Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stát proti svému lidu - 5

article preview

Je stále obtížnější dostat je zpátky. Zaučili se totiž a vedení podniků si je chce udržet, některým se i podařilo opatřit si pas, uzavřeli sňatek se svobodnými kolegyněmi, často mají i dům."

   Jestliže řada zvláštních osadníků s vyhrazeným místem bydliště měla snahu splynout s místní dělnickou třídou, jiní utíkali do větší dálky. Mnoho těchto zběhů bez papírů a střechy nad hlavou se dávalo k tlupám lidí na okraji společnosti a drobných zlodějíčků, které se pohybovaly na periferiích měst. Inspekce prováděné na podzim 1936 v některých komandaturách odhalily stav, který byl v očích orgánů neúnosný: v oblasti Archangelska tak například zůstalo jen 37 000 z 89 700 zvláštních osadníků, kterým bylo teoreticky vykázáno místo pobytu!

   Obsesí z "kulaka-sabotéra vloudivšího se do podniku" a z "kulaka-bandity brousícího městem" se vysvětluje, proč při velké represivní akci vyhlášené Stalinem začátkem července 1937 padla tato kategorie za oběť jako první.

   2. července 1937 zaslalo politbyro místním orgánům telegram s nařízením "okamžitě zatknout všechny kulaky a zločince (. . .), nejhorší z nich zastřelit poté, co jejich případ přešetří trojka [tříčlenná komise složená z krajského prvního tajemníka strany, prokurátora a krajského šéfa NKVD], deportovat živly, které jsou méně aktivní, ale přesto režimu nepřátelské (. . .). Ústřední výbor vyzývá, aby mu bylo do pěti dnů oznámeno složení trojek a počet osob určených k zastřelení a k deportaci."

   V následujících týdnech přišla do centra informativní čísla od místních úřadů, na jejichž podkladě Ježov připravil prováděcí rozkaz č. 00447 s datem 30. července 1937 a dal jej téhož dne ke schválení politbyru. V rámci této operace mělo být 259 450 osob zatčeno a z nich 72 950 zastřeleno. Nebyla to čísla konečná, protože v seznamu chyběla řada krajů, které zřejmě ještě nestihly odeslat do Moskvy své "odhady". Všem krajům byla stejně jako při rozkulačování stanovena směrná čísla pro každou ze dvou kategorií (1. kategorie: trest smrti; 2. kategorie: deportace).

   Uvidíme, že deportace se týkala lidí z mnohem širšího společensko-politického spektra, než byly kategorie vyjmenované na začátku: vedle bývalých kulaků a "kriminálních živlů" figurovaly také "společensky nebezpečné živly", "členové antisovětských stran", "bývalí carští úředníci", "bělogvardějci" atd. Za takové mohl být přirozeně označen každý podezřelý, ať patřil ke straně, k inteligenci nebo k prostému lidu. Na přípravě, doplňování a aktualizaci seznamů podezřelých pracovala příslušná oddělení GPU a potom NKVD již celá léta.

   Prováděcí rozkaz z 30. července 1937 dával místním vedoucím představitelům právo požádat Moskvu o doplňující seznamy osob, které mají být stíhány. Rodiny osob odsouzených do lágrů nebo k popravě mohly být zatčeny "nad stanovené kvóty".

   Již koncem srpna mělo politbyro na stole množství žádostí o zvýšení kvót. Mezi 28. srpnem a 15. prosincem 1937 schválilo jednotlivé návrhy na zvýšení kvót celkem o 22 500 osob odsouzených k smrti a 16 800 k internaci v táboře. 31. ledna 1938 povolilo na návrh NKVD další "přídavek" 57 200 osob, z nichž mělo být 48 000 popraveno. Celá operace měla skončit k 15. březnu 1938. I tentokrát ale místní orgány, které byly rok předtím několikrát podrobeny čistkám a obměněny, usoudily, že nebude na škodu projevit snahu. Od 1. února do 29. srpna 1938 schválilo politbyro dodatečnou várku ještě dalších 90 000 osob k potrestání.

   Operace, která měla původně trvat čtyři měsíce, se tak protáhla na více než rok a postihla nejméně 200 000 lidí nad kvóty schválené na začátku. Potenciální obětí byl každý jedinec podezřelý ze "špatného" společenského původu. Obzvlášť zranitelní byli také všichni obyvatelé pohraničních zón a ti, kdo se nějaký způsobem dostali do styku se zahraničím, ať už bývalí váleční zajatci nebo lidé, kteří měli třeba jen vzdálené příbuzné mimo SSSR. Tyto osoby mohly stejně jako radioamatéři, filatelisté nebo esperantisté kdykoli čekat obvinění ze špionáže. Od 6. srpna do 21. prosince 1937 proběhlo nejméně deset operací stejného typu jako ta z prováděcího rozkazu č. 00447. Spustilo je politbyro a jeho pravá ruka NKVD s cílem "zlikvidovat", národnost po národnosti, předpokládané skupiny "špionů a záškodníků": Němců, Poláků, Japonců, Rumunů, Finů, Litevců, Estonců, Lotyšů, Řeků a Turků. Při těchto "protišpionských" operacích bylo během patnácti měsíců, od srpna 1937 do listopadu 1938, zatčeno několik set tisíc lidí.

   Z operací, o nichž dodnes máme velmi mezerovité informace, protože archivy bývalé KGB a prezidentské archivy, kde jsou uloženy nejtajnější dokumenty, zůstaly badatelům uzavřené, jmenujme:

- operace "likvidace německých vystěhovalců pracujících v podnicích národní obrany", 20. červenec 1937;

- operace "likvidace teroristické, diverzantské a špionážní činnosti japonské sítě navrátilců z Charbinu" zahájená 19. září 1937;

- operace "likvidace pravicové militaristicko-japonské organizace kozáků" zahájená 4. srpna 1937; od září do prosince 1937 bylo v rámci této operace potrestáno více než 19 000 osob;

- operace "stíhání rodin uvězněných nepřátel lidu", nařízená prováděcím rozkazem NKVD č. 00486 z 15. srpna 1937.

   Tento stručný a velice neúplný výčet malé části operací, o kterých rozhodlo politbyro a jež provedla NKVD, stačí ke zdůraznění centralistického charakteru masových represí z let 1937-1938. Ani tyto operace, stejně jako všechny velké represivní akce prováděné na příkaz centra místními funkcionáři - ať již rozkulačování, čistky ve městech nebo hon na odborníky -, se samozřejmě neobešly bez přehmatů a krutostí. Po Velkém teroru byla na vyšetřování krutostí ježovštiny ustavena jen jedna komise a ta byla vyslána do Turkménie. V této malé republice s 1 300 000 obyvateli (0, 7 % sovětské populace) odsoudily trojky NKVD od srpna 1937 do září 1938 13 259 osob v rámci jediné operace "likvidace bývalých kulaků, zločinců a ostatních protisovětských živlů". Z nich bylo 4 037 osob zastřeleno. Směrná čísla, která stanovila Moskva, byla 6 277 pro celkový počet odsouzených a 3 225 pro celkový počet popravených. Lze předpokládat, že krutosti a podobné přehnané akce se děly i v jiných krajích země. Vyplývaly z principu samotných kvót, z plánovaných rozkazů přicházejících z centra a z osvojeného a lety vrytého reflexu úředníků předjímat přání nadřízených a direktivy z Moskvy.

   I jiná série dokumentů potvrzuje centralistický charakter těchto masových vražd nařízených a schválených Stalinem a politbyrem. Jedná se o seznamy vysoce postavených osobností určených k odsouzení, které zpracovala Komise pro soudní záležitosti při politbyru. Protože se tresty pro osobnosti měly projednávat před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu, ustanovila Komise pro soudní záležitosti při politbyru vojenské tribunály neboli Zvláštní konferenci NKVD. Tato komise, k níž patřil i Ježov, předložila Stalinovi a členům politbyra k podpisu nejméně 383 seznamů čítajících více než 44 000 jmen vedoucích představitelů a kádrů strany, armády a ekonomiky. Více než 39 000 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti. Stalinův podpis figuruje pod 362 seznamy, Molotovův pod 373 seznamy, Vorošilovův pod 195 seznamy, Kaganovičův pod 191 seznamy, Ždanovův pod 177 a Mikojanův pod 62 seznamy.

   Všichni tito vůdčí představitelé odjížděli od léta 1937 osobně provádět čistky v místních stranických organizacích: Kaganovič tak byl vyslán provést čistku v Donbasu, v Čeljabinském kraji, Jaroslavli, Ivanově, Smolensku, Ždanov po čistce ve svém Leningradě odjel do Orenburgu, Baškirie, Tatarstánu, Andrejev se vydal na Severní Kavkaz, do Uzbekistánu a Tádžikistánu, Mikojan do Arménie, Chruščov na Ukrajinu.

   I když byla většina příkazů k masovým represím schvalována jako rezoluce celého politbyra, vychází z dnes zpřístupněných archivních dokumentů najevo, že za většinou represivních rozhodnutí na všech úrovních stál jako autor a iniciátor Stalin. Jeden příklad za všechny: když 27. srpna 1937 v 17.00 hodin došlo na sekretariát ústředního výboru hlášení tajemníka Krajského výboru strany pro východní Sibiř Michaila Koročenka o průběhu procesu s agronomy obviněnými ze sabotáže, Stalin sám v 17.10 odtelegrafoval: "Radím vám odsoudit sabotéry z Andrejovského okresu k trestu smrti a otisknout zprávu o popravě v tisku."

   Všechny dnes dostupné dokumenty (protokoly politbyra, Stalinův rozvrh hodin a seznam návštěv, které přijal v Kremlu) dokazují, že Stalin kontroloval a dopodrobna řídil činnost Ježova. Upravoval hlavní směrnice NKVD, řídil průběh vyšetřování při hlavních politických procesech a dokonce připravoval i jejich scénář. Při vyšetřování aféry "vojenského spiknutí", do které byl zapleten maršál Tuchačevskij a další vysocí představitelé Rudé armády, přijímal Stalin Ježova denně. Za všech etap ježovštiny si Stalin podržel politickou kontrolu nad událostmi. On také rozhodl o jmenování Ježova do funkce lidového komisaře vnitra, když 25. září 1936 zaslal ze Soči známý telegram na politbyro: "Je naprosto nutné a naléhavé, aby byl soudruh Ježov jmenován do funkce lidového komisaře vnitra. Jagoda očividně není pro úkol odhalit trockisticko-zinovjevovský blok na výši. GPU má v této věci čtyři roky zpoždění." A byl to opět Stalin, kdo rozhodl skoncovat s "výstřelky NKVD". 17. listopadu 1938 rozhodnutí ústředního výboru ukončilo (dočasně) provádění "operací hromadného zatýkání a deportací". O týden později byl Ježov odvolán z funkce lidového komisaře a nastoupil za něj Berija. Velký teror skončil stejně, jako začal: na rozkaz Stalina.

   Je možné sestavit podloženou bilanci kategorií obětí ježovštiny?

   Dnes máme k dispozici některé supertajné dokumenty připravené pro Nikitu Chruščova a hlavní představitele strany v období destanilizace, hlavně dlouhou studii o "represích páchaných v době kultu osobnosti", kterou vypracovala komise vedená Nikolajem Švernikem, ustavená po XXII. sjezdu KSSS. Badatelé mohou porovnávat tyto údaje s různými již zpřístupněnými statistickými údaji velitelství gulagu, lidového komisariátu spravedlnosti a prokuratury.

   Vyplývá z nich, že jen v letech 1937 a 1938 zatkla NKVD 1 575 000 osob; 1 345 000 (tedy 85,4 %) jich bylo v těchto letech odsouzeno; 681 692 (tedy 51 % z odsouzených v letech 1937-1938) bylo popraveno.

   Zatčení byli odsuzováni v různých řízeních. Případy politických, hospodářských a vojenských kádrů a příslušníků inteligence - což byla nejlépe podchytitelná a známá kategorie - soudily vojenské tribunály a "Zvláštní konference NKVD". Kvůli rozsahu operací zavedla vláda v červenci 1937 na krajské úrovni "trojky", které se skládaly z prokurátora, šéfa NKVD a z krajského tajemníka strany. Trojky řízení výrazně urychlovaly, protože musely naplňovat směrná čísla předem stanovená v centru. Stačilo "zaktivovat" seznamy osob, které již úřady vypracovaly. Vyšetřování bylo omezeno na tu nejjednodušší formu; trojky braly po řadě stovky spisů za den, jak dokládá například nedávná publikace ročenky Leningradski Martirolog, kde jsou uvedeny měsíční seznamy Leningraďanů zatčených a odsouzených k smrti podle článku 58 trestního zákona od srpna 1937. Obvyklá doba mezi zatčením a odsouzením na smrt byla několik dní až týdnů. Rozsudek, proti němuž nebylo odvolání, byl vykonán do několika dnů. V rámci zvláštních operací "likvidace špionů a diverzantů" a velký represivních akcí, jako byla operace "likvidace kulaků" . . ., která vypukla 30. července 1937, operace "likvidace zločinných živlů" zahájená 12. září 1937, operace "stíhání rodin nepřátel lidu" atd., byly šance na zatčení jen kvůli plnění kvót dílem souhry náhod. Náhodnosti zeměpisné (obyvatelé pohraničních pásem byli více na mušce), náhodnosti osudu jednotlivce spjatého více či méně se zahraničím, náhodnosti cizího původu nebo stejného příjmení. Pokud seznam označených lidí k "naplnění norem" nestačil, musely si místní orgány "poradit". Tak například když NKVD v Turkménii potřebovala doplnit kategorii záškodníků, vzala si za záminku požár v podniku, zatkla všechny osoby, které u toho byly, a donutila je jmenovat komplice. Tím, že byl teror naprogramován shora a libovolně označovat kategorie "politických nepřátel", umožňoval samotnou svou podstatou přehmaty, které vypovídají mnohé o základních represivních aparátech a jejich zálibě v násilí.

   Tyto údaje, které kromě jiného připomínají, že komunistické kádry představovaly jen slabé procento z celkem 681 692 popravených osob, nejsou zdaleka vyčerpávající. Nejsou v nich zahrnuty v těchto letech provedené deportace (například operace, kdy bylo v říjnu 1937 ze sovětského Dálného východu deportováno do Kazachstánu a Uzbekistánu 172 000 Korejců). Nezahrnují ani zatčené osoby, které zemřely ve vězení na následky mučení nebo při transportu do lágru (číslo není známo), ani počet vězňů, kteří v těch letech zemřeli v táborech (asi 25 000 v roce 1937, více než 90 000 v roce 1938). I když jsou tato čísla nižší v porovnání s přehnanými svědectvími těch, kdo přežili, vypovídají o hrůzném rozsahu masového vyvražďování stovek tisíců lidí namířeného proti celé společnosti.

   Je možné, abychom dnes pokročili v analýze kategorií obětí těchto masových vražd? Máme k dispozici statistické údaje, které uvedeme níže, u vězních gulagu na konci třicátých let. Tyto informace, které se týkají všech vězňů (nejen osob zatčených za Velkého teroru), přinášejí však pouze dílčí odpovědi na otázku o obětech odsouzených do tábora v době ježovštiny. Zjistíme tak, že došlo k velkému nárůstu procenta vězňů s vysokoškolským vzděláním (+ 70 % od roku 1936 do 1939), což potvrzuje, že na konci třicátých let byl teror namířen hlavně proti elitě vzdělanců, ať již byli, nebo nebyli členy strany.

   Protože represe stranických kádrů byla odhalena jako první (na XX. sjezdu), je jedním z nejlépe poznaných aspektů Velkého teroru. Ve své "tajné zprávě" se Chruščov dlouze zabýval právě represí, která postihla pět členů politbyra, všech věrných stalinistů (Postyševa, Rudzutaka, Ejcheho, Kosiora, Čubara), 98 ze 139 členů ústředního výboru a 1 108 z 1 966 delegátů XVII. sjezdu strany (1934). Ušetřeni nezůstali ani vedoucí představitelé Komsomolu: zatčeno bylo 72 z 93 členů ústředního výboru, 319 z 385 krajských tajemníků a 2 210 z 2 750 okresních tajemníků. V podstatě byly úplně vyměněny krajské a okresní aparáty strany a Komsomolu, jelikož je centrum podezíralo, že sabotují jedině správná rozhodnutí Moskvy a že kladou překážky veškeré účinné kontrole ústředních orgánů nad vším, co se děje v zemi. V Leningradě, městě nanejvýš podezřelém, kde stranu řídil Zinovjev a kde byl zavražděn Kirov, uvěznili Ždanov a šéf krajského NKVD Zakovskij více než 90 % stranických kádrů. Ti však tvořili jen malou část Leningraďanů stíhaných v letech 1936-1939. Na rozjetí čistek byli do krajů vysíláni emisaři centra spolu s oddíly NKVD, jejichž posláním podle obrazného vyjádření Pravdy bylo "vykouřit a zničit hnízda trockisticko-fašistických štěnic".

   Některé oblasti, o nichž máme dílčí statistické údaje, byly podrobeny speciálním čistkám: na prvním místě stojí ještě jednou Ukrajina. Po jmenování Chruščova do čela Komunistické strany Ukrajiny bylo za jediný rok 1938 na Ukrajině uvězněno více než 106 000 osob (většina byla i popravena). Z 200 členů Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny přežili 3. Stejný scénář se opakoval ve všech krajských a místních instancí strany, kde byly zorganizovány desítky veřejných procesů s komunistickými předáky.

   Na rozdíl od procesů za zavřenými dveřmi a tajných zasedání trojek, ke byl osud obviněných zpečetěn v několika minutách, měly veřejné procesy s předáky silný populistický nádech a plnily významnou propagandistickou roli. Měly upevnit spojenectví mezi "prostým člověkem, řadovým straníkem, nositelem spravedlivého řešení" a Vůdcem tím, že odhalovaly místní vládnoucí představitele, ony "novopečené samolibé pány (. . .), kteří svým nelidským postojem uměle zvyšují množství nespokojených a rozhořčených, a tím vytvářejí záložní armádu pro trockisty" (Stalin, projev z 3. března 1937). Veřejné procesy na okresní úrovni, o nichž široce zpravoval místní tisk, byly stejně jako velké moskevské procesy příležitostí k ohromné ideologické, lidové a populistické propagandě. Tím, že odhalovaly spiknutí, jednoho ze základních strašáků ideologie, že strhávaly masky (mocní se ukázali jako špatní a z "prostých lidí" se vyklubali "nositelé správného řešení"), staly se tyto veřejné procesy slovy Annie Kriegelové "skvělým nástrojem společenské prevence".

   Stíhání místních předáků strany bylo přirozeně pouze špičkou ledovce. Příkladem může být Orenburská oblast, ze které máme k dispozici podrobnou zprávu krajského oddělení NKVD o "operativních opatřeních na likvidaci podzemních trockistických a bucharinovských skupin a dalších kontrarevolučních seskupení, která byla prováděna od 1. dubna do 18. září 1937", tedy před příjezdem Ždanova, jehož úkolem bylo urychlit čistky.

   Během pěti měsíců bylo v této provincii zatčeno:

   - 420 "trockistů", z nichž všichni byli předními politickými a hospodářskými kádry;

   - 120 pravičáků, významných místních vedoucích představitelů.

   Těchto 540 stranických kádrů představovalo 45 % místní nomenklatury. Po skončení Ždanovovy mise v Orenburgu bylo zatčeno a popraveno dalších 598 kádrů. Na podzim 1937 byla v této provincii stejně jako jinde téměř většina politických a hospodářských vedoucích představitelů již vyřazena a nahrazena novou generací "povýšených", Brežněva, Kosygina, Ustinova a Gromyka, tedy budoucího politbyra let sedmdesátých.

   Vedle tisíců zatčených kádrů nicméně figurovala masa lidí bez funkcí, straníků, bývalých, a tedy obzvlášť zranitelných komunistů i prostých občanů, kteří byli již po léta v záznamech a tvořili většinu obětí velkého teroru.

   Zpráva NKVD z Orenburgu uvádí:

   - "více než 2 000 členů pravicové militaristicko-japonské organizace kozáků" (z nichž bylo asi 1 500 popraveno);

   - "více než 1 500 důstojníků a carských úředníků vyhoštěných v roce 1935 z Leningradu do Orenburgu" (jednalo se o "sociálně cizí živly", které byly po zavraždění Kirova odsunuty do různých krajů země);

   - "asi 250 osob zatčených při polské aféře";

   - "asi 95 osob zatčených (. . .) v aféře živlů původem z Charbinu";

   - "asi 3 290 osob při operaci na likvidaci bývalých kulaků";

   - "1 399 osob (. . .) při operaci likvidace zločinných živlů..."

   S připočtením asi 30 komsomolců a 50 kadetů místní vojenské školy tak za pět měsíců zatkla NKVD v této provincii 7 500 osob ještě dříve, než nastala intenzivnější represe, která vypukla po misi Andreje Ždanova. Jakkoli bylo uvěznění 90 % místních nomenklaturních kádrů pozoruhodné, představovalo pouze jedno zanedbatelné procento z celkového počtu potrestaných osob, které byly téměř všechny zařazeny do jedné z kategorií, na něž byly zaměřeny zvláštní operace připravené a schválené politbyrem a především Stalinem.

   Některé kategorie kádrů a vedoucích představitelů byly potrestány obzvlášť tvrdě: diplomaté a personál lidového komisariátu zahraničí, na které přirozeně padalo obvinění ze špionáže, nebo úředníci hospodářských ministerstev a ředitelé továren, kteří byli obviňováni ze sabotáže. Mezi zatčenými vysoce postavenými diplomaty - kteří byli většinou popraveni - byl Krestinskij, který působil na postu v Berlíně, Sokolnikov v Londýně, Bogomolov v Pekingu, Jureněv v Tokiu, Ostrovskij v Bukurešti, Antonov-Ovsejenko v Madridu.

   Na některých ministerstvech padli za oběť represím skoro všichni úředníci bez výjimky. Tak například na obskurním lidovém komisariátu obráběcích strojů byli vyměněni všichni; zatčeni byli také všichni ředitelé továren (vyjma dvou) z tohoto odvětví a téměř všichni inženýři a technici. Stejně to vypadalo v ostatních průmyslových odvětvích, hlavně v leteckém a lodním průmyslu, v hutnictví a v průmyslu dopravy, což jsou sektory, o nichž máme zlomkovité údaje. Po skončení Velkého teroru přiznal Kaganovič na XVIII. sjezdu v březnu 1939, že v letech "1937 a 1938 došlo k úplné výměně řídícího personálu v těžkém průmyslu a na vedoucí místa byly za odhalené sabotéry dosazeny tisícovky nových lidí. V některých odvětvích bylo třeba odvolat několik vrstev sabotérů a špionů. (. . .) Nyní máme kádry, které přijmou jakýkoli úkol, který jim soudruh Stalin zadá."

   K stranickým kádrům, které byly za ježovštiny postiženy nejtvrději, patřili i představitelé zahraničních komunistických stran a Komunistické internacionály sídlící v Moskvě, v hotelu Lux. Mezi zatčenými osobnostmi z Německé komunistické strany byli například Heinz Neumann, Hermann Remmele, Fritz Schulte, Hermann Schubert, všichni bývalí členové politbyra; tajemník ústředního výboru Leo Flieg, šéfredaktoři časopisu Rote Fahne Heinrich Susskind a Werner Hirsch nebo delegát Německé komunistické strany na ustavující konferenci Komunistické internacionály Hugo Eberlein. Několik měsíců po uzavření sovětsko-německé smlouvy v únoru 1940 bylo 570 německých komunistů vězněných v Moskvě předáno na hraničním brestlitevském mostě gestapu.

   Čisty řádily i mezi komunisty maďarskými. Vůdce maďarské revoluce z roku 1919 Béla Kun byl zatčen a popraven stejně jako 12 dalších lidových komisařů jepičí komunistické vlády v Budapešti, kteří uprchli do Moskvy. Zatčeno bylo i na 200 italských komunistů (mezi nimi švagr Togliattiho Paolo Robotti) a stejně tak 100 komunistů jugoslávských (včetně generálního tajemníka strany Gorkiće, organizačního tajemníka a vedoucího představitele mezinárodních brigád ve Španělsku Vlada Čopiće a tří čtvrtin ústředního výboru).

   Nejkrutější daň ale zaplatili Poláci. Polští komunisté byli ve zvláštní situaci: Polská komunistická strana vzešla ze Sociálnědemokratické strany Království Polska a Litvy, která byla v roce 1906 na bázi autonomie přijata do Sociálnědemokratické dělnické strany Ruska. Mezi ruskou a polskou stranou, jejímž jedním z představitelů před rokem 1917 nebyl nikdo jiný než Felix Dzeržinskij, byly velmi úzké vztahy. Řada polských sociálních demokratů udělala kariéru v bolševické straně: Dzeržinskij, Menžinskij, Unšlicht (všichni byli představitelé GPU), Radek. . ., abychom vyjmenovali jen ty nejznámější.

   V letech 1937-1938 byla Polská komunistická strana úplně zlikvidována. 12 polských členů ústředního výboru přítomných v SSSR bylo popraveno a stejně tak všichni polští zástupci v Komunistické internacionále. 28. listopadu 1937 podepsal Stalin dokument s návrhem "vyčistit" Polskou komunistickou stranu. Po provedení čistky v nějaké straně si Stalin většinou vybíral nový řídící personál z jedné ze soupeřících skupin, které se během čistek vynořily. V případě Polské komunistické strany byly všechny skupiny obviněny, že se "řídily příkazy tajných kontrarevolučních polských služeb". 16. srpna 1938 odhlasoval výkonný výbor internacionály rozpuštění Polské komunistické strany. Jak vysvětlil Manuilskij, "agenti polského fašismu se dokázali vloudit do všech klíčových funkcí v Polské komunistické straně". Příštími oběťmi čistky byli samozřejmě sovětští představitelé v Komunistické internacionále, kteří se nechali "zneužít" a nebyli dost "bdělí": zlikvidovány byly téměř všechny sovětské kádry z internacionály (mezi nimi člen výkonného výboru Knorin, šéf oddělení pro styk se zahraničím Mirov-Abramov a šéf kádrového oddělení Alichanov), tedy několik stovek lidí. Čistce v internacionále unikla pouze hrstka naprosto Stalinovi oddaných jedinců, jako byl Manuilskij či Kuusinen.

 

Drtivá většina obětí Velkého teroru byla anonymní. Výňatek z řadového spisu z roku 1938

 

Spis č. 24260

 

1. Příjmení: Sidorov.

2. Jméno: Vasilij Klementovič.

3. Místo a datum narození: Sečevo, kraj Moskva, 1893.

4. Adresa: Sečevo, okres Kolomenskoje, kraj Moskva.

5. Povolání: zaměstnanec družstva.

6. Odborová příslušnost: odbory zaměstnanců v družstevnictví.

7. Majetek v době zatčení (podrobný popis): 1 dům dřevěný, 8 m na 8 m, plechová střecha, částečně krytý dvůr 20 m na 7 m, 1 kráva, 4 ovce, 2 prasata, drůbež.

8. Majetek v roce 1929: stejný, plus 1 kůň.

9. Majetek v roce 1917: 1 dům dřevěný, 8 m na 8 m, 1 částečně krytý dvůr 30 m na 20 m, 2 stodoly, 2 hangáry, 2 koně, 2 krávy, 7 ovcí.

10. Společenské postavení v době zatčení: zaměstnanec.

11. Služební postavení v carské armádě: v roce 1915-1916 pěšák 2. třídy v 6. regimentu z Turkestánu.

12. Služební postavení v bílé armádě: žádné.

13. Služební postavení v Rudé armádě: žádné.

14. Společenský původ: považuji se za syna středního rolníka.

15. Politická minulost: bezpartijní.

16. Národnost, státní příslušnost: ruská, občan SSSR.

17. Příslušnost ke KS(b)R: ne.

18. Vzdělání: základní.

19. Nynější vojenské zařazení: záložník.

20. Dřívější rozsudky: žádné.

21. Zdravotní stav: kýla.

22. Rodinný stav: ženatý. Manželka: (Anastasia Fjodorovna), 43 let, kolchoznice; dcera (Nina), 24 let.

Zatčen 13. února 1938 okresním vedením NKVD.

 

2.  Výňatek z výslechu:

Otázka:  Uveďte podrobnosti o vašem společenském původu, sociální situaci a majetku do roku a po roce 1917.

Odpověď:  Pocházím z kupecké rodiny. Asi do roku 1904 vlastnil otec krámek v Moskvě v ulici Zolotorojskaja, který, jak vím z vyprávění, vedl sám bez zaměstnanců. Po roce 1904 musel krámek zavřít, protože nemohl konkurovat velkoobchodníkům. Vrátil se na venkov do Sečeva, kde propachtoval šest hektarů orné půdy a dva hektary luk. Měl jednoho zaměstnance, jistého Gorjačeva, který s otcem pracoval dlouhá léta až do roku 1916. Po roce 1917 nám hospodářství zůstalo, ale o koně jsme přišli. Pracoval jsem s otcem až do roku 1925 a po jeho smrti jsme se o hospodářství podělili s bratrem.

Necítím se ničím vinen.

 

3.  Výňatek z obžalovacího spisu:

(. . .) Sidorov, smýšlející špatně o sovětské moci celkově a o straně zvlášť, vedl systematickou protisovětskou propagandu, když říkal: "Stalin a ta jeho banda nechtějí pustit moc, Stalin zabil tolik lidí, ale odejít se mu nechce. Bolševici se drží u moci, zatýkají poctivé lidi a ani se o tom nesmí mluvit, jinak vás strčí na pětadvacet let do lágru."

Obviněný Sidorov se obhajoval, že je nevinný, ale několik svědectví jej odhalilo. Věc byla postoupena trojce, aby vynesla rozsudek.

Podepsán:  Salachjev, podporučík milice, okres Kolomenskoje.

Souhlasí:  Galkin, poručík Státní bezpečnosti, šéf oddělení Státní bezpečnosti v okrese Kolomenskoje.

 

4.  Výňatek z protokolu o rozsudku trojky, 16. července 1938:

(. . .) Věc Sidorov, V. K. Bývalý kupec, provozoval se svým otcem krám. Obviněn z vedení kontrarevoluční propagandy mezi kolchozníky, vyznačující se poraženeckými řečmi spolu s výhrůžkami proti komunistům, kritizováním politiky strany a vlády.

 

Rozsudek:  ZASTŘELIT Sidorova Vasilije Klementoviče, zabavit veškerý jeho majetek.

 

Rozsudek byl vykonán 3. srpna 1938.

Posmrtná rehabilitace 24. ledna 1989.

(Pramen: Volja, 1994, č. 2-3, str. 45-46.)

 

   Další kategorií, o jejímž krutém pronásledování v letech 1937-1938 máme přesné údaje, byli vojáci. 11. června 1937 vyšlo v tisku, že vojenský tribunál zasedající za zavřenými dveřmi odsoudil na smrt za zradu a špionáž maršála Tuchačevského, zástupce lidového komisaře obrany a hlavního iniciátora modernizace Rudé armády, který se kvůli opakovaným sporům už od tažení do Polska v roce 1920 dostal do opozice proti Stalinovi a Vorošilovi, a spolu s ním 7 armádních generálů: Jakira (velitele vojenské oblasti Kyjev), Uboreviče (velitele vojenské oblasti Bělorusko), Ejdemana, Korka, Putnu, Feldmana, Primakova. Během dalších deseti dní bylo zatčeno 980 vysokých důstojníků, z toho 21 generálů armádního sboru a 37 divizních generálů. Aféra "vojenského spiknutí", ze kterého obvinili Tuchačevského a jeho "spřežence", se připravovala již několik měsíců. Hlavní obvinění byli zatčeni během května 1937. Po "pěstních" výsleších (při rehabilitaci Tuchačevského o dvacet let později se při přezkoumávání maršálovy výpovědi na několika stránkách našly stopy krve), které vedl sám Ježov, se obžalovaní přiznali těsně před vynesením rozsudku. Na celé vyšetřování dohlížel Stalin osobně. Kolem 15. května dostal přes sovětské velvyslanectví v Praze zfalšovaný spis vypracovaný tajnou nacistickou službou, který obsahoval podvržené dopisy, jež si vyměňovali Tuchačevskij a členové nejvyššího německého velení. Samotné německé služby manipulovala NKVD. . .

   Za dva roky vyřadila čistka z Rudé armády:

- 3 maršály z 5 (Tuchačevskij, Jegorov, ten byl vyloučen v únoru 1938, a Bljucher v říjnu 1938);

- 13 armádních generálů z 15;

- 8 admirálů z 9;

- 50 generálů armádního sboru z 57;

- 154 divizních generálů ze 186;

- 16 komisařů armády ze 16;

- 25 komisařů armádního sboru z 28.

   Od května 1937 do září 1938 bylo zatčeno či z armády propuštěno 35 020 důstojníků. Dodnes nevíme, kolik jich bylo popraveno. V letech 1939-1941 jich bylo asi 11 000 povoláno zpět (mezi nimi generál Rokossovskij a Gorbatov). Po září 1938 vypukly však nové čistky, takže podle nejstřízlivějších odhadů bylo v armádě za Velkého teroru dohromady zatčeno asi 30 000 z celkového počtu 170 000 kádrů. Čistka v Rudé armádě, zejména na nejvyšších místech, i když byla poměrně méně rozsáhlá, než se obecně myslelo, se citelně projevila za rusko-finské války v roce 1940 a na počátku sovětsko-německé války a způsobila jeden z největších handicapů Rudé armády.

   Bez ohledu na hitlerovské nebezpečí, které bral mnohem méně vážně než jiní bolševičtí představitelé, jako například Bucharin nebo Litvinov, lidový komisař zahraničí až do dubna 1939, neváhal Stalin vyměnit podstatnou část nejlepších důstojníků Rudé armády za zcela nové kádry, které neměly ponětí o sporných epizodách, ve kterých jako "vojenský velitel" za občanské války vystupoval, a na rozdíl od mužů jako maršál Tuchačevskij ne nepokoušely zpochybňovat některá vojenská a politická rozhodnutí, která Stalin koncem třicátých let udělal, zejména sblížení s nacistickým Německem.

 

   Další společenskou skupinu, která byla obětí Velkého teroru a o níž máme relativně bohaté informace, představuje inteligence. Od poloviny 19. století, kdy začala vystupovat jako uznávaná společenská skupina, byla ruská inteligence centrem odporu proti despotismu a myšlenkovému zotročení. Bylo jen přirozené, že právě ji postihla čistka během prvních vln represí - ve srovnání s dalšími velice mírných - v roce 1922 a v letech 1928-1931. V březnu až dubnu 1937 proběhla tisková kampaň, která pranýřovala "úchylkářství" v oblasti ekonomie, historie a literatury. V podstatě byly na mušce všechny obory vědy a tvorby, přičemž doktrinářské a politické záminky sloužily často k zakrytí řevnivostí a ctižádostí. Tak například v oboru historie byli zatčeni všichni žáci Pokrovského, který zemřel v roce 1932. Profesoři, kteří pokračovali ve veřejných přednáškách, a mohli tak ovlivňovat množství studentů, byli obzvlášť zranitelní, protože cokoli řekli, mohlo posloužit přičinlivým donašečům. Univerzity, instituty a akademie prořídly zejména v Bělorusku (kde bylo 85 ze 105 akademiků zatčeno jako "polští špioni") a na Ukrajině. Zde proběhla první velká čistka "buržoazních nacionalistů" v roce 1933: několik tisíc ukrajinských intelektuálů bylo zatčeno za to, že "proměnili Ukrajinskou akademii věd, Ševčenkův institut, Zemědělskou akademii, Ukrajinský institut marxismu-leninismu, jakož i některé lidové komisariáty školství, zemědělství a spravedlnosti v nacionálně buržoazní a kontrarevoluční hnízda" (Postyševův projev z 22. června 1933). Takto zahájenou operaci dokončila o čtyři roky později velká čistka 1937-1938.

   Stejně tak došlo i na vědecké kruhy, které měly byť vzdálený vztah k politice, ideologii, hospodářství nebo obraně. Největší odborníci v leteckém průmyslu, jako byl Tupolev (konstruktér slavného letadla) nebo Korolev (otec prvního sovětského vesmírného programu), byli zatčeni a odesláni do jedné z oněch prvních výzkumných jednotek NKVD, které popsal Solženicyn v Prvním kruhu. Zatčeni byli rovněž téměř všichni (27 z 29) astronomové z velké observatoře Pulkovo; téměř všichni statistici z Ústředního vedení národního hospodářství, kteří v lednu 1937 provedli sčítání lidu následně anulované kvůli "hrubému porušení elementárních základů statistické vědy a vládních nařízení", řada jazykovědců, kteří se postavili proti Stalinem oficiálně schválené teorii marxistického "lingvisty" Marra; několik stovek biologů, kteří nepřijali šarlatánství "oficiálního biologa" Lysenka. Mezi nejznámější oběti patřil ředitel Institutu lékařské genetiky profesor Levit, ředitel Institutu obilovin Tulajkov, botanik Janata a prezident Leninské akademie zemědělských věd akademik Vavilov, který byl 6. srpna 1940 zatčen a zemřel ve vězení 26. ledna 1943.

   Tvrdou daň ježovštině zaplatili spisovatelé, publicisté, divadelní umělci a novináři, kteří byli obviňováni, že hájí "cizí" a "nepřátelské" názory a vzdalují se normám "socialistického realismu". Zatčeno a do táborů deportováno nebo usmrceno bylo na 2 000 členů Svazu spisovatelů. Z nich byli nejslavnější autor Oděských povídek Rudé jízdy Isaak Babel (zastřelen 27. ledna 1940), spisovatelé Boris Pilňak, Jurij Oleša, Pantelejmon Romanov, básníci Nikolaj Kljujev, Nikolaj Zabolockij, Osip Mandelštam (zemřel v tranzitním sibiřském táboře 26. prosince 1938), Gurgen Maari, Tician Tabidze. Zatýkáni byli také hudebníci (skladatel Jeljajev, dirigent Mikoladze), lidé od divadla, mezi nimi hlavně velký režisér Vsevolod Mejerchold. Na začátku roku 1938 bylo Mejercholdovo divadlo zavřeno jako "cizí sovětskému umění". Když V. Mejerchold odmítl veřejně provést sebekritiku, byl v červnu 1939 zatčen, podroben mučení a 2. února 1940 na něm byl vykonán rozsudek smrti.

   Celá ta léta se úřady také snažily "definitivně skoncovat" - abychom použili oblíbený dobový termín - s "posledními zbytky klerikalismu". Když anulované sčítání lidu z ledna 1937 ukázalo, že přes nejrůznější tlaky velká většina obyvatelstva - asi 70 % - odpověděla kladně na otázku "Jste věřící?", rozhodli se vedoucí sovětští představitelé pro třetí a poslední úder proti církvi. V dubnu 1937 zaslal Malenkov Stalinovi zprávu, ve které uvedl, že podle něho je legislativa o kultech zastaralá, a navrhl zrušit dekret z 8. dubna 1922. Zdůvodnil návrh takto: "Tento dekret se stal základnou pro rozvětvenou organizaci 600 000 individuí nepřátelských sovětskému režimu, kterou vytvořila nejaktivnější část klerikálů a členů sekt." Závěrem napsal: "Je na čase skoncovat s klerikálními organizacemi a církevními hodnostáři." Tisícovky kněží a téměř všichni biskupové znovu putovali do lágrů, tentokrát byla ale řada z nich popravena. Z 20 000 kostelů a mešit otevřených ještě v roce 1936 jich v roce 1941 zůstalo k obřadům ani ne 1 000. Pokud jde o oficiálně registrované duchovní, jejich počet klesl na počátku roku 1941 asi na 5 665 (z nichž více než polovina byla z baltských, polských, ukrajinských a moldavských území připojených v letech 1939-1941), zatímco v roce 1936 jich ještě bylo přes 24 000.

 

   Velký teror jako politická operace, kterou zahájily a od začátku do konce řídily nejvyšší orgány strany, to znamená Stalin, který tehdy plně ovládal své kolegy z politbyra, splnil své dva hlavní cíle.

   Prvním bylo dosadit poslušnou civilní i vojenskou úřední správu tvořenou mladými kádry vychovanými v stalinském duchu třicátých let, kteří, podle slov Kaganoviče na XVIII. sjezdu, "přijmou jakýkoli úkol, který jim soudruh Stalin zadá". Až dosud působila v různých úřadech nesourodá směsice "buržoazních odborníků" vyškolených starým režimem a bolševických kádrů rychle vyškolených za občanské války a mnohdy neschopných, kteří se pokoušeli zachovávat si úřednické zásady a myšlení nebo prostě jen svou samostatnost a sítě chráněnců, aniž se slepě podřizovali ideologickému voluntarismu a příkazům centra. Obtíže při kampani "prověrky stranických legitimací" v roce 1935, která narazila na pasivní rezistenci místních komunistických předáků, stejně jako to, že většina statistiků odmítla v lednu 1937 přikrášlovat výsledky sčítání lidu ke Stalinově spokojenosti, byly dvěma burcujícími momenty, které přivedly stalinistické vůdce k zamyšlení nad charakterem administrativy, kterou mají k dispozici, aby vládli v zemi. Bylo jasné, že značná část kádrů, ať komunistů nebo nekomunistů, není ochotna plnit každý rozkaz z centra. Stalin tedy nutně potřeboval dosadit za ně lidi "výkonnější", to jest poslušnější.

   Druhým cílem Velkého teroru bylo radikálně skoncovat se všemi "společensky nebezpečnými živly", což byl široký pojem. Podle trestního řádu byl jako společensky nebezpečný označen každý, "kdo spáchal čin pro společnost nebezpečný nebo jehož styky se zločinným prostředím a činnost v minulosti představují nebezpečí". Podle těchto zásad byla společensky nebezpečná celá armáda "bývalých", které již v minulosti postihla represivní opatření: bývalí kulaci, bývalí zločinci, bývalí carští úředníci, bývalí členové menševické a socialistické revoluční strany atd. Všichni tito "ex" byli za Velkého teroru eliminováni v souladu se stalinskou teorií vyjádřenou zejména na plénu ústředního výboru v únoru 1937, podle které "čím více se blížíme k socialismu, tím je boj pozůstatků vymírajících tříd zuřivější".

   V projevu předneseném na plénu ústředního výboru na přelomu února-března 1937 zdůrazňoval Stalin zejména myšlenku, že SSSR je jako jediná země, která buduje socialismus, obklíčena nepřátelskými mocnostmi. Tyto sousední mocnosti - Finsko, baltské země, Polsko, Rumunsko, Turecko a Japonsko -, podporované Francií a Velkou Británií, vysílají do SSSR "armády diverzantů a špionů", kteří mají za úkol sabotovat výstavbu socialismu. SSSR, jedinečný, posvátný stát, měl "posvátné" hranice, které byly zároveň frontovou linií proti vnějšímu všudypřítomnému nepříteli. V tomto ohledu není divu, že jádrem Velkého teroru se stal hon na špiony, to znamená na všechny, kdo měli i sebemenší kontakt s "druhým světem", a zneškodnění mocné smyšlené "páté kolony".

   Uvážíme-li největší kategorie obětí - kádry a odborníky, společensky nebezpečné živly ("bývalé"), špiony -, pochopíme hlavní funkce onoho šílenství, které poslalo za dva roky na smrt skoro 700 000 lidí.

 

11/ Říše lágrů

 

   Třicátá léta, vyznačující se represí proti společnosti, která neměla obdoby, přinesla obrovské rozšíření systému koncentračních táborů. Dnes zpřístupněné archivy gulagu umožňují přesně zmapovat jejich vývoj během těchto let, jejich různé reorganizace, přílivy a počet zadržených, jejich hospodářskou funkci, dělení podle typu odsouzení, podle pohlaví, věku, národnosti, úrovně vzdělání. Samozřejmě že zůstávají ještě bílá místa; správa gulagu fungovala dokonale při evidenci vězňů, těch, kdo přijeli na místo určení. Téměř vůbec žádné statistické údaje nemáme však o těch, kteří nikdy na místo určení nedorazili, ať již zemřeli ve vězení nebo během nekonečných transportů, i když nechybějí popisy z křížové cesty od zatčení po odsouzení.

   V polovině roku 1930 pracovalo již v táborech spravovaných GPU asi 140 000 vězňů. Jen sama obrovská stavba Bělomořsko-baltského průplavu spolkla 120 000 muklů a urychlila transporty desítek tisíc osob z vězení do táborů, přičemž neustále narůstal počet rozsudků: v roce 1929 bylo odsouzeno 56 000 osob a v roce 1930 více než 208 000 osob v případech, které spadaly pod GPU (oproti 1 178 000 odsouzeným v roce 1929 a 1 238 000 v roce 1931 v případech, které nespadaly pod GPU). Na začátku roku 1932 pracovalo více než 300 000 vězňů na velkých stavbách GPU, kde roční úmrtnost dosahovala až 10 %, jak tomu bylo v případě Bělomořsko-baltského průplavu.

   Při reorganizaci GPU v NKVD v červenci 1934 pohltil gulag - hlavní správa táborů - 780 menších trestaneckých kolonií s asi 212 000 vězni, neboť byly shledány jako málo výkonné a špatně spravované a spadaly do té doby pod lidový komisariát spravedlnosti. Aby tábor mohl být produktivní a odpovídal obrazu země, musel být velký a specializovaný. Obrovské vězeňské komplexy s desítkami tisíců vězňů zaujmou ve stalinské ekonomice SSSR čelné místo. Jednotný systém gulagu čítal k 1. lednu 1935 více než 965 000 vězňů, z toho 725 000 v "pracovních táborech" a 240 000 v "pracovních koloniích", což byly menší jednotky, kam byly posílány osoby "společensky méně nebezpečné" a většinou odsouzené k trestům do tří let.

   K tomuto datu byla v hlavních obrysech vytyčena mapa gulagu na příštích dvacet let. Vězeňský komplex na ostrovech Solovki s asi 45 000 vězni zásoboval své "putovní tábory" po Karélii, pobřeží Bílého moře a v oblasti Vologdy, kam se přesunovaly při těžbě dřeva. Velký komplex tábora Svirlag se 43 000 vězni měl za úkol zásobovat dřevem na topení celou leningradskou aglomeraci, zatímco tábor Temnikovo s 35 000 vězni zajišťoval totéž pro Moskvu.

   Ze strategického uzlu Kotlas vyrůstala Severovýchodní cesta s železnicí, těžbou dřeva a doly směrem k západnímu Vymu, Uchtě, Pečoře a Vorkutě. Ucht-pečorský lágr využíval 51 000 vězňů při stavbě silnic, v uhelných dolech a na naftařských polích v této nejseverněji položené oblasti. Jiná větev směřovala na severní Ural a do chemických kombinátů v Solikamsku a Bereznikách, zatímco na jihovýchod do velkého těžařského kombinátu Kuzbasugol dodával bezplatnou pracovní sílu soubor táborů západní Sibiře a jeho 63 000 vězňů.

   V jižněji položených krajích Karagandy a Kazachstánu zkoušely "rolnické tábory" Štěplagu s 30 000 vězni zavádět nový způsob zúrodňování stepí. Režim v nich zřejmě nebyl tak tvrdý jako na největší stavbě poloviny třicátých let, kdy Dmitlagu (196 000 vězňů) připadl po dokončení Bělomořského kanálu v roce 1933 úkol vybudovat druhý největší stalinský průplav Moskevsko-volžský.

   Další faraonskou stavbou byla BAM (Bajkalsko-amurská magistrála), železniční dráha, která měla vést souběžně s transsibiřskou magistrálou od jezera Bajkal až k Amuru. Na začátku roku 1935 pracovalo na prvním úseku železnice asi 150 000 vězňů z koncentračního tábora Bamlag rozdělených do třicítky "divizí". V roce 1939 byl Bamlag s 260 000 vězni nejrozsáhlejším sovětským koncentráčnickým komplexem.

   Od roku 1932 to pak byl ještě soubor táborů (Sevvostlag, severovýchodní tábory), které pracovaly pro vysoce strategický kombinát Dalstroj specializovaný na těžbu zlata na vývoz, za které se měla nakupovat západní zařízení nezbytná pro industrializaci. Ložiska zlata se nacházela v obzvlášť nehostinné oblasti Kolymy. Přístupná pouze po moři, a proto zcela izolovaná, Kolyma se stala symbolickou oblastí gulagu. Její centrum a vstupní přístav Magadan pro psance vybudovali sami vězňové. Ti vystavěli i silnici, životní tepnu, která vedla jen mezi tábory, jejichž nelidské životní podmínky ve svých povídkách tak mistrně popsal Varlam Šalamov. Produkce zlata, které vytěžili vězňové na Kolymě - v roce 1939 jich zde bylo 138 000 -, vzrostla od roku 1932 do roku 1939 z 276 kg na 48 tun, tedy na 35 % sovětské produkce v onom roce.

   V červnu 1935 zahájila vláda nový velký projekt, který mohl být uskutečněn pouze za pomoci trestanců, a to výstavbu velkého kombinátu na výrobu niklu v Norilsku za polárním kruhem. Komplex v Norilsku bude ve vrcholném období gulagu na začátku padesátých let čítat až 70 000 vězňů. Výrobní funkce tak zvaného "nápravného pracovního tábora" je patrná z vnitřních struktur gulagu. Centrální velitelství se nedělila podle kritérií geografických ani funkčních, ale ekonomických: velitelství staveb vodních elektráren, velitelství železničních staveb, velitelství stavby silnic atd. Vězeň nebo zvláštní osadník byli zbožím, které si na základě smluv směňovala vedení trestaneckých zařízení a vedení průmyslových ministerstev.

   V druhé polovině třicátých let se populace gulagů zdvojnásobila a z 965 000 vězňů na počátku roku 1935 vzrostla do počátku roku 1941 na 1 930 000. Jenom za rok 1937 přibylo 700 000 osob. Masivní příliv nových vězňů výrobu tak zdezorganizoval, že toho roku klesla její hodnota o 13 % oproti roku 1936! Stagnace pokračovala i v roce 1938, dokud nový lidový komisař vnitra Lavrentij Berija nezavedl energická opatření na "racionalizaci" práce vězňů. Ve zprávě zaslané 10. dubna 1939 politbyru vysvětluje Berija svůj "program reorganizace gulagu". Uvádí, že jeho předchůdce Nikolaj Ježov dával důraz na "hon na nepřátele" na úkor "zdravého hospodářského řízení". Vězňové měli příděl potravin 1 400 kalorií na den, což byla norma vypočítaná "pro lidi sedící ve vězení". Počet práceschopných jedinců se tak během minulých let rozplynul; k 1. březnu 1939 bylo 250 000 vězňů práce neschopných a 8 % jich za pouhý rok 1938 zemřelo. Aby bylo možno splnit plán výroby připadající na NKVD, navrhoval Berija zvýšit příděly potravin, zrušit všechna plánovaná propuštění, exemplárně potrestat všechny ulejváky a jiné "škůdce výroby" a nakonec pak prodloužit pracovní dobu na jedenáct hodin denně s třemi volnými dny za měsíc, a tak "racionálně a na maximum využít veškeré fyzické schopnosti vězňů".

   Na rozdíl od obecně sdíleného názoru ukazují archivy, že v gulagu docházelo k značné obměně vězňů, protože ročně jich bylo propouštěno 20 % - 35 %. Toto střídání lze vysvětlit poměrně vysokým počtem vězňů s tresty do pěti let, kteří na začátku roku 1940 představovali 57 % všech odsouzených do lágrů. Svévole státní správy a stanných soudů, hlavně u "politických" uvězněných v letech 1937-1938, vedla o deset let později k tomu, že odpykané tresty byly bez zaváhání prodlužovány. Nástup do tábora nicméně obecně neznamenal lístek bez návratu. Kromě toho existovala pro navrátilce z tábora celá řada "dodatečných trestů", jako bylo přidělení místa bydliště nebo vyhnanství!

   Oproti běžnému mínění nebyli v gulagu převážně vězňové političtí, odsouzení za "kontrarevoluční činnost" podle jednoho ze čtrnácti odstavců smutně proslulého článku 58 trestního zákona. Masa politických se v jednotlivých letech pohybovala mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou celkového počtu vězňů gulagu. Ostatní ovšem nebyli jen obyčejnými zločinci v pravém slova smyslu. Dostali se do tábora za porušení jednoho z nepřeberných represivních zákonů, které zaváděly sankce skoro do všech sfér činnosti, počínaje "rozkrádáním socialistického majetku", "porušením zákona o pasech", "chuligánstvím", "spekulací" až po "opuštění pracoviště", "sabotáž" nebo "nesplnění minimálního počtu pracovních směn" v kolchozech. Většina vězňů gulagu nebyli tedy ani političtí, ani zločinci v obvyklém slova smyslu, ale prostí občané, oběti všezahrnujícího trestání, pracovních přestupků a stále se rozšiřujících druhů protispolečensky hodnoceného chování. To byl výsledek jednoho desetiletí represe, kterou státostrana vyvíjela proti stále širším vrstvám společnosti.

   Pokusme se nastínit předběžnou bilanci jednotlivých aspektů této represe, které jsou přirozeně různorodé:

- 6 000 000 mrtvých v důsledku hladomoru 1932-1933, což byla katastrofa, kterou lze z velké míry přičíst politice násilné kolektivizace a lupičským odvodům, které museli kolchozníci ze sklizně odevzdávat státu;

- 720 000 trestů smrti, z nichž za samotná léta 1937-1938 jich 680 000 vynesly po fraškovitých procesech zvláštní soudy GPU-NKVD;

- 300 000 prokázaných mrtvých v táborech mezi 1934-1940; odhadem 400 000 za celé desetiletí včetně let 1930-1933, o kterých nemáme přesné údaje, a bez započítání neověřitelného počtu osob, které zemřely v období od zatčení po zaregistrování vězeňskou správou jako "příchozí";

- asi 600 000 mrtvých doložených mezi deportovanými, přesídlenými nebo zvláštními osadníky;

- asi 2 200 000 deportovaných, přesídlených nebo zvláštních osadníků;

- celkově asi 7 000 000 osob v letech 1934-1941 nastoupilo do táborů a kolonií gulagu, přičemž pro léta 1930-1933 neexistují přesné údaje.

   K 1. lednu roku 1940 bylo v 53 komplexech "pracovních nápravných táborů" a 425 pracovních kolonií 1 670 000 vězňů; o rok později jich bude 1 930 000. Ve věznicích čekalo na rozsudek nebo transport do tábora na 200 000 lidí. A 1 800 komandatur NKVD mělo v evidenci více než 1 200 000 zvláštních osadníků. I když jsou tyto údaje silně zredukovány oproti číslům donedávna uváděným historiky a svědky, kteří mnohdy zaměňovali počet příchozích do gulagu s počtem vězňů přítomných k tomu či onomu datu, ukazuje těchto několik čísel rozsah represe, jejímiž oběťmi byly ve třicátých letech nejrůznější vrstvy sovětské společnosti.

 

   Od konce roku 1939 do léta 1941 přicházeli do lágrů, kolonií a zvláštních osad noví psanci. Jejich příliv byl spjat s posovětšťováním nových území s bezprecedentním kriminalizováním sociálních postojů, zejména v pracovním prostředí.

   24. srpna 1939 ohromila svět zpráva o podpisu smlouvy o neútočení mezi stalinským SSSR a hitlerovským Německem. Informace o tomto paktu vyvolala naprostý šok v evropských zemích, kterých se krize přímo týkala a v nichž veřejnost nebyla připravena na to, co pokládala za naprostou změnu spojenectví. Málokdo tehdy chápal, co může spojovat režimy vyznačující se tak protichůdnými ideologiemi.

   21. srpna 1939 odložila sovětská vláda jednání, která vedla s anglo-francouzskou misí, jež přijela do Moskvy 11. srpna, aby uzavřela dohodu zavazující všechny tři strany pro případ německé agrese proti některé z nich. Od začátku roku 1939 se sovětská diplomacie v čele s Vjačeslavem Molotovem postupně vzdalovala myšlence na dohodu s Francií a Velkou Británií, které podezírala, že jsou připraveny podepsat nový Mnichov na úkor Polska, a tím ponechat Německu volné pole na Východě. Zatímco jednání mezi Sověty na jedné straně a Brity a Francouzi na straně druhé uvízla na neřešitelných problémech - například jak by se v případě německého vpádu do Francie dostala Rudá armáda přes Polsko, aby napadla Německo - došlo v kontaktech na nejrůznějších úrovních mezi sovětskými a německými představiteli k obratu. 14. srpna německý ministr zahraničních věcí Ribbentrop nabídl, že přijede do Moskvy a uzavře se sovětskými představiteli rozsáhlou politickou dohodu. Již druhého dne Stalin návrh přijal.

   19. srpna podepsali Němci a Sověti obchodní smlouvu, o které se jednalo již od konce 1938 a která vypadala pro SSSR velice výhodně. Téhož večera Sověti odsouhlasili, aby Ribbentrop přijel do Moskvy podepsat smlouvu o neútočení, kterou již sovětská strana vypracovala a odeslala ihned do Berlína. Německý ministr vybavený "mimořádným zplnomocněním" dorazil do Moskvy 23. srpna odpoledne, v noci byla podepsána smlouva o neútočení a 24. srpna byla zveřejněna. V platnost vstoupila okamžitě, a to na dobu deseti let. Nejdůležitější část smlouvy, která vymezovala sféry vlivu obou zemí a jejich zábory zemí východní Evropy, zůstala přirozeně tajná. Až do roku 1989 sovětští představitelé popírali zjevnou skutečnost, že existuje tento "tajný protokol", opravdový "zločin proti míru", který spáchaly obě signatářské mocnosti. Podle tohoto textu připadla do německé sféry zájmů Litva a do sféry sovětské Estonsko, Lotyšsko, Finsko a Besarábie. Pokud jde o Polsko, tak otázka udržení zbytku polského státu zůstávala sice otevřená, ale SSSR měl v každém případě po vojenské intervenci Němců a Sovětů do Polska získat území běloruská a ukrajinská, která byla odstoupena na základě rižské smlouvy z roku 1920, a také část území "historicky a etnicky polských" v provinciích Lublin a Varšava.

   Osm dní po podpisu smlouvy vtrhly nacistické armády do Polska. O týden později, 9. září, v situaci zhroucení polského odporu a na nátlak Německa, dává sovětská vláda Berlínu najevo svůj úmysl rychle obsadit území, která jí mají podle tajného protokolu z 23. srpna připadnout. 17. září vnikla Rudá armáda do Polska pod záminkou, že "jde na pomoc bratrům ukrajinské a běloruské krve" ohroženým "rozpadem polského státu". K sovětskému vpádu došlo v okamžiku, kdy byla polská armáda téměř úplně zničená, a tak se setkal jen s malým odporem. Sověti zajali 230 000 válečných zajatců, z toho 15 000 důstojníků.

   Chvilkový nápad Němců a Sovětů ponechat polský nárazníkový stát byl rychle zavržen a vyvstala delikátní otázka stanovení hranic mezi Německem a SSSR. Původně se 22. září rozhodlo, že hranice povede na Visle ve Varšavě, ale po návštěvě Ribbentropa v Moskvě 28. září byla posunuta na východ až k Bugu. Za tento sovětský "ústupek" oproti tajnému protokolu z 23. srpna přepustilo Německo Litvu do sféry sovětských zájmů. Rozdělení Polska umožnilo SSSR anektovat rozsáhlá území 180 000 km čtverečních s 12 000 000 obyvatel běloruské, ukrajinské a polské národnosti. Po předstíraném plebiscitu byla 1. a 2. listopadu tato území připojena k sovětským republikám Ukrajině a Bělorusku.

   V té době už NKVD tyto kraje značně "pročistila". První přišli na řadu Poláci, kteří byli hromadně zatýkáni a deportováni jako "nepřátelské živly". Nejvíce na mušce byli pozemkoví vlastníci, průmyslníci, obchodníci, úředníci, policisté a "vojenští osadníci" (osadnicy wojskowi), kteří od polské vlády dostali kousek půdy v pohraničních oblastech za vojenskou službu v sovětsko-polské válce 1920. Podle statistik oddělení gulagu pro zvláštní osadníky bylo od února 1940 do června 1941 jen z území připojených k SSSR v září 1939 deportováno 381 000 polských civilistů jako zvláštní osadníci na Sibiř, do Archangelska, Kazachstánu a dalších vzdálených krajů SSSR. Čísla udávaná polskými historiky jsou mnohem vyšší, řádově 1 000 000 deportovaných. Bohužel nemáme k dispozici přesný údaj o zatčeních a deportacích civilního obyvatelstva prováděných od září 1939 do ledna 1940.

   Pokud jde o následující období, uvádějí dnes dostupné archivy tři velké deportační razie ve dnech 9. a 10. února, 12. a 13. dubna a 28. a 29. června 1940. Cesta tam a zpět z polské hranice na Sibiř, Kazachstán a Dálný sever zabrala konvojům dva měsíce. Co se týče polských válečných zajatců, z 230 000 jich do léta 1941 přežilo pouze 82 000. Ztráty v řadách polských zvláštních osadníků byly rovněž obrovské. Po dohodě s polskou exilovou vládou udělila totiž v srpnu 1941 sovětská vláda amnestii Polákům deportovaným od listopadu 1939, ale našla se stopa pouze 243 100 zvláštních osadníků, zatímco jich od února 1940 do června 1941 bylo deportováno nejméně 381 000. Amnestie se týkala celkem 388 000 polských válečných zajatců, internovaných utečenců a deportovaných civilistů. Několik set tisíc jich během minulých dvou let zmizelo. Řada z nich byla popravena pod záminkou, že byli "zuřivými a zapřisáhlými nepřáteli sovětské moci".

   K nim patřilo v první řadě 25 700 důstojníků a polských civilistů, které Berija v dopise Stalinovi z 5. března 1940 navrhl dát zastřelit. Část pohřebiště s pozůstatky obětí objevili v dubnu 1943 Němci v katynském lese. V několika společných hrobech byly ostatky 4 000 polských důstojníků. Sovětské úřady se snažily obvinit z masakru Němce a teprve v roce 1992 při návštěvě Borise Jelcina ve Varšavě přiznaly, že za vyvraždění polské elity v roce 1940 nesli přímou zodpovědnost Stalin a členové politbyra.

   Ihned po anexi krajů patřících dříve Polsku a v souladu s dohodami s nacistickým Německem povolala sovětská vláda do Moskvy šéfy estonské, lotyšské a litevské vlády a donutila je podepsat "smlouvu o vzájemné pomoci", podle které tyto země poskytnou SSSR vojenské základny. Brzy nato se v Estonsku usadilo 25 000 sovětských vojáků, v Lotyšsku 30 000 a v Litvě 20 000. Tato čísla o mnoho převyšovala počet vojáků v armádách těchto zemí, které byly oficiálně dosud samostatné. Usazení sovětských vojsk v říjnu 1939 znamenalo skutečný konec nezávislosti baltských zemí. Již 11. října vydal Berija rozkaz "vymýtit z těchto zemí všechny protisovětské a antisociální živly". Od té doby znásobila sovětská vojenská policie zatýkání důstojníků, úředníků a intelektuálů považovaných za málo spolehlivé vzhledem k dalším cílům SSSR.

   V červnu 1940, nazítří po bleskovém vítězném úderu německých vojsk ve Francii, rozhodla sovětská vláda naplnit všechny klauzule tajného protokolu z 23. srpna 1939. Pod záminkou "provokací proti sovětským posádkám" zaslala 14. června baltským vládám ultimátum s výzvou, aby vytvořily "takovou vládu, která by zaručila čestné plnění smlouvy o vzájemné pomoci a zneškodnila její odpůrce". V následujících dnech okupovalo baltské země několik stovek tisíc sovětských vojáků. Do baltských hlavních měst vyslal Stalin své zástupce pověřené všechny tyto tři republiky posovětštit: prokurátora Vyšinského do Rigy, Ždanova do Tallinu a šéfa politické policie a náměstka ministra zahraničních věcí Děkanozova do Kaunasu. Parlamenty a tamní místní instituce byly rozpuštěny a většina jejich členů zatčena. Komunistická strana směla jako jediná navrhnout kandidáty do voleb, které se konaly 14. a 15. července 1940.

   V týdnech, které této frašce předcházely, zatkla NKVD pod velením generála Serova asi 15 000 až 20 000 "nepřátelských živlů". Jenom v Lotyšsku bylo začátkem července na místě zastřeleno 1 480 odpůrců. Parlamenty vzešlé z těchto voleb zažádaly o přičlenění jejich země k SSSR, což Nejvyšší sovět začátkem srpna přirozeně vyslyšel a vyhlásil vznik tří nových sovětských socialistických republik. Zatímco 8. srpna Pravda psala, že "slunce velké stalinské ústavy bude napříště rozlévat své blahodárné světlo na nová území a nové národy", nastala pro baltské země doba zatýkání, deportací a poprav.

   V archivech se dochovaly podrobnosti o průběhu velké operace odsunu společensky nepřátelských živlů z baltských zemí, Moldavska, Běloruska a západní Ukrajiny, který se uskutečnil v noci ze 13. na 14. červen 1941 podle rozkazů generála Serova. Celá akce byla připravena o několik týdnů dříve, když 16. května 1941 zaslal Berija Stalinovi svůj nejnovější plán "operace na vyčištění krajů nedávno připojených k SSSR od protisovětských, společensky nepřizpůsobivých a kriminálních živlů". Celkem mělo být v červnu 1941 deportováno 85 716 osob, z toho 25 711 Baltů. Bilanci baltské části této operace podal v hlášení ze 17. července 1941 Merkulov, muž číslo dvě v NKVD. V noci ze 13. na 14. června 1941 bylo deportováno 11 038 příslušníků rodin "buržoazních nacionalistů", 3 240 členů rodin bývalých četníků a policistů, 7 124 členů rodin bývalých pozemkových vlastníků, průmyslníků a úředníků, 1 649 členů rodin bývalých důstojníků a konečně 2 907 "různých". Podle tohoto dokumentu je zřejmé, že hlavy rodin byly zatčeny ještě předtím a pravděpodobně popraveny. Operace z 13. června se totiž zaměřila pouze na příslušníky rodin posuzovaných jako "sociálně nepřizpůsobivé".

   Každá rodina měla nárok vzít si s sebou zavazadla do sta kilogramů, včetně potravin na jeden měsíc, protože NKVD nezajišťovala stravování během transportu! Na místo určení, většinou do provincie Novosibirsk nebo do Kazachstánu, dorazily transporty až koncem července 1941. Do oblasti Altaje dorazili mnozí až v půli září! Kolik deportovaných zemřelo při cestě trvající šest až dvanáct týdnů v dobytčích vagonech, kde byli natěsnáni po 50 a s sebou měli jen to, co stačili pobrat v noci během svého zatčení? Další operaci velkého rozsahu naplánoval Berija na noc z 27. na 28. červen 1941. Volba tohoto data potvrzuje, že nejvyšší představitelé sovětského státu vůbec nečekali německý útok 22. června. Operace Barbarossa o několik let zdržela NKVD od pokračování čistky v baltských zemích.

   Několik dní po okupaci baltských zemí zaslala sovětská vláda ultimátum Rumunsku a požadovala v něm, aby SSSR byla okamžitě vrácena Besarábie, která byla součástí carského Ruska a figurovala v tajném sovětsko-německém protokolu z 23. srpna 1939. Navíc vláda požadovala, aby k SSSR byla připojena i Severní Bukovina, která k carské říši nikdy nepatřila. Němci ponechali Rumuny na holičkách a ti se podrobili. Bukovina a část Besarábie byly připojeny k Ukrajině; zbytek Besarábie se stal Moldavskou sovětskou socialistickou republikou, která byla vyhlášena 2. srpna 1940. Téhož dne Berijův pobočník Kobulov podepsal rozkaz k deportaci 31 699 "protisovětských živlů" žijících na území Moldavské SSR a 12 191 dalších "protisovětských živlů" z rumunských krajů přičleněných k Ukrajinské SSR. Podle dobře zaběhnuté techniky byly během několika měsíců všechny "živly" náležitě registrovány. Den před tím, 1. srpna 1940, nastínil Molotov před Nejvyšším sovětem triumfální obraz zisků ze sovětsko-německé dohody: za jeden rok bylo k Sovětskému svazu připojeno 23 000 000 lidí.

 

Dopis lidového komisaře vnitra L. Beriji Stalinovi, 5. března 1940, přísně tajné.

 

   K rukám soudruha Stalina.

 

   V táborech válečných zajatců NKVD v SSSR a ve věznicích v západních krajích Ukrajiny a Běloruska je dnes držena řada bývalých důstojníků polské armády, bývalých úředníků policie a polských zpravodajských služeb, členů nacionalistických kontrarevolučních stran, členů odhalených opozičních kontrarevolučních organizací, přeběhlíků a dalších, kteří jsou zavilými nepřáteli sovětské moci a prodchnuti nenávistí k sovětskému systému.

   Zajatí důstojníci armády a policie se v táborech snaží pokračovat v kontrarevoluční činnosti a provádějí protisovětskou agitaci. Každý z nich čeká jen na propuštění, aby se mohl aktivně zapojit do boje proti sovětské moci.

   Orgány NKVD v západních krajích Ukrajiny a Běloruska odhalily větší počet buřičských kontrarevolučních organizací. V čele všech těchto organizací působí bývalí polští důstojníci armády a policie spolu s četníky.

   Mezi bývalými přeběhlíky a těmi, kdo narušili hranice státu, je řada osob, o kterých se zjistilo, že patří ke kontrarevolučním špionážním a odbojovým organizacím.

   V zajateckých táborech je vězněno 14 736 bývalých důstojníků, úředníků, pozemkových vlastníků, policistů, četníků, vězeňských dozorců, usedlíků v pohraničních krajích (osadniki) a zpravodajských agentů (z nichž je více než 97 % Poláků). Do tohoto počtu nejsou zahrnuti prostí vojáci ani poddůstojníci.

   Vyčíslení je následující:

- generálové, plukovníci a podplukovníci: 295;

- majoři a kapitáni: 2 080;

- poručíci, podporučíci a aspiranti: 6 049;

- důstojníci a poddůstojníci policie, pohraniční stráže a četnictva: 1 030;

- policisté, četníci, vězeňští dozorci a zpravodajští agenti: 5 138;

- úředníci, pozemkoví vlastníci, kněží a usedlíci v pohraničních krajích: 144.

 

   Ve věznicích v západních krajích Ukrajiny a Běloruska je dalších 18 632 mužů (z toho 10 865 Poláků).

   Vyčíslení je následující:

- bývalí důstojníci: 1 207;

- bývalí zpravodajští agenti, policisté a četníci: 5141;

- špioni a sabotéři: 347;

- bývalí pozemkoví vlastníci, továrníci a úředníci: 465;

- členové různých kontrarevolučních odbojových organizací a různé živly: 5 345;

- přeběhlíci: 6 127.

 

   Vzhledem k tomu, že všechna tato individua jsou zarytými a zuřivými nepřáteli sovětské moci, soudí NKVD SSSR, že je nezbytné:

   1.  Dát rozkaz, aby NKVD SSSR pohnala před zvláštní soudy:

   a)  14 700 bývalých důstojníků, úředníků, pozemkových vlastníků, policistů, zpravodajských agentů, četníků, usedlíků v pohraničních krajích a vězeňských dozorců, kteří jsou vězněni v táborech válečných zajatců;

   b)  11 000 členů různých kontrarevolučních špionážních a záškodnických organizací, bývalých pozemkových vlastníků, továrníků, bývalých důstojníků polské armády, úředníků a přeběhlíků, kteří byli zatčeni a jsou ve věznicích západních krajů Ukrajiny a Běloruska, a VYNESLA NAD NIMI NEJVYŠŠÍ TREST: SMRT ZASTŘELENÍM.

   2.  Jednotlivé případy se budou projednávat bez předvádění zadržených a bez vznesení obvinění; závěry vyšetřování a konečný rozsudek budou sděleny následovně:

   a)  formou potvrzení, která vystaví Správa pro případy válečných zajatců NKVD SSSR pro osoby vězněné v táborech válečných zajatců;

   b)  formou potvrzení, která vystaví NKVD Ukrajinské SSR a NKVD Běloruské SSR pro ostatní vězněné osoby.

   3.  Případy budou posuzovat a rozsudky vynášet tribunály složené ze tří osob: soudruhů Merkulova, Kobulova a Baštakova.

 

Lidový komisař ministerstva vnitra SSSR L. Berija.

 

   Rok 1940 byl ale významný i z jiného důvodu: počet vězňů gulagu, osob deportovaných a držených v sovětských věznicích a počet trestních rozsudků dosáhl svého vrcholu. K 1. lednu 1941 bylo v táborech gulagu 1 930 000 vězňů, tedy nárůst o 270 000 vězňů během jednoho roku; více než 500 000 osob bylo deportováno z "posovětštěných" území a přibylo k zvláštním osadníkům, jichž bylo koncem roku 1939 evidováno 1 200 000; v sovětských věznicích, jejichž kapacita byla teoreticky 234 000 míst, bylo vězněno 462 000 osob; výjimečný nárůst toho roku zaznamenal i celkový počet trestních rozsudků, který se zvýšil ze 700 000 na přibližně 2 300 000.

   Tento obrovský nárůst byl důsledkem bezprecedentního kriminalizování sociálních vztahů. V kolektivní paměti pracujících zůstane rok 1940 rokem dekretu z 26. června o "přijetí osmihodinového pracovního dne, sedmidenního pracovního týdne a o zákazu opouštět z vlastního popudu pracoviště", který platil pro dělníky. Jakákoli neodůvodněná absence, počínaje více než dvacetiminutovým pozdním příchodem, byla napříště trestně stíhána. Provinilcům hrozilo 6 měsíců "nápravných prací" bez odnětí svobody, 25 % srážka z platu s možnosti 2 až 4 měsíců uvěznění.

   Další dekret z 10. srpna 1940 obnášel tresty odsunu do tábora na 1 až 4 roky za "projevy chuligánství", výrobu zmetků a drobné krádeže na pracovišti. V podmínkách fungování sovětského průmyslu mohl pod metlu tohoto nového "zločinného zákona" padnout za oběť jakýkoli dělník.

   Tyto dekrety, které zůstanou v platnosti až do roku 1956, znamenaly novou etapu v trestech v oblasti pracovního práva. Během prvních 6 měsíců jejich účinnosti bylo odsouzeno více než 1 500 000 osob, z nichž asi 400 000 do vězení; tím se vysvětluje obrovský nárůst počtu vězněných od léta 1940. Počet chuligánů odsouzených do tábora vzrostl ze 108 000 v roce 1939 na 200 000 v roce 1940.

   Konec Velkého teroru tak poznamenala nová ofenziva nemající od roku 1932 obdoby, vedená proti prostým lidem, kteří se odmítali podrobit kázni v továrně nebo v kolchozu. Reakcí na zločinné zákony z léta 1940 bylo, že mnoho dělníků, soudě podle hlášení informátorů NKVD, projevilo "nezdravého ducha", hlavně v prvních měsících nacistické invaze. Otevřeně požadovali "eliminaci Židů a komunistů" a šířili "provokativní řeči", podobně jako onen moskevský dělník, jehož slova se donesla na NKVD: "Když Hitler zabírá naše města, vylepuje plakáty s nápisem Nepoženu dělníky před soud jako vaše vláda za to, že přijdou o 20 minut později do práce." Takové řeči se trestaly co nejpřísněji, jak dokazuje zpráva vojenského generálního prokurátora o "zločinech a přečinech spáchaných na železnicích od 22. června do 1. září 1941", kde se hovoří o 2 524 rozsudcích, včetně 204 trestů smrti. Z těchto rozsudků bylo nejméně 412 za "šíření kontrarevolučních zpráv". Za tento zločin bylo k trestu smrti odsouzeno 110 železničářů.

   Sbírka nedávno uveřejněných dokumentů o "náladě veřejnosti" v Moskvě v prvních měsících války zdůrazňuje zmatek obyčejných lidí tváří v tvář německému postupu v létě 1941. Moskvané se zřejmě dělili do tří skupin - na "vlastence", "spodinu", kde vznikaly a odkud se šířily všechny fámy, a "defétisty", kteří si přáli vítězství Němců nad "Židy a bolševiky", mezi nimiž se nedělal rozdíl a byli stejnou měrou nenáviděni. V říjnu 1941 došlo v Ivanovské oblasti při demontáži textilních továren a jejich evakuaci dále na východ země k "protisovětským nepokojům". Poraženecké názory některých dělníků odhalily beznadějnou situaci, ve které se část dělnictva ocitala od roku 1940, kdy na ni začaly doléhat stále tvrdší zákony.

   Jelikož pro sovětské "podlidi", určené k vyhlazení nebo přinejlepším k otroctví, neotvíralo nacistické barbarství žádnou budoucnost, podařilo se mu smířit ve velikém vzepětí vlastenectví prostý lid s režimem. Stalin dokázal šikovně a působivě vyzdvihnout ruské nacionální a vlastenecké hodnoty. Ve slavném projevu k národu vysílaném rozhlasem 3. července 1941 použil dávnou výzvu, která celá století upevňovala národní soudržnost: "Bratři a sestry, naší vlasti hrozí vážné nebezpečí." Odkazy na velký ruský národ Plechanova, Lenina, Puškina, Tolstého, Čajkovského, Čechova, Lermontova, Suvorova a Kutuzova měly posloužit jako opora pro "svatou válku", pro "Velkou vlasteneckou válku". Při přehlídce dobrovolných sborů odcházejících 7. listopadu 1941 na frontu, zapřísahal Stalin vojáky, aby se bili podle vzoru slavného příkladu svých předků Alexandra Něvského a Dimitrije Donského, z nichž první zachránil ve 13. století Rusko před německými rytíři a druhý o století později svrhl tatarské jho.

 

12/ Rub vítězství

 

   Jedním z mnoha "bílých míst" sovětských dějin dlouho zůstávala zvlášť přísně tajená epizoda z "Velké vlastenecké války", která se týkala deportací celých národů hromadně podezíraných z "diverze, špionáže a kolaborace" s nacistickým okupantem. Až koncem 50. let začaly úřady připouštět, že při obviněních z "kolektivní kolaborace" docházelo k "excesům" a "zevšeobecňování". V 60. letech byla obnovena právní existence určitého počtu autonomních republik, které byly vymazány z mapy za kolaboraci s okupanty. Avšak teprve v roce 1972 získali příslušníci deportovaných národů konečně teoretické povolení "zvolit si svobodně místo bydliště". A krymští Tataři si na plnou rehabilitaci museli počkat až do roku 1989. Nejpřísnější utajení obestíralo až do poloviny 60. let postupné odvolávání sankcí proti "trestaným národům" a dekrety vydané před rokem 1964 nebyly nikdy zveřejněny. Teprve až v "deklaraci Nejvyššího sovětu" ze 14. listopadu 1989 sovětský stát konečně uznal "zločinnou nezákonnost barbarských činů, kterých se stalinský režim dopustil vůči hromadně deportovaným národům".

   První kolektivně deportovanou etnickou skupinou byli Němci hned několik týdnů po napadení SSSR nacistickým Německem. Podle sčítání lidu z roku 1939 žilo v SSSR 1 427 000 Němců, z nichž většina byla potomky německých osadníků, které povolala Kateřina II., sama původem z Hesenska, aby osídlili rozlehlé pustiny na jihu Ruska. V roce 1924 vytvořila sovětská vláda Autonomní republiku povolžských Němců. Těchto "povolžských Němců" bylo asi 370 000 a představovali zhruba pouhou čtvrtinu německé populace usazené jak v Rusku (v oblasti Saratova, Stalingradu, Voroněže, Moskvy, Leningradu atd.), tak na Ukrajině (390 000 osob), na Severním Kavkazu (v oblastech Krasnodaru, Ordžonikidze, Stavropolu) či na Krymu a v Gruzii. 28. srpna přijalo prezidium Nejvyššího sovětu dekret, podle kterého měla být veškerá německá populace z Autonomní republiky povolžských Němců z oblastí Saratova a Stalingradu deportována do Kazachstánu a na Sibiř. Podle slov deklarace bylo toto rozhodnutí pouze preventivním humanitárním opatřením!

 

Výňatek z dekretu prezidia Nejvyššího sovětu z 28. srpna 1941 o kolektivní deportaci Němců.

 

   Podle věrohodných informací získaných od vojenských orgánů jsou mezi německým obyvatelstvem v Povolží tisíce a desetitisíce záškodníků a špionů, kteří mají na první signál z Německa organizovat atentáty v oblastech, kde žijí povolžští Němci. Přítomnost takového množství sabotérů a špionů v řadách povolžských Němců nikdo sovětským orgánům neoznámil; důsledkem je, že se v německé populaci skrývají nepřátelé lidu a sovětské moci...

   Jestliže němečtí záškodníci a špioni vyvinou na rozkaz Německa v republice povolžských Němců a okolních okresech rozvratnou činnost, poteče krev a sovětská vláda bude nucena v souladu s válečnými zákony přijmout trestná opatření proti veškeré německé populaci v Povolží. Ve snaze vyhnout se tak politováníhodné situaci a velkému krveprolití usoudilo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR, že je nezbytné veškeré německé obyvatelstvo z Povolží přemístit do jiných okresů a poskytnout mu půdu a státní pomoc při usídlení v nových krajích.

   K tomuto přesunu jsou vyčleněny okrsky s dostatkem půdy v krajích Novosibirsk a Omsk, na území Altaje a Kazachstánu a v dalších pohraničních oblastech.

 

   V situaci, kdy Rudá armáda ustupovala na všech frontách a denně přicházela o desítky tisíc zabitých a zajatých, vyčlenil Berija z armád NKVD asi 14 000 mužů na tuto operaci, již řídil zástupce lidového komisaře vnitra generál Ivan Serov, který se vyznamenal již při čistkách v baltských republikách. Vzhledem k okolnostem a nečekanému debaklu Rudé armády byly operace provedeny bez průtahů. Mezi 3. a 20. zářím 1941 bylo v 230 konvojích po 50 vagonech deportováno 446 480 Němců, tedy asi po 2 000 osobách v jednom konvoji! Průměrnou rychlostí několika kilometrů za hodinu trvalo transportům 4 až 8 týdnů, než dorazily na místo určení do oblasti Omské, Novosibirské, kraje Barnaulského na jihu Sibiře a na území Krasnojarska ve východní Sibiři. Podobně jako při předchozích deportacích z baltských zemí byl "přemísťovaným osobám" podle úředních pokynů "poskytnut čas (sic!) na sbalení zásob minimálně jednoho měsíce"!

   Zatímco probíhala tato hlavní deportační operace, množily se v závislosti na válečných zvratech akce vedlejší. Ještě 29. srpna 1941 nabízeli Molotov, Malenkov a Ždanov Stalinovi, že "vyčistí" kraj a město Leningrad od 96 000 individuí německého a finského původu. 30. srpna dorazily německé armády k Něvě a odřízly železniční spojení mezi Leningradem a zbytkem země. Den ode dne narůstala hrozba obklíčení města, přičemž příslušné orgány nepodnikly žádná opatření k evakuaci civilních obyvatel Leningradu ani sebemenší přípravu k zajištění zásob potravin. Přitom Berija téhož 30. srpna rozeslal oběžník s příkazem k deportaci 132 000 osob z oblasti Leningradu, z toho 96 000 vlakem a 36 000 po řece. NKVD stačila zatknout a deportovat pouze 11 000 sovětských občanů německé národnosti.

   V následujících týdnech proběhly podobné operace v oblasti Moskva (9 640 Němců deportovaných 15. září), Tula (2 700 deportovaných 21. září), Gorkij (3 162 deportovaných 14. září), Rostov (38 288 od 10. do 20. září), Záporoží (31 320 od 25. září do 10. října), Krasnodar (38 136 deportovaných 15. září), Ordžonikidze (77 570 deportovaných 20. září). Během měsíce října 1941 došlo ještě na 100 000 Němců sídlících v Gruzii, Arménii, Ázerbájdžánu, na Severním Kavkazu a na Krymu. Celková bilance přesunu Němců ukazuje, že k 25. prosinci 1941 bylo deportováno 894 600 osob, ponejvíce do Kazachstánu a na Sibiř. Připočteme-li Němce deportované v roce 1942, dojdeme k číslu 1 209 430 deportovaných za méně než rok, od srpna 1941 do června 1942. Vzpomeňme si, že podle sčítání lidu z roku 1939 čítala německá populace v SSSR 1 427 000 osob.

   Takže 82 % Němců rozesetých po celém sovětském území bylo deportováno, i když katastrofální situace země na prahu zhouby vyžadovala, aby se veškeré síly vojska a policie zaměřily na ozbrojený boj proti nepříteli, a nikoli na deportace statisíců nevinných sovětských občanů. Procento deportovaných sovětských občanů německého původu bylo ve skutečnosti ještě vyšší, vezmeme-li v potaz desítky tisíc vojáků a důstojníků německého původu, kteří byli staženi z jednotek Rudé armády a v disciplinárních rotách "Armády práce" posláni do Vorkuty, Kotlasu, Kemerova, Čeljabinska; jen v tomto městě pracovalo při stavbě hutnického kombinátu více než 25 000 Němců. Upřesněme, že podmínky práce a přežití v disciplinárních rotách Armády práce nebyly o nic lepší než v gulagu.

   Kolik deportovaných během transportu zemřelo? Nemáme k dispozici žádnou celkovou bilanci a rozptýlené údaje o tom či onom transportu jsou v kontextu války a krutostí apokalypsy tohoto období těžko sledovatelné. Kolik konvojů v chaosu podzimu 1941 nikdy nedospělo na místo určení? Koncem listopadu mělo "podle plánu" dorazit do oblasti Karagandy 29 600 deportovaných Němců. Při sčítání k 1. lednu 1942 se zjistilo, že jich dojelo jen 8 304. Plán pro Novosibirský kraj stanovoval 130 998 osob, ale napočítáno jich bylo jen 116 612. Kam přišli ostatní? Zemřeli cestou? Byli odvezeni jinam? Do Altajské oblasti, pro kterou se "plánovalo" 11 000 deportovaných, jich přibylo 94 799! Výmluvnější než tato čísla jsou všechna hlášení NKVD o usazování deportovaných, která jednohlasně zdůrazňují "nepřipravenost hostitelských krajů".

   Utajení zavazuje, a tak byly místní úřady o příjezdu desítek tisíc deportovaných informovány až na poslední chvíli. Protože nebylo připraveno žádné ubytování, byli deportovaní umisťováni kamkoli, do přístřešků, stájí nebo pod širé nebe, i když se blížila zima. Jelikož po mobilizaci odešla na frontu většina dělníků a úřady již za těch deset let získaly zkušenosti, provádělo se "ekonomické rozřazení" nově deportovaných rychleji než zařazování kulaků deportovaných v roce 1930, kteří byli ponecháni uprostřed tajgy. Za několik měsíců byla většina deportovaných přidělena jako ostatní zvláštní osadníci do kolchozů, sovchozů a průmyslových podniků za mimořádně tvrdých a nejistých podmínek bydlení, práce a stravování a v rámci komandatury NKVD.

 

      Po deportaci Němců přišla druhá velká vlna deportace v listopadu 1943 až červnu 1944, při níž bylo 6 národů - Čečeni, Ingušové, krymští Tataři, Karačajevové, Balkaři a Kalmykové - deportováno na Sibiř, do Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu pod záminkou, že "hromadně kolaborovaly s nacistickým okupantem". Tato hlavní vlna postihla asi 900 000 osob a v červenci až prosinci 1944 po ní následovaly další operace určené na "očištění" Krymu a Kavkazu od několika dalších národností pokládaných za "nespolehlivé": Řekové, Bulhaři, Arméni z Krymu, Meschétští Turci, Kurdové a Chemšinové z Kavkazu.

   Nedávno otevřené archivy a dokumenty nepřinášejí žádné nové informace o údajné kolaboraci horských národů Kavkazu, Kalmyků a krymských Tatarů s nacisty. V tomto bodě se můžeme držet jen určitého počtu faktů, které pouze naznačují, že na Krymu, v Kalmykii, v Karačajevské oblasti Kabardinsko-balkarské republiky existovala omezená hnízda kolaborantů, nikoliv však všeobecná kolaborace povýšená na skutečnou politiku. Nejspornější kolaborantské aféry spadají do období po porážce Rudé armády u Rostova na Donu v červenci 1942 a po německé okupaci Kavkazu na jaře 1943. V období bezvládí mezi odchodem Sovětů a příchodem nacistů založilo tenkrát několik místních osobností "národní výbory" v Mikojanu-Šacharu v autonomní oblasti Karačajevsko-čerkezské, v Nalčiku v autonomní republice Kabardinsko-balkarské a v Elistě v Kalmycké autonomní republice. Německá armáda uznala svrchovanost těchto výborů, které pak požívaly po několik měsíců samostatnost náboženskou, politickou a hospodářskou. Poté, co kavkazská zkušenost posílila "muslimský mýtus" v Berlíně, dostali povolení založit svůj Ústřední muslimský výbor se sídlem v Simferopolu i krymští Tataři.

   Z obavy před oživením všetatarského hnutí, které sovětská moc zlomila začátkem 20. let, nepovolily však nacistické úřady krymským Tatarům nikdy takovou autonomii, kterou měli po několik měsíců Kalmykové, Karačajevové či Balkaři. Oplátkou za poskytnutou, skoupě odměřenou autonomii postavily místní orgány několik oddílů pro boj proti partyzánům, kteří zůstali věrní sovětskému režimu. Celkem šlo o několik tisíc mužů tvořících málo početné jednotky: šest tatarských rot na Krymu a jeden kalmycký jízdní sbor.

   Co se týče autonomní republiky Čečensko-ingušské, tu pouze částečně okupovaly nacistické oddíly po dobu asi deseti týdnů od začátku září do poloviny listopadu 1942. Po kolaboraci tu nebyla nejmenší stopa. Je ovšem pravda, že Čečeni, kteří po několik desetiletí až do kapitulace v roce 1859 odolávali ruské kolonizaci, zůstali neporobeným národem. Sovětská moc již dříve zorganizovala několik trestných výprav, v roce 1925 kvůli zabavení části zbraní v držení obyvatelstva a v letech 1930-1932 s cílem zlomit odpor Čečenů a Ingušů proti kolektivizaci. V březnu-dubnu 1930 a potom v dubnu-květnu 1932 musely zvláštní jednotky NKVD nasadit do boje proti "banditům" dělostřelectvo a letadla. Mezi ústřední mocí a tímto nezávislým národem, který nikdy nepřijal nadřazenost Moskvy, vládl tedy hluboký rozpor.

   Pět velkých deportačních akcí v období od listopadu 1943 do května 1944 proběhlo podle dobře zajetého scénáře a na rozdíl od prvních deportací kulaků se vyznačovalo "pozoruhodnou operativní výkonností", jak říkal i sám Berija. Fáze "technické přípravy" byla pečlivě zajišťována po několik týdnů za osobního dohledu Beriji a jeho pobočníků Ivana Serova a Bogdana Kobulova, kteří byli přímo na místě ve speciálním obrněném vlaku. Bylo potřeba vypravit obrovské množství transportů: 46 konvojů po 60 vagonech na deportaci 93 139 Kalmyků ve čtyřech dnech od 27. do 30. prosince 1943; 194 konvojů po 65 vagonech na deportaci 521 247 Čečenů a Ingušů během čtyř dní, od 23. do 28. února 1944. Na těchto mimořádných operacích nešetřila NKVD prostředky: na odsun Čečenů a Ingušů nasadila NKVD  nejméně 119 000 mužů ze speciálních oddílů, a to ve chvíli, kdy nejvíce zuřila válka!

   Operace byly načasované hodinu po hodině a začínaly zatýkáním "potenciálně nebezpečných živlů", tedy asi 1 až 2 % obyvatelstva, které tvořily převážně ženy, děti a starci, protože velká část mužů ještě při síle byla povolána do armády. Máme-li věřit hlášením z akce zasílaným do Moskvy, operace probíhaly velice rychle. Tak například při razii na krymské Tatary ve dnech 18. až 20. května 1944 telegrafovali již první večer Kobulov a Serov, kteří operaci veleli, Berijovi: "Do 20. hodiny dnešního dne jsme provedli přesun 90 000 osob na nádraží. 17 konvojů již dopravilo 48 400 osob na místo určení. 25 konvojů se právě vypravuje. Při operaci nedošlo k žádným incidentům. Akce pokračuje." Na druhý den, 19. května, informoval Berija Stalina, že do večera tohoto druhého dne bylo na nádražích shromážděno 165 515 osob, 136 412 z nich již odjelo s transportem "na místo určení stanovené v instrukcích". Třetího dne, 20. května, telegrafovali Serov a Kobulov Berijovi, aby mu oznámili, že operace skončila v 16.30 hodin. 63 konvojů celkem se 173 287 lidmi bylo již na cestě. Čtyři poslední konvoje s 6 727 zbývajícími měly vyrazit ještě týž večer.

   Když čteme byrokratická hlášení NKVD, vidíme, že všechny operace spojené s odsunem sta tisíců lidí byly čistou formalitou, každá další operace byla jen "úspěšnější", "účinnější" a "lacinější" než ty předcházející. Po deportaci Čečenů, Ingušů a Balkarů sepsal funkcionář NKVD, jistý Milstejn, dlouhé hlášení o. . . "úspoře vagonů, prken, kbelíků a lopat (. . .) při posledních deportacích v porovnání z operacemi předchozími".

   Dále psal: "Po zkušenosti s transportem Karačajevců a Kalmyků jsme mohli přijmout jistá opatření na snížení počtu konvojů a jízd. Do každého dobytčího vagonu jsme směstnali 45 lidí místo dřívějších 40 a umístili k nim i jejich osobní zavazadla, takže jsme ušetřili množství vagonů, tedy celkem 37 548 metrů prken, 11 834 kbelíků a 3 400 kamen."

   Jaká hrůzyplná skutečnost se skrývala za byrokratickou představou operace, která byla z hlediska NKVD dokonale úspěšná? Zde je několik svědectví získaných na konci 70. let od Tatarů, kteří přežili: "Cesta až na nádraží v Zerabulaku s Samarkandském kraji trvala 24 dní. Odtud nás odvezli do kolchozu Pravda. Museli jsme opravovat káry. (. . .) Pracovali jsme a měli hlad. Mnozí se sotva drželi na nohou. Z naší vesnice deportovali 30 rodin. Přežili jeden nebo dva z pěti rodin. Ostatní pomřeli hladem nebo nemocí." Jiný pamětník vyprávěl: "V neprodyšně uzavřených vagonech umírali lidé jako mouchy z hladu a nedostatku vzduchu: nedávali nám jíst ani pít. Obyvatelstvo ve vesnicích, kterými jsme projížděli, bylo naladěno proti nám; řekli jim, že převážejí zrádce vlasti, a tak se vrata vagonů otřásala pod sprškou kamení. Když uprostřed kazašských stepí vagony otevřeli, dali nám vojenský příděl potravin, ale nic k pití, a přinutili nás vyházet mrtvé podél kolejí bez pohřbení. Pak jsme se znovu rozjeli."

   Po příjezdu na místo určení, do Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a na Sibiř, byli deportovaní přiděleni do kolchozů a podniků. Jejich denním údělem byly problémy s bydlením, prací a boj o přežití, jak dosvědčují všechny zprávy zasílané do centra místními orgány NKVD a uchovávané ve velmi bohatém fondu "zvláštního osídlování" gulagu.