ÚVODNÍK - V ZASVĚCENÍ JE POŽEHNÁNÍ

  V životopise sv. Kateřiny Sienské se autor zmiňuje o chlapci jménem Tomáš, kterého se rodiče Kateřiny ujali poté, co po hrozné morové ráně zůstal sirotkem. Rozhodnutí živit kromě několika vlastních dětí ještě jedno cizí navíc, se okolnímu světu mohlo zdát jako bláznovství. Ale jak píše životopisec, nakonec se to ukázalo být požehnáním. Chlapec se stal knězem a řeholníkem, a také prvním zpovědníkem své „nevlastní“ sestry Kateřiny. Jeho pěstouni na něj byli hrdí a považovali za nesmírnou milost, že se za ně a svou rodinu jejich syn denně modlí u oltáře...

  Dnes by pěstouni kariéru tohoto chlapce zřejmě považovali za velké zklamání. Čekali by spíše, že se z vděčnosti za jejich péči stane třeba doktorem, právníkem, ekonomem, nebo se alespoň vyučí nějakému užitečnému řemeslu. Že nevěřící rodina nejeví nadšení nad tím, když jejich člen vstoupí do semináře nebo do kláštera, tomu se ani nedivíme. Na pováženou ale je, že dokonce ani katolické rodiny většinou nepovažují za příliš velké štěstí, když se jejich dítě rozhodne zasvětit se Bohu, ať už jako kněz nebo řeholnice. Život práce a modlitby zasvěcených osob žijících v ústraní a zdánlivě nevykonávajících nějakou „užitečnou činnost“ stala se bohužel nepochopenou a nevyužívanou veličinou.

  Svátek Obětování Páně, tedy Hromnice, je slaven jako svátek zasvěcených osob. V první řadě řeholníků a řeholnic, ale za zasvěcenou osobu můžeme jistě považovat i všechny kněze, vždyť i oni se rozhodli darovat svůj život a své schopnosti výhradně Bohu.

Modlitby za „duchovní povolání“, ke kterým jsme občas vybízeni, staly se leckde spíše rutinou, a s pohledem na prázdné semináře a neobsazené fary možná už ani nevěříme, že by mohly být vyslyšeny. Role zasvěcených osob je v tomto světě nezastupitelná. Jistě všichni nejsou bez vady a hříchu, někteří nás dokonce mohou iritovat svým ne zcela duchovním chováním, nicméně jsou to oni, kdo drží potřebnou rovnováhu proti poživačnosti, lakotě a pýše, která nás obklopuje. Díky nim stoupá nepřetržitá modlitba na nebesa k všemohoucímu Bohu. Modlí se několikrát denně i za nás. Kdo z nás se modlí za ně? Tento měsíc, počínaje svátkem Obětování Páně, modleme se za ty, kdo svůj život obětovali (a obětovaly) službě Bohu.    

REPORTÁŽ NA ÚVOD

Jak jsme ukazovali dětem jesličky v kostele

  Už několik let koná se po Vánocích v kostele v Nýřanech pěkná akce – přijdou děti ze školky a prohlíží si jesličky. A přijde jich skutečně hodně. Něco nového se dozví, mohou se zeptat na cokoliv, prohlédnou si nejen jesličky, ale také celý kostel a na závěr dostanou něco na památku. Dotazy dětí (i učitelek) dokáží někdy překvapit. Od jednoduchého „Co je tuto?“ s prstem namířeným na něco neznámého v kostele, až po žádost „Mohli byste nám vysvětlit rozdíl mezi kadidlem a kadibudkou?“

  Letos jsme pro děti otevřeli kostel také v Heřmanově Huti. Nejdříve přišla školka, za pár dní školní družina. Už první spontánní reakce dětí po vstupu do kostela „Jé, tady je to hézký!“ člověka potěší. Ale pak je třeba nastartovat mozkové závity, protože z dětí dotazy jen srší. Odpovědi nejsou tak jednoduché. Vysvětlování totiž překvapivě naráží na jazykovou bariéru. Ne že by děti neuměly česky, ale výrazy, které slyšely, jsou pro ně absolutně nové a neznámé. Procesí, pastýř, svaté ostatky, klášter, erb, opat, modlitba… co slovo, to nutnost následného vysvětlení.

  „Na co je ten prápor?“ „To je korouhev, kterou nesli ministranti, když šli věřící s panem farářem na pouť do kláštera v Kladrubech nebo třeba na procesí, když se modlili za dobrou úrodu“. Výraz očekávání ve tvářích dětí prozradil, že většinu použitých slov v této větě bude nutné ještě dovysvětlit…

  Už dříve jsme zjistili, že kamenem úrazu pro děti i některé dospělé bývá úplně jednoduše popsat to, co před sebou vidí. Například oltářní obraz. Ohromný obraz se svatým Martinem, jeho bílým koněm a obdarovaným žebrákem. Děti se dívaly a mlčely. Možná jsou příliš zvyklé sledovat pohyblivé obrazy v čemkoliv, takže jeden nehybný obraz jim dělá nevídané potíže. Nakonec jsme to dali dohromady a pomohla nám k tomu i pohádka „Anděl Páně“ (kterou nelze nazvat jinak než geniální), s jejíž pomocí jsme dokázali vysvětlit obtížné pojmy jako „patron kostela“ a „náš svatý patron na nebi“.

  Pak jsme si prohlédli jesličky, pojmenovali všechny postavičky, zazpívali si koledy s doprovodem varhan, a nakonec přišlo ještě jedno překvapení. V nedávno opravené kapli Panny Marie Lurdské máme přeci Pražské Jezulátko. Příběh o zázračné sošce vyslechly děti s velkým zájmem, a pak dostaly závažný úkol: vzít si svíčku, zapálit jí před soškou Jezulátka a něco hezkého si přát. Vykonaly to s velkou vážností a se zatajeným dechem, přidaly se i paní učitelky. Možná se příští rok dozvíme, které z tichých přání Milostivé Jezulátko vyplnilo…

SVATÍ NA ÚNOR

Blahoslavená Rafaela Ybarra (svátek 23. února)

   Narodila se 16. 1. 1843 ve městě Bilbao, v největším městě severního Španělska. Její rodina vlastnila doly, také její manžel byl zámožným vlastníkem dolů. Velmi dobře vychovávala děti a k veškeré své činnosti čerpala posilu z adorací a z lásky k Ježíši v eucharistii. Konala různé novény, každoročně se účastnila exercicií a žila hlubokým duchovním životem.

Od roku 1883 se Bilbao měnilo v průmyslové velkoměsto i se všemi negativními stránkami. Mnoho přistěhovaných dívek bylo sváděno k prostituci jako k nejsnazšímu výdělku. Zaměstnání jim nabízely vykřičené domy. Rafaela tato místa navštěvovala z křesťanské lásky, aby zachraňovala nevinné, pozvedala padlé do hříchů a pomáhala těm, které tam vedla chudoba. Z posměšků, které občas musela snést, si nic nedělala.

Rafaela v Bilbau založila také klášter "Sester klanících se Svátosti" a sestry i jejich pomocnice chodívaly na nádraží, aby oslovovaly a dle potřeby se postaraly o dívky přijíždějící z venkova.

Rafaele roku 1898 zemřel manžel a ona vyčerpána starostmi a prací zemřela v kruhu svých dětí dva roky po něm. Blahořečena byla roku 1984.

Blahoslavený Josef Allamano (svátek 16. února)

Narodil se 21. 1. 1851 v Castelnuovo v Itálii. Byl čtvrtý z pěti dětí a ve třech letech mu zemřel otec. Pod vlivem svého strýce – faráře, vstoupil do salesiánské oratoře a po maturitě do semináře. Po sedmi letech byl vysvěcen na kněze a jako externista navštěvoval církevní kolej v Turíně. V roce 1880 byl jmenován rektorem svatyně Panny Marie Těšitelky, kterou obnovil a zkrášlil. Vynaložil mnoho úsilí na znovuotevření církevní koleje a založení misionářského institutu. To se stalo v roce 1900, podle slov bratra Josefa na přímluvu Panny Marie, která dělala pro institut další zázraky.

První misionáři vyšlí z institutu dostali misionářský kříž v květnu 1902. Josef Allamano vyslal celkem 42 výprav řeholníků do Keni, do Habeše, Tanganiky i do Somálska. Založil také větev řeholnic, pro které byly po třech letech potvrzeny stanovy a 15 prvních misionářek odplulo do Keni.

Josef zemřel na zápal plic roku 1926, v roce 1990 byl prohlášen za blahoslaveného.

POUTNÍ MÍSTA

Zelená Hora u Nepomuku – Madona Zelenohorská

  V roce 1144 byl u města Nepomuku založen cisterciácký klášter. Na hlavním oltáři klášterního kostela byla umístěna gotická Madona s Ježíškem. V roce 1420 byl kostel i s klášterem vypálen husity, řeholníci byli povražděni a ti, co stihli utéci, se na místo sice později vrátili, ale slávu kláštera již vzkřísit nedokázali.

Klášter cisterciáků definitivně zanikl v 16. století. V té době byla Zelená Hora v držení protestantského rodu Šternberků, kteří převzali i původně klášterní majetky a také slavnou sošku. Socha byla přemístěna do kostela na Zelenou Horu, kde byla i nadále uctívána, což bylo Šternberkům trnem v oku, takže se několikrát marně snažili sošku zničit, mimo jiné také sekerou. Také proto byla socha „ozdobena“ netradičně zaťatou sekerou.

Jediný katolík v rodině, Ladislav ze Šternberka, vzal uctívanou sošku s sebou při vojenském tažení proti tureckému vojsku, které ohrožovalo Vídeň, jí také připisoval vítězství křesťanského vojska a to, že sám tažení přežil. Nicméně mnoho vděčnosti jí neprojevil, nakonec ji prohrál v kartách! Nový majitel, plukovník Turnoffský, sošku daroval františkánskému klášteru ve Vídni, kde je v kostele sv. Jeronýma umístěna až dodnes. Ladislav nechal alespoň udělat kopii, kterou pak dovezl zpět na Zelenou Horu. Ve Vídni byla Madona Zelenohorská i nadále uctívána císařským domem i prostým lidem, a je jí připisováno mnoho zázraků, od uzdravení, přes ochranu před morem a požáry, až po vítězství nad nepřátelskými vojsky.

  V době nadvlády komunistické a vojenské moci nad Zelenou Horou byla nová soška umístěna v kostele v nedalekých Neurazech a zůstala tam dodnes. V roce 2015 byla na oltář zelenohorského kostela slavnostně umístěna nová replika Panny Marie s Ježíškem, i nezbytnou sekerou.

Zprávy a oznámení

  Svěcení svíček hromniček bude v neděli při mši svaté 3. února 2019 v kostele v Nýřanech a v Heřmanově Huti.

  Mše svaté ve všední den budou slouženy na faře v Nýřanech, a to až do začátku postní doby.

TROCHU HUMORU NEUŠKODÍ

Pestrý život zasvěcených osob

Jeden podnikatel si na smrtelné posteli zavolal kněze a ptal se: „Když v poslední vůli odkážu milion korun vaší farnosti, mohu být spasen?“

Kněz se snažil vysvětlit: „Pro spasení je třeba mít víru, dobře zpytovat svědomí, a také projevit opravdovou lítost…no, ale s tou poslední vůlí by to možná taky stálo za zkoušku.“

Biskup říká mladému knězi: „Tak vás pošlu do Zadní Lhoty, jsou tam hodní lidé a je ta krásné a zdravé prostředí, samé lesy.“

Mladý kněz nedokázal ovládnout své zklamání: „Takový zapadákov! Vždyť tam lišky dávají dobrou noc.“
„No vidíte, i ty lišky jsou tam zdvořilé!“ konejší ho biskup.

Na chodníku před jedním italským klášterem se objevil chcíplý osel. Když se k němu dlouho nikdo nehlásil, poslal o tom opat zprávu na policii. Odsud přišla odpověď: „Zajišťování pohřbů je přeci vaše záležitost!“

Opat obratem odpověděl: „Zajisté, svou povinnost splníme, vždy však předem informujeme příbuzné nebožtíka!“

Vojenský kaplan domlouvá vojákovi, který se rád napije: „Bratře, kdybys nepil, tak už jsi mohl být poručíkem.“

„Ale když se napiju, tak se cítím být plukovníkem!“

Kaplan se ptá faráře: „Co myslíte, o čem bych měl v neděli kázat?“

„Kažte si, o čem chcete, jenom to nesmí být delší než dvacet minut.“

Farář se loučí se svou obcí. Některé z jeho oveček pláčou, tak se je snaží utěšit: „Neplačte nad mým odchodem, brzy přece dostanete nového duchovního správce, a ten bude určitě mnohem lepší než já.“

„To neříkejte, pane faráři,“ štká jedna babička, „to váš předchůdce před lety taky sliboval!“

MOUDROST CÍRKEVNÍCH OTCŮ

3. část – APOLOGIE sv. Justina

  Svatý Justin pocházel z Palestiny, konkrétně ze samařského města Sichem (dnešní Nabulus). Jeho rodiče byli řeckého původu. Mladý Justin byl velmi zvídavý, postupně se seznámil se všemi filozofickými směry své doby, ale stále ho to neuspokojovalo. Až jednou se procházel na mořském břehu a potkal starce, který mu poradil studium Starého Zákona a života Ježíše Krista. Kolem roku 133 přijal křest, usadil se v Efezu a stal se horlivým obhájcem křesťanské víry jak proti Židům, tak proti pohanům, nakonec i proti křesťanům, kteří do církve přinášeli nesprávné nauky. V Římě založil po vzoru současných filozofů vlastní školu. Pro svou neochvějnou víru byl spolu s několika dalšími křesťany popraven roku 165 právě v Římě.  

  Kolem roku 150 sepsal První Apologii, kterou zaslal císaři Antoniovi. V první části obhajuje křesťanství, vyvrací obvyklá obvinění proti křesťanům z ateismu, nepřátelství proti státu nebo nemravnosti. Také žádá, aby křesťané nebyli trestáni pouze proto, že jsou křesťané, ale jako všichni ostatní za své zlé skutky. Ve druhé části vysvětluje křesťanskou bohoslužbu a liturgii křtu a poukazuje na splnění starozákonních proroctví.

Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti. Toho uctíváme a tomu se klaníme. Spolu s ním ctíme a klaníme se i Synu, který od něho přišel a nás tomu naučil. Uctíváme a klaníme se i prorockému Duchu. Když tedy uctíváme tvůrce tohoto vesmíru, nejsme tedy nevěřícími. Který rozumný člověk by to neuznal?

Dříve jsme si libovali ve smilstvu, nyní však nacházíme potěšení jen v mravní čistotě. Kdo jsme užívali kouzel, zasvětili jsme se dobrému nezrozenému Bohu. Kdo jsme nade vše milovali majetek a peníze, nyní, co máme, odnášíme do společné pokladny a dělíme se o to se všemi potřebnými. Kdo jsme se dříve navzájem nenáviděli, zabíjeli a nechtěli přijmout do domu ty, kteří s námi nesdíleli naše zvyky, nyní, když se zjevil Kristus, usedáme s nimi ke společnému stolu, modlíme se za nepřátele a snažíme se přemluvit ty, kteří nás nespravedlivě nenávidí, aby žili podle krásných Kristových rad a pevně doufali, že dostanou to, co my od Pána Boha všech.

Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovala muka.

MISIJNÍ RUBRIKA

2.    část – Myslíme na nemocné

Biblický úryvek – Ochrnutý je uzdraven

  V deváté kapitole Skutků apoštolů se dostáváme spolu s apoštolem Petrem do města Lydda, které se nacházelo asi 40 kilometrů od Jeruzaléma, a křižovalo se v něm hned několik významných obchodních cest. Jako i v jiných městech té doby můžeme na ulicích vidět mnohé žebráky, slepé, ochrnuté nebo postižené od narození, které jejich rodinní příslušníci (pokud nějaké mají) časně ráno usadí na okraji frekventované cesty, aby si alespoň žebráním vydělali na živobytí.

Jedním z těchto nešťastníků je muž jménem Eneáš. Dozvídáme se, že je již osm let tak ochrnutý, že bez cizí pomoci nemůže udělat ani krok. Jeho příbuzní ho přinesli na slaměné rohoži do stínu domovní zdi a položili na zem. Apoštol Petr se na tohoto muže zadívá a vzápětí jej oslovuje: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko!“ Petr ví, že neexistuje žádný jiný léčivý prostředek a žádný jiný lékař pro nemocné lidstvo (jehož symbolem je Eneáš), než právě Kristus. Ježíšova moc se týká všech bez rozdílu, jak Židů, tak pohanů (podle jména se dá předpokládat, že Eneáš je pohan). Vzápětí Eneáš vstane a podle pokynu upraví své lůžko, aby si ho mohl odnést domů.

Zvěst o uzdravení ochrnutého muže se rozšířila po celém kraji jako blesk. Nevíme, jestli evangelista Lukáš trochu nepřehání, když píše, že „všichni obyvatelé Lyddy i Šaronské nížiny se pak obrátili na víru“, nicméně jistě tato událost měla hluboký dopad na mnoho místních obyvatel.

Erich Läufer: Malí lidé v Novém Zákoně.    

Svatý misionář – Blažej, lékař, biskup a mučedník

O svatém biskupovi arménského (dnes tureckého) města Sebaste nemáme mnoho doložených zpráv. Staré životopisy uvádí, že před povýšením na biskupa v Sebaste se Blažej zabýval lékařským studiem a vzorně vykonával lékařskou praxi.

V době pronásledování císaře Licinia se uchýlil do horské jeskyně, aby potají pokračoval ve své činnosti biskupa i lékaře. Ve své skrýši byl nakonec objeven lovci, kteří ho přivedli do městského vězení. V žaláři se věnoval modlitbám a mnohým poskytl duchovní povzbuzení. Cestou na popraviště pomohl promodralému chlapci, který se dusil zapíchnutou rybí kostí v krku. Modlitba biskupa a jeho ruce chlapce zachránily.

Blažej byl mučen, jelikož nechtěl obětovat pohanským bohům. Na strom zavěšené tělo mu rozdrásali železnými hřebeny a odsoudili ho k popravě stětím, asi roku 320.

Křesťanství, zejména v prvních několika staletích, bylo podpíráno a šířeno krví mučedníků, kteří nechtěli obětovat pohanským bohům. Dnešní doba je méně krvavá, ale oběti bůžkům nechybí – mobil, tablet, televizní programy, různé zábavy a koníčky odvádějící od Boha, i to můžeme srovnat s dřívějším obětováním bohům.

Úctu ke sv. Blažejovi jako jednomu ze svatých čtrnácti pomocníků v nouzi, dokazuje i několik kostelů v Čechách. Dochoval se např. kostel ve Vysoké Libyni u Kralovic, v Plánici a v Žerotíně (se studánkou léčivé vody). Více je ale kostelů zaniklých – v Branišově u Toužimi najdeme už jen zříceninu kostela, který v roce 1957 vyhořel po zásahu bleskem a nebyl obnoven. V Olomouci se nachází Blažejské náměstí, na kterém stával kostelík od 11. století až do roku 1839, kdy byl pro zchátralost (nevyužíván od josefinských reforem) zbořen. Další zaniklý kostelík ze 12. století na kopci nad Starým Plzencem připomíná už jen socha sv. Blažeje, patrona pastevců a rolníků.

Konkrétní misijní skutky

  Svou pozornost zaměříme v tomto měsíci na staré a nemocné lidi. Místo sledování neužitečných televizních programů raději navštívíme potřebné a opuštěné. Pomodlíme se (třeba i společně) pobožnost k Panně Marii Lurdské za uzdravení všech nemocných.

LIDOVÁ ZBOŽNOST NA POKRAČOVÁNÍ

Zázračná voda

  Úcta k vodě je naprosto pochopitelná. Vždyť bez ní bychom nebyli. Úctu ke zdrojům vody ve studánkách a pramenech převzalo křesťanství z pohanských dob bez jakýchkoliv problémů. Samozřejmě místo nadpřirozených bytostí, vodníků a víl, stali se strážci vodních zdrojů křesťanští svatí. V našich končinách je to především svatý Vojtěch (nejznámější je jeho studánka u Vrčeně u Nepomuka). Mnoha z nich se připisuje vytrysknutí pramene tam, kde do té doby bylo sucho, anebo se z vody obyčejné stala voda zázračná. Uzdravující voda se objevuje také na místech mariánských zjevení, všichni jistě znají slavné Lurdy.  

  Ke studánkám se konala četná procesí, často u nich byly zakládány kapličky, kostely, někdy i celé kláštery. Voda byla střežena a chráněna před znečištěním, existují mnohé záznamy o zázračných vyléčeních duše i těla.

  Hodně studánek zmizelo, hodně pramenů vody vyschlo, a to nejen vlivem sucha, ale hlavně bezohlednou činností člověka, který si navykl zajít si pro vodu do supermarketu.

  I přesto najdeme v našem okolí ještě pár přírodních zdrojů vody, které třeba můžeme v rámci rodinných výletů navštívit. A také se u nich pomodlit stejně jako naši zbožní předkové.

U kaple sv. Barbory u Nebílov vyvěrá studánka, která léčí ženskou neplodnost a jaterní onemocnění.

  Nedaleko Plas najdeme studánku zvanou „Prelátka“, kterou podle legendy objevili cisterciáci, kteří roku1146 zakládali v Plasích klášter roku. Sloužila mnichům až do zrušení kláštera, poté si pro její vodu posílal každý den i nový majitel panství, kníže Metternich. Připisuje se jí mimo jiné velký počet narozených dvojčat v Plasích…

Pár kilometrů za Nepomukem, za obcí Kotouň najdete v lese studánku „Kloubovku“, ke které pravidelně chodí stovky lidí. Vytryskla prý pro jednu chudou vdovu, která po smrti manžela nemohla kvůli onemocnění kloubů živit své děti. A klouby léčí dodnes.

A jestli se někdy vypravíte do Brd, zkuste najít studánku „Uhlířku“, vyrazíte-li z Hořehled po zelené značce směrem na Míšov, dorazíte k ní asi po dvou kilometrech. Vyvěrá z bukového pralesa a pravděpodobně ji v minulosti hojně užívali pracující uhlíři.

PŘÍRUČKA LIDOVÉ ZBOŽNOSTI

Pobožnost k Panně Marii Lurdské

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

VERŠE:

Viděl jsem město svaté, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, připraven jako nevěsta vyzdobená pro muže svého.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků, amen.

I ukázalo se veliké znamení na nebi, žena oděná sluncem a měsíc pod jejíma nohama, a na hlavě její koruna dvanácti hvězd.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…

Květy se objevily v naší zemi, hlas hrdličky je slyšet v zemi naší. Povstaň, přítelkyně má, krásko má, a vyjdi v roklích hory, v trhlinách skály.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…

Ty jsi slávou Jeruzaléma, ty jsi radostí Izraele. Všechna krásná jsi, Maria, a poskvrny prvotní není na tobě. Šťastná jsi, Panno Maria, a veškeré slávy nejhodnější, která jsi panenskou nohou potřela hlavu hada.

Celá krásná jsi, přítelkyně Boží. - A poskvrny není na tobě.

Blahoslavenou tě nazývají všichni národové. - Neboť veliké věci ti učinil ten, který jest mocný.

Učiň nás hodnými, abychom tebe důstojně chválili. - Dej nám statečnost proti tvým nepřátelům.

 PŘÍMLUVY

Pane, skloň se k našim nemocným a trpícím ve svém milosrdenství.

Prosíme tě, vyslyš nás.

Vysvoboď je ode všeho zlého.

Ulehči jim v jejich utrpení a dej, ať stále vidí tvou lásku.

Očisti je ode všech hříchů s chraň je před malomyslností.

Pomáhej všem, kdo ošetřují nemocné.

Modleme se:

Bože, spáso věřících, vyslyš prosby za naše nemocné bratry a sestry. Mají účast na utrpení tvého Syna. Poskytni jim ve svém milosrdenství pomoc. Navrať jim zdraví, ať se s nimi můžeme radovat v tvé církvi z jejich uzdravení. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

A JEŠTĚ PŘÍBĚH NA ZÁVĚR

První zázrak v Lurdech

(úryvek z knihy Franze Werfela: Píseň o Bernadettě)

  Ve světnici u paní Croisiny se sešly sousedky, aby po starém zvyku ušily rubášek děťátku, až udeří jeho hodina. A ta, zdá se, udeřila. Přišel nový záchvat křečí, nejhorší, jaký kdy ten ubohý tvoreček zažil. Vedle uzoufané ženy stojí jeho otec, jeden z mnoha lamačů břidlice. V hloubi srdce je rád, že ten chudáček umírá, a že on bude zbaven té nesmírné tíhy na duši. Ne, není netvor, a to, co mu umírá před očima, je jeho vlastní syn. Ale je mladý, může naplodit kupu synů a dcer, když Bůh zbaví jeho ženu té noční můry.

Jedna sousedka, Františka, dcera pekaře, spustí obvyklou útěchu: „Neplač, milá Croisino! Buď ráda! Chceš, aby se tvé dítě vleklo životem jako mrzák? Je pokřtěno a bez hříchu. V podobě andělíčka bude na tebe čekat v nebi…“

Matka přitiskne hlavu na postýlku dítěte, jim se to utěšuje! Vždyť ona v tomto okamžiku neúpí k Bohu o nic jiného, než aby její maličký směl vléci životem jako mrzák! Jen když zůstane naživu! Neprosí se o to, aby měla v nebi andělíčka! Divoké představy se honí její myslí. A jeden obraz se jí znovu a znovu vynořuje před očima: jak Bernadetta ponořuje hlavu do pramene a jak se omývá. Zčistajasna jí v srdce udeří blesk poznání. To ponořování a mytí není nějaká bezúčelná svatá hra, je to účelný recept, který ona tajemná Dáma skrze Bernadettu stále znovu lidem doporučuje…

Croisina vyskočí a vykřikne. Je rozhodnuta. Vyzvedne dítě z velikého koše, zamotá jej do zástěry a vyřítí se z domu. Blesk poznání je tak prudký, že si ani nedá práci, aby dítě zabalila do teplé přikrývky. Všichni se s křikem hrnou za ní, přesvědčeni, že ji zármutek připravil o rozum. A opravdu, Croisina letí ulicemi jako šílená. Ve městě nastane obrovské pozdvižení, ale nikdo ji nezastaví. Čím dál větší náskok má žena, která běží o závod se smrtí, ani její muž jí nedohoní. Za ní pádí velký zástup lidí.

Před nádrží s vodou u jeskyně klesne s dítětem na zem, víc mrtvá než živá, má ještě tolik síly, aby dítě ponořila až po krk do vody.

„Svatá Panno, vezmi si ho, nebo mi ho vrať,“ blábolí jako smyslů zbavená a nic nedbá žen, které jí domlouvají: „Vždyť ho zabijete, ta voda je jako led…“

 „Aťsi… co na tom…ať zemře, když ho nemohu zachránit…“ sípá Croisina.

Ženy se snaží vyrvat jí dítě z rukou, Croisina ale vycení zuby a zaskučí, je nebezpečné se k ní přiblížit, nakonec ji všichni nechají. Kolem zavládne hrobové ticho. Je slyšet jen přerývaný chrapot dítěte v agónii. Po chvíli i ten zmlkne.

Najednou jedna žena tiše řekne: „Svatá Panno…chlapec zakřičel…“ Skutečně, na pár vteřin je slyšet tenounké zavrnění, jako když pláče novorozeně. Lidé hledí jeden na druhého, bledí jako křída.  

Po čtvrt hodině ledové lázně zamotá zase Croisina dítě do zástěry, přitiskne je na prsa a letem se vrací. Když zástup lidí dorazí do města za ní, zastihne ji, jak stojí přede dveřmi s rozpřaženýma rukama na obranu a šeptá: „Buďte tiše! Spí! Můj synáček spí…“

Dítě prospí zbytek dne i celou noc. Ráno hltavě vypije – jako dosud nikdy – dvě plné sklenice mléka. Croisina zajde ke studni pro vodu, a když se vrátí, vidí, že dítě se v koši posadilo, ponejprv v životě. Chtěla by křičet, ale nemůže. Dítě se na ni směje jako vítěz. První vyléčení, první zázrak v Lurdech…