Holčičko vař!
Mám jeden velký hendikep... hendikep jinak zdravé dospělé ženy – nevynikám v ničem, co se běžně praktikuje v kuchyni (kromě jezení). Před lety mi to bylo šumák. Vaření a pečení jsem považovala za nepodstatný bonus, který může žena nabízet (důležitá je přece délka sukně a umět si koketně olíznout rty). Pokud by dnes nějaký muž vznesl dotaz „jaká jsem v kuchyni“, sklopila bych oči a červenala se, jako by se ptal: „Máš dneska kalhotky, když je takovej hic?“ (Ne, špatný příklad... Na takovou otázku bych totiž dokázala odpovědět celkem suverénně. Nestydím se za to, že v létě jejich nošení vážně občas vynechávám).
Váhám, na co mám svést svoje kulinářské flákání... Co třeba na nedostatečně motivované geny? (Výrok jednoho z mých rodičů – pohlaví raději neprozradím – zní: „Vaření je přehlídka ztracenýho času“) Nebo na celoživotní dietaření? (Ve vodě dušená zelenina a vysušené prso stresovaného opeřence k experimentům příliš nemotivuje)... Jo, to by šlo. Ale no tak, děvče, buď k sobě upřímná! Čarování v kuchyni blokuje Tvůj absolutní NEtalent pro kombinování koření a doslova šnečí rychlost při doprovodných kuchařských činnostech.
Ano, krájím cokoliv asi tak rychle, jako se ráno maluju (kdo měl někdy tu čest, ví, že se jedná o proceduru málem na půldenní dovolenou) a běžný trojobal na řízky je pro mě úkon, před kterým si musím nejdřív nastudovat technologický postup. Do každé krmě bych nejraději nacpala tunu skořice, zázvoru, kurkumy a chilli (neb to zrychluje metabolismus a prospívá dle čínských mouder trávení) a vůbec mě nezajímá, že k míchaným vajíčkům, tuňákovi nebo vepřové panence se tahle kombinace minimálně NEHODÍ (výraz mých neteří by byl drsnější: „ble!“). Tak jako zdatní kuchaři dávají do vaření kus sebe - svého nitra, já ho obohacuji o kusy svých nehtů, prstů, miliony červených krvinek, a pokud někde, kde se pohybuji, ucítíte spáleninu, můžete si být jisti, že se nespálil jen obsah pánve či hrnce, nýbrž i rozsáhlé centimetry čtvereční mojí kůže.
Pravdou je, že dříve (ó to už je let!) jsem pravidelně pekla. Ovšem ani v tomto případě jsem neaspirovala na titul food blogerky roku. Za splácání všeho, co spíž dá – včetně zbytků alkoholu – do bábovkové formy nebo naplnění plechu směsí dle bestselleru „Delikatesy pejska a kočičky“ vskutku nelze očekávat oslavné ódy. A nad pudinkem z prášku se sofistikovaně rozlámanými sušenkami promáčenými kupovaným kompotem si taky nikdo neutře kapající slinu. Prostě, jakmile neděláte čískejky, karotkejky, třicetiposchoďový dorty, případně Vám někde u topení nekyne každý víkend těsto na buchty a spol., nejste NIC ... respektive umíte PRD!
A já bych přitom tak ráda byla NĚKDO... a uměla HODNĚ! Tak co s tím udělám?... Vzdám se? Složím vařečky a vyvěsím bílou utěrku v bitvě se zručnějšími kamarádkami, kolegyněmi, sokyněmi či milovanou sestrou? A nebo provedu nálet na regály obchodních center - nakoupím tuny předraženého másla, bezlepkovou, lepkovou, hrubou, polohrubou, hladkou i extra hladkou mouku a čokolády z kvalitních kakaových bobů ze všech světových plantáží -, vybrakuji řeznické chlaďáky, vytahám si ruce zeleninou narvanými síťovkami z Náplavky a doma si pak natáhnu květovanou zástěrku, sebevědomě vyprsím hrudník a dokážu si, že na to mám? Pche... asi těžko! Nicméně slibuji, že se na studium trouby a sporáku úplně nevyprdnu. A rozhodně svoje budoucí snažení náležitě zdokumentuji (minimálně slovně).