Idylka
13. 3. 2017
Je večer a já přijdu domů z práce.
Přede dveřmi na velkém plastovém odkapávači stojí dvoje srovnané klučičí boty.
Odemykám byt, chodba září čistotou, na věšácích pověšené bundy a na botníku pěkně srovnané čepice, rukavice a šály.
„Ahoj maminko“, běží mě oba hoši přivítat. Jsou převlečení v domácích teplácích a školní oblečení mají v komínkách nachystané k zítřejšímu použití.
„Co jste dělali, miláčkové?“, ptám se a kochám se, jak mají pěkně aktovky srovnané u psacího stolu.
„No, vyzvedl jsem brášku, přišli jsem domů. Nejdřív jsem si udělal všechny domácí úkoly. Pak jsem se podíval na slovíčka – sice je umím, ale opakování matka moudrosti. Pak jsem si šel dělat na počítači ZUZU. Projekt jsem odevzdal už včera, na zítřek už nic nemám. Kocourkovi jsem vynesl záchod, nalil čistou vodu a uklidil kolem mističek.“
„A co ty?“, ptám se mladšího.
„No, udělal jsem si úkoly. Ořezal a podle barev seřadil do pouzdra pastelky. Teď si píšu čtenářák a maluju tam obrázek. ZUZU angličtinu jsem taky dělal, nerozuměl jsem nějakým slovíčkům, ale brácha mi je přeložil a vysvětlil mi to. Udělal jsem si jednu lekci navíc.“
„A mami,“ ptají se teď oba zaráz, „a když už máme všechno do školy hotové, můžeme si teď číst?“
„Jasně, kluci,“ odpovím s radostí a jdu si do kuchyně udělat kávu. Hmmmm, ta voní. Obejmu šálek dlaněmi, chci se napít... ale slyším protivné, protivné a dlouhé zvonění.
„Kluci, běžte otevřít!“.
Kluci zřejmě nejdou, protože zvonění se ozývá stále.
„Kluci... někdo zvoní! Běžte přece otevřít..!“
Nic.
Kluci.Kruci!! Co to je?
Není to zvonění u dveří.
Nemusím otvírat dveře, stačí otevřít oči.
Byl to budík na mém mobilu.
Musím vstávat.
Byl to jen sen.....