ÚVODNÍK - VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS

Že všechno má svůj čas, víme už ze starozákonní knihy Kazatel. Krátkou, ale hlubokou úvahu ze třetí kapitoly této mudroslovné knihy, že „všechno má svůj čas“ můžeme paradoxně číst jak svatebních, tak i na smutečních oznámeních. To jen podtrhuje její všeobecnou platnost.

V současné době, kdy „jsou čas peníze“, se s časem zachází až neuvěřitelně špatně a nezodpovědně.  Hlavně všichni křičí, že nemají čas, ale kupodivu, když jim nějaký čas zbyde, nedokáží ho smysluplně využít.

  Čas také mnoho lidí v podstatě ignoruje. Už jsme si zvykli, že například vánoční koledy slyšíme nejméně od října, ale po Štědrém dnu, jako když utne, i když doba vánoční přeci pokračuje až do svátku Tří králů!

Musíme si také začít zvykat, že masopustní průvody (bály, maškarní a další veselice), které mají svůj čas v podstatě od konce doby Vánoční až do úterý před Popeleční středou, se na mnoha místech konají klidně i na První neděli postní nebo i později. Svět komerce, nákupů a zábavy prostě křesťanský svět a jeho čas nerespektuje, protože ho vlastně nepotřebuje.

  Někdo namítne, že je to vlastně jedno. Průvod maškar po obci nebo městě má už stejně pramálo společného s křesťanskou tradicí a málokterý podnapilý občan má tušení, proč se tato akce koná. Hlavně, že je veselo, je co jíst a čím se opít. I koledy si klidně můžeme zazpívat třeba v srpnu a pomlázku si uplést v listopadu…

  „U nás v Rumunsku by něco takového nebylo možné. Když by někdo chtěl organizovat masopustní průvod po Popeleční středě, sklidil by akorát posměch. Ani svatby se v době postní nekonají, a kdyby přeci někdo chtěl mít svatbu v této době, tak by mu na ní nikdo nepřišel.“ Pravila k tomu paní, která se před lety přistěhovala k nám ze země, kterou Češi stále ještě považují za zaostalou a zcela nemoderní. Na rozdíl od nás v ní ale ještě nevymřel zdravý selský rozum.

  Zcela nečekaně byl nám všem dán čas. Co s ním uděláme? Promrháme ho na zbytečné věci, prolenošíme, pronudíme, prohádáme? Můžeme ho využít na věci, na které jinak „není čas“. Kolikrát jsme tohle řekli svému partnerovi, dětem, rodičům, prarodičům, přátelům, když přišli s nějakým nápadem či návrhem? Nuže, teď ten čas máme.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

POZITIVA PANDEMIE

Všichni šijí roušky, dříve byli ti, kdo to umí se šicím strojem, většinou jen pro smích, dnes jsou v ceně.

Už nevadí, že má někdo zahalenou tvář,

naopak se to vyžaduje.

Skauti a charitní pracovníci ochotně pomáhají s nákupy a jiným zařizováním a názorně tak ukazují,

že jejich existence má opravdu smysl.

Vylidněné ulice dokazují, že opravdu není nutné

každý den se někde courat.

Rodiny se učí trávit čas spolu. A dokonce v přírodě.

A najednou to jde i v televizi – výukové pořady pro děti, koncerty, divadelní představení, zábavné pořady…

Galanterie zmírající na úbytě mají konečně pěkné tržby, stejně tak opraváři a prodavači šicích strojů.

Jezdí mnohem méně aut, a tak i ve městech je ve vzduchu cítit jaro. A konečně je taky kde zaparkovat.

Aerolinky omezily své lety na polovinu,

odborníci okamžitě ohlásili, že ovzduší nad Evropou

se významně zlepšilo.

Učitelé mají šanci, že jejich práce bude konečně oceněna a rodiče už jim nebudou závidět ty dva měsíce volna

po mnoha hodinách výuky jejich ratolestí.

SVATÍ NA DUBEN

Svatý Vojtěch (svátek 23. dubna)

  Narodil se asi roku 955 jako pátý syn Slavníka a Střezislavy na hradě Libice nad Cidlinou, ze kterého mocný rod ovládal celé východní Čechy od Kolína až po Orlické hory. Jako dítě těžce onemocněl, ale po slibu otce, že z něj vychová kněze, byl zázračně uzdraven. Vojtěch pak studoval 9 let v Magdeburku a po návratu do Čech sloužil v pražské katedrále jako podjáhen. Po smrti prvního pražského biskupa Dětmara byl roku 982 zvolen jeho nástupcem. Přijal to s velkým zdráháním, protože viděl, že náboženský život v Čechách má daleko ke křesťanskému ideálu. Bujelo mnohoženství, otroctví, pýcha velmožů, přetrvávaly pohanské zvyky.

Přesto se Vojtěch s mladickým zápalem (v roce volby mu bylo pouhých 26 let) rozhodl prosadit ve své diecézi víru, mravnost a opravdovou zbožnost. Šel ostatním příkladem, žil velmi skromně, většinu svých příjmů rozdával chudým, ale spíše tím české velmože i duchovní popouzel. Po šesti letech marného úsilí se rozhodl složit svůj úřad a odešel se svým bratrem Radimem do Říma, aby pro rezignaci získal svolení papeže. Papež Jan XV. ho skutečně roku 989 zprostil úřadu biskupa a Vojtěch s Radimem s velkou úlevou a radostí vstoupili do benediktinského kláštera v Římě.

Jejich poklidný řeholní život trval jen tři roky. Mravní úpadek českého národa byl už tak katastrofální, že sám mohučský arcibiskup (který zde musel zaskakovat za nepřítomného biskupa) požádal papeže, aby Vojtěcha poslal zpátky do Čech. Kníže Boleslav II. spolu s předními velmoži slíbili, že se budou chovat lépe. Ona to totiž bylo docela velká ostuda, že české knížectví nemá vlastního biskupa, a sám kníže byl terčem posměchu sousedních panovníků, kterým biskupové neutekli do ciziny jako ten pražský…

Vojtěch poslušně souhlasil a vrátil se roku 993 do Čech spolu s 12 benediktinskými bratry, kteří se usadili v nově založeném klášteře na Břevnově.

Bohužel nic moc se nezměnilo k lepšímu. Nenávist proti Vojtěchovi a jeho požadavkům na dodržování alespoň základní křesťanské mravnosti se postupně zvětšovala. A tak Vojtěch už po roce znovu odchází do Říma. Když v roce 995 došlo k vyvraždění rodu Slavníkovců, byli Vojtěch a jeho bratr Radim jediní, kdo masakr přežili. Přesto ještě jednou souhlasil biskup Vojtěch s návratem do vlasti, a to roku 996, kdy mu to nařídil nový papež Řehoř V. na žádost mladého císaře Oty III. Vojtěch si ale po předchozích zkušenostech vyžádal svolení, že pokud ho v Čechách nepřijmou, může odejít definitivně na misie do pohanských zemí.

Ve svém odhadu se nemýlil, po návratu do Čech narazil na nesmiřitelné nepřátelství na knížecím dvoře a brzy nato odešel do Polska, kde byl vlídně přijat knížetem Boleslavem Chrabrým. Nějakou dobu úspěšně působil v okolí města Gdaňsk, pak přešel k sousedním pohanským Prusům, kde byl v roce 997po možná náhodném, možná úmyslném vstupu do posvátného háje zabit.

Kníže Boleslav Chrabrý získal Vojtěchovo tělo a nechal jej slavně pohřbít v katedrále v Hnězdně. Nad jeho hrobem pak papež založil arcibiskupství, prvním arcibiskupem v Hnězdně se stal právě Vojtěchův bratr Radim. Vojtěch byl svatořečen již dva roky po své mučednické smrti, roku 999.

Svatý Vojtěch byl záhy uctíván nejen v Polsku, ale i v Itálii a Uhrách. Možná se pak čeští velmožové zastyděli a zatoužili mít svého svatého krajana doma. Místo, aby uctivě požádali o část ostatků svatého mučedníka, rozhodli se ho získat násilím.

V roce 1039 vtrhl do Polska český kníže Břetislav I. a po vyplenění Hnězdna uloupil Vojtěchovy ostatky a převezl je do Prahy, kde je nechal pohřbít v katedrále sv. Víta. Možná doufal, že i pražské biskupství bude povýšeno na arcibiskupství, ale v tom se tedy zmýlil. A tak se svatý biskup Vojtěch definitivně vrátil do Čech. Svatý Vojtěch je uctíván jako patron českých, polských a uherských zemí. Je také hlavním patronem pražské arcidiecéze.

ODKAZ NAŠICH SVĚTCŮ

Šlépěje svatého Vojtěcha

  Svatý biskup Vojtěch se za svůj život dost nacestoval. Třikrát opustil Čechy a zase se do nich vrátil. Většinou samozřejmě pěšky. Nechodil vždy stejnou cestou, takže není divu, že na mnoha místech v Čechách najdeme rozličné památky na přítomnost biskupa Vojtěcha (ať už skutečnou nebo domnělou). Nejčastěji jsou to studánky s léčivou vodou nebo tzv. šlépěje svatého Vojtěcha, tedy místa, kde svatý biskup stál a pronášel svá kázání, a na kameni nebo skále zanechal otisk svých nohou. Tato místa byla po staletí uctívána jako posvátná. Představíme si dvě z mnoha z nich.

Nepomuk

Dne 4. června 1682 byl za Zeleným dolem nalezen kámen, o němž se věřilo, že sv. Vojtěch, jdoucí na Zelenou Horu, nohou svou šlápnul na něj a stopu svou vytiskl a tak památku po sobě zůstavil.“ Píše se v jednom textu o historickém Nepomuku. Kaple nad tímto kamenem byla vystavěná Danielem Františkem Táborským z Hirschenfeldu za vlády hraběte Václava Vojtěcha ze Šternberka, který na svém panství horlivě podporoval svatovojtěšský kult. Kaple stojí u cesty z Nepomuka na Klášter. V kapli stávala dřevěná socha sv. Vojtěcha, téměř v životní velikosti. V roce 1990 došlo k jejímu odcizení. Naštěstí byla po delší době nalezena, identifikována a po odborné restauraci umístěna do kostela sv. Jakuba.

Od října 2007 je na jejím místě plastika z nerezu a mosazi, zároveň byl opraven interiér kaple, podlaha byla vydlážděná žulovými deskami, ve jejím středu je umístěn kámen s otiskem světcova chodidla.

Poleň v Pošumaví

Kaplička nad studánkou s léčivou vodou je sice zasvěcena svatému Blažejovi, ale i ona vznikla na místě, kde se nachází kámen s otiskem chodidla sv. Vojtěcha. Původní dřevěnou kapličku, kterou postavil jistý Blažej z Poleně, byla roku 1784 stržena a nahrazena zděnou současnou stavbou. U kapličky vyvěrá pramen vody skvělé chuti.

Ke kapličce se vztahuje pověst o zlenivělém pasáčkovi, kterou najdete na konci věstníku.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Humor v době koronaviru

Koronaviru se ubráníme tak,

že každý den sníme 16 stroužků česneku.

Nepomůže to, ale rozhodně se k nám nikdo nepřiblíží.

Tak ještě jednou pro blbce z vesnice:

Doporučený odstup od souseda je na délku vidlí,

a to VČETNĚ NÁSADY!

Konec hlášení obecního rozhlasu.

Prezident Zeman volá čínskému prezidentovi:

„Haló, soudruhu, nějak jste to spletli, řekl jsem, že chci poslat pandu a ne pandemii!“

Půjdeme na nedělní výlet.

Vezmeme si pohorky, teplé bundy a svačinu a uděláme si pěkný celodenní výšlap

na půdu.

Věty, které asi brzy zaniknou:

„Rukulíbám!“

„Jdu na jedno.“

„Jak bylo ve škole?“

„Ochutnej ode mne.“

„Všude dobře, doma nejlíp.“

Psi mají radost,

jejich páníček je s nimi 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Kočky

začínají přemýšlet o sebevraždě.

Slečno, vy máte krásnou roušku,

nešla byste se mnou do karantény?

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika Farnosti Letiny

1887

  26. května 1887 ustanoven jsem byl Jeho Osvíceností Karlem hrabětem Schönbornem za faráře do Letin, já, Jan Hofman. Teologii jsem ukončil v Českých Budějovicích a byl jsem ustanoven za kaplana ve Velharticích, pak byl jsem kaplanem v Měčíně, v Dnešicích u Přeštic, odtud ustanoven byl jsem sem, do Letin. V pondělí obětoval jsem první a poslední mši svatou u hlavního oltáře, pak nastaly opravy v kostele i na faře, neb vše bylo zpustlé, ale velmi! Celý rok opravovalo se v kostele:

  Hlavní oltář byl zhotoven od Hrubeše z Prahy za 300 zl., obrazy maloval pan Zapletal za 100 zl., tři skleněná barevná okna v presbytáři za 55 zl., šest gotických pozlacených svícnů oltářních za 78 zl., oprava obrazů oltářních 20 zl., oprava a nátěr lavic 50 zl., vydláždění v presbytáři 120 zl., atd. Vše včetně nových varhan stálo přes tisíc zlatých. O všechny věci má největší zásluhu pan Ota Pinkas, spisovatel z Prahy, který vše objednal a sbírky v Praze učinil, celkem 335 zlatých.

  Nyní nastala druhá práce na faře. Kuchyně černá s vedlejší místností přeměněna na kuchyni úhlednou, z kuchyně staré udělána kancelář, ze tří pokojíků utvořen jeden velký, všude nové podlahy, vše stálo 800 zlatých.

  Chlévy úplně zpustlé, opatřené novými zděmi, i nová konírna zřízena, vrata u stodoly, patra nová, chlívce pro svinský dobytek – vše stálo na 400 zlatých.

1891

  Roku 1891 sbírkami na osadě dal jsem opraviti dva vedlejší oltáře. Sbírky osadní byly pranepatrné, nejbohatší obec Libákovice poslala úsměvných 5 zlatých, dvě stě zlatých jsem dostal od řídícího učitele. Opravy stály 280 zlatých, které obdržel pozlacovač z Plzně. Kostel tedy úplně opraven přes lidské řeči.

1892

  Roku 1892 dostal jsem povolení ke kopání studny na faře, ale starosta Jan Jandoš nechtěl povolení podepsati. Doufám tedy v pomoc Boží, že studnici na faře zřídím. Rok tento byl pro faráře zlý, neb byl stižen tyfem a chřipkou, a očekával, úplně v milost Boží oddaný, konec života svého.

1907

  Dne 14. července 1907 zemřel náhle důstojný pán, Jan Hofman, farář letinský. 13. ledna 1908 za krásného odpoledne přistěhoval jsem se do Letin já, Josef Soldát, jako nový farář letinský.

ROZHOVORY POD VĚŽÍ

(z knihy rozhovorů s knězem, psychiatrem a učitelem Maxem Kašparů)

O výchově dětí

  Mám zkušenost, že nejen množství času, ale také jeho vyplnění hraje ve výchovy dítěte velkou úlohu. Někdy mají rodiče na věnování se dítěti čas, ale nedovedou ho smysluplně využít.

  Pro dítě je nesmírně důležitá také hra. Hraní si na písku, hraní si s kostkami, hraní si s věcmi. Pokud je to ještě hra spolu s rodiči, má to na děti daleko větší pozitivní vliv. Pokud jde o výchovu, musí v ní hrát roli také hra, kterou dítě potřebuje ke svému rozvoji, ale výchova by se neměla utápět v zábavě. Zábava není výchova. Řada matek se domnívá, že posazení dítěte před televizní obrazovku nebo tablet má dvojí pozitivní roli. Výukovou a výchovnou. To je veliký a dvojnásobný omyl. Pak mi přijde do ordinace chlapec, který nedovede složit souvětí, nedovede odpovědět na jednoduché otázky, ale dokonale ovládá všechna tlačítka na mobilním telefonu. V tomto směru už nám dorůstá další generace. Říkám jim „fachidioti“. Velcí odborníci na tlačítka, ale neschopní praktického života.

Ukažte dětem, že společenství vaší rodiny má svoje pravidla,

hodnoty a vlastní názory.

V rodinách se musí cíleně vyhradit čas na rozhovory. Rozhovory o všem možném – o zprávách, o filmech, hudbě, počítačových hrách, problémech, o čemkoliv, s čím naše děti můžou přijít do styku. V budoucnosti bude rodina ještě důležitější, protože se zřejmě stane jediným zdrojem kvalitních informací. Pak je samozřejmě důležité, aby sami rodiče věděli, co je dobré, a co už dobré není.

Učte děti pomáhat jiným.

  Někdy je až zarážející sledovat, kolik pýchy a egoismu je v některých lidech. Ovšem tyto vlastnosti k ničemu nevedou. Už je dávno známé, že prosociální cítění, tedy život, který žijeme také pro druhé, je šťastnějším životem. Proto by rodiče měli takto žít a učit i své děti soucitu, vcítění se a pomoci druhým.

Učte děti odolnosti a veďte je k překonávání překážek.

  Také v minulosti byl svět přeplněný problémy a naši předkové to všechno vydrželi a nechodili k psychologům a psychiatrům. Mladí lidé měli větší duševní odolnost, děti měly určité povinnosti a dokázaly překonávat překážky. V současnosti se mnoho mladých „sesype“ při prvním problému, protože ho nedokážou zvládnout.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

17.část – Diadochos z Fotiké: „O víře a bázni“

  Svatý Diadochos se narodil kolem roku 400 a byl biskupem ve městě Fotiké (malé město na severozápadě Řecka blízko hranic s Albánií). Roku 451 se účastnil Chalcedonského koncilu. V roce 467 napadly provincii Epirus hordy Vandalů a mnoho místních prominentů odvlekli do zajetí, kde se po nich slehla zem. Jedním z nich byl i biskup Diadochos. Předpokládá se, že zemřel kolem roku 486.

  Jeho nejvýznamnější dílo „Sto kapitol o duchovní dokonalosti“ bylo napsáno pro mnichy, aby si lépe osvojili ctnost „hesychie“ – což se dá přeložit jako „klid“, „mlčení“ nebo „pokoj“.

Nemůže milovat Boha v hlubinách srdce ten, kdo se ho nezačal bát celým svým srdcem. Uskutečňovat lásku počne duše očištěná a zjemnělá působením bázně.

Ale této bázně nedosáhne dokonale, nevyjde-li ze všech svých časných starostí. Až duch vstoupí do velkého pokoje a vzdání se všeho, teprve tehdy ho začne zpracovávat tato bázeň, očisťujíc ho v nitru od veškerého nánosu země a přivádí ho k velké lásce Boží dobroty.

Víra bez skutků a skutky bez víry budou zavrženy stejně. Je nutné, aby věřící podal Pánu víru, která se ukazuje ve skutcích.

Kdo miluje Boha a opravdově věří, uskutečňuje svaté skutky víry. Kdo ale jenom věří bez lásky, nemá ani víru, o níž si myslí, že ji má. Věří jakousi povrchností ducha, neboť nejedná tíhou slávy lásky. Tak je víra vedená láskou vrcholem ctnosti.

NA MINUTU S LEONIÍ MARTINOVOU

(z knihy „Leonie Martinová, starší sestra Terezie z Lisieux“)

  Ptáš se mě, zda dodržuji svá předsevzetí. Mnohokrát se mi to bohužel nedaří, ale nezoufám. Když malé dítě často padá, je ho Ježíši o to víc líto a nezbývá mu nic jiného, než je nést v náručí.

  Můj Bože, učiň, ať ve svém životě, do něhož si nevložil žádné zvláštní dary, usiluji stejně jako ty o opravdové hodnoty, a pohrdám hodnotami lidskými. Ať si cením jen toho, co je absolutní a věčné: Boží lásky, k níž vzhlížím s nadějí.

  Naříkat nad svými nedostatky, jak jsem to dělala doposud, k ničemu nevede. Uznávám, že je v tom pýcha. Proto musím usilovat o pokoru, a ne se kvůli tomu rmoutit. Chci být malá, úplně maličká! Když malé děti upadnou, nijak zvláštně se nezraní, na to jsou moc malé, a právě tento příklad chci následovat. Cítím, že právě to ode mne Ježíš čeká.

  Dobře vím, že po svém maličkém dítěti nežádá Ježíš nic jiného než snahu, a proto neztrácím odvahu a toužím zůstat dokonale bezmocná, v tom je veškerá má síla. Díky této dětinské lsti se dotýkám srdce samotného Pána Boha.

Leonie Martinová (1863-1941) byla jednou ze čtyř starších sester svaté Terezie z Lisieux. Zatímco všechny její sestry vstoupily do karmelitánského řádu, ona sama si vybrala klášter své milované tety, kde žily řeholnice Řádu Navštívení Panny Marie (vizitantky), založeného sv. Františkem Saleským. Kvůli svému chatrnému zdraví i vzpurné a výbušné povaze to v klášteře neměla jednoduché, řád dvakrát opustila a definitivně do něj vstoupila a v něm setrvala až po smrti své sestry Terezie.

Pevně věřila, že právě její nejmladší sestřička (prohlášená roku 1925 za svatou) jí u Boha vyprosila milost vytrvalosti a pevné vůle, milost pokory a plného odevzdání se do vůle Boží.

ROK BIBLE

STAROZÁKONNÍ MOUDROST

  Než konečně začneme s četbou evangelií, je dobré nahlédnout znovu do Starého Zákona a nechat se poučit jeho moudrostí. Mezi takzvané „mudroslovné knihy“ patří: Kniha Sirachovcova, Kniha moudrosti, Kniha Přísloví, Kniha Job, Píseň písní, Kniha Kazatel.

Moudrost v knihách Starého zákona je schopnost lidského ducha, která vede člověka ke správnému jednání. Opakem moudrého člověka je člověk pošetilý (v hebrejštině tento výraz znamená totéž, co neřestný). Starší mudroslovné knihy jsou ovlivněny podobnými knihami starého Východu, novější knihy, vzniklé po návratu židovského národa z babylonského vyhnanství, považují moudrost za jednu z Božích vlastností a za dar Boha člověku.

KNIHA PŘÍSLOVÍ je nejstarší mudroslovná kniha Starého Zákona. Skládá se z tzv. výroků „mašal“, což je krátký duchaplný výrok, který obrazně a často i vtipně dává užitečné naučení pro život. Mnoho výroků je připisováno přímo moudrému králi Šalamounovi.

Kniha chce předat zásady praktické morálky, která vychází ze zkušenosti a náboženství. Je často citována i v Novém Zákoně.

KNIHA KAZATEL patří mezi nejoblíbenější knihy Starého Zákona. Vznikla zřejmě ve 3. století před Kristem. I když kniha může někde působit pesimisticky, lze soudit, že autor byl člověk pevně věřící v Boha, jehož moudrost řídí celý svět, a který bude každého soudit.

Kazatel, který sám sebe nazývá Davidovým synem, vidí koloběh života a ptá se po jeho smyslu. Uznává, že není v lidských silách nahlédnout do podstaty věcí a poznat Boží záměry. Doporučuje proto, aby se člověk s klidnou myslí zabýval uloženou prací, střídmě a vděčně užíval tohoto světa, bál se Boha a zachovával jeho přikázání.

KNIHA SIRACHOVEC je asi o jedno století mladší, v církvi byla od počátku natolik ceněna, že byla dávána k poučení katechumenům. Probírá několik témat, ale směřuje vždy k jednomu cíli: učit zbožnosti a dobrým mravům.

Nauka knihy je zcela tradiční. Moudrost pochází od Hospodina, kdo věří v Hospodina, má to dokazovat zbožností, spravedlností a milosrdenstvím k bližnímu. Klade důraz na rodinný život a také povinnost vyhýbat se každému druhu hříchu.

KNIHA MOUDROSTI je opět o jedno století mladší, vznikla v 1. století před Kristem v egyptské Alexandrii. Je to dílo pečlivě komponované, které mělo objasnit židovskou nauku vzdělaným pohanům v Egyptě. Moudrost je zde postavena na úroveň Božího ducha. Člověk, i kdyby měl sebelepší vlastnosti, bez moudrosti před Bohem není nic. Moudrost vede k zachovávání Božího zákona a vede k blažené nesmrtelnosti.

Kniha přináší do židovství novou nauku o naději na život po smrti. Události života na zemi jsou přípravou člověka na život po smrti, a utrpení spravedlivého slouží k jeho očištění. Důležité je jen jedno: plnit Boží vůli a žít v jeho lásce.

KNIHA JOB je mistrovským dílem Bible. Málokdo ji ovšem přečte celou, protože se v ní velmi snadno ztratí. Je to vlastně drama, začíná čtyřmi pozemskými a dvěma nebeskými scénami, jimiž je čtenář uveden do problematiky celé knihy. Následuje vlastní jádro knihy. K těžce zkoušenému Jobovi přichází tři jeho přátelé, aby s ním vedli rozhovor. Ve třech kolech se střídavě ujímají slova a Job každému z nich odpovídá. Rozhovor však nevede ke sblížení, naopak, spíše způsobí roztržku přátel. Na konci vstupuje do hovoru „Elíhú“ a pak promluví sám Bůh, který prohlašuje Joba za spravedlivého.

Hlavní hrdina Job je navštíven obrovským utrpením, musí se probojovat z nejhlubšího zoufalství až k nové naději. Job se s Hospodinem pře a nerozumí mu, ale přes všechny pochybnosti se ho houževnatě drží, nepochybuje o Boží moci a svrchovanosti, věří, že Bůh ho neopustil, že ho nakonec spatří.

KNIHA PÍSEŇ PÍSNÍ je řazena k mudroslovným knihám. V židovství je zařazena mezi „pět svátečních svitků“ a četla se o velikonocích. Je připisována králi Šalamounovi, ale je o několik století mladší.

V knize vystupuje krásná dívka, mocný král a prostý pastýř. Král se snaží nabubřelými výrazy získat srdce mladé dívky, vláká ji na svůj vůz a odveze do svého paláce, kde ji zavře do harému. Nedbá na to, že ho dívka odmítá, přesvědčuje ji, aby se stala jeho manželkou a královnou. Dívka ovšem miluje prostého pastýře, kterému přísahala věrnost, ten ji tajně navštěvuje a stále ji projevuje nezměrnou lásku. Až když dívka symbolickým tancem před králem vyjádří nezlomnou věrnost svému milému, dosáhne svobody a získá za manžela svého snoubence.

Autor Velepísně chtěl obrazem manželské lásky zpodobnit vzájemnou lásku mezi Bohem a jeho lidem.

ROZJÍMÁNÍ NAD MODLITBAMI

Memorare, o piisima Virgo Maria…

Pamatuj, ó nejdobrotivější Panno Maria,

že nikdy nebylo slýcháno,

že bys koho opustila,

kdo se utíkal pod Tvou ochranu,

kdo Tě vzýval o pomoc, kdo Tě žádal o přímluvu.

Povzbuzen takovou důvěrou spěchám k tobě,

Panno panen a Matko.

K Tobě přicházím, před Tebou klečím, já lkající hříšník.

Dobrá Matko Slova, nepohrdej mými slovy,

ale milostivě mě slyš a vyslyš. Amen.

Tato modlitba je připisována sv. Bernardovi z Clairvaux. První známý písemný záznam je z roku 1518 ve francouzské modlitební knížce jako součást delší a o sto let starší mariánské modlitby „Ad sanctitatis tuae pedes“. Modlitbu rozšířil francouzský kněz Claude Bernard (+1641), který byl přesvědčen, že díky ní byl zázračně uzdraven ze smrtelné nemoci.

Proto ji horlivě rozšiřoval a doporučoval všem a při každé vhodné příležitosti. Zmiňuje se o ní v dopise královně Anně Rakouské, manželce Ludvíka XIII., nechává tisknout tisíce letáčků s modlitbou, modlí se jí s vězni a odsouzenci, které navštěvuje. Modlitba měla několik verzí, její konečnou podobu určil roku 1846 papež Pius IX.

PUTOVÁNÍ EGERIE

Zelený čtvrtek a Velký pátek v Jeruzalémě

podle zápisků poutnice Egerie ze 4. století

ZELENÝ ČTVRTEK V JERUZALÉMĚ

Ve čtvrtek se o osmé hodině (druhá hodina po poledni) všichni shromáždí u Martyria, zde je oběť s pobožností. Po skončení pobožnosti se jde za Kříž. Tam se modlí pouze jeden hymnus s modlitbou a biskup tam obětuje. Všichni jdou k přijímání. Kromě tohoto dne se u Kříže celý rok nikdy neslouží mše, katechumeni i pokřtění věřící dostanou požehnání a jsou propuštěni. Každý spěchá domů, aby se najedl.

Hned poté jdou všichni na Eleon do toho kostela, v němž je jeskyně a kde toho dne byl Pán s apoštoly. Tam se říkají asi do páté hodiny (jedenáctá večerní) noční hymny, antifony a čtení vhodné pro ten den.

VELKÝ PÁTEK V JERUZALÉMĚ

Když začali kohouti v pátek kokrhat, sestupují všichni za zpěvu hymnů na místo, kde se podle evangelia Pán modlil. Je tam nádherný kostel, do něhož vstupuje biskup i všichni lidé. Odtud všichni až po nejmenší děti scházejí s biskupem do Getseman. Vzhledem k množství lidí, vzhledem k únavě po tolika bděních a proto, že bylo nutno vystoupit na vysokou horu, jde se do Getseman velmi pomalu. Nahoře jsou připraveny pro lid svíce.

Po příchodu do Getseman je napřed vhodná modlitba, pak se zpívá hymnus a čte se místo z evangelia, jak byl Pán zajat. Když se četlo toto místo z evangelia, lid začal tak naříkat a plakat, že to snad bylo slyšet až do města. Jde se celým městem ke Kříži. Přijdou tam všichni do jednoho, velcí, malí, bohatí, chudí.

Když slunce začne jasně svítit, čte se u Kříže evangelium, jak je Pán odváděn k Pilátovi, a o tom, co řekl Pilát Pánu a Židům. Pak biskup promlouvá k lidu. Poněvadž po celou příští noc čeká lidi námaha a poněvadž i dnešní den bude namáhavý, povzbuzuje biskup všechny, aby neochabovali, ale důvěřovali, že Bůh je za takovou námahu bohatě odmění.

Poté biskup usedne na Golgotě za Křížem, do připraveného křesla. Před něho je postaven stůl pokrytý plátnem a okolo stojí jáhni. Je přinesena pozlacená stříbrná schránka, v níž je svaté dřevo kříže, a po otevření je položena na stůl.

Biskup vsedě pevně drží v rukou částky svatého dřeva, kolem stojící jáhni hlídají. Hlídá se proto, že prý kdosi předstíraje velkou lítost ukradl částečku svatého dřeva. Proto nyní jáhni stojí v kruhu a hlídají, aby se nikdo neodvážil učinit něco podobného.

Všichni přítomní, katechumeni i pokřtění věřící přicházejí jeden za druhým ke stolu, ukloní se, políbí svaté dřevo kříže a postupují řadou dále. Nikdo se neodváží dotknout se rukama.

O šesté hodině (poledne), ať prší nebo je hezky, se jde před Kříž, to je místo mezi Křížem a Anastasí. Je velmi krásné a podobá se nekryté dvoraně. Je tam tolik lidí, že není možné projít. Před Křížem je pro biskupa postaveno křeslo a od šesté do deváté hodiny se čtou čtení. Nejprve žalmy, v nichž se mluví o smrti Páně, čte se též z Apoštolů a ze Skutků apoštolských o utrpení Pána. Také z evangelia se čtou úryvky o jeho utrpení.

Tak celé 3 hodiny je lid poučován, že se nestalo nic, co by se nebylo zcela splnilo. Mezi to vkládají vždy modlitby. Při jednotlivých čteních se ozývá vzlykot, až je to k podivu. Není nikoho, ani starého ani mladého, který by neplakal tolik, že se to ani nedá vypovědět, v těchto třech hodinách nad Pánem, který pro nás tolik vytrpěl.

Když nastala devátá hodina (třetí po poledni), čte se z Janova evangelia úryvek o tom, jak Pán vypustil duši. Po přečtení tohoto úryvku následuje modlitba, katechumeni dostanou požehnání a pobožnost je skončena. Kdo z lidí chce bdít až do rána, může. Kdo nechce, nemusí. Mladší a zdravější klerici však bdí a po celou noc až do rána tam říkají hymny s antifonami. S nimi bdí většina lidí. Někteří velmi dlouho, jiní do půlnoci, jak kdo může.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

O zlenivělém pasáčkovi

  V dávných dobách žil v Poleni chudý chalupník. Jeho stavení bylo už stářím celé nakloněné a sešlé, ale muselo stačit, hlavně, že bylo kde přespat. Ačkoliv byl chalupník chudý, přece pamatoval na každého nebožáka, který šel vsí, a neměl-li sám nic k jídlu, poskytl mu alespoň nocleh. Živil se jako pasák dobytka zdejších sedláků, denně vyháněl dobytek k lesu, kde pak nejraději sedával u kapličky postavené Blažejem z Poleně nad zázračnou studánkou. Prý se zde kdysi zastavil i svatý Vojtěch a na kameni u studánky po něm zůstal otisk jeho nohou.

  Jednou, když se opět posadil u studánky, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním stříbrovlasý stařeček a prosil jej o almužnu. Pastevci bylo staříka líto, ale sám nic neměl, tak mu alespoň nabídl svůj oběd – půlku krajíce suchého chleba. Stařík krajíc přijal, poděkoval a než se pastevec vzpamatoval, byl ten tam. Pastevec se tomu trochu podivil, ale více o tom nepřemýšlel.

Náhle spatřil ve šlépějích kamene lesknoucí se peníz. „Jistě ho tu někdo ztratil“, pomyslel si, položil ho tedy na oltářík kapličky a večer šel domů. Druhého dne, sotva přišel ke kapličce, nalezl na kameni další penízek. A každého dne nalezl další penízek. Pastevec poznal, že se mu takto za kousek jeho chleba odměnil stařík. Postupně si za peníze koupil pole, větší chalupu, najal čeleď a dobře se mu dařilo.

Časem ho ale posedla lakota a lenost. Najednou mu bylo zatěžko chodit každý den k lesu ke kapličce, měl dojem, že pro něj, jako bohatého sedláka, je to příliš ponižující. A tak vymyslel řešení. Rozkázal čeledínům, aby pro kámen ležící u kapličky dojeli, a přivezli ho na jeho dvůr. Pacholci to udělali a kámen usadili na dvoře.

Teď byl bývalý pastucha spokojený a šel klidně spát. Celou noc snil o bezstarostném životě a velkém bohatství. Brzy ráno vstal a přispěchal ke kameni, ale mince nikde. Nejdřív si myslel, že mu ji někdo z čeledínů vzal, ale když minci nenašel ani další dny, poznal, že se čarovná moc kamene vytratila. Pasáček si uvědomil svoji chybu a rozhodl se vše napravit. Odvezl kámen zpátky ke kapličce, ale nebylo to nic platné, minci už nikdy na kameni nenašel.

Šel tedy do sebe, svůj majetek rozdal chudým a opět se vrátil ke svému povolání pastýře, který není líný ani hamižný. Kámen tajně převezl na hřbitov v Poleni. Místní se domnívali, že kámen na hřbitov přinesl čert a velkou radost z něj neměli. Až později si někdo vzpomněl, že podobný kámen býval u zázračné studánky, a nakonec ho tam i vrátili.