ÚVODNÍK - NAROZENINY KOSTELA

  Každý kostel má své narozeniny. Den posvěcení kostela je den, kdy se z lidské stavby stává dům Boží. Den, kdy je obyčejná lidská stavba vyjmuta z lidských rukou a svěřena do rukou Božích. Dnem posvěcení stává se kostel (nebo kaple) posvátným prostorem určeným pro posvátné obřady.

  První posvěcení se pochopitelně koná po dokončení stavby, u většiny kostelů chybí záznamy o tom, kdy se první posvěcení konalo, zčásti proto, že to bylo už dávno a dávno, někdy proto, že se tato povědomost předávala z generace na generaci, takže nikdo nepotřeboval tento všeobecně známý údaj písemně zaznamenat. Nové posvěcení se konalo i po přestavbě kostela (po požáru, návštěvě nepřátelských vojsk nebo prostě proto, že kapacita kostela přestala stačit návalu věřících). A sluší se kostel znovu předat Pánu Bohu i po velké opravě, což je téměř vždy, protože malé opravy se už skoro nedělají. Když už se do rekonstrukce kostela někdo pustí, musí počítat s tím, že bude vlastně opravovat všechno, protože všechno už pomalu dosluhuje.

Každá předchozí generace křesťanů dala v minulosti do údržby svých svatostánků něco svého, v polovině minulého století se ale tento přirozený chod věcí přerušil. Chybí celé dvě generace těch, kdo mají o kostel a jeho osud zájem. Většinou jen využívaly to, co zdědily, a stačilo jim to. Nadšení, zápal a upřímná snaha udržet v dobrém stavu svůj kostel, nebo dokonce vybudovat zcela nový, to vše vymizelo.

Ve starých kronikách občas čteme o ohromném nasazení a pracovitosti těch, kdo chtěli mít Boží dům uprostřed své obce jako ze škatulky. Jako by to nebylo sto, ale sto tisíc let zpátky, tak se to dnes jeví neuvěřitelné. Chybí ten správný pohled na věc, který nedávno naprosto přesně vyjádřila paní pomáhající s úklidem kostela: „Neděkujte mi, vždyť to děláme pro sebe a svoje děti!“ Ono vůbec nezáleží na tom, jestli Boží dům patří obci, farnosti, panu knížeti, panu továrníkovi nebo spolku myslivců. V první řadě patří vždy Bohu, a naším úkolem je o něj s láskou a úctou pečovat.

Možná, že současná generace si cestu do kostela už nenajde, ale měla by se postarat o to, aby její děti a vnuci měli kam zajít, když budou někdy v budoucnu hledat Boha, smysl života, nebo jen místo, kde se mohou pomodlit třeba právě za uzdravení svojí nemocné babičky.

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme pucovali kapli v Pňovanech

  Ne, že by bylo už hotovo, ale díky nekonečnému drhnutí, čištění, leštění, natírání, zametání a mytí se ze špinavé kaple pomalu stává důstojný dům Boží. Každou sobotu pokračujeme v úklidu, který nechává obyvatele Pňovan zcela klidnými. Z celé obce přišli pomoci 2 (slovy dva) lidé - jeden pán a jedna paní. Pán je ze starousedlického selského rodu z nedalekého Rájova, takže má ještě nějaký pojem o hodnotách, které člověka přesahují, paní je naopak zdaleka, je potomkem Čechů, kteří se usídlili před dávnými časy v Rumunsku, a před lety se vrátila i s rodinou do staré vlasti. Projevila nesmírný údiv nad nezájmem a lhostejností místních usedlíků, a také velkou pracovitost při úmorném a nezáživném odstraňování omítky a vápna ze všech částí vybavení kaple.

  Z několika málo darů (a jednoho velkého daru) se nakupují a pořizují chybějící věci – oltářní plátna a antipendia, koberce, závěsy k oltáři, sedáky na lavice, nové obrázky svatých, mešní nádobí, kropenka, svíčky. Jako dar jsme dostali krásné Pražské Jezulátko, čtyři židle k oltáři, deset židlí na kůr, kříž do čela presbytáře a křížek na oltář. Co ještě chybí, to vezmeme z ostatních kostelů a depozitáře. Cennější věci nebudeme stejně v kapli nechávat, aby nedošlo k jejich odcizení.

 Nedávno jsme viděli na okně kaple sedět dvě děti, mohlo jim být kolem 12 let. Seděly spokojeně vysoko nad zemí, nožkama kopaly do omítky a s požitkem kouřily… Konečně jsme dostali odpověď na otázku, proč je ta omítka pod jedním oknem pořád tak špinavá. Mladíci sice po upozornění, že tam nemají co dělat, slezli, ale podle drzých řečí, které z nich vypadly, soudíme, že tam nebyli ani poprvé, ani naposledy. Jako by se čas vrátil zpátky. Takhle nějak totiž začala před třiceti lety devastace interiéru kaple. Děti z nedaleké školy tehdy také nejdřív jen seděly na oknech kaple, po čase možná náhodou, možná úmyslně rozbily okno, když už bylo rozbité, tak se chodily dívat dovnitř, a když už byly uvnitř, braly si občas něco domů na památku. Až tam nezbylo vůbec nic. Zbývá jen doufat, že se historie nebude opakovat.

Poslední den v září přišli (k našemu velkému překvapení) nabídnout pomoc čtyři (!) místní muži. A hned dostali každý svůj ryze chlapský domácí úkol: připravit a zajistit pohoštění pro sbor i občany po mši svaté (je přece posvícení), vyrobit zábradlí na kůr, aby se nikdo nezřítil ze schodů dolů, a vymyslet a zrealizovat sestavení zbylých částí oltáře, které k sobě sice nepasují, ale my je k sobě stejně napasujeme.

Tak snad to všechno stihneme!

SVATÍ NA ŘÍJEN

Blahoslavená Marie Antonína Kratochvílová

(svátek 2. října)

  Narodila se roku 1881 v Ostravě-Vítkovicích. Brzy ztratila otce, který byl slévačem, a matka ji pro velkou chudobu svěřila do sirotčince, který vedly Školské sestry v Bielsku-Biala. Ve 20 letech se stala kandidátkou řádu, který ji vychoval, a v roce 1909 složila věčné sliby. Působila jako učitelka v Karviné a pak ve Lvově. Vynikala mimořádnými učitelskými i vychovatelskými schopnostmi. V roce 1939 musely sestry opustit Lvov, přestěhovaly se do Mikulčína, odkud byly ale také o rok později vyhnány.

 V roce 1942 byla Marie Antonína spolu se šesti sestrami zatčena gestapem a tři měsíce krutě vyslýchána kvůli balíkům s potravinami a oblečením, které posílala Polákům deportovaným na Sibiř. Měla být popravena zastřelením, ale onemocněla tyfem a byla proto propuštěna, po šesti dnech, 2. října 1942 zemřela. Blahořečena byla roku 1999 spolu s dalšími polskými mučedníky 2. světové války.

Blahoslavený Karel I.

(svátek 21. října)

  Narodil se roku 1887 jako syn Otty Habsburského, který byl synovcem císaře Františka Josefa I. Jeho matka, Marie Josefína, byla velmi zbožná a ve stejném duchu vychovávala i svého syna. Mladý Karel vynikal ve studiu, ovládal šest jazyků, po dokončení studií začal trvale žít v zámku v Brandýse nad Labem.

V roce 1909 se ve Františkových Lázních seznámil se Zitou Bourbon-Parmskou a o dva roky se konala svatba z lásky. Po smrti Františka Josefa I. se stal císařem rakousko-uherské monarchie a usilovně se snažil o uzavření míru a ukončení světové války. Bylo mu však dopřáno uvést v život jen několik reforem, v roce 1918 byl beze všech prostředků i s celou svou rodinou vyhnán z Vídně. Po neuvěřitelně strastiplné cestě našel on, jeho manželka Zita i sedm dětí útočiště v malém vlhkém domku na ostrově Madeira. Zemřel na zápal plic nedlouho před narozením svého osmého dítěte, roku 1922, ve svých 35 letech.

Blahořečen byl roku 2004 na základě zázraku, který se odehrál roku 1960. Polská řeholní sestra Zita Marie, sloužící nemocným v Brazílii, trpěla nesnesitelnými bolestmi nohou, které se ani po několika operacích nelepšily. Prosila tedy o uzdravení na přímluvu císaře Karla, a byla vyslyšena. Její potíže přes noc zmizely a do konce života se již nevrátily.

POUTNÍ MÍSTA

Kostel sv. Anny (Tannaberk)

  Kostel svaté Anny se nachází 6 kilometrů od Kdyně směrem na Všeruby, na vrchu Tannaberk. Historie poutního místa začíná 25. července roku 1703, kdy se v předvečer svátku svaté Anny vracel domů varhaník a regenschori František Pojer ze Všerub, vyčerpaný tělesně i duševně se na vrcholu kopce zastavil. Před sebou spatřil záhadnou záři a po chvíli pocítil, že je ze svých nemocí uzdraven. Nechal zde pak z vděčnosti vystavět malou dřevěnou kapli, ke které začaly proudit zástupy poutníků. Množila se hlášení o dalších uzdraveních a malá kaple již přílivu věřících nestačila.

V roce 1717 byl proto z iniciativy klatovských jezuitů dokončen nový barokní kostel, hrabata Stadionové z Koutů u něj nechala roku 1723 postavit poutní dům a faru pro dva kněze. Roku 1865 kostel po zásahu bleskem vyhořel, Stadionové se opět podíleli na jeho obnově a nechali pod kostelem vybudovat rodinnou hrobku.

  Po 2. světové válce se poutní místo dostalo do zakázaného pásma a začalo chátrat. Vojáci naší lidové armády měli v letech 1948-1950 v kostele ustájené koně, fresky zničila cvičná střelba a dřevěné vybavení bylo použito jako topivo. Ve stejné době byla zbořena fara, hostinec i škola. V 60. letech byl vandaly zneuctěn kostel i hrobka, pro vyházené pozůstatky Stadionů si raději přijeli jejich příbuzní Schönbornové a převezli je do Německa.

Anenské poutě byly obnoveny až v roce 1990, po několika dalších letech se kostel dočkal generální opravy. Od roku 2008 se o poutní místo stará Spolek Tanaberk, o rok později byla k poutnímu kostelu vysázena nová lipová alej, v roce 2017 byla vysvěcena nová kamenná křížová cesta.

Zprávy a oznámení

  Podali jsme přihlášku kostela sv. Martina v Heřmanově Huti do „Programu obnovy architektonického dědictví“. Harmonogram oprav je rozvržen do 7 let, od roku 2020 do roku 2027. Podle předpokladu by farnost měla každý rok obdržet 2 miliony Kč. Musí se ale každým rokem podílet částkou 500. 000,- Kč. Celková cena opravy vnějšku i interiéru kostela přijde na téměř 20 milionů Kč.

  V sobotu 5. října 2019 od 10. 00 hod. si krátkou bohoslužbou připomeneme 2. výročí obnovení a posvěcení kapličky na rozcestí u Rájové u Pňovan.

  V sobotu 19. října 2019 v 10. 00 hod. bude posvěcena kaple sv. Anny v Pňovanech. Slavnost doprovodí svým zpěvem sbor od redemptoristů z Plzně.

  V sobotu 5. října a v neděli 6. října proběhne celostátní sčítání návštěvníků kostela. Sčítací lístky dostanete u vchodu do kostela.

  20. října 2019 bude Misijní neděle, při které se budeme modlit za světové misie, a sbírka bude také určena na misie.

V sobotu 12. října 2019 se v Plzni koná setkání sborů plzeňské diecéze.

NAHLÉDNUTÍ DO FARNÍCH KRONIK

Kronika kaple sv. Jakuba v Postřekově

1901

  Největší a nejstarší chodská vesnice Postřekov neměla až do roku 1896 žádné kaple, v níž by osadníci churaví, nemohoucí pro nemoc, stáří a jiné příčiny do osadního chrámu Páně v Klenčí dojíti a prosby své k Nejvyššímu vysílati, v níž by křesťanská cvičení, svatá zpověď a přijímání dítek a jiné pobožnosti konati se mohly.

  Činěny již leckdy různé kroky vyhověti zbožnému přání lidu a postaviti ve zdejší obci mešní kapli, leč ze zbožného přání z různých příčin, hlavně pak chudoby občanů zdejších povždy sešlo.

Po smrti rodáka našeho, P. Jana Kubíčka, probošta v Českých Budějovicích, roku 1892 zjištěno bylo, že odkázal výnos z cenných papírů v cenně 18. 000 zlatých na stavbu kostela sv. Anny, faru a stavení pro milosrdné sestry ve své rodné obci. Prozatím ale stavba opět odložena.

Svaté misie roku 1895 nadchla občany zdejší a v nich ducha křesťanského opět utvrdila tak, že svorné a jednohlasné bylo přání, aby mešní kaple v obci žádaná v obci zdejší postavena byla. Přání toto urychleno bylo odkazem 100 zlatých veledůstojného P. Hypolita Randy, faráře v Domažlicích a čestného občana obce naší, který zemřel roku 1896.

  Na schůzi obecního představenstva zvolen byl komitét, který se ihned ujal úkolu zasadit se o postavení kaple. Za tím účelem napsáno ihned všem známým rodákům mimo Postřekov sídlícím s prosbou o nějaký peněžitý příspěvek na stavbu kaple. Zároveň učiněny sbírky v obci zdejší, kdy členové komitétu dům od domu s prosbou o peněžitou podporu obcházeli.

  Dne 31. října 1897 položen a posvěcen slavnostním způsobem veledůstojným pánem, P. Václavem Šandou, farářem v Klenčí, základní kámen. Brzo na jaře roku 1898 pokračováno se stavbou. Zedníci zdejší dříve, než do dálné ciziny za prací se odebrali, nezištně a svorně na stavbě kaple pracovali, kde, kdo mohl, vykonával bezplatně nádenické a povoznické práce, školní mládež nosila kámen a cihly, a vůbec bylo viděti s jakým nadšením a láskou každý uchopil se práce, aby jen jen stavba pokračovala a brzy se ukončila.

  Dokončením zevnější práce na kapli vyčerpány byly sbírky a dary občanů, a proto apelováno bylo na dobročinnost lidu, aby dalšími příspěvky umožnili dokončit dílo to. Hledě k nedostatku peněz, usnesl se komitét vypůjčiti si potřebnou částku, aby kaple do svatého Jakuba byla hotova.

  Přikročeno pak bylo k vnitřní úpravě a zařízení kaple. Do velmi vkusné věže objednán zvon u firmy Diepold v Praze. Oltářní obraz představující svatého Jakuba maloval akademický malíř Jaroslav Spillar. Betonová podlaha provedena zdejšími zedníky. Malířské práce provedeny firmou J. Procházky z Plzně, lakýrnické práce firmou Fr. Vorlíček v Domažlicích. S největším úsilím a kvapem pracováno nyní na vnějším i vnitřním dokončení kaple, neboť blížil se den sv. Jakuba, ke kterému kaple ta je zasvěcená, a na kterýžto den svěcení kaple té ustanoveno, a první pouť konati se měla.

  Konečně nadešla neděle po sv. Jakubovi dne 29. července 1900, na kterou bylo ustanoveno svěcení mešní kaple. Ten den zůstane v blahé paměti všech, kdo přítomni byli dojímavému slavnostnímu svěcení tomu a první slavné mši v této mešní kapli konané. Slavnostně oděly se domky a statky postřekovské, slavnostně naladěn veškeren lid.

Slavnostní vysvěcení vykonal P. Václav Šanda, farář v Klenčí, za asistence zdejších rodáků kněží: P. Jindřicha Kostlivého, vikáře v Dlažďově, P. Jakuba Pittnera, faráře v Schönlindu (Krásná Lípa), P. Josefa Bursíka, kaplana v Červeném Dřevě, a za asistence P. Jiřího Štefka, kaplana v Klenčí.

  Hledíc k četné návštěvě kaple zdejší při každé mši, a ku darování harmonia (aby toto povýšeněji v kapli umístěno býti mohlo) pořízen na náklady obce kůr, jenž provedl zdejší tesařský mistr František Řezníček. Potřebné dříví darovala obec.

  Konečná cena k postavení kaple potřebná byla 11.288 K.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Bílá hora, hora kletá

  Bitva na bělohorském svahu se zapsala do české fámologie jako největší národní katastrofa vůbec. Až se někdy zdá, že nebýt jí, staly by se Čechy první světovou velmocí a na západní hranici bychom nestačili střílet německou chudinu, která by sem ilegálně proudila za prací…

  Osud však rozhodl jinak. V té bitvě nás zradili cizáčtí žoldnéři. Místo, aby svým prostým hrdinstvím vyjádřili vděčnost, že smějí bojovat na správné straně, pořád se dožadovali žoldu! Ale kde měli Češi ty peníze pořád brát? Čechy zradili i další spojenci: Maďar přijel, ale pozdě. Ještě hůř se zachoval spřátelený katolík Emanuel Savojský. Napřed nás čestně podpořil proti svým souvěrcům, protože se chtěl stát českým králem. Když si však Češi zvolili Fridricha Falckého, vévoda savojský zrádně přešel zpátky ke svým katolíkům. Zrada za zradou.

  „Ale Prahu nedáme,“ slíbili si čeští stavové, když následkem nesčetných zrad museli ustoupit z Rakous k Táboru, z Rakovníka k Berounu, a z Berouna do Řep. Opevnili se na bělohorské stráni při letohrádku Hvězda. Správně usoudili, že než k nim nepřítel dosupí, bude uřícený, zpocený, raněný, kulhavý, tisíci kulkami provrtaný, takže stačí doň ukazováčkem ťuknout a skoulí se zas dolů.

  A zas to nevyšlo.

  Hned ráno 8. listopadu 1620, v husté mlze, v níž se houfce důstojníků stavovského vojska poklidně vracely z pražských hampejzů, zmordovali spřátelenou uherskou jízdu znepřátelení polští jezdci.

  Před polednem se šestadvacet tisíc císařských vrhlo na levé křídlo českých stavů, zrovna když se jejich žoldnéři chystali obědvat. Žoldnéře to oprávněně rozzlobilo. Elitní jízda Matyáše Thurna se rozjela proti císařským. A vystřelila. Jenže se hned potom obrátila na útěk, protože nedostali včas zaplaceno. A když jejich spolubojovníci viděli, že císařští jsou nezaplaceným žoldnéřům v patách, vzpomněli si, že taky ještě nedostali zaplaceno, a dali se rovněž na útěk.

  A císařští je mordovali jako ovce, protože si řekli, že čím víc kolegů nedostane zaplaceno, tím víc peněz pro ně zbyde v české stavovské pokladně, až se jí zmocní.

  Kratičkou a strategicky druhořadou bělohorskou bitvu vyhráli císařští tak lehce, že je to samotné překvapilo a své vítězství pak přiřkli Panně Marii, jinak to přeci není možný, řekli si. I pak ale mohli stavové bránit dobře opevněnou Prahu. Ani je to nenapadlo. A tak do otevřených bran města vtrhli za prchajícími i vítězové. Plenili, pálili a zabíjeli.

  Vůdcové vzpoury nechali Prahu strádat a většinou se rozutekli na svá panství nebo se schovali u sousedů. Odtamtud někteří posílali císařovi dojemné dopisy, aby jim odpustil, že to tak nemysleli. Jiní prchli z Čech pod záminkou, že musí chránit prchajícího krále a královnu. Úctyhodný předák stavů Václav Vilém z Roupova prohlásil, že krále doprovodí jen kousek cesty, a vrátil se do Čech za jedenáct let. Ti, kdo neutekli, si snad pořád myslili, že vše, co rozpoutali, je jen taková napínavá ušlechtilá hra. Z toho tradičního omylu českých intelektuálů je vyvedla až vlastní poprava na Staroměstském rynku…

Zdeněk Šmíd: Jak jsme se nedali.

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

11. část – DE TRINITATE sv. Augustina

Augustin se narodil roku 354 v Tagaste na severním pobřeží Afriky. Jeho otec se nechal pokřtít až těsně před smrtí, matka se sice snažila svého syna vychovat v křesťanské víře, ale zpočátku to nevypadalo, že by byla úspěšná. Augustin studoval a později vyučoval rétoriku, přidružil se k sektě manichejců a začal se vzdalovat církvi. Až teprve setkání s biskupem Ambrožem Milánským na něj natolik zapůsobilo, že se obrátil a nechal se spolu se svým synem a přítelem pokřtít. Byl vysvěcen na kněze a později se stal biskupem ve městě Hippo. Dochovalo se mnoho jeho spisů, kterými se snažil vychovávat a vzdělávat věřící své diecéze. Na svém hlavním díle „O Trojici“ pracoval celých dvacet let. Augustin zemřel roku 430 v Hippo.

Pane, náš Bože, věříme v tebe jako Otce, Syna i Ducha Svaté­ho. Pravda-Syn by neřekl: „Jděte a křtěte všechny národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého", kdybys nebyl Trojicí. Ani bys, Pane Bože, ne­přikázal, abychom byli pokřtěni ve jménu toho, který není Pánem, to je Bohem.

I když se jmenují jednotlivé osoby, není možné říci, že Trojice znamená tři bohy. Je to jeden Bůh: Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý; všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch Svatý; dobrý Otec, dobrý Syn, dobrý Duch Svatý. A přece ne tři bozi, tři dobří či tři všemohoucí, ale jeden Bůh dobrý a všemohoucí je Trojice sama a vše, co se netýká jejich vzájemného vztahu, nýbrž každé osoby zvlášť.

Co v nás není dobrého, to nemůžeme hledat v Bohu, protože on je daleko lepší než vše, co je v nás dobrého. Můžeme-li a pokud můžeme, poznávejme Boha jako bezmezně dobrého, jako neomezeně mocného, jako suverénního Stvořitele, jako toho, který vše řídí, který má vše v neomezené míře, který je všude celý, který je bez času věčný, který, aniž se sám mění, může všechno změnit a který nezná utrpení. Kdo si takto představuje Boha, i když žádným způsobem nemůže poznat, co je, přece nechť se všemožné a poctivě varuje myslit si o něm něco, co není.

NA MINUTU S BENEDIKTEM XVI.

(z knihy promluv „O víře, naději a lásce“)

O víře a jejím šíření

  Věříme v Boha. Je to naše zásadní rozhodnutí. Je však možné? Je rozumné? Již od osvícenství se aspoň část vědy pilně snaží dobrat takového vysvětlení světa, kterým by se Bůh stal nadbytečným. A byl by tak zbytečný i v našem životě. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že se to již téměř podařilo, vždycky zřetelně vyšlo najevo, že to nemá cenu. Člověk bez Boha nemá cenu. Svět bez Boha nemá cenu.

  Co bylo na počátku? Stvořitelský rozum, Duch, který působí všechno a vyvolává vývoj, anebo iracionalita, zbavená jakéhokoliv rozumu? My křesťané říkáme: „Věřím v Boha, Stvořitele nebe i země“ a „věřím v Ducha svatého“. Věříme, že na počátku bylo věčné Slovo, Rozum, a nikoliv iracionalita. Nemáme zapotřebí se s touto vírou skrývat, nemusíme se bát, že se s ní ocitneme ve slepé uličce.

Obyvatelé Afriky a Asie obdivují naše technické výdobytky a naši vědu, ale zároveň se hrozí takového typu rozumu, který z obzoru člověka zcela vylučuje Boha, a přitom se sám považuje za nejvytříbenější formu rozumu, kterou je třeba zavést do jejich kultur.

Opravdovou hrozbu své identity nespatřují v křesťanské víře, ale právě v pohrdání Bohem a v cynismu, který považuje zesměšňování posvátnosti za právo svobody a povyšuje užitek na nejvyšší morální kritérium budoucích úspěchů vědeckého bádání. Tento cynismus není tou tolerancí a kulturní otevřeností, kterou národy očekávají a po níž my všichni toužíme!

Tolerance, kterou naléhavě potřebujeme, v sobě zahrnuje bázeň Boží – respekt k tomu, co je pro druhé posvátné. Respektování toho, co druzí pokládají za posvátné, však předpokládá, že se my sami znovu naučíme bázni Boží. Smysl pro respekt se v západním světě může znovu zrodit pouze tehdy, vzroste-li opět víra v Boha a bude-li Bůh znovu přítomen pro nás a v nás.

MISIJNÍ RUBRIKA

11. část – Misijní měsíc říjen

Biblický úryvek – Poslání 72 učedníků

Sedmdesát dva učedníků, které Ježíš vyslal na misie, se vrací k Ježíši a radují se, že jejich misie byla úspěšná. S úžasem zjistili, že i démoni se jim podřizovali (v hebrejském podání byli hadi a štíři symboly ďáblů různého druhu). Ježíš se raduje s učedníky z jejich úspěšného misijního úsilí.

Ježíš pak přivádí své učedníky k hlubšímu pochopení jejich misie; měli by se radovat nejen z toho, že dokázali zahnat ďábelské duchy, ale také aby jejich jména byla zapsána v nebi. Největší radost učedníků-misionářů spočívá v uvědomění si, že jsou milováni Bohem; že se stali vyvolenými Ježíšovými bratry a sestrami. Stručně řečeno – ať už misijní úsilí přinese pozitivní výsledky nebo ne, naše hluboká radost vyplývá z poznání, že vykonáváme misii, pro kterou nás vybral a poslal Ježíš.

Připomeňme si, že v úvodu „misijní části“ Lukášova evangelia Ježíš poslal těch sedmdesát dva učedníků do každého města a vesnice, kam měl sám jít. Jako poslové Ježíše máme vždy mít na paměti, že připravujeme lidi k přijetí Ježíše. Skrze naše slova a skutky připravujeme cestu Ježíši. Jsme jako Ježíšův předchůdce Jan Křtitel připravující cestu Ježíši: „On musí růst, já však se menšit“.

Biblický úryvek končí Ježíšovými slovy adresovanými učedníkům, aby ve své misii nacházeli radost, protože na vlastní oči viděli velké věci, které Bůh učinil; jsou přímými svědky spásy. Mějme opravdovou radost, kdykoli si nás Bůh použije pro uskutečnění svých záměrů. Jako učedníci - misionáři jsme se stali Ježíšovými přáteli.

(Lukášovo evangelium 10, 1-12)

Svatý misionář – svatá Terezie z Lisieux

První den v měsíci říjnu náleží svátku svaté Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře. Narodila se ve Francii jako nejmladší z devíti dětí. Ve 4 letech ztratila matku a otec se i s dětmi přestěhoval do města Lisieux. Zde postupně jeho tři dcery vstoupily do karmelitánského kláštera, jako poslední i jeho nejmladší, Terezka, v pouhých 15 letech. I když nikdy příliš necestovala a po vstupu na Karmel klášter prakticky neopustila, byla roku 1927 vyhlášena „Patronkou misií a všech misionářů“.

K misiím měla blízko již od dětství, v devíti letech, v roce 1882, se stala členkou Papežského misijního díla dětí, které bylo založeno roku 1843 francouzským biskupem Charlesem de Forbin-Jansonem. Jeho cílem bylo vytvořit hnutí křesťanských dětí, které budou nevěřícím dětem pomáhat hledat a najít Pána Ježíše.

Terezie brala své povolání velmi vážně, horlivě se modlila za všechny kněze, a zvláště za ty v misiích. Zemřela velmi mladá na tuberkulózu roku 1897 a již roku 1925 byla prohlášena za svatou.

Konkrétní skutky pro misijní měsíc říjen

  Vzýváme Pannu Marii Růžencovou a anděly strážné, kteří mají v říjnu svátek, a jsou průvodci v našem životě.

  Podpoříme misionáře pravidelnou modlitbou nebo příspěvkem do Sbírky na misie.

  Už nyní vymýšlíme, co upečeme na „Misijní štrúdlování“, které se bude konat v pátek 30. listopadu 2019 v Nýřanech, a jehož výtěžek opět pošleme na podporu výživy dětí v misiích.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Růžencová pobožnost

Jak o ní psali v „Časopise pro katolické duchowenstvo“ v roce 1846

  Původcem svatého růžence je svatý Dominik. Když totiž ve Francouzích kacířství albigenských povstalo, zasadil se vší silou proti tomuto velmi nebezpečnému nepořádku, a k jeho vyhlazení zdálo se mu mimo jiné dobrým prostředkem býti, když svatý růženec v obyčej uvede. Neboť myslil, když uctivost k Panně Marii v lidstvu roznítí, že tím vzbudí ošklivost k všeliké kacířské neřesti, a lásku ke vší křesťanské pravdě a k církevnímu pořádku.

I ukázaly se lidské mysli pro tuto pobožnost tak přístupné, že v krátkém čase v celém křesťanském světě byla rozšířena. A měla přízeň nejen u prostých, ale i u nejvýtečnějších a nejvyšších lidí. A teprve před nedávnými časy, dílem modlitebními knížkami, dílem necírkevním a nekřesťanských duchem poněkud v zapomenutí přišel.

  Nepotřebujeme se jednotvárného opakování při svatém růženci strachovati. Když milovníci pozemských věcí, které dost omezenou cenu mají, nemohou se o nich dost namysleti a namluviti, jak pak by nás mohlo omrzeti časté vzpomínání na takové věci a osoby, do nichž Bůh nesmírné ceny uložil? Mimo to má růženec ještě jinou stránku do sebe: on se právě pro toto časté opakování pozdravení andělského a svatých tajemství čili pro svou jednotvárnost a jednoduchost, velmi dobře hodí za pobožnost společnou. Když se s námi modlí těmiž slovy celá osada, toť nás o tolik mocněji dojímá, než když každý svou modlitbu sám odříkáváme.

  Život Krista Pána skládá se z dějů radostných, bolestných a slavných, tak také život veškerého člověčenstva i jednotlivce naplňuje co hlavní obsah radost, bolest a sláva: radost, protože se Bůh sám vtělil a do pokolení lidského vstoupiti ráčil, bolest, že se člověk svou bědou a vinou cítí sklíčen, sláva, protože jej Kristus Pán z jeho potupy a bídy ve svou blaženost povznést obmejšlí. Kristus Pán tedy a jeho spasitelný život, o kterém rozjímáme, je zajisté ten pramen, odkud všechno blaho nejen věčné, ale i časné, člověku prýští.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Pobožnost k Nejsvětější Trojici
 k vyprošení zvláštních milostí na přímluvu sv. Terezie Ježíškovy.

Věčný Otče, jenž korunuješ v nebi ty, kteří ti věrně sloužili na zemi:
 prosím tě pro čistou lásku, jakou ti svatá Terezie vždy projevovala a pro kterou doufala, že až jednou bude v nebi, budeš plniti její vůli, tak jako ona tvou na zemi vždy plnila: nakloň se milostivě k jejím prosbám

a rač mě vyslyšeti na její přímluvu.
Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci.

Ó lásky nejhodnější Ježíši, Synu Otce věčného, jenž jsi slíbil,
že odměníš i nejmenší službu ve jménu tvém bližnímu prokázanou:
shlédni milostivě na svou malou nevěstu, svatou Terezii,
která vždy projevovala tak velikou horlivost o spásu duší.
Pro dobro, je zde na zemi vykonala a pro bolesti, které tak hrdinsky snášela, vyslyš její vroucí touhu, aby z nebe zemi dobře činila a uděl mi na její přímluvu milost, o kterou tě snažně prosím.
Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci.

Bože, Duchu svatý, jenž jsi udělil duši svaté Terezie tolik milostí a darů
a vedls ji k veliké dokonalosti: pro věrnost, s jakou vždy dbala tvých vnuknutí, tě prosím, abys vyslyšel prosby, jež k tobě za mne vysílá.
Otče náš, Zdrávas, Sláva Otci.

Ó svatá Terezie Ježíškova,

ty ses stala v krátké době svého pozemského života
zrcadlem andělské čistoty, hrdinské lásky

a velkomyslné oddanosti Bohu
 a nyní se v nebi raduješ z odměny za své ctnosti.

Prosím tě, shlédni soucitně na mne,
 jenž s důvěrou utíkám k tvé dobrotě.

Přimluv se za mne u neposkvrněné Panny Marie,
jejíž jsi vyvolenou květinkou, u té Královny nebeské,

 jež se na tebe usmála již za jitra žití.
Pros naši dobrou Matku, která všeho dosáhne u svého Božského Syna,
aby mi vyžádala těch milostí, o které tak vroucně prosím,

a doprovázela je svým požehnáním po celý život.

Pros jí také, aby mi zvláště pomáhala v hodině smrti
a přivedla mě do věčné blaženosti.
Amen.

Zdrávas Královno…

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

Život a uzdravení sestry Marie Zity Gradowské

na přímluvu blahoslaveného Karla I.

Sestra Maria Zita Gradowská se narodila 4. dubna 1894 v Polsku. Když jí bylo asi 25 let, vstoupila do Kongregace milosrdných sester sv. Vincence z Pauly. 1. dubna 1927 přicestovala do Brazílie. Tam pak pracovala v různých nemocnicích až do své smrti 21. září 1989.

Již v mládí, když žila ještě v Polsku, trpěla sestra Maria Zita bolestmi v nohou, nejprve v pravé noze, pak v levé. V roce 1944, náhle pocítila prudkou bolest ve své pravé noze, která od té doby nezmizela. Asi tři roky nato se na pravém lýtku objevil mokvající nádor. Používala masti, aby nohu vyléčila, a v roce 1953 si konečně nechala nohu prohlédnout známým chirurgem – jeho léčba způsobila, že byla schopna vrátit se do práce. O rok později se bolest objevila i na levé noze, opět byla operována a krátce poté co se vrátila ke svým povinnostem v nemocnici, i když otok a bolest nezmizely, naopak se zhoršovaly. V roce 1960, byla již schopna pouze chůze pozadu (protože chůze dopředu byla nesnesitelná) a nebyla schopna vyjít nebo sejít po schodech. Nakonec nebyla schopna ani vstát z postele, a injekce, obvazy a masti předepsané doktory nepřinášely žádnou úlevu.

V této době jiná sestra, obdržela několik výtisků letáku, který obsahoval informace o životě Služebníka Božího císaře Karla Rakouského, spolu s modlitbami za jeho blahořečení. Sestra Maria Zita nepřikládala této záležitosti příliš velkou pozornost, neboť nechovala žádnou náklonnost k Habsburské dynastii. Dostala radu, aby se pro přímluvu za uzdravení jejího postižení obrátila na Služebníka božího. V hloubi srdce ale neměla v úmyslu tuto radu uposlechnout.

V noci, kdy pro velké bolesti nemohla usnout, napadla ji myšlenka: možná si Bůh přeje, aby byl Služebník Boží Karel uctěn. Takže pronesla krátkou nesmělou modlitbu s prosbou o přímluvu a slíbila, že další den zahájí novenu na vyprošení milosti blahořečení pro Služebníka Božího. Po této modlitbě pro ni bylo snadné rychle usnout, neboť bolest, která ji předtím budila, nyní přestala.

V pět hodin ráno následujícího dne ji probudil zvon a ke svému úžasu zjistila, že necítí žádnou bolest. Byla schopna ihned vstát, dojít do kaple, kleknout si na klekátko a zúčastnit se pobožností s ostatními sestrami. Od té doby byla schopna vykonávat svou práci bez utrpení a bez překážek, a po celý zbytek svého dlouhého života neměla sestra Maria Zita Gradowska žádné další problémy.

20. prosince 2003 Svatý Otec podepsal dekret vyhlašující zázračné uzdravení sestry Marie Zity Gradowské.