Japonsko
Japonsko je císařský ostrovní stát ve východní Asii. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k Tchaj-wanu. Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [dž'pen]). Symbolem Japonska je sopka Fudži (Fudži-san), které nerodilí mluvčí někdy nesprávně říkají Fudži-jama, což vzniká špatným čtením znaku pro horu (japonské čtení „jama“ zaměněno za sinojaponské čtení „san“).
Dějiny
Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy. S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné – kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem – objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu. Začátek období Jajoi kolem roku 300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie – z Korey a Číny), především pak z oblastí Pekingu a Šanghaje, a z jihu po moři. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Ze 3. století př. n. l. pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak Wa. Tradiční Japonsko Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století př. n. l. původním císařem Jimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců). Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Ve 13. století Japonci odrazili dva mongolské pokusy o invazi do Japonska. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli „období válčících států“. Vojevůdce Hidejoši Tojotomi vedl roku 1592 neúspěšnou japonskou invazi do Koreje. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako „Jeddo“), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město). Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi. Moderní dějiny Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v letech 1867 – 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a polovinu Sachalinu a později v roce 1910 okupovalo Koreu. Během 1. světové války Japonsko obsadilo většinu Mikronésie. Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonsko trpělo nedostatkem strategických surovin (ropy, kaučuku, barevných kovů, atd.), které muselo dovážet. Proto se Japonsko zajímalo i o bohatá naleziště v jihovýchodní Asii. Kvůli válce v Číně a obsazení leteckých a námořních základen ve francouzské Indočíně (6. července 1941) bylo na Japonsko uvaleno embargo a USA zmrazily japonská aktiva ve svých bankách. V souvislosti s expanzí do jihovýchodní Asie a Pacifiku považovali někteří japonští vůdci za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení se Spojenci dostali až k japonským ostrovům. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 15. srpna 1945. Japonská armáda se v masovém měřítku dopouštěla válečných zločinů, z nichž nejznámější je masakr v Nankingu v prosinci 1937, při němž zahynulo až 300 tisíc civilistů a válečných zajatců. V Číně v důsledku japonské invaze přišlo o život asi 15 milionů lidí.Během války zahynuly 2 miliony Japonců, jenom v březnu 1945 při americkém náletu na Tokio zahynulo na 110 tisíc lidí. Po válce Japonsko přišlo o většinu svých zámořských držav a miliony Japonců byly vysídleny z Mandžuska a Koreje. Mandžusko připadlo Číně, jižní Sachalin a Kurily Sovětskému svazu, a Severní Mariany Spojeným státům. Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie. Vojenská přítomnost USA v Japonsku je však stále významná.