ÚVODNÍK – SBÍRKA PRO VŠECHNY

  Tříkrálová sbírka je v plném proudu. Už se stala i v naší farnosti tradicí. Zdálo se, že po všech možných informacích v televizi, v rádiu, na internetu i v novinách už všichni musí chápat, o čem Tříkrálová sbírka je, komu slouží, jak pomáhá. Ale ouha, ani masivní mediální reklama nevysvětlí vše.

  Při hledání nových koledníků narazili jsme občas na odpor. Kupodivu jen ze strany dospělých. Děti jsou spíše jen líné někam vyjít pěšky, ale dospělí mají různé „rozumné“ důvody, proč se nemohou zapojit.

  První připomínka zněla, že „u nás v obci nemáme žádné věřící, kteří by chodili za koledníky.“

  Pravdou je, že pro sbírku se mnohem snáze nadchnou nevěřící než věřící. Kdybychom měli podmínku, že koledníci musí chodit do kostela, moc bychom toho nevybrali.

  Dále jsme se dozvěděli, že „nikdo v obci žádné charitní služby nepotřebuje a ani nikdy jistě potřebovat nebude.“

  Pravdou je, že úplně všichni, kteří využívají nejrůznějších služeb charity, si nikdy předtím nepřipustili, že by ji mohli potřebovat. Dnes není těžké skončit po rozvodu na ulici a vzít zavděk postelí v útulku pro bezdomovce. Nikde není psáno, že manželství vaší dcery neskončí násilím, a budete rádi, že existuje domov, kde může s dětmi hlavu složit. Nikdo vám nezaručí, že budete svěží až do devadesáti a s povděkem přijmete místo v domě pro seniory.

  Často také mnohým vadí spojení Charity a katolické církve.

  Je pravda, že Česká charita již před lety vypustila ze svého názvu slovo „katolická“ a nazývá se nyní Charita Česká republiky. Prý je to lepší pro její prezentaci na veřejnosti. To ale neznamená, že by se katolíci neměli ke své charitě hrdě hlásit.  

  Místní lidé by prý reagovali na sbírku špatně, neboť koledování vnímají jako žebrání a jsou touto akcí v podstatě uraženi, natož aby něco dali do kasičky.

  Úkolem koledníků není vybrat co nejvíce peněz, ale umožnit co nejvíce lidem, aby hned na začátku nového roku mohli vykonat nějaký dobrý skutek. Naučit lidi s radostí dávat je běh na dlouhou trať, ale důležité je začít, nebojte se, po několika letech vytrvalého koledování i ve vaší vesnici pochopí, že tříkrálová sbírka je opravdu pro všechny.

VÝROČÍ ŘÁDU JEZUITŮ

  Celých čtrnáct měsíců trvají oslavy v jezuitském řádu, takzvaný ignaciánský rok. Začal 20. května roku 2021 a skončí 31. července 2022. Oba dva datumy mají pro jezuitský řád velký význam.

  20. května roku 1521 byl v bitvě u Pampalony zraněn jeden z mnoha vojáků. Jmenoval se Ignác z Loyoly a byl důstojníkem baskického vojska. Dělová koule mu poranila obě nohy natolik, že se již nemohl (ke své lítosti) účastnit dalších bojů proti Francouzům. Z nudy a dlouhé chvíle začal mladý rozmazlený šlechtic číst knihy, na které by se dříve ani nepodíval, nejvíce ho zaujaly životopisy svatých. Po dlouhých týdnech léčení a četby se z něj stal úplně jiný člověk. Začal se mnoho modlit a meditovat, vykonal pouť do Svaté země. Po cestě navštívil několik klášterů, aby se inspiroval životem v nich.

  Doplnil si vzdělání v latině a teologii a spolu se svými šesti přáteli se rozhodli zasvětit svůj život šíření Boží slávy v misiích, zejména v Jeruzalémě. Roku 1540 jejich „Societas Jesu“ oficiálně schválil papež Pavel III. Protože války neumožnily jejich odjezd do Svaté země, jak měli původně v úmyslu, zahájili svou misionářskou práci nejprve v Itálii a v dalších zemích Evropy, v té době ohrožené protestantismem.

  Ignác založil v Římě školu, ze které vznikla dodnes fungující Gregoriánská univerzita, a také „Collegium Germanium“ pro vzdělávání kněží z převážně protestantských zemí západní Evropy. Kladl velký důraz na vzdělání, ale ještě více na intenzivní modlitbu spojenou s adorací a rozjímáním. Jeho heslo VŠE K VĚTŠÍ CTI A CHVÁLE BOŽÍ se stalo heslem celého jezuitského řádu.

  Ignác zemřel 31. července roku 1556, v té době měl řád již 100 klášterů, jeden i v Praze. V roce 1622 byl prohlášen za svatého. A právě tento rok je druhým významným výročím – 400 let od kanonizace zakladatele jezuitského řádu.

  Generální představitel řádu k zahájení ignaciánského roku napsal:

Je dobré si připomenout, že zranění, které Ignác utrpěl v Pamploně, nebylo ani tak šťastným koncem, jako spíše šťastným začátkem. Konverze se někdy skládá z velkých okamžiků změny, ale je to také nikdy nekončící proces. Musíme pokaždé postavit Krista do středu, znovu a znovu. Tento proces je pouť po klikatých cestách, nahoru a dolů, někdy se musíme vrátit zpět, někdy se cítíme ztraceni. Chceme se ale vydat na cestu a nechat se na ní jemně vést Duchem svatým.

Zprávy a oznámení

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2022 se bude konat:

• v sobotu 8. ledna v Pňovanech, Úlicích a Heřmanově Huti.
• v neděli 9. ledna v Nýřanech, Plešnicích a Heřmanově Huti.
• v sobotu 15. ledna v Nové Jezné a Hracholuskách.
• v neděli 16. ledna v Kamenném Újezdu u Nýřan.
• statická pokladnička je do 16. ledna umístěna na Obecním úřadě v Úhercích a ve Zbůchu.

Výtěžek sbírky bude opět věnován na Adopci na dálku (2 děti potřebují dohromady 11. 900,- Kč), zbytek částky obdrží Domov sv. Aloise v Plzni pro klienty s Alzheimerovou chorobou.

Na opravu harmonia v kostele v Blatnicích darovali návštěvníci výstavy papírových betlémů 7. 500,- Kč.

  Každý první pátek v měsíci před večerní mší svatou v Nýřanech možnost svátosti smíření nebo duchovního rozhovoru od 16. 15 do 16. 45 hod. (během modlitby růžence).

  Páteční setkání na faře v Nýřanech bude opět 14. ledna a 28. ledna 2022 po večerní mši svaté.

  V neděli 6. února 2022 bude svěcení hromniček při mši svaté v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

  V sobotu 15. ledna je svátek sv. Pavla Thébského, poustevníka, patrona řádu paulínů.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Mlázovy

1917

  Dne 21. června byl z věže zdejšího kostela sejmut vojáky největší zvon s letopočtem 1801 s pěknou rytinou Nejsvětější Trojice a svatého Jiří, vážil 84 kg, měl jasný krásný hlas a je ho veliká škoda. Kdypak si pomůžeme zase k novému? Ta válka nemá konce a hubí všecko! Na věži zůstaly ještě dva menší zvonky, klekáníček a umíráček (na jak dlouho ještě?). Od nás jeli vojáci pro zvony ještě do Kolince a Zavlekova.

  Utopila se (sebevražedně) Anežka Kolářová z Lukoviště. Dívka sotva dvacetiletá zapomněla se s chasníkem osmnáctiletým z Hradiště, a když tento o muzice v Chlístově si jí nevšímal, a ještě jí pravil „máš to jistě s Rusákem“, skočila v Hradišti z hráze do rybníčku prý pro (falešnou) lásku. „Žbluňk“ z jednoho hříchu do druhého.

1918

  Dne 1. března byl dosavadní duchovní správce Václav Petřík přesazen na vlastní žádost na faru v Kolinci a na jeho místo jmenován Václav Kraus, kaplan v Plánici.

  Důstojný pan farář Kraus zemřel v roce 1920, byl knězem necelých devět let. Žaludeční choroba sklátila jej v předčasný hrob. Jest prvním duchovním správcem, který očekává slavného těla vzkříšení na zdejším kamenitém mlázovském hřbitově.

1920

  Dne 8. ledna 1920 založena byla nová církev československá 144 bývalými římskokatolickými kněžími. Mnoho mladého kněžstva opustilo také v tomto roce svůj stav a nastoupilo službu u různých úřadů. Z okolních kněží odešel velhartický kaplan Šebek za učitele na Slovensko, strážovský kaplan Tůma za učitele na Slovensko a zbynický kaplan Hořejš neznámo kam.

1921

  Dne 1. dubna ustanoven byl nový duchovní správce v Mlázovech, František Janeček dosud kaplan v Myslívě. Vysvěcen byl roku 1909, od roku 1911 byl kaplanem v Myslívě. V dubnu 1918 povolán byl k vojenské duchovní správě do Brzezan v Haliči, kdež mu bylo uloženo v táboře vracejících se vojínů krotiti vojáky načichlé bolševictvím. Když byl v říjnu 1918 doma na dovolené, dozvěděl se o převratu, ale nemohl se již vrátit pro své věci, takže musel v Haliči všechno nechati a velkou ztrátu utrpěl.

1926

  Od 28. února do 7. března v době postní konány byly na osadě zdejší poprvé svaté misie od otců redemptoristů ze Svaté Hory. Byly to vpravdě dny, které učinil Pán. Veledůstojní páni misionáři měli překrásné promluvy, které hýbaly srdcem posluchačů. Přes 800 kajícníků přijalo svátost pokání a přes 1000 jich přistoupilo ke svatému přijímání. Kostelíček byl denně ráno i večer naplněn věřícími z osady i z širého okolí. Obzvláště o pobožnosti k Nejsvětější Svátosti oltářní a o pobožnosti mariánské byl takový nával, že nebylo v kostele jediného místečka. A což teprve svěcení kříže misionářského! Úchvatné! Na dva tisíce lidí šlo v průvodu od zámku ke kostelu. Pán Bůh jim všem zaplať!

  Dne 1. dubna odešel na odpočinek zdejší řídící pan učitel Maydl, který působil na zdejší škole od roku 1896, tedy skoro 30 let. Byl to muž velmi dobrý, jako učitel vzorný, mající velmi dobrou kázeň ve škole, velmi dbal na pravidelnou docházku. Nejvíce ho budeme postrádati jako znamenitého varhaníka, neboť s velikou láskou a horlivostí přispíval svým mohutným hlasem a hrou na varhany ku cti a chvále Boží. Odstěhoval se do Velhartic, kéž ještě dlouhá léta v klidu a odpočinku žije!

1928

  Červen tohoto roku byl velmi studený, ano i sníh se ještě ukázal. Zato červenec a srpen vykazoval teplotu až 45 st. Celsia. Přes dva měsíce ani nekáplo. V září vysadil jsem do farní zahrady 8 nových ovocných stromků, a sice tři jabloně, dvě švestky, jednu hrušeň letní, jednu hrušeň zimní a třešni.

1931

  V květnu nechal jsem mramorovati oltáře, kazatelnu a mřížku. Na kazatelně svatí apoštolové znovu jsou pozlaceni, na oltáři andělíčkové opraveni. Sochy sv. Petra a sv. Pavla na brankách oltáře nechal jsem opravit, nyní po opravě hlavní oltář náležitě vynikl. Odhodlal jsem se k této opravě, ač jsem osadníkům ničeho předem neoznámil, spoléhaje na jejich obětavost, a nebyl jsem zklamán. Sbírka dopadla velmi dobře. Stravu malířům po celou tu dobu dával jsem ze svého.

1937

  Na svou žádost přeložen jsem byl 1. srpna do Neznašova u Týna nad Vltavou. Působil jsem zde 16 let a 4 měsíce a byl jsem spokojen a přál bych svému nástupci podobně. Díky vzdávám Pánu Bohu za všechny milosti a dary, kterými mne zde zahrnoval.

  Novým administrátorem v Mlázovech ustanoven byl Jindřich Senft, farář v Kolinci. Farní budova jest ve špatném stavu, okna venkovní shnilá, střecha potřebuje novou krytinu, kostel ve stavu dobrém.

PROMLUVY

Svátek Zjevení Páně

V Castel Gandolfu, letním sídle papežů, donedávna existovala papežská hvězdárna. Dnes je z ní už jen muzeum s ohromnými teleskopy, které sice fungují, ale světla nad městem Římem a nad celou západní Evropou jsou tak intenzivní, že je velmi těžké vidět hvězdy a pozorovat život noční oblohy…

Světlo vyrobené člověkem, umělé osvětlení, přehlušuje světla na obloze. Přes naše osvětlení není možní spatřit Boží hvězdy. A tak kvůli tomu, co jsme si sami zhotovili a slouží nám to, nejsme schopni rozpoznat Boží stvoření a jeho stopy.

Snaha na všechno si pořádně posvítit, všechno vidět v jiném světle, nás může dovést k dezorientaci ze světla, bude ho prostě tolik, že nám zaslepí oči.

Muži, kteří připutovali do Jeruzaléma z dalekého východu říkají: „Viděli jsme jeho hvězdu na východě, proto jsme se mu přišli poklonit.“

Nevíme, zda to byli králové, mágové, astrologové nebo jiní učenci. Důležité je, že to byli lidé, kteří hledali světlo.

Hledali něco víc, než měli a znali, víc než majetek a vzdělání.

Hledali světlo, které ukazuje cestu, po které bychom měli jít.

Byli to lidé, kteří hledali světlo, jež neoslepuje oči.

Byli to lidé, kteří byli přesvědčeni, že Bůh otiskl svůj rukopis do stvoření, a že my se můžeme pokusit je rozluštit, že můžeme jeho stopy najít a nechat se jimi vést.

Králové či mudrci předpokládali, že nový král, pramen veškeré moudrosti, by se měl narodit v paláci nebo aspoň v sídle největších učenců. Ale nenašli ho tam.

Museli poznat, že Bůh je zcela jiný, že nepodléhá moci tohoto světa, že je lidskou moudrostí neuchopitelný.

A tak museli překročit svou vlastní učenost, své poučky, výpočty a podrobné poznámky.

Museli překročit sebe sama, aby se mohli začít učit měnit své myšlení a tím i svůj dosavadní život.

Také my, podobně jako dávní mudrci, se musíme naučit proměnit se a vnímat Boha. Ti moudří muži nejsou jen postavy z dávných dějin, jsou našimi předchůdci ve víře a naději, lidé nám blízcí.

Společně s nimi dojděme tam, kde stojí hvězda. Společně prosme Pána, abychom našli odvahu vyjít ze svých představ a snů a hledat ho v pokoře víry.

P. Petr Mecl.

PAULÍNI a jejich KLÁŠTERY

První část – Dva zakladatelé

Řeholní řád se zkratkou OSPPE nese oficiální název Řád svatého Pavla, prvního poustevníka.

Tím prvním poustevníkem je myšlen svatý Pavel Thébský, žil 90 let sám v egyptské poušti. Jako velmi mladý po svých rodičích (kteří mu zajistili dobré vzdělání) zdědil značný majetek, ale příliš o něj nestál. Když zjistil, že o jeho jmění usiluje jeho švagr, všeho se vzdal a odešel do pouště. Po dlouhém hledání se usadil v jeskyni v blízkosti pramene s vodou. Podle podání mu stejně jako proroku Eliášovi nosil jídlo ochočený krkavec.

Na sklonku života jej vyhledal svatý Antonín poustevník, který mu daroval plášť svatého Atanáše. V něm byl také Pavel Thébský pohřben.

Svatý Pavel Thébský je pro paulíny vzorem života, který charakterizuje heslo řádu: BÝT SÁM JEN S BOHEM.

Vlastním zakladatelem řádu je ale blahoslavený Eusebius z Ostřihomi. Také on byl z bohaté rodiny a dostalo se mu výborného vzdělání. Přesto v roce 1246 opustil svůj úřad kanovníka ostřihomské katedrály a založil poustevnický řád podle vzoru sv. Pavla Poustevníka. Vedl svůj řád až do své smrti roku 1270 a byl pohřben v klášterním kostele svatého Kříže. Jeho hrob byl spolu s celým kostelem zničen při nadvládě Turků v Maďarsku.

Další kláštery poustevníků začaly vznikat po celých Uhrách, zpočátku byly samostatné, až roku 1308 byly regule řádu sjednoceny podle řehole svatého Augustina.

Z roku 1327 se zachoval dokument, který na žádost papeže vypracoval uherský arcibiskup, ve kterém se uvádí, že v Uhersku je kolem 30 paulínských klášterů, kromě toho nespočet poustevníků žije v úplné samotě v horách. V roce 1341 obdrželi paulíni povolení nosit bílý hábit místo šedého.

Až do poloviny 16. století si paulánské kláštery zachovávaly svou odloučenost od okolního světa a nezávislost. Byly stavěny na odlehlých místech, klášterní kostel byl skromný, bez věží, mniši měli jen malé statky, vedle svých klášterů zakládali hlavně vinice a rybníky. Jejich dny byly naplněny modlitbou, četbou, rozjímáním a prací. Neusilovali o žádnou vnější pastorační činnost.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

  Dnes už je málokdo zná a je to škoda. Po staletí uctívaní svatí, o jejichž přímluvu stáli naši předkové. Každému z nich přidělili určité pole působnosti a spoléhali se na jejich pomoc. Postupně si oněch čtrnáct pomocníků v nouzi představíme.

Svatý Achatius (svátek 16. ledna)

  První ze čtrnácti pomocníků v nouzi je svatý Achatius, česky Agát. Byl velitelem jedné z legií římského vojska v 1. století po Kristu. Vedl bitvu u hory Ararat, měl zde potlačit povstání Arménů. Situace se pro římské vojáky zpočátku nevyvíjela dobře, ale když Achatius obdržel příslib od sedmi andělů z nebe, že zvítězí, pokud přijme spolu s ostatními křesťanskou víru, jeho legie slavila vítězství.

Většina z jeho vojáků se podle vzoru svého velitele následně nechala pokřtít, což bylo v té době pochopitelně trestné.  

Když se římský císař Hadrián dozvěděl o konverzi celé legie, poslal za nimi trestnou výpravu. Vojáci se ale odmítli zříci Krista, byli proto postupně mučeni (bičováni trnitými keři) a poté ukřižováni. Podle legendy bylo tehdy pod horou Ararat ukřižováno na deset tisíc mužů. Achatius před popravou poprosil Boha, aby každý, kdo uctí jeho památku, obdržel zdraví duše i těla. A tak se stal Achátius vyhledávaným pomocníkem v nouzi.

Úcta ke svatému Achatiovi vzrostla v době křížových výprav, kdy byl vojákům dáván za vzor statečnosti a neohroženosti.

  V 16. století byl spolu se svými druhy zařazen do oficiálního seznamu svatých a mučedníků, jeho ostatky vlastnilo mnoho měst, mezi nimi také Praha. V barokní době mu bylo zasvěceno několik kostelů v Německu (v Mohuči, v Breisgau nebo v Mnichově). V roce 1969 byl ovšem Achatius z římského kalendáře opět vyškrtnut coby pouhá legendární postava…

Svatý Achatius je zobrazován jako voják s mečem, někdy s kopím nebo válečnou sekerou, často má na hlavě trnovou korunu jako znak mučednictví.

Je vzýván v beznadějných situacích, při těžké chorobě a proti strachu ze smrti.

MOUDROST VÝCHODNÍ SPIRITUALITY

Kříž ve vodě

V předvečer svátku Zjevení Páně (Epifanie) a v den svátku koná se svěcení vody. Jeho formy jsou různé, modlitby stejné. V kostele světí kněz vodu ve velké nádobě, ze které si věřící berou vodu domů a uchovávají ji s úctou vedle domácího ikonostasu.

Na mnoha místech je oblíbený zvyk vysekat do zamrzlé vodní plochy díru ve tvaru kříže, nad kterou pak kněz pronáší modlitby a do níž se pak věřící noří. Zvyk je to velmi rozšířený od nejsevernějších míst Evropy až po Afriku (kde je koupel samozřejmě mnohem příjemnější). Sama pravoslavná církev zdůrazňuje, že samotná koupel v ledové vodě nemá žádnou magickou moc ani neodpouští hříchy. Smíření s Bohem je možné pouze ve svátosti pokání v chrámu.

  Důležitost obřadu svěcení vody a úcta ke svátku Epifanie je zdůrazněna nařízením přísného půstu v předvečer svátku.

Modlitba při svěcení vody:

Ty jsi náš Bůh a skrze vodu a Ducha

obnovuješ naší hříšnou přirozenost.

Ty jsi náš Bůh, který skrze potopu odstranil ze země hřích.

Ty jsi náš Bůh, který vodou provedl Mojžíše a jeho lid.

Ty jsi náš Bůh, který prorazil skálu a dal svému lidu vodu na poušti.

Ty jsi náš Bůh, který ohněm a vodou porazil skrze Eliáše Baalovy proroky.

Ty sám, Pane, posvěť nyní tuto vodu svým Duchem.

Dej všem, kdo se jí dotknou, posvěcení, zdraví, očištění a požehnání.

V západní církvi se povědomí o důležitosti posvátné koupele také uchovalo, ale spíše v lidových pověrách a zvycích.

V den Tří králů musely dívky vyskočit z postele ještě před svítáním a omýt se sněhem, protože jen to jim zaručilo bělostnou pleť. Kdo se celý ponořil do mrazivé vody v rybníce nebo v potoku, mohl si být jistý, že bude celý rok zdravý.

ZVYKY A TRADICE

Tříkrálové obchůzky

  Od konce třicetileté války, od poloviny 17. století, se v Čechách objevují tříkrálové obchůzky, které vede místní farář doprovázený ministranty a kostelníkem. Někdy se přidával také místní učitel se svými žáčky. Obchůzky mají důstojný ráz, všichni se modlí a zpívají, farář kadidlem vykuřuje obydlí a kropí je svěcenou vodou, učitel píše na dveře známá písmena K+M+B+ jako vyjádření Božího požehnání tomu domu.

  Později chodil již jen učitel s dětmi, který za obchůzku dostával určitou odměnu – stříbrný groš a navrch ošatka buchet. V některých oblastech chodili na koledu i chudobní a žebráci, aby si přilepšili ke špatnému živobytí.

Děti chodily nejčastěji s hvězdou a byly obdarovány různými pamlsky, ořechy, ovocem a drobnými penězi.

Na severní Moravě, kde bývala hojnost pastvin, doprovázeli tři krále malí pastuškové s několika ovečkami.

  V kostelích se od doby barokní hrály jednoduché mimické scénky, při kterých přicházeli k oltáři tři králové s dary, později se tyto scénky přeměnily ve velkolepé divadelní představení, které s nadšením hráli zejména žáci a studenti jezuitských kolejí.

Mnohé hry se ve zkrácené a zjednodušené verzi objevovaly i při vesnických obchůzkách dětí. Je určitě škoda, že tyto tříkrálové hry vymizely a ze starých tradic zbylo jen koledování, které mnozí vnímají jako „žebrání“        

Koncem 18. století se při tříkrálových obchůzkách rozdávaly „tříkrálové lístky“. Byly to malé poutní obrázky s vyobrazením malého Ježíška a tří králů a sloužily jako poděkování štědrým dárcům. Tříkrálové lístky byly velmi oblíbené, připisovala se jim až zázračná ochranná moc.

ROZJÍMÁNÍ NAD KŘESŤANSKÝMI SYMBOLY

Kadidlo

  Vonná pryskyřice nasypaná na žhavé dřevěné uhlí dává vzniknout průhlednému dýmu, jehož vůni znají všichni, kdo někdy vstoupili do kostela.

Kadidlo bylo ve starých středomořských kulturách výrazem pocty vůči panovníkům i vysokým úředníkům, bylo nezbytnou součástí dvorního ceremoniálu.

Starozákonní bohoslužba znala pálení kadidla k poctě Boží. V té době bylo velmi drahé, takže jeho obětování bylo považováno za zvlášť záslužný čin, ke kterému Hospodin jistě milostivě přihlédne při posuzování lidských činů.

První křesťanská církevní obec samozřejmě znala význam symboliky kadidla jako stoupání modlitby k Bohu, ale až do 4. století odmítala jeho používání při bohoslužbě.

  Teprve později se vonný dým kadidla stal pevnou součástí slavnostních bohoslužeb, různých žehnání, průvodů i udělování svátostí.

  Oblak je starým znamením Boží přítomnosti např v knize Exodus, takže je stoupající dým kadidla snadno pochopitelným symbolem Boží přítomnosti. Je znamením přítomnosti Ducha svatého a Boží milosti, která naplňuje chrám i všechny věřící. Na Východě je kadidlo chápáno jako uctivý pozdrav Kristu, s kadidelnicí kněz obchází svatyni, oltář i věřící lid. Obcházení na jedné straně znamená, že prostor chrámu se vyjímá z určité všednosti, na druhé straně se z obchůzky čerpá síla z posvátného prostoru. V některých východních církvích se kadidelnice používá i při svátosti smíření, během průvodu s kadidelnicí kolem chrámu věřící tiše vyznávají své hříchy a po něm se pronáší slavnostní formule odpuštění.

Okuřování se tak chápe jako očišťující, smiřující a posvěcující, což mělo prastarý původ – kadidlo se používalo jako dezinfekční prostředek v domě nemocných a zemřelých.

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Zpráva z misie na Mariánských ostrovech P. Augustina Strobacha (1682)

Část druhá – Zvyky domorodců

  Obyvatelé Mariánských ostrovů neuznávají nad sebou žádného krále nebo pána kromě náčelníka kmene, který vládne nade všemi svého rodu. Po jeho smrti přechází moc ne na jeho syna, ale na nejstaršího bratra, který po něm dědí i majetek a také jméno.

  Žádnou domácnost neřídí muž, ani se nezabývá hospodařením, nýbrž pouze žena, a to s takovou mocí, že když chudák muž upadl u své žárlivé ženy do podezření, že jinou miluje více než ji, svolala žena svoje přátele a příbuzné, kteří zaútočili na dům domnělého cizoložníka, vyhnali ho beze všeho z domu, rozdělili si mezi sebou jeho svršky a ženě přidělili dům bývalého muže se vším, co v něm bylo. Doposud jedině my, misionáři, omezili jsme dosti tuto ženskou pýchu, i když jsme ji ještě úplně neodstranili.

  Stejně jako opice, milují své děti přehnaně, takže jim nejen dovolí každou rozpustilost, ale předávají je i svým příbuzným k vychování, takže tam žijí jako mladý dobytek podle své chuti. Proto je rodičům zatěžko, když mají dát své děti k nám do školy, aby zde byly zdarma vychovány podle křesťanského způsobu a zaopatřeny mnohem spořádaněji než doma, jak stravou, tak šatstvem. Děti samy, nehledíce na veškerou nouzi, kterou doma musejí snášet, jsou raději u svých rodičů a příbuzných než u nás, jen proto, aby mohly bezuzdně užívat milované svobody.          

Své domy udržují v nesmírné čistotě, zejména ten, ve kterém sami žijí. Každý obyvatel Marian vlastní totiž tři navzájem oddělená stavení. V jednom má uloženo domácí nářadí, v druhém své zásoby a v tom nejlepším spí, jí a bydlí i se svou rodinou.

  Obyvatelé nejsou nijak divocí, naopak jsou velmi přívětiví. Svou dobrotu prokázali již mnoha osobám, které ztroskotaly v blízkosti jejich ostrovů, neboť je přijali se vší láskou, poskytli jim přístřeší a zaopatřili je vším potřebným. Jsou tak přátelští, že nás navštěvují v misii každý den, ano dříve i každou hodinu, čímž nám nemístně brání v jiných činnostech. Můžeme se jich ale snadno zbavit, když jim dáme tabák, jemuž jsou neobyčejně nakloněni. Za tabák nám Evropanům prodají vše, co nezbytně potřebujeme. Za jednu slepici platíme dvěma tabákovými listy, ale i za jeden tabákový list bude pro mě zdejší obyvatel s radostí pracovat celý den. Abych u těchto divochů obstál, nosím s sebou všude, kam jdu, krabici se šňupacím tabákem, i když sám žádným milovníkem tabáku nejsem.

  Dříve zde platily skleněné korálky nebo rolničky, teprve posledních deset let nebaží po ničem než po tabáku. Mohu snad i říci, že křesťanskou víru je třeba těmto lidem vlévat nejen sluchem a ústy, ale také nosními dírkami.

  Žádný z obyvatel Marian by nikdy nejedl a nepil, aniž by napřed dobrosrdečně nenabídl každému, kdo je u něho, rozdělí poctivě jídlo mezi všechny přítomné, přičemž poslední a nejhorší sousto si nechává pro sebe.

  Jsou tak zvědaví a všeteční, že vždy, když připluje loď z Ameriky, snaží se prohlédnout si vše, co přiváží. Jakmile spatří něco zvláštního, co dříve nikdy neviděli, říkávají: Teď mohu klidně zemřít, když jsem zažil a uviděl takové krásné věci!

  Není nic obdivuhodnějšího než jejich láska. Žádný obyvatel Marian neodmítne druhému nic, po čem touží, ať je to cokoliv. Když jeden vidí něco, co se mu líbí, řekne bez okolků majiteli: To nebo ono chci mít. Jakmile to vyřkne, druhý mu to dá bez jakékoliv vytáčky, což je obvyklé nejen mezi dospělými, ale i mezi malými dětmi. Domorodec se se sousedem, kterého potká, rozdělí dokonce i o list tabáku, pro který celý den těžce pracoval. Tito štědří lidí se zpočátku domnívali, že všichni jsou tak ušlechtilí jako oni, proto se velmi hněvali na křesťany, když jim tito odepřeli, po čem toužili, neboť je pokládali za nevychované barbary, pro které láska nic neznamená.

  Onemocní-li některý z nich, sbíhají se všichni jeho přátelé, i z jiných, vzdálených vsí, utěšují ho, posilují a rozveselují jej všemi možnými způsoby, a pomáhají mu tak dlouho, až se opět neuzdraví, nebo se odebere na věčnost.

  Slabosti svého bližního, zápach, nemoci a podobné hrůzné věci snášejí s nepřekonatelnou trpělivostí, aniž jej vyhánějí nebo se mu vyhýbají. I když jsou někteří stiženi svrabem nebo malomocenstvím, Mariaňané toho nedbají, ale snášejí vše s nepochopitelnou lhostejností.

  Ze všech neřestí trpí nejméně opilstvím. S největší opatrností se zdržují všech nápojů, které vyvolávají opilost a oslabují rozum, ačkoliv mají dost palem, ze kterých jiní Indiáni získávají silné víno.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Vánoční skaut

  Třináctiletý Frank slavil se svými rodiči Vánoce. Radoval se z dárků, které dostal, ale v srdci přeci jen cítil smutek. Byly to první Vánoce, které trávil bez svého bratra Steva, kterého před několika měsíci zabil nezodpovědný řidič. Frankovi moc chyběl, byli dobří kamarádi.

  Večer řekl rodičům, že ještě půjde pěšky za kamarádem. Teple se oblékl a všechny ostatní dárky si naložil na sáňky.

  Vyrazil z domova a šel za vedoucím svého skautského oddílu, který bydlel v chudinské čtvrti. Byl to dobrý a moudrý člověk a Frank doufal, že mu poradí, jak dostat smutek ze srdce, a taky mu chtěl ukázat všechny ty krásné dárky. Ale nezastihl ho doma, tak se zklamaně vydal na cestu zpátky. Šel pomalu tichou ulicí a díval se do osvětlených oken. Za jedním z nich zahlédl ženu, která seděla u vánočního stromku a plakala. V tu chvíli dostal nápad – ještě dneska jako správný skaut nevykonal žádný dobrý skutek!

  Zaklepal na dveře a smutná žena mu otevřela. Když viděla sáňky plné dárků, napadlo jí, že chlapec dělá nějakou sbírku. Povzdechla si: „Ale já ti nemohu dát žádné peníze ani dárky, nemám nic ani pro své děti.“

  „Proto jsem přišel,“ usmál se Frank, „vyberte si, prosím, nějaké dárky pro své děti.“       „Ach!“ vykřikla ohromeně paní a s vděkem dodala: „Pánbůh ti to zaplať!“

  Vybrala si několik dárků a se slzami v očích Frankovi poděkovala. Frank pokračoval dál a najednou mu bylo lehce a veselo. Než prošel celou chudinskou čtvrtí, rozdal všechny své dárky. Když se ho lidé ptali na jméno, odpovídal s úsměvem, že je vánoční skaut.

  Čím víc se blížil k domovu, tím šel pomaleji. Přemýšlel, jak vysvětlí rodičům, že rozdal všechny dárky. Pochopí ho vůbec?

  „Kde jsi byl tak dlouho a kde máš všechny dárky, synku?“ zeptal se ho otec. „Rozdal jsem je,“ odpověděl tiše Frank. „Nelíbily se ti?“ podivila se maminka, „dostal jsi všechno, co sis přál.“ „Ale ano, líbily se mi,“ odpověděl Frank a nevěděl, jak svůj podivný čin vysvětlit.

  Šel brzy spát a byl skleslý. Bratr mu chyběl, rodiče se zdáli být z něho zklamaní, najednou pochyboval, jestli jeho skutek byl opravdu dobrý.

  Ráno sešel dolů do kuchyně, kde rodiče poslouchali rádio s vánoční hudbou. Po chvíli se ozval hlasatel: „Přeji vám veselé Vánoce! Nejkrásnější vánoční zážitky měli podle našich informací v chudinské čtvrti. Děti tam dostaly dárky od mladíka, který si říká vánoční skaut. Nikdo neví, kdo to byl, ale říkají, že to byl jistě andělský posel.“ Táta objal Franka a maminka ho pohladila po vlasech. „Jsme na tebe opravdu hrdí, synku!“