Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z farního věstníku září 2020

4. 9. 2020

ÚVODNÍK - O SVATÉM JERONÝMOVI

Z homilie papeže Benedikta XVI. z roku 2007.

Co se můžeme od svatého Jeronýma naučit my? Mám za to, že především toto: milovat Slovo Boží v Písmu Svatém. Svatý Jeroným říká: „Neznalost Písma znamená neznalost Krista“.

Proto je důležité, aby každý křesťan žil v kontaktu a osobním dialogu se Slovem Božím, darovaným nám v Písmu svatém. Tento náš dialog s Ním musí mít vždy dvě dimenze: z jedné strany to musí být dialog skutečně osobní, protože Bůh mluví s každým z nás skrze Písmo Svaté a pro každého má poselství. Musíme číst Písmo Svaté nejen jako slova z minulosti, ale jako Slovo Boží, které se obrací také k nám a snažit se chápat, co Pán chce říci nám.

Musíme mít ale přitom na paměti, že Slovo Boží je nám dáno k budování společenství, aby nás sjednotilo v pravdě naší cesty k Bohu. Přestože tedy zůstává Slovem osobním, je také Slovem, které buduje společenství. Proto jej musíme číst ve společenství s živou Církví.

Privilegovaným místem četby a naslouchání Slovu Božímu je liturgie, v níž slavením Slova a slavením přítomnosti Kristova Těla mezi námi nakonec Slovo ožívá, mluví k nám a je přítomné v našem životě.

Na paměti musíme také mít, že Slovo Boží překračuje doby. Lidská mínění přicházejí a odcházejí. To, co je dnes nejmodernější, bude zítra nejzastaralejší. Slovo Boží je však Slovem života věčného, nosí v sobě věčnost, to, co platí na vždy. Neseme-li v sobě Slovo Boží, pak v sobě neseme věčnost, život věčný.

 

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme navštívili „modlící se duchy“

Prázdniny a dovolené jsou nejlepším časem k výletům. Už spoustu let se v létě scházíme s bývalými kolegyněmi z práce a společně se všemi dětmi podnikáme výlety tam, kde jsme ještě nebyli. Letos výlet směřoval do Manětína a Nečtin.

„Když už budeme v tech místech, co kdybychom se podívali do kostela v Lukové.“ Navrhla kolegyně Jana. „To je dobrý nápad,“ přidala se kolegyně Lenka. „Viděla jsem fotky na internetu a je to super strašidelné!“

Trochu překvapující požadavek, ale proč ne. Je pravda, že pár kostelů jsme spolu už navštívily. Když byl kostel zchátralý, divily se obě, proč se o něj nestaráme, když byl opravený, pohoršily se, proč je to tam samé zlato…

A tak jsme na závěr výletu vyrazily do Lukové. Typická sudetská vesnice, kdysi kvetoucí, po odchodu Němců hynoucí na úbytě. Měla ale od 14. století vlastní faru, ještě v roce 1915 zde podle Katalogu bydlel farář Tomáš Harant (mimochodem rodák z Ostružna, pohřbený je v Kozolupech), který se staral o více než 500 duší. Kostel se tyčí na kopci nad vesnicí, každý víkend odpoledne se otevírá návštěvníkům dychtícím vidět „modlící se duchy“. Vytvořil je student architektury z plátna namočeného v sádře. Vymodeloval různé lidské postavy, jak stojí či sedí v lavicích, má to být hlavně připomínka původních obyvatel vesnice, vyhnaných po válce.

Davy současných návštěvníků kostela je ovšem vnímají jako strašidla, se kterými se vyfotí, prolezou celý kostel, vyfotí se ještě na kazatelně, na kůru u zpovědnice, u vyrabovaného hlavního oltáře, prostě všude…

Ticho, úctu, posvátno, modlitbu, nic z toho tady nehledejte. Kostel sv. Jiří se stal průchoďákem pro zvědavce a lovce senzací. Správce kostela, který u vchodu hlídá sklenici na „dobrovolné dary“, z toho viditelně moc velkou radost nemá. Na druhou stranu je si jistě dobře vědom, že bez těch „duchů“ by mu sem za víkend nepřišlo několik stovek lidí, z jejichž peněz se už třeba opravila věž, střecha, část omítky nebo statika kostela.     Ale zoufalé situace holt žádají zoufalá řešení. V nešťastném chrámu Páně působí trochu jako pěst na oko, co zbylo z nápisu na vítězném oblouku: „ein Bethaus“. Celý citát z Lukášova evangelia jistě znáte: „Můj dům je dům modlitby“. Při odchodu z kostela vypadali všichni zamyšleně. Nakonec to shrnula Lenka (zakládající si vždy na svém ateismu): „Tohle bys asi ve svém kostele nechtěla, viď?“

Nechtěla. Díky Bohu, to zatím není třeba.

 
SVATÍ NA ZÁŘÍ

Svatá Ludmila (svátek 16. září)

  Narodila se do rodiny pohanského knížete na hradě Pšov (dnešní zámek Mělník). Už jako patnáctiletá byla roku 875 provdána za českého knížete Bořivoje. Bořivojova sestra byla tehdy manželkou velkomoravského knížete Svatopluka, a právě na jeho dvoře se při jedné své návštěvě český kníže seznámil s biskupem Metodějem a byl od něho také s dalšími třiceti velmoži ze své družiny pokřtěn.

Zanedlouho poté přijala křest i jeho manželka Ludmila. Rychle si osvojila křesťanské zásady, zvláště laskavost a štědrost k chudým, pomáhala hlavně vdovám a sirotkům. V roce 889 kníže Bořivoj umírá a na jeho místo nastupuje nejstarší syn Spytihněv. Po jeho předčasné smrti se vlády ujal další syn Vratislav, který ale padl v boji proti Maďarům v únoru roku 921.

  Kníže Vratislav po sobě zanechal vdovu Drahomíru a sedm dětí, z nichž nejstarší Václav ještě nedosáhl plnoletosti. Vládla tedy za něj kněžna Drahomíra, ale výchovu následníka svěřili přední čeští velmožové jeho babičce Ludmile.  To se Drahomíry velmi dotklo, zvláště když Ludmila vštěpovala Václavovi křesťanské postoje a zásady. Nepomohlo ani to, že se Ludmila později stáhla na svůj hrad Tetín a do správy země nijak nezasahovala. Závist a nenávist v jádru stále pohanské kněžny Drahomíry vyvrcholila posláním dvou vrahů na hrad Tetín. Ti kněžnu Ludmilu v noci z 15. na 16. září roku 921 uškrtili jejím šátkem.

  U jejího hrobu na Tetíně došlo brzy k zázrakům, a když se kníže Václav ujal vlády, přenesl ostatky své babičky v listopadu roku 925 do kostela sv. Jiří na Pražském hradě. K oficiálnímu potvrzené svatosti kněžny Ludmily došlo ještě roku 1143 při návštěvě papežského legáta v Praze.

Svatá Ludmila je patronkou matek, babiček a křesťanských vychovatelů.

 
ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Spolky sv. Ludmily

  Již v 19. století vznikaly v českých zemích spolky nesoucí jméno sv. Ludmily. Tato světice byla vždy vnímána zejména jako patronka vdov, matek, babiček a chudých žen. Proto se Spolky sv. Ludmily zaměřovaly hlavně na charitativní činnost pro chudé dívky, ženy, nebo vdovy, kterých byla po napoleonských válkách plná Evropa.

  První spolek byl založen roku 1851 v Praze, v jeho čele stála hraběnka Kristina Schönbornová. Na začátku spolek organizoval hlavně kurzy šití pro nemajetné dívky, z měst i z venkova, aby se mohly uživit vlastní prací.

V roce 1865 se činnost rozšířila o školu, kde se dívky učily i kreslení, účetnictví, rytectví a dalším výtvarným oborům. To ovšem budilo pohoršení, že by se ženy měly věnovat takovým „uměleckým činnostem“, takže se spolek nakonec vrátil jen ke kurzům šití, které počestným občanům nevadily…

Také v Rokycanech byl v roce 1870 založen Spolek dam svaté Ludmily. Členky se věnovaly hlavně pořádání sbírek a obdarovávání chudých dětí na Vánoce a jiné svátky.

 

Příští rok 2021 uplyne 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily. V roce 2015 vznikl nový Spolek sv. Ludmily, který chce toto výročí důstojně připomenou, oslavit a představit osobnost svaté Ludmily konáním přednášek, výstav a bohoslužeb na místech, které jsou spjaty s osobou první české mučednice. Zakládajícími členy spolku byla města Beroun a Roztoky u Prahy (Levý Hradec), obec Tetín, farnost Beroun a farnost Roztoky. Později se připojila obec Svatý Jan pod Skalou.

V září 2020 organizuje spolek následující slavnostní bohoslužby:

V sobotu 12. září 2020 se na Tetíně koná řeckokatolická pouť,

bohoslužba začíná v 15. 00 hod.

V sobotu 19. září 2020 se v kostele sv. Ludmily na Tetíně koná hlavní pouť, mše svatá od 11. 00 hod.

Pouť v Levém Hradci se koná o víkendu 18. a 19. září 2020.

Pouť v Mělníku bude v kostele sv. Petra a Pavla, mše svatá od 10. 00 hod.

Pravoslavná Svatoludmilská pouť se koná na Tetíně 29. září 2020.

Součástí poutě na Tetíně 19. září je také celosvětový sraz Ludmil a Bořivojů.

 

Zprávy a oznámení

Diecézní pouť v sobotu 12. září 2020 bude v klášteře Teplá. Mše svatá začíná ve 14. 30 hod. Dopoledne program pro dospělé i děti (přednáška, diskuze, společná modlitba za diecézi, oběd, křížová cesta). Kdo se chce zúčastnit mše svaté v klášteře Teplá, musí mít vstupenku! K dostání u pana faráře. Platí pro vstup do kostela, mimo kostel vstupenku mít nemusíte.

 

Poutní mše svatá v kostele Narození Panny Marie v Křimicích na Horničce bude sloužena v neděli 6. září 2020 od 17. 00 hod.

 

Poutní mše svatá v kapli Povýšení svatého kříže na zámku v Křimicích bude sloužena v neděli 13. září od 17. 00 hod.

 

Pobožnost u obnovené kapličky na rozcestí k Rájové (Hracholusky) bude letos v sobotu 26. září 2020 od 10. 00 hod.

 

V pondělí 28. září 2020 oslavíme svátek sv. Václava v kostele v Nýřanech, mše svatá od 9. 00 hod.

 

V pondělí 28. září 2020 (státní svátek) bude zpřístupněn kostel Nejsvětější Trojice v Jezné, dříve zasvěcen svatému Václavu. Komentované prohlídky s kvízem pro chytré hlavičky budou každou celou hodinu od 13 do 18 hod.

 

Poutní mše svatá v Mariánské Týnici u Kralovic bude 6. září 2020 od 10. 00 hod. Hlavním celebrantem bude biskup Václav Malý.

 

V neděli 27. září 2020 bude sbírka na charitu. Z výtěžku budou podpořeny charitní domovy v Plzni.

 

V sobotu 3. října 2020 nebude z důvodu konání svatby pravidelná mše svatá ve Zbůchu.

 

 

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Nové Mitrovice potřetí

1902

  Roku 1902 dostal chrám Páně jubilejní dar, neb toho roku paramentní spolek a křesťanská Akademie společně převzala podílení chudých chrámů Páně. Dostali jsme bílý hedvábný ornát s krásně vyšívaným emblémem Beránka Božího. Ornát byl s plným příslušenstvím a něco drobného kostelního prádla přidáno. Ještě dosud byla paramenta schována ve skříních dubových sice, ale nepraktických, kam se mohly snadno zezadu dostati myši, které se sem na zimu vždy stěhují, pořídil jsem proto pro kostel Novo-Mitrovický objemnou skříň solidně zpracovanou panem Kadlecem, truhlářem zdejším, v ceně nízké – 100 korun. Paramenta byla do ní uložena i s částí vyšívaného kostelního prádla. Jsou tak v suchu a myši se do té skříně dosud nedostaly, kdežto v původní skříni již svými zoubky cupovaly.

  Přeji si, aby skříň na tom místě zůstala, neb je věnovaná kostelu! Budou-li následující důstojní páni toho dbáti a jako já činiti, vystačí jim roucha kostelní na dlouhá léta.

 

1906

  Chor dostal nového regenschoriho, a sice po panu řídícím Němečkovi svěřeno bylo varhanictví slečně Anně Strakové z čp. 40, která v pár měsících hrála na varhany jako starý kantor, a přitom zpívala svým krásným altovým hlasem daleko slyšitelným. Rovněž z ochoty hrála skoro každodenně roráty, jichž na 40 exemplářů je v archivu uloženo, a sice tak přesně a hbitě, že některý varhaník by se takovou hru nestyděl. Je vidět z toho, že by se církev měla snažit, při nynějším bojkotu mužských sil, zavčas doplnit řady hudebníků i např. odchovankami ženských klášterů.

 

1908

  Tento rok byla zde poprvé konána svatá misie, a to 6. – 9. září. Konali ji dp. Accursius Košťál, kvardián z Bechyně, a z Plzně konventuál, P. Basilius Havelka. Vítání bylo chabé ze strany osadníků. Jedna družička přednesla vítání a pak v průvodu se šlo do kostela, kde bylo požehnání. Penitentů nebylo o mnoho více než nad obyčejný průměr. Kormutlivé bylo, že důstojní páni zrovna prosili křesťanské manželky, aby své muže posílaly do chrámu Páně! Ale mužští zde zpravidla jsou zatvrdlí a naštvaní. Ovšem okázalého průvodu s křížem se zúčastnil kde kdo.

Na závěr poděkoval jsem důstojným otcům já i pan starosta, než se odebrali automobilem ku vlaku do Blovic. Milostivá vrchnost darovala, jak bývá zvykem jejím, jeden kus srnčího na úhradu výloh. Omladina místní nebyla schopna na kříž pamětní se složiti, proto farář pořídil jej ze svých výloh i s dedikační tabulkou.

 

1910

  Na 9. května 1910 ohlášena byla generální vizitace. Podle všech instrukcí pořídil jsem trůn pro Jeho Eminenci, a zdál se býti majestátní. Vše ostatní bylo také zařízeno. Dle své povinnosti pozval jsem všechny starosty ku mimořádné schůzi, a poprosil jsem je ústně i písemně, aby svého Arcipastýře důstojně uvítali. Na začátku schůze vstal radní Dort z Mýtova a řekl: My povolíme všechno k uvítání, ale nesmí to ani haléř státi! Jednalo se jen o to, aby obec postavila dva stožáry a ovinula je nějakým věncem klestovým, aby se pak u té brány postavili obecní starostové a pár slovy Jeho Eminenci uvítali. Ale ani to se nestalo. Proto jsem řekl: Já být Jeho Eminencí, a vědět, že s takovou hamižností mi vycházejí vstříc, ani bych nějaké vítání obecní nechtěl!

  A ani pak nebylo. Jen ze strany školy děvčátko pana revírníka Karáska dojemně a upřímně Jeho Eminenci přivítalo, a také pan kaplan Liška jménem farníků. K rukám pana preláta Tumpacha, který Jeho Eminenci doprovázel, dostal se pak jakýsi protokol, v němž bylo napsáno, že místní farář proti vítání a slavobráně byl! To byl ovšem úskočný a rafinovaný trik k očernění faráře!

  Jeho Eminence po příjezdu vyzkoušela biřmovance, kterých bylo z osady 413. Ani jeden starosta se nedostavil.

 

1911

  Tento rok byl nešťastný. Dne 16. dubna oběšena byla nalezena Anna Pracnová, manželka Václava Pracny, výměnkáře v Nechánicích, stára 49 let.

  Dne 25. května vyhořeli tři osadníci v Mýtově. Vyhořeli úplně. Říká se, že to mělo jedno děvče udělati, ale vyšetřování bylo zastaveno pro nedostatek svědeckých výpovědí.

  Dne 5. června pracoval Michálek Antonín, lamač z Planin, pod těnovickou skalou, ale nešťastnou náhodou se zřítil a zlámal si lebeční kost, ale přeci byl v plzeňské nemocnici svátostmi zaopatřen.

  Dne 23. června byla v kostele mitrovickém přítomna velmi hodná dívka, Marie Majerová, a po mši navštívila s kamarádkami svými hrob své zemřelé matky, a na něm si upřímně poplakaly. Pak se vrátila k polednímu domů a v pár okamžicích se skácela mrtva. Měla tklivý pohřeb. Zemřela na srdeční vadu.

 

1914

  Přehlédnu-li svou činnost zde 16tiletou, byla tato léta krušná pro strohost podnebí, ale i tvrdost lidu, zejména mužů. A tak pro dobrou věc a řád katolický kázal jsem vhod i nevhod, a Bůh všemohoucí, kterému z celého srdce děkuji, dopřál mi vždy zdraví. Vždy na Popeleční středu objevil se na ořechu špaček, těm ublížiti je hřích, nemá se vyhánět pro nějakou třešni, a já jim ublížit nedal.

 

ROZHOVORY S KARDINÁLEM SARAHEM

(z knihy rozhovorů „Síla ticha“)

  Poušť je místem hladu, žízně a duševního boje. Je životně důležité uchýlit se na poušť, abychom mohli bojovat se světem zaplaveným modlami, který se spokojuje s výdobytky techniky a materiálními statky, se světem ovládaným a manipulovaným médii, světem, který uniká před Bohem a v hluku hledá útočiště.

Musíme pomoci modernímu světu zažít poušť. Tam můžeme získat odstup od každodenních událostí. Poušť je místem přítomnosti Absolutna, místem svobody. Ne náhodou se poušť stala místem, na kterém se zrodil monoteismus. Poušť je monoteistická, chrání nás před množstvím model, které si vytváří lidé. V tomto smysle je poušť místem milosti. Daleko od světských starostí se v ní člověk setkává se svým Stvořitelem.

Na poušti, v tichu, nouzi a v samotě se rodí velké věci. Vzpomeňme na Eliáše, Mojžíše, na Ježíše Krista nebo na Jana Křtitele. Bůh nás vede na poušť, aby hovořil k našemu srdci. Poušť je ale také místem pokušení, kde se projevuje moc satana. Ježíš odešel na poušť, aby se vystavil pokušitelské moci satana a bojoval s ní. Poušť nás učí bojovat proti zlu a vlastním hříšným sklonům, abychom se stali hodnými nazývat se Božími dětmi.

Příklad mnoha svatých nám ukazuje, že všichni jsme povoláni ke kontemplaci, i když fyzicky nežijeme na poušti. I tak si můžeme zvolit život v tichu. Volba ticha je pro lidstvo darem. Muži a ženy, kteří se noří do ticha, vydávají se jako zápalná oběť za své bližní.

Vnější svět je jako řeka, co se vylévá ze svého koryta, valí se kupředu a hrozí, že s sebou strhne všechno, co jí stojí v cestě. Jestliže chceme tento živel ovládnout, musíme postavit hráze. Pevným břehem, který zkrotí hučící vody světa, ochrání před každým hlukem a poblouznění, je ticho. Ticho je hrází, která vrátí člověku důstojnost.

Málokdo může žít na poušti a jen někteří mohou zvolit život v ústraní kláštera. Ale sám Ježíš nám říká, že i uprostřed světa najdeme krásné příbytky samoty a ticha. V soukromí našeho pokoje, když zavřeme dveře a ocitneme se o samotě, v důvěrném rozhovoru s Bohem. Přítmí kaple nebo kostela je také místem samoty, ticha a důvěrné blízkosti, kde nás čeká přítomnost Ježíše v eucharistii. Příbytky samoty a ticha jsou v našich svatyních, na posvátných místech a v klášterech, kde se můžeme setkat s Pánem. Je úkolem kněží i věřících, aby se starali o posvátný charakter těchto míst, aby se z nich nestala jen muzea, divadelní nebo koncertní sály, ale aby zůstala svatými místy určenými pro modlitbu a pro samotného Boha.

 

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

22. část – Svatý Tomáš Akvinský

Největšímu ze středověkých teologů, svatému Tomáši Akvinskému, budeme věnovat několik následujících částí.

Narodil se kolem roku 1225 jako syn hraběte Landolfa. Byl vychováván v benediktinském klášteře Monte Cassino a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, čímž způsobil ve své vznešené rodině zděšení a poprask. Dominikánský řád byl totiž v té době na svém počátku, chudý, nemajetný a přehlížený.

Tomášovi bratři proto nového řeholníka unesli a uvěznili, a přemlouvali ho, aby nečinil svému rodu hanbu, a když už chce žít řeholním životem, ať si aspoň zvolí nějaký zavedený řád na úrovni, třeba benediktiny. Tomáš svým bratrům i sestrám vzdoroval rok a půl a poté se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

Když papež Řehoř X. svolal roku 1273 do Lyonu všeobecný církevní sněm, pozval na něj i Tomáše Akvinského. První zasedání sněmu bylo stanoveno na 1. 5. 1274. Tomáš se vydal na cestu i přes zdravotní potíže, smrt jej však zastavila ve Fossanuova, v cisterciáckém klášteře 7. března 1274.

V roce 1323 byl prohlášen za svatého a v roce 1567 za učitele církve.

 

Své myšlenky dokázal sv. Tomáš diktovat až pěti písařům najednou, proto je jeho dílo tak rozsáhlé.

Nejvýznamnější je jeho „Summa theologiae“ (Souhrn teologie), kterou dokončil krátce před smrtí, a „Summa contra gentiles“ (Souhrn proti pohanům).

Napsal také drobnější spisy, např. „Věčnosti světa“, „O pravdě“, „O zlu“, komentáře k dílu filosofa Aristotela, komentáře k biblickým knihám a další.

Pět důvodů, proč bylo nutné, aby Kristus vstal z mrtvých.

(z Teologické Summy)

Za prvé je to důkaz božské spravedlnosti, které patří povyšovat ty, kteří se pro Boha ponižují. Protože se tedy Kristus pro lásku a poslušnost Boží ponížil až ke smrti na kříži, bylo nutné, aby byl od Boha vy­výšen až k slavnému zmrtvýchvstání.

Za druhé pro poučení naší víry, poněvadž jeho zmrtvýchvstáním byla upevněna naše víra v Kristovo božství.

Za třetí na podporu naší naděje, neboť když vidíme vstá­vat Krista, jenž je naší hlavou, doufáme, že i my vstaneme z mrtvých.

Za čtvrté pro upravení života věřících, podle slov svatého Pavla v listě Římanům: „Abychom tak, jako Kristus vstal z mrtvých slávou Otcovou, i my kráčeli v novém životě.“

Za páté pro doplnění naší spásy, poněvadž jako tím, že umíraje vytrpěl zlé a byl ponížen, aby nás vysvobodil od všeho zlého, tak byl oslaven zmrtvýchvstáním, aby nás pohnul k dobrému.

 

ROK BIBLE

8.ČÁST – STAROZÁKONNÍ DĚJINY

Čtení dějepisných knih Starého zákona způsobuje snad největší potíže. Prvních pět knih Mojžíšových (Pentateuch) zvládneme ještě dobře. Většina obsahu je dobře známa, příběhy Abrahama, Josefa nebo Mojžíše byly zpracovány v jiných knihách, na divadle nebo i ve filmu. Další dějiny izraelského národa už jsou složitější. Brzy se ztratíme ve jménech králů, královen, proroků, zrádců, nepřátel, dobyvatel atd.

Zde je důležité nespěchat. Číst pomalu a po částech. A nejlépe číst souběžně s dějinami knihy proroků, kteří v té době žili a působili.

Pátá kniha Mojžíšova končí závěrečnou řečí Mojžíše a jeho smrtí. Izraelský národ stojí před branami města Jericha, které musí dobýt, aby se dostal do země, kterou jim po odchodu z Egypta slíbil Hospodin. Toho se ujme Jozue.

Následovníkem Mojžíše je Jozue, kniha nesoucí jeho jméno popisuje postupné obsazení zaslíbené země a její rozdělení mezi 12 izraelských kmenů.

Následuje doba Soudců, kteří jsou vyvoleni Bohem, aby vedli svůj lid nejen proti vnějším nepřátelům, ale hlavně aby mu neustále připomínali, že má poslušně a věrně sloužit Hospodinu.

Za posledního soudce je považován Samuel, vrtkavý izraelský národ po něm žádá, aby jim dal krále „jako mají všechny okolní národy“. Na pokyn Hospodina Samuel pomaže na krále Saula, a tím začíná doba králů v Izraeli.

První kniha Samuelova se věnuje době proroka Samuela a krále Saula.

Druhá kniha Samuelova popisuje vládu krále Davida.

První kniha královská se v první polovině zabývá vládou Davidova syna, krále Šalamouna, který postavil jeruzalémský chrám, druhá polovina popisuje události po Šalamounově smrti, kdy došlo k rozdělení království na dvě části. V jižní části (nazývané judské království) od té doby vládnou potomci Davida a Šalamouna, v severní části (izraelské království) potomci Jarobeáma, služebníka krále Šalamouna, který se vzbouřil proti Šalamounovu synovi v Jeruzalémě.

Druhá kniha královská pak pokračuje v líčení osudů judských a izraelských králů až do jejich neslavného konce. Je v tom opravdu trochu zmatek, protože se střídavě popisuje vláda a skutky severních a jižních králů.

Větší severní království dobyl a zničil asyrský král a členy deseti izraelských kmenů nechal v roce 722 před Kristem deportovat do jiných zemí. Jižní království, které tvořily vlastně jenom dva kmeny, přežilo dalších 150 let, než v roce 587 před Kristem dobyl babylónský král Jeruzalém, město poničil a obyvatele odvedl s sebou do Babylonu, včetně posledního judského krále Sidkijáše. Tím končí samostatnost židovského národa.

První a Druhá kniha Letopisů (Paralipomenon) v podstatě opakuje totéž, co se dočteme v knihách královských.

Po 50 letech v zajetí dovolil perský král Kýros (který mezitím dobyl babylonskou říši), aby se židé navrátili do své vlasti a do Jeruzaléma.

Návrat do země a stavbu nového chrámu v Jeruzalémě popisuje kniha Ezdráš nesoucí jméno kněze Ezdráše, narozeného v Babyloně, který byl pověřen králem Artaxerxem, aby dohlédl na obnovu života v judské zemi. Nebylo to nic jednoduchého, obtíže narůstaly, všechno šlo příliš pomalu.

A tak roku 432 přichází do Jeruzaléma další perský pověřenec, Nehemiáš, aby proces obnovy urychlil.

Kniha Nehemiáš vypráví, že byl obnoven nejen chrám, ale i smlouva s Hospodinem, bohoslužby, dodržování předpisů Mojžíšova Zákona a vůbec celý náboženský život v zemi.

Samostatnost židovského království se ale už neobnovila. Po pádu perské říše, kterou dobyl Alexander Makedonský, vládnou v zaslíbené zemi Řekové a nakonec Římané.

NĚKOLIK TIPŮ NA PĚKNÉ KNIHY:

Zofia Kossaková: Úmluva (příběh o Abrahamovi)

Franz Werfel: Jeremiáš

František Hochmann: Když mluvili proroci

Slavomír Ravik: Biblické příběhy

Jan Divecký: Izrael soudců a králů.

 

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Modlitba ke svatým archandělům

  Svátek tří svatých archandělů, Michaela, Rafaela a Gabriela, si připomínáme den po svátku sv. Václava, 29. září. Bible nám je představuje jako ty, kteří stojí před Bohem a plní svěřené úkoly jeho jménem. Společný svátek vyjadřuje přání, aby více vynikla úcta k nim. Každý z archandělů má zvláštní poslání v dějinách spásy, vyjadřuje to už jejich jméno.

  Michael – „Kdo je jako Bůh?“ je ochráncem církve a věřících, Gabriel – „Bůh ukázal svou sílu“ je zvěstovatel velkých Božích skutků v dějinách spásy, Rafael – „Bůh uzdravil“ z Boží moci uzdravuje.

Svatý archanděli Rafaeli,

ochránce všech pocestných,
doprovázej nás se svými an­dělskými sbory

a zachraň nás ze všech ná­strah temnot.
Ochraňuj na každé naší ces­tě nás i všechny,

s nimiž se potkáme.
Svatý archanděli Michaeli,

chraň nás před mocnostmi temnot

a na naše prosby a na přímluvu našich andělů strážných

svrhni je do propasti pekla,
aby neuškodily nám ani těm, kdo jsou na cestě s námi.
Svatý archanděli Gabrieli,

se všemi svými anděly i našimi anděly strážnými
vzdej nebeské pozdravení trojnásobně milosti­plnému,

neposkvrněnému srdci Královny andělů
a vypros nám bezpečnou a šťast­nou cestu.
Amen.

 

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Martin Kabátník, Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta r. 1491-1492

V Jeruzalémě

  V Jeruzalémě jsem byl tři neděle a ohledal jsem všechny věci, ke kterým jsem mohl dojíti. Šel jsem k bosákům a byl jsem u nich několik dní, pravil jsem jim, že jsem k nim přišel z daleké země české. Tu se ke mně přívětivě měli, laskavost mi prokazovali, všechny potřeby mi dávajíce.

  Šli jsme ke hrobu Pána Krista, který je uprostřed kláštera. Hrob je ze skály samorostlé a mramorové vytesaný jest, a nezdá se, že by na něm bylo něco opravováno, je to totiž dílo prosté a starodávné. Jak to kdysi křesťané udělali, tak to stojí, protože jim pohané nedovolí nic opravovati ani předělávati, leda že by je penězi velmi uplatili. V tom klášteře je kostel a v něm sedm oltářů a hoří tam velmi mnoho lamp. Do toho kostela není možné vstoupit lidu prostému, jako do jiných kostelů. Pohané, totiž mouřenínové, tomu totiž brání a zadarmo do kostela nikoho nepustí. Kdo chce hrob Pána Krista navštívit, nebo v něm sloužit, musí mít několik zlatých, a ty odevzdat správci kostela. Navštívil jsem ten kostel, jeden z bratrů bosáků vzal mě s sebou, když mu pohan, kterému je kostel svěřen, půjčil klíče, aby v něm světla opravil a olivový olej do nich dolil. Kostel je uvnitř bílý, malování ani jiných okras v něm není.

  Pak jsme šli branou ven do údolí Jozafat, kde jest hrob Panny Marie. A na tom místě je kaple klenutá a okrouhlá, a k hrobu se chodí jako do pivnice, po několika kamenných schodech dolů. A u dveří té kaple sedí strážný pohan, a kdo chce jít ke hrobu, musí mu peníze dáti.

  Potom jsme šli na horu Olivetskou, velmi vysokou a příkrou, a když jsme na ní vyšli, veselo na ní bylo, neboť zrovna olivy kvetly i dřevo cedrové, a hora ozdobena byla vůněmi rozličnými také z mnohých bylin, které na ní rostou. Vedli mě k místu, odkud Kristus Pán na nebe vstoupil. Na tomto místě je velmi rovná a hladká skála, a na té skále šest šlépějí člověčích a jakoby bosýma nohama do skály vtlačených. U skály je maličká kaplička a u ní mouřenín, který tam nedá nikomu bez peněz jíti.

Z hory Olivetské viděl jsem Jeruzalém nejlépe. Zdál se mi velký jako Hradec Králové nebo trochu jako Tábor, i když hora Olivetská je vyšší než ta táborská. Okolo Jeruzaléma je málo rovin, než hory veliké a údolí, mohou síti málo obilí, takže chleba je tu velmi drahý. Ale vína v Jeruzalémě dobrého mají dosti a lacino. Na jeruzalémských vinicích viděl jsem vinné keře velmi podivné, kmeny jeho jsou tlusté jako borové pařezy našeho starého lesa. Vinice zde neokopávají, ale zapřáhnou dva buvoly a oborávají je na všechny strany.

  V Jeruzalémě křesťané a židé mají úzkost velikou. Křesťanů je málo, ale židů mnoho, ale všechny je pohané rozličně trápí, své domy nesmí opravovati, když dlouho neprší, pohané jdou do jejich domů a roztlučou všechny nádoby s vínem, které najdou, protože prý Bůh déšť nesesílá, když křesťané a židé víno pijí. Nesmějí také na sobě nositi nic měděného, cínového nebo stříbrného, nádoby všechny musí mít jen hliněné a dřevěné, nic okrášleného na sobě nemají, ani oděv z jemné látky na sobě nosit nesmějí.

  V Jeruzalémě nemají ani studny ani vodu tekoucí. Je to město vodou velmi chudé, ale mají mnoho cisteren, a když déšť prší, jsou velmi pilni, aby každý své cisterny naplnil, jak jen může, aby měl dost vody až do dalšího deště.

Příště: Cesta z Jeruzaléma do Egypta.