Preibischové – textilní magnáti a mecenáši

V sobotu 1.července 2017 si Dětřichov připomněl velkotovárníky Preibischovy. Troufám si říci, že toho udělali pro obec jako nikdo jiný v celé její historii. V dobách největšího rozkvětu firmy zaměstnávali na 700 lidí z Dětřichova a blízkého okolí, připomněli jsme si zakladatele mocného rychnovského (bogatyňského) impéria a místní filiálky, Karla Augusta Preibische, a jeho syny, Karla Oskara a Dr. Karla Reinharda Preibische.

V oblasti Frýdlantska a Lužice bylo tkalcovství odjakživa důležitou obživou, vyráběly se zde tzv.katuny, čistě bavlněné látky, ve 40.letech 19. století je ale začala utlačovat tzv. metoda Orleans, při níž se vyráběly látky polobavlněné, později i polohedvábné a další.  Výroba katun se přesouvala více na jih Německa a tak se hledaly další způsoby, jak uživit zdejší textilní národ, výroba tak postupně přecházela na výrobu Orleansu a nejinak tomu bylo tehdy v Rychnově. Mateřský závod v Rychnově byl založen 24. září 1859, dětřichovská filiálka vznikla nedlouho na to v letech 1864-1865. Nejprve v ní bylo soustředěno na 20 tkalcovských stavů pro ruční výrobu, roku 1877 se Dětřichov dočkal velké mechanické tkalcovny. Právě rok 1877 byl pro obec zlomový, 16. září skonal zakladatel firmy Karl August Preibisch a firma tak naplno přešla do rukou jeho synů.  Osud někdy uštědří více ran naráz a nejinak tomu bylo v tomto případě, kdy navíc přestala platit vyhláška, díky níž mohli Preibischovi bezcelně vozit zde vyrobené zboží do mateřského závodu do Rychnova, a tak se Oskar a Reinhard Preibischovi ocitli před obtížným rozhodnutím, buď filiálku zavřít a začít budovat jinde v Německu, nebo pokračovat a rozvíjet dětřichovský závod, volba padla naštěstí na druhou variantu. V Dětřichově se budovalo i nadále, využívaly se nejmodernější technologie. V letech 1899-1900 byl vystavěn komín o úctyhodné výšce 68 metrů a k němu přilehlá elektrárna, tehdejší chlouba celého údolí Olešky. Zásluhou bratrů Preibischových byla vystavěna také místní úzkorozchodná dráha, na jejímž prosazení se podíleli jakožto komerční saští radové. Propojení dráhy umožnilo transportovat zboží nejen do Rychnova, ale i dále do vnitrozemí. Kromě tkalcovny se zde nacházela také barvírna a apretura (úpravna). Zatímco Oskar Preibisch vládl ve firmě na poli obchodním, podnikal cesty nejen po Evropě, ale i do Orientu a Egypta, jeho o 4 roky mladší bratr Reinhard Preibisch, vystudovaný chemik, vládl jako inovátor na poli provozním. Asi málo kdo by hádal, že to byl právě dětřichovský závod, který dal vzniknout patentu na čističku odpadních vod, která důmyslně čistila ohromná kvanta vody, které byly zapotřebí barvířskému provozu. Nad fabrikou poblíž hřbitova, dnes v místech rodinných domů č.p. 275 a 280, byly vystavěny 4 bazény, v nichž byla obarvená voda filtrována a za pomoci oxidace a uhelné strusky různých stupňů hrubosti a důmyslného systému proudění vody čištěna, aby mohla být znovu použita, což znamenalo nejen ohromné úspory ve spotřebě vody, ale i šetrné zacházení se životním prostředím. Pročištěná odpadní voda byla natolik čistá, že se mohla vypouštět zpět do Olešky.  Nebyl to jediný patent Dr. Reinharda Preibische, roku 1885 zkonstruoval oxidační přístroj, jímž se vyráběla anilinová čerň, jedna z vůbec nejstarších syntetických barev na světě a zároveň jedna z nejkrásnějších odstínů černé, jaká kdy byla vyrobena. Tyto přístroje byly vyráběny v rychnovském závodě a vyvážely se nejen do Německa, ale i  Francie, Itálie, Ruska a dokonce do Mexika. Preibischovi neinvestovali pouze do svých provozů. Z důvodu zajištění dostatku vody zakoupili v Dětřichově roku 1880 mlýn čp. 23 od Viléma Hübnera a roku 1886 pilu od Julia Hübnera. Mlýn roku 1900 vyhořel, ještě téhož roku byl znovu postaven a vybaven nejmodernějším zařízením a stroji na mletí. Od roku 1903 jej poháněla elektřina vyráběná ve fabrice. Mlýn a stejně tak i pila byly poté pronajímány. Mezi lety 1882-1896 byly postupně vystavěny pro zaměstnance firmy 3 činžovní domy, dnes č.p. 61, 217 a 151, na nájemném se nevybíraly žádné horentní sumy. Roku 1902 přibyl ke komplexu sklad, tzv. Magazín, zde později známý jako bramborárna, kde se nacházel mimo jiné i obchod s textiliemi zde vyrobenými. Preibischova továrna měla dokonce vlastní hasičský sbor, založený roku 1879, tedy jen o 3 roky mladší než sbor obecní. Hasičárna stojí v Dětřichově dodnes, vkusně přestavěná na rodinné bydlení. Dříve bychom v jedné z jejich částí nalezli evangelickou modlitebnu, Preibischovi totiž nebyli katolického vyznání, ale i přesto investovali nemalé finanční prostředky do kostela sv. Anny. Největší investicí byla přestavba věže r. 1889, kdy do ní dle zápisů v kronice měl uhodit blesk, následkem čehož vznikl požár. Na jedné z bočních stran věže je o tomto počinu dochována pamětní tabule. Roku 1901 zaplatili bratři Oskar a Reinhard 1.000,- korun na pořízení nových věžních hodin, které instaloval frýdlantský hodinář Haupt. Částkou 3.000,- guldenů /v přepočtu tehdejších 6.000,- korun/ přispěli také na výstavbu nové školy, dítkám školou povinným darovali učební pomůcky. Roku 1910 založili nejen pro děti svých zaměstnanců školku v čp. 57. K výrobě elektřiny bylo zapotřebí také rybníka, Kačáku nad Květovými, který vznikl taktéž jejich zásluhou. Roku 1904 koupili bývalý statek č.p. 1, přilehlou stodolu nechali strhnout, v jedné části byl vystavěn honosný sál s bohatou štukovou výzdobou, v druhé části vznikly další byty pro zaměstnance továrny. Sál byl darován k užívání místnímu německému tělocvičnému spolku při příležitosti 40 let od vzniku filiálky.

Daleko většího rozmachu tovární výroby se dočkal Rychnov, kromě tzv. „Hlavní fabriky“ se zde nacházela také „Horní fabrika“, tyto komplexy byly nesrovnatelně větší v porovnání s filiálkou u nás, Preibischovi měli spoustu dalších vedlejších provozů, např. bednářství, kovárnu, truhlárnu, tesařství, zámečnictví, plynárnu, vodárnu a dokonce vlastní cihelnu, nejprve s ručním provozem. Pokusy pálení v milířích se brzy ukázaly jako nedostačující poptávce, až se nakonec přikročilo k výstavbě obří kruhové pece se 14 komorami, roční produkce činila 2.000.000 kusů, plná polovina z toho byly cihly určené k výstavbě továrních komínů. Je tedy až k nevíře, že z těchto cihel byl vystaven jak dětřichovský fešák (dle dnešních měření 65 metrů vysoký), tak i komplex fabriky. Jen ve vedlejších provozech bylo v Rychnově zaměstnáno na 1000 dělníků a 60 úředníků. V hlavních provozech bylo k roku 1909 zaměstnáno 1800 dělníků a úředníků, kteří zde pracovali 25, 30 i více let, nejedná se tedy o celkový počet zaměstnanců, v Dětřichově pracovalo 382 dělníků a 31 úředníků 25, 30 i více let.

Roku 1866 bylo za účelem potřeby vody pro barvírnu vybudováno tříkilometrové vodovodní potrubí. Nesloužilo pouze fabrice, vhod přišlo také části obyvatel Rychnova, kterému se tak dostalo velké přednosti v zásobování pitnou vodou, na rozdíl od ostatních obcí v Horní Lužici.  Voda byla odebírána z tzv. „Písečného pramene“ a některých dalších pramenů, z české strany patřící panu hraběti z Clam-Gallasu, od lesa přiléhajícího ke Kunraticím se voda shromažďovala na saské straně ve vybudovaném reservoáru. Ten byl zbudován na místě starého kamenolomu za pomoci odstřelu skal. Spotřeba vody se zvyšovala, Preibischovi posléze zakoupili tuto cca 23 hektarů velkou pramennou oblast od Clam‑Gallasů, došlo tak ke zbudování dalšího rezervoáru. Jak již bylo zmíněno, potrubím byla voda přiváděna také do obecních domácností, připojeno jich bylo na 92, vedením bylo dále zásobováno na 34 hydrantů, které se nacházely jak ve fabrice, tak kolem ní a na rozličných místech po obci.

Roku 1864 postavili Preibischovi  v Rychnově plynárnu, která sloužila nejen k osvětlení fabriky, ale také přilehlým továrnám, osvětlením byly zásobeny jak soukromé domácnosti, tak i část veřejného osvětlení. Také v tomto ohledu měl Rychnov vůči ostatním obcím v Horní Lužici opět navrch. V plynárně se nashromažďoval z bavlnárny bavlněný tuk, jenž tu byl plynován, a našel tak patřičné zužitkování. 

Se zavedením elektrického osvětlení do fabrik a obce ztratila plynárna na svém významu. V Rychnově nechali Preibischovi vystavět starobinec, dále Preibischovu nemocnici, vzdušné lázně a plovárnu s tělocvičnou, k relaxaci zaměstnanců sloužila kuželkárna. Zaměstnanci dostávali pravidelně příděly másla a ryb. Na Svatodušní svátky (konec května) chodíval pan velkotovárník Oskar se členy Preibischova hasičského sboru na procházku Rychnovem, která byla zakončena v Šenku u Smrků na okraji města.

Citelnou ránu zasadila Preibischovým smrt jediného možného dědice, pokračovatele rodinné tradice a jediného syna Oskar Preibische, Karla Evžena Waltra Preibische v srpnu 1900. Jeho předčasný skon byl velikou ztrátou nejen pro rodinu a zaměstnance, ale také pro Rychnov s Dětřichovem a jeho okolím. Zrodila se nadace Waltra Preibische, do které bylo uloženo 100.000,- marek, úroky z této sumy byly vypláceny dělníkům, kteří se jakožto zaměstnanci Preibischových stali při práci invalidními, aby jim byl alespoň trochu ulehčen jejich těžký životní úděl.

Do r. 1909 nemusely továrny ani jedenkrát ve své historii přerušit svůj provoz, dělnická revoluční hnutí byla i zde, nikdy však nedošlo ke stávce.

Karl Oskar Preibisch skonal ve Vídni r. 1910, Dr. Reinhard Preibisch v Rychnově r. 1912. Manželství s Alžbětou Guthmannovou zůstalo bezdětné, roku 1912 dědí saské textilní impérium a dětřichovskou filiálku švagrové Dr. Preibische, Oskar, Erich a Rudolf Guthmannovi, ovšem pod podmínkou, že budou nadále užívat i příjmení Preibisch. Jeden z bratrů skonal na bojišti první světové války roku 1915, druhý v Rychnově r. 1933 ve věku 58 let na zápal plic a Rudolf Preibisch-Guthmann, významný amatérský fotograf, r. 1972 ve věku 84 let.

Během první světové války se z důvodu nedostatku materiálů vyrábělo  v Dětřichově i z papíru, textilka nějaký čas stála, zlepšení přinesla až druhá polovina 20.let. Druhá dětřichovská textilka Neumann a synové, která se řadila mezi nejstarší na Frýdlantsku,  neustála konjukturu po první světové válce a r. 1934 byla stržena, dochovala se z ní pouze vila majitele, pozdější budova školky.   Ke konci roku 1930 bylo v továrně zastaveno vyplácení mezd a dohodnuto, že rychnovským věřitelům bude vyplaceno 25%, dětřichovských 50%. Část provozu rozjel bývalý tkalcovský mistr Raaz, 10.ledna 1935 vydaly Liberecké noviny velmi smutnou zprávu, firma vstoupila do likvidace, k 31.prosinci 1936 byl rozpuštěn Preibischův hasičský sbor, mnozí jeho členové přešli ke sboru obecnímu. Roku 1937 se začalo s likvidací vnitřku dětřichovské elektrárny. Od r. 1938 přešel závod na Maxe Lenharta, podnik byl po druhé světové válce zestátněn. Začátkem 50. let areál sloužil jako sklad obilí a výkrmna dobytka. Továrna poté patřila pod závod NISAN a později SEBA. Od roku 1957 patřila pod Kovozávody Frýdlant, byly zde produkovány meliorační stroje. 5. ledna 1963 vyhořel frýdlantský závod TOTEX, část výroby našla nové místo právě v bývalé Preibischově továrně, v průběhu času se z dětřichovské pobočky stal hlavní závod, v 80. letech se fabrika přejmenovala na závod 03 ELITEX. Vyráběly se zde textilní stroje všeho druhu, které byly exportovány např. do Východního bloku, Mexika, Jižní Ameriky, na Střední Východ apod. Roku 1993 koupila dětřichovskou továrnu firma Rasl a syn, provoz byl přesunut do Frýdlantu, krátce zde byla v pronájmu textilní firma DAMINO, po mnoho let zde fungovala firma THERMOLAST, která si ale nechala vystavět nový objekt, po pár letech skončila následně v likvidaci. Nějaký čas zde byl i sklad potravin firmy CBA. Později odzvonilo i Automuzeum Dětřichov s vystavenými starými škodováckými vozy a autobusy Karosa. V části fabriky se vyrábějí pelety, své sídlo zde již déle má také autoservis a nově firma zabývající se energomontážemi. Dětřichov tak může mít alespoň trochu hřejivý pocit, že komplex nezeje prázdnotou a našel si alespoň částečné uplatnění.

Na vzpomínkovém sobotním odpoledne, věnovanému největším zaměstnavatelům a velkým dobrodincům Preibischovým, se nás v kostele sešlo kolem 50, z toho 45 hostů z Německa, včetně otce Michaela Dittricha z Löbau, který byl tak laskav a přijel sloužit německou mši pro dětřichovské rodáky žijící v Německu. Hosty přivítal pan starosta, po mši, při níž nás doprovázel pan varhaník Hans Lau z Jablonce, následovala dvojjazyčná přednáška. Nemalou měrou se na pamětním odpoledni podílel také p. Luboš Skalický z místního Automuzea,  který se postaral o netradiční zážitek pro nás všechny, hosty svezl zrenovovanou karosou z muzea až do Heřmanic a zpět k továrně. Naše kroky se dále ubíraly k zrenovovanému Preibischovu kříži, jenž  Dětřichovský okrašlovací spolek spolu s pracovníky obce uvedl do důstojnější podoby, za cenu očesání vlastních skalek. Největším překvapením byla rozhodně návštěva Automuzea a tím i nahlédnutí do bývalé Preibischovy tkalcovny. Vřelý dík panu Skalickému za tento netradiční zážitek.  Z fabriky jsme se přesunuli na Malý sál, kde bylo připraveno drobné pohoštění a dvojjazyčná výstava z nastřádaných materiálů z Ročenky k 50 letům založení firmy C.A. Preibisch, ze starých tisků Libereckých novin (Reichenberger Zeitung). Spolek Frýdlantských okresních drah, s láskou pečující o bývalou trať, frýdlantskou výtopnu a v ní uložené dobové artefakty, nám zapůjčil tabla s fotografiemi a informačními materiály.  Nakonec byl Dětřichovskému okrašlovacímu spolku předán německými rodáky dar, který bude použit na zhotovení repliky okna do sakristie kostela sv. Aničky, jeho zasazení zpět a nákup vápenné omítky.