Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z farního věstníku prosinec 2022

4. 12. 2022

ÚVODNÍK – TRADICE

  Na každém náměstí, na každé návsi a také u mnoha domů svítí už pár dní „vánoční strom“. Vnímáme rozsvícení stromu na začátku doby adventní jako hezkou tradici, kterou jsme jako další přijali za svou, ale o jejím původu a významu nevíme nic. Nebo ano? Víte, kdy a kde byl poprvé postaven „vánoční strom“, kdo a z jakého důvodu ho rozsvítil? Pokud ne, dozvíte se to určitě v příběhu na konci tohoto věstníku.

  Jsme bohatí na dárky, jídlo, pití, cukroví, svítící řetězy kolem domů, nákupy… Ale co se týče tradic a zvyků, jsme na tom v porovnání s našimi (materiálně chudými předky) dost špatně …       Teoreticky známe mnoho tradic, ale které z nich opravdu dodržujeme? Tradice lidové a tradice církevní se různě prolínají, doplňují, vycházejí jedna ze druhé. Nikdy není na škodu nějakou z nich si opět připomenout a znovu zařadit do našeho života.

O letošních Vánocích se po letech v kostele potkáme se třemi u nás již zapomenutými zvyky.

V den svátku svatého apoštola Jana bude se po mši svaté žehnat víno. Jak vznikla tato tradice? Svatý Jan Evangelista podle legendy dostal od svého hostitele otrávené víno, pronesl nad ním ale modlitbu a když ho pak vypil, neuškodilo mu. Požehnané víno pili proto lidé ve víře (nebo spíš v pověře), že budou po celý rok uchráněni od otravy (tělesné i duchovní), uštknutí hadem nebo uhranutím. My si připomínáme hlavně lásku, kterou svatý Jan projevoval svému Pánu, Ježíši Kristu, a neochvějnou věrnost, která jej jako jediného z apoštolů přivedla až pod kříž. Kněz na konci mše svaté požehná ve zvláštním kalichu víno a každému ho podá se slovy „Pijte lásku svatého Jana!“

V den Svátku Svaté Rodiny se budeme modlit za rodiny, a tak všichni, kdo se cítí být rodinou, mohou si přijít pro zvláštní požehnání. Tedy nejen rodiče s dětmi, ale i babička s vnoučaty, sourozenci, páry ještě nesezdané atd.

Hned první den nového roku budou požehnány koruny pro koledníky Tříkrálové sbírky. Připomenou nám začátek největší dobročinné akce v naší farnosti, do které se zapojí mnoho nadšených dětí i dospělých. Kdo se aktivně nezapojí, může se za ně modlit…

A ještě, než začnou Vánoce, sejdeme se u krásné adventní tradice, a tou je ranní mše svatá ke cti Panny Marie, při které si zazpíváme nejen roráty, ale i Hodinky Panny Marie Neposkvrněné. Tak přijďte!

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Misijní štrúdlování po deváté

  V roce 2014 jsme se poprvé rozhodli zapojit se do Adventních řemeslných trhů na náměstí v Nýřanech. Když už je v ten den na náměstí plno lidí, měli bychom to využít a otevřít pro ně kostel. Nebo něco také vyrobíme a budeme prodávat, a výtěžek pošleme na charitu! Jenže co budeme prodávat, zněla základní otázka. Odpověď přišla vzápětí. Co vlastně všichni umíme a baví nás to? Přeci péct buchty! A zrodilo se „Misijní štrúdlování“…

  Venkovní stánky byly už obsazené, tak jsme rozbalili svůj stánek přímo v kostele sv. Prokopa. Nakonec to byl šťastný nápad po všech stránkách. Unavení, promrzlí, ofouknutí nebo zmoklí lidé (to podle počasí) rádi vešli pod jedinou dostupnou střechu na náměstí, byli překvapeni naší sladkou a štědrou nabídkou a se zájmem si prohlédli osvětlený kostel (ve kterém mnozí byli úplně poprvé).

První rok jsme vybrali 3. 640,- Kč. Částka ale každoročně stoupala a po devíti letech zkušeností a vylepšování byl letos výtěžek 10. 893,- Kč!

Vše, co vybereme, dostane organizace „Papežská misijní díla“, která podporuje rozvoj školství, zdravotnictví, studia bohoslovců a dalších dobrých věcí v misijních zemích. Zvlášť důležitý je nákup hodnotných a trvanlivých pro podvyživené děti (sušené mléko, kaše, vitamíny…), a právě k tomu svou troškou přispíváme.

Část našeho blahobytu vyjádřeného štrúdly, bábovkami a cukrovím, jsme poslali do Afriky či Indie, aby se zdejší děti mohly alespoň jednou za den pořádně najíst… Děkujeme všem, kteří se zapojili!

Kromě prodeje domácích zákusků měla opět velký úspěch možnost zapálit si svíčku u sošky Pražského Jezulátka, které využívali nejen děti, ale ve velkém i dospělí. Takže to vypadá, že i v této tradici budeme nadále pokračovat při každé vhodné příležitosti.

Zprávy a oznámení

 

V pátek 2. prosince bude po večerní mši svaté setkání členů ekonomické i pastorační rady farnosti k projednání rozpočtu farnosti na příští rok.

 

V neděli 4. prosince bude výměna kartiček Živého růžence.

 

Ve čtvrtek 8. prosince oslavíme Slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie. Od 16. 00 hod. tichá adorace v kostele v Nýřanech, po ní od 16. 45 Mše svatá.

 

V pondělí 12. prosince od 7. 00 hod. přijďte na ranní mši svatou ke cti Panny Marie. Budeme zpívat tradiční roráty a také Hodinky Panny Marie.

 

ADVENTNÍ KAJÍCÍ BOHOSLUŽBA se zpovídáním bude ve čtvrtek 15. prosince od 16. 00 hod. v Nýřanech.

V pátek 16. prosince bude po večerní mši svaté v kostele v Nýřanech KONCERT Veroniky Novákové od 18. 30 hod.

 

Ve čtvrtek 22. prosince bude v kostele v Nýřanech tradiční ADVENTNÍ KONCERT od 17. 00 hod.

 

V úterý 27. prosince od 16. 45 hod. bude při mši svaté ke cti sv. Jana Evangelisty tradiční žehnání vína.

 

V pátek 30. prosince na Svátek Svaté Rodiny bude mše svatá v Nýřanech od 16. 45 hod. Při ní modlitba za rodiny a žehnání všem rodinám.

 

Výstava papírových betlémů v kostele v Jezné bude otevřená od 28. 12. do 30. 12. 2022 (středa, čtvrtek, pátek) vždy od 14 do 17 hodin.

 

V sobotu 31. prosince 2022 děkovná mše svatá v Nýřanech od 17. 00 hod. Po mši svaté Výstav Nejsvětější Svátosti, adorace a svátostné požehnání.

 

V neděli 1. ledna 2023 Slavnost Matky Boží Panny Marie bude jako každou neděli mše svatá v Nýřanech od 9. 00 a v Heřmanově Huti od 11. 00 hod. Při nich bude žehnání korun pro koledníky Tříkrálové sbírky.

 

V pátek 6. ledna 2023 bude v Nýřanech mše svatá od 16. 45 hod. ze Slavnosti ZJEVENÍ PÁNĚ. Svěcení vody, křídy a kadidla!

 

V sobotu 7. ledna 2023 od 15. 00 hod. TŘÍKRÁLOVÝ KONCERT v kostele v Nýřanech na podporu Tříkrálové sbírky.

 

V neděli 8. ledna na svátek Křtu Páně bude svěcení vody, křídy a kadidla také v Heřmanově Huti a v Jezné.

 

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA bude probíhat od 1. ledna do 15. ledna 2023. Kdo by se chtěl zapojit do koledování, přihlaste se!

 

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika farnosti Sušice

1915

  Dne 15. února ohlášena byla generální vizitace vikariátu sušického. Osada sušická byla první na řadě proto, že důstojný pan biskup Josef Hůlka zvolil město Sušice za stálý pobyt při vizitaci a vikář sušický měl jej provázeti po celou dobu vizitace.

Ačkoliv si pan biskup nepřál vzhledem k válečné době žádné uvítání, přeci byl přivítán co nejokázaleji zástupci města i vikariátu. Po čtyři dny konalo se biřmování, celkem biřmovanců bylo 1979. Nejdůstojnější pan biskup zakázal si také všechny hostiny a nepřál si k jídlu nic jiného než jedno maso s příkrmem. Rovněž nevzal s sebou ani kanovníka ani komorníka, které po celou dobu vizitace zastupoval pan vikář Frána. Generální vizitace byla zakončena 26. dubna ve Svojšicích.

 

1922

  Dne 4. března 1922 o 6. hodině ranní rozloučil se s tímto světem veledůstojný pán Matěj Frána, místní děkan a biskupský vikář. Odchod jeho byl náhlý, byl zde děkanem od roku 1896, tedy plných 25 let ku všeobecné spokojenosti a prospěchu celé osady. Byl duchovním správcem vpravdě lidovým, milován ode všech, pravý to pastýř svého lidu. O uprázdněné obročí byly podány čtyři žádosti: Václav Řepa, kaplan v Českých Budějovicích, Antonín Petr, farář v Kotouni, František Hrouda, kaplan v Myslívě, Jakub Waldmann, farář v Blažejově. Volba radními města byla konána 14. července 1922, a zvolen byl dp. Jakub Waldmann většinou 12 hlasů.

  Nový pan děkan, Jakub Waldmann, nastoupil své místo dne 16. listopadu 1922. Na nádraží jej uvítal dosavadní administrátor a první kaplan, Václav Klabouch.

 

1923

  Dne 24. července byli povoláni k urovnání žalob, které stále první kaplan Václav Klabouch proti děkanovi vedl, oba do konzistorní kanceláře, kdež bylo Václavu Klabouchovi poukázáno na jeho nesprávné jednání a bylo mu dáno na srozuměnou, že musí Sušici opustiti. Přeložen byl pak v měsíci srpnu do Velešína.  Dne 1. září nastoupil na místo 1. kaplana P. Josef Prágr.

 

1926

  Dne 24. června byla ohromná bouře, liják a krupobití. Blesk udeřil o třetí hodině odpolední do hromosvodu na měšťanské škole. Celá budova se otřásla, jako by se bořila, a dívčí třídou proletěly zelené plameny. Žaček zmocnila se panická hrůza a jako šílené se vrhly ke dveřím a prchaly po schodech. Marně chlácholili je učitelé a ředitel. Ty, které zadrželi ve třídě, daly se do křiku a usedavého pláče, jako by byla už jejich poslední chvíle. Žačky, které vyrazily z budovy na ulici, pobíhaly zmateně po ulici v krupobití, potom vběhly do sousedního krámu, kde dvě z nich omdlely. Kroupy padající byly velikosti vlašského ořechu a zničily kolem Sušice slibnou úrodu.

  Dne 29. června přišla opět hrozná bouře. Kroupy byly velikosti vajec a způsobily obrovské škody na polích a zahradách. Hlavně brambory, pokud nebyly potlučeny na polích, byly z nich přívalem vody odplaveny. Další podobné bouřky přišly ještě 4. července a 27. července. Mnozí nesklidili tento rok ani tolik, co vysázeli.

  Od 26. září konal se v Sušici eucharistický sjezd, k němuž duševní přípravu po tři dny bezprostředně před sjezdem konali redemptoristé z Českých Budějovic. Sjezd sám začal vzýváním Ducha svatého o 7 hodině večerní v děkanském chrámu, pak bylo kázání a slavné pontifikální požehnání. Po něm bylo vyzváněno všemi zvony v Sušici i po celém vikariátu. Poté konána eucharistická pobožnost až do 11 hodiny noční v klášterním chrámu Páně. Zpovídalo se až do pozdních nočních hodin a pak opět od časných ranních hodin druhý den.

Při všech mších svatých i pobožnostech, které slouženy byly, kostely byly zaplněny. Po skončení kongresu uspořádán byl průvod, ve kterém šlo na 200 školních dítek. Dětem sociálních demokratů bylo zakázáno účastenství, rovněž dětem komunistů, a i dětem národních socialistů, zčásti ze strany rodičů, zčásti učitelů.

Za dítkami šla hudba ze Strašeně, katolické školní spolky, spolek křesťanských matek ze Sušice, Třetí řád sv. Františka, orelská hudba, mariánské družiny, školské sestry z kláštera sušického, šedé sestry z nemocnice, dva bratři z řádu kapucínského a padesát pět kněží. Pak nejdůstojnější pan biskup, který nesl Nejsvětější Svátost. Za panem biskupem šli zástupci města, majitel panství a ředitel panství, a pak nepřehledný zástup mužů a žen, asi 2.500 účastníků průvodu bylo.

Ku cti přihlížejících, kterých bylo na 5. 000, a mezi nimiž bylo dosti nekatolíků a bez vyznání, nutno dosvědčiti, že všichni se chovali slušně. Slavnost zakončena slavným zpěvem Te Deum o druhé hodině odpolední a slavnostním požehnáním. Nejdůstojnější pan biskup projevil radost nad tak velkou účastí lidu věřícího, a také vybídl, aby si lid víru v Ježíše svátostného pro blaho své časné i věčné opatroval a uchoval.

 

 

PROMLUVY

Chaire, Maria!

  Anděl Gabriel přichází k dívce Marii a zdraví ji ne tak, jak je obvyklé v hebrejském prostředí „Šalom“ – „Pokoj tobě“, ale používá jiný pozdrav, známý a používaný v řeckém prostředí „Chaire“ – „Raduj se!“

  Ten pozdrav je jako strom, který svými kořeny vyrůstá ze starozákonního proroka Sofoniáše, ten inspirován Duchem svatým předává vzkaz celému Izraeli: „Jásej, Siónská dcero, Pán je s tebou!“

  Maria, která zná Svatá Písma, zná i toto poselství Izraeli, a když slyší ta slova z úst anděla, uvažuje ve svém srdci, co to znamená pro ni osobně. Proč ji takto anděl oslovuje? Má být ona onou sionskou dcerou, která je pozvána stát se pravým Božím příbytkem? Má to být její panenství, její tělo, ze kterého si Bůh vystaví chrám?

  Právě zde, v dialogu mezi Gabrielem a Marií opravdově začíná Nový Zákon, jehož prvním slovem je pozvání k radosti. Evangelium je dobrá, radostná zpráva o Bohu, který není daleko od nás, je úplně blízko, tak blízko, že se stane Dítětem, kterému můžeme říci „ty“, který se zajímá o náš život.

  Na všechny Mariiny obavy, které jí proletěly hlavou, anděl odpoví prostě a pravdivě: „Neboj se, Maria, Ty se dáváš Bohu a Bůh se dává tobě – neboj se!“ Jak silná musela být pro Marii tato slova a jak hluboce pronikla do jejího srdce a kolikrát se z něho znovu ozvala: při setkání se Simeonem, který jí předpovídá, že její duší pronikne meč – neboj se.  Když budou jejího syna nazývat bláznem a rouhačem – neboj se. Při setkání na křížové cestě, kdy se všechno zdá ztracené – neboj se…

  Neboj se, říká Maria dnešnímu světu, říká i mně, naplněnému obavami z nedostatku, chudoby, nemoci, samoty a smrti. Snažíme se stále budovat nějaký systém jistot, to je nutné, ale nesmíme zapomínat, že největší jistotu dostáváme od Pána – jeho slovo „neboj se, jsem s tebou“.

  Ve víře v Boží ochranu a v radosti z Boží věrnosti Maria odpovídá andělovi „Jsem služebnice Pána, ať se stane, jak jsi řekl.“ Celým svým srdcem, myslí, duší i životem říká ANO Boží vůli a do tohoto ANO vkládá celou svou bytost, otevírá tak bránu tohoto světa Bohu a jeho lásce.

  Maria nás zve, abychom i my řekli jako ona své „ano“ Boží vůli. Chce to odvahu a víru říci toto „ano“ v těžkých chvílích života. Ale bez tohoto „ano“ nepoznáme, že Boží vůle je plná dobroty a lásky, i když někdy přichází skrze bolest a utrpení. 

  P. Petr Mecl.

VÝROČÍ SVATÉHO PROKOPA

V nadcházejícím roce 2023 budeme slavit výročí 940 let od smrti svatého Prokopa, zakladatele sázavského kláštera, patrona naší země a také našeho kostela a celé farnosti. Proto se budeme věnovat jeho odkazu pro nás po celý rok.

Životopis svatého Prokopa, opata

Sv. Prokop se narodil kolem r. 985 v Chotouni u Českého Brodu v zemanské rodině. Z kronik víme, že byl knězem slovanského východního obřadu, byl ženatý a měl syna Jimrama.

Později se však Prokop rozhodl radikálněji následovat Krista. Opustil proto rodinu a dřívější postavení, a kolem roku 1009 požádal biskupa, aby mohl žít někde v ústraní jako poustevník. Ten mu vyhověl, ale podle tehdejších církevních předpisů žil nejprve nějaký čas v mnišském společenství, a to v klášteře benediktinu v Břevnově.

K poustevničení si sv. Prokop vybral samotu u řeky Sázavy, kde žil v jeskyni, ze které napřed vyhnal tisíc démonů. Pověst o zbožném poustevníkovi se šířila po okolí a lidé začali Prokopa navštěvovat s prosbou o modlitbu, radu a pomoc. Ten je sytil chlebem Božího slova a podle možností se jim snažil pomáhat i hmotně. Jeho modlitby měly moc vyprosit i zázraky.

Po jistém čase se kolem něj shromáždili žáci, se kterými utvořil uzavřenou slovanskou mnišskou osadu. První členové společenství na Sázavě byli čeští kněží a poustevníci, zastánci církevní cyrilometodějské tradice. Sv. Prokop jim dal pravidla inspirovaná řeholí sv. Benedikta a sám je duchovně vedl. V té době také na skále nad řekou vystavěl dřevěnou svatyňku ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Tím byl dán počátek pozdějšímu klášteru, který byl založen knížetem Oldřichem roku 1032. Za vlády Oldřichova syna Břetislava byl pak roku 1035 dokončen klášterní chrám.

Opat Prokop úzkostlivě bděl, aby v jeho klášteře vládla přísná řeholní kázeň. Miloval sobě podřízené bratry, ale přitom nespouštěl z očí pravidla mnišského života, a proto také po zásluze napomínal, káral i trestal jejich přestupky.

Kromě vedení kláštera se sv. Prokop dále věnoval příchozím, kteří ho prosili o duchovní posilu a modlitbu. Tak jako dříve, když byl ještě poustevníkem, se při službě těmto lidem projevovala Prokopova velká duchovní zkušenost a moc Ducha Svatého. Je zaznamenáno mnoho zázraků, které už za jeho života Pán vykonal.

Sv. Prokop zemřel na svátek Zvěstování Páně 25. března roku 1053. 

 

PAULÍNI

Klášter Skalka v Krakowě

Skalka je bývalá obranná osada, která se nachází v Krakowě v blízkosti hradu Wawel. Jméno jí dala poloha na vápencové skále tyčící se nad nížinou. Svému věhlasu vděčí mučednické smrti krakovského biskupa Stanislawa, který byl v tehdejší gotické rotundě sv. Archanděla Michaela zavražděn na příkaz polského krále Boleslava II. Chrabrého roku 1079.

Ve 14. století nechal král Kazimír na místě rotundy postavit větší gotický kostel nesoucí již jméno svatého Stanislawa. Ale už o sto let později nebyl tento chrám v příliš dobrém stavu.

  V roce 1472 se krakovský kanovník Jan Dlugosz obával natolik o budoucnost chátrající svatyně, že se rozhodl předat ji do péče otcům paulínům, se kterými se setkal při svém pobytu v Čenstochové.  

Prvním převorem na Skalce byl otec Jakub z Bogumilowic, který se sem přistěhoval spolu s dalšími 12 mnichy, měli za úkol pečovat o toto svaté místo, šířit úctu k patronovi polské země a různými způsoby připomínat příklad života sv. Stanislawa.

Ve druhé polovině 17. století byla obnoven malý rybník, ze které věřící čerpali vodu s vírou v její léčivou moc.

Tělo sv. Stanislawa bylo po smrti rozsekáno na čtyři kusy, ale čtyři orlice je přenesly na jedno místo. Jen jeden prst chyběl. V nedaleké tůni si věřící všimli kapra, který zářil, vytáhli ho z vody a v jeho útrobách našli chybějící prst…

V letech 1733 až 1751 byl zbudován nový chrám v barokním stylu, který nahradil gotický kostel zničený jednak povodněmi, jednak nájezdy švédských vojáků.

Od sedmnáctého století je Skalka centrem teologických studií nových bratrů paulínského řádu a centrem formace paulínských mnichů.

Skalka se také postupně stala spojnicí mezi kultem svatého Stanislava a kultem Panny Marie Čenstochovské.

V roce 1626 bylo při kostele založeno Bratrstvo strážných andělů, které s různými přestávkami působí dodnes.

V roce 2015 zde našel útočiště také chrámový sbor sv. Michala, který pečuje o krásu a vznešenost liturgické hudby.

ČTRNÁCT POMOCNÍKŮ V NOUZI

Svatá Barbora (svátek 4. prosince)

  Svatá Barbora z Nikomédie (3. století) byla po staletí velmi oblíbenou světicí, svědčí o tom i fakt, že je patronkou mnoha profesí: horníků, sedláků, zedníků, zvonařů, hrobníků, řezníků, kovářů, pokrývačů, dělostřelců, hasičů, kuchařů nebo architektů. Je také vzývána při bouřce, proti moru, proti ohni, při horečce a za dobrou smrt.

O životě svaté Barbory se dozvídáme z legend, které ji líčí jako krásnou dceru zámožného otce Dioskura, který byl velkým nepřítelem křesťanů.

Dioskuros chtěl svou dceru ohlídat před jejich vlivem a uvěznil ji proto do věže, kde jí snad nemělo chybět nic, jen svoboda. Při jedné z otcových cest se Barbora údajně domluvila se zedníky na udělání třetího okna, ač do jejího vězení byla naplánovaná jen dvě. Barbora chtěla, aby jí připomínaly Nejsvětější Trojici, v jejíž společnosti toužila žít. Proto je často zobrazována právě s věží se třemi okny.

Po otcově návratu následovalo vyslýchání. Někde se uvádí, že v době otcovy nepřítomnosti přijala i svátost křtu a když se k tomu přiznala, otec se velmi rozzuřil.

Když Barbora odmítla obětovat pohanským bohům a zříci se Krista, otec pro ni uchystal krutá muka, nechal ji nejprve zbičovat, drásat železnými hřebeny, a nakonec pálit ohněm. Barboru nic nemohlo zlomit v jejím odhodlání, a tak rozhodl, že bude sťata mečem. Když ji vedli na místo popravy, ohromovala všechny svou statečností, po cestě rozjímala o umučení Krista a čerpala tak sílu, aby pro něho dokázala snést všechno. Vedle ní se zjevil anděl, který Barbořino krvácející tělo zahalil bílým oděvem. Když dorazili na místo popravy, kata nepotřebovali, neboť otec byl rozhodnut jeho práci vykonat sám. Legenda v závěru hovoří o tom, že když Dioskuros svou dceru sťal mečem, byl sám vzápětí zabit bleskem.

Kostelů svaté Barbory je u nás přes čtyřicet. Spolu se svatým Prokopem byla a je patronkou horníků, proto se její kostely nacházejí hlavně v místech jakékoliv těžby (Kutná Hora, Karviná). 

Nám nejblíže je barokní kostel svaté Barbory v Manětíně. 

 

ZVYKY A TRADICE

Betlémy v Čechách

  První betlém, jak je známo, vytvořil ve 13. století svatý František, a hned to byl betlém živý. Bratři františkáni vzali tuto myšlenku za svou a kam přišli, tam šířili zvyk stavět o Vánocích v kostelích betlém, a to ze soch v životní velikosti. Svatá Rodina byla většinou ze dřeva, ostatní figury hráli místní lidé, kteří to považovali za velkou čest, později se této role ujali žáci a studenti. První betlém se sochami je u nás doložen roku 1562 v Praze.

  Po třicetileté válce se betlémy rozšířily díky řeholním řádům do mnoha dalších kostelů, skříňové betlémy si stavěly i šlechtické rodiny ve svých zámeckých kaplích, i když už v mnohem menším provedení.

Osvícení reformátoři, Marie Terezie a Josef II. považovali tento zvyk za zbytečný a dětinský a v kostelích stavění betlémů zakázali. A tehdy se mezi lidmi rychle rozšířila móda vyrábět a stavět si betlémy doma z levných a dostupných materiálů – vznikl fenomén českého betlémářství, který nemá jinde v světě obdoby. Kdo to dokázal, vyráběl si figurky nejčastěji z lipového dřeva, ale také z látky, sádry nebo těsta. A samozřejmě mnohý popustil uzdu své fantazii, takže se prostá scéna narození Ježíše rozšířila o mnoho dalších postav, řemeslníků, zvířat domácích i divokých, vesnických budov, scén a rozmanitých krajinných prvků.

Na přelomu 19. a 20. století nastal rozmach papírových betlémů, kdy se postavy prodávaly na archu tvrdého papíru, vystřihovaly se po celý advent a pak se zapichovaly do mechu. Betlém byl před Štědrým dnem umístěn na čestném místě v domě, a pod něj se pak dávaly drobné dárky pro děti.  Betlémy vytvářeli i slavní malíři, velmi oblíbený byl betlém Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, Marie Fišerové-Kvěchové nebo Josefa Lady.

Betlémy se stavěly už na první neděli adventní a postupně se přidávaly příslušné postavy, až na Štědrý den Josef s Marií a Ježíškem v jeslích, na Tři krále figurky tří klanějících se mudrců. Betlém zabíral poměrně dost místa v místnosti, byl umístěn na podstavci, za ním se vytvořilo odpovídající pozadí, buď místní krajina nebo noční obloha, nesměla chybět kometa z lesklého papíru a bílý anděl. Takzvaní daráčníci (postavy nesoucí dary) přinášeli dary krásné i ryze praktické, nechyběla vánočka, peřinka, zajíc od myslivce, krajáč mléka, kolíbka apod. Vše doplňovali muzikanti, stáda ovcí s pastýři, místní honorace církevní a světská, i děti s panem učitelem.

Také letos si můžete prohlédnout krásné papírové betlémy, které budou opět vystaveny v kostele v Jezné hned po Vánocích.

LATINSKÁ DUCHOVNÍ POEZIE

CANDOR AETERNAE DEITATIS ALMAE

(Vánoční hymnus)

Bělostná záře věčného božství, Kriste,

ty nám dáváš život a jsi naším světlem,

přicházíš jako lék k nemocným lidem,

bráno spásy.

Zpívají na zemi náhle andělské sbory

nebeskou píseň, nový věk ohlašují,

Bohu Otci slávu, pozemskému rodu

radost a pokoj.

Ty ležíš malý a jsi vládce světa,

plod svaté Panny bez poskvrny hříchu.

Kriste, již vládni celému světu,

vždy láskyhodný.

Přicházíš na svět, jsi jeden z nás, v těle,

nebeský nám chceš darovat domov,

obnovuj mysli, přitáhni všechny

poutem své lásky.

S jásotem nyní chválí tě zástup,

přidá se radostně k andělským zpěvům,

s tebou též Otci a vám rovné Lásce

zní píseň chvály.

Markéta Koronthályová: Vexilla regis.

 

ZE STARÝCH CESTOPISŮ

Výjezd do Nizozemí a Anglie tří bratří Šternberků

V roce 1663 uskutečnila se tzv. „kavalírská cesta“ bratrů Václava, Jana a Ignáce, synů hraběte ze Šternberka, kterou završili své vzdělávání. Navštívili během dvou měsíců Nizozemí, Anglii a Francii. Cestovní deník vedl některý z jejich panošů a je psán velmi lidovou češtinou.

Druhá část – v Anglii

  Ráno, 20. června, páni hrabata měli oumysl dále přes moře do Englandu se pustiti, zjednali sobě šíf a šťastně, s větrem prostředním 6 hodin pořád do England do města Dover jsme přijeli, tu v kvartýru dobrém U francouzského štítu jsme lažírovali a v dobrých postelích odpočívali.

  Druhý den ráno jsme si koně vypůjčili a 15 mil jeli jsme do města Canterbury, nic moc zvláštního. Vzali jsme si pak na poště jiné koně a kus žemle a truňk piva koštujíc, jeli jsme do města Kostheitz. Tu jsouce po cestě všichni zmáčeni a blátem náležitě pokáleni, též i cestou umdleni, u ohně jsme se sušili, než jsme k večeři zasedli.

  Z města Gravesand, kde nic zvláštního nebylo, posadili jsme se na šíf obecní a po vodě jménem Temže jsme v pršce, hřímání a krupobití, ve velikém nebezpečenství a s mnohým strachem v 5 hodinách do hlavního města té země englické jménem London jsme přijeli a v kvartýru v ulici Frajmanské jsme zůstali.

  Ráno 24. června páni hrabata vstali, přistrojíce se, do domu nějakého svíčkaře, u kterého jsme obědvali, na mši jsme šli, protože svátek byl, ale pokradmu, neb v tomto městě mše se sloužiti nesmí. Poobědvali jsme, ale že horko veliké bylo, doma jsme zůstali a v žábu s hrabětem Lamboyem až do 7 večer hráli.

Druhý den ve dvou vozech krytejch ke dvoru krále jsme jeli. Tam jsme do kostela svatého Petra, jinak Westminster, šli. Ten jest na stavení dost pěknej, však po kalvínsku velmi smutně ozdobenej. Ten prohlédli jsme si a sepultury (portugalsky „hrobky“) králů, královen a mnohých jiných spatřili, také královen Alžběty a Marie, vlastních sester, dcer krále Jindřicha Osmého. Prohlédli jsme si také parlament, v něm je soudní sednice, která je pěknejma kobercema okrášlena, také trůn, na kterém sám král sedá, je zlatem ozdobený.

  Druhý den přistrojili jsme se ráno a jeli ke dvoru královskému. Po mši v kapli šli jsme do táflštuben, kde král s královnou obědval, a všichni celý čas při obědě náležitě se na ně dívati mohli. Poobědvajíc v našem kvartýru na englickou komedii jsme jeli, a po ní jsme se šli podívat na bradatou ženu, také tam měli husu o třech nohách, podobnou slepici a jiná divná zvířata.

  Ráno 28. června zde teprve svátek Božího těla světili, a tak ke zpovědi se přistrojíc, ke kostelu královny staré jsme jeli a pobožnost vykonali (stará královna byla Henrieta Marie, dcera francouzského krále, po sňatku s anglickým králem Karlem Stuartem odmítla opustit katolickou víru, což jí král trpěl, takže mohla se svým dvorem navštěvovat katolické bohoslužby).

Ráno 1. července vstali jsme v 9 hodin, šli jsme zase ke dvoru staré královny na mši. Tu svou zpověď a přijímání Božího Těla vykonajíc, do kláštera kapucínského, který je při tom kostele vystavěný, jsme šli a drobet s kapucíny jsme porozprávěli. Odpoledne zjednali jsme si dva šífy a po Temži sem a tam jsme jezdili asi pět hodin.

  Pak jsme šli na poštu, pojedli jsme vejce naměkko, na koně poštovské sedli a s Pánem Bohem jsme jeli 12 mil do města Rochester, a pak zase 16 mil do města Cantabri, z Cantabri pak 16 mil do Doveru. Tam jsme okolo 7 hodiny přijeli náležitě ukáleni od cesty, také zemdleni jsme byli, protože celej den jsme jeli a ani neobědvali, takže jsme si svého pohodlí náležitě užívali. Když byl čas k večeři, bez dlouhých ceremonií jsme se navečeřeli a do čistých postelí na odpočinek se odebrali.

  Ráno 3. července jsme vstali a okolo 8 hodiny na velkém šífu se zpátky ke Cale ubírali. Byli jsme již 5 hodin na moři a už jsme blízko ke kraji moře přijížděli, tu se strhl veliký vítr, který s naší lodí velmi házel, až nás na písek vyhodil, takže jsme dál jeti nemohli. Tam jsme čekali asi půl hodiny, než k nám přijely dvě menší lodě, aby nás konečně ke břehu dovezly. Tu šífaři mezi sebou se pohádali, neb každý z nich chtěl něco vydělat, kdo z nich doveze nás ke břehu, potom i kapitán naší velké lodi se k té velké hádce přidal, a my, nerozumíce englandské řeči, jsme na ně jen dívali a nějakého dalšího neštěstí se obávali. Po chvíli se vše srovnalo a my nastoupili jsme na menší loď, která se po dvakrát vrátila, nejprve nastoupila hrabata.

Přivezli nás ve velkém větru, ve vlnách a nebezpečenstvích k francouzskému břehu, u břehu někteří do vody skákali a brodili se, jiní od šífařů se nechali donést na břeh, aby si nohy neumáčeli. Po tej vší komedii, vyjdouce na břeh mořský, pro radost, že jsme chvála Bohu ze všeho neštěstí vyšli, nevěděli jsme, co dělat. Někteří od moře nemocní byli, ale sotva na břeh padli, uzdraveni byli a pěšky po písku až do města Cale jsme všichni šli, kde jsme se u ohně usušili.

Příště: Zpráva o cestě po Amazonce.

 

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

První vánoční strom

  Bylo to v roce 1919. Dva dny před Vánocemi vyšel spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek (autor Lišky Bystroušky) se svými dvěma kamarády do lesa, aby tam našli a uřízli vánoční stromeček. Ke svému překvapení našli v lese u Bílovic něco úplně jiného. Uslyšeli dětský pláč a v domnění, že se nějaké dítě ztratilo, šli za hlasem. Ke svému zděšení našli pod jedním stromem ležet polonahou a promrzlou holčičku, kterou tu nechala zoufalá matka, když už nevěděla, co si počít, dítě měla s ruským zajatcem a později se u soudu obhajovala tím, že ji nikdo nechtěl s nemanželským dítětem přijmout do služby. Holčička dostala jméno Liduška, bylo jí v té době jeden a půl roku.

Rudolf Těsnohlídek byl člověk velmi citlivý a tato událost ho dost zasáhla. V těžké poválečné době, kdy chybělo úplně všechno, kdy se otcové a bratři nevraceli z fronty, kdy zůstaly matky samy s mnoha dětmi a často bez prostředků, začal Rudolf přemýšlet, jak by mohl pomoci hlavně osiřelým dětem. A vymyslel, že by bylo dobré založit dětský domov, který by se o sirotky postaral. Peněz bylo málo, a tak s rozhodl uspořádat vánoční sbírku. Inspiroval se v Kodani, kde od roku 1914 stál na náměstí ozdobený strom, pod který lidé nosili své dary pro chudé.

Sbírka pro sirotčinec začala ihned. První strom na náměstí v Brně byl vztyčen 13. prosince 1924 a až do Štědrého dne se pod ním konala dobročinná sbírka pro chudé děti. O pět let později byl z vybraných peněz dokončen Domov pro děti Dagmar. Byl pojmenován po dceři krále Přemysla Otakara, kterou provdali za dánského krále a ve své nové vlasti proslula dobrotou a štědrostí vůči chudým. Dětský domov Dagmar funguje v Brně dodnes.

Stromy ozdobené zlatými koulemi, stříbrnými rampouchy a svítícími řetězy jsou dnes na každém náměstí, jen ta bohulibá myšlenka, která první strom postavila, totiž shromáždit pod ním peněžní i hmotné dary pro ty nejchudší, se dávno vytratila. Určitě by stálo za to ji znovu obnovit…

A jak to dopadlo s malou Liduškou? Po vyléčení zápalu plic se jí ujala rodina z Brna. Ve svých šesti letech se zúčastnila vztyčení prvního vánočního stromu v Brně. V roce 1938 se vdala, vychovala čtyři děti a zemřela v Praze v roce 1997.

Padesát let po hrozné události, která nakonec dopadla dobře, byl v lese u Bílovic postaven pomník, který tento příběh připomíná. Navštívit ho můžete i dnes, je stále na stejném místě, jen deska je jiná, tu původní bronzovou totiž před lety někdo ukradl…