ÚVODNÍK - TO MĚ BAVÍ

„To mě baví!“ řekne mistr kuchař, když mu chutná neobvyklá směs koření v omáčce, kterou uvařil soutěžící v kuchařské soutěži.

„To mě baví!“ pochvaluje si porotce, když se mu líbí, jak amatérský zpěvák zazpíval píseň ve snaze stát se Super Star.

„To mě baví!“ olízne se mlsně cukrářka, když jí v dalším kuchařském klání v nose zavoní buchty jako od babičky.

„To mě baví!“ zdůrazňuje pastorační asistent, když vyzdvihuje nadšení „mladých zářících lidí“ kolem sebe.

„To mě baví!“ raduje se evangelizačním zápalem nabitý kněz, když má v neděli kostel plný mladých lidí.

Úsloví, které se v poslední době hojně rozšířilo. Je v kurzu dělat to, co nás baví. A nejlépe jen to, co nás baví. Proč bychom taky dělali něco, co nás nebaví, že?

Kostely se náhle vylidnily. Mše svatá „bez účasti lidu“, v současnosti již téměř zapomenutá, reformátory vysmívaná, v misálu zdánlivě zbytečná, se dostala znovu ke slovu. Online přenosy na tom nic nezměnily. V době ne tak dávné se začaly kostely třídit na užitečné a neužitečné. Kritériem se stalo, kolik lidí kostel navštěvuje. Méně než pět věřících o nedělní mši svaté? Kostel byl zařazen mezi neužitečné a neperspektivní, zralý k předání do světských rukou. Někdy ho zachránilo, že stál na turisticky atraktivním místě, kde do něj chodili alespoň zvědavci, když už ne věřící. Kostel bez lidí zdál se naprosto zbytečný.

Kostely se nám na nějakou dobu vylidnily. Kněz při mši svaté hleděl do prázdného kostela, v presbytáři ho mohl doprovázel nějaký ten ministrant a třeba ještě kostelnice. Ztratil tím posvátný prostor na kvalitě? Snížila se snad tím posvátná hodnota liturgie? Přestaneme v něm uklízet? Nekoupíme květiny na oltáře?

Všechny kostely bez výjimky si v posledním měsíci zažily to, co pan farář v pohraničí zažívá každou neděli: nikdo, nebo jen něco málo věřících, pro které slouží mši svatou. Slouží, protože k tomu byl pověřen. Slouží, protože je to nezbytně třeba pro návrat požehnání do obce, farnosti, kraje, země. Jestli ho to baví, ví jen on sám. A hlavně ví, že to vůbec není podstatné.

Bohoslužby v měsíci květnu 2020

Od neděle 3. května 2020

jsou povoleny bohoslužby s účastí do 15 osob, obnovují se proto bohoslužby v neděli v Heřmanově Huti v 11. 00 hod.

Od neděle 10. května 2020

 jsou povoleny bohoslužby s účastí do 30 osob, obnovují se tedy bohoslužby v Nýřanech, ve všední den v obvyklou dobu a v neděli v 9. 00 hod.

MÁJOVÁ POBOŽNOST

Se koná v sobotu 9. května 2020

v kapli sv. Anny v Pňovanech od 15. 00 hod.

Bohoslužby ve Zbůchu budou obnoveny až v červnu 2020.

POUTNÍ MŠI SVATOU BUDEME SLAVIT:

V sobotu 6. června 2020 v 15. 00 hod v Jezné.

V neděli 7. června 2020 v 11. 00 hod. v Blatnici.

PRO VŠECHNY ÚČASTNÍKY BOHOSLUŽEB

až do odvolání platí, že:

1. Musí mít roušku,
2. U vchodu použijí dezinfekci, která bude k dispozici,
3. V kostele budou dodržovat rozestupy 2 metry.

RUŠÍ SE:

• Pěší pouť na Křížový vrch
• Poutní mše svatá ve Vlkýši.

SVATÍ NA KVĚTEN 

Svatá Zdislava (svátek 30. května)

  Narodila se kolem roku 1220 na hradě Křižanov. Její rodiče, Sibyla a Přibyslav byli zámožní, vzdělaní a velmi zbožní šlechtici. Měla ještě čtyři mladší sourozence. Dostalo se jim všem zbožné výchovy a dobrého vzdělání. Zdislava se v patnácti letech provdala za Havla z rodu Markvarticů, pána na hradě Lemberku. Měli spolu čtyři děti, Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislava.

  Na hradě Lemberku zásluhou paní Zdislavy panoval řád, pokojný klid, zbožnost a pracovitost. Plnila pečlivě všechny povinnosti vyplývající z jejího postavení hradní paní a manželky mocného šlechtice, který stál po boku krále Václava I.

Zároveň vedla hluboký duchovní život modlitby, spolu se svým manželem založila v Jablonném špitál pro chudé, kam chodila navštěvovat nemocné, povolala do svého kraje bratry dominikány, kterých si velmi vážila, a nechala pro ně v Turnově postavit kostel s klášterem.  

V neklidných dobách, kdy proti Václavovi povstal jeho syn Přemysl, vládla celému hradu a panství pevnou a laskavou rukou. Starala se o válečné uprchlíky, ošetřovala nemocné a zraněné, dávala všem nejen materiální, ale hlavně duchovní útěchu. Modlila se za ně i s nimi, učila je modlitbu růžence, zavedla na hradě pravidelné čtení duchovních spisů a Písma svatého.

Zdislava zemřela roku 1252 ve 32 letech, vyčerpaná prací pro druhé a pro svou rodinu. Pohřbena byla v dominikánském kostele v Jablonném v Podještědí, kde je uctívána dodnes. Blahořečena byl roku 1907, svatořečena pak spolu s Janem Sarkanderem roku 1995, když papež Jan Pavel II. navštívil Olomouc.

Zdislaviny léčitelské snahy a schopnosti zmiňuje Dalimil ve své kronice: „Pět mrtvých vzkřísila, mnoho slepých prosvítila, chromých a malomocných mnoho uzdravila, nad jinými pracnými veliké pomoci činila.“

Zdislava je patronkou rodin, dominikánského řádu i Libereckého kraje.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Johanitská komenda Český Dub

  V roce 1237 založili Havel z Lemberka a jeho manželka Zdislava novou komendu (klášter) špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského v osadě Český Dub jižně od města Liberec. Řád známý také jako Johanité nebo Maltézští rytíři zde vykonával to, co bylo jeho povinností už od jeho založení: mniši – rytíř vojensky chránili svěřené území a zároveň sloužili poutníkům, nemocným a chudým ve svých špitálech. Právě ve špitále při kostele sv. Ducha v Českém Dubu pravděpodobně působila i svatá Zdislava.

  Klášterní statky se postupně zvětšovaly většinou díky odkazům zbožných šlechticů. Na konci 14. století měla českodubská komenda v majetku asi 10 000 hektarů půdy, z jejíhož výnosu financovala chod řádu a pětinu příjmů odváděla (jako všechny ostatní komendy) do ústředí řádu na ostrově Rhodos.

  Když v roce 1357 navštívil teď už mocný a vlivný klášter český král a císař Karel IV., nikdo netušil, že už za 70 let postihne klášter pohroma. V roce 1425 v průběhu husitských válek dobylo komendu vojsko radikálních husitských sirotků pod vedením Jana Čapka ze Sán. Ten také převzal vypálený klášter, a hlavně všechny jeho majetky do své správy.

  V 16. století byl na místě zbořeného kláštera postaven renesanční zámek a po jeho zchátrání měšťanský dům. Po bývalé komendě jako by se slehla zem. Až v roce 1991 se konal rozsáhlý archeologický průzkum pod vedením historika a ředitele Podještědského muzea, Tomáše Edela. Hlavně jeho zásluhou byly ve sklepeních měšťanského domu nalezeny překvapivě zachovalé prostory johanitské komendy z časů svaté Zdislavy. Postupně byly rekonstruovány a roku 1993 zpřístupněny veřejnosti.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Letiny

1908

  Hned po svém příchodu povzbudil jsem své farníky, aby přispěli na vymalování farního kostela, byly zahájeny sbírky na výmalbu. Zatím v kostele byly provedeny některé menší opravy a zejména z hrobky odstraněno velké množství starých věnců a květin. Také mešní roucha dal jsem opraviti a vyčistiti. Ježto zde již několik let nebylo žádných „nebes“ k průvodům s Nejsvětější Svátostí oltářní, obrátil jsem se na Jednotu eucharistickou s prosbou o darování baldachýnu, který ještě do svátků Velikonočních jsme obdrželi. Vzkříšení Páně konalo se obzvláště slavnostním způsobem za účasti hasičských sborů z Letin a Libákovic, a velikého množství věřících.

  Také pláštík na ciborium byl již dosti sešlý, jeden se zlatou hvězdicí darovala Zdeňka hraběnka ze Schönbornů, pro dobu postní také zakoupila fialovou kasuli a také křestní štolu. V měsíci květnu zavedl jsem májovou pobožnost po večerním klekání u oltáře sv. Tekly, kdež byl postaven obraz Madony Sixtinské. Pobožnost tato těšila se velké oblibě u osadníků. Také ve všech přifařených obcích konaly se po celý květen v kapličkách společné pobožnosti na počest Královny máje.

V neděli prosebnou 24. května odpoledne konal se velkolepý průvod za přečetné účasti osadníků i ze sousední osady Prádelské k památné kapli sv. panny Rozálie v lese na cestě k Bzí, kdež měl farář promluvu a vykonal pobožnost k této světici. U samé silnice obklopena hustým lesem stojí tato úhledná kaplička, v níž jest obraz svaté Rozálie na plátně dovedně malovaný, a pak socha sv. Rocha, patronů to proti morové ráně. Pod kapličkou roku 1869 pěkně opravenou jsou pochovány tři osoby roku 1721 na turecký mor zemřelé, jak též nápis na pískové desce pod malým oltáříkem zasazené naznačuje.

1912

  Po 16 letech konala se v Letinech biskupská generální vizitace dne 25. dubna. Nejdůstojnější pan biskup z Českých Budějovic, Josef Antonín Hůlka, přijel do Letin z Blovic o 7 hodině ráno, a byl přivítán u fary obecním starostou a školní mládeží. K tomuto památnému dni obílili osadníci své domky a téměř všechny ozdobili prapory a věnci chvojovými. Před generální vizitací byl kostel zvenku obílen na náklady pana patrona, a všechny dveře kostela byly obarveny. Uvnitř dal farář na svůj náklad obíliti stěny, hlavní oltář natříti, svatostánek vytapecírovati, dále koupil teppich k hlavnímu oltáři za 100 korun. Biřmování, které přijalo 475 biřmovanců, udělováno bylo na novém hřbitově. Nejdůstojnější pan biskup odjel z Letin po 4 hodině odpoledne, zanechav u celé osady nejkrásnější upomínku, do Blovic. Cestou zajel do Kbelnice, aby si prohlédnul novou mešní kapli blahoslavené Panny Marie.

  Od 12. do 15. září konal se ve Vídni XXIII. Světový eucharistický kongres, který svým množstvím účastníků i velkolepou výzdobou předčil všechny dosavadní jinde konané sjezdy. Každá národnost měla vyhrazené ku svým pobožnostem určité kostely. Čechové měli tři, které byly stále naplněny věřícími. Denně podávalo se ve všech kostelích svaté přijímání, konány byly přednášky a různé pobožnosti.

Vrcholem sjezdu byl v neděli 15. září dosud ve světě nevídaný průvod s Nejsvětější Svátostí oltářní z Dómu sv. Štěpána k císařskému hradu za účasti Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. s celým císařským dvorem, četných kardinálů, arcibiskupů, biskupů a velikého množství kněží a věřícího lidu. Průvod se konal, ač silně pršelo, k výslovnému přání císaře pána, který svým zbožným chováním zanechal nesmazatelný dojem. 

  Ohlasem tohoto velkolepého sjezdu byla ve zdejším chrámu Páně eucharistická pobožnost o neděli 15. září, kterou zde konal redemptorista z Plzně, P. Karel Mixa. Místní farář ještě s jedním osadníkem zúčastnil se sjezdu eucharistického ve Vídni.

  Ježto se objevila na faře opět houba, byly v létě dva pokoje důkladně opraveny, pod podlahou byly udělány kanálky, podlaha byla dána úplně nová. Nejlépe by bylo, aby se vystavěla nová fara.

ROZHOVORY POD VĚŽÍ

(z knihy rozhovorů s knězem, psychiatrem a učitelem Maxem Kašparů)

O rodičích

  Vychovávat musejí oba rodiče. Často se stává, že nad problémy v chování dospívajícího syna nebo dcery si rodiče vytýkají, kdo nese vinu za jejich výchovu. Oba! Jistěže otec by měl být vzorem pro svého syna a matka pro svoji dceru. Ale zbývající část celku by měl vyplňovat druhý z rodičů. Proto doporučuji, aby se rodiče problémových dětí nehádali a nesvalovali vinu jeden na druhého.

  Když rodiče neznají normativy vztahů, neumějí rozlišit podstatné od nepodstatného, zbytečné od nutného, nerozumějí smyslu událostí, neznají svoje směřování ani svoje cíle, když jsou neustále podráždění a nahněvaní, všechno řeší křikem, nadávkami a vyčítáním, jaký to může mít vliv na děti?

V první řadě se nesmíme dopouštět takzvané idolatrie, tedy uctívání idolu jako modly. To je dnes časté, je to skoro epidemie. Modlou jsou nejen umělci, herci, ale modlou se rodičům stávají také jejich děti, povětšinou jedináčci, kteří jsou pro rodiče božstvem. Není divu, uctívání je antropologickou konstantou a pokud lid opustí úctu k Hospodinu, jak to známe z historie, začne se klanět zlatému teleti.

  Ve druhé řadě nesmíme dávat vzory příliš vysoko. Jistě, vzory člověka motivují k výkonu, pokud jsou ovšem dosažitelné. Když si člověk nastaví vzor velmi vysoko, tak vysoko, že je pro něj nedosažitelný, může po určitém čase pociťovat skepsi a být ze svých neúspěchů frustrovaný.

  Rodiče by se měli varovat také toho, aby za „dobré vzory“ dávali svým dětem některé z ratolestí svého souseda nebo děti svých známých. Poučování typu „Podívej se, Jaroušku, jak krásně zpívá sousedův Bohoušek, a jak hezky píše Lucinka naší tety, vezmi si z nich příklad!“, budí v dětech většinou jen averzi.

  Moderní technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Takže rodiče, kteří sedí v obývacím pokoji u televizoru, dobře vědí, co se děje v Tararingapatamu na druhém konci planety, ale nevědí, co se děje v duši jejich dítěte za stěnou v dětském pokoji.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

18. část – Diadochos z Fotiké:

 Být Božím obrazem

Svatá milost znovuzrození nám skrze křest dává dva dary, z nichž jeden nekonečně vyniká nad druhý.

Prvního se nám dostává hned; obnovuje nás totiž v samotné vodě a všechny rysy duše, totiž to, co je k obrazu, vyjasňuje, odstraňujíc z nás každou vrásku hříchu.

Druhý dar, totiž podobnost Boží, vyčkává (nedostává se nám ho hned), aby s námi mohl spolupracovat. Když tedy milost počne silně zakoušet dobrotu Ducha svatého, vězme, že to milost začíná jakoby malovat na obraze podobu Boží.

Jako totiž malíři nejprve jednou barvou načrtnou podobu člověka a potom pomalu přidávajíce barvu k barvě zachycují podobu zobrazovaného, tak svatá Boží milost uzpůsobuje skrze křest to, co bylo k obrazu, tak, jak bylo, když byl učiněn člověk.

Když nás potom vidí, jak všemožně toužíme po kráse podobnosti tu ku ctnosti ctnost uvíjejíc a od jasu k jasu přetvářejíc podobu duše, dává jí ráz podoby Boží.

A tak zkušenost ukazuje, že se v nás děje připodobnění, avšak dokonání podobnosti poznáme z osvícení. Neboť mysl přijímá zkušeností všechny ctnosti, duchovní lásku však nemůže získat nikdo, leč komu se dostane plného osvícení od Ducha svatého.

NA MINUTU S 

ROBERTEM KARDINÁLEM SARAHEM

(z knihy rozhovorů „Boh alebo nič“ – vydáno na Slovensku)

  Západní svět dnes žije tak, jako by Bůh vůbec neexistoval. Jinak se nedá vysvětlit zarmucující fakt, že krajiny, které kdysi měly tak bohatou křesťanskou a duchovní tradici, opustily tyto své kořeny do té míry, jak to dnes vidíme.

  Nikdy nezapomenu na to, jak celá moje rodina dospěla ke křesťanské víře. Byla to zásluha francouzských misionářů. Já i moji rodiče jsme uvěřili v Krista díky Evropě. Moji babičku pokřtil jeden francouzský kněz těsně před tím, než odešla z tohoto světa. Pravděpodobně nikdy bych se nedostal za hranice své guinejské vesnice, kdyby do ní nepřišli francouzští misionářští bratři řehole Ducha svatého s posláním šířit mezi námi Ježíšovo učení. My, Afričané, neumíme pochopit, že Evropané přestali věřit v to, co nám za velmi těžkých podmínek tak radostně odevzdávali. Že toto vznešené dědictví nechávají žalostně zapadat prachem.

  Základem života africké rodiny je povědomí komunity. Pro mnohé rodiny jsou peníze až na druhém místě. Moje rodina byla chudá, ale žili jsme šťastně a svorně. Rodina v Guiney je opravdu základní buňkou společnosti, místem, kde se lidé učí ohleduplnosti, pozornosti k potřebám jiných. Myslí, že Evropa a vůbec západní civilizace se musí vrátit k tradičním hodnotám rodiny, které Afrika nikdy neopustila. Africká rodina je opravdovým pramenem mravnosti, ze které vychází celá kultura. Je místem, kde se odevzdávají z generace na generaci místní zvyky, lidová moudrost, životní pravidla. Děti tu dostávají od rodičů víru. Rodina je místem, kde se člověk učí sloužit společnosti. Africká rodina nikdy nežila uzavřená do sebe, vesnice se považuje za širší rodinu, kmen je nositelem kultury a tradice.

   V Africe se staří lidé těší velké úctě a prokazovat jim úctu je jedním ze základních kamenů africké společnosti. Afričan je pohoršen tím, jak málo se v Evropě ctí stáří, jak je všemožně zastírané a odsouvané do pozadí. Jistě, z materiální stránky je o staré lidi postaráno, mají potřebný komfort, živobytí i zdravotní péči. Ale chybí jim lidské teplo, projevy blízkosti a něhy, protože jejich nejbližší jsou pohlceni pracovními povinnostmi, zálibami a cestováním.

  Kardinál Robert Sarah se narodil roku 1945 v chudé vesnici afrického státu Guinea, nedaleko hranic se Senegalem. Díky francouzským misionářům mohl vystudovat bohosloví, byl vysvěcen na kněze a roku 1979 na biskupa. V roce 2010 byl jmenován kardinálem.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Sancte Michael Archangele…

Tuto modlitbu („Svatý Michaeli, archanděli“) složil papež Lev XIII poté, co prožil děsivou vizi. Dne 13. října 1884 se totiž papež propadl do stavu, které vypadalo jako kóma. Po chvilce se sice vzpamatoval, ale rychle odešel a zavřel se v soukromém pokoji.

O půlhodinu později, poté co mu přítomní marně klepali na dveře, aby zjistili, zda je vše v pořádku, vyšel s vytvořenou modlitbou ke sv. Michaelovi Archandělovi. Jaké vidění inspirovalo tuto modlitbu? Podle jednoho popisu měl papež vizi, jak démonické síly obklopují Řím. Podle jiného slyšel papež rozhovor mezi Bohem a Satanem, ve kterém Bůh dovolil Satanovi, aby si vybral jedno století, ve kterém vykoná své nejhorší dílo. A on si vybral století dvacáté, které již v té době klepalo na dveře…

V každém případě to byl pro Svatého otce tak silný zážitek, že od toho dne papež často recitoval tuto modlitbu a nařídil, aby se jí věřící modlili po každé mši svaté, což se bez výjimky dělo až do II. Vatikánského koncilu.

Po něm modlitba tak trochu upadla v zapomenutí, až 24. dubna 1994 papež Jan Pavel II. doporučil při projevu k poutníkům shromážděným na náměstí svatého Petra, aby se znovu vrátili k této modlitbě.

Také v Čechách je proto opět v některých kostelích tato modlitba po mši svaté slyšet, ale doporučena je samozřejmě hlavně pro soukromou modlitbu.

Svatý Michaeli, archanděli,

braň nás v boji!
Proti zlobě a úkladům ďáblovým
budiž nám záštitou,
nechať Bůh přikáže jemu,

pokorně prosíme!
Ty pak, kníže vojska nebeského,
Satana a jiné duchy zlé,
kteří ke zkáze duší

světem obcházejí,
božskou mocí do pekla svrhni.
Amen.

PUTOVÁNÍ EGERIE

Bílá sobota v Jeruzalémě

podle zápisků poutnice Egerie

V sobotu o deváté hodině není obvyklá sobotní pobožnost, protože ve Větším kostele v Martyriu se připravuje velikonoční vigilie.

Děti, které byly pokřtěny a oblečeny, jsou od křestního pramene spolu s biskupem vedeny k Anastasi. Biskup vstoupí dovnitř za mřížky Anastase a po jednom žalmu se modlí za děti. Pak jde s nimi k Většímu kostelu, kde podle zvyku lid bdí. Tam se koná vše tak jako u nás, mše svatá a po ní ještě pobožnost.

Pak se hned jde za zpěvu hymnů k Anastasi. Teprve tam se čte úryvek z evangelia o zmrtvýchvstání. A konečně po modlitbě biskup obětuje mši svatou, to už je neděle.

Po celý velikonoční oktáv, tedy 8 dní po Velikonocích, se po skončení pobožností v kostele chodí za zpěvu hymnů k Anastasi. Zde se napřed koná modlitba, věřící dostanou požehnání a biskup vykládá vše, co se děje při křtu. V tu chvíli nevstupuje žádný katechumen. Vstupují tam pouze novokřtěnci a pokřtění, pokud chtějí slyšet o tajemstvích. Aby nevstoupil žádný katechumen, uzavírají se dveře.

Když biskup vykládá podrobnosti, ozve se tak hlasitá chvála, že je to slyšet daleko ven z kostela. Tajemství se opravdu konají tak, že nikdo nepotřebuje výklad k tomu, co slyší. Tak je to názorně vyloženo.

V této provincii část obyvatel zná část jenom řecky, jiná zase jen syrsky. Biskup, i když zná syrsky, mluví téměř vždy řecky a jen někdy syrsky. Proto vždy jeden z kněží tlumočí biskupova řecká slova do syrštiny, aby všichni věděli, co se vykládá. I čtení v kostele se čtou řecky. Stojící kněz je lidem překládá do syrštiny, aby jim rozuměli.

Aby ani přítomní latiníci, pokud neznají ani řecky ani syrsky, nebyli zarmouceni, přítomní bratři řeckolatiníci jim vše vykládají latinsky.