Základy psychologie 1.část
Psychologie (z řeckého ψυχή (psyché) = duše, duch, dech a -λογία (-logia) = věda, výzkum, nauka) je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí (souhrnně označované jako psychika) a snaží se je popsat, vysvětlit a predikovat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví, prostřednictvím psychoterapie jich lze navíc využít i k léčebným účelům. Člověk, zabývající se psychologií výzkumně i prakticky, bývá označován jako psycholog, člověk provádějící psychoterapii je psychoterapeut (v běžné řeči bývají tyto pojmy směšovány). Psychologové se snaží porozumět roli kognitivních funkcí v individuálním i sociálním chování včetně porozumění fyziologickým a neurobiologickým procesům podmiňujícím konkrétní funkce. Psychologové objevili a vysvětlili řadu klíčových pojmů a konceptů, jako například percepce, kognice, pozornost, emoce, motivace, osobnost, interpersonální vztahy či podvědomí. K jejich získávání jsou vyvíjeny empirické metody výzkumu pro objevování a vysvětlování příčinných i korelačních vztahů mezi proměnnými, i k jejich prostému popisu a interpretaci. Psychologie se řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se však pohybuje na plynulém rozmezí a zahrnuje výzkum z věd přírodních (týkající se např. zákonů lidského vnímání a percepce), sociálních i humanitních věd až po filozofii. Psychologické poznatky jsou používány ke zlepšení kvality života lidí – výzkumná zjištění ovlivňovala vznik zákonů regulujících trest smrti, náhled na homosexualitu či podmínek, za nichž je člověk trestně zodpovědný. Ačkoliv většina psychologů pracuje v psychodiagnostických oborech, zabývá se léčením mentálních poruch a jiných potíží formou psychoterapie či poradenství, anebo používá aplikované psychologické poznatky například v personalistice nebo marketingu, část psychologů se dále zabývá výzkumem na univerzitách i v soukromých společnostech.
Hlavní přístupy v psychologii - Podrobnější informace naleznete v článku Psychologické směry. V psychologii dnes existuje nejméně pět významných a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý svým vlastním a svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii a liší se definicí samotné psychologie, zaměřuje se na rozdílná témata a používá často svébytné výzkumné přístupy. Podle Seamona a Kenricka lze různé přístupy přirovnat k odlišným mapám stejného města – každá využívá jinou perspektivu, jedna se zaměřuje na linie ulic, druhá na topografii a třetí na podzemní sítě. Tyto přístupy vznikaly během vývoje psychologie, kdy se zdálo, že lze nalézt jednotné psychologické paradigma, a proto se ostře vůči sobě vyhraňovaly. Dnes však mezi přístupy, které přetrvaly, dochází opět k pozvolnému sbližování a jsou chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu. Mezi hlavní teoretické přístupy v psychologii patří následující.
Podrobnější informace naleznete v článku Biologická psychologie. Biologický přístup se zabývá studiem neurofyziologických procesů, mozku, „technickými“ aspekty vnímání a podobně. Zajímá se, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání, a vznikla díky možnosti aplikace biologických experimentů pro studium myšlenkových jevů. Využívá postupy, jako je například pozitronová emisní tomografie, funkční magnetická rezonance, a její součástí je také přístup nazývaný evoluční psychologie, která studuje genetické základy lidské psychiky a jejíž představitelé vesměs navázali na Darwinovo dílo. Tento přístup je nejvíce svázaný s biologickou psychologií, jednou ze základních psychologických věd. Biologický přístup chápe například depresi jako poruchu v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (který se podílí na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta. Mezi významné osobnosti tohoto přístupu patřili například Roger W. Sperry (1913–1994), William James (1842–1910), u nás pak František Koukolík (nar. 1941)