUS
Venerabilis Cleri, Almae Dioecesis Brunesis - 1832
Nativ. Presb
WILANCII Par. Franc. Neümann, Mor. Iglav.
jubil. Valetudin. degist. Iglaviae 752 777
CATALOGUS
Venerabilis Cleri, Almae Dioecesis Brunesis - 1871 (1820 - 1843)
Cath. Acath. Jud.
VILANECIUM (Wilenz, Vilánce) c. sch 263 - -
NEOSTIFA (Neustift, Cerekvička) d. 1/2 h. 191 - -
PORENECIUM (Porenz, Beranov) d. 1/2 h. 144 - -
LUČIUM (Lutschen, Loučky) d. 1/2 h. 201 - -
POPICIUM (Poppitz, Popovice) d. 3/4 h. 137 - -
ALTOVILLA (Hochdorf, Vysoká) c. sch. d. 1 1/2 h. 152 - -
-------------------------------
1088 - -
CATALOGUS Cleri Dieceseos Brunensis - 1913
Cath. Acath. Jud.
WILENZ (Vilánec), sch. 2 cl. + P. 270 - 1
LUTSCHEN (Loučky) d. 2,5 km Im.Klotz hájovna 150 - -
PORENZ (Beranec) d. 3 km. 111 - -
NEUSTIFT b.Iglau (Cerekvička) sch.1 cl. d. 2,5 km
+Wilenzer Mühle 9 190 - -
HOCHDORF (Vysoká) sch. 1 cl. d. 7,6 km 134 6 -
POPITZ (Popice) d. 3,8 km 143 - -
----------------------------------
998 6 1
HORNICKÁ ČINNOST
z pohledu historických pramenů
RNDr. Jiří Vosáhlo
Úvod
Starohorská dislokační zóna je jednou z důležitých hydrotermálně mineralizovaných disjuktivních struktur a nejvýznamějším historickým rudním ložiskem jihlavského rudního obvodu. Náleží k mineralizovaným dislokačním zónám směru S - J a jemu blízkých směrů SSV - JJZ a SSZ - JJV a je sledovatelná v délce 8,4 km ze Starých Hor, přes západní okraj Jihlavy, směrem k Pístovu a déle k jihu na lokalitu Okrouhlík. Historický pojem Starohorské pásmo (Starohorský couk, „Altenberger Zug“) má územně menší rozsah než takto vymezená dislokační zóna a byl jím v minulosti zpravidla označován souvislý pás povrchových pozůstatků po důlní činnosti v její severní části; táhl se v délce cca 2,2 km - 2,4 km ze Starých Hor přes jihlavské Špitálské předměstí k rozcestí ulic Žižkova a Rantířovská, resp. na svah údolí Koželužského potoka u z. okraje jihlavského Ústředního hřbitova.
Lokalizace důlních děl v jihlavském rudním obvodu v historických pramenech vycházela z velké části z pozice dolů k vodním útvarům, lesním celkům, jihlavským předměstím, okolním vsím a pozemkovým celkům. Pro současnou interpretaci historických pramenů týkajících se důlních děl na starohorské dislokační zóně a pro popis jejich dochovaných i zaniklých pozůstatků je proto účelné rozdělit její průběh na určité úseky, vycházející z týchž kriterií. Od severu k jihu jsou to: úsek starohorský, úsek špitálský, úsek hornokosovský, úsek koželužský, úsek pístovský, úsek rančířovsko-čížovský,
úsek vílanecký: je situován v sz. cípu historického katastru vsi Vílanec (nejjižnější dosud známý průběh starohorské dislokační zóny zde jižně od rybníka Střední okrouhlík prochází rovněž převážně souvislým lesním celkem); dislokační zóna byla v tomto úseku sledována jedním z plošně nejrozsáhlejších šachetních pásem v celém svém průběhu známým též jako „pásmo na lokalitě Okrouhlík“; šachetní pásmo začínalo na hranici čížovského a vílaneckého katastru a směřovalo k jihu katastrem vílaneckým.
Povrchové pozůstatky po hornických pracích na starohorské dislokační zóně byly z větší části aplanovány. V úseku starohorském se dochovalo několik pozůstatků šachetních odvalů ve Starých Horách nad křižovatkou ulic Humpolecká a Romana Havelky. V úseku hornokosovském je dosud zřetelných několik málo odvalů na svahu údolí v zahrádkářské osadě severně od nové jihlavské nemocnice. V největším rozsahu zůstala dochována stará šachetní pásma v lesních celcích úseku rančířovsko-čížovském a vílaneckého, a to mezi rybníky Rančířovský Okrouhlík a Střední Okrouhlík a též jižně od posledně jmenovaného rybníka. Původní rozsah aplanovaných důlních děl ve starohorském, špitálském, hornokosovském a koželužském úseku starohorské dislokační zóny je od poloviny 20. století až po současnost opakovaně potvrzován a zpřesňován při stavebních pracích, které v této části Jihlavy byly a jsou realizovány.
První období jihlavského hornictví (třicátá léta 13. století - rok 1436)
Podle obecné jihlavské tradice mělo zdejší stříbrnorudné hornictví svůj počátek u Starých Hor a na starohorských dolech. Do současnosti nebyly poskytnuty důkazy, které by nás přesvědčovaly o nesprávnosti těhto pro Jihlavu klasických hypotéz. Na druhou stranu je ovšem paradoxem, že nejstarší historické zmínky o hornické činnosti na Jihlavsku z poslední třetiny 13. století se týkají jiných lokalit a že pro prvních 70-80 let jihlavského hornictví, zahrnující nejvýnosnější období těžby i její první úpadek, nemáme o Starohorském pásmu či jiných lokalitách na starohorské dislokační zóně jakékoliv spolehlivé písemné zprávy.
Psaná historie hornických prací na starohorské dislokační zóně začíná až ve druhém desetiletí 14. století. Na jejím počátku stojí listina krále Jana Lucemburského z 29. března 1315, kterou stvrzuje smluvní ujednání mezi Konrádem od (z) Kamene („Chunradus de Lapide“), Luso z Kutné Hory („Luso de pulcro Monte“) a dalšími jejich spolutěžaři ve Staré Hoře („in antiquo Monte“) u Jihlavy na straně jedné a panem Jindřichem Rothermelem („Henricus Rothermel“) na straně druhé, o odvodnění starohorských dolů.
K šedesátým létům 14. století až druhému desetiletí 15. století se pak vztahuje několik kusých informací potvrzující pokračující či znovuoži- venou hornickou aktivitou na dolech starohorské dislokační zóny. Zajimavá, i když nekonkrétní, je také Kořanova zmínka o působení těžařské rodiny Schoberů u Vílance ve 14. století; snad je zde možno uvažovat o souvislosti s hornickou činností ve vílaneckém úseku starohorské dislokační zóny.
Druhé období jihlavského hornictví ( rok 1436 - dvacátá léta 17. století)
Ve druhém období jihlavského hornictví se hlavní těžařské aktivity v jihlavském rudním obvodu přesunuly mimo starohorskou dislokační zónu. Přesto ze 16. století pocházejí poměrněčetné zmínky, které je možno s určitostí nebo aspoň pravděpodobností vztáhnout k jejím jednotlivým úsekům. K historickým důlním terénům na starohorské dislokační zóně se v té době opakovaně vraceli prospektoři, jednotliví těžaři i malá kverkovská sdružení. Z těhto snah však nanejvýš vzešly malé a krátkodobé báňské podniky. . . . .
Prospekční práce se ovšem soustředily mimo jiné zřejmě i do úseku vílaneckého. Roku 1563 je doložena žádost o propůjčku nálezné jámy s oběma sousedními mírami na nové žíle na vílaneckých pozemcích.
V druhé polovině sedmdesátých let 16. století opět zaznamenáváme na různých místech starohorské dislokační zóny zvýšenou prospektorskou a těžařskou aktivitu. Nejprve roku 1576 požádal o propůjčku nálezné jámy, kterou otevřel, s jejími mírami a dědičnou štolou ve vílaneckém pohoří (“Auf den Bilanczr gebinger“); tj. pravděpodobně ve vílaneckém úseku) těžař Kirschner a propůjčku nálezné jámy, k ní náležejících dvou (sousedních) měr a přilehlé dědičné štoly na městském pozemku. . . .
Z osmdesátých let 16. století pochází jeden z lépe zdokumentovaných pokusů o otvírku nového dolu u Vílance (tedy nejspíše ve vílaneckém úseku starohorské dislokační zóny); současně je to poslední písemně doložená hornická činnost na zdejších dolech. Z kontextu dalších listinných pramenů je pravděpodobné, že těžařstvo, v němž se účastnili kverkové Prauneisen, Paroch a Zollbückhel, se v září 1586 rozpadlo a v souvislosti s jámou sv. Linharta se nadále setkáváme se jménem Veitta Parhocha. Ten se zprvu rozhodl v pracích zde pokračovat. 24. listopadu 1586 žádá perkmistr Cunradt Pehr (městského) úředníka o přidělení 15 kmenů vhodného stavebního dříví, které Veitt Paroch potřebuje na cechovní domek u sv. Linharta u Vílance („Auff Sant Lenhardtt auf Wilantzer gelegen“); je to však poslední zmínka o uvedeném dole. Požadované kmeny byly patrně ještěporaženy, avšak Paroch za ně zůstal dlužen a další jeho práce na této lokalitě nejspíše ukončily finanční a materiální nesnáze, do kterých se na konci roku 1886 dostal.
Toť vše co se mi do této doby podařilo zjistit o dolování stříbra na vílanecku.