Ten letošní se fakt vyvedl, tohle počasí bych dokázal snášet bez problémů celý rok, to je ovšem pouze zbožné přání, za pár dní nastanou vedra jako kráva střídaný lijákama a bůhví čím. S počasím je to stejné jako se životem, taky to není pořád ideální, nicméně teď si to užívám. Sedím na Budějovický, v uších mi hraje Jethro Tull a čekám na bus co mě odveze na chajdu kde vyjímečně nebudu dělat vůbec nic, protože na půldne se nevyplatí nic velkýho rozjíždět a něco malýho nestojí za řeč. Tak teď jsem si pěkně zdůvodnil svoje dnešní flákání a můžu se do něj v klidu a po hlavě vrhnout.
Sedím v busu a jelikož nemůžu chytit žádnou dostupnou síť píšu zvesela dál, nepřítomnost netu má své výhody, nerozptyluje. Občas přemýšlým o tom kolik věcí by lidé vymisleli a dokázali kdyby se neustále nerozptylovali posloucháním a čtením myšlenek ostatních. Paradox je že až se večer dostanu k netu, tak to co teď píšu připojím k oněm miliardám bytů běhajících po síti a nikdo mi v tom nezabrání, asi to tak má být. Jsem, jak už napovídá název mých stránek hodně samotářský typ a nějaká doba strávená na pustém ostrově ve stylu Robinzona by mi jistě nevadila, ovšem jen za předpokladu že bych mohl kdykoli zavolat „pomoc chci domů“ a toto by se záhy vyplnilo. To je ovšem momentálně pouze nesplnitelný sen, takže můj soukromý ostrov nahrazuje Jethro ve sluchátkách, komp a nemožnost připojit se na síť. Vypnu komp, sundám sluchadla a je tu žena, je tu dítě, je tu práce, svět, prostě realita a v té je třeba žít, protože bez ní bych si ten svůj dočasný soukomý vesmír nemohl dovolit. Ale teď je první máj, pro někoho svátek práce, pro dalšího lásky čas, já se ovšem dnes mehodlám věnovat ani jedné z těhto čiností, byť jsou jakkoli bohulibé, no snad večer té druhé, ale chci mít klid. Přijedu na chjdu, vyměním v uších rock minulého století (Jethro) za metal předminulého (Bethoven) a budu lenošit, po velmi dlohé době, tak dlouhé že si už ani nepamatuju jak, nebudu dělat prostě nic. Možná se někomu může zdát že jsem tím lenošením posedlý a svým spůsobem je to pravda, protože pro mne je den strávený nicneděláním opravdu vyjímečným svátkem, na rozdíl od hnědého netáhla jehož jedinou prací je se tam zajít na pracák aby se ujistil že pro něj opravdu žádná práce není a může si jít v klidu lehnout. Projíždím se v klidu a bez volantu v rukou venkovskou krajinou využívaje výhod příměstské dopravy, začínám odkládat koupi auta. Na rozdíl od mé ženy která 100 a 1 důvod proč auto koupit, já mám tem samý počet důvodů proč do toho nejít, hlavně bych ho musel řídit a pak nevidím důvod proč živit a starat se o dalšího člena rodiny, to radši dítě, protože tam je alespoň malá šance že se mi jednou za mou péči odvděčí.
Závěr bude krátký, protože, jak jsem psav výše hodlám zahájit totální fláking, k čemuž nemalou měrou přispěl oběd. Patnáctiminutová procházka lesem perfektně naladila můj apetit a kuře jako kachna s knedlíkem a zelím do mě klouzalo jedna báseň. Není tedy divu že teď, nacpán k prasknutí mám jedinou touhu, osamělou horizontální polohu. Sluníčko svítí, ptáci řvou, větřík fouká a mě je fajn. Oddávám se krásnému nicnedělání natažený na plážovém lehátku před chajdou a přemýšlím proč se lidé honí k moři, odkud se vrátí otrávení cestovkou, přiotrávení místním jídlem, unavení z cesty a naštvaní ze ztráty zavazavel na letišti které se jim najdou tak po dvou týdnech poté, co 2x obletěly svět, nejlépe se zrajícím sýrem uvnitř. Navíc ta pretvářka kdy všem na potkání vypráví jaký to bylo skvělý a že to fakt nabylo zbytečně vyhozenejch třicet tisíc, přičemž v duch prokíná den, kdy se do toho nechal uvrtat, jenže co by tomu řekli lidi. Přitom co je špatnýho na tom odpovědět kolegovi na otázku a kdes byl ty? Která bude nevyhnutelně následovat po jeho dovolenkovém chvástání, „na chatě byl tam ůžasnej klid, nikdo mi nevnucoval suvenýry, neměl jsem čtrnáct dní sračku a ušetřil jsem třicet litrů“. To je ale do jiného blogu, teď je prostě první máj, pro někoho svátek práce, pro někoho lásky čas a pro mne den kdy prostě nedělám vůbec nic.