CESTOU TOULAVOU

Je sobota 15.3.17 a ráno po půl sedmé vyrážíme busem směr Rýmařov.
Plán na víkend je dostat se přes nějaké hrady, zámky, potoky, louky a lesy zpátky do Rymáku živí a zdraví. Okolo 9 vystupujeme na nádru a jdeme hledat íčko a okouknout náměstí, v íčku kupujeme klasicky mapu a turistické známky. Čas na snídani nás táhne do obchodu, cestou potkáváme asi něco jako vandráka, který za náma přiskočí a haleká něco v tom smyslu, že jde s náma. Nooo víš my ani asi nikam nejdeme, jen se ho ptám na hospodu a dostává se mi kladné odpovědi. Pak už si mě naštěstí nevšímá a popijí si svého ranního lahváče. Ne, že by mi jako vadil, ale nevím proč měl na tom batohu ty dětské lyže :-D Tak nějak se mě vždycky někdo takový chytne. Rohlík s paštikou na lavičce u kostela
a můžeme jít hledat hospodu. Je tam, jak říkal můj nový kámoš. Venku je chladno tak, jak může být jen v Rýmařově. V hospodě u Pepy je ale příjemné teplo a můžeme si v klidu dát točeného Šeráčka. Ve 12 hodin naštěstí zavírají, opouštíme teplo hospody, stejně je čas vyrazit a dokoupit nějaký proviant v Lídlu.

V Lídlu nám napočítají o 40 plechovek piva navíc (nevím, kam bych to jako naskládal). Dělá to něco přes tři stovky, ale naštěstí jsme si toho všimli a paní prodavačka se ani necuká, naschvál to neudělala, asi byla v pasti z těch lidí, kteří měli plné vozíky, jako by měla začít válka (v rádiu nic nehlásili, tak jsme klidní). Naházíme všechno do báglu a můžeme razit… Jdeme po červené přes louky směrem ke zřícenině hradu Strálek, kde není nic moc k vidění, protože zdivo hradu bylo použito jako stavební materiál. Od hradu to bereme rovnou srázem dolů, kde se zase napojíme na červenou značku vedoucí podél Stráleckého potoka směr Strálecká myslivna. Cestu si zkrátíme lesní cestou okolo chalup, přejdeme cestu, kde fotíme louku plnou petrklíčů. Pak přebrodíme řeku Oslavu a napojujeme se na žlutou značku vedoucí po vrstevnicové lesní cestě k obci Rešov. Po asi 2 kilometrech musíme Oslavu přebrodit znova, někteří mokrou nohou :-D Dáme si krátký odpočinek na kulatinách před stoupákem. Cesta se zvedá víc, než jsme čekali a nám nezbývá nic jiného, než vyfunět ten kopec. Jako malá odměna za výstup je první výhled na protější kopec. Ale to vůbec netuším co se na mě chystá. Les končí a začínají spasené louky, jdou cítit krávy a já jsem docela nesvůj, protože krav se bojím. Šlapem dál, ale mé obavy z krav začínají být reálné, značka nás vede přímo směrem ke stádu „rozzuřených“ krav. Není jiná cesta, než jim vlézt přímo do ohrady, ale kravky si nás naštěstí nějak moc nevšímají a dostáváme se na asfaltovou cestu s rozcestníkem Rešov - škola. Takové malé dobrodružství. V Rešově mineme kostel sv. Kateřiny a jdeme rozdýchat dobrodružství s krávama do restaurace Rešov, kde
si dáváme polívku a nějaké to pivo. Okolo šesté opouštíme hospodu a vydáváme se na poslední dva kilometry dnešního dne. Cestou fotíme Fialův mlýn, lávky přes vodu, dřevěné schody, vodu a v neposlední řadě Rešovské vodopády, kvůli kterým tady jsme. Cestou potkáme i lenochoda:D Něco před půl 8 shazujeme batohy ze zad u přístřešku, který stojí v nádherné scenérii vysoké skály, tajemného lesa a bublajícího potůčku… Dřevo na rozdělání ohně je tady velký problém, ale nakonec se nám ho podaří trochu najít a můžeme si opéct buřta, který na žádném vandru nesmí chybět. Po nějakém tom rumu a pivu, které jsme celý den táhli v batohu, uleháme do spacáku a za šumění deště usínáme s hrozivou představou zítřejších 20 kiláků.

Je 7 hodin ráno a my se probouzíme do upršeného a chladného nedělního rána. Před námi nějakých dvacet kilometrů na motorest Zastávka ve Žďárském potoku, kde máme domluvené ubytování, ode dneška na „mastňáka“. Ranní kafe, snídaně, poslední baterka (přece se s ní nepotáhnu), pobalíme věci, pouklízíme po sobě a okolo 9 hodiny vyrážíme po červené ospalým raním lesem podél Tvrdkovského potoka směr Tvrdkov. Míjíme Kostel sv. Antonína Paduánského, za vesnicí opouštíme červenou a jdeme po louce směr Špičák na Dobřečovem. Přicházející mraky nevěstí nic dobrého…

V Dobřečově začne chumelit a najednou jdou krajinou dva sněhuláci. Cestou serpentýnama okolo chalup je bílá tma, ale počasí se začíná umoudřovat, leze sluníčko a nálada se začíná lepšit. Se sluníčkem v zádech scházíme do Bedřichova, kde červená vede po asfaltové cestě pořád do kopce. Nikde žádná hospoda ani obchod, tak nám nezbývá než zatnout zuby a šlapat… V půl 1 míjíme hospodu u hřbitova, kterou otvírají až ve dvě. Zatlačíme slzu a s vidinou kiosku na konci vesnice Bedřichov u parkoviště pod hradem Rabštejn (nejdelší vesnice do kopce, kterou jsem zatím zažil, strašně nezáživné) pokračujeme dál. Kiosek odvál čas a chuť na pivo si můžeme nechat zajít. Půlka cesty za námi a my se s nechutí vydáváme do kopce po asfaltce k hradu Rabštejn. Po půl kiláku naštěstí červená odbočuje na lesní pěšinu bukovým lesem, kde kličkujeme mezi cyklisty, kteří jsou rádi, že vůbec z toho kopce jedou :-D Něco je špatně, předbíhají nás i aktivní důchodci, kteří si ze mě ještě dělají srandu, že prej už asi nemůžeme a snaha je dohnat je k ničemu. Po 12 kilometrech dorazíme k restauraci Rabštejn, kde je otevřeno a narváno. Sedáme si na chodbě u starých kamen, objednáváme si pivo, obrovský borůvkový knedlík a dietní zeleninový salát.  Lidi se trousí sem tam, personál je příjemný a pivo dobré, zvládneme 4+3 kousky.

Batohy necháváme napospas osudu a na lehko si vyběhneme na zříceninu hradu Rabštejn, kde je parádní vyhlídka, ale i hromady turistů, které nemusíme, tak uděláme pár fotek a hajde dolů pro batohy. Napojujeme se na žlutou a čeká nás posledních 6 kilometrů do cíle. Cesta docela ubíhá díky krásné krajině a absenci lidí, vidina cíle nás žene do předu. Za rozcestníkem Rabštejn-potok opouštíme žlutou značku a mizíme na neznačené lesní cestě čerstvě vysypanou makadamem, po které se jde opravdu luxusně. Přejdeme cyklotrasu 6261, začíná zase chumelit, morál se vytratil a nám se nechce ani mluvit. Už jen dva kiláky, to dáme, zbytek cesty jdeme po hlavní cestě ze Skřítku. Zastávka na dohled, dveře jsou odemčené, vidina piva a postele nám zvedá náladu. Telefonem domluvené ubytování a náš plán přespání tady se bortí jak domeček z karet. Velmi příjemná servírka se ani nepokusí dovolat majitelce s tvrzením, že o nás nic neví a že stejně mají už zavřeno. Paní majitelka není na telefonu, tak ani není co řešit. Noc u hlavní cesty nás docela děsí (sníh s deštěm, nic jiného by nám nezbývalo). Začíná svítat na lepší časy, doba moderních technologií nám najde číslo na chatu Orientku ve Staré Vsi. Mají volno a dokonce nám dají i večeři. Paní majitelka nám nabízí, že pro nás přijede, ale to odmítáme a vyrážíme pěšky. Kdyby jsme to věděli, jak je to daleko, tak bychom odvozem nepohrdli. Po pár optání se na cestu kudy, tudy a nějakých dalších dvou kilákách vcházíme do chaty. Ubytují nás, na večeři dostaneme tři obří borůvkové knedlíky a pivo. Chata poskytuje ubytování spíš pro rodiny s dětmi,  restauraci opouštíme a na pivo jdeme do chaty Severka, nechceme narušovat mravní výchovu mládeže. Pivo do nás neleze, takže v 10 jsme zastlaní v posteli a totálně zničení (já i nasraný) usínáme…

Pondělní velikonoční ráno půl sedmé a na chodbě už pobíhají dětičky, celí natěšení na šmigrus. Snídaně je až od osmi, tak poleháváme, z postele vylezeme až před půl osmou. Cigáro před chatou, je -3 a já jsem rád že jsem se nechal zviklat na spaní na „mastňáka“ pod střechou. Snídaně vem si co chceš, kafe, pobalit věci, zaplatit a pokecat s paní majitelkou. Okoukneme okolí chaty a vyrážíme mrazivým ránem směr Rýmařov po červené. Máme to nějakých 6 kilometrů,  nespěcháme, cesta vede po asfaltu dědinama, tak se není ani moc na co dívat. Malá zastávka u zámku v Janovicích (jak to může někdo nechat tak chátrat???). Ještě kousek a okolo 11 přicházíme do Rýmařova, cesta splněna. Bus jede až před 1, všude zavřeno, tak zkoušíme hospodu u Pepy. Pepa má otevřeno, dáváme si čaj s rumem a kafe, venku je zima a fouká, hospodský sice zavírá ve 12, ale nechá nás sedět skoro do půl 1. Tu chvilku už na nádru vydržíme… Ve 14 hodin jsme v Jeseníku.

Víkend jsme ve zdraví přežili, tak můžeme plánovat něco dalšího v hospodě, která je po cestě domů.

Do Nízkého Jeseníku jsem se zamiloval, ale o tom až jindy.